Jaký že je ten program Havlíčkův
a jaký jest ten program Palackého, které
musí nám býti vodítkem? Já
nechci zařizovati svého státu jako vězení,
ve kterém chytře a násilně přeměňují
se všeliké národy ponenáhlu v Čechoslováky.
Já chci podle Havlíčka, aby národové
mého státu kvetli, aby kvetoucím mohl býti
i celý stát. Já nechci podle Havlíčka,
aby Němec, Maďar, Polák, jsa proti své
vůli mocí zbraně ke služebnosti přiveden,
musil si býti mnohem pamětlivější
zažitých nesnází, pronásledování
a útisků nežli dobrodiní. Já
chci podle Havlíčka, aby, když už stejná
národnost nepojí ho, aspoň chladný
rozum vedl jej k poznání, že nejlépe
je žíti mu u nás a že od nás nejvíce
užitku a výhod mu plyne. To čerpám z
programu Havlíčkova.
Co čerpám z Palackého? Nechci býti
národem panujícím, aby žádný
národ neměl obav, že přijde o některý
z nejdražších statků a aby mohl sesilovati
ústřední moc a aby spokojenost a mír
byly v našem státu. Já nechci podle Palackého
panovati, protože stejné právo je zákon
boží, jehož nikdo bez trestu přestoupiti
nesmí. Nepovýším ani zákonem
ani skutkem řeči své na panující,
protože ve státě takovém není
už podle Palackého stejného práva. Já
nesáhnu k meči a násilí, když
nepřátel nepředčím vzdělaností
ducha, ale rovnám se mu nejvýše mravní
hnilobou. To jest program, který já čerpám
pro svou činnost politickou z Havlíčka a
Palackého.
Jak jsem již jednou řekl, Havlíčkem,
Palackým a Masarykem podařilo se nám rozbíti
Rakousko, podařilo se nám dosáhnouti samostatnosti
a jen Havlíčkem, Palackým a Masarykem podaří
se nám také, abychom svou svobodu sobě udrželi.
(Výborně! Potlesk!)
Namítá se nám: Co pak víte, jak by
Havlíček a Palacký mluvili dnes? Ano! Do
slova, na puntík. Protože Havlíček a
Palacký byli příliš hluboké povahy,
aby mravní zásady měnili, jednali proti mravním
zásadám, které za správné uznali,
a které celým svým životem projevovali.
Říká se: My jsme Rakousko spoluutvořili,
proto naše postavení v Rakousku bylo jiné než
postavení Němců v naší republice.
Ano! Ale Němci byli mocí k poslušnosti přivedeni,
proto nesmíme od nich náhle očekávati
rakouského vědomí, přeloženého
do češtiny.
To jest věcí vývoje a věcí
naší politiky, jestli konečně oni budou
moci po česku ve smyslu státoprávním
cítiti. Říká se nám: ať
uděláte cokoliv, Němci spokojeni nebudou.
- Nezařizuji svého jednání nikdy podle
toho, co řekne snad můj politický odpůrce.
Provedu prostě to, co podle svého vědomí
a svědomí za správné a dobré
uznávám. Ostatně kolik pak té spokojenosti
jest mezi námi? Tolik řečí už
jsme uslyšeli, které přímo otřásají
existencí našeho státu, a běda, kdybyste
řekli původci takové řeči,
že on není státotvorným elementem, dobrým
Čechoslovákem. Jest pravda, Němci nebudou
spokojeni, ale oč musíme státi, jest, abychom
k jich zápasům národním nedávali
mravního oprávnění, abychom měli
vybudováno své zákonodárství
takovým způsobem, abychom před celým
světem svou činnost zákonodárnou mohli
ospravedlniti. Nás čekají v příštím
Národním shromáždění těžké,
veliké problémy rázu hospodářského,
sociálního a kulturního. Nevím, snesl-li
by náš stát, kdyby otázky národnostní
přespříliš vetřely se do popředí.
Vím, nezůstaneme ušetřeni zápasů
národnostních, ale naší snahou musí
býti, zmenšiti je na míru nejmenší,
aby nám zůstalo dost volného pole a času,
abychom věnovati se mohli těm problémům,
které nezbytně řešeny býti musí,
ač-li nemá utrpěti újmy naše
republika.
Ústavní listina a, jak doufám, také
prováděcí zákony k ní poskytnou
vám dostatečné příležitosti,
abyste osvědčili, na jak vysokém stupni politického
vzdělání náš národ stojí.
S dobrým svědomím doporučuji vám,
abyste ústavní listině, jak předložena
vám byla ústavním výborem, dali ústavní
schválení. (Hlučný potlesk.)
Předseda: Slovo vyžádal si pan ministerský
předseda. Uděluji mu je.
Min. předseda Tusar: Velectěné shromáždění!
Předkládáme Vám, pánové,
základy nového našeho státního
zřízení. V prvé řadě
jsou to základy ústavní, které podle
vzoru Francie a Ameriky všecky konstituční
a demokratické státy zavedly, s výjimkou
ovšem Anglie, která takových základních
zákonů ve smyslu kontinentálním nemá.
A právě tento případ Anglie, tato
výjimka Anglie tím jasněji ukazuje, že
psané základní zákony podávají
vedoucí zásady, skutečné základy
celé státní stavby. Smím říci
s dobrým svědomím, že naše základní
zákony, vypracované po bedlivých úvahách
a s použitím dobrých cizích vzorů
a zkušeností vyhovují všem slušným
požadavkům demokratické a pokrokové
politiky vnitřní a vnější, jak
to odpovídá potřebám právě
našeho státu.
V čelo ústavní listiny položili jsme
větu, že lid je zdrojem veškeré moci ve
státě. Tato věta je programem, který
ústavní listina a souvisící zákony
hledí praktikovati. Lid účastní se
na moci zákonodárné na základě
naprosto demokratického práva volebního.
Senát jest veskrze volen, není tedy proti zásadám
demokratickým. Zvláštní pozornosti zasluhuje
24 členný výbor podle § 54. ústavní
listiny: je tu postaráno o surogát zákonodárného
sboru pro případy, kdy tento sbor nemůže
zasedati a stát potřebuje učiniti neodkladná
opatření.
Postaráno jest o demokratisaci správy veřejné.
Živlu občanského má tu býti využito
podle možnosti nejvíce. Předloha o župních
a okresních úřadech je pokusem o dalekosáhlé
zlidovění veřejné správy. Vymezení
občanských práv a svobod je co nejštědřejší.
Ústavní listina chce býti opravdová
magna charta občanských svobod.
Co tu řečeno všeobecně, platí
zejména také o zákonu jazykovém. Tento
zákon nemá být pouze rámcový,
nýbrž základní. Jako ve všem usilovali
jsme také na tomto poli zreformovat správu za Rakouska
přejatou tím způsobem, aby spory jazykové
byly odklizeny, aneb alespoň odčiněny do
té míry, abychom se všichni mohli plně
věnovat těžkým problémům
hospodářským a finančním. Mluvíme-li
o základech naší ústavy, musíme
také vzpomenout hospodářských a finančních
základů celého státu. Je pravda, že
tyto těžké starosti mají všecky
státy Evropy, ba celého světa, ale tím
nestává se řešení našich
problémů hospodářských a finančních
snadnějším. Nepřeháním,
pravím-li, že naše nejlepší hlavy
budou se musit plně věnovat rozřešení
hospodářského a finančního
problému naší republiky. A proto musí
být naším úsilím, vyvarovat se
tomu neblahému dědictví Rakouska a Uherska
v oboru správy jazykové. Spory jazykové -
obávám se - snadno by se mohly zneužít
také hospodářsky a sociálně.
Jen slovem bych se chtěl dotknout výtky, která
se posud vládě a také Národnímu
shromáždění dělá, že
zákony ústavní oktrojujeme. Měl jsem
příležitost v nedávných rozmluvách
s německými vůdci věc objasnit a výtku
odmítnout. Náš stát, naše vláda
a tudíž také Národní shromáždění
byly uznány nejen vládami spojeneckými, nýbrž
také Německem a Rakouskem, které pařížskou
smlouvu přijaly.
Jsem si ovšem toho plně vědom, že zákony
samy, a sebe lepší zákon nestačí.
Také o zákonech platí slovo, že litera
ubíjí a duch oživuje. Půjde o to, jakým
duchem občanstvo československé republiky
bude prodchnuto. Náš cíl - a v tom můžeme
a musíme být všichni občané tohoto
státu svorní - je a musí být republika
a demokracie. A kdo praví: republika a demokracie, praví
zároveň: práce a pořádek.
Cílem naší politiky nejen zevnější,
nýbrž také vnitřní je proto mír,
mír na venek, mír doma, abychom všecky síly
mohli věnovat přetvoření a vytvoření
našeho obnoveného státu.
V tomto duchu a za tímto vznešeným cílen
nesou se také všecka ustanovení a zákony,
které se Národnímu shromáždění
předkládají.
Volební řád jest stejně svobodomyslný
a demokratický, jako volební řád obecní.
A o tomto řádu úsudek celé Evropy
byl jednohlasný, že je jeden z nejpokročilejších,
ne-li nejpokročilejší. Tento řád
odzbrojil vzdor našich německých krajanů.
Jsem jist, že volební řád do Národního
shromáždění přijmou se stejným,
třebaže nevysloveným zadostiučiněním.
Pokud jde o zřízení župní neboli
krajské, chci v této souvislosti pověděti
jen tolik: Předně, že se jím teprve
zavádí pravá a přímá
účast občanstva ve státní správě
v celém jejím rozsahu. Jde tu o úplný
odklon od vzoru rakouského; mohu říci, že
náš stát nebude v té příčině
státi za státy nejdemokratičtějšími.
Při tom bylo podle možnosti šetřeno toho,
co se dalo držeti z dosavadní správní
organisace. Nemusím vykládat, že samospráva
zemí za rakouské vlády mohla vlastně
jen živořiti. Pokud zemské celky mají
býti zachovány, tomu vyhovuje župní
zákon v míře dostatečné.
Vážnější snad je jiná námitka:
že rozložením zemí v župy vzdáváme
se toho historického útvaru, o který se opíraly
naše státoprávní požadavky. Proti
tomu však musím zdůraznit, že tyto státoprávní
požadavky jsme měli, pokud jsme neměli svého
státu. Avšak teď máme nejen historické
státní právo, nýbrž my máme
již subjekt toho práva, my máme svůj
stát a to je pro všecku budoucnost právním
titulem mnohem účinnějším a silnějším.
O problému župního zřízení
bude míti vláda ještě příležitost
zevrubněji se vysloviti.
Avšak pánové, dnes raději chci končit,
ponechávaje slavnému Národnímu shromáždění
další projednávání všech
předloh. Už teď chci však poděkovati
ústavnímu výboru, všem jeho členům
a vůbec všem těm, kteří o uskutečnění
nynějších předloh se přičinili.
Lituji zejména, že váženému panu
kol. ministru vnitra Švehlovi nemocí je znemožněno,
právě jemu, který tolik práce a času
věnoval ústavním předlohám,
významné této schůze osobně
se zúčastniti. Vím, že to byla práce
těžká, a plně ji oceňuji. Pravda,
že do jisté míry nám všem tato
práce byla potud usnadněna, že šlo zčásti
o formulování zásad, pro které naši
otcové a celé generace bojovali. Alespoň
od roku 1848 spory a boji o celou administrativu, o právo
jazykové a vůbec o všecky problémy státního
života byli jsme politicky vychováni do té
míry, že jsme si základní problémy
ústavní ujasnili, přinejmenším
jejich dosah uvědomili. Proto nyní mohli jsme v
době poměrně kratší dospět
k vypracování těchto zákonů.
Opakuji: To nevylučuje plné uznání
těm jednotlivcům, kteří měli
nesnadný úkol, naše politické názory
a zásady vtěsnat do přesné mluvy právnické.
Končím: Kéž ústavní zákony,
o kterých se usnesete, byly pro náš stát
tím, co od nich čekají všichni ti, kdo
na nich spolupracovali! (Výborně! Dlouhotrvající
potlesk.)
Předseda: Uděluji slovo dalšímu
referentu ke
2. zprávě ústavního výboru
o osnově zákona, jímž se stanoví
zásady jazykového práva v republice československé,
usnesené ústavním výborem podle §§
14 a 17 jednacího řádu (tisk č. 2442),
panu dru Hnídkovi.
Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Vážené
Národní shromáždění!
Ustavní výbor předkládá vám
osnovu zákona, kterým se upravují jazykové
poměry v naší republice. (Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím
o klid. Pánové, snad by nebylo záhodno, abyste
tady u oken se shromaždovali. To nemá žádného
smyslu.
Zpravodaj dr. Hnídek (pokračuje):
Jaký účel má tento jazykový
zákon? Tento jazykový zákon má především
ten účel, odstraniti staré jazykové
spory, které zmítaly Rakouskem a které nemálo
také přispěly k tomu, že Rakousko vzalo
za své, že Rakousko se rozpadlo. Výslovně
pravím: značnou měrou a to proto, poněvadž
na mnohých stranách jest názor, že právě
jsou to tyto spory jazykové, které byly příčinou
zkázy Rakouska. Dle mého jen přispěly
k rozdmychování nepořádků a
tím také k rozkladu. Hlavní příčina
ovšem, proč Rakousko padlo, byla bitva na Marně
a nebýti této bitvy na Marně, dodnes by bylo
Rakousko a bylo by nás utlačovalo dále. Dalším
účelem tohoto zákona jest odstraniti staré
křivdy, které byly na naší mateřštině
páchány a to již od staletí. Toto martyrium
naší mateřštiny ohlašuje se nám
již za prvních Přemyslovců a již
Dalimil o něm píše, vyvrcholuje v Bílé
Hoře a končí 28. říjnem. Není
ovšem dnes na místě vzpomínati těchto
starých ran, které se začínají
hojiti. Dalším úkolem jazykového zákona
jest vyplniti mírovou smlouvu, která nám
ukládá ochranu minorit.
V čem spočívá ochrana minorit a co
nám ukládá mírová smlouva st.
Germainská? Mírová smlouva st. Germainská
nám ukládá, abychom poskytli občanům
československým jiného jazyka než českého
přiměřenou možnost, aby před
soudem používali svého jazyka jak ústně
tak písemně. Tedy k tomu jsme mírovou smlouvou
zavázáni a k ničemu jinému více.
Prohlašuji tu hned, že my dáváme Němcům
a Maďarům daleko více než jsme povinni.
(Nepokoj.)
Předseda (zvoní): Prosím
o klid.
Zpravodaj dr. Hnídek (pokračuje):
Pánové! Prohlašuji to s tohoto místa
a přeji si, aby to slyšeno bylo hodně daleko,
aby to bylo slyšeno u našich spojenců v Paříži,
New Yorku a Washingtoně, že my dáváme
Němcům více, než jsme vázáni
mírovou smlouvou. Já k tomu připojuji: My
jim dáváme více než dle svého
chování k Československé republice
zasluhují, a my jim to dáváme dobrovolně.
(Výborně!)
Vzpomínáme-li křivd, které od staletí
na nás páchali Němci, tedy to skoro tak svádí
mimovolně k revanši a tím spíše,
vzpomeneme-li si, co Němci na nás chystali, jak
oni se domnívali po vítězné pro ně
válce. Máme bezpečné zprávy,
že měli uchystaný celý plán na
zničení českého národa, měli
již dopodrobna vypracovaný plán kolonisační
(Posl. Dubický: Vlastně expropriační!)
české země, a chtěli nás
úplně zgermanisovati. To měli v úmyslu
a to by právě svádělo k politice revanše.
A nyní záleží na nás a my stojíme
před velkou zkouškou státníkovou. Máme
se rozhodnouti, budeme-li provozovati politiku pomsty, politiku
revanše, anebo politiku spravedlnosti a politiku ušlechtilosti.
V tom právě spočívá velikost,
v tom spočívá ušlechtilost, dokázati
svému nepříteli, že jsme lepší
nežli on, že jsme ušlechtilejší i přes
to, že mně dělá zlo. Tedy dokázati,
že jsme lepšími, že nesáhneme k pomstě,
a při tom připomínám, že nesmíme,
rozhodneme-li se pro takovou politiku, ukázati na druhé
straně slabost. Kdo se bojí, kdo má strach,
ten prohraje. To my nesmíme ukázat.
Řekl jsem tedy, že nastává pro nás
zkouška státníkova. My máme ukázati
nyní, na kolik jsme se odrakouštili. Vlády
rakouské neměly nic pilnějšího
na práci, než provozovat t. zv. špendlíkovou
politiku, ony nás stále dráždily, neustále
svou politikou podpichovaly a neustále nás uváděly
přímo v zoufalství. A nyní jest otázka,
máme-li my jíti toutéž cestou, jako
šly ony. Říkám hned, že nikoliv.
My musíme ukázati, že stojíme daleko
výše, že stojíme vysoko, ale dokázati,
že se nebojíme. Běží nyní
o řešení problému Němců,
Maďarův a Poláků v naší
republice, běží nyní o to, upraviti
otázku tak, abychom ukázali, že tento stát
je náš, že tento stát je československý,
a dáti mu také ráz náš, ale zároveň
také abychom ukázali se spravedlivými. Jsem
si ovšem vědom a nesmíme si tajiti, že
Němci nebudou spokojeni. Jsem přesvědčen,
že čím více Němcům budeme
dávati, tím více budou křičeti.
My musíme však ukázati Evropě, že
ten křik jejich je neoprávněný, že
ten křik je nespravedlivý a běží
nyní o to, dokázati to. Dnes již ovšem
nejsme pod firmou Rakouska, dnes jsme samostatným státem,
ale Evropa na nás se dívá. My musíme
ukázati, že jsme spravedlivými, byť by
i Němci sebe více křičeli. Výslovně
připomínám, že mentalita Němců
naprosto se nezměnila. Němci budou křičeti,
že jsou potlačováni, všude tam, kde nemohou
vládnouti, to je nesporná věc. Nejlepším
důkazem, že mentalita Němců se nezměnila,
je článek "Vossische Ztg.", který
vyšel po provedení plebiscitu ve Šlesviku. Tento
článek přinesl dr. Kramář do
dnešního výboru.