V srpnu loňského roku obrátil se jeden z
našich průmyslových závodů na
vývozní a kompensační úřad
se žádostí o možnost vývozu těžných
strojů na naftu, kterých Polsko nezbytně
potřebuje a kterých měl několik vagonů
na skladě. Navrhována byla výměna
za naftu. Kompensační úřad, na místě
aby sám záležitost vyšetřil, odkázal
onu firmu na vyslanectví ve Varšavě, jako bychom
petroleje a benzinu vůbec nepotřebovali. Zmíněný
závod poslušně dopsal na naše vyslanectví
ve Varšavě a to dne 29. srpna m. r., ale dodnes neobdržel
odpověď. Mezitím (v prosinci) přijel
do Prahy ředitel naftové společnosti z Boryslavi,
koupil k odeslání připravené stroje,
zaopatřil si během dvou dnů povolení
k vývozu a vyvezl je bez kompensací do Polska. A
my přec potřebujeme petroleje stejně nutně,
jako benzinu. Mluvit o nedostatku petroleje, znamenalo by nosit
moudrost do Athén, ale o benzinu je přec jen nutno
říci několiv slov. Nedostatek benzinu úzce
souvisí s naším automobilovým průmyslem,
jenž utěšeně se rozvíjí
nejen v oboru všeobecného dopravnictví (osob
i zboží), ale i na poli hospodářském,
ať již vzpomínám pluhů neb motorů,
pohánějících stroje hospodářské.
A tato skutečná chlouba našeho průmyslu,
která české industrii společně
s českými techniky i dělníky dobyla
vavřínu na trhu světovém, stojí
dnes před zastavením v důsledku nedostatku
benzinu. A při tom největší továrna
automobilová potřebuje měsíčně
pouze 2 cisterny benzinu, o něž musí se s úřady
přímo rvát. Automobilové drožky
množí se však jako houby po dešti a jezdí
vesele po Praze, sloužíce hlavně válečným
zbohatlíkům, neboť reelní obchodník
nemůže přec používati tohoto, dnes
tak luxuriosního dopravního prostředku. Lépe
tomu není s automobily vládními, o nichž
raději nebudu ani mluvit. Zde je zapotřebí
nápravy okamžité! Počet automobilových
drožek měl by se omeziti na minimum, jízdy
pro zábavu měly by se co nejpřísněji
zakázati a v neděli by se nemělo jezditi
vůbec.
A ještě něco o benzinu. Nevím, je-li
známo vládě, že v poslední době
na Slovensku ujalo se pašování benzinu a petroleje
ve velkém z Polska do Uher přes náš
stát a to jako výměna za líh a tabák.
Děje se tak přes Bardějov, Prešov a
Košici. I sůl vyměňují si tak
podloudníci obou sousedních států
přes naši republiku velmi pohodlně. Našim
hranicím se vůbec nevěnuje žádoucí
pozornost.
Očitý svědek mně podal doklady, že
se to neděje snad jen ve vagonech, nýbrž v
celých vlacích. To je skutečně podivuhodné,
když vzpomeneme, jakým nedostatkem my zde trpíme!
Chtěl jsem jen na těchto příkladech
demonstrovat, jak náš vládní apparát
nespolehlivě funguje, že desorganisace jeho zasahuje
závažně do našeho národohospodářského
života, že tato desorganizace mohla by se nám
stát osudnou a že jistě není z posledních
příčin východčeských
událostí. Náš průmysl očekávají
velké úkoly, neboť nezbytně musí
rozvětvit svou působnost, a to se může
státi jen za všeobecné podpory vlády.
Ukažte, velectěné dámy a pánové,
že se k nám z ciziny dovážejí
kosy, srpy, vidle, podkovy, drátěná lana
a nesčetné jiné důležité
předměty, na jichž výrobu nejsme dosud
zařízeni tak, abychom mohli krýti domácí
spotřebu. Ale kdo by měl chuti, zakládat
dnes novou továrnu, když neví, co průmysl
čeká v nejbližší chvíli?
Volá se ustavičně po práci. Pracujte!
Pracujte! Pracujte! Slyšíme ze všech stran, ale
zapomíná se, že k práci průmyslové
nestačí holé ruce a dobrá vůle!
My jsme všichni za ten rok vyplýtvali mnoho životní
síly, protože nám scházelo jediné
vedení. A proto pravím, že nás zachránit
může jen práce účelně
organisovaná. Opakuji, co častěji bylo z naší
strany řečeno: dejte dělníkovi najíst,
oblečte ho a on bude pracovat, ale nežádejte
od průmyslu, aby vše to obstarával sám,
neboť to není v jeho moci. Zvyšováním
mezd - zvláště děje-li se formou systému
- nic se nenapraví, tím klesáme jen hlouběji
do propasti, kterou válka rozevřela a v níž
přec nechceme zahynout. Ano, nás spasiti může
jen rozumné hospodaření státní
a účelně zorganisovaná práce,
- a to je věc vlády - práce vytrvalá,
ale klidná, provázená národním
sebevědomím, které zachránilo
čackou Francii, které nám dobylo svobody,
a která jedině může vtisknout našemu
národohospodářskému životu znamení
individuality, kterého je nám nezbytně třeba,
abychom nepodlehli v boji - o existenci! (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Konečný (zvoní):
Slovo si vyžádal pan ministr obchodu, občan
dr. Heidler. Uděluji mu slovo.
Ministr obchodu dr. Ferd. Heidler: Slavné Národní
shromáždění!
Já pouze pokládám za svou povinnost, ihned
opraviti dvě tvrzení, která předchozí
pan řečník zde pronesl, a sice týká
se to našeho jednání s jižním
Ruskem. Já jsem celé to jednání vedl
a hned od počátku jsem stál na stanovisku,
že stát jako takový podobné obchody
provádět nesmí. My také nikoho nezplnomocnili
k uzávěru nějakých obchodů,
nýbrž my jsme jen pověřili, akreditovali
osoby, obchody jsme na účet státní
neuzavírali, nýbrž byl obchod uzavřen
tím způsobem, že zástupcové ruských
kooperativních sdružení přišli
sem, zde nakoupili zboží, vyhledali si ústav,
který nákupy financoval, poněvadž v podstatě
se vyrovnání hodnot mělo díti tím
způsobem, že zboží od nás tam dovezené
mělo býti zaplaceno surovinami, které kooperativy
prostřednictvím svých filiálek nasbíraly.
Pro tuto dobu poskytla zálohu Moravská agrární
a průmyslová banka na základě soukromé
dohody se zástupci Ruska. Zato ministerstvo a ministerská
rada vzaly pouze tuto smlouvu na vědomí a bylo uloženo
ministerstvu obchodu, aby provádění její,
zejména pokud se týče přiměřenosti,
podmínek s naší strany resp. Se strany
našich interesentů požadovaných, kontrolovalo,
aby se zabránilo nějakým nepříjemným
nedorozuměním a dodatečným výtkám.
V tom ohledu byl tedy pan předřečník
na omylu, že by stát byl již nějaký
obchod uzavřel a že by si byl nějaké
provise vymínil.
Co se týče druhého jednání,
je to hospodářská misse, kterou jsme vyslali
do jižního Ruska. Ta misse byla vedena úředníkem
ministerstva obchodu p. Květoněm a její úkol
byl výslovně misse studijní. K ní
přidání byli zástupci jednotlivých
oborů průmyslových, kteří se
odebrali s missí, jednak za účely studijními,
jednak za účely obchodními. Během
jednání v jižním Rusku na nátlak
ruské vlády uzavřela tato misse jistou smlouvu
o plnění, kde bylo předpokládáno,
že stát československý bude plniti smlouvu.
Toto stalo se s podmínkou, že bude ratifikována
dodatečně naší vládou v Praze.
Já ratifikaci odepřel, poněvadž následkem
změněných poměrů tamnějších
smlouva sama stala se úplně bezpředmětnou.
Delegáti zde jednají znova na základě
jiných poměrů.
Pokud se týče kombinace s obilím, byla
situace ta, že Rusové nabízeli nám obilí
za světové ceny a žádali, abychom my
dodávali naproti tomu zboží za ceny naše
domácí. To byla podmínka, kterou ze zásadních
důvodů nemohli jsme přijmout a postavili
jsme se na stanovisko: Když světové ceny, tedy
světové ceny pro obě strany, což vyvolalo
na jejich straně jisté roztrpčení,
a firma, která provozovala to pro účet jihoruské
firmy Paramelov, přijíždí nyní
do Prahy, aby jednala dále a aby nám dala možnost
obilí to zakoupiti, protože, když lodě
byly v Cařihradu, telegrafovali jsme, že na lodě
reflektujeme a že jsme vyjednavači na ně. Já
konstatuji, že pro účet státní
žádný obchod nebyl uzavírán,
protože to nebylo pro povahu celé věci a celou
situaci možno. Rusko bylo příliš zničeno
a provedení obchodu příliš obtížné,
a tím odpadají také všechny důsledky,
které pan poslanec z těchto dvou nedostatečných
informací vyvozoval.
Místopředseda posl. Konečný:
Uděluji slovo dalšímu řečníku,
občanu Svozilovi.
Posl. Svozil:
Vážené Národní shromáždění!
Podávali-li jsme dotaz o poměrech textilního
dělnictva na Náchodsku, tedy v celé oblasti
severní a severovýchodní, nepodávali
jsme jej proto, abychom - jako za starých dob rakouských
- hleděli vytlouci pro tamní krajinu něco
specielního, abychom pokračovali v této taktice,
kterou Rakousko dělávalo, když se na jedné
straně ukázala nespokojenost, hodilo se tam honem
něco víc, než těm druhým a čekalo
se, až to vypukne jinde a strkalo se to z místa na
místo, nýbrž podávali jsme ten dotaz
proto, poněvadž jsme si řekli, že je to
symptom, který ukazuje k tomu, že je nevyhnutelně
třeba, stanoviti již konečně jednou
jakýsi pevný systém hospodářský,
a to stanoviti ten systém co možná nejdříve,
aby nám jeho nedostatky neotřásly republikou
ještě také po volbách případně
více, než před volbami.
Ti, kteří počítali nebo si myslili,
že je možná věc odkládati, nebo
kteří čekali, že se Evropa tak nějak
brzy uklidní, že to přece půjde, a byli
po té stránce optimisty, jak viděti, se mýlili;
záruky bezpečnosti a pokoje nejsou dodnes, a to,
co se očekávalo od výsledků války,
se nedostavuje. A my - málo naplat - budeme nuceni podívat
se poměrům tak, jak jsou, pevně do očí
a podle nich se zaříditi.
Že na Náchodsku a tam na Orlicku a Ústecku
se jeví ta nespokojenost nejvíce, je pochopitelno.
Stačí, - není potřebí, aby
tam člověk příliš často
jezdil - kdo se tam podívá aspoň na 2 dni
a projde některý z těch okresů, vidí,
jak to vypadá; ti lidé nevydělali za svátky
skoro nic. (Posl. Kouša: Před válkou málo!)
Před válkou ovšem se vydělalo málo,
ale to by se mohlo říci, že byli zvyklí
trpět nouzi, jenom že se ta nouze za války
vystupňovala. Ti lidé neměli blízko
bohatších zemědělských krajů,
takže ve většině okresů pod rukou
ani za nejdražší ceny nemohli nic sehnat, neměli
na to; a ty poměry se valně a podstatně nezměnily,
třeba že nutno přiznati, že republika
měří těm lidem a stará se o
ně nepoměrně lépe než Rakousko:
aspoň pokud se týče udílení
podpor těm lidem tam. Ale nemohou tyto věci stačiti.
A tu bych se dotkl jisté věci, kterou tvrdil p.
inž. Novák, že jakési to štvaní
proti průmyslu má za účinek, že
se průmysl poškozuje a že se pro průmysl
nedělá to, co jest zapotřebí a že
v tamějším dělnictvu jest proto nespokojenost.
Zde nám bylo sděleno, jak draho nám přijde
asi kilogram bavlny z ciziny. Při té nejdražší
bavlně kalkulační cenu nějakého
metru kalika odhadují odborníci textilní
na K 12 -, ale fabrikanti žádají K 24-. V tom
mají hraženu mzdu a vše a proč tedy těch
100 procent plus k tomu?
Dělníci se pozastavují nad tím, proč
takové zisky, jsou-li odůvodněny, proč
oni při všem tom mají vlastně tříti
bídu. Vycházejí-li továrníci
ze zásady, že je zapotřebí, aby při
poloviční zaměstnanosti dělnictva
vydělali právě tolik, jako při úplné,
pak nevím, zdali jest reelní, když nepřikloňují
se k zásadě, že by těm dělníkům
za poloviční práci měli také
platiti jako za celou. Uvádějí-li se dále
určitá tvrzení a jsou-li tak podložena,
jako tvrzení pana inženýra Jahna, (Hlasy:
Nováka - to je jen druhá polovice firmy!) že
nám byl nabízen pud obilí za 80 K, pak promiňte,
nebyl metrický cent za 160 korun, nýbrž za
500 korun, poněvadž pud má 16 kg. (výkřiky.)
Jsou-li ty číslice všechny tak správné,
jako byla správná tato poslední, pak je to
divné.
Další věc jest taková: Bylo mluveno
o dodávkách obuvi, jak prý Svaz průmyslníků
a průmyslníci chtěli benevolentně
k republice se zachovati. Ta benevolence vypadá takto:
Svaz fabrikantů, výhradně fabrikantů,
nabízel obuv jeden pár po 98 korunách, z
nichž 49 korun měly bráti koželužské
továrny. a 49 obuvnické továrny. Ministerstvo
zásobování, které jest ovšem
socialistické, jak říkáte a kterému
se vytýká, že se nestará o střední
stavy, řeklo:"Ne, dodávka se nemůže
dáti jen fabrikantům, nýbrž musí
ji dostati družstva drobných výrobců,
drobní výrobci atd." Proto ji zadalo na základě
veřejného konkursu, obuv dostává,
nezkrachovalo to, obuv se řádně dodává
a vypravuje za 86 do 110 korun, takže průměrná
cena není vyšší, než od továrníků.
Tedy prosím, když se již operuje fakty, aby se
uváděla fakta správná. Jinak mám
z celé debaty to zadostiučinění, že
se zde pochopilo, že zde nejde jen o jednotlivý zjev,
že tu nejde jen o jednotlivý kraj, nýbrž
o celý systém. A když jde o systém,
tedy o celý systém.
Pan inženýr řekl docela správně:
"Dejte dělníkovi najísti, oblečte
ho a on bude pracovati! Nežádejte toho však na
samém průmyslu!" Myslím, že kdo
z toho dělníka vydělává, má
také povinnost se postarati o to, aby mohl býti
živ. To jaksi zdá se mi pravidlem, které jest
národohospodářsky dosti správné.
Jděme dále: Bylo ukazováno na to, že
nebylo možno dostati obilí, to se nekupovalo. Já
jsem ochoten přejíti k tomu, proč se to obilí
nekoupilo v cizině. Jsem také ochoten mluviti o
faktech, která křičí trochu více.
Bylo-li řečeno, že se nemohlo nic koupiti,
divím se, že se pan inženýr vyhnul tak
tomu, jak ochotně povolovalo tehdejší ministerstvo
financí úvěry, jak ochotně povolovalo
valuty a podobně.
Uvedl bych tedy takový případ. Ministerskou
radou bylo schváleno zakoupiti 5000 vagonů australské
pšenice, - výslovně konstatuji, že to
bylo schváleno ministerskou radou - ale tehdejší
pan ministr financí postavil si hlavu a řekl, že
jednoduše nepovolí prostředky. Prosím,
to bylo již v květnu loňského roku.
Konstatuji, že jsme tehdy měli koupenu rýži,
obilní ústav, kterému to bylo nařízeno,
to provedl - 3000 vagonů loni z jara a tato rýže
byla by přišla na 4 koruny, ale my to nesměli
koupiti, poněvadž pan ministr financí činil
vše možné, abychom to koupiti nemohli. Dnes,
pokud vím, jest stát žalován, poněvadž
uzavřená smlouva se nedodržela právě
na základě toho, co provedl tehdejší
pan ministr financí.
Pánové oddávali se tehdá jen optimismu;
nechtěli mysliti na úvěr na př. v
těch dobách, kdy úvěry pro nás
byly možné, poněvadž situace vojenská
byla prostě jiná a v Rusku také jiná
- to bylo v době, kdy jsme měli ještě
legie v Rusku, kdy dohoda se ještě toho trochu více
bála, kdy bylo možno mysliti na úvěr,
ale tehdá na něco takového se nemyslilo,
poněvadž ministr dr. Rašín počítal
s bůhví jakými válečnými
náhradami a proto také se nestaral o úvěry
na nutné věci.
Mám-li dnes mluviti o rekvisicích, nemohu říci,
že bych byl proti nim, jsou-li nutné, ale nepovažuji
je za nějaké opatření vexativní
proti zemědělcům. My loni k nim musili sáhnouti
v březnu a ty vynesly nám, jak s povděkem
bylo konstatováno, o 2000 vagonů více, než
původně se počítalo. Proč?
Poněvadž je spousta lidí, kteří
neodevzdávají včas, ne tak z lehkomyslnosti,
jako proto, že si neuvědomují ten pressantní
stav, ve kterém je případně republika.
Není to nucení, nýbrž je to, abych tak
řekl, drastické upozornění, když
toho právě potřebujeme, není to vexativní
prostředek. Vážené Národní
shromáždění, my jsme právě
chtěli přejíti k tomu, aby nebylo nutno sahat
vůbec k rekvisicím, abychom si zabezpečili
obilí bez nich. My jsme přec v obilním ústavu
navrhli loni z jara plán, podle něhož měla
a mohla republika zakoupiti při kursu dolaru 15 K dostatečné
kvantum obilí již napřed, abychom nebyli odkázáni,
abychom jaksi neviseli na tom, co se doma urodí, abychom
mohli zabezpečiti každému nesamozásobiteli
dostatečnou dávku, aby pak, když by nesamozásobitelé
při půl druhém kg bílé mouky
vedle mouky chlebové nepotřebovali nic shánět
pod rukou, zamezil se každý prodej pod rukou a uschování
zásob. Kdybychom byli zakoupili nějakých
40 až 50.000 vagonů, měli bychom v květnu,
červnu plus. Jakou cenu by to plus mělo, kdybychom
toho nepotřebovali pro sebe a dali dál těm,
kteří budou mít větší
hlad než my v těch měsících?
Zkrátka, nepočítalo se nikdy ani obchodnicky
a říkalo se, že chceme my socialisté
republiku prožrat a zatím, jak víte, není
možno republiku jen prožrat, nýbrž také
prospořovat a prospořit, poněvadž, když
se spoří tam, kde se spořit nemá,
když se spoří neobchodnicky, pak ty důsledky
se musí ukázati. Já nejsem přítelem
policejních opatření v hospodářství,
poněvadž já nevěřím, že
všechna policejní opatření dohromady
nám pomohou k tomu, čeho potřebujeme. Jeví
se na konec jako vexativní a jak se jeví? My stiháme
pomalu každou nůši a každou forku uhlí
po Praze, která se prodává neprávem,
my stíháme každý kousek masa v bezmasé
dni ještě teď, kdy vepřové maso
je volné, - Bůh ví, co má za smysl,
aby byl stíhán ten, kdo v bezmasný den prodává
párek anebo kousek masa, které je jinak volné.