My, velectění pánové, jsme pro hospodářsko-sociální
komoru druhou; v té věci se také srovnáváme
se stranami, které si myslí, že mají
opravdu jen ony monopol na veškerou pokrokovost, lidovost
a demokratičnost. (Výkřik: Vždyť
vy jste vůbec bezpokrokoví!) O tom bychom musili
hovořiti, co jest pokrok, pánové, není-
liž pravda? Já mám vsak ještě tolik
věcí, o kterých zmíniti se musím,
pane kolego, zvláště o vás, že
mně nezbude pokdy, abych projednával, co jest a
co není pokrok. Já vám jen za doklad našeho
- ať tomu říkáte tak či onak
- postupu při otázkách ústavních,
při otázkách svobody a vlády lidu,
uvádím, že jsme byli proti senátu. A
jen proto, poněvadž jsme v kompromisu, pak musili
se dohodnouti s ostatními, nechtěli-li jsme
ohroziti celkového díla, jsme se rozhodli zatím
pro senát. (Posl. Pelikán: Proč jste nikdy
neprotestovali proti panské sněmovně za starého
Rakouska?) Ve starém Rakousku byly poněkud jiné
poměry. (Posl. Hrizbyl: Vám vyhovující!)
Nám nebyly vyhovující, pánové,
možná, že se o tom ještě zmíním.
My jsme byli hodně zotročeni, pánové,
a tyto věci si zde také jednou řádně
povíme, až budeme o těchto otázkách
zde nebo v příštím Národním
shromáždění ex professo jednati.
Velectění pánové! My jsme se cítili
na základě dohod politických vázanými,
hlasovati v ústavním výboru pro senát
a hlasovali jsme tam pro 30 let, poněvadž jsme si
řekli, že v této věci, když
již musíme pro senát býti, chceme, aby
do senátu se volili lidé pokud možno se životní
zkušeností. Bylo na konec rozhodnuto většinou,
že mají býti 26letí voličové
a voličky. Poněvadž jsme byli vázáni
a cítíme se doposud vázanými dohodou,
která zněla: "Tak, jak volně bude odhlasováno
v ústavním výboru, budou vázány
strany hlasovati i v plenu Národního shromáždění",
dle toho se i zařídíme.
Neobyčejně úporný boj, slavné
Národní shromáždění, sveden
byl o otázku zemské autonomie, o otázku zemí,
historických zemí českých; a boj tento
začal velmi záhy, hned prvý večer
našeho převratu. Hned prvý večer 28.
října 1918 měl jsem příležitost
s nynějším panem ministrem vnitra mluviti
o těchto věcech a přimlouvati se usilovně
za to, aby organický vývoj našeho státního
života nebyl rušen, aby se nezapomínalo, že
není stát něčím anorganickým,
a že jest potřeba vyvíjeti, co zde máme,
a přizpůsobovati novým poměrům
a nové naší plné státní
samostatnosti. Od té doby pořád naše
lidová strana - a tu nám, pánové,
zase jistě neodeprou svého svědectví
- tento prapor autonomie zemské, autonomie vůbec,
ale autonomie zemské zvlášť, třímala
neochvějně, a byly doby, kdy jediná při
tomto praporu vytrvávala, a bude si to považovati
za neobyčejně krásný list ze svých
dějin, že v tomto zápase byla vůdčí
stranou a že v tom o zápase také se jí
přece aspoň něčeho podařilo
i docíliti. (Výborně!)
Velectění pánové! Ještě
včera po dohodě ve věci smluvené zněly
zde s tohoto místa tak podivné úsudky
z řeči velectěného zástupce
strany republikánské, že mě to až
zaráželo.
Padla zde slova o jakémsi moravství, o jakési
nové moravské národnosti, která by
prý jistě vyplynula, kdyby zůstala Morava,
bylo poukazováno na Francii a ostatní státy,
které prý jenom tím zabezpečily svou
státní bytost atd., že se zcentralisovaly.
Velectění pánové! Jest pravda, že
nám naše Morava - já mluvím teď
jako Moravan - (Poslanec dr Bouček: Já jsem také
Moravan!) Bohužel - po této stránce - jste
také Moravanem. (Veselost.) Velectění
pánové, my, kteří na té naší
Moravě opravdu visíme s láskou a celou
svou duší (Výborně!), pro to
také máme plné porozumění proto,
když jsou - a jsou bohudík - takoví bratři
i v Čechách, kteří na své
české zemi visí se stejnou láskou
(Výborně! Potlesk.), a my si přejeme,
aby také s takovou láskou si vypěstovali
slovenskou zemi naši bratři slovenští.
(Výborně! Potlesk. Posl. Dubický: Tedy
separatismus!) I o tom separatismu promluvím. V nás
žije ještě pořád ta veliká
Morava, která tehdy také nitranské knížectví,
to Slovensko, které bylo tehdy i státně organisováno,
v sobě pojala. Primát jste odnesli vy, pánové
z Čech, my vám toho nikterak nezávidíme.
Co bude dále, jaký vývoj v naší
říši, v naší republice, to
ovšem předvídati nelze, ale my váš
primát dnes klidně a rádi uznáváme.
Ale, velevážení pánové, při
tom při všem zůstáváme i nadále
svými svéráznými Moravany (Potlesk.)
a Morava zůstane i nadále tou Moravou, která
jest dějinným faktem českého národa.
(Potlesk. Výborně!) Žádné
rakušáctví nevytvořilo Moravy. To, prosím,
abyste laskavě vzali všecko na vědomí
a nechodili pořád na nás s tak zvaným
separatismem.
A bylo by smutným, kdyby po tisíciletí ten
národ, kdy konečně znovu má vládu
věcí svých úplně ve svých
rukou, najednou začal bořit to, co po tisíciletí
bylo jeho hrdostí.
Velevážení pánové! My jsme nikdy
nebyli a nejsme pro nějaký separatismus. Jsme s vámi
za jedno, že všecko, čeho potřebuje jednotnost
mohutného státu, všechno se musí tomuto
státu dáti (Výborně!) i na
úkor toho, že jsme tu neb onu věc si snad doposud
spravovali sami. Ale svéráznost naše převratem
nepominula. (Tak jest!) My jsme i na dále poněkud
jinak založeni, nežli vy v Čechách,
a naši Slováci jsou zase ještě poněkud
jinak založeni, nežli my. A velectění
pánové, nezlobte se na mne, když vám
řeknu: My jsme přesvědčeni, že
jsme slovanštější nežli vy a považujeme
to za přirozené, že jest tomu tak, poněvadž
vy jste byli v Čechách na výspě
nejzápadnější v tom moři neslovanském,
- a Slováci jsou zase ještě slovanštější,
nežli my. To jsou věci, kterých nemůžeme
přehlédnouti, a to je ten základ pro ty naše
požadavky.
Velectění pánové, neházejte
proto po nás tím pověstným separatismem,
o ten tu opravdu nejde! Doufám naopak, že dnes, kdy
jsme spojeni v jednotný vlastní stát,...
(Posl. Dubický: Ale unifikaci se bráníte!)
...že ta vlna slovanštější ze
Slovenska přejde ještě trochu znovu na Moravu
a že pak přijde ještě zase i k vám,
že jako národ přece jen nejpokročilejší
ze všech Slovanů musíme vytvořiti v prvé
řadě my moderní vzornou kulturu slovanskou,
a myslím, že opravdu bude možno ji vytvořiti,
až se takto vyrovnáme.
Bylo zde včera panem drem Viškovským se strany
republikánské řečeno, že prý
se na Moravě tvořila moravská jakási
národnost za pomoci vlády rakouské atd. (Posl.
Dubický: To je pravda!) Je to pravda, že cosi
podobného bylo živeno rakouskou vládou, ale
dovolte, abych vám připomenul, že na Moravu
do některých neuvědomělých
měst přicházeli své doby bratři
z Čech, kteří nebyli na výši
úkolu světlonošů. Co se dnes děje
na Slovensku, to se dělo své doby také na
Moravě. (Výborně! Potlesk.) Nechci
generalisovati. Přišla nám mnohá vzácná
pomoc z Čech, které byly národně
uvědomělejší a více sebevědomé
- to zde beze všeho zdůrazňuji před
celým světem, - ale velmi mnoho bylo těch,
kteří vzbudili proti bratřím českým
právě svým netaktním postupem až
nepřátelskou náladu, a ti nám sem
tam ten tak zvaný moravský separatismus vypěstovali.
(Výborně! Potlesk.)
My toho hluboce litujeme, ale tyto poměry jsou již
bohudík za námi. Dnes máme jen prosbu snažnou
a živoucí k vám: hleďte, kde kdo
můžete, abychom z těch chyb, které
se staly své doby na Moravě, těžili
na Slovensku a neposílali tam takových tak zvaných
"nejlepších lidí", kteří
tam už způsobili tolik škod a bohužel tak
těžce napravitelných. Již zde svítá
všude a doufám, že přestane i tato perioda
tak zvaného "osvěcování"
Slovenska.
Pánové, dovolte, abych panu dru Viškovskému
na jeho poukaz do Francie, že ta se právě jen
tím udržela a upevnila, že všechny historické
kraje v ní přestaly a všechno podle linie
bylo na departementy rozděleno, odpověděl,
že Francie není tu naším vzorem, poněvadž
žádný stát nemůže býti
naším naprostým vzorem pro všechno. My
musíme hledati pro sebe svůj vlastní československý
typ ústavy a správy. (Výborně Potlesk.)
Upozorňuji ostatně pana dra Viškovského,
že dnes Francie obrací. Dnes jsou ve Francii mohutné
proudy proti té nynější departementové
unifikaci, které se chtějí vrátiti
zase k historickým krajům, či, jak bychom
po našem pojmenovali, zemím.
Když jsme viděli a cítíme přece
ještě dnes, ten přímo nepochopitelný
odpor proti zemím, proti těm našim českým
historickým zemím, nedivte se, že to byla úporná
práce, aspoň něčeho vydobýti,
aspoň něco vynutiti z rukou té tak centralisticky
naladěné koalice a vlády pro autonomii zemí.
Vždyť nás to stálo tolik práce,
než se podařilo aspoň hranice dosavadních
našich zemí zajistiti. Ještě minulou sobotu
v noci mi z Prahy telefonovali, že úklad
se klade hranicím Moravy, a bylo třeba znovu se
tomu opírati. Proto dnes před tváří
celého národa radostně si pochvalujeme: naše
historické země budou nám zachovány.
Se Slezany jsme se totiž napřed beze všeho smluvili.
Slezsko se připojí k Moravě. Naše
Slezsko dosavadní jest beztak z velké části
dřívější Morava, nehledíc
ani k enklávám, které jsme ve Slezsku
měli, a k Moravě teď přibíráme
i Moravce Hlučínské.
Velectění pánové! Pan dr. Viškovský
ať tu právě laskavě uváží,
že není to rakušácká práce,
to moravectví - či, jak to řekl - ta živelná
láska k Moravě. Viděti to právě
na Hlučínsku: ti téměř před
200 lety byli od nás odtrženi, a ještě
dnes se jmenují Moravci, ježto patřili ke staré
Moravě. Všechno se tam cítí moravským
ještě dnes a byla to přec těžká
panská ruka, která naléhala na toto sebevědomí
moravské tolikou dobu, a ejhle, ještě dnes
vědomí moravské tam žije; a vy byste
neměli mít opravdové úcty před
takovýmto moravským sebevědomím? Bohudík,
že se podařilo přece jen vás přesvědčiti,
a když ne z dobré vůle, tož aspoň
z vůle ke kompromisu jste na to přistoupili,
že nám naše Morava a vám vaše Čechy
a Slovensko jsou zachovány. (Výborně!
Potlesk.)
A nyní autonomie těchto zemí! Nesmím
zde, bohužel, býti příliš obšírným.
My jsme si autonomie tolik vážili na Moravě
a my jsme ji jaksi přímo v našich rukách
také na Moravě, bohužel, samojediní
uchovali. A to je to velké neštěstí
při boji o zemskou samosprávu teď, že
vy jste od těch neblahých anenských patentů
vůbec zde v Čechách opravdové
autonomie neměli. Místo volených zástupců
lidových v čele samosprávy měli
jste jenom úředníky.
Pak arci pohasla v Čechách láska k zemské
autonomii. Ve Slezsku pak, ač většinou slovanském,
byla autonomie zemská, bohužel, v rukách
Němců. Zůstala tedy v těžké
dnes době pro autonomii zemskou plné obrany schopna
jediná Morava se svým zemským výborem,
a to i když byl již doplněn socialistickými
členy. Nedivte se, že za takové situace bylo
tak těžko obhajovati zemskou autonomii.
Nuže, i tu po dlouhém, úporném boji
jsme nejnutnější přec jen prosadili,
aby samospráva zemská se neztratila, i když
zákonodárné moci zemské neuhájeno.
Naše nová ústava nám to zaručuje
a ostatní doplňuje závazné dojednání
mezi vládou a stranami a my doufáme, že přijdou
doby, kdy se s vámi se všemi dohodneme o dalším
vývoji i zemské autonomii samé. (Výborně!)
Máme právo v to doufati, poněvadž
jsme prožili ten vývoj, který šel od nejtužšího
centralismu téměř všech mimo nás
přece jenom k těmto autonomním vymoženostem,
jichž nelze podceňovati. Velectění pánové,
dovolte, abych se tu dotkl zvláště i autonomie
Slovenska. Naše lidová strana nikdy si jí jinak
nemyslila, než jako autonomii Moravy nebo Čech. Vy
víte, velectění pánové, velmi
dobře, co to znamená. Co si sami upraviti chceme
ve svých zemích, aniž bychom porušili
jednotnosti státu, všechno to ale také v celém
rozsahu dáti chceme nově tvořící
se nyní zemi slovenské. A ti centralisté,
kteří autonomii Slovenska tak horlivě ubíjeli,
ať vezmou již laskavě na vědomost, že
zřízením ministerstva s plnou mocí
pro Slovensko dali mnohem víc, než dnešní
ústava zemským výborem, zemským svazem
župním pro Slovensko uchystala (Tak jest! Souhlas.)
Velectění pánové! My nejsme pro to,
aby se trhala naše republika v několik států,
my nejsme pro takovou autonomii, jak ji zrádci hlásají
pro Slovensko! Ať to slyší celý svět,
že ani ľudová strana nebyla a není pro
takovou autonomii, která by trhala republiku, v ničem
a nikdy! (Výborně! Potlesk.)
Velectění pánové! Pan dr. Bartošek
byl tak ušlechtilý včera, že pravil, že
se zde nanejvýš jen faráři slovenští
sbratřují s moravskými. Prosil bych
p. dr. Bartoška, aby laskavě vzal na vědomost,
že velmi volně zde myslí, nepřihlížeje
pranic na skutečnosti, které zde jsou. Upozorňuji
ho na to, že když běželo o velké
nebezpečí plebiscitní na Oravě a Spišsku
a konference klubovních předsedů celého
našeho Národního shromáždění
jela tam se třemi ministry, tož tito slovenští
faráři v prvé řadě byli
zavoláni na pomoc. (Výborně! Potlesk.
Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid!
Posl. dr. Šrámek (pokračuje):
A tito slovenští faráři také,
velectění pánové, opravdu svoji práci
velikou tam konají ve prospěch republiky. (Tak
jest!) Myslím, že každý, i nejpokrokovější
a nejsocialističtější Slovák
mně zde dá za pravdu, že kdybychom odkopli
tyto slovenské faráře, že by bylo zle
s republikou na Slovensku. (Výborně! Posl.
Blaho: Maďaróny, Slováky ne!) O maďarónech
já nemluvím, zde se mluvilo o slovenských
farářích a tu já vás samého
beru za svědka, abyste mi to potvrdil. (Nepokoj.)
Předseda (zvoní): Prosím, aby
pan řečník nebyl vyrušován.
Posl. dr. Šrámek (pokračuje):
Velectění pánové, nebylo mluveno o
maďarónských farářích,
nýbrž o slovenských, neračte tudíž
sem zatahovat celé otázky maďarónské.
(Posl. dr. Vanovič: Katolické kněze jsme
nevyháněli, ale maďarónské!)
Ale neběží o vás, pánové,
já vám nic nevytýkám, pan dr. Bartošek
byl tak ušlechtilý včera.
Pan dr. Bartošek jest také z Moravy. (Hlasy:
Bohužel!) A tu prosím, aby pan dr. Bartošek
z nejnovější historie moravské
se trošičku rozpomněl, zdali ví něco
o jakémsi Sušilovi a jeho družině, zdali
ví cosi o buditelích českého lidu
na Moravě. Znova ho upozorňuji, ze byli těmi
buditeli ponejvíce zase ti moravští faráři,
o jejichž sbratřování se Slováky
s takovým despektem mluví - on, národní
socialista. Nechať i tento fakt laskavě uvede do svého,
jinak sebe volnějšího myšlení.
Velectění pánové, dovolte, abych rychleji
spěl dále ku právům a svobodám
občanským, jak je normuje naše ústava.
Již jsem měl příležitost, prohlásiti
slavnostně, že pro všecky svobody a všecka
práva občanská vždy budeme hlasovati
a vždy za nimi budeme státi. Ale, prosím, takové
svobody, které nejsou nevázaností, t. j.
které zase neničí svobody jiných.
A proto osvědčuji s povděkem, že
v naší ústavě stalo se zadost nám,
ovšem také i jiným stranám, že
i koaliční právo pro příště
našemu dělnictvu výslovně je zaručeno.
(Výborně!)
Velectění pánové, koaliční
právo mělo by se vlastně u vyspělého
dělnictva rozuměti samo sebou, ale když se
tomu, bohužel, nerozumělo, dobře je, že
naše ústava slavnostně zaručuje všem
plnou koaliční svobodu. Prosím, aby ti, kdo
pro tento paragraf budou hlasovati, byli si také toho vědomi,
jaké svaté povinnosti s tím hlasováním
na sebe přejímají, a doufám, že
se také o to postarají, aby všude tam, kam
sahá jejich vliv, tato koaliční svoboda byla
i plně v životě denním uznávána.
V kulturním programu liší se strany velice
mnoho, velevážené Národní shromáždění,
a velmi mnoho se liším na příklad já
ve výkladu příslušných ustanovení
od p. zpravodaje dra Boučka. Pan dr. Bouček byl
zpravodajem ústavního výboru. Pan dr. Bouček
jest opravdu vynikajícím znalcem ústavních
zákonů, a myslím, že i parlamentního
života. Jest mně proto naprosto nepochopitelno, jak
mohl zaměniti zpravodaje výborového za řečníka
strany. Pan dr. Bouček po mém soudu byl povinován
své loyálnosti parlamentní, aby zastupoval,
na čem se většina výboru usnesla. Nemohl-li
v některých věcech tak naprosto souhlasiti
s tím, aby zastával, nebo alespoň pomlčel
o věcech, na kterých se usnesla většina
ústavního výboru, pak arciť bylo by
bývalo i jeho povinností, složiti referát
(Tak jest!) a já toho velice lituji, že muž
takových kvalit nenabyl přesvědčení,
že jakmile přichází v naprostý
rozpor s usnesením většiny výboru,
že nesmí mluviti - jak pravil - ještě
pořád plně podle své individuality,
podávaje zprávu jménem tohoto ústavního
výboru (Posl. Bouček: Mýlíte se,
pane kolego, to byla většina!) Ustavní
výbor není pan dr. Bouček. Většina
výboru na příklad usnesla se na zamítnutí
§ 121 (Dr. Bouček: Ale ne proti rozluce!) To
znamená, že si nepřeje, aby tou dobou tyto
věci byly v ústavě řešeny,
a vaší povinností jako zpravodaje bylo, nechtěl-li
jste o tom pomlčet, kteréžto právo jste
měl, abyste uvedl a také zdůraznil důvody
většiny, proč tímto Národním
shromážděním tyto věci se řešiti
nemají. Vy však docela jinak ráčit jste
chápati svůj úkol (Dr. Bouček:
Zajisté!). Odvolal jste se na svoji individualitu a
vyložil jste, že pečeť vaší
individuality jest na vývodech o otázkách
kulturních od § 118 počínajíc.
Tu myslím, že jest naprosté nepochopení
povinnosti a úkolu zpravodaje výborového.
(Výborně! na straně lidové. Dr. Bouček:
O tom jsou různé názory!) O tom zde přec
jen různé názory nejsou a já doufám
ve vaši loyalitu, pane zpravodaji, že ještě
učiníte takové prohlášení,
aby vzhledem k vašemu postupu nebylo do budoucna nejasno,
co vlastně bylo většinou ujednáno ve
výboru ústavním. (Dr. Bouček: V
tom vám vyhovím!) Prosím.
Velectění pánové, pan dr. Bouček
přehlédl, že byl § 121 škrtnut, a
ve své důvodové zprávě ještě
o něm mluví a mluví o provedené jím
rozluce. (Hlas: Zúmyslně!) Snad přece
ne, já věřím, že v tom chvatu
a při tolikerém přepracovávání
důvodové zprávy se taková věc
i tolik pozornému pracovníku, jakým jest
pan dr. Bouček, může státi. To on již
omluvil, a nechávám to stranou. Ale nemohu nechati
stranou jiné věci.