Jsem pevně přesvědčen, ať si
dělá ententa s Vídní, co chce, ať
my si děláme s Vídní co chceme, ať
s panem Rennerem děláme smlouvu takovou nebo jinou,
jakmile jednou zatroubí německá fanfára,
vstanou všichni Němci u nás, v Rakousku, v
Německu. To jest jasné! (Výborně!)
S tím musíme počítati a proto musíme
podle toho zařizovati svou zahraniční politiku.
Já nebudu ovšem polemisovati proti tomu, co řekl
p. kol. Slavíček, - to je konečně
věc ministra zahraničních záležitostí
- ale řeknu jenom tolik, že nemyslím, že
je to docela dobré, abychom o svých spojencích
za to, co oni pro nás udělali, mluvili takovým
způsobem, jak se to dnes dělo. (Výborně!
Potlesk ve středu ) Že spojenci mají také
své hospodářské cíle, svou
velkou hospodářskou politiku, to je docela jasné.
Ale, pánové, proti tomu se nemůžeme
brániti tím, že jim to vyčítáme,
ačkoliv se dožebráváme jejich dobrodiní,
ačkoliv je prosíme, aby k nám byli hodní,
nýbrž tím, že budeme sami silní
a zdraví, že budeme míti dosti síly,
abychom se proti každému vykořisťování
bránili. (Tak jest!) Ale podceňovati to,
co dělali spojenci, podceňovati ty veliké
oběti, které oni učinili a přinesli
za svobodu všech národů, to by bylo tak nespravedlivé,
jako když spojenci zapomínají, že by nebylo
vítězství bez tří milionů
ruských životů. (Výborně!
Potlesk.) Tak se politika nedělá, to má
ty nejstrašnější konsekvence. Také
v zahraniční politice musí se dělati
něco jiného, než ji vésti po obchodnicku.
Mezi národy naposledy v těžkých chvílích
nerozhodují obchodní zájmy, nýbrž
rozhoduje tam příbuznost, blízkost cítění.
(Posl. Slavíček: To je vidět v Rusku!)
Já jsem také velice rád slyšel, pane
kolego, že jste o tom mluvil, že zrovna z vaší
strany to bylo řečeno. Ten problém jest jiný.
Račte odpustit, co se týče Ruska, myslím,
že jest to jednak vyčerpanost válkou, která
vadí tomu, aby spojenci dělali to, co by po mém
soudu bylo jejich povinností, a na druhé straně
jest to ještě něco jiného, jest to strach
před agitací bolševismu ve vlastních
zemích a v té příčině
ovšem každý se hledí chrániti,
jak může. (Posl. Johanis: Jest to z nouze
ctnost!) Račte odpustit, zde jde o životní
interesy těchto států a životní
interesy jsou vždycky nejvyšší, kde přestávají
citové elementy. Jest-li jim to pomůže, jest
jiná věc. O tom nechci zde šíře
mluviti, ale na každý způsob musím říci
jedno: že jestli to spojenci dnes dělají, že
toho budou jednou velmi litovat, až si jednou Rusové
řeknou, že také pro ně neplatí
žádné city, nýbrž jen chladné
politické rozpočty. (Výborně.)
Bohužel to se bude týkat nejen spojenců, ale
také naší budoucnosti. (Výborně!
Potlesk. Posl. A. Němec: To jste nám to špatně
spravil u těch Rusů, pane doktore!) Pane kolego
Němče, já vám něco řeknu.
Já jsem vám spravil velmi mnoho u těch Rusů.
Spravil jsem to, že, když začali mluvit o českém
národě takovým způsobem, že zná
své slovanské city jen tenkráte, když
chce dělat obchody, že zná své slovanské
city, když ten druhý jest mocný a když
může u něho hledat ochranu. Spravil jsem to
tím, že jsem ukázal, že jsou také
lidé, kteří mají za svou povinnost
býti věrnými, i když se vede druhému
zle. (Posl. A. Němec. Věrnost carismu
a černosotněnectví!) Pane kolego, nemějte
mi za zlé, když řeknu: Vy jste vždycky
tvrdil, že mám statky na Rusi. Mám 8 jiter
zahrady. (Posl. A. Němec: Vy jste mně sám
svou vilu ukazoval. Je to ohromná vila!) Ale
jest to 8 jiter zahrad. (Hluk.) Konstatuji, že se
všechno nacionalisovalo a bolševici mou vilu nenacionalisovali.
Nemám tudíž žádné příčiny,
býti z osobních zájmů proti nim. Na
druhé straně mluvíte pořád
proti mně, jako spojenci černosotněnců.
Ve vašem orgánu, který se neobyčejně
vyznamenává znalostí ruských poměrů,
se říká knížeti Lvovu, předsedovi
revoluční vlády, Čajkovskému,
starému revolucionáři, který strávil
celý život ve vyhnanství a v žaláři,
takovému Maklakovu, který byl jedním z hlavních
členů kadetského sboru, vždycky odpůrcem
carismu, černosotněnců. To jsou moji přátelé.
(Posl. Němec: Co dělali? Vyvolali svým
tlakem bolševismus!) Nehněvejte se na mne, já
zrovna studuji ty věci, napíši knížku
o tom, pak vás poprosím, abyste si ji přečetl.
Snad budete o tom souditi jinak. (Výborně! Potlesk.
Veselost. Posl. A. Němec: Knížky vaše
jsem čítával dříve, teď
již ne!) To jest vaše chyba. (Posl. Němec:
Vy jste se přeorientoval a není mi třeba
vašich knížek čísti, poněvadž
jsou také jiní lidé, kteří
píší knížky!) To je ten malý
rozdíl mezi mnou a vámi. Já když dostanu
knihu Leninovu nebo o Leninovi, jsem úplně šťasten,
že ji mohu čísti, poněvadž se chci
poučiti, nemohu věřiti jenom na to, co píší
moji lidé, proto chci si o tom utvořiti vlastní
názor. Vidíte, možná že by vám
to také neškodilo, kdybyste četl mojí
knihu. (Veselost. Výborně! Hlučný
potlesk.)
Abych se vrátil ke svému thematu, totiž k našemu
poměru vůči Němcům, říkám,
že naše dobrá zahraniční politika
musí rozhodnouti, až se bude jednati o bytí
a nebytí našeho státu, ale že pro tuto
otázku nemá naše chování se k
Němcům žádné důležitosti,
o tom není pochyby a o tom mne nikdo nepřesvědčí.
My jsme v takové nešťastné suggesci všeho
toho, co bylo naším myšlením v bývalém
Rakousku. V Rakousku jsme bojovali proti státnímu
jazyku. Proč? Proto jsme proti němu bojovali, poněvadž
otázka národností v Rakousku byla konstitutivní
částí celého rakouského problému.
Národností u nás, jak my jsme dělali
politiku a co bylo naším hlubokým přesvědčením,
nebyly jen představiteli národností, národnostního
snažení, nýbrž byly před staviteli
i státního snažení. My jsme přece
stáli na stanovisku, že Rakousko není stát
jednotný, nýbrž federace států,
které se dobrovolně spojily ke společnému
účelu. Proto jsme chtěli, aby každý
národ byl vybaven všemi státními attributy,
pokud to dovolovaly živelní zájmy celku. Proto
jsme chtěli, aby nebyla jedna státní řeč,
nýbrž aby každý národ měl
v tomto státu svou státní a úřední
řeč.
To bylo základní částí celého
našeho politického boje. Kromě toho nebyla
v Rakousku jedna národnost, která by měla
převahu mravní, kulturní, nebo početní.
Nebylo to tedy ani dobře fakticky možno, a přece
je velmi zajímavo, že jsme tam, kde jsme jako dobří
federalisté chtěli míti chráněn
zájem celku a jednotu, tedy na př. ve vojenství,
diplomacii, centrálních úřadech, dělali
jisté koncese, ne de jure, ale de facto, aby byl tam zachován
jeden jazyk.
A nyní si představte, pánové, postavení
Němců k nám. Můžete dělati
analoggii s touto, řekl bych, naší jazykovou
filosofií rakouskou? Dělali Němci stát
s námi? Budovali jej s námi? Víte, co dělali
Němci za války? Nebylo větších
nepřátel celého státního snažení,
nežli oni.
Kdyby byli bývali Němci bojovali s námi proti
našemu vyssávání z Vídně,
jak hovoří po míru ku př. v Tyrolsku
a jinde, kdyby byli s námi společně budovali
náš stát, byli by u nás státním
národem jako my, to je jasné! Ale když oni
byli proti tomuto státu a ještě dnes jsou proti
němu, když řekli, že se nikdy s ním
nesmíří, dnes jim dávati attribut
státního národa, to je něco, čemu
nerozumím, a do duše se stydím, že nemáme
mužnosti a odvahy říci, že státním
jazykem této republiky je jazyk československý
a žádný jiný. (Výborně!
Potlesk.) Já se stydím a budu se dlouho styděti,
že musíme hledati slova, kterým nikdo nerozumí,
jako "oficielní", poněvadž to slovo
vyrostlo ze zcela jiných poměrů, kde není
jazykových a národnostních bojů, když
to říkáme jen proto, abychom do toho velkého
koše mohli naházeti bůh ví co. - Když
čtou Němci, že má býti hlavní
úřední jazyk, nedivím se, že
si řeknou: Sláva, u nás bude naším
jazykem úředním němčina. A
vy pak chcete, aby Němci měli před vámi
respekt, aby se takovým způsobem řešil
německý problém? Němci cítí,
že se bojíme říci to, co právem
můžeme říci, že chceme svůj
státní jazyk, poněvadž stát je
náš, my jsme jej vybojovali, za něj umírali
naši hoši na bojištích. (Výborně!
Potlesk.) A pak, jakým způsobem to chcete řešiti?
Udělali jste několik paragrafů, které
mají tolik skrýší a nejasností,
že se do nich vejde všechno.
Tím chcete zajistiti mír národnostní
v naší republice? Nepomůžete si jinak,
nežli když zde uděláte úplný
jazykový zákon, žádná nařízení.
S nařízeními budete míti opět
tytéž boje s Němci, jako jsme měli v
Rakousku.
Když dáváte takový jazykový zákon,
tím jen vnášíte k nám navždy
staré rakouské poměry.
Když mluvím o nás, mluvím také
zároveň o Slovensku - to se rozumí samo sebou.
Vy musíte udělati takový zákon, který
bude do detailu vypracován a kde nebude moci nikdo z něho
interpretovati a hledati v něm, co v něm není.
Vy musíte tento zákon vybaviti, jako všecky
ostatní zákony nutností kvalifikované
většiny ke každé změně.
Jenom tak uděláte v Čechách nemožným
věčný jazykový boj. Budete-li míti
jen všeobecný jazykový zákon a ostatní
odkážete do jazykových nařízení,
pak bude handrkování, vydírání,
oposice stále s každým aktem sem bude běhat,
že není zákonný, a s každým
aktem bude běhat před společnost národů
a bůh ví kam, a nevyjdete z boje, který mírové
spolužití udělá nemožným.
Vy musíte Němcům ukázati, že
je naše jazykové právo rocher de bronce, které
se nedá změniti, poněvadž nikdy nebudou
míti kvalifikovanou většinu, potřebnou
k jich změně. My jsme také byli proti státním
základním zákonům, my je nenáviděli
do duše, byli jsme ochotni bojovati proti nim a dělati
všechno, ale když jsme viděli, že nikdy
nebudeme míti v říšské radě
dvoutřetinovou většinu, abychom je mohli změniti,
musili jsme omeziti svou oposici na to, že jsme udělali
prohlášení o našem právním
názoru a že jsme se přece potom musili postaviti
na faktickou půdu těch zákonů. Tak
se to dělá, ale ne takovým způsobem,
jak to děláte vy. Zrovna takový problém
je v administraci. Vy musíte míti v německých
krajích takovou administraci, aby Němci měli
před ní respekt. A zejména nesmí se
zapomínati, že celá naše vůle i
síla národní, že síla řešení
německého problému se ukáže v
tom, jak dovedeme chrániti své menšiny. (Výborně!
Potlesk) To není žádná volební
agitace, říkám-li to, a je mně příliš
vzdáleno a nízko, abych chtěl agitovat s
věcí, která je životním zájmem
národa.
Já řeknu jenom tolik, že, jestli nebudeme mít
dosti sil, abychom každého, i toho nejmenšího
člověka v uzavřeném nebo ve zněmčeném
území chránili tak, jak si toho zasluhuje
každý plnoprávný občan československého
státu, jestli nedovedeme vybavit své úřady
takovou mocí, aby Němcům ukázaly,
že takové případy, jako v Bílině,
anebo tam, kde ze školy vyhnány byly české
děti, jsou naprosto nemožny, poněvadž
jinak Němci budou mít proti sobě celou autoritu
státní, pak toho nechme, pak nechme naší
republiky, pak nezasluhujeme své svobody. (Výborně!
Potlesk.)
Zde je stejně také zkušební kámen
vší naší státotvorné síly.
Když vy mi řeknete, že nepůjdou čeští
úředníci do německých krajů,
pak vám řeknu: Ano, když český
úředník půjde do německé
krajiny a bude tam tak málo chráněn, jako
byl za rakouského režimu, pak vám tam nepůjde,
ale když ho vybavíte dostatečnou autoritou,
aby každý Němec viděl, že když
mu ukřivdí, že ukřivdí ne tomu
úředníku, ale státu, a podle toho
se s ním bude zacházet, pak tam čeští
úředníci půjdou. (Výborně!
Potlesk.)
O to se tu jedná. Tedy v této příčině,
odpusťte, že jsem se trochu rozohnil, ale to je věc,
která sahá na to nejvnitřnější,
co jsem kdy cítil a jak jsem si představoval českou
republiku. Takovým způsobem, jako my to děláme,
to nepůjde! My musíme věděti, že
buďto máme sílu, tento problém rozřešiti
tím, že celému světu dokážeme,
že skutečně dovedeme býti pány
v Čechách, jak jsme to tvrdili také na mírové
konferenci, anebo jsme prohráli svou partii.
Já nechci Němce utiskovati - bůh mě
chraň, ne proto, že bych se necítil dost silným
na utiskování. Maďarů nebylo tolik,
jako nás, a byli kulturně i hospodářsky
slabší než my, a přece jen utiskovali
Němce takovým způsobem, že, když
jsem se v kriminále ptal svého strážce,
který byl z Oldenburgu, jak je to s jeho dětmi,
- byl Němec - řekl, že jeho děti neumějí
německy. To bych nikdy nechtěl, ne proto, že
bych se bál, ale že by to odporovalo ideji českého
národa a všemu tomu, zač český
národ bojoval. Já nechci také hrubství
a hulvátství vůči Němcům.
Mně do duše se protiví, ukazovati Němcům
příliš okatě sílu, že jsme
my páni.
Tak se to nedělá. Chci, aby Čech byl gentleman.
(Posl. Merta: Násilím to také nechcete,
vyjednáváním tedy!) Já nemám
co vyjednávati. (Posl. Merta: Buď násilím
nebo jak? Hlas: Zákonem!) Já docela upřímně
se přiznám, že když na začátku
naší revoluce se dělaly správní
komise v německých městech s velkou německou
většinou a do komise se dala většina česká,
byl jsem proti tomu, poněvadž jsem to měl za
nespravedlivost - to mne může dosvědčiti
p. kol. Švehla. (Ministr Švehla: Vy jste nebyl rok
v Čechách, nemluvte o vnitřních poměrech,
které jste ani z vlastní prakse ani úřadu
nesledoval. Na této věci jest za rok velká
změna a tu bylo při nejmenším taktním,
nejdříve se informovati a pak o té věci
hovořiti. Tolik by bylo třeba v této věci.
Právě proto, že vy jako premier jste se neinformoval
o té věci a byl jste v cizině, musíte
pochopiti, že za rok se na té věci mnoho změnilo!)
Pan ministr vnitra byl tak laskav, že mne upozornil na to,
že se mám napřed informovati. Já mu
děkuji za toto upozornění. Já však
myslím, že mně snad nebude odporovati, když
řeknu následující: Mně stačí
jeden fakt, který byl v Bílině s vyhozením
Národního výboru. To není fakt, o
kterém se může říci: "To
jest jenom jedinečný fakt," to jest symptom
všeho! (Ministr Švehla: Znáte úřední
vyšetření?) Neznám. (Ministr
Švehla: Tak o tom nemůžete mluviti! Hluk.
Posl. dr. Rašín pronáší různé
výkřiky.)
Předseda (opětovně zvoní):
Pane kolego dre Rašíne, slovo má dr. Kramář.
Posl. dr. Kramář (pokračuje):
Já konstatuji, že není mou povinností
a posud jsem nevěděl, že by bylo mou povinností,
abych se šel informovat k vládě, když
se takový fakt stane. Jest povinností vlády,
aby nás informovala a ne abychom my chodili k ní.
(Ministr Švehla: Mýlíte se, já bych
vás velmi rád informoval!) Já
nechci pro sebe žádné privileje, ani žádné
zvláštní informování, já
jenom konstatuji jedině to, že jsem nečetl
nebo neslyšel žádné osvětlení
této záležitosti, a jsem dost loyální,
jak mi snad dosvědčí všichni členové
této sněmovny, že kdybych se mýlil,
s velkou radostí pak řeknu, že jsem se mýlil,
poněvadž by to bylo vlastně mou radostí,
kdybych se mýlil.
V tom ohledu myslím, že není vina na mě,
a děkuji tedy za laskavé upozornění.
Kromě toho musím jen říci jednu věc:
Jestliže jsem mluvil takovým způsobem, jakým
jsem mluvil, činil jsem tak proto, poněvadž
jsem slyšel celou řadu žalob na schůzi
menšinových pracovníků. (Hlasy ve
středu: Ti nelžou, ti mluví pravdu!
Trvalý hluk a nepokoj.)
Předseda (zvoní): Již před
čtvrt hodinou uplynula doba vyměřená
pro řečníka, čtvrt hodiny jsem přidal.
Vy těmi výkřiky připravujete ho o
možnost, aby dospěl ku konci a látku vyčerpal.
Prosím, aby pan řečník pokračoval.
Posl. dr. Kramář (pokračuje):
Konstatuji jenom to, že na schůzi menšinové
byla přednesena celá řada stížností,
bylo řečeno, že tam jsou zástupci všech
ministerstev, proč se to tedy nedementuje? (Hluk.)
Račte odpustit, hledá-li někdo ve mně
touhu, abych snad mluvil proti této vládě,
nebo tuto vládu kritisoval, musím upřímně
říci, že se velice mýlí. Já
si zvykl trochu jiným způsobům, já
vím, že jako bývalý premier, který
se dostal z vlády, mám zcela zvláštní
postavení a také se podle toho stále chovám
a budu se chovati. Já také neshledávám
ani své ctižádosti v tom, abych útočil
na vládu nebo abych ji kritisoval. Ale když se jedná
o velké zájmy národa, tu u mne nerozhoduje,
co se všecko o tom psalo, úředně i neoficielně,
co bylo v interviewech atd., myslím, že se jedná
o velké otázky, o kardinální otázky
naší budoucnosti a tu bez ohledu na vládu,
která je mně v této věci zcela lhostejnou,
obracím se ku svědomí (Opětný
hluk.) všech stran a chci, aby v té věci
celý národ byl za jedno. (Posl. F. Jirásek:
K té schůzi nebyli zváni sociální
demokraté! Proč tam nebyli sociální
demokraté? Z jakých důvodů se
dovoláváte svědomí celého
českého národa? Proč? Proč
byla ta schůze tak svolána? Ta byla vámi
aranžována! Hluk.) Račte dovolit, já
skutečně z toho odpovídání
nevyjdu. (Opětovný hluk.)
Konstatuji zase jen úplné zfalšování
skutečnosti. Já jsem nikoho nezval, já nevěděl,
kdo do schůze bude zván. Já prostě
dostal pozvání a dost. (Posl. Novák:
Dělalo se to bez nás!
Nás se nikdo neptal, na nás
se nikdo neobrátil, naše menšiny o
ničem nevěděly. Nedělejte z toho tak
velikou vodu, ono to vypadá jinak! Posl. F. Jirásek:
Tam byla většina příslušníků
národně demokratické strany!)
Konstatuji jen jedno: nevím, kdo tam byl z národních
demokratů. vašimi (Posl. dr. Rašín:
Tam byli jen samí kverulanti! Hlasy na levo: Ano, tam byli
kverulanti! Hlasy ve středu: Tam byli zástupcové
menšin! Posl. Novák: Našemu hnutí nemůže
se vašimi vtipy překážet. Vaše
vtipy vždy nepřiléhají, pane dre Rašíne.
Máte asi zlost, že mluví dnes dr. Kramář
a ne vy!)
Račte mi dovolit, abych řekl s celou otevřeností,
jak jsem zvyklý, že bych velmi nerad, aby byli jakýmkoli
způsobem vaši příslušníci
z našeho menšinového boje vymítáni.
To by bylo největší nespravedlností,
která by mohla býti, poněvadž každý
spravedlivý člověk dozná, že
sociálně demokratičtí dělníci
konali plně svoji národní povinnost. Račte
odpustiti, jestliže se stala takto chyba, velice lituji;
mně by bylo jen příjemné, kdybych
slyšel, co jsem slyšel od druhých, také
od sociálně demokratických zástupců.
Mně se ostatně řeklo, že sociální
demokraté tam také byli. Já je osobně
neznám.
Račte dovolit, abych končil. (Posl. Juriga: Vždyť
to není taková světodějná událost!
Posl. Johanis: Ne, to jest důležité, byli-li
jsme pozváni nebo ne! Výkřiky.)
Pánové, já spěchám ku konci,
poněvadž bychom jinak seděli zde do večera.
Já tedy opakuji, že se problému s Němci
nebojím. Já se nebojím Němců,
když přijdou do této sněmovny. Já
vám řeknu daleko více: Já si toho
přeji, aby zde již byli. Já si toho přeji
proto, poněvadž si od toho očekávám
a doufám zlepšení našich vnitřních
poměrů. My jsme se, slavné shromáždění,
osvědčili, jak jsem řekl, vždy, když
na nás byl silný tlak. My ještě neumíme
ve svobodě choditi. My se musíme teprve k svobodě
vychovávati a my potřebujeme, abychom se k této
svobodě vychovávali přece jen vždy pod
tlakem nějakého těžkého problému.
Ten bude, když tu budou Němci. Ať přijdou,
ať jsou hodně bojovní, to jest mi docela lhostejno.
To jen sblíží naše řady, anebo,
přijdou-li vaši Maďaři, my se jim dovedeme
ubrániti, když budeme cítiti velikost toho
problému a když budeme cítiti nebezpečí
z toho, ukážem-li se v řešení toho
problému slabými. Silní můžeme
býti jen tenkráte, když zde bude soudružnost
všech stran, které českost a slovenskost této
československé republiky především
chtějí a kteří od tohoto požadavku
na žádný způsob neustoupí. (Výborně!)
A já doufám, že od všech stran národa
při budoucích volbách posláni budou
lidé, kteří zapřisáhnuti budou
na jeden veliký program, totiž ten, že budoucnost,
zabezpečení, rozkvět naší republiky
jest prvním zákonem každému zástupci
českého lidu (Výborně! Potlesk.)
a že stranické jejich interesy budou teprve na místě
druhém a že národ donutí všechny
své zástupce, aby k vybudování tohoto
státu spojili všechny své síly k společné
práci k tomuto velkému cíli. To já
očekávám od voleb. Ne stranická hesla,
ne stranické touhy jsou mně věcí přední,
já chci, abychom všichni, zástupci všech
českých stran, vyšli z volebního zápasu
očištěni od toho rmutu, ve kterém nyní
jsme, abychom byli očištěni, vědomi
veliké své úlohy, vědomi toho, že
musíme stavěti teprve naši svobodu, že
ji musíme teprve zabezpečiti, že ji máme
ne už tím, že byl podepsán St. Germainský
mír. To doufám, že se stane a, jestli v budoucím
shromáždění proti Němcům
a Maďarům se najde taková česká
většina, která půjde za jasným
a společným cílem, která bude věděti,
že se nesmí nikoho báti, že nesmí
ustoupiti ve věcech důstojnosti a moci československého
národa, ale že nesmí býti také
násilnou a nespravedlivou, pak, pánové, věřím
v krásnou a velikou budoucnost naší československé
republiky. (Výborně! Dlouhotrvající
potlesk. Řečníku se blahopřeje.)