Jinde prováděny reformy půdní, u nás
naprosto ničeho od roku 1848. Byla to trvalá hra
na schovávanou. Ve vážných dobách
musíme varovati před ztrátou času
jako osudným nebezpečím. Metody kuriátních
sněmů nesmíme zavlékati do naší
republiky. (Tak jest!)
S druhé strany přiznávám, velevážení
pánové a dámy, že třeba se vyvarovati
ukvapenosti a nervosity při provádění
reformy tak dalekosáhlé, jako jest reforma pozemková.
Staví-li se budova, jest třeba, aby tu byly plány,
rozpočty a řádné základy. Nesmíme
ani v reformě půdy stavěti bez rozpočtu,
bez základů, neboť pozemková reforma
neznamená jen trhati a děliti, nýbrž
ona znamená také tvořiti a to tvořiti
něco, co je života schopné na dlouhou dobu.
(Výborně!) Stavba, kterou pozemková
reforma má vytvořiti, má být stavbou
na dlouhé věky a my jsme zodpovědni nejen
svým voličům, nýbrž i budoucnosti
a přímo soudu dějin za to, co budeme prováděti.
Nepřátelé reformy poukazují k tomu,
že reforma se odkládá, že ji nelze provésti,
že se ztroskotá atd. a tím chtějí
otřásti důvěrou. Spekulují
při tom na jistou nestálost našeho lidu a na
jeho nedůvěřivost, jež má původ
svůj v jeho častých zklamáních.
To je však nebezpečná hra s ohněm, která
by mohla vésti ku krisi a zmatkům. Činí
se námitky, že mírová smlouva zabraňuje
provésti reformu, že cizina stojí proti reformě,
že dohoda zakazuje provésti reformu. To vše bylo
zde a na jiných místech náležitě
vysvětleno a vyvráceno. Naše dílo může
ohroziti jen zmatek uvnitř, nedostatek důvěry
k vlastnímu dílu a bezplánovitost práce
a proto je třeba důvěry, klidu a trpělivosti.(Výborně!
Potlesk.) Zřícení tohoto díla
znamenalo by katastrofu, znamenalo by pád do nejista a
trosky mohly by zničiti obrozovací práci
celé naší republiky.
Dosud je u nás na venkově povětšině
klid a pořádek. Nesmíme se dáti klamati
a uspávati se v nečinnosti tímto klidem.
Poukazuji na Jugoslavii, kde přišlo se později
s reformou, ale kde reformu začala dělat ulice a
kde jen s obtíží bylo možno uvésti
nebezpečnou zátopu do náležitého
řečiště. Také u nás, přes
zdánlivě klidnou hladinu, má otázka
půdní svoje hlubiny a svoje víry. Poukazuji
zejména na Slovensko, které nesmí v tomto
směru býti podceňováno.
Právě tak, jako my máme svůj problém
průmyslový, má Slovensko, jako agrární
území, svůj obtížný problém
agrární, který musíme řešiti
úzce s pozemkovou reformou. Zanedbání této
věci mohlo by trpce poškoditi věc nejen našeho
zemědělství, nýbrž i zájmy
naší republiky vůbec.
Z celého světa zaznívají dnes jako
heslo slova: "Zpět k půdě!" "Retour
a la terre!", a slyšíme ozvěnu tohoto
hesla z celého světa. K této pravdě
musíme také na konec vždycky dojíti,
této pravdě musíme se také podrobiti.
Reforma jest výrazem té velké myšlenky,
tuto myšlenku sleduje také osnova zákona, o
které dovolil jsem si referovat, a dovoluji si proto prositi
vás, abyste hlasovali jednomyslně pro přijetí
této osnovy. (Výborně! Potlesk.)
Zároveň dovoluji si sděliti, že výbor
ve včerejší schůzi své usnesl
se na malých změnách připojené
osnovy a sice: v § 16. ad 1. po slovech " 15 ha"
následovati mají slova "zemědělské
půdy", v § 32. str. 18. odst. I. připojí
se další věta "Jiné dluhy přípustny
jsou se souhlasem pozemkového úřadu, jestliže
se zřetelem na osobu a věřitele neb na podmínky
úvěru značí pro dlužníka
zřejmou výhodu oproti úvěru rentovému",
v § 35. odstavec I. řádek 5. za slovo "výměnek"
přijdou slova "a případ uvedený
v § 32. odst. I." a dále škrtnouti slova
"zvláště určeny úřadem
pozemkovým" a nahraditi slovy "označeny
vyhláškou vlády", v § 41. řádek
3. místo § 30." "§ 37.", číslice
"4" zůstane, v § 48. odst. 1. jest rozděliti
dohromady tištěná slova "sourozencia"
na " sourozenci a".
Předseda: K slovu není nikdo přihlášen,
debata odpadá, přistoupíme k hlasování.
Hlasovati míním dáti tím způsobem,
že bychom nejprve hlasovali o části I., to
jsou §§ 1. 29. incl., jednající o přídělu,
potom bychom hlasovali o části druhé, §§
30.55. incl., jednající o rolnických nedílech,
pak bychom hlasovali o části III., IV., a V., to
jsou ustanovení poplatková, přechodná
ustanovení a ustanovení závěrečná
a nadpis zákona.
Jsou snad proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.)
Není jich a přistoupíme tedy k hlasování.
Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Nejprve budeme tedy hlasovati o části I., to jsou
§§ 1.-29. incl. Připomínám jen,
že v § 16. ve smyslu návrhu p. zpravodaje má
býti v odst. El., v 2. řádce zdola za slovem
"15 ha" vsunuto ještě "zemědělské
půdy". Kdo souhlasí tedy s touto částkou
I., §§ 1.-29. nikl. s touto změnou, prosím,
aby povstal se svého místa. (Děje se.)
To jest většina, část I., § 1.-29.
nikl. jsou schváleny.
Nyní budeme hlasovati o části II. Zde v §
32. doporučuje p. zpravodaj tu změnu, aby v odst.
1. tohoto § 32. vsunuta byla ještě další
věta tohoto znění: "Jiné dluhy
přípustny jsou se souhlasem Pozemkového úřadu,
jestliže se zřetelem na osobu věřitele
neb na podmínky úvěru značí
pro dlužníka zřejmou výhodu oproti úvěru
rentovému"; dále v § 35., řádce
5., prvního odstavce, za slova "o výměnek"
aby byla vsunuta slova "a případ uvedený
v § 32., odst. 1." a v předposlední řádce,
aby vynechána byla slova " zvláště
určený úřadem Pozemkovým "
a nahražena slovy "označený vyhláškou
vlády"; dále v § 41. aby ve 3. řádce
místo § 30. byl uveden § 37. a konečně
v § 48. aby byla provedena korektura, kde tiskem spojena
slova "sourozencia", aby ta slova byla rozloučena.
Kdo souhlasí s částí II., § 30.-55.
incl., se změnami, doporučenými p. zpravodajem,
prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina.
Část II., § 30.-55. s uvedenými změnami
se schvalují.
Kdo souhlasí dále s částkou III.,
IV. a V., §§ 56.-65. incl., tak, jak jsou obsaženy
ve zprávě výborové, jakož i s
nadpisem zákona, prosím, aby povstal. (Děje
se.) To jest většina.
Částka III., IV. a V., §§ 56. 65. incl.,
jakož i nadpis zákona jsou schváleny.
Přistoupíme ke druhému čtení.
Přeje si p. zpravodaj slova ke druhému čtení?
Zpravodaj posl. dr. Viškovský: Ne!
Předseda: Není tomu tak. Kdo souhlasí
se zákonem, přijatým právě
v prvém čtení, také ve čtení
druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Zákon jest schválen
také ve čtení druhém. (Hlučný
potlesk.)
Přistoupíme ještě k vyřízení
resolucí, obsažených ve zprávě
výborové, za něž se přimlouvá
pan zpravodaj a které jsou obsaženy na str. 4. zprávy
výborové. Jsou to ty dvě resoluce (Hlas:
Jedna!), tedy jedna dvojodstavcová resoluce, která
je obsažena na str. 4.
Kdo s resolucí touto souhlasí, prosím, aby
povstal. (Děje se.)
To je většina. Také resoluce je přijata
a tím tento odstavec denního pořádku
vyřízen.
Teď bychom měli přistoupiti k odst. 10, ale
nemohu jej dáti projednati, poněvadž ještě
nemáme zprávu tištěnou. (Námitky
nebyly).
Přistoupíme tedy k odst. 11., jímž jest
11. zpráva branného a rozpočtového
výboru o vládním návrhu zákona
(tisk č. 2151) o přejímání
vojenských gážistů bývalé
rakousko uherské, rakouské a uherské branné
moci a zaopatření těch z nich, kteří
se na československém národě provinili
(tisk č. 2281).
Zpravodajem jest pan kol. Jaromír Špaček.
Uděluji mu slovo,
Zpravodaj posl. Jaromír Špaček: Slavné
Národní shromáždění! Víte
všichni velmi dobře, že v bývalé
rakousko-uherské rakouské a uherské branné
moci... (Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Zpravodaj posl. Jar. Špaček (pokračuje):...
měli jsme velkou spoustu důstojnictva, gážistů,
a velice mnozí, ba podle statistických dat většina
z nich, měli domovské právo na území,
které nyní tvoří území
Československé republiky. Většina z
nich ovšem, jak je všem dobře známo, nebyla
smýšlení českého nebo národnosti
české nebo slovenské. Právě
z krajů smíšených naší nynější
svobodné vlasti rekrutovala se veliká část
důstojnictva, gážistů rakousko-uherské
a rakouské branné moci. I také na nynějším
našem Slovensku měli domovské právo
mnozí maďarští důstojníci
uherské branné moci. Tito lidé rozpadem Rakousko-Uherska
z 98% -řekněme, automaticky se stávají
příslušníky našeho státu.
Ale vzhledem k předpokládanému mírovému
stavu naší armády, i kdyby byl normován
takovým způsobem, jakým na to pomýšlí
předkládaná současná osnova
branného zákona naší republiky, i kdybychom
měli mírový stav 150.000 mužů,
nelze se domnívati, že bychom kdykoli mohli zaměstnati
v naší československé armádě
všechny ty důstojníky a gážisty
z povolání bývalé rakousko-uherské
a rakouské branné moci, kteří zřízením
našeho samostatného státu stali se automaticky
našimi státními příslušníky.
Jest tudíž zřejmo, když je nemůžeme
všechny do naší branné moci převzíti,
že se musíme do jisté míry postarati
o jejích sociální zabezpečení,
resp. umožniti jim, aby, když nemají možnosti
vykonávati povolání, ke kterému se
až do 28. října připravovali, resp.
do té doby vykonávali, abychom jim umožnili,
třeba jistým přechodným způsobem,
získati si vědomosti, potřebné k vykonávání
jiného zaměstnání, zaměstnání
civilního. Podotýkám výslovně
již nyní, že k tomu nejsme nijakým způsobem
nucení, jmenovitě ne závazky povahy mezinárodní.
Čl. 92 a čl. 216 mírové smlouvy s
Rakouskem mluví sice o tom, že stát rakouský
má povinnost, zaopatřiti jen ty býv. příslušníky
rakousko-uherské a rakouské branné moci,
kteří se stali automaticky jeho státními
příslušníky. Čl. 216 mluví
o tom, že nové státy vzniklé na půdě
býv. rakousko-uherského mocnářství
nemají persekvovati ty svoje nynější
příslušníky, kteří za
doby trvání Rakouska jednali snad proti intencím
států, které nyní skutečně
vznikly, ale v tomto článku se neříká,
že by tak zv. sukcesorní státy, vzniklé
na půdě býv. mocnářství,
měly automaticky povinnost plniti státní
závazky bývalého Rakousko-Uherska vůči
jeho bývalým zaměstnancům, ať
civilním ať vojenským a není tudíž
a contrario anebo analogicky podle ustanovení článku
92 povinnost československé republiky zaopatřiti
bývalé zaměstnance vojenské i civilní
ze služeb Rakousko-Uherska, nyní ze svých státních
příjmů, absolutně dána.
Jestliže ode dne převratu 28. října
až do dnes bývalí rakouskouherští
vojenští gážisté, zrovna tak, jako
pensisté vojenští, zrovna tak, jako civilní
zaměstnanci v aktivitě anebo na dočasné
dovolené anebo civilní pensisté, dostávají
od naší republiky své požitky zaopatřovací,
děje se tak, slavné Národní shromáždění,
ne proto, že by k tomu byla československá
republika zavázána, nýbrž jen z důvodů
sociálních. Jest samozřejmo, že přerušením
existence Rakousko-Uherska, přerušením právního
poměru bývalého Rakousko-Uherska anebo Předlitavska
anebo Zalitavska k zaměstnancům těchto států,
nebylo možno paušálně zbaviti se těch
závazků, které měly ku svým
bývalým zaměstnancům tyto zaniklé
státy. A jestliže jsme hrdi na to, že převrat
z 28. října stal se u nás způsobem,
který zabezpečil u nás kontinuitu i veřejného
i soukromého řádu právního,
tu jistě podstatnou známkou zachování
této právní kontinuity byla ta okolnost,
že jsme sociálně zabezpečili tyto lidi,
kteří svojí veřejnou funkcí,
svým zaměstnáním byli od Rakousko-Uherska
odvislí. Bylo to jistě opatření sociálně
velmi spravedlivé, resp. velmi slušné, nelze
mluviti o nároku a tedy ne také o spravedlnosti,
leda z hlediska absolutně vyššího ale
bylo to také opatření rozumné, poněvadž
tím způsobem zamezeno bylo vzniku různého
zoufalství a rozličným pokusům desperátským.
Avšak vzhledem k našemu vnitřnímu úkolu
státnímu jest nutno pro budoucnost právní
i sociální nároky těchto bývalých
zaměstnanců vojenských i civilních
zaniklých států postaviti zvláštním
zákonem na jisto. Při tom nesmíme zapomínati
jako stát národní, jako stát, který
vznikl revolucí příslušníků
československého národa proti aktivnímu
odporu Rakouska anebo Uherska, proti odporu, osnovanému
hlavně representanty jeho veřejné státní
moci v úřadech civilních i vojenských
a jmenovitě vojenských, nesmíme zapomínati,
že vykonávajíce tuto vyšší
aequitu, vyšší spravedlnost sociální
vůči bývalým zaměstnancům
Rakousko-Uherska, Rakouska a Uherska, nemůžeme ji
vykonávati potud, pokud by bylo zjevno, že chceme
svými penězi, státními příjmy
státu, který vznikl z revoluce proti německému
a maďarskému odporu, nemůžeme svými
penězi lidí, kteří tento odpor Rakousko-Uherska
proti našim snahám nesli a podporovali, živiti,
resp. jim zabezpečovati pohodlnou budoucnost bez práce
z našich státních příjmů.
Jest zjevno, že zrovna tak, jako jest příkazem
vyšší sociální spravedlnosti, nenechati
sociálně trpěti lidi, kteří
jenom zánikem Rakousko-Uherska, Rakouska a Uherska pozbyli
zdrojů své existence, při tom ale nijak neprohřešili
se aktivně při vzniku tohoto státu na našich
národních snahách, je-li tedy vyšší
spravedlnosti a slušnosti, tyto lidi sociálně
zabezpečiti, jest na druhé straně vyšší
spravedlností, stejně i se stanoviska lidského
a jmenovitě se stanoviska národního, abychom
svými penězi státními nezaopatřovali
lidí, kteří nad svojí bývalou
povinnost, jakožto funkcionáři Rakousko-Uherska
jmenovitě v armádě, kromě této
své povinnosti z důvodů hamižných,
nízkých, sobeckých a podlých, k vůli
kariéře snažili se národní a
revoluční snahy mařiti, resp. příslušníky
tohoto našeho revolučního tažení
persekvovati a ničiti.
Aby byla opatřena i tato vyšší spravedlnost
sociální, i tato vyšší spravedlnost
národní při ustanovování definitivního
základu pro sociální zabezpečení
bývalých gážistů rakousko-uherské,
rakouské a uherské branné moci, vydává
se tento zákon, resp. vznikl vládní návrh
zákona o kterém branný a rozpočtový
výbor pojednal a o němž vám tímto
jako referent podávám zprávu.
Zákon tento sleduje, jak jsem řekl, úmysl,
postaviti na jisto možnost přejímání
bývalých rakousko-uherských, rakouských
a uherských vojenských gážistů
do služeb naší republiky, jakožto gážistů
naší československé branné moci.
A poněvadž, jak jsem pravil v úvodě,
je zjevno, že do naší armády nemůžeme
všechny bývalé příslušníky
rakouskouherské, rakouské a uherské branné
moci převzíti, poněvadž jich jest příliš
mnoho, než kolik jich budeme potřebovati, musí
býti zákonem dán povolanému ministerstvu,
t. j. ministerstvu N. O. právní základ, podle
kterého by mohlo jen některé z nich do služeb
přejímati a jiné odmítati.
Tento účel sleduje § 1. navrhovaného
zákona. Paragraf tento praví, že ministerstvu
N. O. přísluší právo, podle volného
uvážení přejímati bývalé
gážisty rakousko-uherské, rakouské a
uherské branné moci do služeb československé
republiky. "Podle volného uvážení"
nelze to jiným způsobem upraviti, nelze toto disposiční
právo ministerstvu N. O. omezovati, musí býti
ponechána ministerstvu N. O. volná ruka, aby jen
tolik lidí z bývalých gážistů
rakousko-uherských převzalo, kolik jich naše
armáda bude potřebovati, a jen takové lidi,
jakých naše armáda bude potřebovati.
Proto se říká "podle volného
uvážení". K tomuto paragrafu navrhuje
branný a rozpočtový výbor na konci
zprávy resoluci č. 1., podle níž si
přeje, aby toto své právo disposiční
vykonávalo ministerstvo N. O. podle návrhu zvláštní
5 členné komise, - není to ovšem závazné,
právě proto jest to jen resoluce, a nebyla pojata
do zákona, - která by byla složena asi tím
způsobem, že by jedním jejím členem
byl člen, designovaný ministrem N. O., jeden člen
delegovaný stížnostní a osobní
komisí při ministerstvu N. O., která se zaměstnává
konstatováním národní a odborné
kvalifikace petentů o místo gážisty
v naší armádě, a která tudíž
veškerá osobní data zná nebo si je může
opatřiti. Dále žádáme vzhledem
k předpokládanému duchu naší
budoucí armády, resp. vzhledem k nutnosti vybaviti
ji starým duchem, jaký panoval v legiích,
aby jeden člen této komise byl delegován
z legionářského odboru ministerstva N. O.,
konečně jednoho člena má míti
ministerstvo vnitra a financí. Ministerstvo vnitra vzhledem
k tomu, že v mnohých případech bude
nutno zjistiti automatickou nebo propůjčenou státní
příslušnost československou pro určité
petenty ministerstva financí proto, poněvadž
bude uhrazovati náklady, které z tohoto zákona
přejímáním bývalých
gážistů nebo pensistů rakousko-uherských
naší pokladně vzejdou. (Posl. Buříval:
Taková resoluce musí býti závazná!)
Zajisté, ale podotýkám, že se to nevložilo
do zákona, poněvadž ministerstvo řeklo,
že tuto resoluci vezme za základ prováděcích
nařízení, která tomuto zákonu
budou připojena.
Paragraf 2. navrhovaného zákona praví předně,
že jakýkoli nárok na určité zabezpečení
sociální mají jenom ty bývalé
vojenské osoby rakousko-uherské, které měly
nejpozději 1. ledna 1910 domovské právo v
některé obci naší republiky nynější
aneb kterým byla státní příslušnost
zvláštním aktem nejvyšší státní
správy dodatečně propůjčena,
třeba že domovské právo v některé
obci naší republiky získaly teprve po 1. lednu
1910. Tato doba 1. ledna 1910 volí se, jak známo,
proto, poněvadž byla normálně dle rakouského
státního zákona, jakožto předpoklad
pro nabytí domovského práva lhůta
10 letá. Je tudíž při tom brán
za základ ten zřetel k osvědčení
domovského nároku, který platil podle rakousko-uherských
zákonů, které ovšem jsou dnes také
prozatím zákony našimi.