Pátek 27. února 1920

Jaký že je ten program Havlíčkův a jaký jest ten program Palackého, které musí nám býti vodítkem? Já nechci zařizovati svého státu jako vězení, ve kterém chytře a násilně přeměňují se všeliké národy ponenáhlu v Čechoslováky. Já chci podle Havlíčka, aby národové mého státu kvetli, aby kvetoucím mohl býti i celý stát. Já nechci podle Havlíčka, aby Němec, Maďar, Polák, jsa proti své vůli mocí zbraně ke služebnosti přiveden, musil si býti mnohem pamětlivější zažitých nesnází, pronásledování a útisků nežli dobrodiní. Já chci podle Havlíčka, aby, když už stejná národnost nepojí ho, aspoň chladný rozum vedl jej k poznání, že nejlépe je žíti mu u nás a že od nás nejvíce užitku a výhod mu plyne. To čerpám z programu Havlíčkova.

Co čerpám z Palackého? Nechci býti národem panujícím, aby žádný národ neměl obav, že přijde o některý z nejdražších statků a aby mohl sesilovati ústřední moc a aby spokojenost a mír byly v našem státu. Já nechci podle Palackého panovati, protože stejné právo je zákon boží, jehož nikdo bez trestu přestoupiti nesmí. Nepovýším ani zákonem ani skutkem řeči své na panující, protože ve státě takovém není už podle Palackého stejného práva. Já nesáhnu k meči a násilí, když nepřátel nepředčím vzdělaností ducha, ale rovnám se mu nejvýše mravní hnilobou. To jest program, který já čerpám pro svou činnost politickou z Havlíčka a Palackého.

Jak jsem již jednou řekl, Havlíčkem, Palackým a Masarykem podařilo se nám rozbíti Rakousko, podařilo se nám dosáhnouti samostatnosti a jen Havlíčkem, Palackým a Masarykem podaří se nám také, abychom svou svobodu sobě udrželi. (Výborně! Potlesk!)

Namítá se nám: Co pak víte, jak by Havlíček a Palacký mluvili dnes? Ano! Do slova, na puntík. Protože Havlíček a Palacký byli příliš hluboké povahy, aby mravní zásady měnili, jednali proti mravním zásadám, které za správné uznali, a které celým svým životem projevovali. Říká se: My jsme Rakousko spoluutvořili, proto naše postavení v Rakousku bylo jiné než postavení Němců v naší republice. Ano! Ale Němci byli mocí k poslušnosti přivedeni, proto nesmíme od nich náhle očekávati rakouského vědomí, přeloženého do češtiny.

To jest věcí vývoje a věcí naší politiky, jestli konečně oni budou moci po česku ve smyslu státoprávním cítiti. Říká se nám: ať uděláte cokoliv, Němci spokojeni nebudou. - Nezařizuji svého jednání nikdy podle toho, co řekne snad můj politický odpůrce. Provedu prostě to, co podle svého vědomí a svědomí za správné a dobré uznávám. Ostatně kolik pak té spokojenosti jest mezi námi? Tolik řečí už jsme uslyšeli, které přímo otřásají existencí našeho státu, a běda, kdybyste řekli původci takové řeči, že on není státotvorným elementem, dobrým Čechoslovákem. Jest pravda, Němci nebudou spokojeni, ale oč musíme státi, jest, abychom k jich zápasům národním nedávali mravního oprávnění, abychom měli vybudováno své zákonodárství takovým způsobem, abychom před celým světem svou činnost zákonodárnou mohli ospravedlniti. Nás čekají v příštím Národním shromáždění těžké, veliké problémy rázu hospodářského, sociálního a kulturního. Nevím, snesl-li by náš stát, kdyby otázky národnostní přespříliš vetřely se do popředí. Vím, nezůstaneme ušetřeni zápasů národnostních, ale naší snahou musí býti, zmenšiti je na míru nejmenší, aby nám zůstalo dost volného pole a času, abychom věnovati se mohli těm problémům, které nezbytně řešeny býti musí, ač-li nemá utrpěti újmy naše republika.

Ústavní listina a, jak doufám, také prováděcí zákony k ní poskytnou vám dostatečné příležitosti, abyste osvědčili, na jak vysokém stupni politického vzdělání náš národ stojí.

S dobrým svědomím doporučuji vám, abyste ústavní listině, jak předložena vám byla ústavním výborem, dali ústavní schválení. (Hlučný potlesk.)

Předseda: Slovo vyžádal si pan ministerský předseda. Uděluji mu je.

Min. předseda Tusar: Velectěné shromáždění!

Předkládáme Vám, pánové, základy nového našeho státního zřízení. V prvé řadě jsou to základy ústavní, které podle vzoru Francie a Ameriky všecky konstituční a demokratické státy zavedly, s výjimkou ovšem Anglie, která takových základních zákonů ve smyslu kontinentálním nemá. A právě tento případ Anglie, tato výjimka Anglie tím jasněji ukazuje, že psané základní zákony podávají vedoucí zásady, skutečné základy celé státní stavby. Smím říci s dobrým svědomím, že naše základní zákony, vypracované po bedlivých úvahách a s použitím dobrých cizích vzorů a zkušeností vyhovují všem slušným požadavkům demokratické a pokrokové politiky vnitřní a vnější, jak to odpovídá potřebám právě našeho státu.

V čelo ústavní listiny položili jsme větu, že lid je zdrojem veškeré moci ve státě. Tato věta je programem, který ústavní listina a souvisící zákony hledí praktikovati. Lid účastní se na moci zákonodárné na základě naprosto demokratického práva volebního. Senát jest veskrze volen, není tedy proti zásadám demokratickým. Zvláštní pozornosti zasluhuje 24 členný výbor podle § 54. ústavní listiny: je tu postaráno o surogát zákonodárného sboru pro případy, kdy tento sbor nemůže zasedati a stát potřebuje učiniti neodkladná opatření.

Postaráno jest o demokratisaci správy veřejné. Živlu občanského má tu býti využito podle možnosti nejvíce. Předloha o župních a okresních úřadech je pokusem o dalekosáhlé zlidovění veřejné správy. Vymezení občanských práv a svobod je co nejštědřejší. Ústavní listina chce býti opravdová magna charta občanských svobod.

Co tu řečeno všeobecně, platí zejména také o zákonu jazykovém. Tento zákon nemá být pouze rámcový, nýbrž základní. Jako ve všem usilovali jsme také na tomto poli zreformovat správu za Rakouska přejatou tím způsobem, aby spory jazykové byly odklizeny, aneb alespoň odčiněny do té míry, abychom se všichni mohli plně věnovat těžkým problémům hospodářským a finančním. Mluvíme-li o základech naší ústavy, musíme také vzpomenout hospodářských a finančních základů celého státu. Je pravda, že tyto těžké starosti mají všecky státy Evropy, ba celého světa, ale tím nestává se řešení našich problémů hospodářských a finančních snadnějším. Nepřeháním, pravím-li, že naše nejlepší hlavy budou se musit plně věnovat rozřešení hospodářského a finančního problému naší republiky. A proto musí být naším úsilím, vyvarovat se tomu neblahému dědictví Rakouska a Uherska v oboru správy jazykové. Spory jazykové - obávám se - snadno by se mohly zneužít také hospodářsky a sociálně.

Jen slovem bych se chtěl dotknout výtky, která se posud vládě a také Národnímu shromáždění dělá, že zákony ústavní oktrojujeme. Měl jsem příležitost v nedávných rozmluvách s německými vůdci věc objasnit a výtku odmítnout. Náš stát, naše vláda a tudíž také Národní shromáždění byly uznány nejen vládami spojeneckými, nýbrž také Německem a Rakouskem, které pařížskou smlouvu přijaly.

Jsem si ovšem toho plně vědom, že zákony samy, a sebe lepší zákon nestačí. Také o zákonech platí slovo, že litera ubíjí a duch oživuje. Půjde o to, jakým duchem občanstvo československé republiky bude prodchnuto. Náš cíl - a v tom můžeme a musíme být všichni občané tohoto státu svorní - je a musí být republika a demokracie. A kdo praví: republika a demokracie, praví zároveň: práce a pořádek.

Cílem naší politiky nejen zevnější, nýbrž také vnitřní je proto mír, mír na venek, mír doma, abychom všecky síly mohli věnovat přetvoření a vytvoření našeho obnoveného státu.

V tomto duchu a za tímto vznešeným cílen nesou se také všecka ustanovení a zákony, které se Národnímu shromáždění předkládají.

Volební řád jest stejně svobodomyslný a demokratický, jako volební řád obecní. A o tomto řádu úsudek celé Evropy byl jednohlasný, že je jeden z nejpokročilejších, ne-li nejpokročilejší. Tento řád odzbrojil vzdor našich německých krajanů. Jsem jist, že volební řád do Národního shromáždění přijmou se stejným, třebaže nevysloveným zadostiučiněním.

Pokud jde o zřízení župní neboli krajské, chci v této souvislosti pověděti jen tolik: Předně, že se jím teprve zavádí pravá a přímá účast občanstva ve státní správě v celém jejím rozsahu. Jde tu o úplný odklon od vzoru rakouského; mohu říci, že náš stát nebude v té příčině státi za státy nejdemokratičtějšími. Při tom bylo podle možnosti šetřeno toho, co se dalo držeti z dosavadní správní organisace. Nemusím vykládat, že samospráva zemí za rakouské vlády mohla vlastně jen živořiti. Pokud zemské celky mají býti zachovány, tomu vyhovuje župní zákon v míře dostatečné.

Vážnější snad je jiná námitka: že rozložením zemí v župy vzdáváme se toho historického útvaru, o který se opíraly naše státoprávní požadavky. Proti tomu však musím zdůraznit, že tyto státoprávní požadavky jsme měli, pokud jsme neměli svého státu. Avšak teď máme nejen historické státní právo, nýbrž my máme již subjekt toho práva, my máme svůj stát a to je pro všecku budoucnost právním titulem mnohem účinnějším a silnějším. O problému župního zřízení bude míti vláda ještě příležitost zevrubněji se vysloviti.

Avšak pánové, dnes raději chci končit, ponechávaje slavnému Národnímu shromáždění další projednávání všech předloh. Už teď chci však poděkovati ústavnímu výboru, všem jeho členům a vůbec všem těm, kteří o uskutečnění nynějších předloh se přičinili. Lituji zejména, že váženému panu kol. ministru vnitra Švehlovi nemocí je znemožněno, právě jemu, který tolik práce a času věnoval ústavním předlohám, významné této schůze osobně se zúčastniti. Vím, že to byla práce těžká, a plně ji oceňuji. Pravda, že do jisté míry nám všem tato práce byla potud usnadněna, že šlo zčásti o formulování zásad, pro které naši otcové a celé generace bojovali. Alespoň od roku 1848 spory a boji o celou administrativu, o právo jazykové a vůbec o všecky problémy státního života byli jsme politicky vychováni do té míry, že jsme si základní problémy ústavní ujasnili, přinejmenším jejich dosah uvědomili. Proto nyní mohli jsme v době poměrně kratší dospět k vypracování těchto zákonů. Opakuji: To nevylučuje plné uznání těm jednotlivcům, kteří měli nesnadný úkol, naše politické názory a zásady vtěsnat do přesné mluvy právnické.

Končím: Kéž ústavní zákony, o kterých se usnesete, byly pro náš stát tím, co od nich čekají všichni ti, kdo na nich spolupracovali! (Výborně! Dlouhotrvající potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo dalšímu referentu ke

2. zprávě ústavního výboru o osnově zákona, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice československé, usnesené ústavním výborem podle §§ 14 a 17 jednacího řádu (tisk č. 2442), panu dru Hnídkovi.

Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Vážené Národní shromáždění!

Ustavní výbor předkládá vám osnovu zákona, kterým se upravují jazykové poměry v naší republice. (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. Pánové, snad by nebylo záhodno, abyste tady u oken se shromaždovali. To nemá žádného smyslu.

Zpravodaj dr. Hnídek (pokračuje): Jaký účel má tento jazykový zákon? Tento jazykový zákon má především ten účel, odstraniti staré jazykové spory, které zmítaly Rakouskem a které nemálo také přispěly k tomu, že Rakousko vzalo za své, že Rakousko se rozpadlo. Výslovně pravím: značnou měrou a to proto, poněvadž na mnohých stranách jest názor, že právě jsou to tyto spory jazykové, které byly příčinou zkázy Rakouska. Dle mého jen přispěly k rozdmychování nepořádků a tím také k rozkladu. Hlavní příčina ovšem, proč Rakousko padlo, byla bitva na Marně a nebýti této bitvy na Marně, dodnes by bylo Rakousko a bylo by nás utlačovalo dále. Dalším účelem tohoto zákona jest odstraniti staré křivdy, které byly na naší mateřštině páchány a to již od staletí. Toto martyrium naší mateřštiny ohlašuje se nám již za prvních Přemyslovců a již Dalimil o něm píše, vyvrcholuje v Bílé Hoře a končí 28. říjnem. Není ovšem dnes na místě vzpomínati těchto starých ran, které se začínají hojiti. Dalším úkolem jazykového zákona jest vyplniti mírovou smlouvu, která nám ukládá ochranu minorit.

V čem spočívá ochrana minorit a co nám ukládá mírová smlouva st. Germainská? Mírová smlouva st. Germainská nám ukládá, abychom poskytli občanům československým jiného jazyka než českého přiměřenou možnost, aby před soudem používali svého jazyka jak ústně tak písemně. Tedy k tomu jsme mírovou smlouvou zavázáni a k ničemu jinému více.

Prohlašuji tu hned, že my dáváme Němcům a Maďarům daleko více než jsme povinni. (Nepokoj.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Zpravodaj dr. Hnídek (pokračuje): Pánové! Prohlašuji to s tohoto místa a přeji si, aby to slyšeno bylo hodně daleko, aby to bylo slyšeno u našich spojenců v Paříži, New Yorku a Washingtoně, že my dáváme Němcům více, než jsme vázáni mírovou smlouvou. Já k tomu připojuji: My jim dáváme více než dle svého chování k Československé republice zasluhují, a my jim to dáváme dobrovolně. (Výborně!)

Vzpomínáme-li křivd, které od staletí na nás páchali Němci, tedy to skoro tak svádí mimovolně k revanši a tím spíše, vzpomeneme-li si, co Němci na nás chystali, jak oni se domnívali po vítězné pro ně válce. Máme bezpečné zprávy, že měli uchystaný celý plán na zničení českého národa, měli již dopodrobna vypracovaný plán kolonisační (Posl. Dubický: Vlastně expropriační!) české země, a chtěli nás úplně zgermanisovati. To měli v úmyslu a to by právě svádělo k politice revanše. A nyní záleží na nás a my stojíme před velkou zkouškou státníkovou. Máme se rozhodnouti, budeme-li provozovati politiku pomsty, politiku revanše, anebo politiku spravedlnosti a politiku ušlechtilosti. V tom právě spočívá velikost, v tom spočívá ušlechtilost, dokázati svému nepříteli, že jsme lepší nežli on, že jsme ušlechtilejší i přes to, že mně dělá zlo. Tedy dokázati, že jsme lepšími, že nesáhneme k pomstě, a při tom připomínám, že nesmíme, rozhodneme-li se pro takovou politiku, ukázati na druhé straně slabost. Kdo se bojí, kdo má strach, ten prohraje. To my nesmíme ukázat.

Řekl jsem tedy, že nastává pro nás zkouška státníkova. My máme ukázati nyní, na kolik jsme se odrakouštili. Vlády rakouské neměly nic pilnějšího na práci, než provozovat t. zv. špendlíkovou politiku, ony nás stále dráždily, neustále svou politikou podpichovaly a neustále nás uváděly přímo v zoufalství. A nyní jest otázka, máme-li my jíti toutéž cestou, jako šly ony. Říkám hned, že nikoliv. My musíme ukázati, že stojíme daleko výše, že stojíme vysoko, ale dokázati, že se nebojíme. Běží nyní o řešení problému Němců, Maďarův a Poláků v naší republice, běží nyní o to, upraviti otázku tak, abychom ukázali, že tento stát je náš, že tento stát je československý, a dáti mu také ráz náš, ale zároveň také abychom ukázali se spravedlivými. Jsem si ovšem vědom a nesmíme si tajiti, že Němci nebudou spokojeni. Jsem přesvědčen, že čím více Němcům budeme dávati, tím více budou křičeti. My musíme však ukázati Evropě, že ten křik jejich je neoprávněný, že ten křik je nespravedlivý a běží nyní o to, dokázati to. Dnes již ovšem nejsme pod firmou Rakouska, dnes jsme samostatným státem, ale Evropa na nás se dívá. My musíme ukázati, že jsme spravedlivými, byť by i Němci sebe více křičeli. Výslovně připomínám, že mentalita Němců naprosto se nezměnila. Němci budou křičeti, že jsou potlačováni, všude tam, kde nemohou vládnouti, to je nesporná věc. Nejlepším důkazem, že mentalita Němců se nezměnila, je článek "Vossische Ztg.", který vyšel po provedení plebiscitu ve Šlesviku. Tento článek přinesl dr. Kramář do dnešního výboru.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP