Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Drazí přátelé, neklamme se! Zrovna jako mezi jednotlivci, tak i mezi národy je boj o život a v něm musí se každý uplatniti podle své schopnosti co nejlépe a co nejvíce a jen potud, pokud se umí uplatniti, jen potud, pokud skutečně jednáním svým to prokazuje, má tento nárok na život, poněvadž z tohoto jeho života vzniká prospěch nejen jemu samému nýbrž také jiným a jenom potud se nárok jeho uznává, a tedy také nárok národa na samostatnou státní existenci.

Drazí přátelé! Nedomnívejme se nikdy, když tento stát spolupřičiněním a velikou pomocí našich spojenců, jimž musíme býti za ni vždycky vděčni, vznikl, že to znamená, že bychom nyní, když ho máme. mohli je pohodlně kritisovat nebo dokonce přezírat a paušálně odsuzovat, že bychom mohli bez újmy našeho příštího šťastného vývoje, mezinárodně politického i hospodářského, užívat dosti tvrdých slov o našem poměru ke spojencům, ať je to Italie, ať je to Francie, Amerika nebo kdokoliv jiný. Nikoli, drazí přátelé. My musíme zůstati ještě na dlouhou dobu jako mezinárodní činitel dosti skromní, poněvadž náš vklad do společného díla lidstva, směřujícího k trvalému zabezpečení míru, vytvořeného smlouvami versailleskou a Saint-germainskou, třeba byl na naše poměry jako národa nesvobodného značný, přece nebyl tak veliký, abychom si nyní mohli postavit hlavu a komandovat, jakým způsobem se mají na nás ti ostatní dívat a jakým způsobem mají nám přispívat. Jmenovitě nesmíme si toho dovolovat, když vidíme, že bez hospodářského přispění našich velikých spojenců, kteří pro nás měli pochopení, když jsme o samostatnost tohoto státu usilovali, nejsme dlouho možni, že potřebujeme od nich různých a různých pomocí hospodářských a finančních, abychom přivedli svůj hospodářský život do přirozeného vývoje. Musíme opatrně dbát toho, abychom zbytečně nikdy proti sobě nikoho - a jmenovitě oficielní představitele těchto států - nijakým způsobem nepopuzovali.

Je ovšem samozřejmo, že my musíme hledět všemi silami postavit se na vlastní nohy.

Drazí přátelé! Musíme si už jednou uvědomit, že nesmíme hrát v mezinárodních politických stycích nějakého bolestína, že se už nesmí, chceme-li svůj stát zachovat, opakovat příhoda, která se nám stala loni na Slovensku; já si vzpomínám, že jsem ve své první řeči v této sněmovně měsíc před tím upozornil na to, že jedině správnou taktikou k odražení toho nebezpečí, které se ukázalo na obzoru, byla ofensiva, která by tu byla jen strategickou defensivou. My jsme tenkráte chybili, ale nesmí se ta věc opakovati nikdy podruhé, chceme-li býti ve světě pokládáni za stát seriosní a chceme-li si trvale zachovati alespoň část té velké úcty, které jsme si dobyli svým bojem zahraničním, svým bojem o národní a politické osvobození. Postaviti se na vlastní nohy, dělati důstojnou politiku státní, zevní, vojenskou i vnitřní! Dovolte mi, drazí přátelé, malinkou osobní vzpomínku. Když v nejhorších skoro dobách našeho zahraničního hnutí, po stroskotání tak zvané druhé ofensivy brusilovské v roku 1916, chovali jsme obavu o osud zahraničního hnutí, ze kterého se měla naroditi svoboda tohoto státu, bylo nám velkou mravní pomocí v našem díle organisačním každé dobré a vlídné slovo, projevené ať veřejně na schůzi, ať v knize našich politických přátel ve Francii, Anglii, Italii, Americe, Rusku. A já si vzpomínám, že na podzim r. 1916 četl jsem s velkým mravním uspokojením, a s velikou radostí knihu známého našeho šlechetného přítele, který byl přítomen také zasedání tohoto Národního shromáždění, Scota Viatora Seton-Watsona.

Tato kniha, nazvaná: Germans Slavs and Magyars, ve své kapitole 16, obsahuje názor čechofilské části anglického veřejného mínění na ty úkoly příštího samostatného československého státu, které se tam tehdy dle našich informací prvně rýsovaly. A tito lidé pomáhali ku zřízení našeho státu tím, že dohodovou veřejnost vojenskou i diplomatickou upozorňovali na prospěch, jaký může této spojenecké organisaci protiněmecké a protimaďarské vzniknouti, když bude Rakousko-Uhersko rozbito a když na jeho místě vzniknou samostatné národní státy, jmenovitě Československo. A zmíněná kapitola Watsonovy knihy byla, jak si vzpomínám a jak si jistě i pan ministr zahraničí vzpomene, nazvána: "Bohemia as a rampart", to znamená: "Čechy jako hráz". Mně se zdá, že žádné heslo nemůže lépe vystihnouti mezinárodní politické poslání našeho státu, mezinárodní úkol našeho národa a že toto heslo, tento název musí nám všem tanouti stále na mysli při budování tohoto státu, jmenovitě při určování jeho politiky zevnější a posuzování našich spojenců zvláště.

Vzácné Národní shromáždění! My často zapomínáme, že stavše se svobodnými politicky a státně, musíme, chceme-li se udržet, plniti ve světě a v Evropě jistý důležitý mezinárodně politický a tudíž i vojenský a kulturní i hospodářský úkol. Tento úkol jest vyjádřen slovy: "Bohemia as a rampart" - "Čechy jako hráz". Jen tím, že se našemu velkému presidentu a jeho spolupracovníkům podařilo, přesvědčiti západoevropskou veřejnost o tom, že vítězný mír, kterého spojenci na západě dobudou, bude upevněn jen tenkráte, když na východě bude učiněno opatření proti německému "Drangu nach Osten", když tam bude zřízena silná hráz států, které z části na svá bedra přejmou odpor proti tomu "Drangu nach Osten".

Jen tím, že se jim to podařilo dokázati, jen tím, že se podařilo cizinu přesvědčiti o tom, že jest nutno zbudovati Čechy jako hráz proti pangermanismu a maďarskému nebezpečí, jen tím podařilo se získati mínění rozhodujících kruhů pro zřízení našeho státu. To znamená, že si musíme uvědomiti, že ve své zahraniční politice jsme skutečně závislí na té vůdčí myšlence, která vedla k založení tohoto státu rozhodnutím diplomacie spojenců, že k vůli nějaké obchodní nesnázi můžeme sice rozlišovat mezi jednotlivými příslušníky těch národů, pokud jsou s námi ve stycích hospodářských, ale nikdy to nesmíme činiti vůči oněm státům jako celkům. To znamená, že si musíme také uvědomiti, že tento mezinárodně politický úkol můžeme plniti jen tenkráte, když budeme vnitřně silní, když budeme kulturně i hospodářsky silní, a když budeme mocí převzíti na svá bedra část obranného úkolu státům nově vzniklým uloženého, t. j. v případě skutečného útoku německo-maďarského, směřujícího k porušení St. Germainského a versailleského míru svou platnou účastí ke zlomení tohoto útoku přispěti. Jestliže si přejeme, aby naše zahraniční politika byla dále vedena ve jménu bezpodmínečné spojenecké věrnosti k těm mocnostem, které nám pomáhaly tento stát utvořiti, tož stejně vřele my příslušníci strany národně-demokratické si přejeme, aby v tomto státě bylo učiněno všecko možné pro to, aby byla co nejvíce zvýšena jeho brannost, jeho způsobilost k odporu silou vojenskou proti novému německému útoku, kombinovanému s útokem maďarským. Zkrátka přejeme si, aby učiněno bylo vše, abychom v případě napadení, v případě útoku na nás mohli s lepším úspěchem a s lepším nárokem na dobrý mír hájiti státu, než jsme to učinili loni na Slovensku. (Výborně!)

Nebudu se šířiti o tom, jakým způsobem jest tu obranu připravovati. Otázkou naší ozbrojené moci bude možno obírati se lépe při jiné příležitosti, to jest při osnově branného zákona, kterou pokládám za jednu z nejdůležitějších z předloh, které kdy do této sněmovny přišly. Drazí přátelé! Neoddávejme se neopodstatněným pacifistickým snům, všude okolo nás a jmenovitě tam, kde vládne strana, která povstala proti účasti Ruska na povalení Rakouska a Německa s heslem: "Žádné další krveprolévání", jest silně organisován branný systém. Tu tedy nezbytný podklad uskutečnění určitého požadavku státního nezbytně založen je na předpokladu branné způsobilosti, branné schopnosti státu nebo té organisace, která má tento politický zřetel na mysli. Proto i my musíme míti dobrou brannou organisaci a my můžeme míti všichni bez rozdílu stran přesvědčení, že, hájíce branně samostatný československý stát, hájíme si nárok na volný, krásný, pyšný kulturní i hospodářský vývoj. To není militarismus, to není vojáčkování, žádné podřizování se cizí nepřátelské vůli a zvůlí, jakým jsme vydání byli za Rakouska. (Místopředseda Dula ujímá se předsednictví.)

Vojsko je dnes pokračováním těch našich snah fysicky výchovných, které ztělesňovaly před válkou naše tělocvičné jednoty sokolské i dělnické. To mějme na zřeteli a potom budeme se k požadavkům vojenské správy chovati jinak, když si uvědomíme, jaký mezinárodněpolitický úkol byl nám vytčen našimi spojenci a jaké nebezpečí na všech stranách na zdolání naší samostatnosti číhá.

O tomto nebezpečí bylo již mnoho mluveno. Vidí je každý, kdo se podívá na mapu republiky. Já z veliké částí, ano úplně potvrzuji slova, která zde včera pronesl dr. Kramář. Já se nedomnívám a nepředstírám si, že Němci budou u nás kdykoli lepším národem nesamostatným, než jakým jsme byli my za Rakouska. Je to také přirozeno, jak bylo již včera řečeno. My nechceme žádného utlačování Němců, my jim necháváme všecko, my jim necháváme dvě techniky, jako máme sami, a jsou ještě jiné okolnosti, neboť, jak víte, my jim dáváme plné právo, úřadovat v jejich jazyku v kraji, kde je jich značná část. Ale osobně bych si nepřál, abychom vzali za základ vybudování branné moci naší také spoléhání na aktivní spoluúčast Němcův a Maďarů, nacházejících se v našem státě. Na vytvoření branné způsobilosti tohoto státu v budoucnosti musíme se tedy dívat prostě, jasně a bez sentimentality - tak, jak věci jsou.

Je jisto, že v případě útoku musíme se ubrániti sami, aspoň pokud to je v našich silách, a že škemrání o pomoc u dohody nebude nám nic platno, jmenovitě tenkrát, když ji budeme posuzovati tak, jak se to, bohužel, v poslední době u nás doma leckde děje. Mně tyto věci připomínají těžký, nešťastný vývoj věcí na Rusi během války. Na jaře roku 1917 bylo jako u nás po Rusi slyšeti surové nadávání na Francii a Anglii. Abych uvedl malý příklad: Sir Buchanan byl ohrožen na životě v Petrohradě a mnozí se tam domnívali, že dohoda z Ruska učinila obětního beránka, že Rusové neměli zájmu na tom, jestli vyhrají válku spolu se spojenci, a u nás to začíná také. A nejen v mezinárodních vztazích, nýbrž také ve vnitřní politice.

I u nás jsme dosti často na cestách Kerenského, u nás vnitřní politika se dělá jako v nešťastném Rusku, kde vyvolala potom úžasné krveprolévání a občanské války, jimž není konce. Drazí přátelé, my chceme, jak jsem to již několikráte řekl, silný stát, my chceme silnou vládu a já říkám otevřeně, když tato vláda bude třebas veskrze socialistická, budiž, ale jen když vzejde ze svobodného projevu vůle národa, ale jen když vzejde z hlasování obyvatelstva. Když budou poslanci a s nimi příští vláda povoláni k representací státu hlasovacím lístkem při všeobecném rovném, přímém, tajném hlasovacím právu, a když většina národa se rozhodne třeba i pro socialistickou vládu, my se jí podřídíme.

My máme smysl pro podčinění a nebudeme dělati revoluci proti tak ustavené vládě, jako nikdy nepřipustíme, aby proti jakékoli jiné vládě, která bude representovati většinu národa, dělal násilné pokusy o převrat kdokoliv jiný. V našem národě nesmí se opakovati smutná událost z Ruska, kde proti libovůli samozvanců nepostavili se všichni ostatní na odpor a nechali utvářeti se věci samy, kde se nenašlo tolik síly ani v inteligenci, ani v středních stavech, aby proti diktátu samozvanců nasadili všechno, aby se vzepřeli diktátu lidí, kteří se sami k vládě posadili. Tam nebyl uplatněn princip demokracie, který znamená vládu většiny a vládu zvolenců národa.

A já bych si dovolil, vzhledem k naší vnitřní politice, žádati vládu, aby se nedomnívala, že my jsme nějaká strana, která chce býti za každou cenu oposiční. To budete viděti z našeho hlasování, že máme skutečně na zřeteli jen prospěch státu. Já bych prosil, aby také vážení členové Národního shromáždění z levice této sněmovny zanechali názoru, že my za každou cenu z toho, co je nepěkného v tomto státě, musíme býti viněni a že jsme tím vinni. Když jsme byli ve vládě, bylo řečeno: "dokud tam budou, bude špatně", a řeklo se: "musí býti v parlamentním ústrojí státu většina a ta musí býti kontrolována menšinou, třeba oposiční". Když jsme odešli po vyhazovu nám naznačeném v řeči kol. Bechyně v Roudnicí, jsme biti za to, že jsme odešli a porušili národní solidaritu. Jsme biti, když jsme ve vládě, a jsme biti, když nejsme ve vládě. To není rozumné.

Chceme býti jako vy dobrými občany státu, dávati mu vše, čeho potřebuje, ale přirozeně jako politická strana, jako lidé myslící máme nárok na to, aby při správě věcí našeho národa, která přísluší podle slov Komenského národu, aby také naším názorům a požadavkům co do směru státní správy bylo vyhověno a aby jich bylo dbáno. Když jich dbáno není, když ostatní nemohli se smířiti s našimi názory, jest přirozeno, že nemůžeme jíti s nimi, nýbrž proti nim, resp. že si vyhražujeme právo kritiky a právo oprav.

Tedy tak formulujeme svůj poměr k vládě nynější a k vládám dalším. A já bych si přál, aby tato vláda jmenovitě v příštích dobách nejbližších hleděla a myslila to upřímně se státem stále více a více, jak to včera naznačil vážený kol. dr. Kramář. Sjednocovati národ k dalšímu vnitřnímu úspěšnému vybudování našeho státu! Vláda nesmí rozlišovati strany, musí pomáhati a překonávati naši starou rakouskou mentalitu oposiční. Zcela se připojuji ke slovům p. ministerského předsedy, včera proneseným, a přeji vládě, aby našla, co nás víže, aby se pokládala za representanta toho "common sense", té "common idea", která je základem trvalosti, konsolidovanosti každého státu a musí býti hlavním základem státu demokratického. A při těchto snahách najde nás vždy všechny na své straně. A já si ovšem přeji zrovna tak, jako páni z levice, aby vývoj našeho státu v budoucnosti dál se skutečně na cestě demokracie, to jest rozhodováním většiny národa, prací a pořádkem, jak to definoval náš president, aby přestalo frázovité mluvení, heslaření, zkrátka a dobře, abychom si celým svým státním životem a jednáním ve svém státě hleděli udržeti tu úctu k naší kultuře a vyspělosti, kterou jsme v našem zahraničním hnutí ukázali světu všude a která byla také do značné části základem těch sympatií pro nás, které nám pomáhaly utvořiti tento stát.

Pokud se týče detailů, přál bych si ve správě zahraniční, aby co nejdříve postarala se o obsazení všech míst, která mají důležitost mezinárodně-politickou, nejen prozatímními zástupci, nýbrž definitivními vyslanci, po případě konsuly, aby utvořila jakousi stabilitu v naší oficielní representaci zahraniční.

Ke správě ministerstva nár. obrany přál bych si hlavně, aby hleděla vyloučiti různé nezdravé zjevy, které jsou příčinou, že se na naší armádu pohlíží jako na pokračování armády rakouské; myslím, že jmenovitě zavedením civilní kontroly hospodářské stránky našeho ministerstva nár. obrany bude zadostiučiněno veřejnému mínění, resp. bude zabezpečen potřebný v něm klid, když bude zjevno, že tam nevládne systém intendance rakouské. Pak bude zjevno, že touto civilní kontrolou je zabezpečeno řádné používání státních peněz a vydávání jich na ty účely, na které byly podle rozpočtu určeny.

Já, přátelé, končím slovy, která byla řečena již tolikrát: Mějme na zřeteli při budování naší republiky okolnost, že v žádných jiných formacích státních a politických, než v této demokratické republice jakékoliv násilí vylučující, založené jen na principu většiny vůle národa svobodně projevené, muže náš národ úspěšně se vyvíjeti kulturně i hospodářsky, a splniti poslání, které má v určení lidstva jako každý národ, má-li míti existenční oprávnění na tomto světě.

Spojme všechny své síly bez ohledu na stranické zájmy malicherností, které tolikrát samému tomu, kdo je v určité chvíli zastává, po řadě let ukáží se naprosto nicotnými. Najděme si také v tomto státě to, co každý stát pro svůj úspěšný vývoj míti musí, to jest společnou, jednotící myšlenku: common idea, common sens všech nás a, když to najdeme, překonáme otrocké zvyklosti rakouské poroby, které způsobily tu politickou mentalitu, které naše veřejné mínění dosud podléhá. Potom, přátelé, bude republika zabezpečena a splní svůj úkol kulturní, hospodářský, mezinárodní, politický i vojenský, jak jest jí uložen mírem saint-germainským a versaillským a jak jí bylo uloženo našimi spojenci. Potom bude zárukou úspěchu, rozvoje našeho národa, štěstí všech nás bez rozdílu stavu, bez rozdílu povolání i politického smýšlení. Aby tomu tak bylo, toho si všichni jistě přejeme. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Dula: Ctené Národné shromaždenie!

Driev než nasledujúcemu rečníkovi slovo udelím, oznamujem, že ako zástupcu ministerstva národnej obrany sú prítomní páni plukovníci Ševčík, Quitta, a pán odborový rada dr. Vítek.

Nasleduje druhý rečník a síce pán kol. Svozil.

Poslanec Svozil: Vážené Národní shromáždění!

Předložený rozpočet zahraničního ministerstva vykazuje, pravím výslovně, potěšitelné stoupnutí. Potěšitelné proto, že svědčí o tom, jak se rozvíjí organisace naší zahraniční služby a jak proti těm nepatrným začátkům, které se jevily v rozpočtu posledním, přece jen jaksi celý ten náš útvar státní začíná docházet plnějších tvarů, začíná se ucelovat, a myslím, že při tom nemůže člověk vysloviti než přání, aby k překážkám, které právě v zahraniční službě a v zahraničních úřadech bývají ve všech státech dosti časté, ať již jsou to jisté zájmové skupiny nebo kliky, které se tvoří a které pak po případě maří jedna druhé práci, aby k takovým překážkám u nás nedošlo, aby práce našeho zahraničního ministra nebyla takovými věcmi zdržována. A ovšem že bychom si přáli, aby vždycky pokud možno padala volba na osoby, které jsou schopny, aby nebyly na ně stížnosti, aby eventuelně zájmy republiky nebyly hájeny nedostatečně.