Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Níže podpísaní navrhujeme, aby druhá nota § 24 bola takto zmenená:

"Odepre-li snemovňa súhlas, je stíhanie pre politické trestné skutky na vždy, pro iné trestné skutky na dobu trvania mandátu vylúčeno."

I. V důsledku podaného minoritního vota správy menšiny ústavního výboru o § 64 ústav. listiny (tisk 472) navrhujeme, aby vedle § 64 změněn byl konformně i § 81 c) ústavní listiny tak, aby zněl:

"c) o jmenování soudců, státních úředníků a důstojníků od VIII. třídy, pokud přísluší ústředním úřadům, neb o návrzích na jmenování funkcionářů, které jmenuje president republiky (§ 64 č.8)."

II. V § 118. úst. listiny navrhujeme vypuštění věty "pokud neporušuje trestního nebo jinakého zákona", poněvadž by jinak obyčejným zákonem mohla býti omezována věda a umění. Navrhujeme tudíž tento text: "§118. Vědecké bádání a hlásání jeho výsledků, jakož i umění jest svobodné."

§ 118 mějž po vypuštění slov "nebo jinakého" toto znění:

"Vědecké bádání a hlásání jeho výsledků, jakož i umění jest svobodné, pokud neporušuje trestního zákona."

Předseda (zvoní): Než přistoupíme k debatě, sděluji, že do řečnické listiny zapsati se dali:

Proti: kol. Dyk, dr. Herben, dr. Brabec, dr. Vaněk, prof. Koloušek, Pro: Landová-Stychová, Burian, dr. Ivanka, Freiman, dr. Srdínko, Ulrich a dr. Klouda. Uděluji nejprve slovo panu zpravodaji menšinového vota při zprávě ústavního výboru o ústavní listině Československé republiky, p. kol. Bartoškovi.

Zpravodaj posl. Bartošek: Vážené Národní shromáždění!

Ústavní výbor usnesl se většinou hlasů při § 64., č. 8., ústavní listiny, kde jedná se o právech presidenta republiky, na tomto textu: "jmenuje vysokoškolské profesory vůbec, dále soudce a státní úředníky, počínajíc VI. hodnostní třídou a všecky důstojníky".

Navrhuji, a minoritní votum, které zde zastupuji, intenduje, aby nebylo rozdílu mezi jmenováním důstojníků a jmenováním ostatních úředníků a funkcionářů státních, aby tudíž tento bod 8. v § 64 zněl: "jmenuje vysokoškolské profesory vůbec, dále soudce, státní úředníky a důstojníky, počínajíc VI. hodnostní třídou".

Musím zde upozorniti, že tato změna nevychází z iniciativy menšiny ústavního výboru, nýbrž že to, zač se tu stavím, jest vlastně onen původní text, jak vyšel z prací v ministerstvu vnitra a který jest kusem té ústavy a logickou její součástí, té ústavy, kterou včera zde chválil právě pan dr. Viškovský jako plod píle a energie pana ministra Švehly. Právě proto prosím zejména jeho klub, aby tuto věc ještě jedenkráte podrobil velmi zralé úvaze. Jde mi tedy, jak jsem řekl, o původní návrh vládní, jde o text, na kterém usnesl se jednomyslně i subkomitét ústavního výboru. Teprve z podnětu dr. Kramáře byl v plenu výboru přijat dnešní text.

Stylisace pana dr. Kramáře vychází docela z jiného pojetí státu, z docela jiného kulturního a světového názoru, než na jakém spočívá ostatní ústava. Chceme-li, aby naše ústava tvořila harmonický celek, jest po mém soudu nezbytno, abychom tuto korekturu, která není zlepšením ústavy, reparovali a obnovili původní text.

Nelze zapříti, že tu jsou skutečně dva názory, které při každé příležitosti narážejí na sebe. Jeden jest ten náš zásadně demokratický a republikánský, kterému tyto pojmy nejsou bezobsažny, kterému slova demokracie a suverenity lidu nejsou jenom frázemi, a republika či monarchie, jak jsem včera již zde pověděl, není otázkou oportunity. Applikujeme-li tento rozdíl na konkretní náš případ, kterým zabývám se jako zpravodaj minority, tu vyplývá mně stanovisko pana dr. Kramáře, které stalo se také stanoviskem většiny ústavního výboru, abych to tak vyjádřil, z mentality monarchistické. Pozoruhodný jest výrok, který právě při této debatě o jmenování důstojníků učinil pan dr. Kramář. On řekl, že by si přál presidenta republiky míti "tak trochu nad oblaky". Tedy právě tento jeho výrok jest velmi charakteristickým, pro mne jest to výstižnou parafrásí staré terminologie "z boží milosti". My si tak věc nepředstavujeme. Nám náš president jest prvním občanem státu a ničím více! Protože více bylo by zde méně.

My nechceme žádné politické mythologie, naše úcta k presidentu jest úctou k jeho životnímu dílu, k jeho hluboké životní moudrosti, k jeho práci a ke všem těm ctnostem, kterými právě president jest nám vzorem občana. Chtěl bych, aby toto platilo a abychom tak nazírali na každého presidenta své republiky. Tento pojem úcty k presidentovi jest, myslím, mnohem více, než vynucená a neupřímná monarchistická idololatrie. Naše úcta k hlavě státu nepotřebuje se opírati o bajonety. Bylo právě z největších hrůz monarchického systému, že panovník disponoval neobmezeně armádou. Jmenování důstojníků panovníkem bylo právě důsledkem tohoto stanoviska; z důstojníků, z mužů v "císařově kabátě" tvořena kasta proti vší ostatní společnosti. Toho přece nemůžeme my podržeti a nemůžeme něco podobného si zaváděti v republice. Naše pojetí armády musí býti zcela jiné, než bylo za starého režimu. V demokratické republice i armáda je demokratickou a slouží státu a lidu ve státě jako celku a jest jen opravdu otázkou času, kdy z dosavadních řádů vojenských přejdeme trvale k systému miličnímu. Demokracie ovšem nevylučuje kázně, zejména kázně ve vojsku, jako jí nevylučuje jinde. Naopak, řekl bych, právě demokracie vede k větší a pevnější kázni, protože kázni dobrovolné a produševnělé. Není proto žádného důvodu, abychom mezi důstojníky a ostatními funkcionáři republiky vytvořili rozdíl, jaký p. dr. Kramář intenduje. Rozdílem tím snižuje se význam všech ostatních četných skupin státních úředníků a funkcionářů. Učitel, soudce, správní úředník jest jistě pro život ve státě neméně významným než důstojník a nezaslouží si opravdu této degradace, jako zase na druhé straně není důvodu, aby právě důstojnictvu dostávalo se nějaké takové výsady.

Jmenování všech důstojníků presidentem republiky má prý přivoditi větší pořádek v armádě. Jednotné úpravy a pevného pořádku jest jistě armádě potřebí, jako jest jí třeba ve všech jiných oborech státní správy. Řádná správa politická, řádná péče o soudnictví, řádná a jednotná péče o školství a lidové vzdělání, o finance státní, to jsou všechno neméně důležité věci, než řádná správa armády. Ale řádnost správy nezabezpečí se zde jen mechanickou úpravou jmenovacího práva, nýbrž závisí od celé řady jiných a důležitých okolností. Ostatně i kdyby jmenování důstojníků všech zůstalo formálně vyhraženo presidentu republiky, tím není také docíleno té kautely, kterou návrh intenduje, poněvadž při tom velkém množství případů president jest odkázán na informace a návrhy příslušných referentů, zejména svých zodpovědných ministrů, takže úprava, většinou ústavního výboru usnesená, nezabezpečuje věcně žádné větší jednotnosti ve správě armády. Této jednotnosti naopak poslouží lépe, když právě jmenování na vyšší místa jak v armádě, tak v ostatní správě státu, bude lze věnovati zvýšenou péči. Také zde více mně znamená méně.

Bylo by také anomálií ničím nezdůvodněnou, aby zodpovědný ministr Národní obrany měl na věci vojenské správy menší vliv, než má kterýkoliv jiný ministr na svůj obor, ač za správu toho oboru plně zodpovídá. Tedy i tento moment mohl by řádné správě armády býti na úkor. Vyhražení jmenování všech důstojníků presidentu republiky znamená sice, že se oslabí vliv zodpovědného za to ministra, ale neznamená, že by jmenování to mohl vykonávati president republiky, protože při velké početnosti případů to není fysicky možno. Tak by se právě mohlo stát, že rozhodování o této věci přesunulo by se na činitele ústavně nezodpovědné, což by zase na prospěch věci nebylo.

Já tedy doporučuji, aby Národní shromáždění přijalo návrh minority ústavního výboru, který jest konformní s původním návrhem vládním a tudíž logickou součástí celé té stavby našeho ústavního zákona. Prosím Národní shromáždění, aby zaujalo stanovisko, že také jmenování důstojníků má se díti podle týchž principů, jakými děje se jmenování u ostatních funkcionářů a úředníků státních. V důsledku toho nutno ovšem také, změníme-li § 64, bod 8., změniti také § 81, lit. c), ústavní listiny, jak o to žádá pozměňovací návrh, který zde byl přečten. Já doporučuji slavnému Národnímu shromáždění, aby přijalo návrh minority. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji dalšímu referentu minoritního vota a to při zprávě ústavního výboru o osnově zákona, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé, panu dr. Kramářovi, slovo.

Poslanec dr. Kramář: Slavné Národní shromáždění!

Nechci zneužívati možnosti, která jest mně dána tím, že jsem minoritním zpravodajem, abych polemisoval proti řečem, které byly proneseny po tom, co jsem řekl včera ve všeobecné debatě. Ale přece jen bych si dovolil, - snad mi také pan president dovolí - abych řekl několik jenom poznámek. Kolega Stivín řekl, zde, že jsem se uchýlil od demokratického programu našich buditelů a zejména dra Riegra, totiž že jsem od lidu sešel ke Cromwellovi.

Já bych rád konstatoval zde, aby z toho nebylo nedorozumění, že kolega Stivín patrně neslyšel konce mé řeči včerejší, kde jsem mluvit o tom, že všecku víru naopak mám v lid. Tedy myslím. že smím říci, že mi dělal křivdu. Na druhé straně řekl bych ještě jednu malou poznámku k jeho řeči, kde říkal, že by si přál, abychom myslili tak, jako ruský národ. Já nepatřím k jeho straně a k jeho směru, ale myslím, že bych skoro to mohl podepsati, poněvadž jsem pevně přesvědčen, že v ničem se pan kolega Stivín nemýlí tak, jako v tom, že by ruský národ myslil tak, jako pan Lenin a Trocký. Konečně jednu malou poznámku, která nepatří k této věci, o které mám mluviti, nýbrž k tomu, že pan kolega Viškovský měl včera za svou povinnost, říci, že moje oposice má osobní příchuť nebo něco podobného. Já bych prosil, aby se tak nepolemisovalo, poněvadž bych zrovna u pana dra Viškovského neměl snad tak velikých obtíží, býti stejně ostrým. Ale já toho nechám, a proto nebudu se dále zabývati vším, co bylo řečeno ve všeobecné debatě, a dovolte mi, abych se obrátil k tomu, co je mým úkolem, totiž odůvodniti vám návrhy, které jsem učinil a které byly předmětem velikých bojů v ústavním výboru.

Vy víte, velectění, že je to návrh k § 1. jazykového zákona, návrh, aby beze všeho jasně a určitě bylo řečeno, že státním jazykem Československé republiky jest jazyk československý. Za druhé je to dodatek k § 2., aby jako odstavec 6. bylo vsunuto "Zápisy do knih veřejných dějí se v okresích v odstavci druhém uvedených také i v jazyku, v němž jest nebo bylo by straně vydati vyřízení o předmětu tohoto zápisu."

A konečně k § 5. jako odstavec 3: "Jazyk československý jest však povinným učebním předmětem na všech školách občanských, učilištích středních a jim na roveň postavených (čl. 9. smlouvy St.-Germainské).

Kromě toho stalo se v poslední době, když jsem neměl času, abych to podal jako minoritní návrh ve výboru ústavním, že návrh můj, který byl již přijat jako § 8., totiž: "úředníci a zřízenci státní, jakož i úředníci a zřízenci ústavů a podniků státních musí býti znalí jazyka československého. Podrobnější provedení této zásady se zřetelem na povahu jednotlivých odvětví státní služby, jakož i přípustných výjimek o zřízencích, kteří služebně nepřijdou ve styk s obecenstvem, rovněž o úřednících a zřízencích, kteří slouží déle 20 let, upraví se nařízením" - ráno byl přijat, ale potom pozdě v noci zase zamítnut, takže jsem neměl času, abych jej podal jako minoritní návrh znovu, ale jako prostý návrh jej podávám a také mi jistě bude dovoleno, abych o něm promluvil, a to tím spíše, že se týká návrhu, který také s druhé strany v této příčině byl podán. Rozumí se samo sebou, že s největší rozhodností se stavím proti novému § 9., který byl také v nočním zasedání přijat a o jehož charakteru a dosahu si dovolím potom několik slov říci.

A nyní dovolte, abych odůvodnil všechny tyto své návrhy. Já především bych chtěl, aniž bych jmenovat jednotlivé pány členy ústavního výboru, nebo zástupce vládní, říci jen hlavní věci, o kterých byl spor v ústavním výboru. Bylo nám především namítáno, jako jedna z nejdůležitějších námitek, že my se státní řečí přicházíme do Československé republiky jako s nějakým ne příliš žádoucím přežitkem starorakouské mentality, že si nevzpomínáme na to, že v bývalém Rakousku otázka státní řeči byla otázkou, která nás do nejvyšší míry rozčilovala a která působila u nás ty největší bouře. Já již jsem se v řeči, kterou jsem- nevím již při jaké příležitosti- měl zde příležitost promluviti, touto otázkou zabýval. Prosím však, slavné Národní shromáždění, aby mi nebylo ve zlém vyčítáno, že zde ještě jednou upomenu na ten kardinální rozdíl, který jest mezi otázkou státní řeči v Rakousku bývalém a mezi otázkou státní řeči u nás. Otázka státní řeči v Rakousku nebyla jen křivdou národní, poněvadž chtěl státní řeč národ, který neměl v tomto státě většinu, nýbrž, který proti ostatním národům byl ve velké menšině, takže otázka státní řeči byla, jak jsem zde, myslím, dost jasně si dovolil dovoditi, otázkou státní, nejen národní. Já jsem si dovolil tenkráte říci, že my jsme v Rakousku proti státní řeči nebojovali jen jako proti, řekl bych, národní křivdě, nýbrž jako proti křivdě proti základním pojmům Rakouska, které by jedině nám toto Rakousko byly činily snesitelným. My nemohli žíti v Rakousku, které by bylo státem, jenž by měl jednu státní řeč, což znamená státem do jisté míry jednojazyčným, státem v tomto smyslu zcentralisovaným. My jsme Rakousko nemohli jinak pojímat, poněvadž jsme jej dobrovolně my složili, než jako stát musí uznávat, že všichni jeho národové, kteří svobodně se spojiti, jsou národy státními a následkem toho, že každý národ v tomto Rakousku má právo, aby jeho řeč stejně byla státní, jako řeč národa druhého. Proto jsme byli tak rozhořčeni, proto byl u nás takový boj. Proto u nás byl státní jazyk německý Gessterovým kloboukem, proti kterému se celý národ postavil také proto, poněvadž jsme viděli, že ze státního jazyka německého chtějí dělat konsekvence, které by vedly k násilnému utiskování národa. Jest-li se mi řeklo ve výboru, že to nemá žádný obsah, musím říci, že nesmíme zapomínat, kdy přišla myšlenka státního jazyka v Rakousku. To bylo tehdá, když byla vydána nařízení Stremayrova, proti kterým se obrátil Scharschmied se svým návrhem zákona o státním jazyku. To již nebyl jen návrh, který by býval šel jen do té míry, že by byl upravil někde v jistých intencích, kde i my přiznávali toho potřebu, jistý jazyk za státní, nýbrž dělal z toho konsekvence ohledně našeho práva v uzavíraném území a dokonce ve věcech školských.

Ale v těchto věcech nemůže se srovnávati to, co my chceme, s tím, co chtěli Němci za Scharschmida a později. My beze všeho studu a beze všech obav zcela jasně a klidně říkáme, co myslíme státním jazykem, kam jdou až jeho práva a kde dáváme práva jazyková i druhým národnostem, které tudíž nemají naprosto žádné příčiny, aby si stěžovaly na to, že jsme si ustanovili svůj jazyk jako jazyk státní, nýbrž nanejvýš na to, že jsme jejich práva jazyková nedostatečně široko vyměřili. Pro nás není státní jazyk nějakým prostředkem odnárodňovacím, nýbrž prostým projevem státní vůle národa československého, který si založil svoji republiku. (Výborně!)

Říkalo se ještě něco jiného ve výboru. Bylo tam tvrzeno, aby se nám to nějak osladilo, že máme přijmouti oficielní jazyk, abychom si zvykli na terminologii západoevropskou, poněvadž "státní" jazyk jest terminologií německo-maďarskou. Myslím, že si na tuto západoevropskou terminologii zrovna tak málo zvykneme, jako na nový režim, a sice proto, že jest to dosti těžko. Můžeme velmi dobře přijímati různé věci západoevropské a my je také ochotně přijímáme a já jsem první, který to nejsilněji propagoval nejen zde. nýbrž také ve Francii, ale ovšem jen tam, kde jsou poměry k tomu příhodné a tomu odpovídající. Tam tedy s velkou radostí, ale jak já mám v jazykové otázce, které na západě neznají, které nezná ani Francouz, ani Angličan-Francouz snad teprve v poslední době v Alsasku, které nezná ani Amerikán. jak mám přijímati terminologii takovou? Musím přece přijímati terminologii odtud, kde tato otázka vyrostla. A ta přece vyrostla u nás, poněvadž my jsme měli co dělati s násilnickým plemenem německým. To jest přece jasné. (Tak jest!) My všichni velmi dobře rozumíme tomu, co jest jazyk státní. Tomu rozumí u nás každé dítě a každý, i nejprostší venkovan. O tom nemůže býti pro nás nejmenší pochyby. Řeknete-li však, pánové, našem venkovanu, že budeme míti nyní v této Československé republice "oficielní" jazyk a "státní" jazyk český toliko v závorkách, pak, račte odpustiti, postavíte ho před takovou hádanku, které nerozluští. On nerozluští této hádanky tím spíše, poněvadž vy sami nejste s to, abyste ji rozluštili. Vy sami nevíte, co jest to "oficielní" jazyk, poněvadž slovo "officiel" jest něco takového, co nemá žádného vyhraněného smyslu a co jest úplně plynulé, co připadá člověku, podívá-li se do slovníku, jako něco, co jest roztažitelné jako předválečná guma. Jest věcí naprosto nemyslitelnou, abychom takovou terminologii dávali do zákona. Dáváme-li však ji do zákona, znamená to, že otvíráme možnost, aby si Němci z toho interpretovali, co sami chtějí. A když pak k tomu přijde ještě - a to jest to nejstrašnější - zákonné ustanovení, že provedení má se státi cestou nařizovací podrobnějšími předpisy, pak- promiňte, pánové, - vy sami otvíráte jazykový boj v celé republice Československé takovým způsobem, že nebudete s to, abyste to v budoucnosti zodpovídali. A jestliže kolega Stivín řekl, - a já s ním úplně souhlasím - že nechceme, aby do budoucího Národního shromáždění nebyly zanášeny jazykové boje, pak to musíte udělati jinak, pak nesmíte dáti úpravu jazykových poměrů pro budoucnost nařízením s nejasnými pojmy v zákoně, nýbrž musíte, když nemůžete jisté věci pro jejich podrobnost upraviti zvláštním zákonem, aspoň fundamenty těchto nařízení, základní jich pojmy dáti do ústavního zákona precisně a určitě, aby o nich nikdo nemohl pochybovati. To jest vaší povinností a když to neděláte jako základní zákon, máte aspoň jistotu, že Němci, třebas snad ze začátku protestovali, - a oni budou protestovati proti všemu, vždyť je to věc, se kterou musíme počítati - nebudou prodlužovati boj, který je a priori bezvýsledný. Já nemohu změniti to, aby se země točila kolem slunce, a to jest asi tolik, jako když uděláme jazyková ustanovení státním základním zákonem. To je věc, které nikdo nezmění.