Republika nemusí se ničeho obávati, dokud
je Masaryk mezi námi. Ale je možno, že by některý
budoucí president ze svévole, anebo, poněvadž
by se mu činnost Národního shromáždění
nelíbila, mohl svolati na příklad podle zákona
zákonodárný sbor koncem října,
snad poslední den, že by za krátko jej odročil,
anebo ukončil jeho zasedání; pak ovšem
může si většina vynutiti svolání
nového zasedání, ale k tomu jest zapotřebí
dvakráte přinejmenším 14 dnů
a když by si to vynutila, odročí je na leden
a pak je rozpustí. Pak musily by býti vypsány
volby do 60 dnů, mezitím by ale uplynul březen
a mohl by president čekati se svoláním až
do října atd. O tom není pochybnosti, že
by i v rámci zákonném práva zákonodárného
sboru mohla býti zkracována. Leč je zde také
národ. Hlava státu, která se postaví
mimo zákon, jest sama také mimo zákon. A
jest i právo národa na revoluci. Když by hlava
státu a vláda zákon porušily, národ
má právo, aby je donutil, třeba i mocí,
k návratu k zákonu. Tedy máme za to, že
není žádného nebezpečí
zvláštního, že by práva Národního
shromáždění mohla býti zkracována.
Nyní dovolte, abych se zmínil ještě
o obdobích, která jsou ustanovena v ústavní
listině pro trvání obou sněmoven.
Původně v ústavní listině bylo,
že období poslanecké sněmovny jest pět
let, období senátu osm let, ale z poloviny měl
senát se každá čtyři léta
obnovovati.
Ke zjištění historické pravdy konstatoval
bych toto: Ve zprávě, uveřejněné
v "Národních Listech" dne 23. února
ve večerníku, praví se toto: "Zástupcové
Národní demokracie, kteří vymohli
prodloužení platnosti mandátu sněmovny
poslanecké z 5 na 6 let, navrhli, aby náš senát,
jako činí Francie, obnovoval se každý
čtvrtý rok polovinou svých členů.
Tento podnět však nebyl přijat."
Pravý opak je pravdou. My vzpírali jsme se tomu,
aby senát na 8 let byl petrifikován, a tato změna,
že není voleb vždy po 4 letech, arciť na
8 let, přijata byla k návrhu zástupců
strany národně-demokratické. Tedy není
naší vinou, že toto ustanovení do zákona
se dostalo.
Přihlédnu kriticky k těmto ustanovením.
Mně zdá se lhůta šestiletá a
zejména osmiletá lhůta pro trvání
mandátu poslaneckého, v daném případu
senátorského, příliš dlouhá
a proto dovolte, abych zde ex katedra promluvil o souvislosti
mezi poslancem a voličem. Mění se stanoviska
k tomu, v jakém poměru poslanec je ku
svému voliči. Courtenay Ilbert ve své studii
o anglickém parlamentu vykládá o hullském
poslanci Marwellovi, který denně referoval starostovi
hullskému a vyžadoval si od něho instrukce.
Poměry od té doby se změnily. V § 22.
naší ústavní listiny výslovně
se praví, že členové Národního
shromáždění nesmějí od
nikoho přijímati příkazů. Podobné
ustanovení měli jsme v § 16. státního
základního zákona z r. 1867 čís.
141 v bývalém Rakousku, který pravil,
že nesmí poslanec přijímati od voličů
žádných instrukcí. Švýcarská
ústava v čl. 91 výslovně praví,
že členové obou komor hlasují, nejsouce
vázáni žádnými instrukcemi. Italská
ústava v čl. 41. dokonce praví: "I
deputati representano la nazione in generale e non le sole provincii
in cui furono eletti. Nessun mandato imperativo puo loro darsi
dagli eletori."
"Poslanci representují celý národ a
ne jen obvody, ve kterých byli zvoleni, žádný
imperativní mandát nesmí jim býti
od voličů dáván." Podobně
praví ústava německoříšská
v čl. 29.: "Die Mitglieder des Reichstages sind
Vertreter des gesamten Volkes und an Aufträge und Instruktionen
nicht gebunden."
Pánové, tyto teorie, jak vyjadřují
se v ústavách, o kterých jsem se zmínil,
založeny jsou na nauce Blackstonově a znám
jest slavný list Burkeův k jeho voličům
bristolským. Burke stál na tomto stanovisku: "Jsem
povinen věnovati Vám všecko, věnovati
Vám musím i svůj rozum, ale ne jej obětovati,
a proto, když uznal jsem něco za správné,
budu podle svého rozumu jednati a ne podle toho, co Vy
mi nařizujete."
R. 1915 Lord Cecil, který několikráte byl
v Anglii ministrem, v listě uveřejněném
v několika časopisech anglických prohlásil
za neústavní teorii, že poslanec má
vyjadřovati mínění svých voličů.
Proti tomu již téhož roku 1915 vystoupil nejpřednější
anglický časopis "Law Times" a tvrdil,
že ta teorie není neústavní, že
jest překonána. Lowell, jehož dílo "O
veřejném mínění" bylo
přeloženo do češtiny, praví toto:
"V teorii můžeme na poslance hleděti jako
na muže, pověřeného dbáti o blaho
celku, ale ve skutečnosti je příliš
spojen se zájmy svých voličů."
V Anglii Powell ve svém díle "Essentials of
Self Government" dokonce již konstruoval způsob,
jak by poslanec mohl býti odvolán, jaké řízení
má býti zavedeno, když uplyne jeden rok poslancování
a voliči vidí, že poslanec nevyhovuje. Advokát
nemůže zastupovati 2 strany a nemůže tak
zastupovati ani žádný poslanec. Jen když
jeden advokát jednu stranu na soudě energicky hájí
a druhou stranu druhý advokát, může
býti soudu předložen dostatečně
pevný podklad pro spravedlivý rozsudek. Národ
složen jest z jednotlivých vrstev, jejichž zájmy
si navzájem často odporují.
Jen energické hájení zájmů
poslancům svěřených může
vésti k uznání, až pokud mohou býti
tyto zájmy hájeny, a za kterou hranicí pak
nezbývá než dohoda.
Strana, která by předstírala, že zastupuje
celý národ, ve skutečnosti by nezastupovala
zájmů žádné vrstvy jeho. Tedy
nejužší spojení poslance s voličstvem
dle mého soudu jest nezbytným předpokladem
dobrého fungování každého sboru
zákonodárného.
My jsme také ve volebním zákoně v
§ 13. ustanovili, že volební soud může
zbaviti poslance mandátu, přestal-li býti
z důvodu něčeho nečestného
příslušníkem strany, z jejíž
kandidátní listiny byl zvolen.
Tedy my jsme tu vyslovili přímo tu úzkou
souvislost poslance s jeho voliči. A tu se dostává
dosti heterogenický předpis do naší
ústavní listiny, totiž o trvání
šestiletém mandátu, resp. osmiletém
nekontrolovaném mandátu senátorském
se strany voliče. Neboť efektivní kontrola
je možná jen, když poslanec musí zase
před své voliče předstoupiti a vyžádati
si jejich důvěru novým volením. Zbavili
jsme se také té možnosti, aby v kratších
obdobích čtyřletých novými
volbami do senátu voličové mohli zase dávati
projev svému mínění. Čtyři
léta trvá období senátu, jedno uplynulo
pro polovici poslanců, noví musí býti
zvoleni na dalších 8 let. Když budou provedeny
volby, a ty dopadnou v jiném smyslu, než ve kterém
pracuje dosavadní sněmovna poslanecká, ani
ona by se nemohla ubrániti tomu, hleděti si vůle,
jíž výrazu se dostalo volbami do senátu.
To jsou vady některé, ale přes to mohu s
dobrým svědomím doporučiti vám
ústavní listinu ke schválení.
Jestliže jsem kriticky na ústavní listinu pohlížel,
učinil jsem tak jen z toho důvodu, aby nám
nemohla býti učiněna výtka, že
jsme si dosahu jednotlivých ustanovení neuvědomili.
Konstrukce ústavní listiny i po změnách,
které na ní byly provedeny, jest dobrá. Ovšem
dokonalá býti nemůže. Ale řekl
bych toto: Nezáleží jen na zákonu! Když
si uvědomíte republiku na jedné straně
a monarchii na druhé straně, ty rozdíly mohou
býti jen zcela nepatrné; mohou se scvrknout jen
na to, že v monarchii je dědičný panovník
a v republice hlava státu volená, vše ostatní
může u jedné a i druhé býti stejné.
Může býti nesvobodná republika. Myslete
jen na republiku benátskou, na proslulé Ponte dei
sospiri, po kterém chodili do olověných komor
ti, kteří měli odvahu říci
volnější slovo proti nadvládě
dožete. A myslete na království Velké
Británie s korunovaným králem! Země,
nad které svobodnějších, myslím,
že na světě není. Stát je svobodný
nebo nesvobodný podle toho, jaký je národ.
Rodina a škola rozhodují. Národu sebevědomému,
národu ochotnému obětovati všechno za
svou svobodu, ani nedokonalá ústava svobody neubere,
národu zotročilému sebe svobodomyslnější
a demokratičtější ústava svobody
nepřidá. Na nás záleží,
jaký bude náš stát, a ne jen na ústavní
listině. Přecházím nyní k některým
podrobnějším ustanovením zákona
vám předloženého. A tu bych se dotkl
především svobody tiskové. Svoboda tato
zaručena jest ústavní listinou měrou
velice širokou. Ale jest nutno, abych se zmínil o
instituci, která nám bývala hodně
drahá a dnes také ještě jsme lásky
k ní nepozbyli. To je instituce porot. V návrhu
ústavním bylo o porotách a ochraně
jejich více řečeno. A přiznávám
se k tomu, že k mému podnětu působnost
porot nebyla blíže v ústavě vytčena.
Byly to theoretické úvahy: na př. podle návrhu
ústavního, který nám byl předložen
vládou, materiálu k němu, mělo již
býti vyznačeno, že porotci v určitých
případech rozhodují o vině, že
zejména rozhodují o všech věcech politických,
tiskových atd. Aby porotám bylo přiznáno
právo jen o vině rozhodovati a ne o trestu, to jest
otázka theoreticky hodně sporná. Již
dnes ozývají se hlasy, aby porotcové měli
také právo spolupůsobiti při výměře
trestu.
Pokud jde o delikty politické, to jest pojem theoreticky
velmi neujasněný. Prosím, uvažte, co
to znamená, když na příklad v rakouské
ústavě bylo řečeno: politické
delikty patří před poroty, a jeden z nejpolitičtějších,
urážka císaře a členů
císařského domu, před porotu nepatří.
A konečně delikty tiskové. Dnes jest velmi
silné hnutí proti tomu, aby veškeré
urážky na cti byly přenechávány
porotám, zejména urážky tiskem spáchané.
Pánové, Palacký to byl, který již
roku 1848 vypracoval pamětní spis jménem
spisovatelů českých, ve kterém výslovně
bylo řečeno, že spisovatelé čeští
a němečtí, tenkráte spojení,
žádají svobodu tiskovou a že při
tom budou šetřiti těchto pravidel: "aby
soukromý život a jednání kteréhokoliv
obyvatele nebyly přetřásány veřejně
ve smyslu pohoršlivém a na cti urážlivém."
Pánové, naše poroty - oceňuji jejich
smysl pro svobodu tisku - ale přece jenom zase s druhé
strany nedovedly vždycky správně rozpoznati
i nutnost ochrany cti jednotlivcovy. Pánové, vzpomínám
si, když jsem svému nesmírně milému
a váženému příteli Tomáškovi
předváděl tu ubohou Theu Červenkovou,
která prosila, jest-li by nemohla dostati podle pravdy
nějaké prohlášení v Nár.
shromáždění, že nebyla policejní
konfidentkou. Je Vám teskno, když vidíte, že
takový člověk, který byl tiskem nesprávně
informovaným - nemusí to býti zlovůle
- obviněn, že dopustil se nízkého činu,
a nemá leč vyhlídku na nejistý spor
porotní. To byl důvod, proč jsme dali instituci
porot pod ochranu ústavních zákonů,
ale nevytkli jsme jim pravomoci, chtějíce zákonodárství
obyčejnému přenechati, aby činnost
jejich vymezilo.
A nyní přicházíme ke kapitole, která
vzbudila velký rozruch. Pánové, byl jsem
dožádán, abych důvodovou zprávu
v některých kusech korigoval. Tu bych předem
řekl toto: prosím, aby již žádnému
výboru a zejména ústavnímu nebylo
ukládáno, pracovati za poměrů, za
kterých jsme pracovali my. Já nevím, zdali
se v příštím Národním
shromáždění, anebo vůbec v některém
parlamentním sboru celého světa najde ještě
16 takových trpělivých - jak se to řekne,
abych neporušil parlamentní řád - lidí,
kteří by pracovali od rána do večera
a, když konečně po dlouhém a dlouhém
jednání ústavní výbor skončí
svá jednání, řekne se teď zpravodaji:
prosím tě, do 48 hodin musíš ústavní
zprávu míti hotovu. A když zpravodaj, protože
má rád toho žadatele, moc ho má rád,
mu vyhoví, zase se mu to rozplývá, zase se
mění jednotlivá ustanovení. Přijde
se v noci třeba ve 12 hodin a řekne: my strany politické
usnesly jsme se na této změně, tedy, ústavní
výbore, proveď změnu v zákoně.
Vy, abyste korigovali zprávu, prohlíželi, jak
jsou v souvislosti změny, které byly provedeny s
ostatním zákonem, a potom se na vás přijde
s výtkou: To slovíčko se může
vykládati tak a tak, tam je slovíčko "totiž",
tam je "tedy" atd.
Prosím vás, pánové - a to se týká
zejména také slavné vlády: Nečiňte
tak již pro příště. Prohlašuji,
že bych se takového jednání nesúčastnil.
Pokládal bych přímo za nesnesitelné,
aby nám pořád bylo mluveno do toho, o čem
my se usnášíme, abychom v žádné
chvíli nevěděli, co bude zítra.
K § 121: V textu bylo něco jiného. Znělo
to takto: "Mezi státem a církví budiž
zaveden stav odluky." Já jsem ve své zprávě
řekl toto: citovaná věta narazila u strany
katolicko-lidové a národně demokratické
na odpor.
Církev katolická stojí totiž na stanovisku
svrchovanosti církve nad státem.
Bylo mi vytknuto, že strana se nejmenuje katolicko-lidová,
nýbrž jen lidová. Budiž to tedy konstatováno.
Byl jsem požádán, abych konstatoval, že
u strany národně demokratické nenarazilo
toto ustanovení na odpor a kol. dr. Hajn mně podával
dnes vysvětlení, že v tom jednání
politických stran on sám prý činil
- a nemám příčiny mu nevěřiti
- asi tři neb čtyři návrhy, které
vyjadřovaly myšlenku rozluky církve od státu,
ale nebyl prý žádný z nich přijat,
a tudíž přišly by dva návrhy, s
nimiž jsme pak v ústavním výboru měli
činiti. Já jsem při těch jednáních
nebyl, my jsme dostávali vždy jen zprávy: "Strany
se ujednaly na tom... " a já nemohu, nežli konstatovati
to, co se stalo v ústavním výboru, kde skutečně
hlasováno bylo lidovci a národními demokraty
proti tomu ustanovení zákona. Ovšem mně
zase kol. dr. Hajn vysvětloval, že toto hlasování
bylo výsledkem usnesení, které se stalo při
jednání mezi politickými stranami. Když
se jedná na dvou místech o jedné a téže
věci, pak mně nezbývá, než referovati
prostě o tom, čeho jsem byl svědkem v ústavním
výboru. Kdo chce něco opraviti, prosím, ať
to učiní třeba sám nebo řekne
mně, abych zjistil genesi. Rád to učiním,
ale činiti z toho politické aféry je naprosto
nedůvodné a dojista malicherné.
Nyní k jednotlivým ustanovením dalším.
Rozumí se samo sebou, že důvodová zpráva
nese pečeť mé individuality. Já nikdy
jsem se nezapřel a nezapřel jsem se ovšem ani
v této důvodové zprávě. Co
jsem objektivně historicky musel zjišťovat, zjišťoval
jsem. Ovšem hledím na vše svýma očima.
Rozumí se také samo sebou, že zpráva
nemůže vyjadřovati mínění
všech členů ústavního výboru,
že tam byly debaty a různé názory. K
tomu slouží protokoly. Komentář můj
k jednotlivým ustanovením §§ 118 - 124
je přirozeně mým komentářem,
výsledkem mého pojímání a nikoliv
oficielním výkladem neb usnesením ústavního
výboru. V tom smyslu buďtež také moje
slova pojímána za dodatek k mé důvodové
zprávě.
K jednotlivým ustanovením řekl bych ještě
toto:
Samozřejmě § 81 lit. c), pokud mluví
o ústředních úřadech, má
na mysli toliko ústřední úřady
správní, a nikoli nejvyšší soud
a nejvyšší správní soud, ohledně
nichž platí předpisy dosavadní.
§ 119 praví: "Veřejné vyučování
budiž zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům
vědeckého bádání". Ve
své důvodové zprávě jsem řekl
toto: "§. 119 vylučuje ze světského
vyučování všeliký vliv církevní,
neboť vyučovati ve škole tak, aby vyučování
nebylo v rozporu s výsledky vědeckého bádání,
lze jen, když škola vlivu církevního naprosto
byla zbavena. Vyučování náboženství
církvemi konati se ovšem bude podle nauk té
které církve". Ke genesi toho bych vám
něco pověděl. V mém ustavním
návrhu bylo ustanovení: "Škola vychovává
jen podle výsledků vědeckého bádání."
Když jsme přijali znění, jak se objevuje
nyní v § 119, - a byl to kol. dr. Meissner, který
upozornil, že pak by se nemohlo náboženství
vůbec vyučovati, pokud je v rozporu s výsledky
jiných odvětví vědy - tu jsem pokládal
za nutné, abych do zprávy dal tento dodatek:
"Vyučování náboženství
církvemi konati se ovšem bude podle nauk té
které církve." A co jsem měl já
na mysli, když jsem svou ústavu pracoval a pojímal
do ní to ustanovení: "Škola vychovává
jen podle výsledků vědeckého bádání"?
Pánové, že dnes o astronomických nebo
fysických poučkách nebude již žádnou
církví prováděn spor, obdobný
sporu s Galileiem, je přece na snadě. Mně
šlo o jiné věci, a já bych právě
vám, pánové, - a byli to zástupci
jen jedné církve, zástupci ostatních
církví pranic se necítili dotčeni
- tedy já bych vám uvedl jen toto na vysvětlenou:
My jsme měli v Čechách téměř
před 2 desítiletími velký spor trestní,
ve kterém vynikajícím způsobem súčastnil
se nynější president naší republiky.
Tam hrálo značnou úlohu tvrzení, že
v církvi, která není církví
křesťanskou, jsou určité zásady,
které, kdyby měly býti splněny, vyžadovaly
by přímo oběť neporušené
dívky. Pánové, představte si nyní,
že by na některé škole mělo být
vyučováno tomu, že pro spásu duše
někoho je zapotřebí, aby obětována
byla neporušená dívka k tomu, aby určité
přípravky pokrmů se měly stát.
Souhlasili vy byste s tím, aby takovýto rozpor mezi
vědou byl ve škole vyučován?