Předseda (zvoní): K slovu se přihlásil
pan ministerský předseda, uděluji mu je.
Minist. předseda Tusar: Velectění
pánové!
Máme dnes generální rozpočtovou debatu
po více než jednoročním trvání
republiky a máme při této příležitosti
si udělati první bilanci za tu celou dobu naší
samostatnosti a přehlédnouti to, co bylo, i to co
nebylo vykonáno. (Posl. dr. Rašín: Co se
uskutečnilo z toho programu?)... Pane dre Rašíne,
já bych se nebál ani toho porovnání
a já, až s toho místa odejdu a budu dělati
bilanci, (Posl. dr. Rašín: Koruna stojí
už 7 centimů!)... až já s toho místa,
kde stojím, odejdu a budu dělat bilanci toho programu,
který já zde jménem druhé vlády
předčítal, a porovnám to s tím
prvním programem prvé vlády (Hluk.
Výkřiky.), já se toho srovnání
nemusím bát. Pánové, my dnes, po jednom
roce, můžeme s plným klidem si říci,
že i když ten uplynulý rok neodpovídal
všem těm nadějím, které jsme
chovali na počátku naší národní
samostatnosti, tak musíme přece jen, chceme-li střízlivě
věc posuzovati, říci, že za uplynulý
rok byl vykonán ohromný kus práce ve všech
směrech, a já, pánové, nechápu,
věřte mi, někdy, že právě
z kruhů české buržoasie, která,
myslím, má nejméně příčin,
aby byla nespokojena s tím, jak poměry se poslední
rok vyvíjely, že právě z těch
kruhů se ozývají největší
výtky na adresu vlády, na adresu Národního
shromáždění. Ozývá se
tolik hlasů nespokojenosti, tak jako kdybychom opravdu
za ten rok neudělali nic, jakoby ten rok byl ztracen, ba
naopak jakoby bylo pravdou, že jsme šli ještě
k horšímu.
Pánové, jak jsme převzali ty země
28. října? Továrny zavřeny, všechno
zničeno, a jak pan dr. Kramář řekl,
i morálně obyvatelstvo bylo vyčerpáno
nebo zkaženo. A co jsme dovedli za ten rok udělati?
Jděte se podívat kolem nás do nových
států, jděte se podívat do těch
starých států, ani v jednom to tak nevypadá,
jako u nás. A velectění pánové,
když dnešní vláda zde vystupuje, když
já několikráte vystupuji veřejně
proti tomu pessimismu, který se soustavně do našeho
národa a veřejnosti zanáší, kde
varují před hroznými následky, tak,
prosím, se mně řekne: to prý jest
takový oficiosní optimismus. Není, ale prosím,
pánové, - a tu prosím p. dra Rašína
a pány z jeho kruhů - nehrejte si tu s tím
ohněm a nezanášejte specielně z vašich
kruhů ten beznadějný pessimismus do širokých
mass národa. To jest velmi nebezpečné.
(Posl. Pelikán: Národně-demokratické
podniky zábavné! Hašler! Dr. Rašín:
Proti vtipu není nikdo chráněn! Výkřiky.)
Předseda (zvoní): Slovo má
p. ministerský předseda.
Minist. předseda Tusar (pokračuje).
Pánové, my musíme počítati
při všem s povahou našeho lidu, který
jest tou dlouholetou výchovou politickou v Rakousku, jak
všecky strany lid vychovávaly, docela jinak založen,
který jest založen pro politiku národa nesamostatného
v říši, kde byl utlačován, a
nenaučili jsme se jako národ dosud dělati
politiku ve vlastním státě.
Dnes jest, pánové, nespokojenost na nejkrajnější
levici i na nejkrajnější pravici s vládou.
(Posl. Viková-Kunětická: A v lidu!) Teď
je otázka právě, kdo tu nespokojenost stále
a z jakých motivů stále nejvíce živí.
Ta se zanáší právě z nejkrajnější
pravice a z nejkrajnější levice, a pánové,
vláda má ten nepříjemný úkol,
že musí zde státi uprostřed, ve středu,
a musí ty útoky přijímati z práva
i z leva a chrániti ten klidný, nerušený
vývoj státu. (Hlas: (To je úkol
každé vlády!) Ale, pánové,
já vím že je to úkol každé
vlády, vím, že jest to úkol zejména
nás, kteří stojíme v čele,
abychom na sebe vztahovali všechny útoky, abychom
si je nechali líbiti, abychom je klidně přijímali;
to víme. Ale, pánové, nesmí to býti
útoky nespravedlivé, nesmí to býti
útoky, které neškodí té vládě,
na nás, kteří v té vládě
jsme, na našich osobách nezáleží
docela nic, můžeme býti vyměněni
každého dne ale, přátelé a vážení
pánové, zde jde o stát. K tomu státu
se nesmí podrývati důvěra. Ale když
se dnes ozvou hlasy v obecenstvu, o jehož vlastenectví
nikdo nemůže nijak pochybovati, že jest již
u nás hůře než za starého Rakouska,
pánové, to jsme již příliš
daleko dospěli! (Hlas: To říkají
ženy!) Já o tom thematu nechci dále mluviti.
Pánové, není pravda, co se všechno praví,
že my bychom byli hospodářsky na tom hůře,
než jsme byli před rokem. My jdeme ku předu
na všech polích, náš vývoz stoupá,
naše výroba stoupá, my jdeme ku předu
po všech stránkách hospodářského
života a, kdyby p. dr. Rašín, nevím
na kolika ještě schůzích, tohle rozšiřoval,
že jdeme k bankrotu, to si musí on, bývalý
finanční ministr sám vzíti na svědomí.
(Hluk. Předseda zvoní. Post. dr. Rašín:
Sedm měsíců již nejsem ve vládě.
To jste měli napraviti! Tím je zas vinen Rašín!)
Ano, pane doktore... (Posl. dr. Rašín: Sedm měsíců
dělali druhý díl dávky ze jmění.
Tím jsem pak vinen já! Výkřiky.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid. (Hluk. Předseda opětovně zvoní.)
Prosím znovu o klid.
Minist. předseda Tusar (pokračuje):
Pánové! V republice máme mnoho, mnoho nedostatků,
mnoho, co musíme doháněti. Nás tísní
valutární starosti, nás tísní
nedostatek uhlí, nedostatek vagonů, nás tísní
ještě nedostatečná intensita naší
zemědělské výroby, náš
tísní důsledky všech nešťastných
mezinárodních hospodářských
poměrů. Ale to se všechno dá napraviti
jen prací, jen soustavnou prací. (Výborně!)
a to se dá napravit také tím, když budeme
sílit důvěru k sobě samým a
k tomuto státu a ne tím, když budeme běhat
po schůzích a když budeme jeden proti druhému
štvát a když budeme k tomuto státu podrývat
důvěru. (Hluk.)
Předseda (zvoní): Pane kol. Špačku,
pane kolego Krouský!
Minist. předseda Tusar (pokračuje):
Vážení pánové! Chci konstatovati,
že za rok se postavení naší republiky
v každém směru upevnilo. My jsme za ten rok
učinili ohromný krok ku předu. Naše
administrativa dostává se do pořádku,
ten celý chod toho rozrušeného státního
stroje je v činnosti, je v proudu. Jakmile poměry
zahraniční budou jenom klidnější,
jakmile, zejména na východ, si uvolníme cestu
našemu vývozu a našemu dovozu odtamtud a nebudeme
odkázáni výhradně na spekulaci jednotlivých
neutrálních burs a jednotlivých kapitalistických
středisek na západě, která mají
na tom zájem, aby hospodářsky a valutárně
ve střední Evropě podržela vrch, jakmile
tyto poměry se změní, a ony se změniti
musí, poněvadž to, co vidíme před
sebou, nedá se na dlouho udržeti, budeme okamžitě
si stát jinak proto, poněvadž se u nás
pracuje, pilně pracuje (Tak jest!), poněvadž
poměry přicházejí do pořádku.
(Hlas: A stávkuje se! Hluk.) Pánové
stávkuje se, stávkovalo se, posledně na Moravskoostravsku,
- beze všeho to konstatuji - stávkovalo se bez oprávnění,
proti vůli organisace a proti vůli důvěrníků
organisace. (Hluk.)
Vážení pánové! Žijeme nyní
v době historicky neobyčejně důležité.
Jsme na přelomu z doby staré, doby, kdy kapitalistický
společenský řád rozvinul se do nejširších
mezí, až došlo konečně k té
hrozné katastrofě světové války,
a žijeme na pokraji nové doby, jejímž
cílem a snažením bude a musí býti,
aby zamezeno bylo napříště novým
velkým válkám, a jejímž cílem
a snažením musí býti, aby uvnitř
jednotlivých národů zavládla demokracie,
nejenom politická, ale demokracie také sociální,
demokracie hospodářská. My, kteří
máme ten zlý osud, že žijeme v té
přechodné době, kdy to, co včera bylo
pevným... (Hluk.)
Předseda (zvoní): Pane kolego Witte!
Předseda ministerstva Tusar (pokračuje)
: ... co včera bylo pevným, zítra již
nebude pravdou, kdy jest všechno ve vývoji, máme
ovšem v této době všichni, ať jako
poslanci, žurnalisté, anebo konečně
na druhé straně my jako vláda, úkoly
nesmírně těžké a zodpovědné,
před dějinami zodpovědné. My nesmíme
zavírati oči před tím, co může
přijíti, co přijde, naopak, my musíme
cestu k vývoji stále míti volnou, otevřenou.
Musíme jedním okem sledovati všechno, co se
děje ve světě vůkol nás, a
při tom zase pamatovat na to, že my jako národ
malý, jako národ, který teprve včera
vyšel z poroby a ještě si svoje vlastní
hospodářství nezařídil, my
nejsme schopni toho, abychom mohli kráčet vpřed
a na svém těle dělat v první řadě
experimenty. A pro tohle má právě české
dělnictvo jistě největší porozumění.
A, pánové, jestli tady bylo mluveno o bolševismu
a jestli tady bylo mluveno panem drem Kramářem o
tom, že jest potřeba, aby vláda měla
více kuráže, že ve vládě
nesmí býti nikdo, kdo by neměl dosti odvahy,
aby zakročil proti rozvratu, já nevím, pánové,
zda-li to měla býti výtka na adresu nynější
vlády, zda-li snad pan dr. Kramář nechtěl
nám tím říci, že my, kteří
zasedáme v této vládě, nemáme
tolik odvahy vůči nějakým bolševickým
výstřednostem, anebo jiným morálním
výstřelkům, kolik bychom ji měli míti.
Chci na to říci krátce: Pánové,
není vždycky nejkurážnější
ten, kdo moc o kuráži mluví a kdo se moc tluče
do prsou, že má více odvahy. K tomu nepatří
velká odvaha. (Hlasy ze středu: To jest slabé!)
odvaha záleží v tom, dívati se jasně
problémům do očí a viděti věci
tak, jak jsou. (Posl. dr. Mareš: A udělati je
lepší!) Ano, snažiti se k nápravě.
A, pánové, pokud se týče bolševismu,
já myslím, že bolševismus v Čechách
- pokud se vůbec o českém bolševismu
dá mluviti a pokud je nějakým nebezpečím
pro stát - tento bolševismus máte na svědomí
vy, pánové, kteří jste o něm
tolik a tolik zbytečně moc mluvili. (Odpor u
národní demokracie.) Já nevím,
máme několik časopisů, které
si s tou myšlenkou hrály, máme několik
jednotlivců, kteří sem přišli
a agitovali (Posl. dr. Hajn: Vás vlastní
orgán, Právo Lidu! Předseda zvoní),
ale strany politické se vždy stavěly na stanovisko
parlamentní politiky a na něm také stojí.
Jsou-li nějaké určité skupiny, které
si s tou myšlenkou vlády rad a pod. hrají,
jsou to, prosím, zrovna takové experimenty určité
skupiny, jako jsou zase pánové, kteří
si hráli nebo hrají s myšlenkou monarchismu
nebo s jiným takovým experimentem. To je extrém
proti extrému. Ale většina českého
dělnictva socialistického stojí na stanovisku
parlamentarismu a demokracie, a proto, pánové, malovat
stále toho čerta bolševismu na zeď, nepovažuji
zrovna za nejsprávnější a nejtaktičtější.
Před volbami, nu, snad je v tom určitá tendence,
ale, pánové, já nevím, zda-li bychom
my jako vláda byli bývali posloužili státu,
kdybychom bývali proti tomu bolševismu, proti těm
jednotlivým skupinám, které se u nás
ukázaly, vytáhli s celým aparátem
státní moci, jestli bychom se byli víc nepořezali
a tomu státu víc neuškodili, než prospěli.
Pánové, my jsme jediným z těch států
uvnitř Evropy, kteří jsme dosud všecky
ty potíže sociální překonali
bez krveprolití, klidně a rozumným, demokratickým
způsobem. V Německu, podívejte se, vedle
v Uhrách, v německém Rakousku, všude
byly boje tyto spojeny s krvavými výjevy, kterých
my na štěstí jsme zůstali ušetřeni,
a já se domnívám, že je nejlepší
chválou pro celý ten dosavadní politický
systém u nás, že jsme dovedli všechny,
i ty nejprudší rozdíly názorové,
vyrovnávat klidným způsobem, bez krveprolití
a bez násilností a doufám, že tomu tak
bude i na příště. Postavit se do posy
a říkat: my ukážeme silnou ruku, - já
už jsem jednou to řekl s tohoto místa - v tom
já nevidím žádné umění.
Ukázati silnou ruku - na to, myslím, jsme nepotřebovali
republiky. V republice nepotřebujeme ani tak silné
ruky, jako je potřebí ruky šťastné
a ruky opatrné, obezřetné. (Výborně!)
Pánové, a tu odpusťte, já přicházím
hned k tomu druhému. Pan dr. Kramář
dnes zde přišel s velkou obžalobou proti vládě.
(Posl. dr. Mareš: On nic neříkal!)
On pan dr. Kramář sice otevřeně o
vládě nemluvil, ale přece tolik víme,
kam jeho výtky byly adresovány. (Posl. dr. Mareš:
Tak byly dobře adresovány? Veselost u národních
demokratů). Pánové, vystoupení
pana dra Kramáře v dnešní schůzi,
které mne donutilo k okamžité odpovědi,
vím, že není jen náhodné, že
k tomu musilo dojíti, aby se otevřeně postavil
jasně před celou veřejností názor
proti názoru. (Hlasy: Zcela správně!).
K tomu musilo dojíti a já také potom jsem
cítil tu povinnost, abych názor proti názoru
pana dra Kramáře postavil, poněvadž
já jeho názor podepsati nemohu, já s taktikou
a způsobem, s kterým on zde dnes vystoupil, s kterým
zde vystoupil proti značnému procentu občanů
tohoto státu, nesouhlasím. (Hluk. Předseda
zvoní.)
Pánové, my jsme jako národ vybojovali svůj
stát. (Hlasy: Proti Němcům).
My si ten stát vybojovali a vy víte, že jsem
to Němcům řekl tváří
v tvář, když přišli ke mně,
že my ho vybojovali proti nim i proti Maďarům.
My jsme jako národ revoluci vyhráli, ale nyní
musíme ukázati víc. Nyní musíme
ukázati, že jsme nedovedli jenom stát si vybojovat,
nýbrž že nyní si dovedeme tento stát
tak ustrojit a tak skonstruovat, aby byl trvalým útvarem
evropským, aby se udržel i pro případ
největších bouří, které
mohou, ještě přes tento díl světa
přelétnout.
Pánové, nebudu to, co jsme slyšeli od p. dra
Kramáře... a p. dr. Kramář
mi odpustí a dovolí - (Posl. dr. Kramář:
Já nemám pranic proti tomu!), když první
ministerský předseda československé
republiky, člověk jeho jména a postavení
v národě vystoupí zde a s tribuny má
takovou paličskou řeč (Hluk a odpor)
- pardon, já jsem nechtěl uraziti... (Nepokoj,
různé výkřiky: Odvolat! To je nešťastný
výraz! To je více než kritika! Neslýchané!
Posl. J. Špaček: Vaše řeči ještě
nikdo nedržel za paličské! Posl. dr. Rašín:
Poněvadž nezapalují! Veselost. Předseda
opětně zvoní.) Prosím o klid.
Min. předseda Tusar: (pokračuje):
Pánové, tak jsem si řekl: Pan dr. Kramář
přece jenom měl by býti pamětliv toho,
že dnes máme nejen my, co sedíme v té
vládě, ale i pánové, kteří
v ní nesedí, mají však postavení
ve veřejnosti a v národě, jako má
on, že máme všichni právě velikou
zodpovědnost za tento stát a jeho příští
osudy. Ale, pane doktore, odpusťte, to, co jste zde mluvil
o těch Němcích, kde jste jim přímo
povídal, že vůbec nečekáte od
nich nikdy, že s tímto státem se smíří,
když vy jste prohlásil, že naopak byste se jim
přímo divil, kdyby se k tomuto státu přihlásili,
no, pánové, pak se... (Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid znovu.
Min. předseda Tusar (pokračuje) : ... přece
československá republika nemůže vůbec
stavěti. Když jsme ty Němce chtěli,
- a my jsme je chtěli všichni tak, pánové,
nyní musí býti raisonou naší
politiky státní to, abychom dovedli ty Němce
k tomuto státu připoutati ještě jinými
pouty, než mírem versaillským a st. germainským.
Pánové, v tom ohledu jest ovšem těžko,
abychom se shodli. Já nechci Němcům v nejmenším
nadbíhati a nechci jim také v nejmenším
povolovati, ale prosím, bude-li se tak mluviti, jako mluvil
p. dr. Kramář, že my chceme Němce
usmiřovat, že jim chceme dávat nějaké
koncese a podobně, pak ovšem bude to míti důsledky
veliké. A já zejména poukazuji na to, že
mluvil-li pan dr. Kramář o tom, že když
zavzní zvuk fanfáry, že vstanou všichni
Němci, i ti Němci, kteří jsou státními
občany našimi, pak, pánové, myslím,
to musí býti úkolem naší politiky,
aby k tomu nemohlo dojíti, aby k tomu nedošlo (Odpor
ve středu). Ano, pánové, to je pravda,
tady se nedohodneme, to jsou dva různé názory,
dva různé světy. (Posl. dr. Mareš:
Jeden německý, jeden český! Posl.
Stivín: Na takové profesory, jako dr. Mareš,
zahynulo Rakousko! Veselost na levici.)
Já stojím na názoru těch velkých
Čechův, - ať jmenují poslední
ty naše velké politické muže, ať
je to Havlíček, Palacký nebo Masaryk - na
stanovisku úplné občanské, do krajnosti
provedené demokracie a úplného rovného
práva. Já jsem, pánové, ve všech
těch rozhovorech, - zprávy o nich jsou vždy
veřejně v novinách - na oněch konferencích
Němcům řekl: "My se s vámi nemáme
co vyrovnávat, poněvadž to, co bylo ve starém
Rakousku, je pryč. My stavíme nový stát,
od základu úplně nový, ale tento stát
stavíme na základech demokracie a úplné
rovnoprávnosti. Nic více a nic méně.
My nemáme Němcům co dávat, žádné
koncese, my nemáme, čím je usmiřovat,
nýbrž my s nimi chceme žíti jako s úplně
rovnými a rovnocennými občany. (Posl.
dr. Mareš: Ale ne oni s námi! To je právě
chybná politika!)
Pánové, odpusťte, zrovna tak, jako jsou české
strany před volbami, tak jsou před volbami i německé
strany, tak jako jsou české strany proti sobě
a leckde přestřelují, tak zrovna pan Seliger
s panem Lodgmannem ve volební agitaci a konkurenci politické
užijí leckdy argumentů, které se nemohou
žádnou vědeckou analysou rozebírat a
které se nesmějí také tak tragicky
brát, jako se nesmí každé slovo s naší
strany, jak pánům je velice dobře známo,
tak tragicky brát. (Posl. Stivín: Dr. Kramář
mluvil před rokem o Němcích také jinak!
Hlasy ve středu: Bohužel, to vy také na vojně!
Poslanec Pelikán: Chtěl spravedlivé Rakousko,
ale nechce spravedlivou republiku! Hluk a nepokoj.)
Pan dr. Kramář v tom také viděl
známku tohoto naprosto rozdílného nazírání
našeho na ty poměry. Dr. Kramář
mluvil zde velmi ostrým způsobem o menšinách
českých a jejich osudu. (Hlučné
volání: Vřelým! Vřelým!
ve středu.)
Pánové, tento způsob, odpusťte, já
nechápu, jak dnes zase znovu vyvolává se,
anebo začíná se znovu dělat ta stará
politika, (Hlas vlevo: Mladočeská!) kterou
jsme dělali v Rakousku. Dnes přece, když máme
v rukou stát, když máme v rukou moc státní,
tak dnes nepotřebujeme žádnou zvláštní
menšinovou politiku. (Hlas ze středu: To je vidět!
Jděte se tam podívat, jak s nimi zacházejí!
Posl. Rebš: Tak je nechte utlouct a zmrznout!
Pánové, sdělte nám, kde se nějaké
nepřístojnosti dělají, a my tam zakročíme.
Ale všeobecně mluviti o utlačování
menšin bez konkretních dokladů... (Hluk
ve středu a odpor. Hlas: To jest zřejmé!)
Kde ty konkretní případy byly udány?
(Hlas: Menšiny promluvily!) V poslední době,
pánové, já jsem několik... (Veliký
hluk. Posl. Stivín volána posl. J. Špačka:
Já jsem pracoval pro menšiny více než
vy! A nemlátil jsem tolik ústy! Já jsem pracoval!
Jiný hlas: My jsme pracovali s profesorem Metelkou dlouhá
léta! Posl. Stivín: Já mám 4 roky
práce ve Vídni za sebou!)