Předseda (zvoní): Prosím o
klid. (Hluk trvá.)
Posl. Stivín (pokračuje): Lituji jen,
že tento pokus byl učiněn právě
se strany, jejíž mluvčí včera
zde... (Vřava trvá dále.)
Předseda (stále zvoní): Prosím
o klid. (Vřava trvá dále. Hluk.)
Předseda (opětně zvoní):
Prosím o klid. Prosím pana kolegu Sádu,
aby se snad odebral k lavicím své strany. Žádám
pana řečníka, aby ve svých vývodech
pokračoval.
Poslanec Stivín (pokračuje): Já
lituji jen toho, že tento pokus byl učiněn
se strany, jejíž mluvčí včera
zde ve velmi plamenné řeči mluvil proti tomu,
aby byl zaveden do ústavy systém, kterým
prý poslanci činí se závislými
od určité politické strany. Právě
tato strana chce učiniti pokus, aby všichni poslanci
stali se závislými od nátlaku jediné
politické strany a sice strany pátého řádu.
(Hluk a nepokoj.)
A nyní dovolte mi, pánové, abych přikročil
k vlastnímu účelu dnešní
debaty. Každý z nás jest si vědom
toho (Hlasy: Odvolat!)
Předseda: Konstatuji, že jsem si vyžádal
přepis ze stenografického protokolu příslušného
místa, abych mohl zjistiti, co vlastně bylo řečeno.
Žádám pana řečníka, aby
pokračoval.
Poslanec Stivín: Jsme si všichni vědomi
velkého pocitu, velké zodpovědnosti, kterou
přejímáme dnešním dnem kdy máme
přikročiti k odhlasování ústavy.
A tu jest třeba si vyjasniti, za co ve skutečnosti
zodpovědnost přejímáme. Dosud v debatě
byla ústava naše posuzována jednak se stanoviska
národního, jednak se stanoviska juristického,
ale jest třeba, abychom, mluvíme-li o ústavě,
mluvili také o tom, což jest dle mého názoru
při věci nejdůležitější,
zdali tato ústava jest skutečným výrazem
mocenských poměrů jednotlivých složek
společnosti v dnešním jejím stadiu,
poněvadž, neodpovídá-li to, co dnes
do ústavy vkládáme, mocenským poměrům
společenským, pak myslím, že dílo
toto bude museti podrobeno býti v nejbližší
době nové revisi, aby se nedopatření,
jež by v konstrukci byla, napravila. Myslím,
že vadou tohoto ústavního díla je, že
je sděláváno za neúčasti velkých
mocenských sil vnitrostátních. Jednak nesmíme
si zapírati, že v tomto Národním
shromáždění zastoupení a vliv
vrstev buržoasních je daleko větší,
než to odpovídá jejich skutečné
politické síle, a jednak nesmíme, pánové,
ať se již na věc díváme jakkoliv,
přezírati ten moment, že děláme
tuto ústavu bez 1/3 obyvatelstva
národností jiných, které v našem
státě jsou a které zde stavíme před
hotovou věc.
Další námitkou jest, že přikročujeme
k dílu ústavnímu poněkud pozdě.
Je třeba si uvědomiti, že bylo již označeno
jaksi za názor všeobecný, že toto Národní
shromáždění nemělo svoji existenci
prodlužovati o tak dlouhou dobu, nýbrž že
právě v zájmu státu mělo
usilovati o to, aby jeho existence byla co nejkratší.
Já, pánové, sleduji život dělnictva
a jeho politické smýšlení, a mohu vám
říci, že pokud dnes jsou v dělnictvu
československém sesilovány tendence proti
parlamentarismu, je to ve velké míře také
následek toho, že toto Národní shromáždění,
nevolené a tedy nespočívající
na základech demokratických zákonů,
tak dlouho zde existuje jako provisorium. My vidíme všichni
a my to víme, že čím déle jsme
zde pohromadě, tím více vážnost
tohoto sboru ve veřejnosti klesá. Myslím,
že neúčast národů jiných
bude míti zhoubné následky v tom směru,
že bude prohlubována čím dále
tím více propast, že stupňováno
bude napětí národnostní mezi námi,
čím déle Národní shromáždění
bude zasedati.
A nyní, vážené shromáždění,
k otázce, která při posuzování
této ústavy pro nás jako zástupce
pracujícího lidu je základní. Od této
ústavy závisí, jak se vytváří
poměr jednotlivých složek obyvatelstva vůči
státu. Pro nás - socialisty - není otázka
poměru ke státu věcí tak jednoduchou
a my musíme také nejen po stránce theorie,
ale i po stránce vývoje skutečných
poměrů posuzovati, jaké by mělo účinky,
kdybychom zde udělali nějakou ústavu, jež
by neodpovídala přáním a představám
širokých vrstev lidových, pokud se týká
názorů o tom, jak má býti naše
republika uzpůsobena.
Kdybychom měli v republice naší do budoucnosti...
(Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid!
Poslanec Stivín (pokračuje): ...dále
míti co činiti s těmi vypjatými
snahami zástupců vrstev majetných pro brzdění
úsilí pracujících vrstev za osvobození
cestou socialismu, tedy bychom způsobili jisté odcizení
těchto lidových vrstev od našeho státu.
Pak jedním z těch důsledků, které
by se dostavily, mohl by býti zjev, k němuž
náběhy pozorujeme pod dnešními poměry
vyživovacími, sociálními i politickými
mezi naším dělnictvem. Pánové,
nesmíte zapomínati, že pro dělnictvo
dnes má Rusko velkou přitažlivost. (Tak
jest!) Prostý dělník dívá
se dnes na ruský stát jako na stát, který
jde vstříc uskutečnění všech
představ, které dělník má o
státu, jenž by odpovídal jeho přáním.
Já pozoruji zejména mezi dělnictvem průmyslovým,
že jsou zde již velmi četné projevy dělníků,
aby se do tohoto ruského státu, v němž
dělníci vidí, ať právem či
neprávem, jakousi zaslíbenou zem, vystěhovali.
Pánové, kdyby tento zjev měl nabýti
většího rozsahu, pak by to dle mého
soudu bylo katastrofální pro náš průmysl,
poněvadž kvalifikované dělnictvo by
mohlo potom z veliké části od nás
odejíti a s těmi buržoi, podnikateli anebo
bankéři, kteří by tu zbyli, bychom
hospodářský život našeho státu
neudrželi. (Výborně!) Je proto třeba,
aby se dělnictvo cítilo v této republice
doma.
Jak my si to představujeme, o tom chci citovati několik
klasických slov, která před 25 léty
ve francouzské sněmovně pronesl náš
nesmrtelný učitel socialismu soudruh Jaurés.
Ten mluvil tehdy o poměru proletariátu k republice
a řekl: "V politice vládne národ náš
sám sobě, zničil všecko bývalé
panství šlechty. Ale v hospodářství
postavili jste národ pod panství nové šlechty.
Všeobecným právem hlasovacím, nastolením
samovlády národa, která je definitivně
a logicky vyjádřena v republice, učinili
jste z občanů - tedy i z proletářských
občanů - shromáždění králů.
Z občanů, z jejich samovládné
vůle vycházejí zákony a tvoří
se vlády, oni mohou odvolati poslance, zákonodárce
a ministry a povolati nové na jejich místo, ale
v témž okamžiku, kdy proletářský
občan projevuje svou svrchovanou vůli na poli politickém
a vyráží ministrům moc z rukou,
v témž okamžiku může být
on sám vyhnán z práce, zbaven chleba
a bez prostředků vyhozen na dlažbu. Jeho vůle
politická je tak svrchovaná, jako bývalá
někdy vůle Ludvíka XIV., ale jeho hospodářská
existence neliší se mnoho od existence otroka. Suverénem
v parlamentě, otrokem v továrně!
Neplatí sice žádnou civilní listu několika
milionů kterémusi monarchovi, ale platí civilní
listu v miliardách na kapitalistické vládce,
kteří mají svrchovanou vládu nad prací
národa.
Tento základní rozpor dnešní společnosti
může býti rozřešen jedině
socialismem. Politická republika musí býti
doplněna republikou sociální, čili
politická demokracie demokracií průmyslovou.
Národ, který je svrchovaný k rozhodování
o svém politickém životě, musí
také míti možnost, ovládati svrchovaně
svůj život hospodářský. Tak socialism
logicky plyne z republiky. Ano, republika bude ohrožována
a její existence bude v nebezpečí, dokud
potrvá kapitalism. Rozpor, který v ní
tady tkví, nedopřeje jí klidu. Teprve uskutečněním
socialismu bude republika dobudována a nerozborná.
Teprve pak nám dá společenskou harmonii a
vnitřní klid."
Tato slova Jaurésova jistě v mnohém
přiléhají k poměrům u
nás!
Pánové, slyšeli jsme v řečech,
jež byly proneseny v této debatě, několikráte
vzpomínku na 28. říjen. Já jsem byl
jedním z těch kacířů před
rokem, který jsem prohlásil, že jsme tenkráte
tu revoluci špatně dělali, že jsme ji
udělali jen na 50 procent. (Tak jest!) Za to se
mi dostalo názvu bolševik, byly mi rozbíjeny
schůze a dnes přijíždějí
legionáři ze Sibiře, ti, kteří
mají nejjasnější a nejvyhraněnější
názor o tom, co je to československá, revoluce
a co je to československá republika a ti tento můj
názor potvrzují. (Hlas: Zcela správně!)
Pánové, čím dále se vzdalujeme
od 28. října, tím více jsou nedostatky
tohoto převratu zjevný. Rakušáctví
vylézá! Kdo má co činiti s úřady,
kdo má co činiti ve veřejném životě,
ten vidí, jak instituce, které my jsme pokládali
po 28. říjnu za odbytou věc, dnes opětně
tvrdě, bezohledně vystupují a jak ty methody
správní, methody justiční, čím
dále tím více zabředají do
toho, co jsme nazývali duchem Rakousko- uherské
monarchie. Proto jest nejvyšší čas, abychom
položili demokratické základy k naší
ústavě nejen pokud jde o byrokracii, nýbrž
také již jest k tomu čas, pokud jde o
vrstvy měšťanské. Já to řeknu
krátce: pánové, kdybychom byli dělali
tuto ústavu před rokem, šly by věci
daleko hladčeji; všecky ty námitky, které
zde byly přednášeny a všecky ty pokusy
o zhoršení demokratického rázu ústavy,
nebyly by tak intensivní, nebyly by se v tehdejší
době vyskytly. Průtahy působí, že
jestli dělnictvo zachovává u nás takový
klid a takovou disciplinu, pro jakou nemáme v dnešní
době přikladu v žádném státě
světa, vyvolává to u měšťanstva
dojem opačný. Ono v tom nevidí lásku
k státu, nýbrž vidí v tom
zbabělost, slabost a neschopnost dělnického
hnutí. (Výborně!) Ústava jest
přirozeně dílem kompromisu mezi stranami
tohoto Národního shromáždění,
dílem kompromisů, které přirozeně
musí míti své nedostatky; nemůže
býti ulito z jednoho kovu. Pan kolega Šrámek právě
litoval, že nebylo možno dělati tuto ústavu
za situace takové, že by všecky strany byly zastoupeny
ve vládě, v koalici. Litoval, že koalice
první republikánské vlády byla rozbita.
Nechci široce o této věci mluviti, ale myslím,
že není třeba dnes se svářiti
o tom, kdo zavinil, že vláda pana dra Kramáře
se neudržela do dnešní doby. Chci říci
jen tolik, že dle mého soudu a dle mých zkušeností,
pokud jsem seznal, bychom za takové vlády, ve které
by všecky strany byly zastoupeny, ani dnes ještě
s ústavou nebyli hotovi. (Souhlas.) Při
nejlepší vůli musíme si říci,
že tato první vláda právě proto,
že v ní byly zastoupeny strany bez ohledu, byla
neschopna jakékoliv činnosti pronikavé a
vím, jak jsme si právě za činnosti
této vlády stěžovali, že nám
vláda do Národního shromáždění
nepřichází se žádnými
předlohami, poněvadž se v ministerské
radě na žádné význačné
předloze shodnouti nemohla. Myslím, že pan
kol. Šrámek se mýlí, domnívá-
li se, že bychom v tomto směru lépe, jak
se říká, jeli, kdybychom ústavu dělali
za vlády, v níž by byly zastoupeny všecky
strany.
Bylo zde v různých variacích mluveno,
že tato ústava jest demokratická, že můžeme
býti na ni po této stránce hrdi. I já
se kloním k tomu názoru, přes námitky,
které my konec konců ještě máme,
a které budu tlumočiti.
Prosím jen, abyste, pokud jde o nás socialisty,
měli na zřeteli, že nám politická
demokracie není žádným Konečným
cílem, ani žádným opatřením,
od něhož my bychom očekávali svrchované
rozřešení všech těch věcí,
které nám socialistům pro budoucnost tanou
na mysli. (Výborně!) My si musíme
uvědomiti a to jistě bude pánům, kteří
se otázkami ústavními zabývali, snad
dokonaleji nežli mně, známo, že parlamentarismus,
systém zastupitelský jest dnes v krisi, že
jest v úpadku (Tak jest!), že prodělával
tuto krisi již před válkou a že právě
po válce byly v tomto směru poměry ještě
zhoršeny. (Souhlas.) Jest jisto, dle mého soudu,
že čím více budou ve společnosti
vyrůstati problémy socialisační a
čím více budou naléhati na své
uskutečnění, tím zřejmější
bude nemožnost řešení této věci
cestou parlamentární, tím více také
bude mizeti úkol parlamentu, a budou se poměry v tomto
směru měniti. My sociální demokraté
stojíme na půdě demokracie. My pokládáme
demokracii z několika důvodů za velice
prospěšnou pro emancipační zápas
proletariátu. Víme, že jednak v demokracii
může se proletariát uplatniti svou početností,
svou mocenskou silou. Víme vedle toho, - co pro nás
zvláště důležito - že demokracii,
jak to vidíme nyní na příklad v našich
obcích, proletariátu může býti
dána možnost, aby se učil a vychovával
ve správě, což my pro socialistické
hospodářství pokládáme za věc
kardinální. Nepokládáme parlamentarism
za nějaký všelék, za nějakou
samospasitelnou věc, nechceme podléhati tomu, co
kdysi Marx správně nazval parlamentárním
kretenismem, nechceme vyvolávati v lidu žádné
přehnané naděje od toho, co mu parlament
může dáti. V tom právě,
myslím, spočívá síla naší
demokracie, že tím lépe dělnictvo rozumí
parlamentu, čím méně má přehnaných
představ o tom, co by mu tento parlament mohl dáti.
A nyní, pánové, abych neprodlužoval
již generální debaty, chci promluviti jen k několika
otázkám, které se dotýkají
jednotlivých ustanovení ústavy. Bylo zde
mluveno několika řečníky již
o otázce senátu. Ve zprávě důvodové
pan zpravodaj uvádí.... (Hluk.)
Předseda: Prosím o klid!
Poslanec Stivín (pokračuje): ...že
to byla sociální demokracie, která se stavěla
za požadavek jediné sněmovny. My jsme, pánové
vděčni panu zpravodaji, že tuto věc
v důvodové zprávě vytkl, a my
také budeme vždy na to hrdi, že jsme jednokomorový
systém v této době důsledně
hájili, a že jsme v tomto směru jasně
a určitě své stanovisko vyjádřili.
Myslím, že když my v ústavě
stanovíme jako § 1, že lid jest jediným
zdrojem veškeré státní moci, pak již
při sdělávání této ústavy
měli jsme se také na smýšlení
lidu ohlížeti. Kdybychom dnes provedli v republice
referendum o tom, má-li býti jedna sněmovna,
nebo dvě, zvítězil by systém jednokomorový,
poněvadž myslí našeho lidu je to tak vyřešeno.
Jest pravda, jak uvádí pan zpravodaj, že zde
hraje velikou roli ještě ta recidiva z Rakouska,
kde jsme si zvykli dívati se na senát, jako na sněmovnu
panskou. Pánové! Tato námitka jest správná,
a já myslím, že není tak zcela jasno,
že by tady nebylo bývalo od počátku
urči- tým stranám šlo o to, aby zde
sněmovna panská skutečně byla zřízena.
Pan mluvčí národní demokracie to včera
velmi jasně vyjádřil, a víme také
z návrhů, které byly podávány,
že skutečně o zřízení
panské sněmovny šlo. Šlo o zřízení
panské sněmovny, která z velké
části, ať již vládou nebo presidentem,
měla býti jmenována a měla tu býti
zřízena korporace, jejímž úkolem
bylo, jak jest to v jiných státech západních,
brzditi, po případě mařiti činnost
lidové sněmovny, vyšlé z vůle
lidu, který dle prvního paragrafu ústavní
listiny jest jediným zdrojem veškeré státní
moci. (Souhlas.)
Pokud pak z toho jednám v ústavním
výboru vyšel tento kompromis ohledně senátu,
myslím, že není třeba, abych příliš
mnoho o tomto senátu, který v ústavě
máme, mluvil. Mohu říci v celku, že
podepíši úplně v tomto směru
tu kritiku zdrcující, kterou o tomto senátu
zde včera pronesl pan dr. Kramář.
Ovšem rozdíl mezi námi jest ten, že já
bych vyvodil z toho důsledky: Pryč se senátem,
a pan dr. Kramář by volal: Sem s panskou sněmovnou!
Jest pravda, že tento senát bude pouhým odvarem
lidové sněmovny, jest správné, že
nebude žádnou zákonodárnou individualitou,
že bude podléhati témuž téměř
složení, jako dolní sněmovna, zejména
když jsme prosadili, že jenom pětiletá
hranice voličstva jest zde stanovena jako rozdíl.
Ale jak to vlastně jest s tou otázkou senátu?
Řekněme si to upřímně. My jsme
v otázce jedné neb druhé sněmovny
prohráli všichni, my jsme to prohráli jako
sociální demokrati, poněvadž druhá
sněmovna zde bude a strany, které chtěly
senát po způsobu americkém nebo západních
států, také to prohrály. Budou míti
tento senát, jehož zdrcující kritika
byla zde pronesena z úst největšího
zastánce systému dvoukomorového.