A proto, pánové, myslím, že ta linie,
která se u naší politiky uplatňuje,
ovšem velice málo a velice slabě, ale přece
jaksi smířlivěji vůči socialismu,
že je to jedině praktická, jedině správná
a také jedině možná politika pro náš
český národ. (Souhlas.) Jinou politiku
nelze dělat, a jestli myslíte, že by bylo lépe
nějak násilně vystupovat, nějak násilně
potírati socialismus, pak, pánové, byste
byli na omylu, kdybyste se domnívali, že by se vám
to snad mohlo podařiti. (Výborně!)
Ovšem my vidíme dnes, jak se to vyvíjí
na té politické burse. Bolševismus v Rusku
byl tlačen zpátky, bolševismus v Rusku ustupoval,
postupovala u nás reakce. Nyní postupuje bolševismus
v Rusku, a reakce počíná zase poněkud
ustupovati. Chci jen krátce ještě na některé
věci ukázati a sice zejména, pokud se tyká
našeho ministerstva vnitra. Tam zaveden takový systém,
upomínající na staré rakouské
poměry až do příchodu prvního
Evropana na prestolu min. předs. rakouského Körbra.
Ten prohlásil, že to policejní špiclování
nepotřebuje. Že nepotřebuje vysílati
komisaře na schůze, že občané
jsou už tak zralí, nechť tedy dělají
to, co uznají za dobré. My na té věci
nic nespravíme, bude-li stát dobře vládnouti,
budou ho občané chváliti, nebude-li, budou
na ten stát nadávati. A když se pak lidé
budou pronásledovati za kritiku, tím se nic nezlepší,
nýbrž my musíme všechno tak upravovati,
aby nebyly příčiny ke stížnostem,
pravil tento státník.
Nyní se zavádí u nás to, že se
posílají různí lidé, i také
vojenští policajti na schůze. Podávají
o tom úřední zprávy, tak jako by dnes
nějaká schůze měla tolik vlivu, aby
mohla podvrátiti základy republiky.
Vojenská policie, to jsme říkali již
několikráte a trváme na tom, aby byla zrušena.
Ve starých bachovských dobách rakouských,
tam ji tehdy také měli. Jakmile nastala jen liberální
éra, nemluvě o éře demokratické,
tak to odstavila a řekla: "Nebudeme to trpěti!"
U nás vojenská policie působí a člověk
se nedozví, komu je vlastně zodpovědna. Dělá
věci, které se naprosto neshodují s našimi
demokratickými řády, našimi zákony.
My nejsme ochotni, abychom to tak klidně trpěli.
Ministerská rada mění zákony cestou
nařízení, odvolávajíc se při
tom na staré zákony rakouské, zejména
na § 14. To jest nepřístojnost, která
musí býti odstraněna.
Tak zejména učinila pokus v obecních pozemcích
změniti to, co bylo v zákonu, a pak také
učinil ministr spravedlnosti pokus, změniti zákon
o úplatě za přejímanou půdu.
My bychom s tím nemohli nijak souhlasiti, aby v takovémto
tempu bylo postupováno dále.
Také však, pánové, jest nutno říci,
že okresní hejtmané u nás nemají
valné autority a nebudou ji míti, dokud nebudou
přesazeni do jiných okresů. Nebudu mluviti
o tom, jak a co, každý tomu rozumí, třeba
to jen naznačiti a již každý vidí,
že válečné doby tak všechno zkorumpovaly,
že jest nutno, aby tato věc byla konečně
vyřízena. Ministerstvo vojenství opsalo rakouský
branný zákon, chce jej prosaditi jako brannou povinnost
pro občany československé republiky. My budeme
trvati na zřízení milice, poněvadž
my si nepřejeme žádnou novou stálou
armádu. Měli jsme toho dosti za starého Rakouska
a my dnes takovou armádu nepotřebujeme.
Ale zejména je nutno poukázati, jak se u nás,
u ministerstva Nár. obrany, plýtvá penězi.
Ve starém Rakousku mělo ministerstvo vojenství
27 odborů, my jich máme 49. Nenahlížím,
k čemu to? Proč se toto dělá u nás,
což chtějí z nás udělati militaristické
Prusko? Myslím, že to není úkolem naší
politiky a že to není také úkolem kulturního
poslání českého národa, nemůžeme
s tím za žádných okolností souhlasit.
Když se někdo podívá na náš
rozpočet, tu spatří, že při celkové
potřebě státu, která obnáší
10.416,175.930 K a při schodku okrouhle 2.665 mil K žádá
ministerstvo Národní obrany 1.212 mil. K v řádných
výdajích a vedle toho ještě nám
v rozpočtovém výboru přišlo s
požadavkem dalších 565 mil. K. Prosím,
pánové, bezmála dvě miliardy při
rozpočtu, který obnáší 10 miliard,
tedy celá pětina! Toho ani ve starém Rakousku
nebylo, tam se vydávalo ročně na militarismus
asi 500,486.000 K. (Posl. Pelikán: Je nám tedy
hůře, než za starého Rakouska?)
Já jsem samozřejmě pro obranu státu
našeho, ale my přece nemůžeme se zařizovati
jako velký militaristický stát a všecko
na to dávat. Já právě odůvodňuji
naše stanovisko k milici a k všeobecnému ozbrojení
všech státních občanů, poněvadž
myslím, že to jediné může nám
býti na prospěch.
Otázce vyživovací, ošacení, bytům,
bude musiti býti věnována větší
pozornost. (Posl. Pelikán: Porovnejte rakouskou valutu
dnes a před válkou!)
Pokud se týká otázky školské,
jest přirozeno, že stojíme na odluce církve
od státu a školství od církve. Pánové
z lidové strany to považují za útok
na náboženství a my pravíme, že
to jest jedině možná forma, zajistiti všem
církvím a všem náboženským
vyznáním naprostou nezávislost a naprostou
svobodu. Dále žádáme, aby byla škola
bezplatná a aby byl zrušen při nejmenším
ještě v tomto zasedání školní
plat. Pokud se týká školství, žádáme
vybudování tak zv. škol měšťanských,
rozšíření jich o čtvrtou třídu
a doplňování její školami odbornými.
My chceme lidové vzdělání povznésti,
my chceme tím také povznésti pracovní
sílu a schopnost našeho lidu. Když zde bylo mluveno
velice mnoho dnes o tom, že se musí pracovat a že
jen prací se republika naše dostane z toho, v čem
se octla, pánové, úplně to podpisuji.
Nebudu rozvinovat theorii 8hodinné doby pracovní,
komu se hodí nebo nehodí. Trváme na zákonech,
které republika v tomto smysl u vydala, a jsme přesvědčení,
že když budeme všichni pracovat a všichni
plnit povinnosti k republice, tak že také tím
způsobem jedině zahojíme všechny rány,
které nám válka způsobila, a že
jsme pak také schopni, abychom této republice dali
takové základy a dali jí takový směr,
aby se mohla udržeti.
Tedy v krátkosti shrnuto: Jest mnoho ještě
naší vládě vykonati, než bude také
uvnitř republikou demokratickou, poněvadž my
máme ministry, ale národní demokracie má
byrokracii a ta byrokracie provádí pasivní
resistenci (Hlas: Sabotáž!) a my se nemůžeme
dostat ku předu. Zde musí vláda zasáhnouti
pevnou rukou: ten problém nutno rozřešiti,
stát odbyrokratisovati a byrokracií, která
jest v úřadech, donutit, aby konala plně
svoji povinnost.
A nyní ještě jen několik slov: My jsme
ovšem ve vládní koalici, a jak nám bylo
zde dnes vytčeno, se živly různorodými.
Ano, my to přiznáváme. Jsme v koalici různorodé
proto, poněvadž sami nemáme takové většiny
v národě, abychom mohli vládnouti. Proto
musíme vládnouti s druhými, poněvadž,
jak jsem již pravil, sami vládnouti nemůžeme.
Do oposice jíti také nemůžeme, poněvadž
by nebyla žádná vláda proti naší
oposici možna. Nechceme také toho, co chtěli
dosáhnouti svým odchodem z vlády národní
demokraté, dr. Rašín a dr. Stránský,
aby byla zavedena u nás diktatura. Té my si také
nepřejeme a proto udržujeme tuto vládu. (Hlas:
A napadáme ministry!) Já jen věcně
kritisuji, pane kolego, poněvadž nejsem vládním
členem a všechno nemohu podepsati, co se děje,
ale tím se nestavím proti rozpočtu. Po volbách
musí býti ovšem koalice nová, jaká
bude, dnes nevím. Budeme, jak jsem již naznačil,
hlasovati pro rozpočet, poněvadž ho nedáváme
vládě, nýbrž československé
republice, již budeme hájiti všemi svými
silami. Považujeme ji za přechod k republice socialistické,
ideálu to našeho snažení a zápolení.
(Výborně! Potlesk.)
Předseda: Slovo má dále pan kol. Valoušek.
Posl. Valoušek: Slavné Národní
shromáždění!
Po temperamentních řečech, které jsme
právě slyšeli, po slovních soubojích,
které byly tu a tam zajímavý a zábavný,
ale podle mého mínění příjemný
nejvíce našim společným nepřátelům,
myslím, že řeč klidná, stranicky
nezaostřená, bude opravdovou úlevou a opravdovým
odpočinkem. V debatách dnešních padla
častěji slova o stranické a třídní
politice naše strana jest pevně přesvědčena,
že stranická politika, zvláště
vede-li se přemrštěně a neopatrně,
právě jako politika třídní
jest nebezpečím pro každý stát
a že jest zvláště neblahou ve státě
demokratickém. Každá stranicky vyhraněná
politika musí konečně vésti k znásilnění
jedné strany stranou druhou a každá třídní
politika musí konečně vésti k znásilnění
jedné třídy ostatními, anebo třídami
některými k znásilnění třídy
jedné. Kde však jest jen jediná strana anebo
jen jediná třída znásilněna,
tam nelze mluviti o pravé demokracii. V pravé demokracii
musí míti každý občan, ať
patří ke kterékoliv straně, anebo
ku kterékoliv třídě, plné právo
a plnou svobodu občanskou. Jinak nelze mluviti o demokracii.
Naše strana stojí na zásadě pravé
křesťanské spravedlnosti. A jen tato křesťanská
spravedlnost může podle našeho pevného
přesvědčení býti pevným
základem opravdové, dobré a trvalé
demokracie. A poněvadž stojíme na zásadě
křesťanské spravedlnosti, proto neposuzujeme
výroků jednotlivých mužů podle
toho, kdo je řekl, nýbrž podle vnitřního
obsahu jejich.
Vážíme si dra Kramáře, uznáváme
jeho veliké zásluhy, a vážíme
si také ministerského presidenta poněvadž
nepovažujeme ho za ministerského presidenta jen vlády
sociálně demokratické, nýbrž
za ministerského presidenta republiky, naší
republiky Československé (Posl. Časný:
Tím také je!) a my jej jako takového
ctíme.
Přes to však posuzujeme výroky obou jen zcela
věcně a se stanoviska křesťanské
spravedlnosti. Proto jménem strany naší považuji
za povinnost prohlásiti, že i v národní
politice své chceme býti krajně spravedlivými
a že budeme vždy podporovati onu politiku, která
zaručuje plné právo a plnou svobodu každému
občanu této republiky bez rozdílu národnosti,
bez rozdílu náboženství, bez rozdílu
strany a bez rozdílu třídy. Z tohoto důvodu
jsme také pro úplnou rovnoprávnost a úplnou
svobodu občanů německých, ale vždy
v rámci jednotné a celistvé naší
národní republiky. (Výborně!)
Slavné Národní shromáždění!
Bylo nám vytýkáno předřečníkem,
že prý máme svého pána a svou
hlavu v Římě v papeži. Nemáme
nejmenší příčiny, abychom se
za tuto nejvyšší hlavu svou styděli nebo
abychom se jí zříkali. My jsme a chceme i
zůstati jako katolíci věrni své hlavě,
papeži v Římě, ale "qui bene distinguit,
bene docet". Pane kolego, vy jste nedobře učil,
poněvadž jste nerozlišoval. Papež římský
jest hlavou naší, naším otcem ve věcech
víry a ve věcech mravu, ale nikoliv ve věcech
politiky. (Výborně! Potlesk.) Ve věcech
politiky jsme svobodnými občany této svobodné
československé republiky. (Výborně!)
Mohli-li katolíci američtí spojiti svou věrnost
k papeži s věrností k republice své,
můžeme to učiniti i my. A mohli-li katolíci
francouzští, věrni svému papeži
v Římě, tak obětavě krváceti
za svou vlast, a jejich příslušnost k církvi
katolické jim v tom nebránila, jsem přesvědčen,
že i my můžeme věrnost k papeži spojovati
s největší věrností i k naší
československé republice. (Výborně!
Potlesk.) Slavné Národní shromáždění!
Dovolávám se svědectví vás
všech. Jsme právě tak dlouho občany
této republiky, jako příslušníci
všech ostatních stran. A řekněte nám,
kdy jsme se bránili, abychom spolupůsobili v tom,
co jsme považovali za potřebno této naší
republice, k vybudování naší vlasti
a našeho samostatného státu? Přihlásili
jsme se ihned po převratu k republice, věrně
jí sloužíme a věrně jí
i dále chceme sloužiti jakožto plnoprávní
a svobodní občané. Chceme zůstati
katolíky, chceme zůstati syny svého nejvyššího
otce a nejvyšší hlavy v Římě,
ale budeme věrni i své republice. (Výborně!)
Velectění přátelé! Za několik
dnů máme ukončiti velký svůj
úkol a ustoupiti novému, z vůle lidu vyšlému
zákonodárnému sboru. Toto Národní
shromáždění, které se právě
má rozejíti, nevyšlo z vůle lidu. Je
dílem okamžité nutnosti, je dítkem revoluce
a jako takové bylo opatřeno suverenitou panovníka
a suverenitou zákonodárce zároveň.
Tato okolnost dávala tomuto Národnímu shromáždění
neobyčejné právo, kterého nebude míti
žádný pozdější zákonodárný
sbor, který po nás přijde. Ale tato okolnost
ukládala Národnímu shromáždění
našemu také tak těžkou povinnost a tak
velikou zodpovědnost, jakou snad nebude míti žádný
následující zákonodárný
sbor v Československé republice. (Tak jest!)
Toto Národní shromáždění
mělo ohromný, - pravím - nadmíru důležitý
úkol: odstraniti zříceniny staré zbořené
říše a na místě zřícenin
těchto položiti základy k budově nového
státu, našeho samostatného československého
státu.
Velectění pánové! Naše strana
vždycky a vždycky prosila a varovala, aby si Národní
shromáždění bylo vědomo tohoto
velkého svého úkolu. A dnes, kdy se máme
rozejíti, bylo by dobře jíti do sebe, zpytovati
svědomí a odpověděti si, a to upřímně
a poctivě, na otázku, jak jsme užívali
a užili velkého práva, které mělo
toto Národní shromáždění,
a zdali jsme skutečně splnili ony velké povinnosti,
které nám byly uloženy.
Nebudeme-li my zpytovati svědomí své, budou
naše zpytovati druzí. A neodpovíme-li my na
tuto otázku poctivě, odpovědí na otázku
tuto druzí. Nás souditi bude celý československý
národ, nás souditi budou věky! Věky
nám budou žehnati, položíme-li pro budovu
státu našeho základy tak pevné, že
zabezpečí naši republiku na dlouhé věky.
Ale klnouti nám bude národ, jestliže se nám
to nepodaří a jestli položili jsme a položíme
základy, které se v budoucnosti osvědčí
jako nepevné a nešťastné a nezabezpečí
budoucnost našemu státu.
Proto jsme vždy varovali a prosili, aby Národní
shromáždění nerozptylovalo své
síly a bylo si vědomo svého nesmírného
úkolu a své velké zodpovědnosti. Ale
naše Národní shromáždění
častokráte a častokráte opustilo svůj
původní úkol ústavodárný
a vrhlo se celou parou na vnitřní výzdobu
státu, jehož základy ještě ani
položeny nebyly. Bylo naším prvním a hlavním
úkolem, především položiti základy
ústavě dobré a rozumné pro budoucí
náš stát. A hle, co vidíme! Tento nejprvější
úkol svůj ponechalo si Národní shromáždění
na konec své činnosti, až na poslední
hodinku, plnou ruchu, plnou nervosity a chvatu. A proto právem
se bojíme, že tato ústava v tomto chvatu, a
v této nervosnosti ustanovená, nebude oním
základem, jakého potřebuje naše republika,
základem, který by jí zabezpečil šťastnou
a dobrou budoucnost. My varovali stále a stále,
aby se Národní shromáždění
nedávalo do řešení úkolů,
které v této těžké počátečné
době republiky nejsou naprosto nutny.
Kdyby Národní shromáždění
bylo dbalo našeho varovného hlasu a naší
prosby, poměry v republice dnes byly by docela jiné,
než jaké skutečně jsou. Ministrpresident
náš sice poměry naše velmi si chválí.
My nejsme pesimisty a neradi bychom se pesimisty stali, ale sluší
dle pravdy říci, že dnešní poměry
naše utěšenými nejsou. Bylo by nebezpečno
se klamati.
Táži se jenom, kde jest ono velké nadšení,
kterým hořel celý český národ
v den převratu? Kde jest ona elementární
radost, kterou cítil celý český národ
ze své samostatnosti a ze své svobody? Kde jest
ono hrdé vědomí síly, která,
jak se zdálo, bude činiti zázraky a divy?
Všechno to bylo, ale dnes již není. (Tak jest!)
Běžte, pánové, mezi lid, pozorujte a
poslouchejte a jistě se nepotěšíte tím
co uslyšíte. Nadšení minulo, radosti není.
Na počátku převratu byly nám činěny
velkolepé naděje a byly nám stavěny
kouzelné zámky krásné budoucnosti.
My jsme však již tenkráte byli pevně přesvědčeni,
že nebudeme míti ničeho, leda to, co vlastní
svou prací si získáme, co vlastní
svou námahou a opatrností si dobudeme a si též
zajistíme. (Výborně!)
A nyní, kdy všechny ty tisíce nadějí
zmizely jako dým a všechny krásné sny
o přátelství celého světa se
rozprchly, že je na nás se všech stran krutá
a holá skutečnost, že si musíme sami
vybudovati svůj stát a že si jej musíme
i v budoucnosti sami zabezpečiti a udržeti.
Slavné Národní shromáždění!
Tři věci potřebuje hlavně každý
stát, aby pevně stál a měl budoucnost
zaručenu. Jest to především dobrá
organisace vlády a správy, jest to dále stabilisování
poměrů a konečně pořádek.
Ale, tážete se, jak jest to u nás po 5/4leté
činnosti tohoto Národního shromáždění;
podívejte se na organisaci naší vlády
a správy státní. Čím těžší
jsou poměry ve státě, čím nebezpečnější
jest pro stát doba, tím je potřeba pevnější,
rozumnější vlády a tím jest potřeba
také lepší administrativy, lepšího
administrativního stroje, jinými slovy: tím
lepší jest třeba organisace státní.
My jsme byli přesvědčení, že
v tak těžkých dobách, jaké nastaly
našemu československému státu hned v
první době jeho trvání, budou postavení
v čelo vlády i do úřadů, že
budou brání jenom mužové, kteří
ve své povaze, ve svém charakteru, ve svém
čistém jménu, ve svých čistých
rukou, ve své poctivosti, schopnosti a zkušenosti
budou dávati záruky, že skutečně
budou sloupy organisace státu.
V této nutné snaze, vybudovati co nejlepší
organisaci státní správy, chtěli jsme
od počátku společně se všemi
českými stranami působiti svorně,
neboť jsme byli přesvědčeni, že
jest třeba, aby svůj samostatný stát
celý národ budoval. Ale v organisaci státního
stroje správního nedbáno tak schopnosti a
zdatnosti, jako stranické příslušnosti.
Tak se stalo, že vybudována byla vláda a státní
správa na zájmech čistě stranických
a že i ve vládě a správě státu
se provozuje neblahá politika stranická a třídní
a nikoli politika opravdu národní a demokratická.
Nelze se tedy diviti, že lid dnes nemá důvěry
k této organisaci, zvláště když
jsme svědky i zde v Národním shromáždění,
že strany své vlastní ministry nejen kritisují,
ale že je kritisují tak, jak se neodvážíme
je kritisovati ani my, kteří stojíme v oposici.
Slavné Národní shromáždění!
Kromě pevné organisace potřebuje každý
stát jisté ustálenosti, jistého stabilisování
poměrů. Toho potřebovala a potřebuje
posud naše Československá republika. Vy dobře
víte, co jsme zdědili po staré říši
rakouské. Světovou válkou bylo všechno
zbořeno a rozrušeno, všude vládla naprostá
anarchie. Rozbit byl průmysl, rozbit byl obchod, rozvrácen
sociální život, zkrátka všade byl
rozvrat a anarchie. Bylo by tu bývalo první úlohou
vlády a první úlohou i tohoto Národního
shromáždění, aby byly především
ustáleny poměry hospodářské
i průmyslové, poměry na drahách, na
poštách a všude jinde. Než po chvatné
námaze, více než jednoroční,
vidíme, že nic není stabilisováno, že
není stálosti na drahách, že není
bezpečnosti na poštách, že není
ustálení v průmyslu a výrobě.
Nikde není jistoty a touto nejistotou poměrů
trpí lid a trpíme všichni bez rozdílu
stran a smýšlení. (Tak jest.) Kromě
organisace a stabilisace je potřeba také pořádku
ve státě. Nelze udržeti státu, v němž
není pořádku.