Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Jest to jistě jmenovitě v prvních počátcích, kdy nemáme pro to vlastně žádného školeného personálu, kdy nemáme vlastně žádné tradice a žádného vzoru, neobyčejně těžké. Ale právě proto myslím, že tím více musíme si toho přáti a že tím více bude nutno těchto věcí a jich okolností dbáti.

Pokud se týče jednotlivých položek rozpočtu, nevím, nebylo-li by při dnešním stavu valuty a dnešních valutových relacích lépe, kdyby rozpočet zahraniční jaksi vybočil z té šablony našich tříd, jak je to při úřednících doma žijících, poněvadž vyjádřiti plat v našich korunách, stanoviti plat v našich korunách, bez rozdílu celkem podle těch tříd, neodpovídá poměrům, jaké skutečně jsou. Jinak se hodnotí naše peníze tam - skoro v každém státě jinak - a jiné jsou také poměry. Myslím, že při zahraniční službě jest nejdůležitější to, aby ten, kdo zastupuje stát, měl takové prostředky, aby mohl vystupovati sebevědomě, aby jeho sebevědomí nijak netrpělo. A materielní sklíčení, málo platno, k sesílení sebevědomí nepůsobí. Myslím, že tedy my, jako republika demokratická, musíme na to pamatovati tím více, poněvadž nebudeme, a nemůžeme ani chtíti vybírati své diplomaty z kruhů, které po případě mohly dosazovati ze svých velkostatků k platům, které dostávaly. Na to myslím, že se musí příště poněkud jinak hleděti nežli se hledí dnes. Mně se zdá, že i po této stránce ještě příliš počítáme s tím a měříme podle toho, co dělali naši zástupcové a přední bojovníci zahraniční v době války s prostředky nejnepatrnějšími. Trvale takto měřiti nemůžeme.

Co dělali tenkrát, to se dá dělat jen jednou v životě, to se dá dělat jen v takovém neobyčejném vzepjetí, ale trvale se ty věci dělat nedají, jmenovitě když úkoly naší zahraniční politiky jsou - a to je, zdá se mně, čeho si mnohý i z veřejně činných lidí neuvědomuje - dnes podstatně již jiné a situace naše zahraniční je také jiná, nežli jak bylo v době války nebo v době dobývání republiky. Je těžko tak počítati. Jednak se asi hledí, nebo hledělo příliš náladově již i za války a hledí se náladově i teď, jedni hleděli na cizinu optimisticky a čekali od ní všechno, veškerou spásu, čekali od dohody, bůh ví co, také nám to bylo tak růžově matováno, druzí zase čekají snad z jiné strany, bůh ví, co pěkného a nyní najednou se nám povídá, že prý dohoda nám nepomáhá a nemůže nám svěřiti ani krejcar proto, že naše republika jest socialistická, že má socialistickou vládu a pod.

Tyto výklady, které byly vyrobeny u nás doma z vnitřně politických důvodů - a můžeme si klidně říci, z agitačních důvodů - přirozeně rozjitřily zase strany socialistické. Kdyby se věcně usuzovalo, musí se říci naprosto klidně: Hospodářský poměr ke státu je něco docela jiného, nežli byl ten poměr spojenecký, ten poměr ve společném boji za určité ideály. To je docela něco jiného. Vždyť my sami mezi sebou ve vlastním národě, lidé sobě nejbližší, jakmile přijde na věci hospodářské, konkurujeme si navzájem a žádáme na každém hospodářskou zdatnost.

Ale, jestliže na jedné straně stále se tvrdí, že dohoda, resp. některé dohodové státy nepřejí republice, protože má vládu socialistickou, na druhé straně zase snad se zbytečně vzmáhá příliš velká animosita, která se pak vybíjí silnými výrazy. Myslím, že nemáme k něčemu takovému ani věcného odůvodnění, nehledě ani k tomu, zdali bychom měli k tomu právo či nikoliv. Jsem pevně přesvědčen, že svazek, který byl mezi dohodou a námi za války, trvá dosud a potrvá velmi dlouho, poněvadž politicky a státně má tak hluboké základy, že je nevykoření nikdo, a jistě že dohodové státy, jako státy a státní celky, mají pořád tytéž zájmy politické, jaké měly a že záleží jen na tom, aby nezvítězily znovu tendence, proti kterým vedly světovou válku. Po této stránce je mne naprosto jasno, že není možná, aby mohl býti otřesen nebo zviklán poměr mezi námi a státy dohodovými. Posuzovati však věci hospodářské zase se stejného stanoviska, považoval bych za falešné, jako jsem považoval za falešné, když se nám líčilo, co všechno pro nás dohoda hospodářsky udělá a může udělati. Promiňte, já kdybych byl tomu věřil, co nám říkali, že pro nás dohoda hospodářsky udělá, byl bych považoval za nutné, abychom nejen na to nepočítali, ale abychom slušně takové presenty odmítli, poněvadž bych nechtěl být státem vydržovaným. Mohlo by se nám pak stát, že bychom se potáceti bez vlastní vůle jako leckterý z těch menších států v době předválečné, které byly odsouzeny na cizí milost a nemilost. Taková situace není.

Ale promiňte, jeví-li se u nás určité věci, které pro nás jsou jaksi tísnivé, které se jeví, které bolí hospodářsky, musíme uvážiti, že jsou dosti pochopitelné a, skoro bych řekl, v hospodářském vývoji lidstva naprosto samozřejmé. Když my se dovídáme, že na př. Amerika dělá pokusy, aby ovládla tabákový monopol rakouské i uherské republiky, že to dělají určité kapitalistické skupiny její, že se tam snaží ovládnout banky, že se snaží ovládnout doly atd., to jsou věci, které při tendenci jmenovitě kapitalistického hospodaření jsou naprosto, řekl bych, samozřejmé, a záleží na tom, jak my u nás se dovedeme bránit, jak my dovedeme u nás hospodářský život organisovat. A to bude jistě důležitým úkolem nejen ostatních ministerstev, ale také i ministerstva zahraničí, jak dovedeme chytit do rukou své vnitřní hospodářství, ale také svůj vývoz i dovoz k nám, jak dovedeme toto hospodářství zachytit, na tom záleží všecko, nejen na tom, co dělají ti druzí.

A pak nesmíme zkreslovat poměry, nesmíme říkat, že nám nechtějí dát proto, že jsme takového a takového směru. Dokud máme pořádek, jistě že nezáleží na tom, která strana ten pořádek udržuje, dokud se ten pořádek drží. Že nedostáváme dostatek surovin atd., to nemá příčiny politické, to má příčiny jiné.

Fakt je, a to nepopře a nemůže popřít nikdo, že my i nejdráže koupené suroviny můžeme u nás zpracovat a vyvážet výrobky z nich ještě s výdělkem.

Ten fakt ve velkém celku platí i teď. Já chápu naprosto dobře, že ti druzí nemají chutí dávati nám suroviny tak honem, když vidí, že bychom byli pojednou schopnější soutěžit, než oni sami. To jsou věci, které budou se musit do určité míry regulovat státními obchodními smlouvami, ale za které není možno činiti zodpovědný národ, ententu a pod., nýbrž je potřeba postupovat cestami v takových věcech obvyklými. Že se brániti musíme, je jisto. Ale jako bych varoval a nikdy nevěřil tomu, že by to hospodářství bylo naprosto stejné s politickým a státním, - poněvadž ani stát - ani jediný - nemůže ovládnouti na příklad hospodářské skupiny a síly tak, jak by si přál a jak by bylo v jeho interesu, - tak také bych varoval, abychom zase s druhé strany nezabíhali do krajností a abychom si neslibovali příliš mnoho po případě s druhé strany.

Tedy já myslím docela tak, jak jsme byli, nebo jak bývali u nás lidé náladoví v politice, když stála dohoda skvěle, vyhrávala, že to bylo i u nich, že oni měli dojem, že přejí nám ve všem a všudy. Bylo to samé nadšení do krajnosti, co všechno od nich dostaneme. Byly to fantasie skoro až nepříčetné. Teď jsou zase lidé, kteří začínají skoro tak kolísati a začínají házeti všecko na váhu anebo začínají počítati příliš s druhou stranou. Zkreslují, jako se zkreslovalo toto, zkresluje se, co se děje dnes v Rusku.

Já pro zahraniční politiku, řeknu otevřeně, považuji za základ politiku přátelství a snahu udržeti přátelské styky. Tak je možno na všechny strany s vládami, které musí býti národu dány. Myslím, že mi sotva kdo bude upírati, že bych socialisticky necítil, ale považoval bych za chybu, očekáváme-li zázrak v zahraniční politice pro náš stát, že bude eventuelně některý sousední stát v takové neb oné formě socialistický; neboť nevěřím, že i ten by nám mohl dávati něco zadarmo. Ukázalo se to,- měli jsme malou zkoušku v době předválečné a za války v začátcích - když chtělo na př. Rakousko zrušiti clo na železo a železné výrobky mezi Německem a Rakouskem, dělnictvo se postavilo proti tomu. Proč? Poněvadž by byl ohrožen jeho zájem a jeho výdělek. Já jsem také jist, že socialistické Rusko jako každý socialistický stát, který vznikne, bude chrániti zájem svých vrstev, svého obyvatelstva oproti jiným státům, snad jinak, ale stejně účinně jako každý druhý, a bude chtíti míti od těch druhých států výhody. To jest nesporné a nerad bych, aby v naší zahraniční politice rozhodovala náladovost nějaká, ty jakési příliš vnitřní a stranické zájmy a nálady.

Ale právě proto již upozorňoval jsem na počátku, že je důležito, aby u nás nebyla jako trumf vytahována tak často cizina a zahraniční poměry v zahraniční politice. Děje se to v těch zápasech a ukázal jsem na některé případy a tendence. Jakmile se někdo vymlouvá na zahraničí a říká, že by to působilo tak, anebo tak, pak zpravidla hájí věc, - ostatně jsou výjimky - kterou nemůže dosti dobře udržeti vnitřními důvody. Já se obávám, že poněkud příliš se hrálo s těmi zahraničními vlivy a poměry i v tom, co nám nastává nyní.

Myslím, že je nutno zmíniti se o tom. Jest teď určitý kvap v práci, jest určitá jakási kolise, která se jeví. My máme míti hotovu v Národním shromáždění spoustu práce, my máme míti hotov zákon ústavní, vedle toho budou tam věci jazykové, ale my bychom potřebovali také pořádný zákon školský, vždyť pořád máme u nás menšinové školství podle starých zákonů rakouských. To všechno ještě je nedostatečně upraveno, není v tom nic systematického. My bychom potřebovali rozhodnouti o řádném hospodářském systému. Nepřejdeme-li k němu brzo a nebudeme-li ho míti zaručen brzo, řeknu otevřeně, pak jedná se o to, můžeme-li přejíti k volnému nebo vázanému hospodářství; ale pak k vázanému řádně a do důsledků. Ne chytat jednotlivé forky uhlí po Praze nebo báby s nůší uhlí, nýbrž chytati uhlí v dolech, ne chytati jednotlivce, kteří mají tam a tam pár metrů nějakých látek, nýbrž chytati látky u pramene. Zkrátka musíme, máme-li přejíti k pořádku, o této věci míti rozhodnuto. - Též musíme míti hotové věci, kterých třeba k pozemkové reformě. Ukazují to všecka znamení, jež se jeví, a ta úžasná smělost, - nechci užíti jiného výrazu, ale je velmi eufemistické, když říkám: Jest to troufalost velkostatkářů obou národností, se kterou obracejí se proti pozemkové reformě a prostředky, jichž používají.

To jsou věci, které podle mého zdání musí míti republika hotovy v tomto Národním shromáždění, poněvadž volbami a jinými věcmi přesunulo by se to a zdrželo příliš dlouho. Já se neklamu, řeknu-li, že nebudeme-li míti tyto věci hotovy v tomto Národním shromáždění, že ta republika bude hodně dlouho laborovati právě na nedostatek těchto věcí.

Pro nás jest nejdůležitější, abychom měli zabezpečený vývoj tohoto státu, abychom měli zabezpečeny jeho základy. Ty si musíme dát sami, ty nám nemůže dát nikdo jiný. Podle toho, jak si je dovedeme zabezpečovat, nás budou posuzovat za hranicemi.

To jest asi, řekl bych, co míním o tom, aby zahraniční politika nebyla splétána tak příliš s vnitřní, neb aby nebyla jedna vytahována jako trumf proti druhé, nýbrž aby prostě posuzována byla věcně po všech stránkách. Když se budeme říditi těmito klidnými a věcnými stanovisky, pak myslím, že budeme dělat nejen lepší politiku zahraniční, ale také lepší politiku vnitřní ve svém státě vlastním, a toho, tuším, jest nám asi především potřebí.

Je-li nemožno tedy, abychom postupovali neb dosahovali všeho hned dosti rychle, myslím, že přec jen určitá přání jest třeba vysloviti ještě po stránce obchodní. Myslím, že úkolem naší zahraniční politiky bude, a řekl bych jen tuto věc, abychom co nejdříve mohli přestat dirigovat veškerý obchod přes Švýcary a na Švýcary. To jsou nouzová opatření, to není nepřátelství k Švýcarsku, které ze mne mluví, nýbrž obchodní účelnost. Švýcarsko přece nebylo a nemohlo býti nikdy obchodním střediskem světovým, nýbrž stalo se jím jedině proto, že bylo neutrální zemí mezi tolika válčícími. Tam tedy se to sbíhalo, ale přirozené středisko to není.

Pro nás jest nevýhodným dvojnásob, protože Švýcarský trh jest i peněžně příliš malý a dáváme Curychu příliš velkou možnost působiti na naši valutu. Myslím, že jest nevyhnutelno, abychom co nejdříve hleděli upravovat za hranicemi obchodní styky tak, aby šly pokud možná jinými směry, a sice směry obchodně přirozenými a pravidelnými, kterými chodívaly před válkou.

To jsou tak věci, které jsem považoval za nejdůležitější poznamenat a od jejich splnění očekával bych značné zlepšení celé naší situace. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Dula: Udeľujem slovo p. koľ. Kadlčákovi.

Posl. Kadlčák: Slavné Národní shromáždění!

V tom velkém rozruchu, v jakém dosud žijeme, ztrácíme často přesnou míru, jíž třeba k posuzování našeho veřejného života domácího a vlivu, jaký má to, co se děje okolo nás. Je u nás jevem neobyčejně všeobecným, abych tak řekl, zvykem naším, že jako národ, řekl bych, kritiků neumíme nikdy najíti míru, kde ta kritika je zdravá, potřebná, účelná a kde ta kritika stává se nezdravou. Na důkaz, jak ten kriticismus u nás se chápe, dovoltež, abych přečetl citát z "Venkova", vládního orgánu ze dne 22. t. m., neboť "Venkov" zajisté není oposičním orgánem. Praví se tam "Praha - a co se myslí pod tím slovem "Praha", víme všichni - nápodobí Vídeň nejen tím, že počíná vydávati se za neomylného tlumočníka a rozhodujícího činitele celého národa a že pokládá takřka sama sebe za stát, nýbrž i tím, že opičí se po vídeňských mravech a nezpůsobech, jež strašně se mohou vymstít na celé republice. Tak, prosím, píše vládní orgán o Praze. Já jen k tomu dodávám, že tento hlas svědčí, jak nezdravo je, když chceme v Praze všecko ve všem zcentralisovat. (Poslanec Juriga: To jest chyba veliká!) S tím centralisováním máme zkušenosti velmi neblahé. Právě ty zkušenosti naše vedou k tomu, abychom, pokud je to možno v rámci zdravého celku, jednotlivým součástkám nechali možnost svého vlastního vývoje a nehledali v každém projevu, v každé žádosti, aby nám, řekněme, historická staletá osvědčená samospráva tam, kde neškodí celku, byla ponechána, vidět hned odboj proti státu, boj nevlastenecký a, jak se to všechno jmenuje. Nikoliv pánové, boj za samosprávu jest bojem za přirozené právo (Posl. Juriga: Za demokracii!) a každý jednotlivec, každá jednotlivá rodina, každý celek správní hledí co nejvíce se uplatniti podle svého vnitřního citu a podle svého rozumu, svérázu. Tedy nesmíme na to pohlížeti, když sem tam jeví se snaha, poněkud míti jinak upravenou domácnost politickou, než je to v Praze oblíbeno, zavedeno, nesmí se v tom viděti hned hnutí státu nepřátelské. (Posl.Juriga: Staré rakušáctví!) V tomto směru by mohla velmi dobře působiti ministerská rada jako souhrn vládní moci, aby tam, kde tyto snahy jsou oprávněné, pomáhala, ba co pravím, je uplatňovala a sama uskutečňovala a byla jen jakýmsi regulativem tam, kde by se jevily snad výstřelky nějakého povážlivého rázu.

Rozpočet ministerské rady má mezi celkovým vydáním 10,562.348 K položku, která je neobyčejně zajímavá, je to "tiskový odbor" obnosem 1,501.106 K. Proč se o to zajímám a zmiňuji? Že z tohoto obnosu, a já myslím, že se nemýlím, jest vydržováno naše zpravodajství a tisková naše kancelář zpravodajská, která nekoná svého úkolu tak, jak si to všichni přejeme. My žádáme od každého státního úřadu a od každého úředníka, od každého zřízence a ode všech těch, kteří jsou ve službách státu, aby se nepovažovali za zřízence jednotlivé strany, jednotlivé třídy, jednotlivého směru, nýbrž aby se považovali za exponenty státní moci ku všem stejně ochotné, spravedlivé. Když uvažujeme, co tato tisková kancelář dosud vykonala, neubráníme se takovému - řekl bych, cítění, - že není na výši doby, že nekoná, co konati má. A zase nebudu svůj osobní názor pronášeti, nýbrž citují z "28. října", včerejšího úsudek, v němž se praví: "Zdá se nám totiž, že nepochopil, že orgán (míní vládní list a kancelář) nesmí býti orgánem vládních stran, nesmí jim ani straniti, ani nadržovati, naopak že musí v zájmu věcí, jíž slouží, anebo aspoň má sloužiti, zachovávati nutnou objektivnost a nestrannost ku všem politickým stranám, i když se jedná o oposiční strany".

A jako zástupce Lidové strany československé mám za povinnost prohlásiti, že k nám se chová nanejvýš stranicky. Nemohu doklady uváděti, poněvadž čas kvapí a jest jich příliš mnoho.

Druhá kapitola, o které jest se mi zmíniti, jest ministerstvo zahraničí. A to jest tak lákavé, nyní pustiti se do tohoto zahraničního světa a ukázati a poučiti ty pány, jak se to mělo dělati a jak se to nemá dělati - je to náramně lákavé. Nejsem ani diplomatem, ani zahraničním ministrem (Veselost na levici) a nepustím se proto do rozboru podrobného věcí zahraničních. Jen odpovídám s tohoto místa na některé vývody a výtky, které byly činěny, a to v prvé řadě jako katolík na výtku, která již včera s tohoto místa byla v jednom směru vyvrácena; že totiž naše hlava církevní sv. Otec jest také naší hlavou politickou v Římě, v cizině, a jest Čechům nepřejnou hlavou.

Není tomu tak, pánové! Nynější papež dokázal, že není nepřítelem českého národa, nýbrž že vším právem můžeme pronášeti úsudek, že jest jeho přítelem a neméně Slovanům přál Lev XIII. A jako svědka uvádím pana ministra zahraničních záležitostí, který zajisté jest kompetentní, pronášet mínění o politice sv. Stolice. Pan ministr prohlásil - snad to není doslovně, ale přibližně správné: "Jednal jsem s Vatikánem již v roce 1916, 1917 a 1918 o samostatnosti Československé republiky a doznávám, že ve Vatikáně chovali se k naší věci velice konciliantně a loyálně." Tolik ministr dr. Beneš.

Zpráva o tom uveřejněna byla v "Národní Politice". To jest naše odpověď na výtku, kterou jsem velice nerad s tohoto místa slyšel. S takovými výtkami by se ve vážném shromáždění, jakým má a musí býti Národní shromáždění, mělo opravdu přestati, měli bychom všeobecně zvážněti.