Ale mně šlo ještě o něco jiného.
Pánové, mně šlo o české
dějiny, a nedivte se tomu při těžkém
rozporu, který byl mezi naším národem
a Římem. My chceme, aby českým dějinám
mohlo býti a musilo býti vyučováno
na našich školách jen podle výsledků
vědeckého bádání. Nesmí
v tomto směru býti žádného rozporu.
My chceme, aby naše děcko poznalo hned v obecné
škole bez každé výsady a bez každého
znešvařování, co to byli Husité
s Husem v čele, co to byli Čeští bratři
s Komenským v čele.
Opakuji: Chtěl jsem chrániti naše vyučování,
zejména pokud jde o dějiny. Fysika, astronomie atd.
- to již nebude dnes sporné. Chtěl jsem míti
chráněno, aby něco jiného bylo dětem
předkládáno, než ryze vědecká
pravda. Nic jiného jsem neměl na mysli.
Paragraf 120. praví toto: "Zřizovati soukromé
vyučovací a vychovávací ústavy
jest dovoleno jen v mezích zákona. Státní
správě přísluší vrchní
vedení a dozor na veškeré vyučování
a vychovávání".
Řekl jsem k tomuto § 120. následující:
"První odstavec původního návrhu
zněl: Každý občan Československé
republiky má v mezích všeobecných zákonných
předpisů právo, zřizovati ústavy
vyučovací a vychovávací a poskytovati
na nich vyučování.
Tím by arci zřizování soukromých
škol, zejména konfesijních, bývalo ústavně
zaručeno. Podle nynějšího znění
tomu tak není. Stát má naprostou volnost
zaříditi školství, jak za účelné
uzná."
Ano, pánové, to vyjadřuje ten § 120.
Bylo mi namítáno, že prý podle mého
výkladu odporoval by § 120. článku 8.
smlouvy St. Germainské. Ne, pánové! Dovolte,
abych přečetl ze smlouvy St. Germainské čl.
8.: "Zvláště budou míti příslušníci,
kteří náležejí k menšinám
národnostním, náboženským a jazykovým
stejné právo, aby zakládali,
řídili a spravovali vlastním nákladem
ústavy lidumilné, náboženské,
sociální atd."
Tedy: budou míti stejné právo, aby
zakládali, řídili a spravovali ústavy.
Co to znamená? Pokud Čechoslováci, kteří
jsou ve většině, podle našeho zákona
budou míti právo, aby zřizovali soukromé
školy své, potud to právo bude i patřiti
příslušníkům národních
menšin, Němcům, Maďarům a Polákům.
Pokud katolíci, kteří jsou ve většině
v tomto státě, budou míti právo, aby
zakládali menšinové školy konfesijní,
totéž právo budou míti protestanté
i židé.
My tedy toto právo, zřizovati soukromé školy,
nechtěli jsme zaručovati ústavní listinou,
nýbrž chtěli jsme ponechati ministerstvu Národní
osvěty právo, aby po případě
zákonem upravilo, že veškeré školství
přejímá stát do svých rukou
a že vůbec nebude žádných soukromých
škol.
Postaví-li se na toto stanovisko pan ministr, pak ani nebude
škol matičních českých, nebude
zároveň škol německých, zřízených
německým "Schulvereinem", klášterních,
židovských, protestantských atd. Rovnost pro
všecky.
Pokud máme my, Čechoslováci, jako většina,
a pokud máte vy, jako katolíci, jako většina
právo zřizovati soukromé školy, patří
toto právo každému národu, každé
církvi, každé konfesi. Když toto právo
bude vzato většině, ipso facto vzato bude i
menšině, ale nesmí býti vzato menšině
ať národní nebo konfesijní, dokud požívá
tohoto práva většina. A nic jiného není
v důvodové zprávě řečeno
a nic jiného v § 120. není obsaženo.
§ 122. Pánové! Myslím, že ani nebyl
předmětem nějakých úvah a mohu
jej tedy pominouti. Přicházíme k § 123.
Měli jsme, jak jsem již uvedl, v § 121. výslovně
řečeno, že mezi státem a církvemi
má býti zaveden stav rozluky. Tento § 121.
má svou historii, i jeho eliminace, nač bych vás
tím zbytečně zdržoval. Věnujte
jen několik okamžiků přečtení
mé důvodové zprávy.
§ 123 ustanovuje: "Právo, spravovati své
vnitřní záležitosti a své jmění,
odvozují náboženské společnosti
toliko z propůjčení státního.
Zákon upraví jim výkon tohoto práva
obdobným způsobem, jako jinakým sdružením."
K tomu jsem řekl toto: § 123 vyslovuje suverenitu
státu nad náboženskými společnostmi
(církvemi). Jak ony budou povinny upravovat své
vnitřní věci, to jest, jaká bude jejich
organisace a jak spravováno bude jejich jmění,
určí státní zákon, maje zření
na svoji svrchovanost a zájmy všech svých obyvatel.
Pánové, to jest nezakryto, že zde je uskutečněn
princip rozluky státu od církve. Dovolte mi tudíž,
abych vám k tomu něco pověděl. Budu
předem citovat, co řekl Masaryk dne 17. července
1910 v jedné z nejkrásnějších
svých řečí, kterou měl na Kozím
Hrádku: "Jakmile domůžeme se politické
svobody, bude prvním naším krokem rozluka státu
od církve."
Náboženství musí býti nám,
jako Husovi, věcí svědomí a ne politiky.
Věcí svědomí a ne politiky! Vrácení
církví úkolům, které jim byli
jejich zakladatelé vytkli - to je rozluka. Zákaz,
daný státu, nezneužívati náboženství
k účelům politickým - to je rozluka.
Očista vroucího náboženského
cítění od příměsků
světských - to je rozluka. Isolovat božství
ode všeho pozemského - to je rozluka. Pánové,
komu není jasný pojem rozluky státu od církve,
přečtěte si, prosím, ten velký
vědecký duell, který vybojován byl
mezi Gladstonem a slavným anglickým historikem Macaulayem,
tam uvidíte, co znamená, když stát chce
zasahovati do náboženských věcí,
jak nezpůsobilým instrumentem je k tomu, aby dotýkal
se věcí rázu náboženského.
Tedy: Hands off! Ruce pryč! od náboženství,
to je věcí každého jednotlivce, upravovat
vlastní poměr k bohu, jen on je k tomu povolán
a žádný stát mu nemá v tom co
překážeti. (Výborně! Potlesk.)
To je princip rozluky státu od církve, na tomto
stanovisku stojíme také my. (Poslanec dr. Šrámek:
Proto upravujeme vnitřní poměry státem!
Organisace není náboženství!)
Z těchto interjekcí právě vidím,
že je nutno, abychom se poněkud podrobněji
zabývali poměrem rozluky státu od církve.
Učiním tak, až příslušná
předloha bude panem ministrem Habrmanem podána,
obšírně.
Pánové, v poměru státu k církvi
rozlišujeme dva principy: princip jednoty a princip rozluky.
Princip jednoty má zase několik systémů.
První systém podřízenosti státu
církvi, stát je tedy církvi podřízen.
Druhý systém je systém koordinace státu
s církví, konkordát. Třetí
systém je systém podřízenosti církve
státu, a ten zase má dva odstíny: buď
stát pokládá určité církevní
zřízení za část svého
zřízení, a pak mluvíme o státní
církvi, anebo stát si vyhražuje dozor nad církvemi
a pak mluvíme o jus circa sacra. To je princip jednoty.
Princip rozluky znamená: stát upravuje své
poměry, nehledě na zásady některé
církve, poněvadž všechna náboženská
vyznání jsou v takovém státě
před zákonem rovná, církve jsou útvary
právními, pokud se organisují na základě
práva státního, ale, jakmile organisovaly
se na základě práva státního,
jsou volné a neodvislé a jsou povinny jen šetřiti
zákonů. Pánové, to je princip rozluky.
Rovnost všech občanů a všech vyznání
náboženských před zákonem vyžaduje
stejnost zásad pro úpravu náboženských
společností. Státu nemůže býti
lhostejno, v jakém poměru závislosti jsou
po případě někteří jeho
občané k občanu jiného státu,
který má postavení quasi suverenní.
Upozornil bych vás na Anglii. Když šlo o zrovnoprávnění
katolíků, o zrušení testaktu v roce
1824 a 1825, byl katolický episkopat parlamentem vyslýchán
o tom, jaký je poměr oboedience katolíka
k papeži. Přečtěte si ten spis Gladstonův
"Rome and the newest Fashions of Religion". Tam máte
celou genesi toho, jak anglický stát byl opatrným
se zřetelem právě na poměr svých
občanů k nejasnému tomu poměru oboedience
k papeži, než katolíky zrovnoprávnil.
Pánové, všimněte si toho, jaký
rozruch vyvolalo prohlášení papežské
neomylnosti v Anglii. To dalo právě Gladstonovi
podnět, že vydal svůj spis, který jsem
právě citoval. Státu nemůže býti
lhostejno, co se v jeho hranicích děje, stát
nemůže býti slepým k tomu.
Pánové, my stojíme na principu rozluky, vláda
má direktivu přesně danou v listu, kterým
pan ministr Haberman byl pověřen řízením,
ministerstva národní osvěty, kde výslovně
stojí: "Chystaná rozluka státu a církve
provede se v oboru školské správy s potřebným
taktem, odcírkevnění školy nepoškodí
výchovu. Jsem jist, že problémům sem
hledícím v ministerstvu vámi řízeném
bude věnována náležitá pozornost."
(Posl. Šrámek: Jste referentem ústavního
výboru anebo koho?) To jest snad věcí
pana předsedy, já se od předmětu neodchyluji.
V druhém svém poselství k našemu Národnímu
shromáždění president Masaryk praví
toto: "Naše republika demokratická, která
se vzdala starých politických autorit, která
se vzdala monarchie a monarchismu, pevně spočívá
jen na všeobecné mravnosti podle vzoru demokratických
republik, zejména Ameriky. Usilujeme také o rozluku
státu od církve a uvolňujeme se takto od
církevní autority, jak jí Rakousko vybudovalo."
To jest, pánové, stanovisko mé, to jest stanovisko,
pokud vím, vlády a, pokud vím, také
stanovisko většiny Národního shromáždění.
(Posl. Zeminová: Sláva presidentu Masarykovi!
Potlesk. Posl. Zeminová k posl. Šrámkovi: Jste
Říman aneb Čechoslovák?)
Přicházím nyní ke konečné
kapitole ústavní listiny, která se týká
ochrany menšin. Paragrafy 128. a 132. jsou prostě,
řekl bych, otiskem úmluvy St. Germainské.
Ale jsou východiskem pro vybudování našeho
poměru k ostatním národům, zejména
k Němcům. Slavné Národní shromáždění!
Dovolte, abych Vám řekl, jak jsem si otázku
tuto formuloval. Jaké mají býti tyto zásady
pro vybudování naší republiky? Pro mne
je cesta dána zásadami, které vyslovili Havlíček,
Palacký a Masaryk. Tyto zásady vedly nás
k vítězství nad Rakouskem, v jejich znamení
jsme Rakousko-uherskou říši rozbili, v jejich
znamení můžeme vybudovati zdravý kvetoucí
stát. Jaké jsou tyto zásady? Havlíček
v článku proti centralisaci toto pověděl:
"Vláda nynější praví, že
oučelem jejím je vzbuditi u rozličných
národů svých vědomí rakouské".
Lásku tedy a snad i pýchu na jméno rakouských
občanů. Ale cesta, kterou vláda jde, vede
zrovna k opačnému cíli. Jak může
Čech, Slovan vůbec, Maďar, Talián, atd.,
cítiti nějakou lásku k Rakousku, když
patrně vidí, že všechno v Rakousku směřuje
jen na poznenáhlé seslabení jeho národů,
když musí považovati Rakousko celé jen
za nějaké vězení, ve kterém
se chytře a násilně přeměňují
všechny národy poznenáhlu v Němce? Vláda
naše ustavičně mluví o jediném
silném a mocném Rakousku, ale zapomíná,
že sice silné a kvetoucí Rakousko jest pěkná
věc, která se bude líbiti leckomu, jen ne
tomu, kdo se má nechati spotřebovati za mrvu a materiál
tohoto kvetoucího Rakouska. Rakousko nemá a nebude
také nikdy kvésti na útraty národů
jednotlivých, k němu náležejících,
jenom kdyby tyto národy samy kvetly, může býti
též i Rakousko kvetoucí.
Mluvím bez pochlebenství a bez obyčejných
formulí o oddanosti k Rakousku; jakých má
až posavad Slovan, Maďar, Vlach atd. přirozených
příčin milovati Rakousko? Co užil až
posud v Rakousích dobrého? Velmi málo, tak
že každý mnohem pamětlivější
jest nesnází, pronásledování
a útisků zažitých, než dobrodiní.
Buďto byli národové tito mocí zbraně
proti své vůli ke služebnosti přivedeni
aneb mocí absolutní též ve slepé
poslušnosti udržováni. O nějaké
přirozené a dědičné náklonnosti
a lásce ke státnímu složení rakouskému
nemůže tedy býti žádná řeč,
což bez toho zkušenost ukázala v r. 1848 a 1849.
Kteří národové v těchto dobách
podporovali Rakousko, činili tak jen proto, že doufali
na změny dobré a na lepší budoucnost.
Z nějaké přirozené lásky k
Rakousku nemohl to jistě žádný činiti.
Vůbec podle našeho mínění - podporovaného
ostatně zkušeností dějepisnou - "láska
nějaká občanů k jistému státu
nikdy se nedá vyváděti z nějakých
povinností naučených, nýbrž zakládá
se vždy buď na přirozeném citu, jenž
slove národnost, dle kterého člověk
se svými rodáky milerád zlý i dobrý
osud nese, aneb se zakládati může na chladném
rozumovém přesvědčení, že
právě v tomto státu nejlépe jest žíti
našemu národu, že státní spojení,
ve kterém žijeme, nejvíce užitku a výhod
nám poskytuje."
To praví Havlíček. A čemu mne učí
Palacký? "Příroda nezná žádných
ani panujících, ani služebných národů.
Má-li svazek, který spojuje více rozličných
národů v jeden politický celek, býti
pevný a trvanlivý, nesmí žádný
národ míti příčinu obávati
se, že tímto spojením přijde o některý
z nejdražších statků svých, naopak,
každý musí míti jistou naději,
že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu
před možnými přechvaty sousedův
přes čáru rovnosti; potom se také
každý přičiní, opatřiti
oustřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou
ochranu mohla s prospěchem vykonávati.
Příroda, neznajíc ani ušlechtilých
ani neušlechtilých národů sama v sobě,
nepovolala lidi ni žádného z nich ku panování
nad druhými, ani určila kterého k tomu, aby
sloužiti měl druhému za prostředek k
jeho zvláštním oučelům; stejné
právo všech k nejušlechtilejší lidskosti
je zákon boží, jehožto žádný
z nich bez trestu přestoupiti nesmí."
V osvědčení v říšském
sněmu vídeňském a kroměřížském
Palacký praví:
"My považujeme federativní zřízení
Rakouska za nevyhnutelný a nutný následek
velké rozdílnosti národův jeho a zásady
úplně stejného jejich práva. Či
může-li tam stejné právo panovati skutečně,
kde řeč a tudy národnost jednoho úda
v celém ústrojí státu povýší
se zákonem neb skutkem za panující?"
Ve svém článku o centralisaci a národní
rovnoprávnosti praví:
"Pokudkoli národové budou míti příčinu
báti se o národnost svou, potud nebude v Rakousku
nikdy spokojenosti a míru."
A konečně ve své proslavené řeči
ve Svatoboru, pronesené r. 1864, říká:
"Ví to již, tuším, každé
dítě, že v osudném zápasu tom,
ačkoliv nerovní počtem a silou hmotnou, obstáli
jsme nejednou nejen čestně, ale i slavně:
to však ještě na mále vešlo v obecnou
známost a musí teprv snažně připomínáno
býti, že kdykoli jsme zvítězili, dálo
se to pokaždé více převahou ducha, nežli
fysickou mocí, a kdykoliv jsme podléhali, že
tím vinen býval vždy nedostatek duchovní
činnosti, mravní statečnosti a odvahy.
Jsouť velice na omylu ti, kdo se domnívají,
že válečné ony zázraky, které
spůsobili předkové naši v nepokojích
husitských, záležely v jakémsi zběsilém
zuření, bouchání a třískání
rozsápaných divochův (jakož je líčiti
bohužel od dávna vešlo v obyčej), a ne
raději v jaré nadšenosti ducha pro idey, ve
mravní zachovalosti a vyšší osvětě
národu našeho. Naopak, když o 200 let později
v podobném zápasu klesli jsme až téměř
do hrobu, zavinili jsme to tím, že, nepředčivše
vzdělaností ducha, ale rovnajíce se nepřátelům
více mravní hnilobou nežli dostatkem moci,
apelovali jsme byli sami k meči a k násilí."
Slavné shromáždění! To jest můj
program. Těmi zásadami chci se říditi
já ve svém politickém životě.
Chápu to bezedno trpkosti, které pociťujeme
my všichni bez rozdílu k národu německému.
My jsme měli přespříliš příčin,
abychom klnuli tomuto národu za to, co zejména za
války proti nám spáchal. Pánové,
neusnadňují nám ani teď ještě
leckteré projevy politiků německých,
abychom byli spravedliví ku národním menšinám
našim. Ale říkám si: odveta a msta jsou
nejšpatnějšími budovateli státu.
Burke ve velmi kritické době, když šlo
o odtržení kolonií severoamerických
od mateřské země anglické, ve spise
nadepsaném "Conciliation with America" řekl:
"Neznám metody, podle které by bylo lze sepsati
žalobu proti celému národu." Pánové,
já ji také sepisovati nechci.