Národní shromáždění československé 1918 – 1920

I kdybychom my, jako sněmovna, měli možnost to opraviti, jednou to již zde bylo, a z toho se budou dělat konsekvence. To jsou věci, které jsou strašné. Musím upřímně říci, že jest to něco, co mne naplnilo žasem, když jsem to viděl. Mohu říci, jako celé jednání v jazykovém výboru bylo přímou mukou pro mne, že to již bylo korunou všeho.

Já ovšem tenkráte večer nechtěl připustiti, aby se revoltovalo, aby se dal takový jistý dodatek, tuším do odstavce 2. § 2. Nechtěl jsem to proto, poněvadž jsem viděl, když začneme ustupovati, pak přijdeme, nevím kam. To byl večer ústupků. V tom případě já jsem se proti tomu bránil. Já se vám docela otevřeně přiznám, já se nikdy neholedbám ani svou radikálností, naopak mám kuráž říci, že dovedu býti umírněným a hájiti ústupky, které činím ve prospěch věci, jak jsem je dělal v otázce zřízenců beze všeho. Ovšem kdybych viděl podrobný jazykový návrh, který mně garantuje, že se nepůjde dál, neměl bych nic proti tomu, aby mezi úřady jednoho jazyka, podle odstavce 2., v korespondenční řeči formálně byly jisté ústupky, aby nebylo zbytečného vyřizování v jazyku státním. Nemám to za žádnou chybu. Já se jen bojím každé neurčité a nejasné normy, poněvadž každá všeobecná norma je roztažitelná, neboť víme, kde naše ústupky začínají, ale nevíme, kde při slabé naší povaze a při věčném strachu před Němci mohou skončiti. (Výborně!) Proto jsem proti tomu a proto s takovou rozhodností jsem proti § 9 a myslím, že by sněmovna sama dopustila se přímo hříchu na naší budoucnosti, kdyby tento § 9 přijala. Já ho mám za nejstrašnější v celém jazykovém zákoně. V tomto případě myslím, že jest to povinností nás všech, abychom to odstranili. Zde není již otázka revotace. Kdyby se chtěl udělati jistý kompromis, něco, co by se v té věci chtělo povoliti, budeme míti možnost o té věci ještě mluviti, ale § 9, jak jest, jest přímo pravé monstrum, přímo ne- štěstím pro celý jazykový zákon a pro celou naši budoucnost jazykovou. (Potlesk.)

V této příčině prosím, aby se stala náprava. Víte, kam by mohl jíti § 9, kdyby se interpretoval? Ten by mohl jíti tak daleko, že kdybychom měli vládu, která by se poddala tlaku německému, že by mohly německé úřady našim českým úřadům dopisovati německy, poněvadž není nikde garancie, že by to nedělaly, poněvadž se říká, že to teprv upravíme nějakým nařízením. To nařízení může býti jednou takové, nařízení se může zase odvolat, nařízení může se opraviti, ale ne vždycky ve prospěch náš. To jest něco, co jest přímo úžasné a proto prosím, aby sněmovna učinila svou povinnost a tento návrh zamítla.

Jestli mám skončiti několika všeobecnými slovy, tu dovolte mi osobní vzpomínku. Já to nedělám často, snad mi to jednou dovolíte. Když jsme r. 1913, tuším, nebo r. 1912 - odpusťte, já mám letopočty často trochu popletené - seděli zde v paláci hraběte Nostitze s Němci pohromadě, kde se jednalo o to, zdali se s Němci smluvíme o jazykový zákon, vystoupil p. prof. dvorní rada Bachmann a strhl všechny Němce k tomu, že zamítli všechno to, co jsme my žádali a co bylo opravdu umírněné, a tím zmařiti naše jednáni. Já jsem tenkráte řekl Němcům v této schůzi: "Já vás varuji před tím, co děláte, a myslím, že toho jednou budete litovati, že jste zamítli ruku, kterou my vám podávali." A když jsme vycházeli z tohoto shromáždění, řekl jsem kolegovi Rašínovi: Kdyby byli Němci tak loyální, že by s námi uzavřeli dohodu, já pro svou osobu bych se jí držel, i kdybychom my dostali moc ve státu."

Prosím, to bylo r. 1913, a já nevěděl, že v r. 1914 bude válka, ale ovšem myslil jsem vždycky na možnosti, které mohou býti. Němci to byli, kteří zmařili mír a já jsem pevně přesvědčen, že celý český národ, kdyby uzavřel dohodu, anebo alespoň ty strany, které by tu dohodu uzavřely, že by tu dohodu dodržely, i když teď jsme svobodni. Když však tom nechtěli, když sami zmařili mír, tož si my svůj stát spořádáme tak, jak se nám to hodí, jak toho potřebujeme a jak toho potřebuje náš stát, pak nemohou Němci naříkati na nespravedlnost. Oni to byli, kteří to chtěli. Oni chtěli míti možnost, aby mohli utlačovati nás, a teď musíme míti také my možnost, abychom si svůj stát bez utlačování jich uspořádali tak, jak toho potřebuje náš stát a ne, jak to káže strach před Němci. (Výborně! Potlesk.)

Ovšem, my teď slyšíme všelicos. My slyšíme, že jsou Němci silni a bohatí a my že jsme slabí a chudí, my slyšíme, že svět čte německy a že nečte česky a že si Němci dovedou získati sympatie a my ne. To všechno člověk slyší a já se vám přiznám, že je člověku úzko, když to slyší. Což máme tak malou duši? Což nevěříme, že když my sami budeme - jak jsem to včera řekl - dobří a silní, když sami nebudeme kaziti svou sílu a když nebudeme podlamovati svou sílu, ze se nemusíme ničeho bát? A když budeme dělat skutečně dobrou politiku zahraniční a když budeme spoléhati na to, co je u nás jedinou silon, totiž na sílu Slovanstva, které bude zase jednou veliké a silné, (Bouřlivý potlesk) když nebudeme se bát němectví, které se nikdy nebude moci hnout, když bude Slovanstvo lepší a zdravé, což, když všechno toto víme a cítíme, musíme stále se tetelit strachem? Je toho potřeba? Máme my stále míti předválečné mínění, že Němci jsou pány světa a světových sympatií? To jsem řekl, že to není pravda, že to jest falešné; naučme se konečně mysliti poválečně! Naučme se mysliti, že se změnil celý svět, že už nejsou Němci pány světa a řekněme si to, co je! Jestliže se dnes ozývá u Angličanů, u Američanů a někde ve Francii, že není možno zničiti hospodářsky Němce, pak to není žádná sympatie, pak to není žádná úzkost, aby Němci nekřičeli, nýbrž jest to vědomí, ze, kdyby Němci byli hospodářsky zničeni, že by nemohli potom naprosto nahraditi ty strašné škody, které udělalo jejich vojsko ve všech zemích, kde bylo. To není ze sympatie k Němcům, toho se přece nebojte. Památka na Belgii a severní Francii nezmizí z duši lidstva. Ta tam zůstane. (Souhlas.) Památka na Srbsko a všecko to, co udělali v krajinách slovanských, doufáme, nezmizí také z duší Slovanstva. (Tak jest! Výborně!) V tom ohledu nemyslete a nenamlouvejte sami Němcům, že jsou daleko silnější, než oni myslí. Oni vědí, že to není pravda. Oni vědí, že jestli Slovanstvo bude silné, že jest konec jejich snům. Zde je naše povinnost! Ne bát se a třást se a myslet jen na to, kde bychom Němcům mohli dělat ústupky, nýbrž být spravedlivým, neutlačovati nikoho, ale s tím čistým a poctivým svědomím jít a dělat takovou politiku, aby se znovu vzkřísila jediná sila, která jest nám poslední a hlavní záchranou, totiž síla velkého, svobodného, zdravého Slovanstva! (Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda Udržal: Presidiu byly předloženy tyto návrhy. (Čte:)

Navrhujeme tyto změny:

l. V druhém odstavci buďtež vypuštěna slova: "nebo veřejný pokoj a řád", takže by odstavec tento zněl takto:

"Spolek může býti rozpuštěn, jen když jeho činností byl porušen trestní zákon".

II. V třetím odstavci téhož paragrafu na druhé řádce budiž vypuštěno slovo "zvláště".

Návrh jest opatřen dostatečným počtem podpisů a jest předmětem jednání.

Navrhujeme, aby věta, která tvoří nyní § 121., vřazena byla jako první věta do §u. 122. a aby § 121 ústavní listiny zněl takto:

"Stát a církev jsou odloučeny.

Podrobnosti upravují zvláštní zákony, jejichž platnost může býti dočasně obmezena na určité části Československé republiky".

Návrh jest dostatečně podepsán a je předmětem jednání.

§ 1. První věta § 1. mějž toto znění:

Jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky (čl. 7. smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojeným a přidruženými a mezi Československem, podepsané v St. Germain en Laye, dne 10. září 1919.

K § 1. na konci připojen budiž nový odstavec tohoto znění:

Podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních, jakož i úředníků a zřízenců státních ústavů a státních podniků, aby uměli československy, upraveny budou nařízením.

Úvodní věta k § 4. mějž toto znění:

"Užívajíce jazyka státního oficielního, úřady... atd."

Návrh jest dostatečně podepsán a je předmětem jednání.

Národní shromáždění se usnáší:

§ 9. zní takto:

Státní moc výkonná upraví v případech § 2. řeč soudů a úřadů pro styk jednotlivých oddělení téhož soudu nebo úřadu mezi sebou a pro dopisování s jinými soudy a úřady.

Návrh byl dostatečně podepsán a jest předmětem jednání.

§ 10/3. mějž toto znění po vsunutí slova "jeho": 3. jehož užívá branná moc jako jazyka služebního; ve styku s mužstvem jazyka toho neznalým, užívati lze také jeho jazyka mateřského.

§ 2. I. odst. z počátku mějž toto znění: O státních občanech jiného jazyka nežli státního (hlava I. smlouvy St. Germainské).

§ 2. II. odst. buďtež na deváté straně slova: "příslušníků jazyka této menšiny" nahrazena slovy: "oněch občanů jiného jazyka".

§ 2. III. odst., str. 9. buďtež slova: "takovou národní menšinu" nahražena slovy: "takovými státními občany jiného jazyka".

§ 2. poslední odstavec buďtež slova: "s národní menšinou" nahražena slovy: "se státními občany jiného jazyka" a poslední věta: "a jich zevních označeních jazyka národní menšiny" budiž nahražena větou: "a při jich zevních označeních jejich jazyka"

§ 4. z počátku mějž toto znění: "Užívajíce jazyka státního, úřady".

§ 5. první věta mějž toto znění: "Vyučování ve všech školách zřízených pro státní občany jiného jazyka."

Za § 7. budiž vsunut § 3. tohoto znění: "Úředníci a zřízenci státní, jakož i úředníci a zřízenci ústavů a podniků státních musí býti znalí jazyka Československého. Podrobnější provedení této zásady se zřetelem na povahu a potřeby jednotlivých odvětví státní služby upraví se nařízením"

§ 8. budiž označen jako § 9.

§ 9. budiž škrtnut.

Návrh jest dostatečně podepsán a nachází se v jednání.

Přikročíme k debatě. Jako první řečník "proti" ve specielní debatě je přihlášen pan poslanec Viktor Dyk. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Viktor Dyk: Slavné Národní shromáždění!

Slyšeli jsme mnoho chvály o díle ústavním během debaty. Zpravodaj o ústavní listině užil o něm superlativů, zpravodaj o volebním řádě mluvil o díle velikém. Četli a slyšeli jsme pochvalu členů ústavního výboru, p. min. Švehly, prof. Hoetzla a ostatních znalců. A zajisté posléze budeme pochváleni i my, že jsme poslušně a dle rozkazu ústavu odhlasovali.

V tomto chóru chvály pozvedám svůj rušivý hlas, abych varoval před sebechválou a prosil, abychom soud ponechali budoucnosti. Dle našich projevů soudě, všeho bychom měli dostatek: máme výši evropskou, vynikajících talentů, světovou pozornost budících neúplatných ministrů, Catonů a Cincinnátů, a přece přitom hospodaříme od deseti k pěti, přece čím dále tím hůře. Mrzutá okolnost tato měla by nás naučiti skromnosti. Snad stačí říkati, že to či ono děláme jinak, ale není nutno tvrditi, že to děláme lépe než jinde. A k této skromnosti jest dle obsahu zpráv ústavních velmi mnoho důvodů.

Ve zprávě úvodní o listině ústavní čteme větu osudného dosahu: že "zbyly na tuto práci necelé tři dny." Tímto kvapem omlouvá zpravodaj, že jeho práce nevyčerpává celé látky.

Na tento kvap možno se omlouvati před shovívavou přítomností, nelze však se omluviti před přísnou budoucností. Tento chvat jest však mnohem osudnější, neomezuje- li se na důvodovou zprávu, nýbrž zasáhl-li také zákon sám. A taková možnost zde jest. V poněkud nervosních větách ohražoval se pan zpravodaj proti obtížnému vměšování se těch, kteří v poslední chvíli přeházejí s pozměňovacími návrhy novými. Chtěl-li by však býti spravedlivý, měl by si dříve položiti otázku, bylo-li to jejich vinou, že přicházeli a přicházejí ve chvíli poslední. Dr. Kramář si stěžoval právem do degradace voličů, kteří se snižuji na hlasovací materiál a zbavují občanských práv. Tito voličové najdou v nejdemokratičtějším - dle pana zpravodaje - státě útěchu. Poslanci nejsou degradováni méně. Odvážil jsem se ve středu protestovati proti tomu, abychom mluvili a hlasovali o něčem, čeho znáti nemůžeme. Přes můj protest se přešlo. Slíbeno pak, že předlohy budou dodány příští den; dodány ovšem nebyly. A tak, kdežto měl pan zpravodaj ke své zprávě tři dny, zbylo nám na studium zpráv výborových několik nočních hodin.

Goethe vkládá do úst hamburského parteru slova: "Mám dokonce schváliti, čeho nechápu?" Já bych tento výrok parafrasoval slovy: "Mohu dokonce bráti odpovědnost za to, čeho neznám?" Byl bych velice rád, kdybych tuto odpovědnost za ústavní předlohy převzíti mohl. Ale s klidným svědomím - nechci-li využíti výhody § 121 ústavní listiny, zaručujícího volnost svědomí, a vybrati si svědomí příliš široké - nemohu tuto odpovědnost převzíti. Kdo z nás mohl v klidu větu za větou, paragraf za paragrafem prostudovati předlohy, prostudovati je tak, aby si uvědomil všecky jejich záludnosti? Sám pan zpravodaj na str. 7 tisk 2421 činí zajímavé a příznačné doznání. Cituji: "Při poradách výborových, když o základních zásadách dosaženo bylo shody, snažili se účastníci formulovati zásady co nejjasněji: tu přidáno slovo, tam vynecháno, volen ten či onen- obrat vhodnější, až všichni, přibrané znalce v to počítajíc, nabyli přesvědčení, že myšlenka vyjádřena je naprosto zřetelně. Sotva však zákon byl vyhlášen, ukázalo se, jak ti, kdož nebyli pod vlivem společných porad, vyčetli ze zákona pravý opak." Snad vzhledem k tomu prostosrdečnému doznání páně zpravodajovu bylo by dobře, aby ti, kdo nebyli pod vlivem společných porad v dnešním Národním shromáždění, měli větší příležitost, včas říci své slovo; neboť již brzy vstoupí sem ti, kdo pod vlivem společných porad vůbec již nebudou, a to budou Němci a Maďaři. Jako choť Césarova, tak ústava také neměla by býti podezřívána. Každá lehkomyslnost při jejím vzniku ohrožuje její vážnost. A my velmi potřebujeme, aby vážnosti požívala. Ale potřebujeme-li jí, jaké byly vážné důvody, že se tak dlouho vyčkávalo a že se nyní tak spěchá? S patrnou zálibou ocitoval pan zpravodaj, jemuž dostalo se cti jednomyslného potlesku koalovaných stran, výrok politika anglického, jenž prohlásil, že milejší jest mu parlament, který by se dal strhnouti do šílených záchvatů národa, nežli parlament, který by se národu odcizil. Kdyby skutečně takové dilemma bylo, těžká byla by volba. Na štěstí dovedu si aspoň já dobře představiti kromě obou těchto parlamentů parlament, který nemá šílených záchvatů, aniž by se národu odcizil. Dovedu si ho představiti, třeba bych ho dosud neviděl.