Ale velmi rád bych, kdybychom my všichni trochu více
hleděli do budoucna. Zatím ukazuje zpráva
ústavního výboru, že žijeme dosud
v době šílených záchvatů.
Na příklad výrok páně zpravodajů
o autonomii zemské ukazuje, že do budoucna příliš
nehledí. "Dřívější
korunní země prý byly nevhodnými správními
celky. V Rakousku byla nám zemská autonomie
tam, kde jsme měli většinu, vítanou
ochranou naší národnosti. Ale dnes tento moment
schází." Není nezajímavo, s tímto
chladným soudem zpravodajovým srovnati vřelejší
výrok zpravodaje o návrhu zákona na zřízení
žup. Tento praví: "Samospráva v našem
starém slova smyslu vykonala svůj úkol celkem
skvěle a bude v historii vždy pamatováno
její činnosti a úspěchů."
Oba zpravodajové parafrasují výrok o mouřenínu,
který vykonal svou povinnost a může jíti.
Ale je-li nesporno, že svoji povinnost vykonal, jest mnohem
spornější, může-li beze škody
odejíti. Opravdu, že nepotřebujeme ochrany?
A země právě dnes, kdy byla zbavena tísnivého
tlaku feudálního, stala by se zbytečnou?
Bylo jí nutno vzíti ne pouze legislativní,
nýbrž také správní pravomoc?
O tom jsou různá mínění. Zpravodajové
v Praze říkají ano, dobří
naši lidé v ohroženém území
říkají ne. (Tak jest.) Ze zprávy
pana zpravodaje o župním řízení
vyjímám ještě detail na stránce
28.: "okleštění samosprávy, zejména
zemské, by bylo znamenalo citelné posílení
centralismu vídeňského, který, nalézaje
v závislém úřednictvu výborné
nástroje, by byl podle známých zkušeností
vystupoval přímo i zakrytě proti českému
národu." Ku podivu, že neuvažuje pan zpravodaj
o důsledcích okleštění zemské
samosprávy ve prospěch separatismu německého,
ve prospěch krajů německých, neboť
tento citát možno parafrasovati: "Separatismus
německý, nalézaje v závislém
úřednictvu výborné nástroje
a" - dodávám - "vyzbrojen značnou
a nebezpečnou kompetencí, by podle známých
zkušeností vystupoval přímo i zakrytě
proti českému národu a, dodávám,
jednotnosti českého státu", leda že
by mu v tom zabránil energicky náš pan
předseda ministerstva kolega Tusar, který
účastníky menšinového sjezdu
ovšem prohlašuje za kverulanty, anebo neméně
energický jeho nástupce.
Panu zpravodaji ústavní listiny tak se zalíbilo
v župách, že vidí ve vládním
dnešním návrhu kaňku jedinou, totiž
župní svazy. Znepokojuje jej chmurná myšlenka,
že na Slovensku, kdyby volby nedopadly, jak by si přál,
mohlo by dojíti k projevům, jež by ohrožovaly
jednotu, anebo dokonce i celistvost republiky. Není v mé
moci, prorokovati výsledek volební, ale tolik bych
si troufal říci: Budeme-li provozovati politiku,
kterou doporučuje a provádí pan dr. Bouček,
budeme-li přehlížeti odlišný vývoj
Slovenska, jeho zvláštní způsob myšlení
a cítění, budeme-li vyvolávati zbytečné
konflikty a komplikovati svoji těžkou situaci ještě
extravagancemi, pak mohli bychom se opravdu nadíti, že
výsledek volby nepotěší ani nás,
ani pana dra Boučka. Nebude to ovšem vinou
Slovenska, ale vinou naší. Ale dnes jest konečně
nutno, mysliti vážně o úkolech doby
nejbližší. Nemůžeme, tuším,
bez ohrožení celého státního
vývoje vésti současnou kampaň proti
Maďarům, Němcům a sesíleným
slovenským autonomistům. Mohli bychom pak prohráti
na všech frontách. Nutno tudíž, abychom
i v zákonech i v řečích
neztěžovali vývoj na Slovensku, neboť
se Slováky můžeme a musíme se najíti,
ale s Němci a Maďary, na dlouho aspoň,
nebude možno se sejíti.
Doporučoval bych tudíž panu zpravodaji více
taktu a hlavně více lásky. Snad za toto mé
mínění mne nazve pan zpravodaj reakcionářem.
Jsem jen konservativec, - přiznám- ale jen ve směru
jednom: chci zachovati republiku. (Výborně! Potlesk.)
Spíše můžeme nechati chybovati Slováky,
než se sami dopouštěti chyb vůči
nim. V pravé chvíli býti pevnými,
v pravé chvíli býti ústupnými!
Pevnost, která přišla pozdě, je stejně
nebezpečná, jako ústupek, který přišel
příliš pozdě. Pomáháme-li
Slovákům, nečekejme dočasný
dík. Je to splátka za Kollára, jehož
dali našemu probuzení. (Výborně!)
Vyřídíme-li správně problém
slovenský při budování této
ústavy, najdeme-li cestu k dohodě mezi sebou,
ozdraví-li naše vnitřní národní
poměry, s mnohem větším klidem
můžeme se zabývati občany jiného
jazyka, jiné národnosti, jiné rasy, jež
nazval pan zpravodaj menšinami. Konstatuji, že v něčem
ulpěla předloha až otrocky na původním
znění mírové smlouvy: při slově
"officielle", ale naproti tomu tam, kde by se to snad
dotklo Němců, na textu smlouvy mírové
netrvali.
Při kapitole o ochraně menšin našel pan
zpravodaj vroucí tony, u něho nezvyklé. V tištěné
zprávě akcentuje zvláště, že
nadpis 6. hlavy ústavní listiny vědomě
mluví o menšinách národních
a nikoli národnostních. Ponechávám
odpovědnost za toto stanovisko panu zpravodajovi. Konstatuji
ovšem, že menšiny, o nichž mluvil tak vřele,
jsou cizí menšiny. Ale krajské řízení,
které chce odhlasovati Národní shromáždění,
tvoří také české menšiny,
a přece tito občané naší rassy,
našeho jazyka trpí dosud, jako trpěli dříve
a trpí mnohem více nežli dříve
trpěli. Bylo snad kruté trpět pod vládou
rakouskou, ale je krutější trpět pod
vládou československou. (Výborně!
Tak jest!) Tito dobří Češi pozvedli
svůj hlas, aby nás varovali před ukvapeností
v otázce jazykového zákona, zřízení
župního a odstranění zemí. Nepřeslechněte
toho hlasu. S našimi krajany na ohrožené
půdě, ať tomu chceme či nikoli, stojí
a padá stát československý. (Výborně!)
Zde není možno udržeti místo. Můžeme
postupovati, můžeme couvati, ale není třetího.
Zpravodaj nemá vroucnějšího přání,
než aby k výroku, který Masaryk učinil
ve svém slavném prvním poselství:
"V našich zemích nesmí býti
žádného znásilňování",
každý Čechoslovák s plnou oprávněností
mohl dodati: "A není ho". Skutečně
nemůže toho Čechoslovák říci,
dokud není školních místností
pro české děti, dokud pro naše lidi
v ohroženém území není česky
mluvícího a rozumějícího úředníka.
Vskutku nemůže toho Čechoslovák říci,
pokud Němci v Praze mají dvě zemská
divadla, my jedno, dokud se nedostalo práva české
universitě v Praze. Humanita, která dává
cizím a bere svým, je velmi podivná a nebezpečná
humanita. (Výborně! Potlesk. Posl. Zeminová:
Pryč s Masarykem, ať žije Kramář!)
Prosím, vážená kolegyně, aby
se nemluvilo o osobách, nýbrž o věci.
Místopředseda Udržal (zvoní):
Prosím, aby president republiky nebyl vtahován do
debaty!
Posl. Dyk (pokračuje): Navazuje na předlohu
o volebním řádu, nemohu než protestovati
v zájmu našich menšin proti zanedbání
nejprimitivnější povinnosti naší
republiky, provésti dříve sčítání,
jak je navrhoval náš bývalý klubovní
kolega básník Machar. Výsledky sčítání
z roku 1910 ne pouze, že jsou zastaralé a nemohou
býti substrátem řádného zákona,
nýbrž nebyly nikdy dříve ani za Rakouska
uznávány národem, který odmítal
záludnost, "řeči obcovací",
poněvadž znal cíl a způsob zjišťování
této obcovací řeči. Ale oficiosní
sdělení, publikujíc předlohu vládní,
zcela klidně při rozdělení žup
neužívá termínu, dle sčítání
lidu z roku 1910 je tolik a tolik lidí s obcovací
řečí českou či německou,
nýbrž ve svém výkladu píše:
Češi a Němci. Ježto pravděpodobně
přes strašné důsledky války jsou
značné rozdíly a korektury v náš
prospěch, dala se zbytečně do ruky Němcům
nebezpečná zbraň. Budou křičeti
o násilných a vadných volbách, jež
zvrátily poměr vládou dříve
uznaný v jejich neprospěch. Toho jsme se mohli
uvarovati. Bylo by lépe bývalo, kdybychom při
všech svých cifrách měli záruku
správnosti. Té záruky my nemáme; nechtějíce
křivditi Němcům, poškozujeme posléze
sami sebe. oni se dobře již o sebe postarají,
kdežto my opomíjíme se starati o zájmy
vlastní a nechtějíce dělati volební
geometrii proti Němcům, děláme tuto
geometrii proti Praze. Kéž by kdy tolik pozornosti
a ohledu, tolik citu pro spravedlnost, kolik jí prokazují
někteří z nás vůči
Němcům, prokázali vůči vlastním
rodákům, kteří nejsou zcela jejich
mínění! Jak krásněji a jak
zdravěji dýchalo by se v Čechách!
A pravděpodobně bude nutno, aby k tomu došlo.
Pan dr. Meissner sám prohlásil, že nic jiného
nezbude, než jíti spolu. Ovšem nebudeme moci
jíti spolu, bude-li se mluviti tak, jako zahájil
svou řeč kolega Stivín, který s velikým
pathosem vinil nás, že hrozíme ulicí.
S plným vědomím odpovědnosti
odmítám tento výrok, my jsme ulicí
nikdy nehrozili a nehrozíme, (Hluk na levici.) ale
také si jí nedáme hroziti. (Výborně!)
Prosil bych o trochu více klidu. Opakuji slova, jež
jsem řekl nedávno: Nezapomeňme, že ruku,
kterou proti sobě zdviháme, budeme nuceni si podat!
Jest mou povinností, zmíniti se v této
speciální debatě o pozměňovacích
návrzích. K § 5. zák. o ústavní
listině navrhujeme odchylné znění.
Motivujeme je takto: Barvy navrhované jsou barvy holandské
a americké, chceme dále zachovat v spojení
s barvou modrou starou zemskou barvu bíločervenou.
V § 20 činíme pozměňovací
návrh, poněvadž nechceme, aby byly zhoršeny
dnešní poměry pro úřednictvo
nestátní. Přecházím k §
33., navrhujeme: K vypovědění války,
ke změně této ústavní listiny
a jejích součástí jest třeba
3/5 většiny všech členů
v každé sněmovně. Klub vzhledem
k paragrafu tomuto a § 64. podal pozměňovací
návrhy s plným vědomím, že
se zneužije našeho upozornění ke štvanicím.
Vykonáme přes to povinnost. Tomuto nebezpečí
nezabraňují pacifistická resoluce výkonného
výboru, tyto neodstraní možnosti válek,
jak jsme měli příležitost viděti,
těmi lze jen zastrašiti ministry Národní
obrany. Přemnoho dobrých českých hochů
odpykalo toto poznání životem.
Pan zpravodaj citoval Palackého. Také já činím tak; prosím, zde první citát při příležitosti § 33: "Co Čechy státem jsou, vždy zápasiti jim bylo, aby zachránily svoji národnost, neznajíc skoro jiných válek, než jaké jim bylo vésti na obranu její; choutek výbojných samy nikdy nechovaly, ale nesčíslněkrát bylo jim odrážeti je." ("Slovo o národnosti" 1868.) Co bylo, nechceme aby bylo, ale může to býti a uvažme nyní důsledky citovaných paragrafů, které by znemožnily nutné vypovědění války a uvedly v pochybnost, je-li ústavně přípustno prohlášení válečného stavu presidentem, a umožnily rozrušení armády živly státně nespolehlivými. Doporučuji tudíž z těchto důvodů státních,
vnitřních i také zahraničních
přijetí návrhu pozměňovacího.
Pro § 56. 2. odstavec navrhujeme znění toto:
"Za presidenta může býti volen státní
občan Československé republiky, který
jest volitelný do sněmovny poslanecké a dosáhl
roku 45."
Zdá se nám, že věk 35 tet jest příliš
nízký a že je stupnice, která by měla
odlišiti věk pasivní způsobilosti pro
poslaneckou sněmovnu, pro senát a pro presidenta
republiky, dělena ne logicky. Vždyť občan
republiky, který by měl podmínku volby presidentem,
po projití svého presidentství, nemohl by
býti ani volen do senátu. Jest to anomálie
stejná jako ustanovení § 14. a 15., dle něhož
rozpětí mezi aktivním právem do sněmovny
poslanecké a do senátu se navrhuje 5 let, ale rozpětí
práva pasivního jest 15 let. Není v tom
logiky, není v tom důvodů věcných.
Zákony ústavní nemají se šíti
na lidi a strany, nemají se tvořiti pro přítomnost,
ale mají se šíti na národy, na státy,
mají se tvořiti pro věčnost. Vím,
že gerontokracie může býti časem
zlem. Balzac napsal o tom v "La revue Parisienne" krvavou
studii, kteráž jest literární, politický
i lidský dokument pro Francii v letech 30tých
minulého století. Ale musíme vzíti
v úvahu, že právě tato gerontokracie
měla své důvody. Poukazujeme-li na Napoleona,
který v časném věku ujal se řízení
státu, nezapomeňme uvážiti, že
tato gerontokracie, jejíž tíhu cítil
Balzac, přišla snad proto, že byl před
tím Napoleon.
§ 57 znemožňoval by zdržování
volby z důvodů, jež označil p.
dr. Kramář za vyděračnou politiku.
Dávati této vyděračné politice
určité výhodné možnosti, nezdá
se nám státu prospěšné. Doporučujeme
tudíž přijetí našeho návrhu
pozměňovacího: President budiž volen
nadpoloviční většinou.
K paragrafu 121: Navrhujeme dále vypuštění
zbytečného slova: svědomí.
Docházím k závěru. Jsem nucen
zabývati se ještě konstrukcí páně
zpravodajovou: "Veliká idea spravedlnosti musí
pronikati zákon. Jda za touto ideou, Masaryk dobyl nám
naší samostatnosti, jen když za ní půjdeme
stále, udržíme ji." Pan president, který
dal v prvém svém opravdu památném
poselství tak krásný výraz spravedlivých
díků všem, kdož za hranicemi i doma spolubojovali
za stejnou věc, nerad asi četl tento pasus, k němuž
bych já pouze poznamenal: že chceme spravedlnost my
všichni. Ale naše pojetí spravedlnosti
jest, že neprávem našemu národu dějiny
daly Bílou Horu za to, že jsme dali dějinám
Husa. Naše pojetí spravedlnosti bylo, že tyto
dějiny dlužný jsou náhradu národu,
který zahájil boj za volnost přesvědčení
a ztratil v něm národní volnost, Naše
pojetí spravedlnosti bylo a je: restituce Bílé
Hory, to jest národní stát. ldea této
spravedlnosti vedla nás k pracím a obětem.
Ve dnech našich strastí zněl nám verš
Kolárův "k rozkydaným Slávům":
"Buďte aneb všecko aneb ničím."
Stát národní neznamenal pro nás útisk
cizích, ale posilu svých. Palacký, který
byl muž a politik spravedlivý, ale také houževnatý,
tuhý bojovník za národní právo,
cituji podruhé pravil význačná slova:
"Ať se chováme tedy již jakkoli, každé
přání a každá snaha ani trvání
naše jest jim (Němcům) překážkou."
Za tísnivých a těžkých dob byl
Palacký dosti pevný, aby prohlásil za národní
sebevraždu, kdybychom se vzdali boje za samostatnost. Chce
se, tak - praví, abychom nastoupili na cestu, odkud není
návratu ani z mrtvých vstání
- a praví: "Pokud já znám úmysly
ohromné většiny krajanů svých,
mohu říci, že dobrovolně oni tam nikdy
nepůjdou."
V této dějinné chvíli dovoluji
si citovati tento výrok Pálackého. Velmi
dobře se hodí na chvíli přítomnou.
Pan zpravodaj hledal v Palackém a právem našel
v něm smysl pro právo, spravedlnost a mravní
ryzost. Ale čeho v něm nenalezl a čeho
snad ani nehledal, je nezlomná, v nejzoufalejší
době Sedanu, úcty a věčných
díků hodná víra, víra v státní
poslání národa, ve velikou jeho budoucnost,
v český stát, v Slovanstvo. Kmet
viděl pád fundamentálek a všemocné
říše a nebál se. Toho ducha zvláště
by však bylo třeba zalekaným, vrtošivým,
"šíleným záchvatům"
chvíle se přizpůsobujícím současníkům
našim. A také bylo by třeba zamysliti se nad
posledním mým citátem z Palackého,
nad hořkými slovy starce, doznávajícího
politické omyly přešlých mužných
let. A jaký že byl omyl Palackého? "Důvěra
v lidskost a lásku Němců ke spravedlnosti"
- Palacký se táže: "Kdo za to pozdvihne
na mne první kámen?" Kamene nepozvedneme, ale
trváme, že z omylů dědů
mají se vnukové učiti. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda: Slovo má dále kol. Landová-Stychová.
Posl. Landová-Stychová: Vážené
shromáždění! Hlava pátá
v naší ústavní listině,
obsahující "Práva a svobody jakož
i povinnosti občanské", začíná
§ 10. Tento zaručuje rovnost všech před
zákonem tím, že výslovně praví:
"Výsady pohlaví rodu a povolání
se neuznávají." Mne jako socialistku nijak
nepřekvapilo, že se stran nesocialistických
byly činěny námitky zejména proti
rovnosti žen s muži a že jen energii stran
socialistických můžeme my ženy děkovati,
jestliže zásady rovnosti pohlaví došly
v ústavě naší jistého zabezpečení.
Vzpomínám tu mimoděk boje o první
mandát ženský poslanecký, který
byl na Mladoboleslavsku vyhrán socialisty proti kandidátům
bývalé strany mladočeské. Co tím
chci říci? Že socialisté považovali
vždycky rovnoprávnost žen za samozřejmost,
že požadavek zrovnoprávnění žen
byl tradicí socialistických stran a že tam,
kde šlo o vítězství této rovnoprávnosti
žen s muži, dovedli socialisté obětovati
i zájem svých stran. V boji o zastoupení
žen v původním Národním
výboru, který byl zárodkem nynějšího
Národního shromáždění,
v boji, který jsme my československé
socialistky rozvířily, poněvadž jsme
předvídaly ohromný význam Národního
výboru, v tomto boji nalezly jsme zase podpory socialistů
v jejich solidaritě v tom, že se za nás
postavili a svým energickým vystoupením donutili
i jiné strany, aby akceptovaly naše požadavky.
Samozřejmě jenom strana lidová zůstala
věrna svému programu a svým zásadám,
a neakceptovala náš požadavek rovnoprávnosti
a nevyslala do Národního shromáždění
ze svého středu zástupkyni žen.
Víme, o co se vlastně opírají nesocialisté,
o co opírají svůj odpor proti zrovnoprávnění
žen. Velmi jasně vyjádřili se o tom
švýcarští konservativci z kantonu
curyšského a basilejského ve svých provoláních
proti politickému zrovnoprávnění žen.
Uváděli toto: "Jednání ženy
řídí se pouze citem, kdežto u muže
prý rozhoduje jedině a správně rozum.
S ethického stanoviska jest prý nepřípustno,
aby žena se svým jemnějším organismem
a s bohatším duševním fondem súčastnila
se vřavy politického zápasu."
Toto sentimentální povídání
jest pokrytecké, neboť jest skutečností
tisíckráte vyvráceno, a není tudíž
stanoviskem, nýbrž - mírně řečeno
- naivností a také by bylo nemělo vůbec
úspěchu, poněvadž každý
poctivý a nepředpojatý člověk
si přeje, aby způsob vedení politických
zápasů byl úměrným kulturní
úrovni národa. Bohatší duševní
fond, který dle švýcarských "svobodomyslných"
a "demokratických" zpátečníků
jest u ženy překážkou v účasti
na veřejné činnosti, dle názorů
socialistů má býti vlastností, která
podmiňuje tuto účast. Proto také nebyly
tyto důvody příčinou neúspěchu
požadavků švýcarských socialistů,
nýbrž apel na sobectví a požitkářství
Švýcaráků. Na křiklavých
nárožních plakátech, v letácích
i na řečnických tribunách hrozili
konservativci, jak to bude vypadati, až budou ženy spolurozhodovat.
Mají prý ve svém programu boj proti alkoholismu,
kuřáctví, karbanu, prostituci a podobným
důsledkům klerikálně-kapitalistických
řádů a výchovy. Sobečtí
Švýcaráci lekli se možnosti, že by
jejich požitkářství v zájmu
zdravého budoucího pokolení a v zájmu
zvýšení úrovně rodinného
života bylo omezeno, a to byl ten jediný a
pravý důvod, proč v curyšském
kantonu zamítlo předlohu kantonální
vlády 88.000 hlasů proti 21.000 a v kantonu
basilejském 12.000 hlasů proti 6000. A tento fakt
jest jedním z nesčetných dokladů,
že o nějaké celkové rozumové
převaze mužů nelze vůbec mluviti, spíše
naopak. Vezměte studie anthropologů, ethnografů,
archeologů, historiků, vezměte dějiny
filosofie, umění a dějiny věd přírodních,
všude naleznete hluboké stopy seriosní účasti
žen. Pracovaly, nedbajíce překážek,
které jim předsudky kladly v cestu. Vyvíjely
úžasnou energii přes to, že jejich práce
nebyla doceněna, nebo prostě ignorována,
aby po jistém období se stala kořistí
uchvatitele, který pak na ní založí
svou slávu a velikost.
Chytráctví a násilí vítězilo
až dosud zpravidla nad pravdou a právem. Nábožensko-kapitalistické
řády dávaly k tomu právní
podklad. Sankcionovaly dravost jako projev síly, ušlechtilost
jako důkaz slabosti a nemohoucnosti. Ale socialista, pánové,
má jiný pojem o síle, základně
odlišný. To se právě projevuje zde během
debaty o ústavě. Projevem síly je mu sebekázeň,
rozvaha, solidarita, vytrvalost a odvaha. Bezohledná dravost
jest projevem zbabělosti, úzkoprsé sobectví,
ať se projevuje jakkoli, jest příznakem duševní
méněcennosti. A následky toho jsou tak truchlivé.
Proto socialista uvědomělý, vytříbený
nechce, aby se historie opakovala do nekonečna. Proto nechce
navazovat na staré řády, usiluje o vytvoření
nových, jejichž podkladem není náboženství,
nýbrž spravedlnost, rovnoprávnost. A tu mají
ženy přirozeně nejvyšší zájem
na tom, aby tato idea pronikla ústavu a všechen právní
řád nejen našeho vlastního, ale všech
států vůbec.