Ale nepřihlásil jsem se ke slovu, abych polemisoval
se zprávou pana kol. dra Boučka. Chci mluviti
všeobecně.
Přiznám rád, že naše ústava
jest demokratická, a v této příčině
myslím, že také my se připojujeme ke
chvále, kterou vyslovil kol. dr. Bouček duševnímu
tvůrci této ústavy panu prof. dru Hötzlovi,
a to tím spíše, že jsem pevně přesvědčen,
- já jsem nesledoval arciť jednání ústavního
výboru od samého počátku, jsem členem
jeho jen v posledních dnech - že za to, co nazývám
zdeformováním tohoto demokratismu, jistě
těžko je činiti jej zodpovědným.
Opravdový demokratismus ústavy byl zkreslen, a sice
velmi důkladně, poněvadž naše ústava
není to, co musí chtíti demokratismus, totiž
zajistiti vládu veškerému lidu, svobodnou vůli
veškerého lidu, nýbrž naše ústava
má tendenci, zajistiti vládu jedné třídy
a ani této ne, nýbrž několika jednotlivců,
totiž vedení strany. Já bych nazval naši
ústavu ne ústavou demokratickou, nýbrž
ústavou strannické autokracie. (Hlas: Tak jest!)
To se jeví nejjasněji v instituci vázaných
listin. Opravdový demokratismus - o tom snad nebude mezi
námi sporu - žádá svobodu každého
občana, každého jednotlivce, nežádá
svobody stran. Mně se tak zdá, že jsme my na
místě staré byrokracie a autokracie panovníkovy
zavedli něco docela nového, totiž byrokracii
a autokracii stran a jejich vedení. Pro všecko to
se ovšem uvádějí veliké theorie,
hlavně zbrusu nové, které se zrodily jenom
u nás. Říká se, že každý
má být zorganisován v nějaké
straně. Odkud se tato nová theorie státovědecká
vzala, já prozatím nevím. Možná,
že pro to bude vědět p. kol. Bouček
nějaký citát. (Posl. Kouša: Havlíček
to napsal už dávno!) Měli jsme o tom v
ústavním výboru spor, když se tvrdilo,
že toto povinné organisování ve stranách
je vlastně organisační myšlenka budoucnosti.
Já nevidím v tom, přiznám se, originalitu,
se kterou bychom se před světem mohli neobyčejně
chlubit.
Institucí, kterou my zavádíme, přestává
být poslanec důvěrníkem voličstva.
On se stává prostě důvěrníkem
strany. Zákony, o kterých se usnášíme,
nevycházejí bezprostředně z vůle
lidu, jeho zástupců, nýbrž z vůle
stran. (Výborně!)
Poslanci jsou výkonnými orgány stran, bez
vlastní vůle. Jsou slepý nástroj vedení
stran, neboť - a to je to nejdůležitější
- ne oni si vydobyli mandát tím, že vnukli
důvěru svým voličům, nýbrž
strany jim vydobyly mandáty. Ten, který je prvním
na listině, všem ostatním vydobyl mandát.
Následkem toho jsou přirozeně členové
klubů naprosto odvislí od těch, kteří
jim mandát vydobyli, proto, poněvadž jim jejich
mandát vydobyli. Je tedy docela přirozeno, že
musí se zde vyvinouti z toho naprostá oligarchie
několika lidí ve vedení stran a tomu se u
nás říká demokratická svoboda.
Ale to vidíte ve všem. Tato tendence se táhne
jako červená nit ještě jinými
ustanoveními. V jednacím řádě,
jak je navržen, je instituce klubů vytvořena
tak, jak jsem to ještě nikdy nikde neviděl.
A ohromné okresy volební - ty jsou přímo
konsekvencí zásady, že se má odtrhnouti
poslanec od voliče a že se má státi
jenom nástrojem strany.
Není nejmenší pochybnosti, že jsme trpěli
tím, že pomalu a pomalu poslanec klesl na - řekl
bych - takového agenta svého volebního okresu.
To byla jistě věc přímo úžasná
a já nemohu nikdy zapomenouti - ještě jsem
poslancem nebyl, když jsem byl mlád, hodně
mlád, poněvadž jsem začal dost brzy
- jak jsem viděl v Journal Amusant celou stránku
velmi komickou, co má nyní poslanec dělat.
To šlo od škol a budov až do kupování
klobouků pro ženy voličů.
To byla jistě situace, která byla nedůstojná
poslance. O tom není žádné pochyby.
Ale proč z jednoho extrému padáme do druhého,
proč úplně chceme odervat poslance od voliče,
tomu nerozumím. To je věc, která, nevím,
je-li snad již příliš moderní na
mou starou hlavu, to odpírá všemu tomu, v čem
jsem vyrostl, v tom, co bylo mým pojmem o poslanci. Tedy
my jsme nenašli toho - řekl bych - kompromisu mezi
těmi dvěma stanovisky, nýbrž musíme
říci, že fundamentem naší nové
konstituce jsou strany a ne svobodní občané.
Taková konstituce je naprosto nemyslitelná a neudrží
se a sice proto, poněvadž jest proti hlavnímu
fundamentu demokratické svobody, totiž proti svobodě
individua. - To jest socialisační princip, který
jest snad a bude ještě tíže proveditelný,
než v průmyslu a v hospodářském
podnikání.
A tu musím docela upřímně říci,
že nevím, zda-li autokracie bývalé byrokracie
byla horší, než bude autokracie vedení
stran a jejich sekretariátů. - V autokracii byrokracie
měli jsme jednu záruku, totiž záruku
povinné schopnosti, vykonávati svůj úřad.
- Je-li to vždy ve vedení strany, - neděláme
rozdílu mezi žádnou stranou - o tom bychom
mohli vésti spor. - Tedy theoreticky jest to věc,
která sama jest těžko udržitelná,
poněvadž úplně odporuje základu
ústavního myšlení. A nyní se
ptám prakticky: Jsou u nás v Čechách
tak neobyčejně krásné a ideální
strany, abychom si mohli zákonem dovoliti zavázati
všechny lidi, aby do nějaké vstoupili? To se
mně přec jen zdá, že jest trochu odvážné
konání. My nutíme vstoupiti lidi do stran,
i když jim nevyhovují. My nedáváme již
možnosti voliči, aby volil člověka své
důvěry, nýbrž my ho nutíme, když
nechce vystoupiti ze strany, aby volil ty, které mu vedení
předpisuje. Mně ovšem se na to namítalo,
že se napřed ve straně dělá jakési
zkušební hlasování, nebo něco
podobného. To jest možné, ale to zkušební
hlasování ve straně jest něco docela
jiného, než volení. Ale i to platí jenom
pro strany, které mají možnost neobyčejného
vyvinutí organisace, a to by byly jen strany, které
se organisují na takových fundamentech, kde vlastně
příslušnost ke straně jest důsledkem
zaměstnání. U ostatních stran svobodnějších
velkých organisací něco podobného
by bylo dosti těžko provésti.
Tedy my ve vázaných listinách nevidíme
nového organisačního principu, nýbrž
my v nich vidíme jen pojištění vedení
různých stran, v nichž to praská a všecko
se boří (Výborně!), my v tom
vidíme násilí nad svobodou volby, nad svobodou
občanskou, voliti lidi své důvěry.
A pak je v tom ještě něco: je to, po mém
soudu, znásilnění všech lidí
myslících, je to degradování svobodných
občanů na voting cattle - hlasovací stádo.
Jestli si pak někdo myslí, že naše budoucí
většina v republice může býti zachráněna
a vytvořena jedině stranickým bičem,
pak se velmi mýlí. Jenom svobodnou, volnou vůlí
všech poslanců, svobodně vybraných lidem,
svobodnou vůlí, sloužiti republice, můžeme
zde, v budoucím národním shromáždění
vytvořiti organickou, cílevědomou a práce
schopnou většinu (Výborně!),
ale ne tím, že donutíte voliče k volbě
lidí, o kterých nemá lid ani právo
mysliti, uvažovati a kriticky o nich souditi. Vy můžete
při volbách donutiti straníky, že budou
voliti stranicky, že budou vám voliti vaši listinu,
ale vy jste jim nedali tím důvěry k poslancům,
nýbrž jen důvěru ke straně. A
druhou logickou konsekvencí toho jest, že se nebudou
kritisovati lidé, kteří patří
ke straně, nýbrž že se bude kritisovati
jen strana, kdežto dosud, když jednotlivec vystupoval
jako jednotlivec, musil si tu kritiku dáti líbiti
především on a strana zůstávala
poněkud stranou, kdežto potom, až strana za každého
jednotlivce bude nésti odpovědnost, pak všecko,
co udělá jednotlivec, padne na jeho stranu. Bude-li
to stranám prospěšné, toť věcí
vás, kteří pro to hlasujete. (Výborně!)
A já musím upřímně říci,
že vám nezávidím, kteří
pro vázané listiny musíte hlasovat, já
vám nezávidím, že musíte svým
hlasováním říci svým voličům,
že nevěříte jejich svobodné volbě,
že se jich bojíte a že z nich máte strach
(Výborně!) a že je proto musíte
svázati vázanými listinami (Výborně!),
že je proto musíte svázati vázanými
listinami, aby se neodvážili hleděti kriticky
na osoby, jež vázanými listinami utvoří
vzájemně se pojišťující
společnost vedení strany. (Výborně!)
Nejvěrnější straník by si mohl
vyvoliti osobu své důvěry, ale která
by šla do strany, která by mohla býti věrna
straně; tím by nebyla poškozena strana, kdyby
přišel do strany člověk, který
má důvěru celé řady nebo velkého
počtu voličů. Tím, že dostanete
do strany jen ty, kterým dalo vedení svůj
cejch, tím sice z nich uděláte na tu dobu,
pokud jest vedení strany silné, řekl bych,
přímo šachové figurky toho vedení,
se kterými ono bude disponovati, jak se mu zalíbí,
ale v tom momentu, kdy situace vedení strany začne
býti pochybnou, nevím, jestli zůstanou těmi
nejvěrnějšími. Tedy po žádné
stránce nevidím v tom nějaké výhody.
Připomenu vám jeden paragraf. Vy se pyšníte,
že jste zničili autoritu víry. Vy jste si dali
§ 119. neobyčejně duchaplně stylisovati:
"Veřejné vyučování budiž
zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům
vědeckého bádání." Jak
to uděláte, jak to provedete, odpusťte, na
to můj rozum nestačí. Já si ještě
vzpomínám, když jsem byl jako mladý
student v Berlíně a poslouchal jsem slavného
Dubois-Reymond, jak končil své kollegium svým
známým velikým slovem: "Ignorabimus".
Jak to vy budete dělat zde, jestli bude naše ministerstvo
vyučování každý měsíc
vydávati výsledky vědeckého bádání,
aby učitel nevyučoval proti nim (Veselost.),
tomu opravdu nerozumím.
Ale něčeho jiného se bojím. Totiž,
že tím nedokážete nic, pranic, ale že
to budou zase jen prázdná slova v ústavě.
Ale když vidím, jak se pyšníte tím,
co jste udělali, - pan kolega Bouček si na
tom neobyčejně libuje ve své zprávě
úvodní - tak dovolte, abych vám řekl
jedno: Místo absolutismu, autority církevní,
zavádíte vy absolutismus autority vedení
stran (Výborně!), místo dogmat církevních
otců bude u nás dogma vedení a sekretářů
stran (Výborně!). To jsou vaše vázané
listiny a tomu říkáte demokratismus a myslíte
dokonce, že se cizina s údivem skloní před
originalitou tohoto neobyčejného vynálezu
naší státnické moudrosti. (Veselost.)
Vy se vůbec bojíte myšlenky, zkušenosti
a kritického nazírání na svou politiku.
Vy jste těmi největšími autoritáři
a vám jest strašným starší člověk,
který jest bohatší životní zkušeností
a který jest vyučen samostatnou zodpovědností
v boji o život. Vy spoléháte jen na nezkušené
mládí, na mládí nekritické,
důvěřivé, nadšené, na
mládí, které žije ještě
nezklamanou vírou v krásná hesla, v parádní
hesla stranická, která jsou dělána
nejvíce pro volby a pro tábory lidu a která
ještě věří v neomylnost vůdců.
Já nemám nic proti mládeži. Nikoliv!
Je to krásné, býti mladým, býti
nadšeným a věřiti každému
ohnivému, nadšenému slovu. Vždyť
je to to nejkrásnější, co každý
v životě měl. Ale jestli je zrovna tak již
toto nadšení důkazem toho, že mohu rozhodovati
o tom, kdo má rozhodovati o osudu republiky, o tom přece
bude dovoleno pochybovati.
Vy se bojíte, jak jsem pravil, kritiky lidí starších,
kritiky, která za pozlátkem frásí
stranických vidí také trochu skutečnosti.
Co vy děláte s vašimi 26 lety do senátu,
to jest přímo paskvil na myšlenku senátu.
Já se nebojím - totiž musím to snésti,
když řeknete, že je to hyenismus, jak se mi to
řeklo, když se zastávám věku
přes 26 let, že jsem necitelný člověk,
který nemá citu pro ty, kteří mrou
dříve, než snad nějaký buržoa.
Ne, bohudíky, tak nemrou a doufám, že v české
republice bude sociální politika taková,
aby tovární dílny nebyly lidomornami, kde
skutečně lidé jsou přímo hnáni
do smrti. Já doufám, že vší tou
decentralisací, zejména fabrickou inspekcí,
která bude moci býti župami utvořena,
dostane se tak pevného a přísného
dozoru nade všemi dílnami a továrnami, že
již ty lidomorny nebudou více. Ostatně jimi
přestaly většinou býti, co jsme zavedli
instituci fabrických inspektorů.
Vy jste měli pravdu dříve, dokud byli dělníci
nacpáni v nízkých, nevětraných
místnostech, měli jste pravdu, tam umírali
a nabírali souchotin. Já sám znám
u nás vesnice, kde byli lidé, kteří
svou prací v těch lidomornách zanesli do
vesnice tuberkulosu, tak že jsou jí dnes celé
vesnice nakaženy. Ale již ne ani mladí, i staří.
To bohudík je dnes již trochu jiné, a já
doufám, že naše sociální péče
bude taková, aby toho nebylo vůbec.
Nevím však, jestli to umírání
v mladých letech jest jen privilegiem vašich voličů
a vaší třídy. My je vidíme i
jinde, i v jiných třídách. Nelze přece
tvrditi, že by za války nejvíce trpěli
dělníci!
Ale jest ostatně ten senát institucí, která
má zajistiti jen co možná největší
počet poslanců některé straně
nebo třídě, anebo jest senát institucí,
které potřebujeme jako soli, abychom skutečně
vyhověli tomu, co národ náš žádá,
a abychom měli parlament, který by se nemusil každou
chvíli styděti za to, co udělal? Když
se podíváte na to, co udělala naše jedna
sněmovna, na ty zákony, které zde byly přijaty,
které musely býti za několik dní měněny,
které vám musel vraceti president, když se
podíváte na ty zákony, o kterých mluví
lidé trochu zkušení s takovým despektem,
že člověku je skutečně nad tím
stydno, musíte říci, že to není
možné, abychom měli jednu sněmovnu.
Nejsme ještě dosti zralí pro jednu sněmovnu.
Možná, až budeme docela jinak vychováni,
novým duchem, novým pocitem povinnosti, snad to
bude jiné, ale dnes, kdy všecek nás život
je řízen jen vášní, stranickou
vášní a ohledem na strany, a když se celé
zákonodárství dělá proto, aby
se líbilo massám, račte odpustiti, tam nemůžete
s dobrým svědomím býti pro jednu sněmovnu.
(Dr. Bouček: Dr. Marešův universitní
zákon také byl dvakrát vrácen a pracoval
jej sám dr. Mareš!)
To mělo jinou příčinu, totiž
nedostatek jiný, pak je to nedostatek spolupráce
vlády (Výborně!), výboru a
také presidenta. Poslanci nejsou k tomu, aby se doptávali
presidenta a nejsou k tomu ani oprávněni, - já
bych si vyprosil - aby šli obtěžovat presidenta
a ptát se, co má býti, ale když jde
o věc, která má takovou důležitost,
jest povinností vlády, aby se napřed ptala
presidenta, co tomu říká. A vláda
má povinnost říci to výboru a výbor
se ukázal vždy ochotným vyhověti přáním,
o kterých uznal, že jsou oprávněná.
(Výborně!) Řeknu jen tolik: kdyby
byla druhá sněmovna, ta snad by dala na tu věc
pozor a snad by měla čas, aby se vlády zeptala,
jak to bude s otázkou sankce a co bude. Tak se to nikdy
nedělalo v parlamentě, ve kterém jsme dříve
byli, v Rakousku.
Tam vláda při každém zákonu řekla,
když něco bylo, "to je překážkou
sankce" a tím byla věc vyřízena.
Ale u nás se to dělalo takovým způsobem,
jak vůbec u nás fabrikují se zákony.
To je věc naprosto nemyslitelná. Kdo chce blaho
republiky, musí po mém soudě chtíti
jedno: zjednání vážnosti našemu
zákonodárnému sboru, a ta se zjedná
jedině tím, - poněvadž sami bohužel
té síly ještě nemáme - když
uděláme druhou instanci, která bude protiváhou
a něčím klidnějším, nad
boj stran povýšenějším, než
jest první sněmovna.
Z toho je docela nutným důsledkem, že všichni,
kteří o senátu myslili, říkali,
že ten senát musí býti složen jinak
než dolní sněmovna; vždyť i ve vašich
kruzích se mluvilo o tom, aby senát byl ze zástupců
jistých korporací, a myslím, že by to
byla myšlenka nejzdravější. Ovšem
k tomu bychom byli musili jisté korporace, zejména
řemeslnické a dělnické, vybaviti jistou
zákonnou osobností, tím, že bychom je
postavili na zákonný základ. K tomu, jak
se zdá, nebylo času, ačkoli mohlo býti
času dosti, poněvadž, pokud aspoň já
vím, se o otázce ústavy mluví dosti
dlouho. Víte velice dobře, že byla také
otázka, aby jedna část poslanců byla
jmenována presidentem z jednotlivých institucí,
což by bylo zárukou, že by v tom nebylo žádné
stranictví. Ale, bohužel, to všechno se nepodařilo.
Jsem pevně přesvědčen, že socialistická
strana ve své duši, když se dívá
na to, co se děje v dnešním Národním
shromáždění se zákonodárnou
činností, musila sama přiznati, že bez
senátu se neobejdeme. Ale ovšem zkreslila zase celou
tuto věc tím, že nechtěla nic jiného,
než aby senát byl prostě druhým vydáním
lidové sněmovny. A dnes senátor nebude nic
jiného než poslanec, který jest o několik
let starší. Nechtěli jste ustoupiti od svého
principu, který tak znamenitě je vyjádřen
v jedné tiskové chybě. Totiž stal se
malheur, že tam, kde je otištěno v odůvodnění
vládního návrhu ústavy, - nyní
se teprve dovídáme, post tot discrimina rerum, když
jsme již musili měniti jednací řád,
že byla vládní předloha nějaká,
poněvadž se říkalo, že není
tu v tomto odůvodnění - vláda nám
říká, jaké jsou atributy pro volbu
presidenta v různých republikách, mezi jinými
v Chile. Tam se stala výtečná chyba v tisku.
Totiž tam se říká, že požadavkem
kvalifikace jest pro presidenta, že nesmí býti
starší než 30 let. To jest jako děláno
pro nás. (Veselost.) Ovšem, zde jste přijali
45. Já bych vám byl za těch 45 let velice
vděčný, ale ono to má zase odpusťte,
že to řeknu triviálně - čertovo
kopýtko. Kdyby to byla individuelní volba, bylo
by to velice pěkné. Ale jak to natáhnete
na kopyto vázaných listin, tak to stáří
45 let ztratí každý význam. To přece
není žádným uměním, abyste
si ve svých řadách vynalezli tolik lidí,
kolik je třeba, 45letých, kteří by
vyhovovali docela dobře i vašim 21letým voličům,
i snad mladším, kteří nejsou ještě
voliči. Kdyby to bylo individuelní, kdyby ten kandidát
poslanectví musil jíti před voliče
ukázati, že má tolik rozumu jako 45letý
člověk, pak by to bylo něco jiného.
Ale když pro to není nic jiného než vysvědčení
strany, že ten 45letý se straně líbí,
pak si dovolím německé přísloví:
"Alter schützt vor Torheit nicht" a nevidím
v tom žádné garancie.