Výjimečně může se odložiti
předání statku až do pozdější
doby v tom případě, jsou-li spoludědici
sourozenci a chtějí-li ještě společně
na statku zůstati. V tom případě,
mají-li dobrou vůli zůstati pohromadě,
nemá je zákon nutiti, aby jednomu byl předán
statek, nýbrž může býti rozdělení
toto oddáleno až na dobu pozdější,
když by dotyčný sourozenec chtěl se
na příklad oženiti, sestra vyvdati, a pod.
Osnova zákona obsahuje ustanovení na ochranu proti
špatnému hospodaření na rolnickém
nedílu. Poukazuji k § 51., dle něhož pozemkový
úřad může z velmi závažných
důvodů, které v osnově jsou výslovně
uvedeny, nedíl vykoupiti zpět od toho, kterému
byl přidělen. Jsou to důvody, kde běží
o trvalé špatné hospodaření,
anebo kde běží o to, že osoba, která
hospodaří na nedílu, stala se mravně
zvrhlou, marnotratnou a pod. Leč vykoupení rolnického
nedílu nemůže pozemkový úřad
provésti bez náležitého zkoumání
věcí. Poněvadž odnětí
nedílu jest věc dalekého dosahu a znamenalo
by, kdyby lehkomyslně bylo provedeno, po případě
zničení celé existence, proto učinil
zákon výjimku ze zásady, podle které
zpravidla pozemkový úřad sám rozhoduje.
Zákon odnímá pozemkovému úřadu
v tomto případě rozhodnutí a přikazuje
je zvláštnímu rozhodčímu soudu,
jehož předsedu jmenuje president republiky, který
skládá se z části ze soudců
zkoušených pro úřad soudcovský,
z části ze znalců, a který posoudí
pak návrh pozemkového úřadu, zdali
smí rolnický nedíl ze závažných
důchodů býti někomu odňat čili
nic.
Osnova zákona obsahuje dále význačné
ustanovení o osvobození od poplatků pro podání
ve věcech přídělů. Těchto
podání bude velmi zajisté značné
množství, přihlášky o půdu
budou velmi četné a bylo by nedůvodno, aby
od každého, který činí si snad
nějaké nároky na půdu nebo věc
urguje, bylo žádáno složení kolků
a aby tím způsobem drobní uchazeči
o půdu stali se pramenem výtěžku pro
pokladnu státní.
Osnova obsahuje dále úlevy co do poplatků
převodních. Směny pozemků podle §
24., o kterých jsem mluvil, které mají za
účel získání půdy nezabrané
za půdu zabranou, mají býti vůbec
osvobozeny od převodních poplatků. Pro převody
přidělené půdy mají býti
sníženy poplatky převodní tak, že
při přídělech půdy v ceně
do 10.000 Kč přidělovací ceny vyměřuje
se poplatek ve výši jedné čtvrtiny,
při přídělech půdy nad 10.000
K ve výši jedné poloviny poplatku normálního.
Zákon obsahuje dále zvláštní
ustanovení přechodné v § 63. V případech
naléhavé potřeby může pozemkový
úřad uložiti tomu, kdo hospodaří
na zabrané půdě, a to buď vlastníku
neb nájemci, aby dal do pachtu tuto půdu drobným
uchazečům. Účelem tohoto ustanovení
jest rychlé zatímné zabezpečení
půdy drobným uchazečům, kteří
mají naléhavou potřebu drobné půdy
pro svou obživu. Opatření toto přispěje
zajisté také k zajištění klidu
na našem venkově, kde již rozmáhá
se tu a tam také nespokojenost a neklid mezi čekateli
na půdu. Bylo by však nesprávno a se škodou
pro pozemkovou reformu, kdyby v takových případech
naléhavé potřeby mělo býti
prováděno definitivní přidělování
půdy bezplánovitě a ukvapeným způsobem.
Aby nebyl pozemkový úřad nucen k těmto
ukvapenostem a k chybám, které by nesoustavným
prováděním pozemkové reformy na kvap
mohly býti provedeny, zavádí se toto prozatímní
opatření dle § 63. Avšak toto opatření
má své jisté kautely. Předně
nesmí býti ohroženo hospodaření
na hospodářském celku, nesmějí
býti ohroženy zájmy zásobovací
a nesmí tím býti také ohrožena
existence osob na hospodářství trvale zaměstnaných.
Možnost, domáhati se touto cestou prozatímního
pachtu, jest omezena do konce r. 1920 a může býti
nařízením ještě prodloužena
pro r. 1921. Příslušným přikázati
půdu do prozatímního pachtu jest pozemkový
úřad. Pozemkový úřad může
přenésti tuto svou působnost také
na okresní politické úřady. Proč
byly k tomu zvoleny politické úřady okresní,
to plyne z následující úvahy. Jednak
soudy jsou příliš přetíženy
vyřizováním záležitostí
tak zvaných dlouhodobých pachtů, takže
by nemohly tuto práci provésti tak rychle, jak je
žádoucno, jednak otázka tato souvisí
velmi značně s otázkou zabezpečení
klidu a pořádku na našem venkově. Chceme-li
tento klid zabezpečiti, musíme tam, kde jest naléhavě
nutno, aby příděl půdy byl realisován,
k řešení této otázky přikročiti.
Jestliže politický úřad má ručiti
za klid a pořádek ve svém okrese, nemůže
jiný orgán samostatně zasahovati do otázek,
které tak úzce souvisejí s udržením
klidu v okrese. Nelze proto přikázati věci
tyto nějakému orgánu jinému, který
by řešil je bez zřetele k místním
poměrům a k zájmu na zabezpečení
spořádaných a klidných poměrů
v tom kterém obvodě. Proto jest velice důležito,
aby tato akce děla se buď v úzkém styku
s politickým úřadem, který zná
místní poměry a potřeby, nebo aby
za účelem urychlení věc tam, kde úřady
mají náležité orgány a porozumění
pro tuto věc, přenecháno bylo její
řešení v první instanci úřadům
politickým. Pozemkový úřad, jak bylo
prohlášeno ve výboru, bude pečovati
o to, aby zástupcové politických úřadů
byli svoláni a náležitě instruováni
tak, aby byla zabezpečena jednotna praxe v tomto oboru.
Pokud běží o náhradu při vnuceném
pachtu dle § 63., poukazuje osnova k analogii zákona
o ochraně drobných pachtýřů
ze dne 30. října 1919.
Zmíněný § 63. vyvolal značný
odpor jisté části interesentů a značnou
agitaci proti reformě. Oproti tomu poukazuji poznovu k
tomu, že tento paragraf jest velmi nutkavým a nezbytným
opatřením k zabezpečení klidu a sociálního
míru, a že pamatováno bylo při formulaci
jeho, aby paragrafu toho nebylo nikterak zneužíváno
k nijakým vedlejším účelům.
Vůči neloyálnímu způsobu, jakým
zneužito bylo tendence tohoto paragrafu k agitacím
proti reformě a osnově přídělového
zákona, poukazuji ještě k tomu, že tak
zvaný "vnucený pacht" není novinkou
a specialitou našeho zákona a že již anglický
zákon z roku 1897 vyslovil zásadu vnuceného
pachtu a že německá reforma z r. 1918 a 1919
zná také zásadu vnuceného pachtu.
K informaci dovoluji si přečísti § 11.
brunšvického zákona ze dne 4. července
1919, který je téměř souhlasný
s celou řadou zákonů pro jiné státy
německé. V tomto paragrafu se praví:
"Jest-li v obci naléhavá potřeba opatření
půdy pro potřebu domácnosti takových
obyvatelů, kteří nejsou trvale neb vůbec
nejsou v zemědělských podnicích činni,
může krajské ředitelství uložiti
obci, aby dala těmto obyvatelům na jejich žádost
příležitost k pachtu neb k jinému užívání
půdy pro potřebu domácnosti".
Zde mluví se ovšem o osobách, které
nejsou v zemědělských podnicích činny,
nebo nejsou trvale činny. Praví se to proto, poněvadž
osoby trvale činné musí býti opatřeny
podle § 10. téhož zákona jiným
způsobem. Obec má podle ustanovení §
10. brunšvického zákona povinnost, opatřiti
půdu dělníkům zemědělským
zřízením domoviny. Připomínám,
že tento paragraf je podoben jako vejce vejci paragrafům
ostatních zákonů o zemědělské
reformě zákonodárství německého.
K vysvětlení o otázce právního
nároku na půdu dovoluji si připomenouti,
že naše osnova zákona přídělového
nezavádí nikde takového právního
nároku, nezná tedy práva na přidělení
půdy.
Nebyla by také tato věc v této formě
uskutečnitelná, neboť bylo by nesnadno konstatovati
způsob, jak by ve vzájemné soutěži
uchazečů tento právní nárok
na půdu mohl býti souměrně a plně
uplatněn. Zákon formulován jest jinak: stanoví
totiž, že pozemkový úřad může
přiděliti půdu, za jakých podmínek
a do také míry. Tím právě umožňuje
se vybrati z osob v § 1. jmenovaných ty nejspolehlivější
a nejvhodnější a také stanoviti si náležitý
postup, v jakém bude prováděna reforma, tedy
i postup časový.
Připomínám dále ku charakteristice
osnovy zákona, že příznačnou
jeho stránkou jest jistá jeho pružnost. Zákon
nemá zaváděti také předpisy,
kterými by pozemkový úřad byl již
na papíru přesně vázán. Nemá
tu býti strohé hranice, nepřekročitelné
co do rozsahu přídělu půdy, výše
zadlužení tak, jak shledáváme se s tím
v různých zákonech o rentovních statcích
pruských, neb v zákoně o rentových
statcích, platném pro Halič a pod. Má
býti naopak dána možnost rozsáhlé
individualisace; nemá tedy býti vytvořena
zákonem šablona, reforma nemá se státi
předmětem nějaké kancelářské
manipulace, kde by pouhý oficiál na základě
některého paragrafu zákona mohl řezati
z půdy pěti- neb desetihektarové statky a
rozdávati je podle paragrafu toho a toho těm, kteří
by přišli a kteří by se odvolali, že
jsou uvedeni i pod č. 1, 2, 3 atd. Pozemkový úřad
nemá býti nějakým manipulačním
orgánem, kde by se pomocí formulářů
vyřizovalo, nýbrž má to býti
myslící a odborně pracující
hlava reformy. V tom leží v podstatě rozdíl
našeho přídělového zákona
- ostatní zákony budou následovati - oproti
pruskému systému, který stanovil velmi přesně
meze, ve kterých úřad musí se pohybovati,
a který opravdu mohl býti provozován pomocí
nějaké sbírky formulářů.
My volili spíše systém v anglickém zákonodárství
obvyklý, který dává větší
volnost v postupu a otvírá možnost individualisace,
který nečiní z veřejných orgánů
automaty, nýbrž řídí se zralou
úvahou dle účelu věci.
Prováděním přídělu půdy
nebude také skončena agenda pozemkového úřadu
v tomto směru. Pozemkový úřad naopak
bude musiti věnovati další a trvalou péči
svou kolonistům, zabezpečení jejich úvěrů,
vývoji a zdravému působení družstevnictví,
musí dozírati na hospodaření na půdě
přidělené a vykonávati poradní
činnost vůči kolonistům. Pozemkový
úřad bude míti morální zodpovědnost
za zdar celého díla a nemůže tedy zastaviti
se nad tím, že půda byla přidělena,
nýbrž musí se dále starati, aby také
na půdě přidělené dařilo
se kolonistům v jejich práci.
Byla nadhozena otázka ve veřejnosti, zdali doba
nynější jest nejvhodnější
dobou pro pozemkovou reformu. Tu dlužno uvážiti
s jedné strany v neprospěch nynějšího
termínu jeden moment, to jest nesnáz stavební.
Na druhé straně dlužno uvésti jednak,
že nyní vrací se z velké části
lidé, toužící po zaměstnání
na půdě, z vojny; běží tu o zajištění
existence zejména se zřetelem na krisi průmyslu,
který nemůže pojímati nové a
nové existence do svých řad. Tu myslím,
že jest nejlepší okamžik pozemkovou reformou
připoutati podobné, kořene zbavené
neb ještě nezakořeněné existence
k práci. To bez soustavné péče, bez
soustavné práce není možno. Kdyby nebylo
pozemkové reformy, již dnes musili bychom počítati
s jedním zjevem, kterému bychom se nebyli ubránili,
to jest s ohromnou poptávkou po půdě, neobyčejně
naléhavou a s neobyčejným pohybem v cenách
půdy, který by vrcholil v lichvě půdní,
která by byla pravým analogem lichvy objevující
se také ve všech jiných směrech. A představte
si, že by k lichvě s potravinami, oděvními
látkami a průmyslovými výrobky přišel
ještě nový problém lichvy půdní!
A tu se táži, zdali by něco podobného
republika ve své tísni mohla snésti? (Výborně!)
Stát musil tu převzíti péči
regulovati náležitým způsobem ceny a
to děje se tím, že stát zabral ono kvantum
půdy, od něhož očekává
dnes veřejnost, že z něho bude možno nutkavou
potřebu uspokojiti; následkem toho nejeví
se onen tlak na ostatní půdu nezabranou a její
cenový vývoj.
Pokud běží o otázku staveb, o které
jsem se prve zmínil, činěny byly některé
vážné námitky, zejména se strany
velkostatkářů a sice hlavně svazu
německých velkostatkářů, který
poukazoval k tomu, že na této otázce musí
se shroutiti každá pozemková reforma v době,
kdy stavby jsou tak drahé. Vůči tomu dovoluji
si připomenouti, že pozemkový úřad
bude museti přihlížeti k tomu, aby pro prvou
dobu prováděny byly příděly
půdy majitelům domků a adjacentům.
Pro jednotlivé kolonisty musí býti poskytovány
přiměřené úlevy v půdě
na stavby a případně pro ně reservována
půda na dobu vhodnější ke stavbě.
K tomu dlužno uvážiti, že právě
tak, jako se zdraží stavba sídel na venkově,
zdraží se též stavba veškerých
obytných budov a že tedy s vyšším
nákladem stavebním nutno počítati
tu i onde. Jestliže poukazují němečtí
velkostatkáři ve svém pamětním
spise k tomu, že kolonisace 100.000 ha po 5ha stála
by 2 miliardy korun následkem těchto staveb, pak
i tehdy, kdyby to byla pravda, platilo by to jen pro případ,
že by na každých 5ha bylo nutno stavět
budovy, čemuž v praxi tak nebude. Pokud však
bude třeba stavět budovy, třeba míti
za to, že běží tu současně
o řešení problému bydlení a že
by řešení toto stálo neméně,
kdyby tito lidé nemající přístřeší
měli býti umístěni ve městech,
nebo vůbec jinak nežli v zemědělství.
Ostatně nejde ani při této investici, kdyby
snad byla i ještě větší - a budeme
vidět, jak velké peníze budou investovány
na stavby budov pro bydlení ve městech - nejde o
peníze vyplýtvané, nýbrž o investice
v budovách, v jichž zřízení investuje
se vedle peněz také mnoho hodnoty ve způsobu
vlastní práce kolonistů. Počítáme-li
tedy s těmito 2 miliardami, které se v pamětním
spise odhadují, musíme počítati, že
v tom je také obsaženo velmi mnoho vlastní
práce kolonistů samých a že tedy v hotovosti
nebude tolik placeno. Jestliže však neposkytneme těmto
kolonistům příležitosti k této
práci, pak ovšem tato hodnota nebude investována
v našem majetku národním, nýbrž
tato hodnota prostě zmizí v nezaměstnanosti
těch osob.
Je často nadhazována otázka, s jakou plochou
lze vlastně při kolonisaci počítati.
Při zodpovídání této otázky
dlužno přesně rozeznávati plochu zabranou
ve smyslu zákona záborového a plochu, která
bude k disposici pro příděly skutečné.
Německá reforma z r. 1918 a 1919 vyvlastňuje
mechanicky, jisté procento půdy velkostatků.
Připomínám, že z různých
stran byl nám kladen za vzor tento způsob reformy
a že bylo doporučováno, aby jisté procento
půdy bylo vzato velkostatkům. Konstatuji to proto,
poněvadž byl nám z některých
stran tento postup doporučován jako vzor, kdežto
na druhé straně sami velkostatkáři
němečtí z Čech ve svém pamětním
spíše toto mechanické provodění
reformy označili za velmi špatné a bezhlavé.
To nutno konstatovati, když tu i tam z českých
kruhů velkostatku se i nám vytýká,
že jsme se neřídili oním říšskoněmeckým
vzorem.
Prof. Sering v jednom z posledních čísel
Schmollerových "Jahrbücher" odhaduje plochu
půdy, která tamní reformou bude v Německu
dána k disposici pro kolonisaci, totiž jednu třetinu
zemědělské půdy velkostatků,
na 2,150.000 ha zemědělské půdy; leč
to už je čistá půda, která bude
tímto způsobem v Německu pro kolonisaci věnována.
Tato plocha činí téměř 7% veškeré
zemědělské plochy Německa, která
činí as 32 milionů ha. U nás podle
prof. dra Brdlíka poskytuje zábor zemědělské
půdy po vyloučení minima plochy, která
dle § 11. jest vlastníkům propuštěna
ze záboru, asi následující celkovou
plochu: v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
as 746.000 ha, na Slovensku asi 563.000 ha, to jest dohromady
asi 1,319.000 ha. To je skoro 15 procent zemědělské
plochy, která činí v naší republice
8.67 milionů ha. Vlastníků této zabrané
plochy je v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
713 a na Slovensku 1444, dohromady 2157, z čehož je
patrno, na jak úzký poměrně kruh interesentů
tento důsledek záboru se vztahuje.
Kolik však z tohoto zabraného majetku pro příděl
bude k disposici, to není pouze otázkou statistiky,
není jen otázkou mechanického výpočtu
a to nelze proto již dnes přesně číselně
zjistiti. To vyplyne jednak z ekonomických úvah,
jimiž říditi se musí naše kolonisační
plány, jednak také z potřeby půdy,
která objeví se se strany způsobilých
zadatelů. Poukazuji k tomu, že § 16. osídlovacího
zákona německého dle znění,
upraveného dodatečným zákonem z 11.
srpna 1919, s důkladností Němcům vlastní
vypočítává, která půda
má po řadě býti zabírána.
V první řadě mají býti vyvlastněny
statky, které během války zakoupeny byly
osobami, které zemědělství neprovozují
jako hlavní zaměstnání, statky, které
v posledních 20 letech vícekráte změnily
vlastníka, statky, na kterých se velmi špatně
hospodaří, statky, na nichž se vlastník
osobně nezdržuje a na nichž osobně nehospodaří,
statky, které náležejí k rozsáhlým
majetkům pozemkovým (latifundiím), posléze
statky, které byly dříve selskými
statky a byly pohlceny (vykoupeny) velkostatkem. Tento výpočet
je sice velmi pozoruhodný a má mnoho pro sebe, ale
přece jenom značí přílišnou
kasuistiku. Jako bezvýjimečná zásada
je toto ustanovení příliš strohé,
příliš nepružné, ale může
býti i nám v některých směrech
vodítkem, zejména pro časový postup
v provádění reformy. Ovšem dlužno
tu přihlížeti i k naléhavosti místní
potřeby půdy, která v těchto zásadách
naprosto není respektována. Pokud se týče
účelnosti a dosavadních účinků
zákona záborového a zákonů
s ním souvisících, čítajíc
v to také zákon o dlouhodobých pachtech,
na naše poměry půdní, musíme
konstatovat, že ač zákon záborový
v podstatě ještě nebyl proveden všemi
zákony, jichž vydání k plnému
zahájení pozemkové reformy jest nutno, přece
již měl a má své nepopíratelné
a cenné důsledky.
To budiž zde konstatováno. To také přiznal
při nedávné příležitosti
jeden z německých velkostatkářů,
který mluvil o zákonu záborovém a
naší pozemkové reformě a kritisoval
ji velice ostře, ale nemohl popříti jisté
velice příznivé důsledky zákona
záborového. Bylo totiž zabráněno
mnohým nezdravým zjevům na trhu pozemkovém,
a to již naším zákonem listopadovým
z roku 1918. Bylo zabráněno vykupování
půdy zbohatlíky a nepovolanými osobami, vůbec
prodeji na spekulaci. Bylo zabráněno neodůvodněnému,
lehkomyslnému zadlužování a zatěžování
půdy za účelem opatření peněz
nebo za účelem odnětí kapitálu
ze zemědělství a jeho zatížení
dluhy pro osobní účely nebo účely
vůbec zemědělstvu cizí. Zákony
tyto měly však také důležitý
vliv na trh ostatní půdy, jak jsem se již o
tom zmínil.
Půda, jak zkušenosti ukazují, nejméně
podlehla spekulační horečce ve vyhánění
cen. Račte sledovati efektní bursu, která
v poslední době za jeden měsíc vyhnala
cenu četných papírů průmyslových
o 100% a více, která během války vyhnala
cenu různých papírů o 1000 až
1500%, kdežto oproti tomu cena půdy zůstala
dosti konstantní a naopak horečka, která
nastala před jistou dobou, zejména před naším
převratem, v cenách půdních a prodejích,
byla z velké části zastavena jednak naším
zákonem listopadovým z r. 1918, jednak zákonem
záborovým.
Také příděly, jakmile počnou
se prováděti, budou regulovati ceny půdní
nejen půdy velkých statků, nýbrž
také cenu půdy drobné, nezabrané.
Jestliže bude možno získati velikému okruhu
osob půdu ze záboru za ceny státem stanovené,
zabrání se tomu, aby ceny byly vyháněny
do výše i na trhu půdy nezabrané. Tak
získali jsme důležitý element cenotvorný
v pozemkové reformě nejen pokud se týče
oboru zabrané půdy, nýbrž i pokud se
týče půdy ostatní. Vedle toho, třeba
ještě jsme nepočali a nebudeme moci všude
najednou započíti s prováděním
reformy půdní, důvěra lidu byla zabezpečena
těmito zákony, které možnost přídělu
pro brzkou budoucnost zajišťují, a tím
dosáhli jsme také uklidnění v našich
kruzích venkovských. Dlouhodobé pachty přispěly
tím více ještě pak k vytvoření
a sesílení této příznivé
atmosféry. Proto můžeme konstatovati, že
zákony pozemkové vykonaly již důležité
své poslání.