Pokud se týče biografů, snad v tomto směru
můj názor je chybný, snad se mýlím,
ale mám po zkušenostech z doby poslední o biografech
svůj ustálený názor. Promiňte
mi, že při této příležitosti
považuji za nutno to prohlásiti. Válkou nastala
značná demoralisace. Na této demoralisaci
dle mého názoru i biografy mají svůj
podíl. (Souhlas.) To, čemu jsme se v dobách
dřívějších bránili, té
otravné literatuře, těm krvákům,
nahrazují dnes biografy, neboť převážná
většina dnešních biografů, prosím,
to jest krvák v živých barvách. (Hlas:
To jest správné!) A přirozeně
po této stránce, když vidím mnoho a
mnoho těch plakátů na ulici, zdá se
mi, že ta otrava se šíří a že
by bylo velmi nutno, se strany povolaných činitelů
této - ne snad moderní, ale v té dnešní
době tak to zní - otravě náležitě
čeliti. Pokud jde o stránku vyhražování
licencí biografických invalidům, mám
určité obavy, že v celé řadě
případů nedosáhlo by se toho pravého
účelu, když koncesse biografická invalidům
se propůjčí. Mám určité
obavy, ale nerozpakoval bych se ani okamžik žádati,
aby zdaněny byly biografy na míru nejvyšší,
na krajně myslitelnou výši a aby čistý
zisk z této daně plynul výhradně a
jedině ve prospěch sociální péče;
vedle toho nechť cestou nařizovací anebo jiným
způsobem se zařídí, aby v biografech
nalezli zaměstnání slušně placeného
invalidé a váleční poškozenci.
Tímto způsobem, domnívám se, že
otázka tato byla by nejlépe ve prospěch invalidů
vyřešena.
Ale jest nutno, žalovati na úkaz doby. Prosím,
trafiky. Trafiky vyhradily se a mají býti vyhraženy
invalidům. Doposud neděje se tak přesně,
vyžaduje to také určité doby, pravda,
ale mám další bolest, se kterou jsme se v poslední
době setkali. Invalida dostane trafiku, (Posl. Sechtr:
Ale nedostane přídělu!) - to jest také
vedlejší - trafiky dostanou váleční
poškozenci nejtěžší, ale současně,
jak obdrží trafiku, dostane výpověď
z toho krámku, kde byla 20 - 30 let provozována,
a nedostane možnost, aby jinou prodejní místnost
získal. Přirozeně tím nastává
roztrpčení značné v řadách
invalidů. Prohlásil jsem to již 8. dubna s
tohoto místa: Invalidé, váleční
poškozenci, velmi dobře jsou si vědomi toho,
že v době, kdy válka pro ně byla neštěstím,
v době, kdy oni obětovali své zdraví
za cizí zájmy, doma celá řada byla
těch, (Slyšte!) kterým válka
byla zlatým zdrojem, doma celá řada byla
těch, kteří v té době získali
velikého jmění. A právě v těchto
případech mnohdy naráží se na
největší nepochopení. Jest samozřejmo,
že ta láska, která objevila se v počátcích
války, - kde kdo tehdy tlačil se ke zraněným,
prokazoval jim pozornosti atd. - byla platonická a do značné
míry nejenom platonická, ale vypočítaná,
určitě vypočítaná, z určitých
důvodů se tak dělalo.
Tyto věci jsou celkem tak známy, že není
třeba, abych o těchto otázkách poněkud
obšírněji dovolil si mluviti. (Posl. Kouša:
Na černou Máry se lepila celá pražská
smetánka!) Ano.
Já dnes - a statistikou to dokáži ihned - stěžuji
sobě také v tom směru, že naše
úřady a jest to v první řadě
zemský úřad pro péči o válečné
poškozence v Čechách, který má
dobrou snahu pracovati v zájmu válečných
poškozenců, ale naráží na nepochopení
i tam, kde toho nepochopení by nemusilo býti. Tam,
kde jedná se o sprostředkování práce,
tam, kde invalida hlásí se o práci, tam,
kde přeje si, aby pracovati mohl - pravda, dovedeme chápati,
za dnešních stísněných poměrů
v celkovém rámci jest těžko zaměstnati
zdravé lidi, tím obtížněji jest
možno zaměstnati invalidy, na tak málo porozumění,
na jaké v tomto směru jsme přišli, přece
jen přijíti jsme nemusili. Náš zemský
úřad pro péči o válečné
poškozence jest v činnosti od května loňského
roku. Data, která mám tu po ruce, nemohou přirozeně
úplně vystihnouti tuto otázku, ale jsou zajímavá.
Do konce prosince bylo oznámených 940 míst
pro válečné poškozence a mezi těmito
940 byly dvě třetiny, kde stát - různá
ministerstva atd. - žádal do svých služeb
válečné poškozence. (Hlas: Slyšte!)
Válečných poškozenců hlásilo
se o práci v této době u tohoto úřadu
tři tisíce. Tři tisíce jich chtělo
pracovati, obsazeno bylo však pouze míst 613 v převážné
většině výhradně ve službách
státních. Soukromí zaměstnavatelé
neměli dostatečného pochopení. Soukromí
zaměstnavatelé namnoze, jakmile přijde invalida,
který by mohl určitou práci konati, prostě
již práce pro něho nemají. (Posl.
Srnec: Totéž se děje též u úřadů
okresních!) I u úřadů. V tomto
směru, i zde u úřadů jest třeba
více pochopení, ale i se strany široké
veřejnosti jest třeba více pochopení,
kde nežádá invalida nic více, nic méně,
než prostě práci. (Souhlas.) V tom směru
má nárok na to, aby více pochopení
bylo a ne, aby takovým způsobem bylo mu dnes briskně
dáváno na jevo, že jest méně
cenným, že jest prostě obětí
světové války. To bolí, to bolí
v první řadě invalidu.
Já bych si dovolil poukázati stručně
ještě několika málo slovy na to, co
bylo za tuto krátkou dobu vykonáno. 72 družstva
ustavená, o kterých jsem se letmo zmínil,
celkem prosperují. Přirozeně úřad
pro péči o válečné poškozence
byl veden snahou, aby také umožnil jednotlivcům,
státi se samostatnými. Stalo se tak v celé
řadě případů. Byla zřízena
řada živností - 35 krejčovských,
28 obuvnických, 18 povoznických, 3 kamenické,
14 kantínských, 2 brusířské,
32 hokynářských - zdá se mi, že
to hokynářství nebude případně
takové, jak se na ně někdo dívá
- jedno tkalcovské, dvě zámečnické,
jedno knihařské, 16 truhlářských,
3 bednářské, 6 klempířských,
8 natěračských, 12 tesařských,
3 sklářské, 4 kamnářské,
4 soustružnické a 16 holičských, celkem
211 živností a tím umožněno, aby
se invalidé osamostatnili a zajistili sobě existenci.
Já znova opakuji: jest to nepatrný zlomek, naprosto
nepatrný zlomek toho, co nutno vykonat, ale ukázkou
uvádím, že po této stránce už
přece něco vykonáno bylo.
Zvláštním problémem v otázce
invalidní je otázka těch, kteří
jakožto váleční poškozenci nejvíce
byli poškozeni. Jsou to naši slepci. Každý
invalida, těžký invalida - jak jsem si dovolil
oznámiti, máme těžké invalidy
- svojí snahou pracuje, může pracovat, má
radost ze života, třebas přirozeně není
to ta radost čistá, nezkažená, jaké
může používati ten, který nijaké
ztráty neutrpěl. Ale, velectění, úděl
slepce, který ve svém nejkrásnějším
věku ztratil zrak, který zde tu věčnou
temnotu má před sebou, úděl tohoto
válečného poškozence je trudný,
je jistě daleko bolestnější. Já
jsem prohlásil nedávno na manifestační
schůzi slepců, - a já si dovolím z
tohoto místa to opakovat - že snad je štěstím,
že v celé republice počet těchto nešťastníků
není tak veliký, jakého jsme se obávali,
přes to, že číslo je hrozné.
Máme 700 slepců v republice, 700 válečných
slepců. Já jsem řekl a jsem pevně
přesvědčen, že v naší republice
nestane se, aby těžký válečný
poškozenec, aby slepec byl postaven do takové situace,
kde by nejnutnější existence jemu zajištěna
nebyla. (Výborně!)
Ba naopak jsem přesvědčen, že o tyto
nešťastníky, o oběti světové
války v pravém slova smyslu nejvíce poškozené
bude do té míry postaráno, aby nemusili na
ulici natahovat ruky a po haléřích žebrati.
Vím, že to má své potíže,
- já dovolím si v zákoně samotném
poukázati, že zrovna na slepce bylo pamatováno
a tato otázka byla zdůrazněna - ale nemám
obavy, naopak pevně doufám, že naši slepci
nebudou míti příčiny ku stížnostem,
že bude o ně postaráno do té míry,
jako o nešťastné oběti světové
války, aby jako lidé mohli žíti. (Výborně!)
Nyní několik slov k předloze samé.
Jak jsem již v úvodu řekl, zákon navrhovaný
neodškodňuje válečného poškozence
za ztráty, které ve světové válce
utrpěl. Snad by to bylo dobré a správné.
Já pamatuji na slova pana referenta kol. dra. Schieszla,
který s tohoto místa tehdy hájil názor,
aby po této stránce zákon byl vybudován.
Ale teď, když jsme vázáni celkovou situací
republiky, finanční naší silou, zdá
se mi, že v zájmu celkového hospodářského
života, v zájmu válečných poškozenců
bude, aby zákon, třeba snad úplně
neuspokojil, třeba snad někde zdál se býti
nedokonalým, alespoň zajistil to nejnutnější
a to, co v zákoně je dáno, aby také
bylo dodrženo. Obávám se však při
tom jedné věci, jednoho se bojím: aby tam,
kde je zákon dobrým, výklad toho zákona
nebyl takovým. Bojím se jednotlivců, ne celku,
té naší byrokracie, kde každou chvílí
- v Berouně, prosím, před 14 dny - škrtnutím
pera všem válečným poškozencům
zastaví se výplaty vyživovacích podpor,
mezi nimiž jsou lidé 70 - 80 % invalidní. (Posl.
Sladký: Proč?) Zbytečně! Páni
prostě neuvažují a škrtnutím pera
zastaví všechny podpory, protože vyšlo nařízení,
aby byly provedeny případné revise podpor
a kde jich není třeba, aby byly zastaveny. Pánové
si usnadní práci a prostě zastaví
podpory všem. Toho se obávám; ovšem domnívám
se, že i takovým přehmatům bude nutno
brániti.
Zákon byl dnes rozdán tiskem. Dovolím si
poukázati na zvláště důležitá
ustanovení zákona, kterým i jak subkomitét,
tak i sociálně-politický výbor podrobně
a zevrubně se zabýval. V první řadě
tanula nám na mysli otázka těžkých
válečných poškozenců, a to jest
jasné. Jistě všichni máme na zřeteli
těžké válečné poškozence,
vdovy a sirotky. Byli to opětně naši slepci,
naši těžce zranění invalidé,
kteří projevovali obavy a snad oprávněné
obavy o §§ 2., 3. a 4. zákona. Sociálně-politický
výbor odlišně od předlohy navržené
ministerstvem sociální péče vsunul
nový § a to 5., který zní:
"Ve prospěch válečných poškozenců
úplně osleplých nebo úplně
neschopných výdělku a odkázaných
na pomoc třetích osob, může ministerstvo
sociální péče v dohodě s ministerstvem
financí povoliti v jednotlivých případech
výjimky z ustanovení §§ 2. a 4."
To znamená, že v každém případě
zvláště pozoruhodném a odůvodněném
ministerstvo sociální péče má
vždy možnost, bez ohledu na §§ 2. a 4. učiniti
výjimky. Jsme pevně přesvědčeni,
že v tomto směru jistě jest také o to
postaráno a obavy, oprávněné obavy
jsou jaksi seslabeny, - neřekl bych odstraněny -
ale seslabeny.
Jednou z důležitých otázek, která
vlastně jest trestí zákona, jest výše
invalidní renty, která při plné neschopnosti
ku práci počíná 85 %, které
jsou čítány jako 100 % a znamená 1800.-
K ročně. Jest to málo, o tom není
jistě sporu, jest to nedostačitelné.
§em 9. nastává určité nadlepšení,
kde "Invalidům, kteří jsou tak bezmocni,
že potřebují stále péče
cizí, může ministerstvo sociální
péče v dohodě s ministerstvem financí
zvýšiti základní invalidní důchod
až o 50 %, v případech zvláštního
ohledu nutných, zejména při invalidech úplně
osleplých, až o 100 %."
Zde tento paragraf nadlepšuje právě těžkým
invalidům, a to právě v těch případech,
kde jistě jest oprávněný požadavek
zlepšení této stanovené renty. Pro dobu
přechodnou, pro dobu drahoty jest všeobecné
zvýšení drahotní o 50 %, které
platí do konce tohoto roku, ministerstvo sociální
péče však po dohodě s ostatními
ministerstvy má na vůli i pro příští
rok, potrvají-li drahotní poměry, tento drahotní
příspěvek ponechati. (Nepokoj.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Zpravodaj posl. Ant. Novák (pokračuje):
Dosti dlouho a zvláště podrobně ve výboru
sociálně-politickém projednávána
byla výše renty vdovské a současně
i výše renty sirotčí. Renta vdovská
při plné neschopnosti ku práci dle osnovy
zákonné, předložené ministerstvem
sociální péče, čila K 500.-.
Každý a my všichni měli jsme snahu a každý
to uzná, že obnos 500.- K jest malý, aby byla
zvýšena, a také byl jednotný názor
v sociálně-politickém výboru, aby
tato renta vdovská byla zvýšena na K 600--,
a také skutečně zvýšena byla.
Zvláště důležitým odstavcem
jest odstavec, který pojednává o důchodu
sirotčím. Důchod sirotčí v
původní vládní osnově byl 200
K, 150 K. Zde jistě nastalo takové, řekl
bych, rozladění, jelikož nikdo nedovede chápati,
že vdova, která má více dětí,
pro to prvé děcko má dostati o něco
větší obnos a, protože jich má
více, že pro to druhé děcko má
dostati již méně. (Posl. Zeminová:
To je těžká křivda!) Jistě
je to nepochopitelné a nikdo to nemůže odůvodniti.
Právě takové vdově, která má
více dětí, která má 2, 3, 4
děti, naopak, poněvadž musí se věnovati
těmto dětem, je přímo znemožněno,
aby se mohla věnovati snad nějaké výdělečné
práci. Ale stávající předpisy
zákona, které jsou platné pro státní
zaměstnance, také na tomto podkladě zbudované,
byly zde do jisté míry překážkou,
že při nejlepší vůli výboru
se nepodařilo, aby nastala zde správná změna,
která nerozděluje děcka, ale stanoví
pro každé děcko stejný požitek.
Zákon byl zlepšen do té míry, že
důchod sirotčí pro první dítě
zvýšen byl na 300 K, pro každé další
o 250 K. Sirotkům, ztrativším oba rodiče,
nebo matkou zcela zanedbaným, zvyšuje se důchod
o 50 procent. Při tomto § 23. dovoluji si za souhlasu
ministerstva sociální péče a za souhlasu
výboru sociálně-politického navrhnouti
změnu, která v tisku není obsažena,
t. j., aby obnos 250 K byl pozměněn na 252 K, tedy
o 2 K. Jistě na první pohled je patrno, že
děje se tak z důvodů matematických,
jelikož číslo 250 není dobře
bez zlomku dělitelno dvanácti a ten obnos tak nepatrný
usnadňuje do jisté míry tu velkou práci,
která potom nastane, tak že nebude jistě námitek
proti tomu, aby ta práce byla usnadněna.
Jest zde ještě celá řada dalších
jistě důležitých ustanovení a
já jsem byl upozorněn před referátem,
že pokud se týče § 29., kde se stanoví,
že každý, také kdo jest v cizině,
může svůj nárok na důchod uplatniti
v době 10 let, jest určitá obava, že
by se mohlo tohoto odstavce zneužíti. Já ovšem
nemám důvodu, abych nějakou změnu
- a také jest to nepřípustno - navrhoval.
Prosím, aby byla ještě také nepatrná
změna provedena v § 30., odstavci třetím,
který zní dle zprávy výborové:
Důchod jest splatný v měsíčních
lhůtách ku předu. Poštovní spořitelna
z důvodů jasných prohlašuje, že
nemůže zaručiti obzvláště
pro první dobu, aby ten veliký počet čísel
byl vyexpedován, aby každý také přesně
dle zákona důchod ku předu obdržel.
Jest zde pochopitelné, že určité zdržení
bude, ale nějakou lhůtu jest těžko stanoviti,
14denní nebo 3nedělní, do které každý
důchodce svůj požitek má obdržeti.
Aby bylo vyvarováno nepříjemnosti, jelikož
jest v zákoně jasné, - a co jest v zákoně,
platí - že důchod jest splatný v měsíčních
lhůtách ku předu a aby prospěno bylo
celkové manipulaci, prosím opětně
za souhlasu sociálně-politického výboru,
aby toto slůvko "ku předu" bylo
zde škrtnuto.
Jest zde nutno poukázati na některá ustanovení
která v zákoně nejsou a která mají
býti řešena resolucí, otisknutou v závěru.
Zákon náš po stránce té, o které
chci mluviti, jest nedostatečný, nepamatuje v žádném
případě na to, když invalida zemře.
Když invalida zemře, pochopitelně rodina jeho
jest v tísnivé situaci. Těch několik
málo měsíců během té
krátké doby od května náš úřad
pro péči o válečné poškozence
měl po této stránce těžké
postavení. Invalida zemře, vdova obrátí
se o pomoc, ale úřad nemá dostatečných
prostředků, aby dostatečnou pomoc jí
mohl poskytnouti. I zde mám také po ruce cifry,
jakým způsobem po této stránce bylo
postupováno, kde vdovám, sirotkům této
mimořádné výpomoci v nepatrném
množství mohlo se dostati a je přece jen nutno,
aby v takové situaci rodina se neoctla tam, kde nemá
prostě žádných prostředků.
Zákon republiky německo-rakouské tuto otázku
řeší. Zákon náš jí
neřeší. V resoluci, která k závěru
je připojena, vyhovuje se přání organisace
invalidů v tom směru, aby zvláštním
pojištěním pro případ úmrtí
váleční poškozenci byli zajištěni.
Pojistné prémie mají býti hraženy
z důchodů. Samozřejmě, že bude
dalším úkolem úřadů, aby
tato otázka ku přání válečných
poškozenců byla pokud možno nejlépe vyřešena.
Když jsem měl příležitost s našimi
válečnými poškozenci mluviti, když
jsme projednávali tento zákon, naši váleční
poškozenci plným právem ukazovali, že
přijetím tohoto zákona požitky dosavadní
válečných poškozenců se podstatně
změní v jejich neprospěch. Dnes tam, kde
dostávají vyživovací příspěvek,
mnohdy požitek těchto válečných
poškozenců jest vyšší, než který
zákonem tímto jim bude zaručen. Spravedlivě
ale nutno počítati s tím, že to jest
zákonný stav, t. j. trvalý zákon do
budoucna, ale vyplácení vyživovacích
podpor jest přechodné, jest dočasné
a snad dříve, snad později musí přijíti
k tomu, aby bylo zastaveno, aby bylo zrušeno.
Ještě některé důležité
momenty nutno vzíti v úvahu, o kterých sociálně-politický
výbor jednal. Zákon předložený
neřeší zájmů vojenských
invalidů z doby předválečné,
kterých máme také slušný počet.
Současně neřeší zájmů,
neřeší otázky případných
poškozenců válečných v době
budoucí. Zde jedná se prostě o oběti
světové války a bude nutno, zvláštní
předlohou zákona i tyto otázky upraviti.
Považuji za svou povinnost, zmíniti se o oprávněném
požadavku, který byl tlumočen naší
organisací legionářů. Zákon
nečiní rozdílu mezi invalidou, měří
stejnoměrně invalidům, nechť stáli
v legiích, nechť stáli mimo legie. Zástupci
legionářů při schůzích,
kde tato otázka byla projednávána, poukázali
na celkem známý, ale na výsost důležitý
zjev. V té době, kdy za hranicemi tvořily
se nové formace, v té době, kdy naše
legie, které spolupracovaly na tvoření našeho
státu za hranicemi, se formovaly, přeběhla
řada bývalých rakouských důstojníků
z fronty na stranu druhou a vstoupila do legií pochopitelně
jako prostí vojíni, jako střelci, poněvadž
při vstupu do legie nenesl tam nikdo svou hodnost. Stal
se značný počet případů,
že tito, kteří na straně jedné
riskovali znovu život, obětovali zájem svých
drahých doma, padli, nebo stali se invalidy, aniž
by dosáhli dřívější hodnosti,
kterou měli v armádě rakouské. Jest
pochopitelné a samozřejmé, že pozůstalí
po těchto hrdinech, že, ti, kteří se
stali invalidy, nemohou býti trestáni tím
způsobem, aby jejich pozůstalí brali menší
požitky oproti svým dřívějším
kamarádům, kteří setrvali v armádě
rakouské. To by byla nespravedlnost. Po dohodě s
ministrem Národní obrany tato otázka již
se upravuje. Týká se v první řadě
našich legií ruských. Legií italských
a na frontě francouzské se to netýká,
poněvadž tam již se to upravilo. Otázka
ta se upravuje a bude upravena do té míry, aby všichni
ti, kteří měli dříve určitou
hodnost důstojnickou v armádě rakouské,
dosáhli své hodnosti, případně
dodatečně budou povýšeni a jejich pozůstalí
dostanou nároky, jaké jim patří.
Jest jen správné, aby legionářům
vedle tohoto zákona zvláštním fondem,
který svého času byl povolen, byla situace
usnadněna, aby jaksi byli odměněni. Pravda,
řeknu nepokrytě, přál bych si, aby
každému invalidovi mohlo býti připočítáno,
pokud možno, nejvyšší odškodné,
ale poměry jsou těžké a do té
míry stísněné. Toto přání,
jako bylo přáním celého sociálně-politického
výboru, jest prostě přáním,
ale bylo nutno přihlížeti ke skutečnému
stavu a poměrům, v jakých žijeme.