Národní shromáždění československé 1918 – 1920

V této příčině myslím, že to, co my chceme, odpovídá tomu, co chce kolega Stivín: abychom si v budoucím Národním shromáždění nenadělali sami tisíce možností, aby každou chvíli přišel Němec s vyřízením nějakého auskultanta nebo okresního soudce, že to neodpovídá státnímu základnímu zákonu, poněvadž ten by byl nejasný, nebo že nařízení, které vydala vláda, neodpovídá rovněž těmto zákonům, abychom tak měli stálý boj o jazyková nařízení, jako jsme to měli v Rakousku. Pak by dělali Němci, co vytýkali nám, totiž Erpressungspolitik, a já docela upřímně řeknu, že se bojím, že by se jim někdy podařila! Tedy v této věci se mi zdá, že jest skutečně dobře, abychom v tomto zákoně mluvili velice jasně a určitě, ovšem, slyšeli jsme také větu, která člověka, který 25 tet bojovat za uznání práv českého jazyka, přece jen trochu musí zaraziti, totiž větu, že jazyk není vrcholem lidského snažení, jest jen prostředkem k dorozumění. (Hlasy: Kdo to řekl?)

Já nejmenuji osob. Prosím, to je zase přenášení západní filosofie k nám. Já myslím, že si Francouz neuvědomil, co znamená pro něho jazyk francouzský jako státní jazyk. To jest mu samozřejmo. On velmi dobře ví, co jest jazyk pro něho, pro jeho duši, pro to, co je jeho hrdostí a láskou. (Tak jest!) To on ví velice dobře. On byl tak šťasten, že nikdy neměl příležitosti a neměl také nutnosti, aby za práva tohoto jazyka bojoval. On tuto nutnost poznal teprve v Alsasku, když naň Němci přišli, a pak také rozuměl jiným a pak rozuměl nám daleko spíše, než-li mohl nám rozuměti dříve. Nebo vezměte si na příklad v Anglii otázku irskou. Otázka tato není otázkou jazykovou, nýbrž otázkou státní samostatnosti Irska. Také pro Angličana to nemá žádného smyslu, on tomu nerozumí. Tedy nepřenášejte těch věcí k nám. Přece u nás jsou ty poměry docela jiné. My jsme vedli stoletý boj o práva jazyková. Vždyť to ponížení našeho národa jsme cítili ne tak ve veřejném životě, kde nám dali ústavní zákon, mohli jsme míti schůze, mluviti a všecko možné, nýbrž na každém kroku v jazykové otázce. Tam bylo naše ponížení. A prosím, ti lidé, kteří žili na hranicích mezi Němci, vědí, co byla pro nás otázka jazyková. Jestli pan kolega Stivín řekl, že jejich dělníci mají smysl pro jazykovou otázku, pak to není pravda. Ať se jde zeptati dělníků do Teplic a do Duchcova, mají-li smysl pro jazykovou otázku. (Hlasy: Mají!) To není, prosím, otázkou těch, kteří v Praze mezi sebou a na shromážděních stranicky se potýkají a nemusí se starati o práva jazyková, to je otázkou těch, kteří za práva tohoto jazyka musí trpěti a bojovati. (Výborně! Potlesk!) Nám jazyk byl národním životem a, když my jsme toužili po tom, abychom se osvobodili ze staleté poroby, pak jsme to hlavně cítiti také jako osvobození z poroby jazykové. (Hlas: Zcela správně! Výborně!)

A pak se nedivte, že nám, kteří jsme ztrávili celý politický život v boji za práva našeho jazyka, že nám jest státní jazyk - otevřený, hrdý, jasný, státní jazyk bez závorek a cizích interpretací - znamením svobody a samostatnosti osvobozeného národa. (Výborně! Potlesk.) Já řeknu tolik: Kdo chtěl svobodu a samostatnost našeho národa, ten nesměl se báti 3 milionů Němců, anebo kolik jich jest, a kdo jich se nebojí, ten se nesmí báti hlavního atributu tohoto nového státu a svobodného československého státu, jeho státního jazyka. (Výborně!) Proto musím říci, že je to přímo ponižující, když člověk čte v návrhu výboru "(státní)" jazyk československý v závorkách. Něco strašnějšího nemohlo se ani vůbec vymysliti.

Ale i ten návrh sprostředkující, který se nyní podává, totiž "státní, oficielní, jazyk", i ten návrh jest mi naprosto nepochopitelným, a já nemohu odstoupiti od svého návrhu, abychom jasně a určitě, beze všeho studu před každým, beze vší bázně řekli "státní jazyk". (Potlesk ve středu.) Co to jest, ta vaše čárka a vedle toho to slovo "oficielní"? Když dáte to "oficielní" do závorky, uděláte to předmětem velikých filologických debat, kterých se Němci velmi silně súčastní, o tom, je-li to skutečně překlad: státní - oficielní. Tedy to by bylo zbytečné. A s těmi čárkami, co to vlastně znamená?

Prosím, jsme my slabší, anebo máme méně nároku na vděčnost spojenců, nebo jsme si méně zasloužili svoji svobodu, než Němci v Rakousku? Ti Němci v Rakousku ve svém překladu mírové smlouvy St. Germainské beze všeho ostychu a beze vší bázně slovo "officielle" překládají "Staatssprache". (Posl. Dyk: To jest proto, že jsou to Němci a nemají strach!) Ovšem!

Tedy vidíte, že ani Němci nemohou nic proti tomu namítati, když sami to dělají, a jak víte, v jejich ústavě bude prohlášena němčina za "Staatssprache" německého Rakouska. Opravdu, když se člověk podívá na to Rakousko, na jeho hospodářský stav, na všecko, jaké jsou jeho možnosti a jeho budoucnost, musí si říci, že nechápe, že mohou býti obavy u nás před tím, abychom měli alespoň tolik odvahy, jako jí mají vídeňští Němci. (Výborně!) K čemu je potřeba to slovo "oficielní" tam míti? Když se vůbec odvoláváte na čl. 7. mírové smlouvy, tedy již tím se odvoláváte na to slovo "officielle". K čemu to tam ještě dáváte? To je docela zbytečné a sice proto je to zbytečné, poněvadž děláte tento zákon pro Československou republiku a tam nemůžete užívati slova, kterému zde v Československé republice nikdo nerozumí, kterému, jak pravím, nerozumějí v tom smyslu, jak já mluvím, leda snad po dlouhých interpretacích, ani v cizině, kteří to napsali, poněvadž je to jejich duším cizí. K čemu jste to tam tedy dali? Proč to tam říkati? Pánové, odpusťte mi, když je něco podmínkou naší smlouvy, že to dáme do zákona, jako § 5. o ústavech a právech kulturních, nemám nic proti tomu, to je docela v pořádku, ale my jsme ani nepodepsali a neřekli, až budeme stanoviti svůj státní jazyk, že budeme tam citovati ten článek 7. Už to je superfluum. Není zde snad většího a vřelejšího přítele spojenců, než jsem já, - stejně vřelá je, doufám, většina našeho národa, ale ne vřelejší, - ale přece jen říkám, že mně důstojnost vlastního státu je vyšší a důležitější, nežli přízeň nebo spokojenost spojenců. Především suverenita vlastního státu! A já proto, abych si ustanovoval jazyk svého státu, nepůjdu pro dovolení ani ke spojencům. (Výborně! Potlesk.)

To je výron mé souverenity a já bych nenašel možným a přípustným, aby v otázce souverenity kdokoli omezoval práva státu, který, bohudík, je již souverením a svobodným. Jestli se to říká v mírové smlouvě St. Germainské, říká se to ne tak, že se nám dovoluje, abychom si ten jazyk udělali, nýbrž říká se tam, že nehledě k tomu, že si můžeme ustanoviti jazyk oficielní, - my říkáme: státní - máme některým, ne menšinám, nýbrž těm, kteří v hustých kompaktních massách zde žijí a nejsou naší národnosti, dáti určitá práva. To znamená, že se my tam zavazujeme dáti těm, řekněme menšinám, jazyková práva a práva na kulturní ústavy atd. Ale neříká se tam, že se nám dává vrchnoporučenské svolení, abychom si udělali u sebe státní jazyk. To jsou dvě různé věci. Tedy v této příčině, myslím, že jest i citace čl. 7. St. Germainské smlouvy, i citace slova "oficielní" úplně zbytečná a že my dojista máme právo, ale nejen právo, nýbrž i povinnost ke svému státu, abychom řekli: "Státním jazykem republiky Československé je jazyk československý".

A nyní dovolte, abych řekl také, že rozumí se samo sebou, když uděláme státním jazykem jazyk československý, že z toho jsou jisté důsledky, a ty důsledky jsou tak logické, že snad jen u nás jsou nepochopitelné po všech těch bojích, které jsme měli a z té bázně, abychom nebyli jako Němci v Rakousku, která ostatně je po mém soudu docela zbytečná, poněvadž my přece jen máme něco také v duši a třeba bych nemyslil, že se dá humanitou dělati politika, totiž to, že jsme byli humanitou Palackého, Havlíčka a celou velkou historií bratrskou a husitskou k tomu vychováni, abychom ctili práva druhého a svobodu druhého a tedy se nikdy neprohřešíme na tom, abychom nápodobili Němce v jejich násilnictví.

Ale třeba bych toto všechno přiznával, musím říci, že jsou dvě věci naprosto nutné: aby každý občan této Československé republiky měl možnost a také znal jazyk tohoto státu a za druhé, aby úředníci a zřízenci tohoto státu byli povinni, znáti jazyk tohoto státu. (Výborně! Potlesk.) Rozumí se samo sebou, že z této zásady mohou býti jisté výjimky. My dokonce nechceme dělati maďarskou a německou politiku. Kdyby u Němců a Maďarů tato zásada byla vyslovena, znamenalo by to, že by v důsledku státního jazyka, na př. maďarského, nebyly dány jiným národům žádné školy a že by děti byly nuceny, učiti se jen maďarsky a že by ve školách maďarských byly maďarisovány. To chtěli také Němci, dokud měli moc, potom museli přestat, když jsme my byli silnějšími. Tedy my dokonce nikdy neměli a nemáme touhy odnárodňovací a proto, když mně se strany zástupců ministerstva vyučování bylo řečeno, že z pedagogických důvodů nechce státní správa vyučovací připustiti vyučování druhému jazyku na školách obecných, tož jsem se tomu poddal, uznal jsem tento pedagogický princip a změnil jsem svůj návrh v tom smyslu, aby byla čeština povinným jazykem na školách občanských, jak se nyní nazývají bývalé měšťanské, na učelištích středních a jim na roveň postavených. (Zcela správně!)

Teď bych rád slyšel, jak by mně někdo dokázal, že toto je nějaké násilí. (Poslanec J. Špaček: To jest sociálně spíše prospěšné!) Já nebéřu Němcům nic z jejich kultury, z jejich národního cítění, z jejich výchovy v jejich jazyku. To všecko mají svobodné. Jestliže my zavíráme některé německé školy, děláme to jen proto, že přece republika, která sice vyhazuje jistě jinak hodně peněz, nemůže vyhazovati takové peníze na to, aby pro několik německých žáků byla zvláštní škola. To je zbytečné, budou se ostatně zavírati také české školy. Tedy po této stránce není žádného úmyslu v naší straně, abychom jakýmkoliv způsobem Němce kulturně znásilňovali, a my bychom toho neučinili, i kdyby nám to Saint-Germainská smlouva nepředpisovala. To není v naší povaze, to není humanismus, který v sobě máme. Ale na druhé straně nevidím v tom žádného násilí, když nutíme každého občana tohoto státu, aby se naučil státnímu jazyku tohoto státu a sice proto, poněvadž, jestli nám dříve Němci stále dokazovali, když se učíme německy, že si otvíráme celý svět, což nebylo úplně pravda, poněvadž neviděl jsem, že by v tom celém světě, kromě Německa, dostat se člověk s touto němčinou dále, pak odpovídám, že my otvíráme Němcům celou republiku a, poněvadž myslíme, doufáme a jsme přesvědčeni, že ti Němci budou v té republice hodně dlouho žít, není ani s naší strany opravdu žádným násilím, když jim tím dáváme dostup ke všem veřejným úřadům a když jim usnadňujeme také jejich hospodářský život, poněvadž není pochyby, že oni jsou přímo odkázáni celým svým hospodářským životem na společnou hospodářskou práci s námi.

To jsou přirozeně podmínky konfigurace naší země, ze které se ani německý chauvinismus nedostane. Po této stránce tedy není v našem návrhu nic násilného a právě naopak je to povinnost, kterou musíme dedukovati z toho, že jazykem tohoto státu je jazyk československý. A když to uděláme, pak jsou také ustanovení o úřednících daleko snesitelnější, poněvadž již můžeme předpokládati u celé řady zřízenců a úředníků, že se museli tomu naučiti, poněvadž musili alespoň - jako minimální podmínku svého přijetí do státní služby - navštěvovati občanskou školu.

V této věci - a tu jest vidět naši skutečnou, dobrou českou povahu a jest docela zbytečno, když se nám říká z vládních stran, že chceme politiku msty, že chceme politiku násilí a já nevím čeho - zde jest viděti, zrovna v této věci, že nechceme nic, co by bylo tvrdostí.

Říká se, že by Němci - jako za Badeniových nařízení - se vzbouřili. Já musím říci, že by to nebylo, co by mne zastrašilo, ale nerad bych udělal něco, co bych si musil vyčítati jako nespravedlnost a proto když byl učiněn návrh, aby všichni "zaměstnanci" státní museli uměti náš jazyk, tak jsem toho nepřijal, poněvadž nechci, aby prostí dělníci byli nuceni mluviti tento jazyk, jako za Rakouska nutili dělníky na drahách k tomu, aby mluvili německy. Já také, co se mne týče, nemám nic proti tomu, aby se z toho ustanovení učinila jistá výjimka, aby se učinila výjimka pro ty zřízence, kteří vůbec nepřijdou ve styk s obyvatelstvem, a na druhé straně pro lidi již starší ve službě, řekněme, kteří jsou již 20 tet ve službě. Od těch žádati, aby se učili česky, nebo je vyhazovati ze služby proto, bylo by kruté. Na takovou výjimku bychom přistoupili. Ale já nemohu přijmouti ten návrh, který se činí s jedné strany, abychom se této věci vyhnuli dodatkem k § 1., kde by se řeklo jako nový odstavec:

"Podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních, jakož i úředníků a zřízenců ústavů a podniků státních, aby uměli československy, upraví se nařízením."

To nemohu přijmouti a to proto, poněvadž zde nemáme určitě vyslovenu zásadu, že musí uměti česky, a jakmile dáme jenom toto, pak znamená to, že to není otázka, v jaké míře je osvobodíme, nýbrž jestli je osvobodíme a jestli je chceme osvobozovat. Pak nemohu, odpusťte - dáti tam harmonik nějakého neurčitého ustanovení, nýbrž raději řeknu precisně, kde to chci udělat, aby již nebylo pochybností žádných o tom a žádného protestu s naší strany, ani žádné žádosti z německé strany, které by se mohly odvolávati na neurčitý, nejasný text, který dovoluje tu každou interpelaci. V této příčině bych se musel rozhodně vysloviti proti tomu návrhu a prosil bych, aby přijat byl návrh ten, jak si dovolujeme jej podati, totiž návrh, aby paragraf o úřednících mohl zníti- a to podáváme jako kompromisní návrh takto:

"Úředníci a zřízenci státní, jakož i úředníci a zřízenci ústavů a podniků státních musí býti znalí jazyka československého. Podrobnější provedení této zásady se zřetelem na povahu a potřeby jednotlivých odvětví státní služby, jakož i přípustných výjimek o zřízencích, kteří služebně nepřijdou ve styk s obecenstvem, rovněž o úřednících a zřízencích, kteří slouží déle 20 let, upraví se nařízením."

V tomto případě nemůže nikdo naříkati na žádnou tvrdost; jsou zde výjimky v tom, že jednak jsou zde dělníci, jednak zřízenci, kteří nepřijdou ve styk s obecenstvem a na nichž se potřeba jazykové úpravy jeví jenom ohledně jednotlivých odvětví státní služby a jednotlivé její povahy. Zde si nemůže nikdo na nějaké násilí stěžovati, my jdeme ve své ústupnosti opravdu až do krajnosti, poněvadž sami nechceme žádného násilí a ničeho, co by nám mohlo býti vytýkáno jako tvrdost. Kdybychom byli dělali zákon po- drobný, tak bychom to udělali beze všeho. Já ve svém návrhu, který jsem dělal, jsem beze všeho tento výminku 20 let připustil a i jiné ústupky, ale proč? Poněvadž to byl jasný a určitý zákon, který nebyl roztažitelný - odpusťte, že jsem použil toho srovnání - jako harmonika. Z toho nebylo možno dělat žádné dedukce a proto bylo možno dělati ústupky. Ale kde se mluví ve všeobecných frázích, kde nevyslovím zásadu jasně a určitě a kde je všecko odkládáno na nějaké nařízení, které nemá za podklad něco docela pevného, čím jest vázáno, tam nemohu dělati ústupky, tam musím státi na principu určitě a jasně vysloveném a také prováděném.

Proto když zde děláme jisté výjimky, chci je míti docela určitě vyjmenované, aby neurčité a mlhavé rčení zákona neumožňovalo odlamování kousku za kouskem z celé budovy státního jazyka. My jsme přijali beze všeho jisté výjimky a nedělali jsme pražádných obtíží k § 2., kde pro jisté místní okresy - a dokonce i pro nejbližší jich nadřízenou instanci - jsme připustili, aby dostával občan druhého jazyka vyřízení jen ve svém jazyku. Ale když při všech těchto věcech chtějí se dělati ústupky, nezapomínejte na jedno, totiž, že nemáme ve státě jen Němce, nýbrž že zde máme také Maďary a že následkem toho jsou zde u nás jazykové poměry hodně komplikované a že nesmíme tudíž všecko v jazykové otázce posuzovati jen podle prior našich jazykových sporů s Němci, nýbrž musíme hleděti také k těmto novým poměrům, které jsou a budou na Slovensku.

My přeci jen musíme jako hlavní princip míti jedno, totiž to, že chvála bohu, v Československé svobodné republice se nemusí již konečně Čech k vůli Němcům a Maďarům učiti německy nebo maďarsky. To jest přece to hlavní, bez toho nejsme svobodným národem. My se můžeme učiti německy, dojista že se u nás budou učiti německy, ale aby to bylo povinností, račte odpustiti, k tomu jsme netrpěli a nebojovali za svou svobodu. To jsou věci, které jsou naprosto nemyslitelné, a my bychom se museli s tou největší energií brániti proti všemu, co by mohlo přijíti do zákona a vypadalo tak, jako by to bylo s naší strany. Že budou u nás úředníci, kteří budou uměti německy zrovna tak, jako úředníci němečtí, kteří budou uměti česky, to jest přirozené. Nemáme nic proti tomu, aby se prakticky tomu pomáhalo jistými přídavky. Beze všeho, to není neštěstí, kdo umí více, může za to býti lépe odměněn. To jsou věci, které se dají provésti. Ale na jednom musíme státi.

Stát musí mluviti československy a se státem musejí také československy mluviti úředníci, když mluví ve své vlastnosti jako úředníci státu Československého. (Výborně!) To jest zásada, od které za žádnou cenu nemůžeme ustoupiti. Jak pravím, my nechceme žádné šikany, my jisté místní výjimky připouštíme, dáváme také přechodní dobu pět let, to není věc, která by nám byla těžká, poněvadž není to v naší povaze, býti krutými a bezohlednými, jako byli Němci a Maďaři, ale ovšem jednu věc řeknu. To věčné litování Němců, nebo Maďarů, to jest něco, čemu naprosto nerozumím. Co pak my jsme ty Němce a Maďary nutili, aby provokovali osud, co pak my jsme je nutili, aby šli do světové války? Co pak nešli do té světové války, aby panovali světu? Co pak jsme neslyšeli, co křičeli někteří zde Němci v opojení nad vítězstvím, i jak budou zacházeti s námi. (Výborně! Tak jest!)

Pánové, račte odpustiti, strašná zásada "vae victis" platí pro každého, i pro Němce. Není možná, aby Němci na světě měli privileje, že pro ně tato zásada neplatí. Kdo nechce, aby platila, ten nemá provokovati boj, má žíti v míru. (Potlesk.) Ale když prohráli, musí nésti důsledky a myslím, že si mohou ještě pochvalovati to, že žijí u nás a že mají proti sobě národ, v jehož duši vyrostl smysl pro spravedlnost, a v jehož duši není krutosti a ukrutnosti, aby utiskoval druhého, proto že jest slabší. Tedy v této věci my nemáme příčin ničeho se báti a my s klidným svědomím můžeme předstoupiti nejen před forum vlastního svědomí, nýbrž také před forum světové veřejnosti, veřejnosti mimočeské, která bohudík již není - jak si zvykli všichni obhájci těchto všelijakých ústupků Němcům říkat - německá. Přece jen se něco světovou válkou změnilo, jest- li si ještě někdo myslí, že dnešní německá mentalita a německé veřejné mínění hraje rozhodující úlohu v Evropě, ten myslí předválečně anebo snad bolševicky. (Výborně!) V bolševictví ovšem hraje němectví a německá myšlenka velkou úlohu ještě, ale jinak ve svobodných státech demokratického západu, tam myslím, že jsou již dostatečně očkováni proti německému nářku na utlačování.

V té zvláštní noční schůzi, kterou jsme měli v ústavním výboru, kde bylo odhlasováno, že § 8. nemá platiti o úřednících, byl tam také vsunut ještě § 9., který považuji za to nejstrašnější z celého jazykového zákona. § 9. zní: "Státní moc výkonná upraví řeč soudů a úřadů pro styk jednotlivých oddělení téhož soudu nebo úřadu mezi sebou a pro dopisování s jinými soudy a úřady. "Ti zvláštní zákonodárci, kteří psali tento odstavec, neukázali veliké schopnosti psáti zákony. Již mně to musíte odpustiti, já nekladu to za vinu našemu zpravodaji, ten to prostě přejal tak, jak mu to bylo dáno. Já musím říci, že nevěřím svým očím, když tento § čtu, a prosím, co to znamená? To znamená, že všechny ty konsekvence ze státního jazyka českého, čili, jak nám bylo řečeno, oficielního jazyka, pro úřední jazyk vůbec neplatí, a my nemůžeme říkat, že máme nějaký úřední jazyk, poněvadž teprve to upraví zvláštní nařízení. Ti, kteří koncipovali tento §, ani si nedali tolik práce, aby řekli, že to platí pro výjimečné případy, jak asi snad přece myslili, jen v jistých okresích, což by člověk do jisté míry chápal. Ale slavné Národní shromáždění, říci státním základním zákonem, že vnitřní řeč a služební řeč, ta korespondenční řeč úřadů se teprve upraví a že tedy není prostou konsekvencí principu § 1, státního jazyka, račte odpustit, to jest věc, které prostě nechápu, která je mně nevysvětlitelnou a která také musí býti kárána. Tak lehkomyslně nejde dělat státní základní zákon.