Předseda: (zvoní): Prosím o
klid. (Hluk. Hlas: Na Těšínsku to vypadá
pěkně! Jiný hlas: Proto, že jste ho
zanedbávali!)
Minist. předseda Tusar: Odpusťte, jestli vám
řeknu tolik... (Hluk.)
Předseda (zvoní): Pane kol. Sedláčku!
Minist. předseda Tusar (pokračuje):
Já jsem několik těch konkrétních
případů nechal vyšetřovati, ale
odpusťte, já i pan kol. Švehla jsme si
řekli, že posloužíme věci více,
když nebudeme o těch případech raději
veřejně mnoho mluviti. (Posl. Stivín:
Slyšte!) Pánové! Já mám tolik
odvahy vám říci, že my nějakou
specielní menšinovou politiku, na kterou bychom jednostranně
celou vládní činností zabočili,
dělati nebudeme. V tom jednom směru nepovažoval
bych ji za šťastnou a sice proto, poněvadž
my toho nepotřebujeme. My máme v rukou celý
aparát. (Poslan. Viková: Ale neužíváte
ho!) A děláme, co je v naší síle,
pro povznesení našeho lidu (Odpor ve středu)
v samostatném státě. Aby se celý národ
zabýval jen menšinovou politikou, aby celý
aparát stál k disposici pro menšinovou politiku,
odpusťte, pánové, to snad můžete
před volbami chtíti, to se snad hezky povídá,
ale ve skutečnosti věci vypadají jinak. (Veliký
hluk.)
Předseda (zvoní): Pane kolego Prokeši!
Paní Viková-Kunětická! Prosím
o klid! (Výkřiky.)
Prosím o klid!
Minist. předseda Tusar (pokračuje): Já
k tomu nedělnímu sjezdu chci prohlásiti,
že na tento sjezd nebyla ani vláda pozvána
- já pozván nebyl. (Hlas: Ministerstva tam byla!)
Konstatuji dále, že tento sjezd byl docela jednostranně
svolán a že takové shromáždění
jednostranně svolané nemůže býti
směrodatným pro politiku celého státu,
vlády a celého národa. (Výborně!)
To bych si, pánové, vyprosil, to ať přijde
po nás kdokoli, na toto stanovisko se musí postaviti
každá vláda.
Pánové, já chci resumovati. Pan dr Kramář
vytýčil politiku svou, politiku, kde se postavil
na to stanovisko, které bych nazval krátce stanoviskem
předválečným, na stanovisko, o němž
si dovolím tvrditi to, že kdybychom, pánové,
na tuto dráhu vešli, tak to znamená největší
ohrožení naší republiky. Znamená
to ohrožení její budoucnosti, poněvadž
my tento stát nemůžeme držeti nějakým
násilím pohromadě, my ten stát můžeme
držeti demokracií, provedenou do všech důsledků,
demokracií, za kterou vždy národ bojoval. Pánové,
tím nepovídám, že ten stát má
ztratit český ráz, jak se na mne volalo,
že ho chceme vydati Němcům. To se může
mluviti někde na schůzi, anebo při volbách,
ale tak se přece nemá mluviti v tomto shromáždění.
Tento stát jsme vybojovali my, ten stát bude státem
českým, státem českým proto,
poněvadž má dvě třetiny československého
obyvatelstva a tomuto státu budeme vtiskovati my Češi
ráz svou prací, svým českým
duchem. (Výkřiky. Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Min. předseda Tusar (pokračuje): Ale,
pánové, žádné paragrafy, žádné
zákony, žádní policajti, ani četníci
nám nedovedou ten stát udržet, nedovedeme-li
my tomu státu dáti takovou vnitřní
konstelaci, aby se udržel sám. Na mezinárodní
konstelaci se nesmíme nijak spoléhat.
Ta jest dnes taková a za 10, 20 nebo 30 roků může
býti docela jiná. Mezinárodní konstelace
jest něco velmi měnivého. To jste viděli
ve světě, že se skupiny přátelské
a nepřátelské za minulé století
proměnily několikráte mezi sebou. Ta naše
obrana musí spočívati v nás samých,
my se nemůžeme spoléhati na nikoho jiného,
než sami na sebe do budoucnosti (Hlasy: To chceme!)
a proto tomuto státu musíme budovati pevné
a silné fundamenty. Těc nevybudujeme, když
budete jedné třetině státních
občanů ukazovati pěsť a když budete,
jak pan dr. Kramář myslí, ukazovati
jim kuráž a, když p. dr. Kramář
předhazuje nám, že nemáme tolik kuráže,
a když s Němci mluvíme, že jim nadbíháme.
My jsme více nic nedělali, než... (Hlasy:
Uvidíme to co nejdříve! Hluk a výkřiky.)
Konstatuji, že ke mně přišli zástupci
německých stran, žádali mne za rozmluvu.
U přítomnosti více kollegů ministrů
k těmto dvěma schůzkám došlo,
průběh jich byl ve veřejnosti oznámen
a já považoval za povinnost, se zástupci německých
stran mluviti proto, poněvadž jsme v demokratickém
státě, oni jsou státní občané.
(Posl. prof. dr. Mareš: Nejsou! Oni to popřeli!)
Pane professore, pak vůbec se nenechá takto mluviti.
Odpusťte! Na to nejde odpověděti. Když
Vy řeknete, že nejsou občany, na to nejde odpověděti.
Oni podle mírové smlouvy občany jsou, oni
také řekli, že do Národního shromáždění
voliti budou, že zde budou zasedati. Oni také při
tom jednání prohlásili, že chtějí
býti aktivně spolučinnými. (Post.
dr. Myslivec: Počkejte, až sem přijdou! Oni
Vám to ukáží, jakými jsou občany!
Hluk. Výkřiky. Předseda zvoní.)
Pánové, že zrovna vy s vaší strany
to podporujete, to jest mne velice divné. Máte přece
mnoho příčin, abyste působili docela
opačně, abyste spíše vládu v
jejím snažení podporovali a ne zapalovali ohníček.
(Posl. Myslivec: Ale neklamejme se! Posl. Johanis: Ale kouříte
u stodoly! Veselost. Výkřiky.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Ministerský předseda Tusar (pokračuje):
Pánové! Nepochybuji, a tím chci končiti,
že pan dr. Kramář má tu nejvřelejší
a nejlepší snahu, aby republiku naší sesílil,
aby položil jí pevné základy, ale stejně
vřelou a stejně upřímnou snahu máme
i my, a my chceme, aby právě republice položeny
byly základy takové, které by ji udělaly
neodvislou na všechny strany, které by ji udělaly
nezávislou na různých těch změnách,
které mohou zde ve střední Evropě
nastati. My nechceme, kdyby došlo k nějakým
těm převratům, aby převrat pro nás
byl spojen s nebezpečím ztráty naší
samostatnosti, aby byl spojen pro nás s nebezpečím
katastrofy národní.
Proto v zájmu národa a v zájmu republiky
chceme pokračovati v té cestě, po které
kráčíme až dosud, v úplné
demokracii pracovati k úplnému zrovnoprávnění
všech svých občanů. Tím ovšem
také, - poněvadž právě tvoříme
dvoutřetinovou většinu tohoto státu
- pravím: tím státem také chceme míti
stát československý, stát s naším
českým rázem, českým duchem,
ve kterém ale se budou němečtí i ti
druzí spoluobčané jinonárodní
cítiti stejně tak doma jako my. To je naším
ideálem a k tomu musíme pracovati.
Já jsem přesvědčen, že se nám
to podaří. Já vím, že na německé
straně, pánové, budou také páni,
kteří, až sem přijdou do Národního
shromáždění, budou míti velmi
nesmiřitelné řeči. Budou tam také
páni, kteří budou prohlašovati, že
republika se má rozbít, budou prohlašovati,
že chtějí do Berlína nebo do Vídně.
O tom já nepochybuji. Těch lidí nepoučíme,
ti zůstanou starými, ale já jsem přesvědčen,
že velká část německého
lidu v Čechách, když bude viděti, že
v tomto státě spravedlnost a rovnoprávnost
nemáme jenom na rtech, nýbrž že ji skutečně
provádíme, jsem přesvědčen,
že značnou část německého
lidu, zejména široké pracující
vrstvy jeho, získáme pro tento stát. O tom
jsem pevně přesvědčen.
O zahraniční politice, o tom, jakou chceme míti
zahraniční politiku, v jakých směrech,
o tom bude mít příležitost promluviti
ještě pan kol. Beneš. Já chci jen
ku konci vysloviti tu naději, že tak, jak se nám
podařilo v posledním roce všechny překážky
překonat, jako se nám podařilo zejména,
abychom se přes všechny vnitřní boje
dostali klidným způsobem, že stejným
způsobem budeme pokračovati i v příštím
roce a že ty spory, které jinde vyřizují
nebo vyřizovali mezi sebou násilným způsobem,
že se u nás podaří vyříditi
způsobem demokratickým, způsobem politickým
a způsobem parlamentárním. Dobrá vůle
k tomu zde je i uvědomění našeho lidu,
který vidí, že každé násilné
řešení, ať zprava, ať z leva by vedlo
ku katastrofě, že by vedlo k nebezpečným
otřesům, k hladu a bídě. To uvědomění
našeho lidu máme. Proto myslím, že jsme
nejlépe pojištění proti všem pokusům,
ať již od extrému jednoho nebo druhého.
Pánové, chci končiti prosbou, aby v nastávajících
volebních bojích - vím, že tato rozpočtová
debata jest vlastně již trochu takovou ouverturou
k nastávajícím volebním zápasům
- prosím, aby laskavě všechny strany od nejkrajnější
levice k nejkrajnější pravici si v těchto
bojích uvědomily, že, i když budou tlouci
do vlády všechny (Hlas: Všechny? Vládní
strany přece ne?), -není vyloučeno, že
vláda i z kruhů sobě velmi blízkých
bude někdy slyšet nějaké výtky,
pánové, to sneseme. Do vlády v demokratickém
státě střílet, to patří
jaksi k povinnostem, ale že máme všichni jeden
velký společný zájem, zájem
tohoto státu. A ten stát nám musí
býti nad stranami, ten stát stojí nad vládou,
ten stojí nad těmi malými strannickými
rozdíly, které jsou mezi námi. I kdybychom
se nejvíce rozcházeli v názorech na taktiku,
na postup uvnitř republiky, všichni musíme
míti ten zájem, abychom tento stát, který
jsme po 300 leté porobě jako zázrakem dostali
a který jsme v tomto světovém víru
zřídili, abychom si dovedli také udržet
a vybudovat k lepší budoucnosti všech těch,
kteří přijdou po nás. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda: Slovo dále má pan kol. Valoušek.
(Posl. dr. Kramář: Já bych prosil
slovo k jednacímu řádu.) Já udělil
právě slovo panu kol. Valouškovi.(Posl.
dr., Šrámek: Kol. Valoušek se vzdá slova!)
Když je to se souhlasem pana kol. Valouška, nemám
nic proti tomu a uděluji slovo k jednacímu řádu
panu dru Kramářovi.
Posl. dr. Kramář: Řeknu docela upřímně,
velectěný pane předsedo, že jsem očekával,
že mne vezměte v ochranu. Nikdy jsem neviděl,
aby bylo možno, aby byla s ministerské lavice řeč,
jako je moje, nazvána paličskou. Prosím pana
ministerského předsedu samotného, aby byl
tak laskav a odvolal toto slovo. Jinak bych musil prosit pana
předsedu, aby v této příčině
vykonával svůj úřad. Ne-li, dobře,
přijímám ten název, který jsem
snad očekával od Němců a který
jsem dostal od pana ministerského předsedy a když
to bude muset býti, s hrdostí ho ponesu. (Výborně!
Potlesk. Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Pokud se týče této věci, tedy konstatuji:
Když pan ministerský předseda užil slova
"paličská řeč", považoval
jsem tento výrok za neparlamentní a byl bych jej
ihned byl volal za to k pořádku, kdyby nebyl následoval
výklad v tom smyslu, že ta řeč bude
zapalovat u jisté kategorie našich občanů.
V tom smyslu jsem jej vykládal, ale když p. kol. dr.
Kramář pociťuje tento výrok resp.
toto označení za označení, které
je způsobilé ohroziti ho nějak na cti, pak
dodatečně volám ještě pana ministerského
předsedu pro tento výrok k pořádku.
(Potlesk ve středu.)
Ke slovu se přihlásil p. ministerský předseda.
Ministerský předseda Tusar: Já jsem
ihned po použití tohoto výroku prohlásil,
že výrok nemá být vykládán
osobně p. drem Kramářem jako urážka.
To jsem prohlásil. A pánové, poněvadž
pan předseda asi tento můj výrok v tom hluku
přeslechl, myslím, že tím jsem to volání
k pořádku vlastně nezasloužil, poněvadž
já jsem právě v tom smyslu jednacího
řádu ihned to opravil. Já tedy prohlašuji,
pak-li se p. dr. Kramář cítí tím
dotčen, že já jsem to mínil čistě
politicky v tom smyslu, že řeč jeho jest příliš
ostrá, dle mého zdání nepolitická
a schopná vyvolati důsledky, kterých si on
sám nepřeje.
Předseda: Pokládám prohlášením
p. ministerského předsedy věc tuto za vyřízenou
a uděluji slovo dalšímu řečníku
p. kol. Ant. Němcovi. (Hlas ve středu:
To bude paličská řeč!)
Posl. Ant. Němec: Velectění občané
a občanky!
Pánové z národní demokracie volají
již předem na mne, že promluvím paličskou
řeč, ačkoli ještě jsem neřekl
ani slova, poněvadž jsou si vědomi toho, že
na řeč pana dra Kramáře musí
přijíti stejně ostrá odpověď.
Poněvadž - a to pan dr. Kramář mně
musí odpustiti - to je od něj zlozvyk, který
- ale já to chci mírniti - tedy řeknu nezpůsob
(Veselost na levici), že tak jako ve Vídni
to dělával, dělá to dosud: mluvil
vždycky jménem celého národa českého,
mluví k svědomí českého národa
a mluví vždycky o tom, že je spravedlivý
a pravdomluvný. Pane dre Kramáři,
vy jste vždycky, když jsem vás slyšel, to
povídal a já již před dlouhými
lety jsem vám říkal: nedělejte to,
vy toho nepotřebujete, abyste si takovou přípřež
před své řeči dával, vy jste
politik, politik vyspělý a nepotřebujete
se vždy dovolávati celého národa, nýbrž
lépe bude, když se budete dovolávat těch
argumentů, o nichž myslíte, že jich k
obhajobě své politiky potřebujete. Pane doktore,
přiznávám, - a proto vám tak velmi
mnoho konceduji že jste býval ve dřívějších
letech, a to bylo až do vlády Badeniovy, - ten Polák
vás zkazil, pane doktore (Veselost), ten vás
má na svědomí - že jste býval
politikem, jehož řeči jsem já rád
čítal. Přiznávám se, pane doktore,
do té doby jsme my také měli příležitost
a možnost vaše řeči rozšiřovati,
jak jste se zde tím honosil. Správné to bylo,
ale, pane doktore, potom od té doby již jsme spolu
vždycky jenom se bili, to musíte přiznati,
kde jsme se střetli, poněvadž vaše zásady
a vaše politika, jak jste vy ji tradoval, nebyla politikou
národní, nebyla politikou českou, nebyla
politikou demokratickou a lidovou, nýbrž černožlutou
a rakušáckou! (Potlesk u stran socialistických.)
Vy jste mluvil vždycky pro silné Rakousko, vy jste
to dnes, pane doktore, sám konstatoval, vy jste byl pro
silné Rakousko. (Posl. Sedláček:
Za to byl zavřen!)
Pánové ze strany klerikální, kteří
tak bojovně si počínáte (Veselost.),
pánové, já bych vás prosil, abyste
vy do toho nemluvili, vždyť vy jste jediná strana
česká, která má svého potentáta
mimo československou říši, vy posloucháte
příkazů Říma a ne zákonů
československé republiky. (Potlesk ve
stranách socialistických.) Nechte nás
nyní na pokoji. (Posl. dr. Kmeťko: Vy máte
svou hlavu v Petrohradě! Posl. Sedláček:
kde vy máte svou hlavu? V Petrohradě! Posl. dr.
Kmeťko: Kde máte Marxe, Němce a druhého
Němce?)
Ach jé, pane páterku! Tak z mého jména
chcete si dělat také argument proti mé politice?
Já vás lituji - "Sancta simplicitas" povídal
Hus. Nechte toho raději být! (Veselost.)
Já také ukazuji na to, že pan dr. Kramář
v Rakousku bojoval vždycky za silné Rakousko, za spravedlivé
Rakousko, a my, poněvadž jsme uznávali Rakousko
za nespravedlivé, bojovali jsme proti němu a potom
jsme je také rozbili. (Veselost u národních
demokratů a lidovců. Předseda zvoní.
Posl. Rýpar: Pane kolego Němce, vy jste Rakousko
rozbili a dostali jste za to rády, a on šibenici!)
Pánové, na mne můžete pokřikovat,
jak chcete, mne nepřivedete z konceptu, je to marné!
Pan dr. Kramář nyní mluvil velice prudce
proti chování se vlády vůči
Němcům a já ho upozorňuji, jestli
budeme nespravedlivými k našim německým
spoluobčanům žádné menšině,
já nemluvím o menšině! To jsou naši
spoluobčané, to jsou příslušníci
československé republiky, mají stejné
právo s námi, my jim dáme stejných
svobod a pak se jich nemusíme bát. (Posl. Sedláček:
Vy jich potřebujete pro většinu!)
Přátelé, jestli mluví klerikálové,
kteří se poslední přihlásili
k československé republice, tak prohlašuji,
že na jejich výkřiky reagovati nebudu, poněvadž
jich neuznávám za vážné politické
činitele v naší československé
republice. (Hlučný potlesk u stran socialistických.)
Pan dr. Kramář mluvil zde také o bolševismu.
Pan dr. Kramář, který nás poučoval,
zejména mne, že nevíme, co je to bolševismus,
že tedy on jaksi to zná, že to ví, že
o tom napíše nějakou knížku. Pánové,
já se dívám na ty věci poněkud
jinak, než se dívá pan dr. Kramář,
poněvadž on jest milionářem a já
jsem jen chudobným žurnalistou. My se díváme
na celou politiku a hospodářský vývoj
každý se svého stanoviska, se svého
zorného úhlu. (Posl. Sedláček:
Osobní věci sem nepatří! Nemluvte
o nich!) Já se s vámi o to příti
nebudu. Prosím pana předsedu, aby mne vzal v ochranu
proti tomu pánu, který stále na mne pokřikuje
a říká, že nesmím mluviti.
Předseda (zvoní): Slovo má
pan kol. Němec.
Posl. Němec (pokračuje): Pan dr. Kramář,
který prý napíše o bolševismu knížku,
byl velmi vtipný, umí odpověděti,
když řekl, že té jeho knížky
nepotřebuji čísti. Pane doktore, já
jsem pozoroval vaši politiku od dob Badeniových. Všechno,
na co jste sáhl, bylo vždycky tak nešťastné,
že se vám to pod rukama rozsypalo. Všude jste
stroskotal, i nyní v tom Rusku. Vy jste nám udělal
vlastně velikou službu, poněvadž kdybyste
nebyl šel k tomu Denikinovi, možná že to
Denikin neprohrál. (Veselost.) Máte neštěstí,
pane doktore, proto, odpusťte, ten vtip s tou knížkou
vůči mně nepřiléhal, poněvadž
já se dívám na vaše skutky a vaši
politiku, která jest takového rázu, že
jsem přesvědčen, že se již ničemu
od vás, pane doktore, přiučiti nemohu. Já
vám tedy děkuji, napište knížku,
jakou chcete. (Posl. dr. Kramář: To není
jistě mou vinou, že se nemůžete
ničemu naučiti!) Od vás ne, poněvadž
sleduji vaši politiku a vaše skutky. Na co jste sáhl,
pane doktore, všecko vám stroskotalo. (Posl. dr.
Kramář: Hlavně Rakousko a tomu jsem náramně
rád! Výborně! Potlesk.) To se
nestroskotalo vaší zásluhou, Rakousko se stroskotalo
i proti vůli pana dra Kramáře, vždyť
při posledních volbách do rady říšské
hlásal volební program strany mladočeské:
"Dobývání účasti na vládní
moci". To byl váš poslední politický
program, vy jste šli Rakousko hájiti a tak, jak jste
všechno rozbil, tedy jste také to rozbil. Stalo se
to však proti vaší vůli a intencím.
(Souhlas.)