Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Jak posuzuje se tato činnost bank v žurnalistice, eventuelně v jednotlivých politických stranách, stůjte zde citáty některých časopisů. Tak na příklad "Svoboda", denní orgán strany agrární na Moravě z péra bývalého člena Národního shromáždění Stoupala uveřejnila článek o bankách, v němž se praví: "Přemoc kapitálu - ať jest kdekoliv - jest dnes nemyslitelná, poněvadž utiskuje drobného člověka venkovského daleko více, než městského, který v našem státě si soustavně dobývá lepšího postavení. Tedy náš chudý venkovský lid také od bank nic dobrého neužil, ba naopak, právě on pocítil "blahodárné" jejich působení v cenách všeho toho, co kupoval, ať to byla niť nebo kolomaz, ať mýdlo, ať pluh, nebo secí stroj. Banky, jež před válkou si nevšímaly domácího obchodu a vyssávaly tu jen vklady, aby s nimi mohli "kšeftovati" polští židé v Haliči, za války vzplanuly najednou obrovskou láskou k českému obchodu a chopily se všeho, čím se dalo "výnosně" obchodovati. Jejich heslo bylo a jest jednoduché: vydělati, mnoho vydělati za každou cenu, jakýmkoliv způsobem a na čemkoliv. Teď na konec se vrhly na soustavné drancování lesů, které jim různí kobylkáři, když poznali, že udeřila poslední hodina, dali k disposici. Thurn-Taxis i Herberstein prodali nejkrásnější les nějakým vídeňským bankám, které prostřednictvím Moravské agrární a průmyslové a Pozemkové banky se pustily do drancování celého Jevíčska takovým způsobem, že ministerstvo zemědělství na naše zakročení ihned další drancování zakázalo. Byl tu systém: kácet, kácet, kácet, desítky, ba celé lesy, celé hory. Nejde to ani odvážeti a neodveze se to, ale aristokraté i banky chtějí si svoje zajistiti a urvati, co se urvati dá, dokud je čas.

Že však dnešní způsob obchodování bank jest neudržitelný, o tom není žádného sporu. Připravujte zlidovění bank, zanechte všeho špinavého obchodování, vykonejte také svoji povinnost k republice tím, že připravíte své zlidovění a učiníte ze sebe užitečný článek v hospodářském životě republiky."

"Právo Lidu" o obchodu bank se zbožím napsalo: "Měli jsme během války častěji příležitost upozorniti na to, jakých nekalých obchodů se některé české banky za války chytaly, aby ohromné miliony válečnými lichváři u nich ukládané, uvedly do dalšího spekulačního obchodu, zaručujícího stapercentní zisky.

Mezi tyto banky náleží v první řadě banka "Bohemia", která, jak z její nabídky jest zřejmo, kramaří se vším možným a zadržuje různé zboží veřejnému obchodu. Jest jisto, že touto kramářskou činností bank, jež byly a jsou ještě dnes jedním z hlavních článků řetězového obchodu, byla činnost válečných lichvářů ve značné míře zapodpořena, že činnost ta byla jimi kryta, a že tyto banky, neštítící se obchodovati ani se syrečky, přispěly v podstatné míře k nesnesitelné dnešní drahotě životních potřeb.

"Československý Denník", orgán živnostenské strany, uveřejňuje delší článek o nezdravé působností bank a praví:

"Tato činnost bank znemožňuje zdravý rozvoj obchodu, živností i průmyslu, neboť vede k faktickým monopolům tržebním i výrobním, k úplnému ovládání trhu, diktování cen, vykořisťování spotřebitelů a úplnému zničení nebo aspoň zotročení samostatných výrobců a obchodníků. Tímto způsobem podporuje a zakořeňuje se kapitalistický systém ve vývoji hospodářském a proletarisuje se střední stav. Banky stávají se touto činností nejnebezpečnějšími kapitalistickými podniky, ničícími existenci hospodářsky samostatných živnostníků, obchodníků a průmyslníků a uspišují tak strašnou převahou kapitálovou hospodářský proces k úplnému zkapitalisování výroby a obchodu a jeho soustředění v několika kapitalistických společnostech." -Proto také živnostnictvo, obchodnictvo i dělnictvo, vedeno zdravým instinktem, vystihuje správně toto veliké nebezpečí, jež mu hrozí z tohoto působení bank a dožaduje se se vším důrazem zasáhnutí cestou zákona proti této ničivé činnosti bank a žádá, aby bankám byl obchod zbožím i výroba vůbec zakázána.

Vzhledem k tomu živnostenské korporace, odborové i politické, a pokud je mně známo, také organisace rolnické i dělnické na svých sjezdech a schůzích i ve svých organisacích učinily prohlášení, ve kterých protestují proti této činnosti bank a žádají, aby byla omezena, nebo dokonce zamezena.

Pokud se týče názorů obchodních a živnostenských kruhů, representovaných obchodní a živnostenskou komorou v Praze, uvádím zde citát z dopisu, který mne došel na můj dotaz, jaké má stanovisko k návrhu podanému a zde projednávanému. Dopis zní:

"V poslední době byla pražská komora vyzvána ministerstvem financí, aby se vyjádřila o tom, jak pohlíží na stále rostoucí rozšiřování se obchodů bank se zbožím. Komora tu odpověděla, že de lage lata, pokud obchod ten vykazuje určité znaky, jež v každém konkrétním případě musí býti zvláště vyšetřeny, nelze činiti proti obchodům takovým námitek. Ovšem i komora sdílí stanovisko, projevené v novoročních "Nár. Listech" p. ministrem obchodu, dle něhož přílišné rozšiřování působnosti bank na obchod se zbožím v nejširším toho slova významu s hlediska celohospodářského nelze schvalovati a že těžisko působnosti bank má i nadále zůstati v činnosti úvěrní."

Odborová organisace obchodnická, "Československá obchodnická Jednota", k písemnému dotazu, jejž jsem na ni učinil, odpověděla: "Obchodnická Jednota ze zásadních důvodů stavěla a staví se proti obchodování bank se zbožím, poněvadž úkolem bank jest, zabývati se obchody peněžními a nikoliv obchody se zbožím."

To jsou hlasy jednak politických stran, jednak odborových organisací, pokud se týče obchodu bank se zbožím. Avšak i význační národohospodáři o této otázce vyslovují se v tomtéž smyslu, jako uvedené korporace a jak také vyzněl referát živnostenského výboru. Tak na př. bývalý ministr financí prof. dr. C. Horáček v "Obzoru národohospodářském" loňského ročníku na str. 51. a 52. píše:

"Přímá účast bank v podnikání obchodním a průmyslovém přispívá značně k urychlení soustřeďovací tendence". Tato tendence přirozeně vede k tvoření kartelů a trustů mezi zúčastněnými bankami samými. Soutěž outsiderů proti tomu je bezmocnou a tito jsou nuceni vzdáti se samostatné existence a odevzdati se mocným bankám na milost a nemilost. To vede dále k faktickým monopolům tržebním a výrobním a ke všem důsledkům monopolovým: ovládání trhu, jednostrannému diktování cen, vykořisťování spotřebitelstva atd.

Ale i po stránce sociální toto zasahování bank v obory soukromého podnikání tržebního a průmyslového není bez významu. Jím podporuje a utvrzuje se kapitalistický ráz ve vývoji hospodářském.

Převaha kapitálu (bankovního) nejen jako činitele výrobního, nýbrž zejména i jakožto faktora distribučního, rozhodného pro poměr účasti jednotlivých činitelů výrobních na rozvržení celkového národního důchodu, tedy vykonávajícího vliv na výši mzdy a sociální postavení dělnictva, vystupuje tím značně do popředí. A v tom je jistá povážlivá otázka sociální. Vlivem bank se takto sociální protivy přiostřují.

Banky provádějí soustřeďování kapitálu, a velkovýroby a obchodu, ony uspišují onen akumulační postup, o němž psal Marx, že vede soustavně k stále výlučnějšímu podnikání, k expropriaci drobných podnikatelů podnikateli velkými, kteří na konec sami společností budou vyvlastněni. Tento postup a toto nebezpečí zasahování bank v soukromopodnikatelskou činnost výrobní a tržební bylo v posledních letech a zejména v dobách válečných posíleno a urychleno a je zajímavo, že v novoročním projevu min. obchodu dra Stránského ozývá se jakýsi tlumený ozvuk tohoto nebezpečí, které nám hrozí se strany bank."

České banky tedy musí se připraviti v mnohém směru na zasahování do své svobody i činnosti a musí je přijmouti jakožto výslednici nových proudů i jako hospodářskou nutnost.

Banky a zvláště jejich výstřelky v obchodu musí býti přivedeny opětně na normální koleje bank ostatních kulturních států, tak zvláště bank v Anglii a Francii, které zabývají se výhradně obchodem finančním a musí býti přivedeny k názoru, že zvláště obchod detailní, když již by snad velkoobchod a komisionářský obchod byl ponechán v jistém měřítku bankám, tedy obchod detailní a živnostenská výroba a řemeslnická práce musí býti ponechána výhradně svobodnému a legitimnímu obchodu, živnostem a družstvům. Do této sféry činnosti nemají banky co zasahovati. Jisto jest, že kdyby banky dále v tomto směru bezohledně postupovaly jako dosud, že by koncentrací kapitálu prováděly koncentraci výrobní a obchodní, postavily by proti sobě zvláště veškeré vrstvy středostavovské i konsumenty, poněvadž touto svojí působností ohrožovaly by existenci středních stavů vůbec a ohrožovaly by také, pokud se týče zvláště zmonopolisování výroby a obchodu ve svých rukou, také zdravý obchod a zdravou normální politiku cenovou v obchodě i výrobě. Jest tedy jistě odůvodněno, když živnostenský výbor, uváživ všechny tyto okolnosti, přišel k názoru, že jest zapotřebí, aby obchod bank se zbožím do jisté míry byl omezen a kontrolován a aby pokud obchodu se týče, pouze obchod zahraniční, komisionářský a velkoobchod snad byl do jisté míry bankám ponechán, avšak obchod v malém naprosto aby byl bankám zamezen.

Při té příležitosti je nutno zmíniti se ještě o novém druhu bank. V poslední době se zřizují tak zvané banky svépomocné, anebo banky odborné. Banky svépomocné mají za účel určité druhy buď odborů výrobních nebo obchodních, nebo družstevnictví financovati. Mají tedy za účel podporovati svépomoc.

Tyto banky zřizují dnes nejen družstva dělnická, nýbrž také určité odbory a družstva živnostenská a obchodní. Na tyto banky jest pohlížeti jako na novou formu svépomocného hnutí. Těmto bankám jest ponechati pokud možná více volnosti v opatřování zboží i surovin, poněvadž jejich účelem je podpora svépomoci živnostníků, obchodníků a konsumentů.

Živnostenský výbor, pojednav o všech zde uvedených důvodech, navrhuje Národnímu shromáždění:

Národní shromáždění se usnáší, aby vláda učinila příslušná opatření, by obchod bank se zbožím a surovinami byl úředními orgány kontrolován a detailní obchod toho druhu u bank byl vůbec zamezen. Mimo velkoobchod zahraniční budiž za bankovní obchod v technickém slova smyslu považován zvláště kommissionářský obchod ve velkém.

Prosím, aby resoluční návrh živnostenského výboru byl slavným Národním shromážděním schválen. (Výborně! Potlesk.).

Předseda (zvoní): Druhý pan zpravodaj kol. Kadlčák se vzdal slova. Ke slovu není nikdo přihlášen. Debata odpadá. Přistoupíme k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.).

Je nám hlasovati o resolučním návrhu, obsaženém ve zprávě výboru živnostenského a rozpočtového, za nějž se právě přimlouval p. zpravodaj.

Kdo souhlasí s návrhem resolučním, obsaženém ve zprávě výboru živnostenského a rozpočtového, prosím, aby povstal. (Děje se.).

To je většina. Návrh je schválen, a tím je tento odstavec denního pořádku vyřízen.

Přistoupíme k odstavci druhému, jímž jest zpráva kulturního výboru o petici č. 1470 (tisk č. 2403).

Zpravodajem jest kol. dr. Krejčí, uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Krejčí: Vážené Národní shromáždění!

Sjezd židovských učitelů obecných a středních škol, konaný v červnu minulého roku v Olomouci, zaslal předsednictvu Národního shromáždění telegram, v němž žádá, aby předseda podporoval snahy židovského národa o uskutečnění práva na vlastní školství.

Ráčíte se snad, pánové, pamatovati, že po převratu utvořila se u nás židovská národní rada, jakožto zástupkyně oněch židů, kteří se cítí zvláštním národem vedle Čechů a Němců, a kteří se nazývají Zionisty. Tato rada zaslala tehdejšímu Národnímu výboru memorandum, v němž dožadují se přiznání práv menšinových ve smyslu národního sebeurčení, a v témž duchu složen jest také telegram, jenž se stal předmětem jednání v kulturním výboru.

Vážené shromáždění! Myslím, že není důvodu, aby tato práva nebyla uznána se stanoviska zásad, na kterých musí býti zbudována Československá republika. A není pochyby, že práva ta budou přiznána zlomku každého národa, který je přičleněn k Československé republice. Práva národnostních menšin byla také uznána smlouvou Saint-Germainskou, hlavně v čl. 7., 8., 9., a byla článkem 14. postavena pod záruku a ochranu společnosti národů. Náležejí tedy tato práva také židům jakožto národnostní menšině Československé republiky. Tím jest zároveň zcela zřetelně - a myslím správně - určen náš poměr k židům také se stanoviska národnostního, a máme v tom formuli k rozřešení naší specielní českožidovské otázky. Znáte tu otázku z diskussí novinářských, které se nedávno vedly, a to s dosti velkým rozčilením, ale nenapadá mi ji zde rozvinovati. Připomínám jenom, že při židovské otázce nejen u nás, ale i jinde běží hlavně o to, jsou-li židé zvláštním národem, anebo mají-li býti za zvláštní národ pokládáni, či pokročila-li assimilace již tak daleko, že by již splynuli s národem, v jehož středu žijí, a že by židovství bylo jen náboženskou konfessí občanů různých národností, jako jest na př. katolictví, takže bychom měli Čechy a Němce židovského nebo mojžíšského nebo israelitského vyznání, ale žádné židy.

Jest zřejmo, že na rozhodnutí tohoto dilemmatu závisí také oprávněnost nároků židovských na práva menšin ve smyslu národního sebeurčení. A to rozhodnouti, to jest ovšem úlohou vědy: etnografické, sociologické, anthropologické, zkrátka, je to úlohou vědy a věda to jistě rozhodne. Ale nemožno na to rozhodnutí čekati. I ve vědě jsou sporná mínění v této příčině, a má-li se uplatniti autorita vědy, musí býti tyto spory ve vědě vyrovnány, a to vyžaduje jisté doby. Ostatně, kdyby věda věc rozřešila nad slunce jasněji a kategoricky žádala podrobení pod svou autoritu, není vyloučeno, že by se našel nebo našli, řeknu, příliš citoví lidé, kteří by se jejímu votu nechtěli podrobiti, kteří by to votum brali v pochybnost, jako se ku všeobecnému překvapení stalo právě v otázce pravosti rukopisu královédvorského a zelenohorského. V politice nutno se rozhodnouti ale hned. A tu jest počítati s faktem, že u občanů, hlásících se s touž láskou a s touž hrdostí k národu židovskému, jako my se hlásíme k českému, že tu takoví občané jsou a že mají právo na uznání své národnosti, že se jim tohoto uznání dostalo již od vlád: anglické, francouzské, italské, řecké, srbské, že jim toto uznání plyne také z toho principu, kterým se vysvětluje splynutí právě židovského národa s jinými, a kterým si hájí možnost, ba povinnost uvědomělého přimknutí židů k národům jiným, totiž z. principu, o němž nepravím, že bych s ním souhlasil, že každý člověk rozhoduje o příslušnosti k některému národu sám, že si určuje sám svou národnost. Nuže, oni se rozhodli pro židovskou národnost, jako se jiní občané židovského původu rozhodli pro českou nebo německou. Tedy v politice musíme počítati se židy jakožto s národem. Židé, kteří se počeštili, nebo poněmčili, v ohledu politickém nejsou židy, to jsou Češi neb Němci a v tom smyslu se dělá také statistika. Z toho tedy plyne, - a myslím, že mně ráčíte to připustiti - že, nemůže se žádati od nás, abychom považovali za Němce nebo za Čecha někoho, kdo se Čechem necítí, nebo kdo se Němcem necítí. Nemůžeme také brániti nikomu, aby se necítil a nehlásil k národnosti židovské. Zároveň také nemáme práva, žádati za žádných důvodů, aby židé hlásili se k národu českému nebo k jinému. Máme jenom jedno právo v té příčině, totiž, aby byli loyálními občany našeho státu a poctivými republikány. (Hlasy: To nejsou!) To se uvidí.

Na toto stanovisko postavil se také kulturní výbor a pokládá za jisté, že v důsledku tohoto stanoviska bude také rozhodnuto o požadavku v telegramu profesora Engla - totiž toho telegramu, o nějž jde, jakožto předseda jej poslal - o požadavku vlastního školství, až se bude totiž jednati o úpravě menšinového školství v naší republice vůbec. A se zřetelem k tomu spokojil se výbor kulturní odkázáním na St. Germainskou smlouvu mírovou a navrhuje, aby Národní shromáždění tím pokládalo tuto petici za vyřízenou. (Výborně!)

Předseda (zvoní): K slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá, přistoupíme k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Kdo souhlasí s návrhem kulturního výboru o petici číslo 1470, aby odkazem na St. Germainskou smlouvu mírovou pokládala se petice ta za vyřízenou, prosím, aby povstal se svého místa. (Děje se.)