Hájíme princip svobody náboženské.
Tento princip nemá zřejmě co činiti
s nějakým odnábožněním
lidu. Každý ví, jak hluboce nábožensky
založen jest náš venkovský člověk,
který svoje náboženské přesvědčení
nečerpá jen snad z písma, nýbrž
také z té veliké školy přírody,
která mu vnuká tento náboženský
cit. Proto také žádáme ochranu proti
rušení náboženství a byli jsme
to my, kteří jsme protestovali s největší
rozhodností proti svévoli, která odstraňovala
kříže z našich škol a která
tím způsobila důvodnou nevoli v našem
lidu. Jsme ovšem také otevřeně pro odloučení
církve od státu a, jestliže snad pasus, který
byl v té příčině připravován
pro ústavní listinu, bude změněn nebo
hlasováním vyloučen z této listiny,
pak nikterak nemá z tohoto hlasování s naší
strany vyvozen býti důsledek, že se vzdáváme
své zásady odloučení státu
od církve. Jsme toho názoru, že církev
nemá býti služkou státu a že na
druhé straně nemá stát sloužiti
té neb oné církvi. To jest idea, která
jest vůdčí pro nás, jestliže
odloučení církve od státu se domáháme.
Církev může obstáti bez protekce státu,
tím méně však smí církev
státi nad státem. Porušení státní
suverenity a míšení se církve do věcí
státu nemůžeme strpěti.
Hájíme princip svobody majetku a budeme také
žádati, aby formulace dotyčná byla poněkud
přesněji, bezpečněji v ústavní
listině vyjádřena. Princip osobního
podnikání a rozmachu individuelní práce
nesmí býti vyloučen v naší republice
bez újmy jejího hospodářského
pokroku. (Výborně!) Bez ochrany majetku není
chuti ke spořivosti národa, která byla právě
v národě našem vzorná a příslovečná.
(Výborně!) Chceme, aby tato spořivost,
která byla otřesena důsledky války
a hlavně též našimi neutěšenými
poměry valutními, nedůvěrou k penězům
a jejich hodnotě, byla v našem národě
jako krásná jeho ctnost obnovena. (Výborně!)
Ale také víme, že i majetek má svoje
povinnosti, zejména povinnosti sociální.
Svobody lidu a sociální zájmy nemohou se
tříštiti o neústupnost majetku, o naprostou
jeho neobmezenost. Ukázali jsme svými podněty
i zejména spoluprací při pozemkové
reformě, že v této věci známe
také kompromis mezi majetkem a mezi sociálními
a hospodářskými potřebami drobného
lidu.
Ústava obsahuje také předpisy o ochraně
národností a jejich jazyka. V prvé řadě
zajišťuje ústava ráz a povahu našeho
státu jako státu národního. Obmezení
tohoto charakteru našeho státu jako národního,
obmezení sebe menšího, nesnesli bychom nikdy.
Jsme a zůstaneme národním státem.
(Výborně!)
Byly vneseny do veřejnosti velké rozpory v otázce
"oficielního" a státního jazyka,
boje, které zdály se otřásati naší
veřejností. Proč se dostalo označení
"oficielní jazyk" do návrhu naší
ústavy bylo referenty vysvětleno; označením
tím měla býti vyznačena souvislost
se známou partií saintgermainské smlouvy
a právě ti pánové, kteří
tak vášnivě potírali toto slovo "oficielní
jazyk", tuto smlouvu nejen znali, nýbrž jeden
z nich byl také spolutvůrcem této smlouvy
a musil tedy také vědět, že bude nutno,
aby osnova tuto smlouvu měla na zřeteli.
Vyvolán hotový poplach o ohrožení národního
charakteru naší republiky. Čtu dnes v novinách,
že státní myšlenka jest přímo
ohrožena těmito formulacemi, dále formulací
o povinnosti úřednictva, ovládati československý
jazyk. Jestliže vyvolán byl tento poplach, pak maně
vzpomínám známé bajky o vlku a pastýři
a myslím, že není radno tak často volat
poplachem, že se republika má zřítit
k vůli názvu "oficielní" nebo "státní",
neboť by mohla nastati potom doba, kdy by bylo potřebí
vyvolávat tento poplach, avšak bude se pak volati
marně.
(Předseda Tomášek ujímá se
předsednictví.)
Nebudeme licitovat v patriotismu, o tom, kdo to lépe v
jazykové otázce smýšlí s národem
a kdo lidu našemu a státu chce více v jazykové
otázce dát, zdali ti, či oni, nebudeme se
příti o tom, zdali dr. Kramář a dr.
Rašín v tomto ohledu jsou většími
patrioty, než-li Švehla, dr. Beneš atd.
Pokud týče se otázky jazykové znalosti
úřednictva, myslím, že budeme všichni
stejného názoru, který jsme hájili
vždy: že úředník je pro obecenstvo
a ne obecenstvo pro úředníka, že tedy
nelze, jako bývalo německým názorem
za Rakouska, žádati od obecenstva, aby se učilo
jazyku k vůli tomu, že některý úředník
tomuto jazyku nerozumí. V té věci myslím,
že dovedeme se dohodnouti bez vášně a
že to půjde lépe, než když z těchto
věcí dělají se otázky podobného
rozhořčeného boje, jako se to dosud dálo.
Minoritní ochranu upravuje již smlouva St. Germainská
a jsme přesvědčeni, že i tehdy, kdyby
této smlouvy nebylo, náš národ, který
má plný smysl pro spravedlnost, by byl také
tyto zásady minoritní vtělil do své
ústavy. My chceme vnitřní mír, nechceme
starého Rakouska a Uherska a vycházíme z
přesvědčení, že naše republika
by, zrovna tak jako Rakousko-Uhersko, nesnesla býti podobným
labyrintem národnostních sporů, podobným
bojištěm národnostních vášní,
jaké jsme viděli a zažili za Rakouska a jaké
Slováci zažili v Uhrách. Náš nový
volební řád pro obce ukázal již,
jaký náš národ má smysl pro spravedlnost
národnostní, a jistě že musili Němci
býti přímo překvapeni, jakým
způsobem do poslední konsekvence provedl český
národ ve svém volebnímu řádu
obecním konsekvence této národnostní
spravedlnosti, takže Němci jsou dnes zastoupeni tam,
kde bychom to bývali pokládali dříve
za něco nepřípustného, což však
připustili jsme dnes jakožto národ samostatný.
Teď jsou zastoupeni v obecních zastupitelstvech v
Praze, v Plzni a jinde, kde neměli ani potuchy o svém
zastoupení, ovšem že důsledky ty vedly
také k tomu, že napravilo se nespravedlivé
zastoupení českého živlu v jiných
městech a že Brno a jiná města ve shodě
se skutečnými poměry přes noc stala
se z měst s německým zastupitelstvem města
se zastupitelstvem převážně českým.
Tytéž intence spravedlivého zastoupení
sledujeme při řádu volebním pro Národní
shromáždění, ale také v jiných
ustanoveních ústavních, pokud týkají
se zastoupení minoritního. Ale jestliže my
jsme tímto způsobem loyálně vůči
minoritám postupovali, musíme žádati
stejně loyalní postup vůči minoritám
našim ve státech jiných. (Výborně!)
Především musíme žádati
poctivost a pravdu, když mluví se o tom, jakým
způsobem měří se zde německým
národům a národům jiným. A
tu vidíme, že tendenčně zbarvuje se
zpravidla to, co o našich institucích v tomto směru
se dává do veřejnosti ze stran německých
a pod. Ale musíme také žádati, aby s
našimi minoritami ve Vídni bylo zacházeno stejně
spravedlivým způsobem, musíme žádati
ochranu lužických Srbů vůči znásilňování,
jemuž v poslední době byli dáni všanc.
(Výborně!) Němci mají ovšem
své námitky a zejména poukazují na
to, že měli jsme si sednouti s Němci k nějaké
vyrovnávací konferenci a tam teprve ujednati tuto
otázku.
Máme své zkušenosti z dřívějších
let o oněch vyrovnávačkách a můžeme
říci, - vestigia terrent - tyto věci opakovati
neměl by jistě nikdo z nás chuti. Takové
vyrovnávací konference byly ostatně důsledkem
rakouských method, kdy řeklo se v národnostních
věcech: sedm a tři jest osm a pak se všichni
hádali o to, jest-li se má přidati na devět,
anebo jestli se má jíti ještě níže.
My jsme s touto metodou nevyšli na veřejnost, nýbrž
jsme řekli poctivě 7 + 3 = 10, a dále nepotřebujeme
již smlouvati, jednati a slevovati. Ale vědci vytýkají
nám tuto věc jako nesprávnost. Bývalí
rakouští Němci patrně vzpomínají
tu v národnostních věcech známé
praxe §u 19. ústavy rakouské, která
dala národům ochranu jejich národnosti a
jazyka jednou rukou a druhou rukou zase tuto ochranu vzala, prohlásivši
tento paragraf za pouhý teoretický projev základního
zákona, který však nebyl blíže
proveden, takže ve skutečnosti dle názoru jejich
neplatil. Ten, kdo operoval těmito prostředky po
celá desetiletí proti našemu národu,
ten, kdo si vzpomíná na volební geometrii
Šmerlingovu, ten, kdo si vzpomíná na chabrusové
volby, na znásilnění naší zemské
samosprávy, na jazykové oktroje, kdo má všecky
ty věci na svém svědomí, ten ovšem
dnes může se pozastavovati nad tím a může
pak obávati se, jak by se mu dařilo, kdyby náš
národ a náš stát používal
proti minoritám týchž metod, kterých
používal po celá desetiletí národ
německý proti nám. Můžeme zde
ujistiti, že tyto metody, které jsme odmítli
jako zavržitelné za Rakouska, pokládáme
za zavržitelné i nadále a že těchto
metod proto používati nebudeme. Bylo v poslední
době z německých stran poukazováno
k tomu, že celá naše ústava jest a bude
illegitimním dítětem, kterého Němci
nechtějí uznávati. Rakouské oktroje,
Šmerlingova ústava, to všecko bylo legitimním
dítětem a to všecko plně uznávali
Němci. A přece to legitimní dítě
bylo zmetkem, mrzákem, který musil zahynouti, kdežto
naše ústava, kterou nazývají illegitimní,
to jest zdravé dítě, které má
svou životní sílu, které bohdá
také svou životní sílu trvale uplatní
a zachová. My nebudeme dokazovati a příti
se o legitimitu, nám stačí to, jestliže
nemůže nikdo nám prokázati nepoctivost
a nespravedlnost těch věcí, které
jsou v ústavě vtěleny. A něco podobného
ani Němci nemohou nám dokázati.
Mluví se a bude se mluviti v této debatě
ještě mnoho o občanské svobodě.
A tu bych chtěl vysloviti přání, aby
tato svoboda, která má býti zabezpečena
nejen národům, nýbrž také všem
třídám občanstva, nebyla něčím
platonickým, nýbrž aby také uplatnila
se v praxi do posledních důsledků. Také
my pro náš venkov reklamujeme slunné místo
a kus svobody ve své vlasti, kus té svobody, která
právě venkovu a člověku venkovskému
nejdéle byla zadržována. Rakouská tradice,
bohužel, o jejíž vymýcení stále
zde mluvíme, byla-li vymýcena jinde, žije ještě
dále, pokud běží o poměr státu
k našemu venkovanu, tu pociťuje venkovan nadále
rakouské rekvisice, rakouský dvojí loket
pro zásobování města a venkova různými
potřebami, v politice cenové atd. A musí
se každý náš venkovan ptáti: "Kde
je to heslo odrakouštění?", neboť
všecky ty předpisy, všecky ty zásady,
všecky ty šikany, všecky ty nedostatky, které
byly za Rakouska, ty se dnes praktikují dále, jestli
ne ostřeji, běží-li o venkov.
Poukazuji na příklad ku nedávnému
případu na Kladně, kde hospodářská
rada, ve které zasedají dělníci, usnesla
se na určité ceně mléka, a přec
byli na udání s jiné strany rolníci,
kteří řídili se touto cenou, šmahem
trestáni tresty neobyčejně krutými,
na které ani za Rakouska nikdo nepomyslil. Hospodářská
rada usnese se na ceně mléka a soud odsuzuje tyto
lidi pro lichvu. Nemůžeme rovněž pomlčeti
o trapném případu pohořelickém,
o kterém podali jsme sice interpelaci, na niž odpověď
však nemůže nás uspokojiti. Vysvětlování,
jak v novinách, tak i se strany úřadů
o tomto případu, kdy tekla krev při rekvisicích
obilí, nemůže uspokojiti náš venkov,
ale nemůže uspokojiti žádného člověka,
který má smysl pro právo a občanskou
rovnost. Jestliže nyní dodatečně dějí
se pokusy, převésti celou tuto aféru na jiné
pole, totiž na pole národnostní, pak musíme
tyto pokusy odmítnouti. A i tehdy, jestli v Pohořelicích
byli postiženi zemědělci německé
národnosti, musíme přec protestovati proti
tomuto znásilnění, kterému tito jako
lidé byli vydáni v šanc. Přehmat proti
občanským právům budeme potírati
všude, ať se týká toho či onoho.
Když Xerxes pochybil ve svém plánu, zbudovati
most pro převod svého vojska přes úžinu
mořskou, dal ze zlosti bičovati moře jako
vinníka, který zmařil jeho plán. A
když naši Talmi-Xerxové ztroskotali se svými
falešnými plány vyživovacími, tedy
dávají mrskati a dokonce stříleti
venkovské lidi, místo aby upravili svůj plán
a řekli: Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! Zde tekla
krev ne pro vinu těchto lidí, ale pro neschopnost
vyživovací politiky, pro falešné její
plány, které musily ztroskotati.
To jest falešná methoda, která vede k naprosto
obráceným výsledkům a důsledkům.
Nejprve se střílí do lidu a pak po utrpěném
fiasku ohlašuje se změna v politice, zejména
v cenové politice a začíná se přiznávati,
že jest třeba upraviti také nějaké
přídavky k cenám pro ty, kteří
by byli ochotni dávat ještě více, nežli
jest kontingent, aby tím získán byl větší
příliv obilí domácího. Jest
však politikou naprosto zvrácenou, když platí
se čtyř až pětinásobné
ceny za obilí dovážené z ciziny a škrtí
se na obilí domácím, čímž
způsobuje se nechuť pěstovati obilí
doma a republika zatěžuje se ohromnými platy
do ciziny.
Domáháme se osvobození venkova od tohoto
područí falešných method vyživovací
politiky. Dělnictvo domohlo se toho, aby ony staré
methody, totiž vázání dělnictva
válečnými úkony v továrnách
atd., byly odstraněny a dělnictvo jistě by
nesneslo dále nějakého podobného otročení.
Zůstaly tyto methody jenom našemu venkovskému
lidu. Ujišťuji, že od zemědělství
osvobozeného od tohoto područí může
očekávati republika daleko více, než
od zemědělství, které jest takto svázáno
a zotročeno. (Výborně!)
Svobodný národ nesnese helotů a nemůže
jich připustiti ani mezi zemědělci! Není
možno usnášeti se na jedné straně
o rovnosti občanstva a na druhé straně provozovati
methody úplného opaku.
Chceme sloužiti vlasti, ale nelze od nás žádati,
abychom jí otročili, zejména abychom
otročili jistým vrstvám ve státě
a abychom vedle těch stáli jakožto něco
nižšího, nesvobodného. (Předseda
Tomášek ujímá se opět předsednictví.)
Francie v poslední době, jak se dovídám,
vyslovila se také pro osvobození zemědělců
od válených obmezení a sice nejen s hledisek
politických, nýbrž též z čistě
praktických důvodů, oceňujíc,
že touto methodou nelze již dlouho pracovati a že
nelze docíliti toho, čeho potřebujeme k zabezpečení
našeho obyvatelstva od hladu. Nebudeme se cítiti z
Rakouska venku na našem venkově, dokud tyto staré
rakouské methody budou ještě mezi námi
vládnouti.
Spěji ke konci. Pokud běží o ústavu,
nevidím černě a dr. Kramář
konec konců také nevidí nejčerněji,
neboť on přes všechny výtky ústavě
přiznává našemu lidu ten zdravý
smysl, který na konec konců jej vyvede z těch
těžkostí a nesnází. Za krátkou
dobu, co jsme v tomto Národním shromáždění,
vykonali jsme řadu velkých úkolů.
Přiznávám, že nebyli jsme vždy
na výši situace, že jsme tu a tam bloudili, že
jsme nešli nejkratší cestou k cíli, ale
nezalekli jsme se před počtem a velikostí
problému a vykonali jsme přece jen díla dobrá
a namnoze i díla trvalé ceny. Pokud jsou tu některé
závady, bude lze opravovat a zlepšovat to, co bylo
provedeno. Vykonali jsme velké práce finanční
a sociální, projednali a schválili jsme mírovou
smlouvu, upravujeme nyní naší ústavu.
Naše ústava bude tedy v brzku hotova, cesta k práci
otevřena. Potřebujeme toho uvolnění
k práci, hlavně k tomu, abychom mohli obrátiti
se nyní k velkým úkolům hospodářským,
které čekají naši republiku. Jestliže
mnoho bylo činěno v otázkách sociálních,
jestliže jsme někdy až překotně
řešili tyto otázky, otázkám hospodářským
zůstali jsme dosud mnoho dlužni, a to zejména
v zemědělství, jehož zvelebení
jest ohromným úkolem nejbližší
doby, z jehož řešení může
naší republice vzejíti potřebná
posila a obroda. Byli jsme ochuzeni, jsme dosud chudí;
kursy naší valuty ukazují nám, kterak
cizina oceňuje naše hospodářské
poměry a naše dočasné vyčerpání.
Nejkrásnější ústava, nejkrásnější
fráse v ústavě o svobodě nejsou dosti
pro chudáky, pro ty, kteří nemají
chleba. Ke svobodě musíme zabezpečiti svému
lidu ještě také chléb, výživu,
možnost zlepšení jejich existence. A tu nestačí
jen parlamentní práce, nýbrž je potřebí
práce všech. Jestliže se volalo ve starém
Římě: "Panem et circenses", tedy
já volám dnes, ve chvíli, kdy tvoříme
naši ústavu: "Svobodu a chléb národu!"
- Zítra bude usnesena naše ústava a pak má
slovo náš lid, a sice nejen ve volbách, nýbrž
i v té další hospodářské
práci, o které jsem byl mluvil, a já jsem
přesvědčen, myslím, že mohu právem
končiti tak, jak končil také řečník
oposice, že ten náš lid ani v tomto směru
nás nezklame. (Výborně! Potlesk.)