Z různých stran vysloveny byly pochybnosti o pozemkové
reformě s hlediska konsumu. Byla vyslovena obava, že
pozemková reforma jest pravou pohromou pro konsum a zásobování
měst. Odpůrci pozemkové reformy stali se
pravými fanatiky této myšlenky a nadšenými
ochránci spotřebitelstva. Na všech stranách
shledávány doklady a výpočty a angažována
i věda pro opatření těchto dokladů,
svědčících proti kolonisaci.
Také v Německu byla jedna doba, kdy otázka
kolonisace byla ve vzduchu a kdy interesenti, kteří
měli zájem na tom kolonisaci poraziti, pracovali
veškerou parou pro to, aby kolonisaci zabili. Také
tu prvním bojovným heslem byla otázka konsumu.
Byl to tehdy n. př. dr. Huschke, který ve svém,
r. 1902 v Jeně vydaném spise "Landwirtschaftliche
Reinertragsberechnungen" pravil: "Soudí-li někteří
národohospodáři, že roztříštění
velkých statků bude míti v zápětí
zvýšení produkce, nacházejí se
v osudném omylu, neboť ne malovýroba, nýbrž
velkovýroba jest nejproduktivnějším
hospodařením na půdě, alespoň
pokud běží o naše obvyklé druhy
kultur, o pěstění obilí, okopanin
a pícnin."
K těmto výsledkům došel tento muž,
který založil svou vědeckou práci na
prozkoumání poměrů 4 podniků
různé velikosti! Takovým asi způsobem
se také vědecky pracuje leckde u nás, tak
se také shánějí různá
data. Oproti tomu poukazuji na známé dílo
dr. Keupa a Mührera, "Die volkswirtschaftliche Bedeutung
von Groß - und Kleinbetrieb in der Landwirtschaft",
vydané v Berlíně 1913.
Toto dílo obsahuje prozkoumání výsledků
hospodaření na 111 podnicích, které
vznikly na půdě skutečně kolonisované
a které prokazují důsledky provedení
kolonisace v Německu.
Keup a Mührer vyvrací tvrzení Huscheho jako
naprosto falešná a dokazují ve svém
resumé následující: Rozdělení
velkostatků, provedené vnitřní kolonisací,
jest nejen národohospodářsky a s hlediska
politiky populační (zalidňovací),
nýbrž i s hlediska produktivity půdy a s hlediska
zásobování domácího trhu výrobky
zemědělskými velikým pokrokem, neboť:
1. osevná plocha obilí zvýšila se ze
38 na 44% a chlebovin ze 20 na 26% veškeré plochy;
2. celková úroda obilí na kolonisačních
hospodářstvích vzrostla za 10 let o 50 až
100%, hektarové výnosy o 25 až 90%;
3. hospodáři na kotonisačních statcích
věnují mnohem více péče produkci
hodnotnějších výrobků zvířecí
produkce. Stav dobytka vzrůstá na dvoj až trojnásobné
množství;
4. zvyšuje se hodnota veškeré tržní
produkce: za desetiletí o polovinu až dva a půlnásobné
množství dřívější
hodnoty. Hodnota zvířecích výrobků
jest až čtyřikrát větší,
než na půdě velkostatkem obdělávané,
aniž by se snížily podstatně dodávky
obilí na trh, anebo aniž by podstatně zvýšil
se příkup krmiv. V kolonisačních obvodech
s převahou obilní výroby stoupl odbyt obilí
na trhy tou měrou, jak za velkostatku nikdy nebylo.
5. Táž plocha půdy vyživuje po osídlení
skoro dvojnásobný počet osob a při
tom může ještě obesílati trh, jak
bylo uvedeno.
6. Osídlené plochy potřebují jen asi
polovinu cizích pracovních sil než dříve
a činí tedy zemědělství méně
závislým na cizích saisonních dělnících.
Dr. Ostermayer, který vydal svoje: "Untersuchungen
über die Ertragsfähigkeit der mährischen Bauernbetriebe"
v r. 1911, oceňuje přednost drobné i velké
výroby a resumuje:
"Větší závod opírá
se tedy převážně více o příjmy
z prodeje rostlinných produktů než menší.
Zpeněžení mléka má největší
význam u největších a nejmenších
podniků."
Dále praví: "Z číselných
dokladů zde uvedených vyplývá, že
stoupání intensity závodu, zejména
intensity práce, které nastává spolu
s klesáním rozsahu závodu, objevuje se s
takovou pravidelnou zákonností, že netřeba
tu dalšího vysvětlování."
Dr. Strakosch ve svém spise "Die Grundlagen der Agrarwirtschaft
in Oesterreich", vydaném v roce 1916, zkoumá
zájem velkých a malých podniků na
prodeji obilí a schopnost ku prodeji a to na základě
podrobně získaných dat Ostermayerových
z Moravy a uvádí různé typy hospodářství
interesovaných na prodeji obílí. Jeho první
typ malého hospodářství jest typem
pozvíce dobytkářským, jeho druhý
typ hospodářství malé, které
má rozsah 3.6 ha. Toto druhé hospodářství
bylo s to, dle čísel zjištěných
Ostermayerem v tehdejší době (předválečné)
dodati 17.80 q obilí na trh; doklad tento
vyvrací tedy tvrzení, které dnes jest uváděno,
že malé podniky nemají vůbec zájmu
na trhu, že na trh nedodávají a že jako
kdysi uvedl ve svých úvahách profesor university
ve Vídni Philippowicz, teprve hospodářství
asi od 20 ha může dodávati obílí
na trh. Naopak zde jest dokázáno, že již
relativně velmi malé hospodářství
sotva čtyřhektarové v jistých příznivých
případech může býti schopno na
trh dodávati obilí.
Totéž potvrzoval kdysi, aby osvětlil otázku
zájmu zemědělství na clech obilních,
ve svých pracech profesor dr. Brdlík, který
uvedl, že již hospodářství relativně
nepatrná jsou s to, dodávati obilí na trh,
a že mají také zájem tedy na cenách
obilí a eventuelně zájem na celní
ochraně. Když běželo o cla, tu dokazovali
s velikou vervou také velkostatkáři, že
i nejmenší zemědělec má zájem
na prodeji obilí a že tedy následkem toho celní
ochrana není ochranou jen velikého producenta, nýbrž
že je také ochranou malého, a sice začasté
i zcela nepatrného, poněvadž ten také
má zájem na cenách dodávaného
obilí na trh. Nyní, když běží
o pozemkovou reformu, jest již názor jiný a
prohlašuje se právě z týchž kruhů,
které poukazovaly na schopnost malého zemědělce
dodávati na trh, že malý kolonista nebude s
to dodávati a že tím bude konsum u nás
ohrožen, neboť vytvořením malých
statků stane se zemědělství neschopným
vyživovati města.
Tím způsobem operuje se z jistých kruhů
proti reformě. Bylo také poukazováno z různých
vážných stran na to, že cukrovarství,
které dnes nabylo pro nás tak značné
důležitosti nejen svým významem pro
výživu obyvatelstva, nýbrž i s hlediska
valutárního, by bylo ohroženo pozemkovou reformou.
Namítá se, že by bylo přímo sebevraždou,
dělati pozemkovou reformu, která by ohrožovala
náš nejcennější a při tom
hlavní exportní průmysl. Připomínám,
že záborový zákon v § 11. ukládá
pozemkovému úřadu, míti zřetel
na zemědělský průmysl a že pozemková
reforma nemůže mechanicky jen děliti, nýbrž
že má dbáti také toho, aby zemědělský
průmysl, ať cukrovarský, nebo lihovarský
a pod. - a v prvé řadě tu zase padá
na váhu cukrovarský průmysl - nebyl poškozován
ve svých zájmech. Avšak nelze se ztotožniti
s tvrzením, že by cukrovarství bylo bezpodmínečně
závislým na existenci velkostatku. Dlužno rozeznávati
tu zřetel na hospodářský průmysl,
jeho produktivitu a zřetel na zájem podnikatelský,
zejména na zájem podnikatelský cukrovarnického
průmyslu.
Zájem zemědělského průmyslu,
v tomto případě cukrovarnického průmyslu,
jest zájmem na nedostačném množství
uspokojivé suroviny, tedy cukrovky. Ten nesmí být
porušen a bude úkolem pozemkového úřadu,
nad tím také bdíti. Jiná jest otázka,
z čí rukou a dle jakého správního
poměru cukrovarům se řepy dostane. Snaha
velké části cukrovarů nesla se dříve
k tomu, zabezpečili si co možno vlastní řepu.
Pokud běželo o řepu kontrahovanou cukrovary,
postupovaly cukrovary při nákupu za pomoci kartelů,
zejména rayonových kartelů, které
byly předmětem velikých zápasů
mezi cukrovary a řepaři a vedly dokonce v jistém
období k rozsáhlé stávce řepařů.
Kartel rayonový, který omezoval volnost rolníka
prodávati řepu, označován byl jako
nová forma nevolnictví malého zemědělce.
Tento kartel rayonový byl také odmítnut naším
Národním shromážděním
a byl příslušný zákon také
přijat. K udržení anebo k návratu takových
poměrů není povolán ani stát,
ani pozemková reforma. V kruzích cukrovarnických
jeví se v poslední době nejen proudy pro
zajištění držby vlastní řepy,
nýbrž pro rozšíření a získání
nových velkopachtů. Tento směr neodpovídá
duchu doby. Záborový zákon nesl v původní
osnově své v čele svého textu stručnou
motivaci, ve které bylo uvedeno, že reforma pozemková
má za účel, zabrániti soukromo-hospodářským
monopolům, které vyplývají ze soustředění
velkého majetku pozemkového v jedněch rukou.
Toto soustřeďování velkoprodukce řepy
a cukru v jedněch rukou jest pravým školním
příkladem podobného soukromého podnikatelského
monopolu, proti kterému čeliti chce záborový
zákon. Proti záboru, prováděnému
soukromým monopolem, staví zákon zábor
státní.
Stát má zájem na produkci cukru, ale ne na
monopolistické formě provozu tohoto průmyslu,
která pod heslem zvelebení cukrovarství chce
se uplatniti s sebou. Ostatně nelze tvrditi, že velkostatkářská
výroba, která v oboru produkce cukrovky přichází
značně v úvahu, ukázala se nejvýhodnější
produkční formou. Pěstění cukrovky
kleslo u nás právě tak, jako pěstění
obilí a to velmi citelně, nejen co do plochy, nýbrž
i výnosu. To nebudiž uváděno jedině
na neprospěch velkostatků, ale nutno to konstatovati.
Stejně dlužno to konstatovati, že nejpozději
ze země dobyta byla a případně přes
zimu zůstala v zemi právě řepa na
velkostatcích.
Nesprávno jest, uváděti, že velkostatky
zaručují největší produkci řepy,
aneb že cukrovary bez řepy velkostatků nemohou
existovati. Faktum je, že vlastní řepa nejpohodlněji
zajišťuje průmyslové cukrovary a že
je činí méně závislé
od malých a středních zemědělců,
eventuelně, že činí tyto zemědělce
závislejšími od cukrovaru, než by bylo
jinak. Reforma nesmí poškoditi cukrovary, ale nesmí
žádati, aby před nimi kapitulovaly reforma
a zájmy širokých vrstev venkovského
lidu.
Vhodným prostředkem bylo by tu ostatně převedení
závodů cukrovarských do rukou družstev
neb jiných korporačních forem, skládajících
se z menších a středních zemědělců,
čímž by zajištění řepy
od menších producentů a zvýšené
produkci řepy od menších producentů
bylo napomáháno.
Bohužel, statistika zemědělská neposkytuje
dosti dat statistických o dodávání
řepy cukrovarům ze závodů malých
a ze závodů velkých. Vracím se tedy
opět k datům německým, zejména
ke spisu Keup a Mührer, který podává
vyšetření o poměrech dodávek
řepy na základě statistiky ze 122 továren
německých podle stavu z roku 1910. Z této
statistiky vyplývá, že ve východním
Německu - připomínám, že východní
Německo jest zemí vysloveně velkostatkářskou,
kde velkostatek dosahuje téměř polovinu veškeré
zemědělské půdy - velkostatky nad
100 ha dodaly 50.9 mil. q, kdežto menší statky
pod 100 ha dodaly 13.9 mil. q. Za to v západním
Německu velké statky nad 100 ha, dodaly 20 mil.
q a menší statky pod 100 dodaly 31 mil. q. Výnosy
stoupají tam zpravidla se snižováním
rozlohy statků.
Tak na jednom meklenburském cukrovaru průměrný
výnos řepy, dodané z hospodářství,
čítá se na 139 něm. centů na
t. zv. německý "morgen".
Z toho 27 největších hospodářství
mělo výnos průměrně 137 něm.
centů na morgen, za to 16 nejmenších hospodářství
pod 10 morgen výměry vykazuje průměrný
výnos 163 něm. centů na morgen. Z toho jest
patrno, že velikost statků neměla tam nejpříznivější
vliv na výnosnost cukrovky.
Velké cukrovary v Německu, zejména v Provinz
Sachsen, která je nejvýznačnější
cukrovarnickou zemí v Německu, existují,
aniž by měly vůbec nějakou velkostatkářskou
řepu, nebo majíce jenom nepatrné množství
této řepy. Tak na př. v Provinz Sachsen cukrovar
v Salzwedelu nemá ani cent řepy z hospodářství
nad 100 ha, a přes to existuje dál, a není
cukrovar malý. Cukrovar ve Weferlingen má 1,200.000
něm. centů od malých hospodářství
pod 100 ha a pouze 254.000 centů od velkých statků.
Cukrovar v Hanoversku v Lehrte 1, 360.000 německých
centů od malých a pouze 88.000 od velkých.
A podobných případů lze nalézti
v Německu velmi značně. Celkem provincie
saská, nejvyspělejší cukrovarnické
území, má právě polovinu řepy
od hospodářských podniků pod 100 ha
a jenom polovinu od hospodářských podniků
nad 100 ha. Z toho je patrno, že to, co se uvádí
proti reformě půdní a ve prospěch
nedotknutelnosti velkostatků se zřetelem na produkci
cukrovarskou, že by totiž cukrovarská produkce
se musila shroutiti, kdyby velkostatky nezůstaly dále
ve své plné celistvosti, není odůvodněno
skutečnými zjevy, které lze statisticky prokázati.
Přiznávám, že by změna tato byla
snad cukrovarům nepohodlnou, a neméně připouštím,
že by náhlý přechod bez dostatečného
zřetele na zajištění cukrovky pro cukrovary
mohl přinésti přechodné nesnáze.
Tomu nutno ovšem vhodným uspořádáním
věcí a postupu v provádění
reformy čeliti.
Rád bych poukázal ještě k jednomu zjevu,
totiž ke způsobu, jak staví se k reformě
naši někteří jedinci neb jisté
skupiny velkostatku, který má svůj nepopiratelný
zájem na věci a jemuž přiznáváme
také nárok, aby o ní mohl otevřeně
pronésti svůj názor.
Nechceme přehlížeti velkostatku jako důležitého
interesenta a součinitele při pozemkové reformě.
Běží o půdu velkostatků, a neradi
bychom dělali reformu proti velkostatku a bez něho,
a pokládali bychom za nejúčelnější,
dělati tuto reformu s velkostatkem.
Jsou však jisté živly nebo jistá skupina,
která o této věci má názor
zřejmě falešný, myslí-li totiž,
že velkostatkáři budou dělati snad tuto
reformu sami a že rozdělí půdu podle
své vůle a těm, kteří jim se
budou zamlouvati. Nemůžeme trpěti, aby byla
činěna s pozemkovou reformou nějaká
milost, naopak musíme hájiti veřejný
zájem při provádění pozemkové
reformy. Bohužel je tu také mezi velkostatkáři
jistá skupina, která postavila se proti této
reformě buď otevřeně nebo tajně.
Činí se námitky, že prý velkostatek
nebyl slyšen o těchto otázkách. Prohlašuji,
že je to nepravda. Byla svolána expertisa před
uzákoněním zákona záborového
a byli slyšeni velkostatkáři. Byli slyšeni
také o jiných otázkách, budou slyšeni
také o otázkách řádného
hospodaření na velkých statcích, dále
o otázce náhradové a podobně.
Také dlužno konstatovati, že svaz velkostatkářů
v Čechách velmi činně spolupůsobil
jako poradce při četných otázkách,
spadajících do tohoto oboru, zejména také
při sdělání nařízení
o soupisu pozemků atd. Tedy námitka tato jest dle
mého mínění plně lichá.
Že velkostatkáři nejsou právě
zde v Národním shromáždění,
to má své jiné důvody, o kterých
nechci zde se šířiti, a mohu konstatovati jenom,
i když velkostatkáři nejsou zde přítomní
z politických důvodů, že stojíme
bez zášti k nim v této otázce, že
nechceme dělati reformu snad jako nějakou akci odvetnou
a že chceme postupovati ve věci této plně
objektivně a spravedlivě, řídíce
se v prvé řadě zájmem republiky a
zájmem veřejným.
Jsme ochotni k součinnosti s velkostatkáři
ve věcech pozemkové reformy, ale svobodný
národ nepůjde prosit a žádati, běží-li
o to, dělat věc podobného dosahu, jako pozemkovou
reformu. (Souhlas.)
Také neodnímá se půda proto, aby se
odnímala, nýbrž zabírá se za
důležitým posláním. Pravil jsem,
že reforma pozemková není žádným
odvetným opatřením, nýbrž jest
opatřením sociálním a hospodářským.
Nezkoumáme také původ půdy, která
se zabírá, nezkoumáme také původ
pozemků, které jakožto bývalé
pozemky obecní, lesy, pastviny byly často přivtěleny
k velkostatkům. Kdyby se šlo takovým způsobem
zpět, jak ohromná revoluce by vznikla v posuzování
otázky majetkové, v posuzování toho,
komu to či ono má náležeti! (Souhlas.)
Nechceme sami bezpráví, vždy jsme mu bránili,
a nebudeme také činiti bezpráví jiným.
Naopak v reformě pozemkové vidíme jenom splátku
na vyrovnání veliké křivdy, která
nejen po desetiletí, nýbrž po celá staletí
byla páchána na venkovském lidu. Chceme však,
aby touto splátkou bylo bezpráví ono smyto
a zapomenuto. Chceme začíti nové soužití
s čistými účty. To by měl také
dle mého mínění plně chápati
velkostatek. Bohužel nechápou toho všichni. Byl
zahájen z některých stran boj různými
prostředky a ne vždy nejlepšími. Byl zahájen
boj intrikami, pomluvami a pod.; jest zneužíváno
zahraničního tisku, zahraničního spojení,
byli jsme vyhlašování za rebely, mluvilo se
o konfiskacích, o krádežích, ačkoliv
nikomu nebylo vzato ani haléře, nebylo konfiskováno
ani jediné míry půdy. Mluví se o bolševismu,
otřásá se důvěra světa,
chce se otřásti kredit našeho státu,
štve se dokonce u našich zahraničních
přátel, to vše dělá se v rouše
beránčím pod záminkou, jako by tato
akce byla přímo v zájmu republiky.
Mimoděk při této metodě vzpomínám
si známých slov o francouzských šlechtických
emigrantech z doby velké revoluce, o kterých bylo
kdysi praveno: "Nic se nenaučili a nic nezapomněli".
Obávám se, že právě tak platí
to o této skupině velkostatkářů,
kteří podobných předválečných
method zase znovu používají v naší
republice, v našem národě. (Výborně!)
Zde běží o čest mladého národa
a varujeme co nejrozhodněji před každým
frondérstvím, neboť náš národ
nesnese frondy ani v této věci, ani ve věcech
jiných, (Tak jest!). Loyální živly
v našem velkostatku měly by se v této chvílí
spojiti navzájem proti tomu frondérství.
Mají nyní nejen příležitost,
nýbrž i povinnost, vystoupiti ze svého clair
obscure, z tohoto polosvětla, a já apeluji na ně
přímo, aby řekli upřímně,
že odsuzují tyto metody, toto frondérství,
neboť jinak je nebezpečí, že budou stotožňováni
ke své škodě s oněmi neloyálními
akcemi. (Výborně!) Qui tacet, consentire
videtur. Velevážení pánové, spěji
ke konci. Bylo vytýkáno, že používáno
je při pozemkové reformě tempa příliš
rychlého.
To je námitka, s níž z této jisté
části velkostatku se často setkáváme.
Na druhé straně se nám namítá
z kruhů čekatelů na půdu, že
tempo je příliš pomalé. Nelze popříti,
že věc pozemkové reformy je velmi naléhavá
a nelze hřešiti dlouho na trpělivost našeho
venkovského lidu, nelze opakovati metodu našich kuriátních
sněmů, zejména českého, kde
zavlékaly se všechny reformy a kde se pracovalo metodou
Penelopinou, aby v noci bylo rozpáráno, co se za
den udělalo. Zákon scelovací, zákon
o nemocenském pojišťování čeledi,
zákon o zájmových společenstvech zemědělských,
zákon o chovu dobytka atd., jichž vydání
ponecháno bylo sněmům, a které sněm
jako svou kompetenci vždy hájily, zůstávaly
neprovedeny a zůstaly neprovedeny u nás až
do našeho převratu.