Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Avšak, vážené Národné shromaždenie, ani klub slovenských poslancov nemôže prijať ústavnej listiny bez výhrady. Klub slovenských poslancov má určité námietky proti §u 123. návrhu ústavného výboru, ktorý v istom smysle týka sa rozluky cirkve od štátu. Klub slovenských poslancov stojí jednomyseľne na stanovisku, že rozluka cirkve od štátu a čo s tým súvisí, má sa ponechať k rozhodnutiu na neskoršiu dobu, keď menovite na Slovensku pokojne a objektívne bude možno poučiť ľud o všetkých otázkach sem spadajúcich a o správnom dosahu tejto reformy pre cirkev a štát. Do dnes sa toto ešte nemohlo stať, nie len na Slovensku, ale iste aj v mnohých krajoch ostatných častí republiky, preto nechajme to budúcemu Národnému shromaždeniu, ktoré iste nebude mať k tejto otázke menej pokrokové stanovisko, ako má dnešné.

Preto klub slovenských poslancov si praje, aby z § 123. bolo odstránené všetko, čo by malo nejaký vzťah na odluku cirkvi od štátu, aby tento paragraf bol buďto preštylizovaný, alebo aby bol úplne vypustený.

Končím. Vážené Národné shromaždenie! Zákonmi, ktoré práve prejednávame, utvrdzuje sa štátna jednota Čechov a Slovákov. Zástupcovia Slovenska odhlasovaním týchto zákonov dokumentující ústavným spôsobom pred fórumom celého sveta, čo slávnostné vyhlásili vo svojej deklarácii dňa 5. februára 1920, o ktorej som už hovoril.

Záverečnými slovy tejto deklarácie končím svoju reč ku komplexu ústavných zákonov, ktoré menom Slovenského klubu prijímam: Štátna jednota Čechov a Slovákov bola vykúpená a posvätená spoločne vyliatou krvou českých a slovenských legionárov na všetkých poliach svetovej vojny, bola slávnostne vyhlásená a prijatá celým československým národom po páde Rakúsko-Uhorska a bola potvrdená spoločným bojom československých vojsk pri vpáde maďarských vojsk na Slovensko. Štátna jednota Čechov a Slovákov je spoločným pokladom československého národa, na ktorý nikto nemá práva siahať a ktorý si Česi a Slováci spoločne uhája proti každému tak, ako si ho spoločne vydobyli. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Dula: Následující řečník jest pan dr. Viškovský. Prosím, by se ujal slova.

Posl. dr. Viškovský: Slavné Národní shromáždění!

Prvý řečník "proti", pan dr. Kramář, podrobil ústavní předlohy temperamentní kritice. Budiž mi proto dovoleno, abych nejprve zabýval se vývody tohoto řečníka.

Četl jsem nedávno v kterémsi listě otázku: Kde jsou oni řečníci revoluce, oni lidé, které by bylo lze přirovnati k revolučnímu Mirabeau a k té celé řadě revolučních řečníků pro práva, rovnost, svobodu národů? A věru musí si člověk položiti dnes tuto otázku, slyší-li, jakou metodou vede si oposice v zápase o nic menšího, než jest ústava nového státu.

Pan dr. Kramář litoval, že nejsou zde Palacký, Havlíček. A já bych řekl: i zesnulý Kaizl, a lituji sám vřele, že ve chvílích, kdy tvoříme základ našeho státu, naši ústavu, nemáme zde v Národním shromáždění také takových duchů, jako byli ti, které jsem právě jmenoval. Ale jestliže pan dr. Kramář dovolával se těchto zesnulých velikánů pro své mínění, soudil-li, že by tito mužové byli mluvili o ústavě asi tak jako mluvil on, že by dnes byli hřímali proti jednotlivým ustanovením ústavy a že by s ním tuto ústavu nazvali něčím zpátečnickým, zkreslením svobody, zkreslením opravdové demokracie, o tom dovolil bych si přece jen vážně pochybovati. (Výborně!) Pan dr. Kramář vyslovil politování nad tím, že den, kdy Národní shromáždění bude se usnášeti o ústavě, jak on sám kdysi soudil a jak soudili jsme my všichni, nebude dnem tak slavnostním, jak jsme si to mohli představovati a přáti.

Já pro svou osobu tento akt a tento den pokládám za veliký a slavnostní den našeho národa, ať se nám ty věci kreslí jakkoliv černě, a myslím, že ani to, co zde bylo řečeno, ani ty některé výtky, které snad mají trochu svého oprávnění, poněvadž žádné dílo lidské není dílem naprosto dokonalým, nemohou prokázati, že děláme něco špatného. Naopak. Předně jsem přesvědčen o tom, že všichni ti, kteří spolupracovali o tomto díle, měli vůli nejlepší a nejpoctivější. (Výborně.) Za druhé jsme přesvědčeni o tom, že národ náš vyslal k této práci vynikající lidi a že tato práce nedělala se jenom lehkomyslným způsobem, třebas musila se dělat rychleji. Ale dělaly se přípravy pro ústavu naši již dlouhou dobu, a není to tedy nějaká práce ledabylá, není to něco, co by zasluhovalo oné kritiky, které byla zde ústava podrobena.

Tím méně souhlasíme s tím, jestliže z debaty a rozhovorů o této ústavě stává se kolbiště agitací, neboť díváme se na ústavu a na práce ústavní jako na něco neobyčejně vznešeného, jako na veliký úkol, při němž běží o vážné dílo a ne nějakou veřejnou licitaci s vlastenectvím, svobodou a podobnými statky. (Výborně!)

Pan dr. Kramař soudí tedy, že ústava tato jest, skreslením svobody, že opravdový demokratism jest zde seslaben. Mám pocit, že toto černé vidění p. dra Kramáře jest jednak důsledkem jistých osobních sklamání, jednak vychází z úřední povinnosti vůdce oposice. Nevím, zdali právě ústava má býti tím předmětem, na kterém vylévá si oposice ty své choutky a ty své nepříjemné pocity, jichž výron snad dovolen jest a oprávněn jest oposici při příležitostech jiných. Tolik můžeme snad konstatovati, že nikde nebyla ústava předmětem tak ostré kritiky a že nikdo neviděl ji tak černě, ba ani listy německé nepokládaly za vhodné, kritisovati ústavu tak ostře, jak jsme to slyšeli z úst pana dra Kramáře, jako mluvčího strany národně demokratické a oposice.

Pan dr. Kramář praví, že důsledkem ústavy bude autokracie stran a poukazuje při tom k vázaným listinám. Svoboda občana dle názoru jeho mizí a jest konfiskována stranami. Nová autokracie a byrokracie místo staré rakouské autokracie a byrokracie zde vyvstává, autokracie a byrokracie stran. A tu se ptám: Kdo pak to byl, kdo hlásal, - a my to četli a čteme to ještě stále v orgánech právě jeho strany - že lidé mají býti ve stranách, a kdo vyslovoval na příklad heslo poněkud daleko jdoucí, že každý inteligent má býti příslušníkem Národní demokracie? (Místopředseda dr. Hajn přejímá předsednictví.)

Neříkám, že to byl p. dr. Kramář, ale četl jsem to ne jednou, ale 10krát a 50krát v Národních Listech a v orgánech národně demokratické strany. A tu se ptám, což je politická strana něco tak neobyčejně špatného, že bychom musili lámat nad ústavou hůl v té chvíli, jakmile stranám odevzdá se moc, dělati ty kandidátky, ty nešťastné vázané kandidátky, o kterých zde p. dr. Kramář jako o osudu naší svobody mluvil? Pak opravdu, kdyby tomu bylo tak, nezbývalo by nic jiného, nežli navrhnout rozpuštění stran a odstraniti je úplně, aby neškodily našemu rozvoji a aby té svobody, kterou my také všichni chceme bezpečně zaručiti, neohrožovaly.

Pan dr. Kramář praví, že poslanec přestane býti od té chvíle, kdy přijmeme ty zásady, důvěrníkem lidu a stává se důvěrníkem stran. Ale on zcela správně pochopil a věděl, jak dlouho bojovalo se v politickém životě s hlediska politické morálky a neodvislosti poslance proti principu, že poslanec je jenom mluvčím určitého kraje neb určité řady voličstva z nějakého poměrně malého obvodu. Pan dr. Kramář velmi případně citoval známé francouzské anekdoty o tom, jak poslanec musí nejen se starati o místa pro všechny příbuzné svého hlavního voliče, ale dokonce kupovati klobouky pro voličské paničky. A jestliže nyní konečně dostáváme se k tomu, abychom poslance odtrhli od toho otroctví určité voličské kliky, pak, pánové, jest zle a pak mluví se o omezování osobní svobody. A vzpomeňme si, pánové, jak tomu bývalo při uplatnění každého voliče, při té naprosté volnosti, o které zde bylo mluveno jako o ideálu ústavy. Co vlastně byly užší volby, které byly nutností při dřívějším systému volebním? Víte, že to byla ta nejhroznější demoralisace, nehledíc také k tomu, že zde byl vlastně vydán v šanc celý výsledek náhodného seskupení se jistých stran k volbě, neboť již se zřetelem na budoucí užší volby strany měly takhle svázány ruce, poněvadž už musely počítat na eventuelní své paktování se stranami jinými. Je známo, že často nepatrné strany - nemusely to býti právě strany nejlepší - bývaly jazýčkem na váze a rozdělovaly světlo a stín při volbách a při vytváření většiny v parlamentě.

Pamatujete se, velevážení pánové, jistě na podobnou svobodnou volbu, kterou jsme zažili kdysi na českém východě v době velkého vlasteneckého rozmachu, když jsme si myslili, že český národ a český volič není veden ničím jiným, nežli ohledem na naše státní právo, na naše veliké národnostní a politické aspirace. Víte tenkráte, jakou jsme měli kocovinu, když přišel výsledek královéhradecké volby s panem Vojtěchem Sternbergem! Ano, to byla volba úplně samostatného člověka, kde se uplatnil silný politický jedinec beze strany a proti organisovaným stranám volil skrz naskrz také svobodný volič nevázaný t. zv. vázanými listinami. A s takovými výsledky bychom mohli také počítati dále.

Tedy, pánové, tam zpátky jistě po těchto zkušenostech již nepůjdeme. Silný jedinec se ostatně uplatní i tehdy, když nebude zrovna tak otrockým přívržencem některé strany, a v nejhorším případě si silný jedinec, jestliže přinese velikou ideu, svou stranu vytvoří sám. Tomu ovšem nelze žádným volebním řádem pomoci, kdo přijde s názorem, za kterým nikdo nejde, nebo má-li kdo sebelepší názory, které si nechá pro sebe. To jest pak ne snadnou věcí a nelze žádati, aby se takový jedinec dostal nějakým způsobem do zákonodárného sboru. Tu jistou proceduru politické práce a agitace - ne snad pro svou osobu, ale pro myšlenku - musí každý vykonati, chce-li se dostati do parlamentu. Leč nikde není psáno, že silný jedinec v národě může se uplatňovati a uplatní se vždycky nejlépe jenom v parlamentě. Zkušenosti z prací, které konány byly zde - práce ústavní na př. - poučily nás, že nepotřebujeme vždy každého člověka míti zde jako poslance a že můžeme také čerpati z práce osob, které nejsou právě poslanci, a že ti mohou podporovati naše zákonodárné práce. "Vázané listiny" jsou velmi dobrým agitačním heslem a to proto, poněvadž - řekněme si to zcela upřímně - největší počet těch, kteří o vázaných listinách mluví, - abych nebyl zase kaceřován, jako se mi nedávno stalo, prohlašuji, že to nemyslím na pana dra Kramáře - nevědí o nich víc, než že jsou "vázané". Proto jest také pochopitelno, že u lidí, kteří mají smysl pro svobodu a kteří si myslí, že to jest opravdu nějaké nové politické otroctví, mimoděk vzbuzuje se nechuť k těmto vázaným listinám. Často se mi však stalo, když jsem se tázal těchto osob, proč proti vázaným listinám jsou, že jsem seznal, že ničeho jiného nevěděly, než že ty listiny nejsou volné.

Pan dr. Kramář již poukázal k tomu a připouštěl, že strany mohou uvnitř svým zvláštním zřízením upraviti toto volební právo se zřetelem na princip jisté volnosti ve straně, aby voličstvu nebyli diktováni kandidáti, nýbrž aby voličstvo mohlo také spolupůsobiti při nominování kandidátů. Myslím, že každá opatrná strana učiní něco takového, a nesoudím, že by strany vždy byly tak neopatrné, aby vnucovaly voličstvu kandidáty, kterých on nechce. Je jistě jistá skupina velmi disciplinovaných lidí, kteří budou voliti i ty kandidáty, kterých neznají, se zřetelem k tomu, že oni ve volebním listu nevidí osob, nýbrž v prvé řadě program, stranu. Ale to není 100 % voličstva a myslím, že každá strana si rozmyslí, aby si odháněla ony voliče, kteří chtějí svou kandidátní listinou voliti osoby buď jim známé neb takové, o nichž mají průkazy, že dovedou řádně zastupovati jejich zájmy. Také naše strana, vědouc, že vázané listiny při svých dobrých stránkách mají tu jistou svoji vlastnost, že obmezují do jisté míry volbu voliče, spojování jmen kandidátů z různých kandidátních listin a pod., znajíc to nebezpečí, které by mohlo vzniknouti ze zneužití této vázanosti, z diktování kandidátů, stanovila si vlastní svůj volební řád, kterým v dohodě s lidem bude určovati své kandidáty, a sice opětně s použitím principu poměrného zastoupení. Tedy tímto způsobem lze opět tyto jisté nedostatky při dobré vůli napraviti. Ale padla-li zde slova "hlasovací stádo", "antikulturní volební řád", pak myslím, že je to příliš ostrý soud, a zejména, že je to trochu příliš ostré ve příčině našeho lidu, o němž jsem přesvědčen, že nikdy na hlasovací stádo tak snadno nedovede klesnouti. Pan dr. Kramář vytýká ústavě to, že při úpravě voleb dělá z vázaných listin stranický bič. Záleží na tom, jak se tato věc vlastně pojímá. Pesimista dívá se na věc jinak, nežli optimista a často mají dva lidé, kteří ji dobře vidí, pro touž věc různá označení. Pan dr. Kramář tomu říká stranický bič, já tomu říkám politická kázeň, něco, čeho musíme si v každé řádné republice a v každém státě jen v zájmu státu přáti.

Vše, co vyčítá pan dr. Kramář volební úpravě, jsou vlastně důsledky ne tak vázaných kandidátních listin, jako spíše listinného skrutinia, tedy volební soustavy, která je nutná k uplatnění poměrného práva hlasovacího. A tu já se ptám: co by byly dnes ty menší strany, pro které dnes pan dr. Kramář lámal zejména kopí, bez principu poměrného práva hlasovacího? Nejspravedlivější princip vůči těmto malým stranám je zrovna tento princip. Bez tohoto principu máme zde zásadu, že 51 % znamená všechno a 49 % neznamená nic, čili že 51 % je pravda a 49 % je lež.

A mluví-li se tak s emfasí oproti vázaným listinám jako proti něčemu hroznému, jako hříchu na svobodě, pak pravím: Nejsme to jenom my, kteří zavádíme tyto vázané listiny. Zavedlo je Německo, zavedlo je Německé Rakousko, zavedla je však - odmítáme-li příklady z těchto států německých - také Italie, a zdá se, že je to silný proud, který se uplatňuje všude tam, kde se poměrné zastoupení nyní nově zavádí. Tedy nevím, zda-li také v Italii nebo v Německu je tak málo smyslu pro svobodu, zda je tam tak málo patriotismu a málo zřetele na demokracii, že také tam zavedli něco tak špatného, co zaslouží takového odsouzení, jak zde bylo řečeno.

Pan dr. Kramář mluvil zde o senátu. Pan dr. Kramář mluvil pro senát podstatně odlišný volbou a utvářením od sněmovny poslanecké. Přiznávám, že také naše strana náležela ku přívržencům senátu, který by odlišoval se co do způsobu volení podstatně od způsobu volby poslanecké sněmovny, a že jsme dokonce neodmítali ani principu jmenování určitého počtu členů senátu presidentem republiky. Výhoda senátu vedle poslanecké sněmovny objevila by se zejména tehdá, kdyby senát nevycházel z okamžité a po případě snad z téže nálady volební, z téže politické situace, ze které vyšla také sněmovna.

Když senát doplňuje se ne najednou, nýbrž po částech v jistých obdobích, pak senát tento není obrazem, abych tak řekl, momentkou určité politické situace, nýbrž výrazem smýšlení většího období. To by byla jistá přednost senátu, a my jsme také hleděli tyto názory uplatňovat, ale, přiznávám, měli jsme co bojovat s principem, aby senátu nebylo vůbec. Uznávám, že způsob, jakým v ústavě naší jest senát vytvořen, není právě ten, jak jsme si senát představovali, ale přece jen jsme zachránili princip senátu. To nás zatím uspokojuje a nevzdáváme se naděje, že při dalším prohlubování a propracovávání ústavy po zkušenostech, které ukáží se v pozdější době, dojde také k tomu, aby zásady, které jsme hlásali ve příčině senátu, byly aspoň dodatečně uplatněny. Ale nesmí býti podceňováno, že našemu senátu dána byla i vůči jiným ústavám, na které se tak často poukazuje, pokud se týče způsobu povolávání do senátu, uspokojivá kompetence a zejména, že přiznána byla v naší ústavě senátu možnost zákonodárné iniciativy, což jest jistě momentem velice důležitým.

To myslím, že nemá býti podceňováno, i když máme snad jistá nesplněná přání, pokud se týká volebního práva do senátu.

Pan dr. Kramář - a při této příležitosti též chci tu věc zdůrazniti -promluvil také o otázce jmenování důstojníků, které podle navržené ústavy má býti prováděno presidentem republiky bez zřetele na důstojnickou hodnost, kdežto návrh minoritní žádá, aby jmenování důstojníků presidentem nastávalo teprve od šesté třídy hodnostní. Naše strana bude hájiti zásadu, která je vtělena v návrhu výboru, aby president jmenoval důstojníky bez zřetele na výši hodnosti. Nemůžeme pojímati tuto věc s oné jakési etiketní otázky, kterou vidí v této věci úředníci, namítajíce, že důstojníci se tím povyšují proti úředníkům, jestliže již poručík má býti jmenován presidentem, kdežto teprve úředník VI. dietní třídy presidentem dle ústavy se jmenuje.