Tedy pro župy, jak jste je udělali, nemůžeme
býti. To jest pro nás věc nemyslitelná,
poněvadž nemůžeme býti pro věc,
o které víme, že dlouho nevydrží.
Vy musíte ji změniti. Když na vás přijde
takový Tábor se svými oprávněnými
požadavky, dojista přijdou Písek, Klatovy,
Čáslav, přijde Chrudim, rozumí se
samo sebou, přijde Znojmo. (Hlas: Již tu dnes byli!)
Co s tím chcete dělat? Musíte sami uznati,
že je to oprávněné, co chtějí,
zrovna tak, jak jsem to pravil o Jičínu. A vy sotva
necháte takovou Českolipskou župu takovou,
jakou jest. Já bych velmi radil, abychom se v této
věci nestavěli na stanovisko jakéhosi justamentu,
nýbrž abychom hleděli skutečně
vytvořiti věc, která by pomohla dobré
správě a která by zabránila zejména
jednomu, čeho se u nás bojím a k čemu
máme již velmi krásný začátek,
když se podíváte na ministerstvo Národní
Obrany, totiž, aby se z našich ministerstev staly instanční
orgány, které by potom vypadaly, jako vypadalo kdysi
ministerstvo železnic ve Vídni: tisíce úředníků,
ale nic se nevyřídí a nic se nedělá.
Ministerstva musejí býti něčím
jiným, ministerstva musejí býti směrodatnými
orgány pro celou politiku celostátní, pro
všecky díly našeho státu musejí
udávati myšlenky a vykonávati dozor, ale nesmějí
utonouti v aktech a vyřizování rekursů,
musejí míti docela jinou možnost svobodné
činnosti a pak budete míti ministerstva, která
za něco budou státi a zajistíte dobrou správu
republiky.
Měl bych mluviti ještě o jazykovém zákoně.
Ale já o něm nebudu mluviti dnes, poněvadž
zítra jsem povinen o něm mluviti jako zpravodaj
menšiny. Ale jedno mně dovolte přece: říci
několik slov o tom, o čem ve své zprávě
a také tuším dnes ve své řeči
mluvil pan zpravodaj. Nepotřebuji vám říci,
jak hluboce se nás všech dotklo to, co dělo
se v ústavním výboru s jazykovým zákonem.
Že jednou ve svobodné Československé
republice tak budeme museti o to bojovati, aby byl náš
český jazyk jazykem státním této
republiky, to jsme si opravdu nepomysleli. (Výborně!)
Nemyslili si také na to zase ti, kteří za
svobodu této republiky dali svůj život. (Výborně!)
U nás se žije příliš mnoho předválečnou
filosofií, že jde z toho hrůza. My nemůžeme
se zmoci na filosofii svobody. U nás se žije ještě
tak mnoho filosofií národa, který, - a na
to nezapomeňte - když rovnoprávnost žádal,
nemohl ji chtíti celou a byl nucen dělati ještě
koncese silnějšímu, a který si ani neodvážil
mysleti o filosofii samostatnosti. Tak byly těžké
naše poměry! A když mně tu citují
Havlíčka a Palackého, tak musím říci:
já bych chtěl míti toho Havlíčka
a Palackého zde na této tribuně (Výborně!
Potlesk.), aby mluvil k vám a k celému národu,
jak oni si představují filosofii samostatnosti české.
(Výborně!)
Pevně jsem přesvědčen, že by
mluvili tak, jak mluvíme my a sice proto, poněvadž
my nemluvíme proti duchu spravedlnosti. Z nás nikdo
nechce nikoho utiskovati. Nechceme nápodobiti Němce
a Maďary. My jen chceme, aby tento stát byl náš,
byl československý, a aby každý příslušník
národa československého, zejména všichni
ti, kteří musí žíti v prostředí
německém, aby cítili, že oni jsou příslušníky
státního národa. (Výborně!
Potlesk.) To chceme a to přejeme si, aby bylo řečeno
zákonem. V tom není žádné utlačování
druhého, kterého nás bůh chraň.
Jestli si přečtete jazykový zákon
a ta minoritní vota, která jsme my podali, pak vidíte,
že my také dovedeme vyjíti Němcům
vstříc. A já dokonce řeknu, že
já ve svém návrhu, který jsem kdysi
vypracoval, jsem šel dále než jdu dnes v našem
zákoně a než mohu jíti. A proč?
Poněvadž to byl zákon do detailů vypracovaný
a já viděl, kam až jdu. Ale já nemohu
to dáti do moci nařízení vládních
(Výborně!), i kdybych měl největší
důvěru ve vládu. Musím míti
všechno pevně ve státním základním
zákoně, poněvadž vláda i když
jest nejsilnější, může státi
pod tlakem okolností, které jí vyrvou z rukou
to, čeho by, kdyby byla svobodnou, nikdy nedala. Nechci
nikoho podezřívati z nevlastenectví. Říkám
toliko, že vlastenectví není garancií
dobré politiky. Viděl jsem vlastence, kteří
dělali politiku národu českému velice
škodnou. Nechci jen, aby něco zůstalo nejasným
a neurčitým, neboť nezapomínám,
že těžko se pak o to bude bojovati, až budeme
v budoucí poslanecké sněmovně, co
má dělati vláda nařízením,
a co dnes můžeme udělati volně a svobodně
ze své vůle jako národ, který tento
stát vybudoval a zaň trpěl, beze všeho
udělati. (Výborně! potlesk.) To není
žádná násilná filosofie.
Humanitou se neudrží stát; humanitou se nevybojovala
naše svoboda; humanita by nám byla nic nepomohla,
kdyby nebylo první a třetí Marny, kdyby naši
za hranicemi bez humanity se byli nepostavili proti starému
Rakousku a naši legionáři nešli prolévati
za to krev. (Výborně! Potlesk.)
Ti, kteří venku budovali náš stát,
ti, kteří venku bojovali, nemyslili na humanitu;
ti myslili na něco docela jiného, na boj na život
a na smrt a na obětování všeho, abychom
silou, ne humanitou, dobyli toho, nač jsme měli
právo. (Výborně!)
Stát drží se prací, pevnou organisací,
schopnou administrací, poctivostí a železným
pořádkem, a ne humanistickou filosofií. A
tu řeknu něco upřímně od srdce.
Já mám Masaryka z duše rád a jsem mu
z duše vděčen, ale ne za jeho humanistickou
filosofii, nýbrž za to, že 5. listopadu 1915,
když bylo ententě nejhůře, když
na všech stranách byla poražena, měl za
sebe a za svůj národ tolik víry a důvěry,
že se k této poražené ententě přihlásil
a řekl, že my s ní stojíme a padáme
a že nepřestaneme bojovati za svoji svobodu. (Výborně!
Potlesk.) Za to jsme mu vděčni a to mu nesmí
národ nikdy zapomenouti.
My jsme, bohudíky, tímto skutkem Masaryka a jeho
soudruhů nebyli mezi těmi, kteří se
připojili k ententě teprve tenkráte, když
vyhrála, jako to udělali naši bratři
Poláci. To jest naším čestným
titulem pro budoucnost, za to jsme Masarykovi vděčni.
Pro praktickou politiku státní však humanistické
idee mohou a mají býti tím, co nás
zdržuje od každého násilnictví,
co nám nedává síly, využitkovati
násilí, a za to jsme všichni vděčni
Havlíčkovi, Palackému i Masarykovi. Ale pro
humanistické idee nesmíme zapomenouti, že žijeme
život státu, který potřebuje síly
a energie, a někdy i bezohlednosti nás všech.
(Tak jest! Výborně!) Kdybychom byli státem,
který žije na ostrově někde, já
první bych byl pro to, abychom nemyslili vůbec na
různé ty atributy silného státu. Ale,
poněvadž nás osud postavil mezi nepřátele,
poněvadž se všech stran jsme obklopeni nepřáteli,
proto myslím, že jest naší povinností
abychom se na svůj stát dívali tak, jak jest,
a ne, jak bychom my snad ve svém idealismu jej chtěli
míti, aby mohl žíti v prostředí,
které by mu nebylo nepřátelské a ve
kterém by mohl žíti jenom našimi humanistickými
tradicemi.
Nerozumím, proč jest u nás tolik strachu,
anebo rozumím. Když tomu chci rozuměti, pak
jest to ovšem velmi smutné. Když jsme začali
svůj samostatný život o 28. říjnu,
měli jsme sebedůvěru, věřili
sme, že něco dovedeme. My celý svůj
boj za svobodu československé republiky a za její
celistvost přece vedli s vědomím, že
budeme zde míti národní menšiny, že
zde budeme míti i Němce i Maďary. Vždyť
jsme je chtěli míti, poněvadž jsme nechtěli
rozervat jednotu naší země, proto, poněvadž
kdysi násilím nás kolonisovali a vyhnali
z našich sídel v našich historických zemích.
My jsme tedy věděli, ale my jsme se toho nebezpečí
nebáli, my sme se ho nebáli proto, poněvadž
jsme věřili, že najdeme v sobě tolik
síly, kolik sobě našli za hranicemi naši
zahraniční pracovníci, kolik v sobě
našli naši legionáři, kolik v sobě
našla naše mafie zde a všichni ti, kteří
chodili s provazem na krku, aby sloužili naší
svobodě a my sme myslili, že jí najdeme tolik,
kolik i měl náš veškerý český
lid přes to, že jeho vůdci mluvili jinak. Jestli
jsme dnes tuto víru ztratili, pak neobvinujme někoho
jiného a mějme tolik odvahy, obviňovati sebe.
My jsme tuto důvěru ztratili proto, poněvadž
jsme se neukázali hodnými své svobody. (Výborně!)
My jsme nedovedli zachovati tu hřivnu, kterou nám
osud dal. Bolševickou agitací, nechutí k práci,
honěním se za profity, nepoctivostí, vyžíráním
republiky (Výborně!), rozhazováním
jejího jmění, jsme ztratili důvěru
v sebe, poněvadž jsme seslabili stát. A nyní,
prosím, bylo by to nejstrašnější,
kdybychom proto, že jsme se tak prohřešili na
sobě a svém národu, měli se báti
ještě také Němců. (Výborně!)
Tu si nepomůžeme tím, že budeme ustupovati.
Němci znají, co děláme, znají
naše poměry lépe, nežli my sami je známe.
Jsou k tomu dosti kritičtí a dosti vědí.
Oni vědí, kde jsou naše slabiny. Když
budeme ustupovati, budou si říkati, že neustupujeme
ze spravedlivosti, nýbrž že ustupujeme ze slabosti,
a o tom, jak budou Němci postupovati, když uvidí
nás slabými, dovolte, abych nemluvil. Tedy ne v
ustupování Němcům je naše spása.
Tím se nezachráníme, ať ustupujeme jakkoli.
Naše spása jest v nás samých, my musíme
býti jiní a lepší, musíme býti
hodni své svobody. My ji nesmíme tak hříšným
zrovna způsobem utráceti, jak ji utrácíme.
Dělejte nejkrásnější demokratickou
ústavu a žijte tak jako nyní, týmž
životem, pak vám to není pranic platno, všechno
se vám rozsype a ztratíte samostatnost, které
jsme dobyli. To jsou ty strašné myšlenky, které
člověk má, když se dívá
kolem, a proto nemůže mít ani radost z té
ústavy, jakou by měl, kdybychom byli první
rok svého života žili jinak.
Ale já neztrácím naděje. Když
v těžkých chvílích jsme viděli,
jak vůdcové zde u nás ochabovali, jak báli
se rozvinutého praporu naší svobody, který
rozvinuli Masaryk s našimi za hranicemi, pak viděli
jsme, že doma věrným byl lid. (Výborně!)
A v této pevnosti lidu, a v jeho národním
cítění a v jeho lásce ke svobodě,
v tom viděli jsme svou naději. (Tak jest!)
A to jest také nyní naše naděje. Žádnými
vázanými listinami nesvážete vůli
lidu, o tom jsem pevně přesvědčen,
aby ten lid jednou mohutným hlasem neřekl, že
on je doma v této republice, že on je jejím
tvůrcem, on že za ni trpěl, jeho že jest
a že on chce sice dáti spravedlnost každému,
ale že musí Československá republika
býti československá a ne jiná. (Výborně!
Potlesk.) To jest naše naděje a s touto nadějí
jdeme před lid. Nebojíme se toho, co lid řekne.
Ten, doufám, řekne každé české
straně, že není v Čechách jiná
politika možná, nežli politika sebevědomá,
politika česká.
V této věci ve mně není stranictví
a jsem přesvědčen, že to lid udělá,
poněvadž dobře ví a cítí,
že provádění této ústavy
bude míti v ruce on a jeho zástupcové. Jestliže
si zvolí zástupce slabé, zástupce,
kteří budou míti před očima
jen jedno, totiž strach z Němců, Maďarů
a ostatních, pak i kdybychom zde prosadili nejlepší
ustanovení v zákoně, nevím, jak to
bude dopadat. Já se tedy toho nebojím, já
mám víru v náš lid, poněvadž
za 30 let politiky, co jsem ji vedl, jsem viděl, že
lid snad může se klamati v té či oné
otázce, ale jakmile jednou uhodíte na jeho strunu
národní, na jeho lásku k opravdové
svobodě a jeho demokracii, na všechno to, zač
on trpěl, co bylo jedinou jeho touhou, můžete
klidně spoléhati na odpověď lidu, a
my na ni spoléháme! (Výborně! Hlučný
potlesk. Řečníku se blahopřeje.)
Předseda: Uděluji slovo dalšímu
řečníku kolegovi dru Markovičovi.
Posl. dr. Markovič: Vážené Národné
shromaždenie!
Je pre mňa zvlášte čestným úkolom,
keď menom klubu slovenských poslancov mám prehovoriť...
(Nepokoj.)
Předseda: Prosím o klid!
Posl. dr. Markovič (pokračuje): ...
k prejednávaným zákonom, ktorými sa
kladú základy československej republike.
Vážnosť a čestnosť tohoto úkolu
je tým väčšia, že nehovorím
v mene jednej strany, ale hovorím menom všetkých
zástupcov Slovenska, ktorí sú sdružení
v klube slovenských poslancov, tedy snáď môžem
si dovoliť frázu, že hovorím menom celého
slovenského ľudu, ktorý je týmito poslancami
v Národnom shromaždení zastupovaný.
Pre slovenský národ je událosť mimoriadneho
významu, že po tisícročnom otroctve
môže sám sebe dávať ústavu.
Občania československej republiky, ktorí
bývajú mimo územie Slovenska, ich zástupcovia
nie sú v takomto položení po prvý raz.
Oni - totiž ich predkovia - už tešili sa slobodnému
štátnemu životu, už mali svoju samostatnosť,
už žili doby, keď vo väčšej alebo
menšej miere sami určovali svoj osud. Slovenský
národ do utvorenia československej republiky za
viac než 1000 rokov tohoto účastným
nebol.
Slovenský národ cestou svojich nie volených,
ale tých zástupcov, ktoré mu v ťažkých
chvíľach dal osud, síce prejavil svoju vôľu
po určitej samostatnosti, prejavil snahu po uplatnení
seba samého svojou vôľou v štátnom
živote, ale krome týchto prejavov a snáh ďalej
sa nedostal. Bolo to po prvý raz koncom roku 1847, keď
slovenský národ dostal do maďarskej diety v
Bratislave, v tehďajšom Prešporku, svojho zástupcu
v osobe Ľudovíta Štúra, zvoleného
7. listopadu 1847 vo Zvolene. I vtedy z úst zástupcov
slovenských ozvaly sa na prešpurskej diete najdemokratickejšie
zásady, aké v tej dobe hlásané byť
mohly.
Ale to bol len dočasný zjav a slovenský národ
potom dlho a dlho nemohol pozdvihnúť svojho slova
na mieste, kde sa rozhoduje nad osudom občanov štátu.
Avšak v dobách, ktoré prišly skoro za
tým a ktoré boly podobné dobe dnešnej,
prehovoril slovenský národ ústami osudom
mu daných veľkých synov. Bolo to v dobách
ťažkých, v dobách, keď sa pripravovala
a začínala i v Uhorsku revolúcia, v r. 1848,
keď zástupcovia slovenského národa dňa
10. mája 1848 sešli sa v Liptovskom Sv. Mikuláši
a usniesli sa na žiadostiach Slovákov. Žiadosti
tieto boly vtedy skromné. Slováci nechceli viac
len to, aby i oni mali slovo pri rozhodovaní svojho osudu
a aby ich prirodzené práva ľudské uplatňovaly
sa v živote štátu, ktorého boli občanmi.
Ovšem hlas mikulášskeho shromaždenia ostal
hlasom volajúceho na púšti. A vtedy vzchopily
sa uvedomelejšie kraje slovenské ku smelému
gestu, povstaly proti Maďarom. Ale i toto povstanie zostalo
bez výsledkov a nedonieslo slovenskému národu
ničoho.
A zase keď začínala sa budovať ústava
nového štátneho útvaru, vzniklého
po roku 1848, pozdvihli zástupcovia Slovenska svoje slovo
na národnom shromaždení v Turčianskom
Sv. Martine dňa 6. a 7. júna 1861, aby protestovali
na jednej strane proti násiliu, ktoré sa páchalo
na nich i po všetkých zvučných heslách:
bratstva, slobody a rovnosti, ktoré hlásala revolúcia
maďarského ľudu z roku 1848, práve so
strany tých, ktorí tieto heslá hlásali,
na druhej strane aby vyslovili svoje požiadavky, ako sa chcú
uplatniť v novom, poťažne premenenom štátnom
útvare, ktorý vznikol v týchto rokoch.
Memorandum martinské však zapadlo u vládcov
tehdajšieho Maďarska a rakúsko-uhorského
štátu a nedonieslo Slovensku ničoho iba to,
že o málo neskôr, po krátkom desaťročí,
ztratili Slováci i to posledné útočište
svojej kultúry a svojej národnej svojbytnosti, ktoré
v tej dobe mali.
Potom nastala tichosť a nemota. Nie mnoho zmenilo na tejto
tichosti obdobie, keď Slováci ústami niekoľkých,
akosi čisto náhodou zvolených svojich poslancov
mohli pozdvihnúť v maďarskom parlamente svoje
slovo, ale nemohli uplatniť svoju vôľu.
Až svetová válka doviedla i slovenský
národ k tomu, že konečne dosiahli slobody,
ktorej im za tisíc rokov nebolo žičené
sa účastniť. A slovenský ľud, zástupcovia
Slovenska práve tak, ako v ťažké dni revolúcie
a svetových udalostí r. 1848 a neskorších,
i v tejto dobe pozdvihli v pravý čas svoj hlas a
povedali v pravý čas svoje slovo. Hrou osudu bolo
to v tom istom Mikuláši, v ktorom pozdvihli svoje
slovo v r. 1848, 1. mája r. 1918, keď slovenský
ľud, a síce slovenské robotníctvo zakričalo
po práve sebaurčenia, a to po práve sebaurčenia
v rámci jednoty československej. (Výborně!)
A keď zvalily sa hranice rakúsko-uhorskej monarchie,
prehovorili zase zástupcovia slovenského národa
v tom samom Martine, kde prehovorili v roku 1861, a zase len za
sebaurčenia slovenského národa v rámci
jednoty československej. Tento hlas už nezostal hlasom
volajúceho na púšti. (Místopředseda
Dula ujímá se předsednictví.)