Díváme se na armádu jiným způsobem,
nežli se díváme na úřednictvo.
Armáda má jiné účely a cíle,
a v té chvíli, kdy ona je povolána, aby zasáhla
v činnost, v této chvíli odevzdává
se armádě a důstojnictvu neobyčejná
moc a zodpovědnost. Musíme míti v armádě
lidi naprosté důvěry, neodvislé od
politického vlivu a proudění. A toto hledisko,
hlavně to, že dáváme těmto lidem
v nejvážnějších chvílích
do rukou osud národa a státu, toto hledisko mluví
pro to, aby presidentu dáno bylo také právo,
jmenovati bez rozdílu šarže důstojníky.
Musím per parenthesin zmíniti se o jednom výroku,
který zde padl. Bylo zde řečeno, že
malé strany jsou dobrodiním, když velké
nestojí za nic. Nemám nijaké námitky
proti tomu tvrzení, kdyby k němu nebylo přidáno
poněkud jedu dodatkem, že to se smí říci
o našich českých stranách. Patrně
platí to od té doby, kdy pan mluvčí
pokládá svoji stranu za malou. Od té doby
hází všecky velké strany s lehkým
srdcem přes palubu. Mně by nebylo nic do této
kritiky; strana naše, která hodlá se počítati
mezi strany velké a doufá také, že toto
místo v národě si udrží, zodpoví
si sama za to, stojí-li v národě za něco,
anebo za nic. To ukáže brzká doba. Nestojíme-li
za nic, pak ovšem ta kampaň přinese pro nás
zdrcující rozsudek. (Posl. Sechter: Budeme smeteni!)
Jest však nikoli v zájmu naší strany
a ostatních velikých stran, nýbrž v
zájmu cti celého národa, který dnes
je veden a representován před cizinou těmito
velikými stranami, ohraditi se proti tomu, aby bylo zde
říkáno, že tyto strany nestojí
za nic. Pánové, musíme si odvyknouti, abychom
ve chvílích, kdy neposlouchá nás jen
několik osob zde, ale kdy se jedná také o
velikou cizinu, kdy děláme veliké dílo
ústavy, mluvili o svém parlamentu a jeho stranách
paušálně takovým způsobem, abychom
nediskvalifikovali se před světem za něco,
co nestojí za nic. (Výborně!)
Pan dr. Kramář mluvil velmi vážně
pro decentralisaci a autonomii zemí. Měl jsem příležitost
mluviti s jedním slovenským kolegou, který
mi četl své poznámky z doby několika
dní před naším převratem. Tehdy
vyjednáváno bylo se Slováky o budoucí
úpravě naší republiky.
Vynikající člen a velmi blízká
osoba panu dru Kramářovi - nechci jmenovati ani
tu osobu slovenského poslance, ani tu osobu, blízkou
panu dru Kramářovi - prohlásila se pro nejtužší
centralisaci naší správy a pro odstranění
všeho, co této centralisaci odporuje. (Slyšte!)
A nyní něco jiného. Pan dr. Kramář
praví, že naše ústava vlivem nynější
mentality většiny přináší
jakousi nenávist k historickým celkům, totiž
k zemím a že to jest starorakouské smýšlení,
které tito lidé zdědili. Tomu chci odporovati.
Vím naopak tolik, že právě Rakousko
to bylo, které se snažilo stavěti jednotlivé
země jako zvláštní celky proti sobě
a že zase Rakousko to bylo, které dovedlo vynalézti
Moravany jako zvláštní národnost, že
dokonce v čítankách bylo svého času
mluveno o moravské řeči atd.
Kdyby nebylo bývalo působení všech upřímných
vlasteneckých, poctivých lidí, byla by vláda
znásilněním škol a veřejného
mínění tímto působením
opravdu dosáhla svého cíle, totiž vytvoření
zvláštního národa moravského
vedle národa českého. Ta starorakouská
mentalita vypadala jinak, než jak se pan dr. Kramář
domýšlí. Poukazuji oproti té starorakouské
mentalitě, jakým způsobem Francie, když
běželo o vytvoření a posílení
jednotné státní moci, hodila přes
palubu všecky historické tradice a vzpomínky,
jak dovedla krájeti a řezati ty historické
celky a vytvořiti svou departementární správu.
(Výborně!) A tuto odvahu musíme míti
také my, když si vytvořujeme nový stát.
Pan dr. Kramář praví: my milujeme každý
nejdříve svou zemi a s ní celou republiku.
Dr. Kramář v tomto smyslu chce učiti Slováky,
jak mají milovati stát. Napřed mají
milovati Slovensko - a já jsem o tom přesvědčen,
že toto Slovensko již milují - a pak se naučí
milovati tím celou republiku. Tedy něco podobného,
co jsme měli za Rakouska, totiž užší
a širší vlast, to, co jsme my tak hrozně
perhoreskovali v těch čítankách našich,
co nám tam vnucovali a pro co, když tam nebylo, běhen
války konfiskovaly se všecky čítanky.
Zde jest užší láska k vlasti a širší
láska k vlasti. Myslím, že ta naše vlast
není tak ohromná, abychom ji museli milovati na
dvakrát, že ji na jednou dovedeme také milovati
a také obejmouti jediným objetím. (Výborně!)
Nechci ani zdaleka podezírati pana dr. Kramáře
snad z nějakého nekalého úmyslu, to
je mne neobyčejně vzdáleno. Ale to, co radil
Slovákům o lásce k jejich zemi vedle lásky
k celé republice, to jest něco podobného,
co říkají jim také Maďaroni na
Slovensku. Ti, prosím, nelákají pro sebe
Slováků snad tím, že by jím chtěli
zoškliviti Slovensko, ale oni je chtějí odtrhnouti
právě tím, že říkají:
"Vám ta láska ke Slovensku stačí,
to Slovensko je krásné, zůstaňte si
tam, budete tam míti svou vlastní správu."
Jsem o tom také přesvědčen, že
žádný uvědomělý Slovák
by se nenechal zlákati něčím podobným,
zejména když to budou mluviti Maďaroni; ale nebezpečnější
jest, když něco podobného bude se mluviti z
Prahy, z Národního shromáždění.
Pravil jsem již, že jako vlast nám ta Československá
republika naprosto dostačí, že pro nás
není tak příliš veliká, aby nemohla
býti jednotně jako celek spravována a abychom
ji jako celek nemohli milovati.
Neopatrná byla jistě slova dr. Kramáře,
mluvil-li o možném vtlačení Slovácka
do centralistického chomoutu. Pan dr. Kramář
ovšem varoval před něčím takovým,
ale my máme své staré přísloví,
že se nemá malovati čert na stěnu. Myslím,
že tím méně smí se tento centralistický
chomout malovat na stěnu Slovákům. S velikým
uspokojením slyšel jsem slova pana dr. Markoviče,
který beze vší výhrady prohlásil
se pro zásadu naprosté jednoty celého Slovenska
s naším národem. A to mě uspokojuje
a jistě i všechny, kteří jsme po takovém
ujištění vůči slovům pana
dra Kramáře práhli.
Pokud se týče otázky rozhraničení
žup, mohu také sám říci, že
nepokládám řešení této
otázky za nejšťastnější. Rád
bych však viděl toho poslance zde, který by
nám přinesl ono vzorné řešení
této choulostivé otázky, aby se toto rozřešení
líbilo všem a hovělo všem účelům,
jednak účelům volebním, účelům
správním atd. Takový poslanec ještě
nebyl zvolen a ještě se ani nenarodil a myslím,
že se ani do příštího Národního
shromáždění, i třeba bez vázaných
listin, nedostane. Tedy ta úloha není tak snadná.
Nepopírám, že jistě mohly se najíti
lepší modality a na příklad řešení,
podle kterého sídla dvou žup nacházejí
se téměř na skok od sebe, kdežto Praha
s ohromným obvodem jihočeským má tvořiti
nejen ohromnou volební župu, což by nebylo samo
o sobě neštěstím - nýbrž
také jediný ohromný správní
župní obvod, který je téměř
monstrem, nezdá se mi býti na trvale udržitelným.
Soudím, že čas, zkušenosti a praxe budou
zde tím zkušebným kamenem, který ukáže,
jakým způsobem bude třeba ještě
upravovati obvody a sídla našich žup pro účele
správy. Tolik, pokud týče se župních
obvodů.
Přicházím ještě k některým
otázkám, o kterých bych s hlediska své
strany chtěl promluviti. Jestliže dnes mluvíme
o ústavě v generální debatě,
v debatě, o které jsem pravil, že bude jistě
památnou v naší republice, pak musím
litovati jednoho: že ministr vnitra Švehla, tento spolutvůrce
naší ústavy, jsa nemocen, nemešká
dnes při této památné debatě
mezi námi. Tato ústava jest jeho velikým
životním dílem, kterému on věnoval
nejen práci a čas, nýbrž své
zdraví. My, kteří jsme jemu blízcí,
víme, že od chvíle našeho převratu
neznal chvíle oddechu, neznal takřka ani rodiny,
neznal ničeho, když běželo o to, pracovati
ve prospěch republiky a zejména k vybudování
naší ústavy. (Výborně!)
On představuje nám typ pravého republikána,
toho člověka venkova, který jako Cincinnatus
odešel ze svého statku, aby postavil se na místo
republikou mu určené a tam své nejlepší
síly v těžkých dobách zápasů
o existenci republiky obětoval a téměř
vyobětoval. (Výborně!) Jestliže
není on zde, tedy duch jeho, ten duch demokratický
a republikánský, ten zde cítíme a
ten vane z celé jeho práce, o které dnes
mluvíme.
Ústava nemůže nikdy býti nějakou
spekulativní prací, prací, na které
by mohlo býti v klidu pracováno u zeleného
stolu výhradně na základě vědeckých
poznatků a proto jest možno, že tu a tam kritika
vědecká nalezne body, které snad nebudou
srovnávati se vždy s jejími názory.
Ústava v prvé řadě musí odpovídati
duši národa, jejímu sociálnímu
utváření, kulturnímu stupni národa
a tu myslím, že těmto požadavkům
ústava blíží se potud, pokud jenom bylo
možno dáti všem těmto momentům
kompromisní výraz.
V první řadě bylo předem zřejmo,
že ústava národa, který dal světu
Husa, Komenského, Havlíčka a jiné
myslitele, nemohla býti jinou, nežli naskrze demokratickou.
A tak myslím, že také v čele naší
ústavy mohla státi slova, která obsahuje
historické prohlášení o samostatnosti
Ameriky: "Oprávněná moc vlády
plyne ze souhlasu těch, jimž se vládne".
Ústava sama také a pouhé paragrafy její
nejsou vždycky tím, co zajišťuje demokracii
a svobodu. Ústava sama jest formou, do které ten
skutečný obsah musí dát sám
národ. Řekl jsem kdysi v tomto shromáždění,
že náš národ s demokracií stojí
a padá: demokracie, toť naše nejvlastnější
vlast. Ústava hledá pravou demokracii a svobodu
a hledá pro ně náležité opory
a záruky. Své ústavě položili
jsme již dříve solidní základ,
a sice úpravou svobodné obce. Šli jsme tu nejsprávnějším
postupem, to jest postupem od osvobozené a demokratické
obce k demokratickému státu. "Není demokratické
ústavy ani svobodného parlamentu bez svobodné
obce," pravil kdysi Treitschke a myslím, že tato
slova musí také platiti pro každou ústavu
moderní.
A kde je ta svoboda, kterou hledáme? Je v prvé řadě
v nás samých. Tu nutno si uvědomiti, že
svoboda občanská plyne z omezení libovůle
všech ostatních a že proto každý
musí pro občanskou svobodu přinésti
nejprve sám svoji oběť. Nestačí
také, jsou-li v ústavě záruky pro
svobodu, největší záruka svobody je
v nás a v našem smyslu pro pořádek ve
státě a smyslu pro stát vůbec. Tento
smysl musíme pěstovati a musíme také
hledati spojení všech živlů, které
se hlásí k státní myšlence. Co
platny by nám byly velké slavnostní fráse
ústavní listiny, když by celé massy
osobovaly si zvláštní práva, stavěly
se mimo stát, kdyby prohlašovaly a uplatňovaly,
jak to nyní tu i tam vidíme, právo stávek,
stávek často neodůvodněných,
které mohou svými důsledky otřásati
přímo základy státními? Je-li
možno ve státě zastaviti dopravu, je-li možno
zastaviti zásobení průmyslu palivem, je-li
možno ohroziti jiné životní zájmy
státu, pak dlužno se zamysliti nad těmito zjevy.
Mohu říci, že musí nám imponovati
takový německý Noske, který s největší
rozhodností se vyslovil v ten smysl, že stát
nebude trpěti podobného zasahování
na svůj životní nerv, a že, jestliže
někdo si osobuje právo, zastaviti neb ohroziti činnost
státu, jeho průmyslu atd., že on také
má odvahu vystoupiti a zdrtiti kosti těch, kteří
by na existenci státu hodlali sáhnouti. (Výborně!)
Jestliže někdo řekne slovo "stát"
a "svůj stát", pak myslím, že
nezbývá nic jiného, nežli důsledně
říci také tato slova a prováděti
je důsledně dále. (Výborně!)
Jestliže se uplatňuje právo stávkové
z těch nebo oněch politických důvodů,
pak důsledkem toho vznikají nová nebezpečí
a jeden zlý příklad budí druhý.
V Německu hlásí se v poslední době
kruhy zemědělské, že v tom případě,
jestliže průmyslové dělnictvo bude stávkovat,
budou stávkovat také ony se zásobováním.
Je těžko říci, zdali může
býti druhému stavu odňato také toto
právo, které si osobuje stav jiný.
Vedle práv a moci, kterou chceme zabezpečiti státu,
tvoříce tak silnou moc státní, jsou
tu také jisté ideální statky, kterých
hájíme u jednotlivce a kterých stát
nesmí se dotknout a které stát nesmí
si podrobiti, ač-li nemá ohroziti kulturní
vývoj lidství a ač-li nemá snížiti
svobody člověka. Také naše ústava
chrání tyto statky. V ústavě naší
hájí se občanská rovnost a svoboda
osobní a majetková, svoboda domovní, svoboda
tisku, svoboda shromažďovací a spolková,
svoboda učení a náboženského
vyznání, ochrana školství a rodiny,
ochrana národností. Rovnost občanská,
o které se mluví, má ovšem své
meze v uplatnění individuálních schopností
občanstva ve státě. (Výborně!)
Nemůžeme připustit, aby byla tvořena
lidská schemata, aby lidé byli snižováni
předpisy státními na nějaké
průměrné tuctové lidi, aby stát
se svým seskupením občanstva byl něčím
podobným, o čem Merežkovský kdesi se
vyjádřil, "takovou bednou jiker nebo bednou
slanečků". Uniformování sociální
musí mít také své meze. Šli jsme
v různých věcech poněkud daleko. Připomínám
na příklad důsledky 8hodinné doby
pracovní.
Je jisto, že nikdo nezdražil nejen konsumu vůbec,
nýbrž zejména také dělníkovi
jeho živobytí tak, jako jeho 8hodinná práce,
tato jedna z největších vymožeností,
kterou počítá si dělnictvo za svůj
veliký úspěch. Ta logika byla příliš
krátkonohá, soudilo-li se, že je možno
na jedné straně zmenšiti pracovní dobu
a na druhé straně zachovávati stejné
ceny výrobků. A jestliže někdo tímto
se klamal, pak ovšem logika jeho byla příliš
naivní, neboť, jak jsem pravil, ve skutečnosti
jeden dělník a jeden chudák zdražil
zboží a potřeby druhému.
V ústavě uplatňuje se ochrana rodiny a my
připojujeme se plně k této myšlence;
pokládáme také za nutno, aby ústava
slavnostním způsobem prohlásila rodinný
život za cosi, co stojí pod ochranou celého
státu a zákona.
V rodině vidíme základ mravní výchovy
a základní buňku národa i zajištění
zdravého potomstva a proto také reklamujeme pro
rodinu tuto plnou ochranu. Trváme na ústavní
ochraně svobody, přesvědčení,
vědeckého bádání a umění
a domáháme se také toho, aby formulace ústavy
byla ještě v tomto směru sesílena.