Již včera také byl pan dr. Bouček upozorněn
od pana dra Kramáře na to, co učinil druhým
odstavcem v důvodové zprávě straně
národně-demokratické. On totiž odůvodňoval,
bere-li se to za odůvodnění, že církev
katolická stojí na stanovisku svrchovanosti církve
nad státem. Zásada rozluková narazila prý
z toho důvodu u strany "katolicko" lidové
a národně-demokratické na odpor.
Pan dr. Kramář již si svoji stranu sám
s dostatek obhájil. Dovolte však, abych i já
zde konstatoval s naší strany, že jsme se
sice sešli s národní demokracií
v hlasování, ale jenom v závěru.
Důvody, pro které Národní demokracie
takto hlasovala, byly velmi rozdílné od důvodů
našich. To jest povinností mojí, abych to loyálně
zde ještě jednou osvědčil.
Velectění pánové! Já však
také panu dru Boučkovi oznamuji, že se velice
mýlí, myslí-li, že by církev
katolická stála na stanovisku svrchovanosti církve
nad státem. Nemohu se pouštěti do celé
theorie, připomínám jen panu dru Boučkovi,
- škoda, že právě byl odvolán,
(Hlas: Jest zde! Jiný hlas: Je ale jako na trní!)
připomínám panu dru Boučkovi jeho
krásný citát, - již včera mu
byl jeden citát s díky kvitován panem
drem Kramářem- jeho vzácný citát
z Palackého: "Zákon Boží,
jehož nikdo přestoupiti nesmí, musí
přirozeně také ovládati naše
státy", praví Palacký. Nuže, pane
doktore, v tom smyslu, jenom v tom smyslu, jest svrchovanost
zákona Božího také nad zákonem
lidským naší republiky a tím považujeme
věc za vyřízenu. (Dr. Bouček: Církev
není náboženství!) Církev
katolická také svrchovanosti nežádá
nad státem, leč v onom smyslu zákona
Božího, a tu, jak vidno, mám ve vás,
pane kolego, mimo veškeré nadání tak
vzácného spojence (Veselost!), vždyť
jste pravil, že čerpáte tuto pravdu z Havlíčka
a Palackého. Prosím jen, abyste poněkud poopravil
svoje názory o církvi katolické a pak už
s námi se staral o to, aby zákon Boží
byl svrchovaným nad těmi lidskými zákony
naší republiky. (Výborně! Potlesk.)
(Dr. Bouček: To není papež, který
sesazoval krále, to právo si osoboval!) Buďte
ujištěn, že vás papež nesesadí.
(Veselost. Potlesk. Dr. Bouček: Já jsem mimo církev!)
Můžete býti ujištěni... (Výkřiky.
Nepokoj.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Poslanec profesor Šrámek (pokračuje):...
myslím, že můžete býti ujištěni,
že opravdu papež nebude vám v ničem
překážeti v naší republice.
Pánové anebo dámy, vy sice pravíte
dnes to neb ono, ale včera váš řečník
jasně zde vykládal, že jest potřeba
se báti suverenity papežské v naší
republice. (Výkřik dra Boučka.) To
jste nebyl vy, to byl pan dr. Bartošek. Ten má ještě
strašlivý strach z despocie papežské
v naší republice. Proto se cítím
povinen trochu vás utišiti, že opravdu není
třeba obav žádných. (posl. Němec:
Papež už té moci nemá!) Tož o
ní, pánové, laskavě nemluvte, když
jí nemá. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Prosím, aby
pan řečník nebyl přerušován.
Poslanec profesor Šrámek (pokračuje):
Pan dr. Bouček jako zpravodaj ústavního výboru
dal také výklad § 119. a vykládal jej
takovým způsobem, že jest zase potřeba
si toho všimnouti. Ovšem byla to interpretace jeho vlastní
a ne výborová. Praví: "§ 119. vylučuje
ze světského vyučování všeliký
vliv církevní, neboť vyučovati ve škole
tak, aby vyučování nebylo v rozporu
s výsledky vědeckého bádání,
lze jen, když škola vlivu církevního naprosto
byla zbavena".
O této věci bylo zde již několik debat,
netřeba se tedy o tom šířiti. Proto
jen konstatuji, že trváme na tom, že mezi dobře
chápanou pravdou náboženskou a opravdovým
výsledkem, konečným výsledkem, ne
již jen relativní pravdou vědecky získanou,
sporu naprosto býti nemůže. (Výborně!
tak jest! Potlesk.) Buďto neběží o
žádnou pravdu, nýbrž pouhou hypothésu
vědeckou, když se konstruuje t. zv. rozpor mezi náboženskou
pravdou, anebo se té náboženské pravdě
nerozumí. Pro nás, jak již tolikráte
zde za velkých debat bylo zdůrazňováno,
není za takové situace žádného
rozdílu mezi náboženstvím a opravdovou
vědou a proto klidně můžeme připustiti,
aby se dle vědeckého bádání
učilo na našich školách. Jiné je
ovšem, jak se to bude prováděti, kdo a kdy
bude rozhodovati, co jest právě vědeckým
výsledkem, toho ústava naše ovšem nestanoví,
a ponecháme to vývoji. Uvidíme, bude-li z toho
vůbec něco.
Dále upozorňuji na § 120., ve kterém
zase pan dr. Bouček užívá své
vlastní interpretace. Praví: "První
odstavec původního návrhu zněl: Každý
občan Československé republiky má
v mezích všeobecných zákonných
předpisů právo, zřizovati ústavy
vyučovací a vychovávací a poskytovati
na nich vyučování."
Tím by arci zřizování soukromých
škol, zejména konfesijních, bývalo ústavně
zaručeno. Podle nynějšího znění
tomu tak není. "Stát má naprostou volnost
zařizovati školství, jak za účelné
uzná." Všimněme si nynějšího
znění, které pánové v rukách
mají. Jest toto: "Zřizovati soukromé
vyučovací a vychovávací ústavy,
jest dovoleno jen v mezích zákona." Jaký
pak je tu zásadní rozdíl? V tom prvém
znění stálo, že každý může
zřizovati školy, teď tam to slovo "každý"
není, nýbrž se stanoví: jest dovoleno
zřizovati školy. V čem jest ten zásadní
rozdíl? My pravíme, že na základě
nového znění, když jinak proti zákonům
republiky se nevystoupí, má stejně každý
občan na dále právo, v mezích
zákona zřizovati a vydržovati školy soukromé.
Pak ten ominésní § 123. Doufám, že
i zde podaří se nalézti takovou shodu stran,
aby tento § z naší ústavy zmizel.
Velevážené shromáždění!
Upozorňuji, že jest povinností naší,
chceme-li míti zdravý vývoj parlamentarismu
u nás, státi pevně při veškerých
dohodách a vykládati je v duchu dohody co nejloyálněji.
Když se jednou shodly všechny strany, aby byl vymýtěn
z ústavy § 121, aby tudíž rozluka
církve od státu touto ústavou řešena
ještě nebyla, pak je to důsledek loyálního
postupu každé strany, aby také § 123 škrtla.
Zvláště bych to přirozeně žádal
od pana zpravodaje, který s takovou emfasí
vytýkal, že v tomto §u tato zásada
rozluky nebo odluky církve od státu jest plně
obsažena. Tento paragraf je smíšenina josefinismu
zároveň s myšlénkami odluky francouzské.
Tuto francouzskou odluku perhoreskují téměř
všichni pánové, pokud zde přišli
k slovu. Nikdo že nechce znásilňovati.
Že by pak někdo chtěl míti takové
zasahování státu do vnitřních
záležitostí církve, jako kdysi prováděl
císař Josef II. neblahé paměti, který
předpisoval, kolik svíček smí hořeti
na tom či onom oltáři atd. atd., myslím,
že plným právem mohu tvrditi, že takového
směru zde v tomto ctěném shromáždění
vůbec není. A právě proto prosím,
aby ve smyslu a v duchu dohody, která nás vedla
k tomu, aby na základě našeho návrhu
byl vymýtěn § 121, stejně se dálo
také i při §u 123. Doufám, že loyalita
naše opravdu dostačí až na konec, aby
i po této stránce kompromisní dílo
bylo dokonáno.
Dovolte, slavné Národní shromáždění,
abych jen ještě krátce se obíral našimi
spory v jazykové otázce. Pan kolega Johanis
před chvílí zavolal, že ta čtrnáctá
konferenční noc politická vyzněla
úplně na plano. Jest pravda, že se nezdálo,
že by byla bývala v otázce jazykové
nějak dohodu fedrovala. Jest pravda, že tehdy se stran
koaličních nebyl učiněn a nebyl mi
navrhován ústupek naprosto žádný.
Ani v nejmenším se tehdy ustoupiti nechtělo.
Ale dnes - a ta noc teprve včera minula - dnes a včera
večer, viděli jsme již výsledek také
toho nočního jednání. Velectění
pánové, nejsem stoupencem nějakého
radikálního nacionalismu, patřím ke
straně, která křesťansky musí
dáti všechna nutná lidská práva,
také na poli národnostním, každému,
kdo není Čech a není Slovák. Každému
a v každém státě je musí
přiznati, také v naší republice.
Odsuzuji tlačiti Němce neb Maďary tak, jak
jsme my byli utlačováni. Ale, pánové,
račte vzíti laskavě na vědomost a
trochu se odrakouštit i po té stránce ve svém
obyčejném klasifikování. My jsme strana
národní, a tu my z té duše želíme,
že není dostatečné hrdosti a sebevědomí
národního na všech stranách v tomto
Národním shromáždění.
(Výborně Potlesk.) My toho trpce želíme,
že bylo potřebí značných nátlaků
a velmi úporné práce také v ústavním
výboru, aby byla vláda konečně donucena
s koalicí přijíti s návrhem,
který včera večer koloval. Bez té
velké práce v ústavním výboru,
kdyby nebylo bývalo jednání politického
o věci také oné noci, bez toho živelného-
abych tak řekl, probuzení se té národní
duše české ve všech stranách, i
v těch, které o sobě praví, že
nechtějí býti nacionálními,
byli bychom udělali snad zde něco, co by neodpovídalo
československému národnímu státu.
(Výborně!)
Velectění pánové! Živly, které
v některých stranách koaličních
jsou tak plně saturovány národnostně,
v Praze na příklad, snad nemají ani
o tom potuchy, jak jejich soudruzi z vlastní strany
a to celé massy dělnické tam, kde boj národnostní
- bohužel ještě dnes v naší
republice - zuří, by se na ně dívali,
kdyby nebyli bývali obrátili. Velectění
pánové, opravdu mám z toho upřímnou,
srdečnou radost, že konečně také
na stranách většiny se uznalo, že si zavedeme
státní jazyk československý. (Výborně!
Potlesk.) A prohlašuji zde zase, jestli jsme my vedli
v otázce autonomie, tož vedla zde zase Národní
demokracie a my jsme poctivě, jak jsme mohli, podle svých
zásad sekundovali. (Výborně!) Velectění
pánové! Vy dnes z většiny podáváte
ruce ke smíru, a já doufám, že po té
stránce bude zadostiučinění dáno
sebevědomí a hrdosti osvobozené české
národní duše. (Výborně!)
Myslím, že i ta druhá otázka povinnosti
úředníků, znáti státní
jazyk, bude dohodou vyřešena a lze snad očekávati,
jestliže poslední hodiny těch dvou historických
dnů a nocí, jak to časem bývá,
přes všechnu nervosu budou ještě dosti
úrodné na dohodové podněty, že
se nám podaří, velkou dohodu, sice úporně
pracovanou, ale přece jen dokonanou, odhlasovati ještě
tohoto dne. Byli bychom si bývali přáli,
aby to byl opravdový velký národní
československý svátek, byli bychom tak rádi
viděli, aby bez velkých debat podrobných
bylo bývalo možno jednotně, chórem hlasovati
pro všechny jednotlivé paragrafy naší
ústavy, všech těch šesti zákonů,
byli bychom si z té duše přáli,
aby tento náš velký národní svátek
řadil se hned za ten velký den 28. října
1918 a aby jako tehdá, na podnět ne z lidové
strany, vyzváněli v Praze všemi zvony
na oslavu naší státní samostatnosti,
aby bylo bývalo možno vejíti na stejný
podnět, jistě velmi dobře míněný
a z pravé české duše čerpaný
- a zase to nebyla lidová strana, odkud ten podnět
vyšel - aby zítra mohli vyzváněti všemi
zvony stověžaté Prahy, že konečně
zase jednou velký, celonárodní čin
byl dokonán, a dokonán svátečně,
jednotným postupem všech českých národních
stran. (Výborně! Potlesk.)
Byli bychom v tom viděli veliký čin
ne pouze pro nás, pro mohutné sebevědomí
jednolitého národního celku, nýbrž
zároveň i veliký poukaz tam v ty krajiny,
které právě teď teprve k nám
přicházejí, byli bychom si přáli,
aby tato jednomyslnost, živelná jednomyslnost národa
zaburácela přímo do celého světa,
na všechny strany. Aby zvěděli tam, ale i všechny
ostatní národnosti v našem státě,
že co do jednotného státu, jeho základů
a jeho vývoje do budoucna jako státu národního,
stojíme veždy a všichni pospolu na jeho obranu,
že nikdo nebude moci v nás vhoditi pochodeň
sváru v této společné velké
věci. Aby zvěděli i sousedé naši
na jihovýchodě a severovýchodě, že
marně a osudně spekulují, kdož spekulují
v tom či onom národě na naše roztříštění,
kdyby nám chtěli sáhnouti i na jedinou píď
československé půdy. (Výborně!
Potlesk.)
Při tom bychom tak rádi zvláště
zdůraznili, aby právě na jihovýchodě
pamětliví byli toho, že s celým
Národním shromážděním,
s celým Slovenským klubem bude jako jeden muž
hlasovati také strana ľudová a že tato
strana tím před celým světem slavně
osvědčuje, že je stranou jednotného
československého státu přes všecek
svůj autonomní program, který i my máme,
a že odmítá s gestem, kterému nemůže
býti nerozuměno, všechno to tažení
proti našemu Slovensku, které by jakkoli i jen část
této naší drahé země chtělo
nám urvati. (Výborně!) Z té
duše bych si byl přál, aby bylo bývalo
možné, a přeji si snažně i teď,
aby se to ještě i nyní v poslední
chvíli umožnilo, abychom mohli celému světu
evropskému a také tam do Ameriky prokázati,
že jsme my Češi a Slováci spojeným
národem státotvorným, který dovede,
co mu bylo - jak zde bylo panem ministrem zahraničí
dobře řečeno - téměř
zázračně dáno, dobře založiti,
ale také i udržeti. V tom je největší
náš úkol. Kéž bychom jej všichni
pospolu jako celonárodní falanx také opravdu
provedli! (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hajn (zvoní):
Slovo má člen Národ. shromáždění
pan Stivín.
Posl. Stivín: Slavné Národní
shromáždění!
Dovolte mně, abych předem, nežli přikročím
k vývodům svým, vznesl s tohoto
místa protest proti pokusu, o němž jsem se
dozvěděl z ranních vydání
našich listů, proti pokusu, aby toto Národní
shromáždění při projednávání
ústavy bylo terorisováno ulicí. (Výborně!
Potlesk.)
Několik členů strany národně-demokratické
ohlašuje na 3. hod. odpolední v sousedství
Národ. shromáždění pod širým
nebem tábor lidu. (Hlasy: Slyšte! Slyšte!
Posl. Bečka: Už je odvolán!) Pánové,
my jsme po celý ten čas, co Národní
shromáždění zasedá, všichni
svorně usilovali o to,... (Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid!
Posl. Stivín (pokračuje) ...aby přípravy
a práce na vybudování naší republiky
konaly se cestou dohody, konaly se cestou klidnou a myslíme,
že v tomto směru nelze dopustiti a nelze klidně
snášeti, abychom za všechno toto úsilí
vzájemné spolupráce ku konci stáli
před tím, že by se měla dělat
ústava na ulici. Pánové, chcete-li ústavu
na ulici dělati, my jsme Vám k disposici, ale
pak ta ústava bude vypadati jinak, než vypadá
dnes. (Výborně! Potlesk. Vlevo hluk a vřava.)
Předseda (zvoní): Prosím, aby
pan řečník nebyl přerušován.
Posl. Stivín (pokračuje): Připomínám,
vážení pánové, slova pana presidenta
republiky v době, kdy po nastoupení nynější
vlády rovněž byl učiněn pokus
o teror ulice, když tak zvané husitské ženy
přišly na hrad. Tehda řekl pan president k deputaci:
"Já se ulicí komandovati nedám!"
A pánové, to je také naším sloven.
Prohlašujeme, že my se při projednávání
této ústavy žádnou ulici komandovati
nedáme. (Výborně! Vřava.)