Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda (zvoní): Jako poslednímu řečníku dnešní schůze, poněvadž budu nucen schůzi přerušiti, uděluji slovo panu dru Bartoškovi.

Posl. dr. Bartošek: Vážené Národní shromáždění!

Dospěli jsme k nejdůležitějšímu zákonodárnému činu této sněmovny, k projednání ústavy a přál bych si, abychom v této chvíli prodchnuti byli všichni velikostí a velebností těchto okamžiků, kdy klademe právní základy svého státu, kdy končíme historickou a slavnou dobu své národní revoluce.

Naše ústava má pro všechnu budoucnost vysloviti, co naše revoluce stvořila, má býti vrcholem velikého dějinného procesu národního vzkříšení a obrození našeho. Ve svoji ústavu chtěli bychom vtělit podstatu a osobitost svojí svérázné kultury, svých velkých a krásných tradic dějinných, chceme vyjádřit v ní své politické, kulturní, sociální a také mravní cíle dnešní a vytknout směrnice svého vývoje pro všecku budoucnost.

Pracovali jsme o tom, aby naše ústava byla taková, ale je jisto, že bychom tomuto krásnému cíli byli se lépe přiblížili, kdyby bylo bývalo možno o ústavě této pracovat již před rokem, v době, kdy ještě svědomí celého národa bilo a žilo velikým imperativem naší revoluce, když mysli všech nesly se jediným cílem, kdy ústava naše nemohla ani být něčím jiným, než slavnostním, klasickým a plamenným projevem jednotné vůle a živého svědomí osvobozeného československého lidu.

Touto touhou veden byl také zejména náš klub. Pravilo se nám, že na návrhu ústavy pracovali nejlepší naší vědečtí odborníci již za války, a my jsme netrpělivě čekali předlohu; když nepřicházela, podal náš klub, téměř před rokem, 20. března 1919, vlastní iniciativní návrh ústavního zákona.

Jsem přesvědčen, že mnohé obtíže byly by uspořeny, kdybychom o ústavě byli pracovali včas. Byla by dílem těch a jen těch, kdo dobyli lidem svobodu. Činitelé, kteří nepřáli naší svobodě, kteří do poslední minuty stáli proti nám, tehdy byli bezmocni a nikomu nebylo by ani napadlo smlouvati se s nimi o kompromisy. Nebylo by možno teprve diskutovati o tom, má-li nebo nemá-li naše ústava vyjadřovati základní myšlenku, že lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé. O této větě jsme, prosím, v ústavním výboru sváděli polemiky. Některým pánům byla jenom zbytečnou a snad ani ne ornamentální floskulí. Nebyli bychom jistě tenkrát debatovali ani o tom, má-li v ústavě se vysloviti zásada rovnosti občanské a rovnosti pohlaví. l tato věc nebyla nyní už nesporná.

Nebylo by tenkráte také sporu o veliké principy socialisační a o náš program kulturní, jehož podstatnou částí jest svobodná a neodvislá škola a odluka církve od státu. Dnes, po roce, již o těchto věcech je třeba diskusí a zápasů. Náš československý svět rozestupuje se tady velmi zřetelně na tábory dva: na jeden, který usiluje o to, aby vznešené cíle našeho osvobozovacího boje, aby principy naší revoluce byly do všech důsledků dodržovány, abychom opravdu vytvořili novou společnost, abychom svému státu dali zdravé a pevné demokratické základy nejen politického, ale také hospodářského a sociálního zrovnoprávnění a jest zde tábor druhý, který rád by podržel zrovna to, čím žila, ale čím také padla ta soustava stará, ze které vyšli jsme revolucí. Jest naší hrdostí, že stojíme v táboře prvém, a že dějinný vývoj dává, myslím, našemu úsilí plně za pravdu. Neboť dvě stěžejné zásady to byly, které vedly naši revoluci: Boj za svobodu národa, za dovršení jeho obrody a jeho znovuvzkříšení, neboť jest jisto, že nejsem svoboden, pokud jest otrokem můj národ.

Proto proti Rakousku a proti papežské despocii stáli jsme každý svým každým nervem již dlouhá léta před válkou. Druhý neméně veliký náš cíl jest, usilovati o dovršení osvobození jednotlivcova také po stránce hospodářské a sociální, o nový, vyšší, lepší, dokonalejší společenský řád, o řád socialistický. Nám pojem suverenity lidu není bezobsažnou frází, nám také republika či monarchie není otázkou pouhé suverenity. (Výborně! Potlesk.) A usilujeme-li o to, aby náš stát a naše ústava prodchnuty byly národními našimi ideály, pak, prosím, jest podstatný rozdíl mezi tím, co chceme my, a zač tady plaidoval z této tribuny pan dr. Kramář. My chceme, aby svým duchem a svým obsahem byla ústava naše československou, abychom v ní vyjádřili osobitý ráz svého národa a ty jeho kulturní principy, jež plynou z jeho historie, z té historie, ze které náš veliký Palacký vážil poučení, že kdykoliv jsme vítězili, dálo se tak ne hrubou silou, ale silou ducha, silou mravní, humanitou.

Pan dr. Kramář není Masarykovi vděčen za jeho filosofii humanity. To prohlásil s tohoto místa. Jest prý mu však vděčen za to, že 5. listopadu 1915 osvědčil věrnost dohodě v kritické tehdejší chvíli. Pánové, to jest zásadní nepochopení věci. Jak jest možno představiti si Masaryka bez jeho filosofie humanity? Masaryk, čím jest a čím byl, a čím bude, jest právě svými filosofickými a ethickými principy, a právě těmito principy byl veden, žádným oportunismem by nedospěl k tomu že právě v té chvíli, která byla tak těžká, našel odvahu a sílu, že udělal to, co se stalo a z čeho dalším vývojem zrodila se naše svoboda. (Výborně!) Není tedy pravda, že humanitou nedobývají se státy, není pravda, že naši velcí, kteří byli za hranicemi, nemyslili na humanitu. Humanita nevylučuje užití síly tam, kde je třeba, abych se bránil, a třeba i železem!

Mám za to, že právě v této humanitní snaze, která je tak vlastní našemu národu, je to, co nás takovou propastí dělí od násilí těch mocností, proti nimž jsme vedli svoji revoluci; v těchto zásadách je také to, co spojuje nás s velkými demokratickými kulturami vzdělaného světa, s nimiž právě tato ideová a mravní solidarita sdružila nás ve velké světové válce. Proto také na politiku národní nazíráme svým způsobem. Nedáme si prostě vnucovati mentalitu cizí, nedáme se vésti principy, proti nimž po staletí byli jsme sami v úporném boji. Pan dr. Kramář řekl: "My nechceme nápodobiti Němců a Maďarů, kde toho nežádá zájem státu." Vážené shromáždění, já prostě nechci německé a maďarské metody napodobovati nikdy a za žádných okolností. Zájem našeho státu nemůže nikdy vyžadovati, abychom užili nějakého takového způsobu. Náš boj proti odpůrci musí býti důsledný také v tom, že nedáme se tím odpůrcem sami, byť i negativně, určovati. Volíme to řešení, které shledáváme spravedlivým, a to jest otázka našeho a ne cizího svědomí.

Vycházejíce z tohoto hlediska, musili jsme se starati o to, aby naše ústava byla do základu demokratickou. Hrdým vědomím může nás naplniti, že to bylo právě v Čechách, v naší Betlémské kapli, v našem husitském Táboře, kde stála první kolébka demokracie, kde poprvé ve světě demokracie zvedla se k vítězství a vítězství to si uhájila. Dbali jsme proto toho, aby princip plné rovnosti občanské nikde nebyl porušen. Ale nebyla nespornou ani tato zásada. Uvažovalo se velmi vážně o tom, zda do senátu, zda do župních zastupitelstev nemá aspoň část členů býti jmenována. Nepřipustili jsme toho, bránili se tomu a ubránili, a jsme s výsledkem spokojeni.

Několik slov budiž mně dovoleno pověděti o otázce druhé sněmovny. Náš program socialistický žádá něco jiného. Žádá oddělení politické moci státní od moci hospodářské a zřízení sněmovny hospodářské jako nejvyššího hospodářského orgánu, jemuž by podřízeny byly státní hospodářské úřady a instituce. Hospodářskou sněmovnu nebylo však lze dnes uskutečniti, poněvadž předpokládá demokratisaci všech hospodářských organisaci ve státě a té dosud u nás nemáme. Pro systém dvou komor mluví potřeba zralé úvahy o projednávaných zákonech, aby usnesení jedné sněmovny mohlo býti ještě kriticky prozkoumáno sněmovnou druhou. Tento argument má něco do sebe, ale jest to také jediný důvod, který činí zřízení sněmovny druhé s našeho hlediska přípustným. Pro nás zde není směrodatným, jak věc vypadá v jiných státech, v Anglii, Americe, poněvadž tyto státy nevycházejí z dnešní revoluce, jejich ústavy jsou starší, vyrostly ze starého sociálního řádu a tam právě senáty, panské sněmovny, sněmovny lordů a jak se to kde nazývá, mají docela vyloženou společenskou funkci, aby brzdily vývoj zákonodárství a aby byly zejména brzdou v těch věcech, kde by snad ve směru sociálního zákonodárství se mělo jít nějak příliš rychlým tempem nebo příliš daleko. Takovéto brzdivé sněmovny my připustiti nemůžeme a připustiti nechceme.

A právě proto trváme na tom, že náš senát nemůže být jiný, bude-li již zařízen, nežli pouze volený a žádali jsme, aby volební právo bylo stejné do senátu i do poslanecké sněmovny. Dá se konečně tolerovat nějaký věkový rozdíl, ale věková hranice aktivního volebního práva, určená na 26 let, je nám krajní, kam až jest možno jíti. Není opravdu důvodu, jestliže 26letý občan u nás může býti starostou třeba největší obce ve státě, proč by nemohl odevzdat hlas i při volbě do senátu. Jestliže naši legionáři dobyli nám svobody, jestliže člověk 26letý jest zralý a více než zralý, aby konal tuto velikou službu, aby dobyl si těch velikých zásluh, kterých právě naše zahraniční vojsko si získalo, já bych řekl, jakým právem odpíráme mu hlas při volbě do druhé sněmovny? A konečně nemůže tady býti bezvýznamným také zřetel na poměry slovenské, kde rovněž jest žádoucím, aby tato věková hranice nebyla vysoká. Já bych se zejména toho soudu ciziny, kterým se zde zaměstnával p. dr. Kramař, tolik nelekal. Já myslím, že při tom našem zahraničnímu úvěru v cizině otázka 26 až 30 let sotva bude rozhodovati. Nechápu opravdu, že by nám někdo na př. chtěl odepříti úvěr, protože volíme se 26 léty do senátu a že by nám ten úvěr okamžitě poskytl, kdybychom přistoupili na stanovisko pana dra Kramáře. Takové věci, myslím, že nedají se vážně tvrditi.

Jiná věc, kterou my socialisté neseme dosti těžce, jest prodlužování volebního období sněmoven. Původně volební období pro sněmovnu poslaneckou bylo stanoveno na 5 let, pro senát sice na 8 let, ale po 4 létech měla se alespoň polovina senátu volbami obnovovati. Nyní jest změna taková, že poslanci na 6 let a senát celý na 8 let má býti volen. Řekl jsem již, že nám to není sympatické, poněvadž vidíme v tom snahu omezovati vliv voličstva. A v demokratickém státě, myslím, nemělo by tak býti. Otřesů volebními zápasy bych se dokonce již neobával a nelekal. Je pravda, byly snad volební boje trochu prudké a ostré za starého režimu, avšak nezapomínejme, že tehdy volby zároveň bývaly protestem proti nespravedlivým volebním řádům, ale již prvé volby v demokracii, volby do obcí, které konali jsme s poměrným hlasovacím právem, provedeny byly klidně jako prostý, administrativní akt a nebylo při nich žádného zvláštního rozruchu a nepokojů, ačkoliv ani to ještě nebyl normální stav, když uvážíme, o jak ohromné přesuny moci tady šlo.

Povážlivým omezením rovnosti občanské mohlo býti ustanovení § 20. úst. listiny, jak původně bylo navrhováno. Vylučovali by se jím fakticky z volby všichni veřejní zaměstnanci, státní úředníci, zřízenci veřejných podniků, učitelé a profesoři atd. Bylo by se mohlo státi, že takto členství v zákonodárném sboru vyhrazeno by bylo, při ideálně rovném hlasovacím právu s poměrným zastoupením, jen příslušníkům určité vrstvy společenské, jen lidem hospodářsky zabezpečeným, což zase mohlo míti podstatně brzdivý vliv na zákonodárné práce. Přičinili jsme se tudíž o to velmi energicky, aby se tak nestalo. Naproti tomu shledáváme ovšem úplně správným ustanovení § 74. ústavní listiny, že žádný člen vlády nesmí býti členem představenstva nebo dozorčí rady nebo zástupcem akciové společnosti nebo společností s ručením obmezeným, pokud zabývají se činností výdělečnou.

V otázce uplatnění suverénní vůle lidu byli bychom šli dále, než jde tato předloha. Ve svém vlastním návrhu z března 1919 žádali jsme zavedení referenda, přímého hlasování lidu o důležitých zákonech nebo stěžejních zásadách zákonodárství, žádali jsme dále zavedení zákonodárné iniciativy lidu, aby totiž také návrhy zákonů mohly býti podávány přímo voličstvem, přímo lidem. Vycházíme totiž ze zásady opravdové suverenity lidu a ta znamená, že poslanci, volení zástupcové lidoví, jsou právě jen pouhými plnomocníky suverénního lidu. Do této ústavy dostalo se referendum jen ve velmi omezeném rozsahu, jak stanoví § 46. této listiny: jen když by nastal případ, že Národní shromáždění zamítne vládní návrh zákona, může se vláda, stane-li se tak jednomyslně, usnésti, že dá lidu hlasováním rozhodnouti o tomto návrhu zákona.

V ústavní naší listině velmi důležitá jest hlava V. o právech, svobodách a povinnostech občanských. Zásady tu vyjádřené měly by býti samozřejmými, ale nebyly. V § 106 se praví, že neuznává tato ústava výsady pohlaví, rodu a povolání. l o toto byl spor a právě političtí stoupenci pana dra Kramáře to byli, kteří říkali, že ústavou nemůžeme odstranit to, co je zákonem přírody a nerovnosti mezi lidmi a zejména mezi obojím pohlavím, že jest uzákoněna a petrifikována přírodou.

Pro stát, v němž jde o přechod k novým hospodářským řádům, není bezvýznamné, jak vyslovuje se ústava o právu vlastnickém. Byla žádána stylisace, že "vlastnictví je nedotknutelné". Přijali jsme po dlouhých debatách text, že jest to "omezitelné zákonem", že zákon také stanoví, zdali má býti vyvlastňováno za náhradu nebo bez náhrady.

Výtky nezůstal ušetřen, a byl to zase pan dr. Kramář, který tuto věc uznal za vhodnou, § 119 naší ústavní listiny, který praví, že veřejné vyučování má býti zařízeno tak, aby neodporovalo vědeckému bádání. Pan dr. Kramář této větě prý nerozumí. Ale větě té rozumí velmi dobře každý náš venkovský učitel, právě ten učitel, který za starého režimu byl denuncován, učil-li cosi, co nebylo po chuti některému katechetovi.

Stanovíme-li tedy zásadu, že vyučování nesmí býti v rozporu s výsledky vědeckého bádání, myslím, že jest to zásada nejen velice srozumitelná, ale také velice zásadní, která v naší ústavě nemůže býti vypuštěna. Velice rozhodně musím však odmítnouti takový zlehčující tón, jakým právě pan dr. Kramář uznal za vhodno o věci zde promluviti (Hlas: Vůdce svobodomyslné strany!), zda prý bude ministr vyučování vydávati každý měsíc výsledky vědeckého bádání. Kdybych chtěl tento tón zaváděti do parlamentní diskuse, mohl bych na příklad panu dru Kramářovi - škoda, že není zde přítomen - dáti otázku, jak to, že brojí nyní tolik proti označení československého jazyka jako "oficielního" jazyka republiky, když právě on sám to byl, který podepsal mírovou smlouvu, v níž právě tato odiosní textace jest obsažena. Ale já bych tímto způsobem polemisovati nechtěl.

Velice důležitou, a dnes předmětem velkých debat a bojů jest otázka odluky církve od státu. Zde jest nejlépe, paní a pánové, viděti, co znamená ten rok od převratu, který uplynul. Bezprostředně po převratu věc byla naprostou samozřejmostí každému (odpor) a jest, myslím, touto samozřejmostí dnes neméně. Tak je samozřejmou, že s faktem odluky, prosím, počítají i její odpůrcové i dnes. Jediné, čeho se dožadovali, jest, aby toto jim tak těžké a nepříjemné slovo nebylo pojato do zákona. Nebude jistě ozdobou naší ústavy, jestli se stanovisku jejich, byť i jen formálně vyhoví, ale víc než formální vyhovění není opravdu možné, protože věcně naše ústava stojí a musí státi na této zásadě, a kdybyste chtěli zásadu odluky vykořeniti z ústavy, velice mnoho věcí by se musilo přepracovati. Odluku vyslovuje na příklad již ten § 119., který právě důsledný odpůrce odluky církve od státu, pan dr. Kramář, tak nerad tam vidí, že veřejné vyučování nesmí se příčiti výsledkům vědeckého bádání. Stanoví-li § 124. rovnost všech vyznání před zákonem, není to rovněž nic jiného než zásada odluková, poněvadž tím, když pravím, že všechna vyznání před zákonem jsou si rovna, znamená to, že svojí ústavou opouštíme princip církví státem uznaných a státem neuznaných, a v tom zase je vyjádřen již princip odlukový. Prosím proto, abychom tohoto stavu si byli jasně vědomi, abychom si byli vědomi toho, že na zásadě odluky setrváme a setrvati prostě musíme, poněvadž to jest jednomyslný požadavek celého kulturního světa, to jest nutnost republikánského zřízení státního, jest to podmínka suverenity státní, neboť nejsme samostatní, dokud bychom podržovali spoluvládu republiky s monarchií papežskou, dokud by na území našem platilo cizí právo církevní, jež nevyšlo ze suverenity československého lidu. (Výborně!)