Předseda (zvoní): Slovo má
pan dr. Kramář!
Poslanec dr. Kramář (pokračuje):
Doufám... (Posl. Ant. Němec: Jak se hájil
p. dr. Rašín před soudem, o tom budu povídat
já! Hluk. Předseda zvoní.)
Posl. dr. Kramář (pokračuje):
Lituji...
(Výkřiky.)
Předseda (zvoní): Prosím, aby
řečník nebyl vyrušován.
Post. dr. Kramář (pokračuje):
Doufám, že takovéto výjevy v budoucím
Národním shromáždění,
až zde budou Němci, se nebudou vyskytovati. Dokud
jsme ještě mezi sebou, budiž, ale myslím,
že pak by to přece jen trochu vadilo našemu dobrému
jménu a tomu, co bude naším úkolem,
až zde budou Němci.
Jestli nám pan kol. Němec vyčítá
anebo chce snad mluviti o tom, jak jsme mluvili u soudu (Posl.
Ant. Němec: Byl jsem k tomu vyprovokován!),
nemám nic proti tomu a už dovolte, abych něco
o tom řekl. My jsme mluvili u soudu tak, jak jsme byli
povinni jako pravdomluvní lidé. My jsme nikdy a
nikde dříve nezapírali, že pracujeme
pro mocné a silné Rakousko, ale ovšem ne pro
Rakousko Němců a Maďarů, nýbrž
pro Rakousko spravedlivé ke všem, pro Rakousko všech
národů. Já jsem to nikdy nezapíral
a nebudu zapírati. Já jsem byl dojista lepším
Rakušanem než všichni ti pánové,
kteří mysleli, že na to mají patent.
A když mne obviňovali, že jsem lhal a že
jsem se přetvařoval, bylo mojí povinností,
abych řekl, že ne, poněvadž nelžu
a nepřetvařuji se a mluvím všude pravdu.
Měli jsme příčinu, abychom dokázali,
že jsme se skutečně k Rakousku chovali způsobem
nejloyálnějším (Posl. dr. Bouček:
Franz Josef byl gentleman!). Když chcete, ano, dobře
(Hluk). Proč nám to vyčítáte?
(Posl. Prokeš: Poněvadž nás nazývají
monarchisty, proto! Bylo to házeno o našich
řad! Posl. Ant. Němec: Jako příhana!
Posl. Johanis: Mezi vámi a Rašínem činíme
rozdíl! Posl. Sís: My jsme přestali býti
monarchisty za války, ale vy jste jimi zůstali!
Posl. Prokeš: My jsme nehledali anglického prince!
Posl. Juriga: Pojďme dále! Předseda zvoní).
Dr. Kramář: Račte dovoliti, abych
vám zase něco řekl. Hádáte
se o monarchii a republiku jako o článek víry.
To není článek víry, to je věc
politické oportunity, nic jiného. Poněvadž
vím, že dnes pro náš národ je nejlepší,
máme-li uskutečniti, co jsme si představovali,
abychom měli čistou a úplnou svobodu, že
musí být republika, proto jsem republikánem.
Kdybych věděl, že mu více pomohu, -
národu, nikoli sobě nebo straně nebo někomu
- druhému budu monarchistou. To je mi docela lhostejno.
Já v tom nevidím žádného principu,
není potřebí se o těchto věcech
hádati. Ale já jen se bojím, že se nedostanu
ke konci, když to takto půjde tak dále.
Teď dovolte mně, abych přece několik
slov řekl o tom, kde vidím příčinu
toho, čím tolik trpíme. Nechci nikoho obviňovat
specielně ze vší té slabosti naší
politiky, slabosti vůči Němcům, slabosti
naší administrativy, korupce všeho to nejsou
jen hmotné příčiny. To je něco
docela jiného. (Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím znovu
o klid
Posl. dr. Kramář (pokračuje):
Pánové, prosím vás, udělejte
mi to již k vůli, aby byl klid!
Tedy kde je toho příčina? Já myslím,
že od té doby, co jsme se stali pány ve své
vlasti, že jsme ztratili tu žhavou lásku, kterou
jsme měli dříve ke svému národu,
když trpěl. Stala se jinou. Jestli říkáte,
že ne, já nechci říkat, že úplně
vymizela, ale ona není již hybnou silou všeho,
co děláme a co všemu našemu snažení
dávalo dosud ideální podklad. My jsme se
velmi zmaterialisovali. O tom není nejmenší
pochyby. My nemáme toho velikého nadšení,
které jsme měli pro rozbourání Rakouska,
také pro zbudování nového krásného,
svobodného a demokratického státu našeho.
Vášnivé stranictví naše otrávilo
naše nadšení. Je to i v hospodářských
věcech. Jak můžete vyčítat obchodníku
nebo hokynáři, kupci nebo živnostníku,
komukoliv, že není úplně takovým,
jakým byl před válkou, že nemá
více tak přísných mravních
názorů i na své hospodářské
úkoly, když vidí, že na druhé straně
je republika kořistí snažení, které
se může nazývati vším jiným,
jen ne hezkým a ideálním? Když vidíme,
kolik bylo u nás šplhavců, kteří
měnili své politické stranictví jen
proto, aby se někam dostali, (Bouřlivý
souhlas. Volání: Tak jest!) když vidíme,
jak se na místa nejzodpovědnější
derou lidé, kteří nemají k tomu žádné
kvalifikace, (Bouřlivý souhlas) pak
řekneme, že je toto všeobecné nešťastné
hamižnictví a touha po materialismu, která
u nás je. A jestli se to vidí na vrchu, pak se nedivte,
že to máte také dole, a že i hospodářský
život, ačkoliv je to věc, řekl bych,
úplně materialistická, se vám zvrhne,
když nemá trochu ideového, mravního
podkladu.
Jedním z našich největších neštěstí
jest také naše valuta. My jsme ztratili smysl pro
cenu, když máme v ruce spoustu hadrů, které
nemají žádné ceny. My si odvykli počítati.
Žádný nepočítá, každý
rozhazuje, všechno je mu málo a z toho ta chamtivost
a to, co nazýváte lichvářstvím,
keťastvím, a všechno ostatní, touha po
rychlém zbohatnutí, poněvadž jsme ztratili
měřítko pro cenu věcí. Nikdo
si nedovede představiti, jak strašný důsledek
má nízká valuta, jakou máme my. Ovšem
úprava valuty je úkolem velmi těžkým,
a ten rozřešíme jen společným
úsilím, oběťmi, které poneseme
jen tehdy, jestli zase všichni uvidíme v budování
republiky svůj přední cíl. Potom jsem
pevně přesvědčen, že dovedeme
přemoci všechny ostatní problémy, i
ten nejtěžší, kterým bude úprava
valuty.
Podívejte se na problém práce! Není
nejmenší pochybnosti, že my u nás měli
jsme dělnictvo, na které jsme mohli býti
hrdí, které skutečně chutě
a dobře pracovalo, a podívejte se dnes! Jsem nejupřímnější
zastánce 8hodinné práce v průmyslu,
ale ne na venkově, u rolníků, poněvadž
- odpusťte - to je hloupost, regulovati hodiny, kde všechno
závisí od povětří. To je směšné!
(Posl. Prokeš: A co v kancelářích
6 hodin, 5 hodin? Hlas: Když pracovat, tak pracovati
jako druzí!) Já s vámi úplně
souhlasím: "Když pracovat, tak pracovat všichni!"
Když však při ustanovení podmínek
pracovních ustanovíte maximum práce a minimum
platu a neustanovíte minimum práce, tak račte
odpustit, v takové době, jako jest nynější,
která trpí úplnou desorganisací práce,
pracujete k plnému ochromení naší produktivní
síly.
To přestává všecko! (Hlas: My chceme,
aby všichni pracovali!) Nemám proti tomu ničeho,
aby všichni pracovali. Já vám docela upřímně
řeknu, že jsem nebyl nadšen různými
snahami po šestihodinné práci.
Já zcela dobře chápal, když se ve francouzských
listech psalo: "Co že, tam chtějí pracovati
jenom 6 hodin?" (Posl. Merta: Ono jest to dost také!
Veselost.) Ano, pane kolego, nemám nejmenší
pochybnosti, když se bude mluviti takto, že dojdeme
k tomu jako ruští dělníci; mají
8hodinovou práci a z toho 2 hodiny špatně pracují
a 6 hodin mají meetingy a budou pracovati jenom tehdy,
když se jim řekne: Když nebudeš pracovat,
tak tě postavíme ke stěně a "konec!"
Tak se to dělat nesmí. To jsou věci naprosto
nemyslitelné. Nezapomínejme, že jsme státem,
který bude žíti jenom exportem a ničím
jiným.
Naše industrie jest příliš veliká
a mohutná, aby mohla stačiti s domácím
odbytem. My nemůžeme dělat experimenty v sociální
politice, musíme dělat jen to, co dělají
s námi konkurující státy. Jsem pro
osmihodinovou dobu pracovní, poněvadž doufám,
že jest to jeden z nejlepších prostředků,
aby se zmírnila hyperprodukce, poněvadž víme,
že nadprodukce vedly ke koloniální politice
a vedly k imperialismu a světové válce. Proto
jsem pro osmihodinovou práci. (Poslanec dr. Bouček:
Za 8 hodin se udělá právě tolik,
jako za 10 hodin!) Pane doktore, račte odpustiti, abych
vám odpověděl. Jsem pevně přesvědčen,
když vy máte nějaký proces, píšete
procesní spis, že když řeknete: "Já
to udělám za osm hodin, co jsem dělal za
deset hodin!" - vy to uděláte. Jestli si však
myslíte, že náš dělník po
dnešní - řekl bych - devalvaci hodnoty práce
bude za 8 hodin pracovati tolik, co za 10 hodin, tak se velice
mýlíte. (Posl. Merta: Máme v naší
republice odbory, ve kterých jest to dokázáno!)
Pro svou osobu bych byl šťasten, kdyby tomu tak bylo.
Vy říkáte, že nemám se hlásit
k socialismu! Já dokonce nejsem nepřítelem
socialismu (Hlas: Dejte pokoj!), naopak, já jsem
možná lepším socialistou nežli vy.
(Veselost. Posl. A. Němec: Možná! Zejména,
když to sám říkáte!)
Já vám to vysvětlím, pane kol. Němče,
proč. Já bych nechtěl, aby myšlenka,
sociální třeba ne socialistická, byla
kompromitována nezdařenými experimenty, jako
se to děje při bolševismu. Mně se zdá,
jako mnohým, že lidstvo spěje opravdu k socialisaci.
Ale, pánové, vy socialisace nemůžete
docíliti jen tím, že budete dekretovati nějaké
zákony, nýbrž tenkráte, když vychováte
lid a národ k socialisaci. Až každý bude
věděti, že musí práci každý
vykonávat jako přední svou občanskou
povinnost, pak budeme zralí pro socialisaci. Ale myslíte-li,
že jsme pro to zralí již dnes, promiňte,
abych proti tomu protestoval. (Výborně!)
Říkám tedy tolik: Také k tomu je potřebí,
aby veškerá naše sociální politika
byla organisována společnou prací nás
všech. Není to ani tak těžké, jak
vy si představujete. My u nás nemáme takových
kapitalistických tříd, jak vy to líčíte.
Celá naše společnost národní
je daleko sociálnější, než vy sami
chcete přiznati. A sice proto, že je národní
(Výborně!). My velmi dobře víme,
že složení národa našeho je takové,
že musíme všichni dělati širokou
sociální politiku, chceme-li býti národně
silni. To my všichni víme, poněvadž víme,
jak širokou vrstvou našeho národa je dělný
lid, protože máme 45 procent svého lidu zaměstnáno
průmyslovou prací. Toť procento tak velké,
že musí býti naší povinností,
abychom se o jejich mravní, hospodářské
a sociální povznesení starali. To jsme právě
my dělali, kterým to zvláště
vyčítáte, že jsme kapitalisté.
A když již chcete reminiscence, tedy byl jsem to já,
který vnesl do vídeňské sněmovny
nové názory sociální, moje řeči
jste rozšiřovali mezi dělnictvem ve statisících
exemplářů. (Posl. dr. Witt: Tehdá
jste také smýšlel jinak! Posl. A. Němec:
Tenkrát jste byl realista!) Ale já se nezpronevěřil
svým ideálům, já jsem právě
do realismu vnesl ty sociálně-politické věci.
Ovšem, rozumí se samo sebou, ani tehdá jsem
nepřistupoval na marxismus (Posl. Němec:
Toho také nikdo na vás nežádá!),
ale zrovna tak na druhé straně konstatuji, že
jsem nikdy ve své straně, jak říkáte,
kapitalistické, nenalezl nejmenšího odporu
proti tomu, když jsme hlasovali pro sociálně
nejdále jdoucí požadavky dělnictva.
(Posl. Johanis: Ale teď se karta obrátila!)
Tedy, prosím, dovolte mně, abych to formuloval tak,
že naše sociální politika bude jen tenkráte
zdravou, jen tenkráte úspěšnou a prospěšnou
národu, když bude problémem národním
a ne problémem jednotlivých tříd.
(Tak jest! Posl. Němec: To přijímáme!)
Když se ale, velectění pánové,
stávají veliké problémy sociální
a hospodářské věcí tříd
a dokonce věcí volebních hesel, pak to dopadá
tak, jak to dopadlo s pozemkovou reformou. (Hlasy v levo: To
také není naší vinou! Posl. J
Špaček: Vždyť jste vládní
strana! - Posl. Staněk: Ku podivu, teď nikdo nechce
se k vládě znát!) Pravdu máte,
pane kot. Staňku, já jsem zde vlastně nebyl
ještě přítomen velké debatě,
ale musím říci, že dnes k vládě
nikdo nechce se hlásiti. (Výborně! Potlesk)
Posl. Merta: Před volbami jen! Juriga: To jen na venek,
pod stolem k ní lezou dál!) To jest, pánové,
špatné rakouské vychování, my
jsme si ještě neodvykli, býti rakouskými.
Tak to bylo ve vídeňském parlamentu, kde
nikdo nechtěl říci, že jest vládní
stranou, ale obyčejně hlasovali všichni pro
vládu. (Posl. dr. Witt: My ne, my jsme nehlasovali!)
Račte odpustit, říkám to k Vaší
cti, že jste se stali velkou státní stranou
a vládě pomáhali, aby všechno, co vláda
chtěla, dostala, aby se tomu nepřekáželo.
(Dr. Witt: To byste dokázati nemohl!) Já vám
to dokazovat nyní nemohu, a také není toho
potřebí, poněvadž to neříkám
jako výtku, naopak, já to chválím,
a sice proto, poněvadž měl bych za největší
neštěstí, kdyby se socialistické strany
vyhýbaly spolupráci na stavbě státu.
Ale pak řekl bych docela otevřeně a upřímně:
Ano, my neseme zodpovědnost za všechno, co udělá
vláda, i chybného, poněvadž žádná
vláda na světě není neomylnou. Tedy
ne se jí takhle odříkat: My nic. (Výborně!)
Tedy pro mne, velectěné shromáždění,
jest problém ten: My musíme na každý
způsob najíti takové utváření
věcí v československé republice, aby
bylo umožněno všem stranám, všem
elementům, které tuto republiku chtějí,
aby mohly spolupracovati na jejím vybudování.
Pánové, jestli vy říkáte, že
naše strana opustila koalici, anebo něco podobného,
jestli dokonce bylo řečeno, že to bylo pro
volby, tedy mohu já o tom mluviti docela objektivně,
poněvadž se Vám přiznám, že
jsem o tom v Paříži ani nevěděl,
že naše strana opouští vládu. Ale
když jsem všechno docela objektivně četl,
řekl jsem si následující: My jsme
dělali koalici tenkráte v prvém momentu,
když bylo nutno budovati stát, a tu jsem byl skutečně
rád, když všichni jsme byli spojeni k jednomu
cíli. A já myslím, že mi všichni
pánové, kteří byli členy koaličního
kabinetu, i všechny strany přiznají, že
skutečně tenkráte se pracovalo se vzácnou
jednomyslností. (Ministr Staněk: Až na Rašína!)
A řeknu jedno: jakmile se však ukázalo, že
jeden směr nejdůležitější
strany vládní nechce více organický
rozvoj této republiky, nýbrž že chce převrat,
že jest mu daleko bližší třetí
internacionála, internacionální bolševismus,
než (Posl. A. Němec: To nechce žádný
z nás.) organický rozvoj svobodné republiky,
pak bylo docela jasno, že tato koalice není vnitřně
zdráva. Nemějte mi to za zlé. (Posl.
A. Němec: Jste špatně informován!
My tam nejsme, my jsme v druhé! Posl. Juriga: Teprve
v druhé? Veselost!) Kol. Němec je v druhé,
o tom není pochybnosti. Já také musím
konstatovati, že jsem neřekl: celá strana,
nýbrž mocný směr v nejmocnější
složce té vlády. Já dokonce nepaušaluji,
já mluvím velmi opatrně v této věci,
abych neobvinil někoho, na koho to nespadá. Ale
račte mi dovoliti, abych nemluvil o tajnostech koaliční
vlády. Když to řeknu, mám k tomu své
příčiny, abych to řekl.
Tedy v tom ohledu byly u nás chyby a proto já stále
a stále opakuji jedno: Má-li býti v Čechách
pořádek, máme-li míti v Čechách
silnou administraci, máme-li vystupovati proti každé
korupci, proti každému lichvaření, proti
každé krádeži s tou energií, které
jest tolik potřebí, aby ji vláda měla,
pak nesmí býti ve vládě nikdo, kdo
to potřebuje, kdo tento mravní rozvrat potřebuje,
aby mohl lehčeji v této shnilé atmosféře
provésti převrat. (Výborně! Tak
jest! Potlesk ve středu! Posl. A. Němec: To
jest správné!) Já Vám děkuji
srdečně za to, že je to správné
a já budu jen šťasten, když to bude správné.
(Posl. A. Němec: My stojíme na témže
stanovisku, jako Vy, ale my to říkáme
na veřejných schůzích lidu, všude,
nejen ve sněmovně!).
Račte odpustiti a nehněvejte se na mne, když
ještě něco řeknu. Vládnutím
není jen veřejná schůze a mluvení
na veřejných schůzích. Jedná
se o to, že, když přijdou rozhodné okamžiky,
musí býti vůle i energie a dostatek kuráže,
zakročiti. (Posl. A. Němec: Tu my máme!)
Bohužel, odpusťte mi, že jsem viděl, že
toho nebylo a sice ze strachu před krajními elementy.
Proč to hlavně chci? Poněvadž - a to
dovolte - jest druhý problém. (Výborně!)
Lituji, že mluvím tak dlouho, já za to nemohu,
toho jste vinni vy, že jste mne nenechali mluviti. Já
doufám, že na mne nebude platiti ta nešťastná
hodina, poněvadž bych si musel odpočítati,
co jste mluvili vy.
Přicházím k tomu druhému problému,
o který se jedná, totiž k problému našeho
poměru k Němcům a Maďarům. Od
vnitřní organisace českých stran,
já jedině očekávám možnost
důstojného, mužného a nestrašného
rozřešení německého problému.
Vy jste sice říkali, že jsem si v neděli
schůzi menšinových kverulantů objednal.
Četl jsem to, že to bylo v "Právu Lidu".
Pánové, já vám docela upřímně
řeknu, že nevím, jak k tomu přijdou
vaši dělníci socialisté a upřímní
socialisté, kteří na té schůzi
byli, abyste je nazývali menšinovými kverulanty.
(Výborně! Potlesk!) Konstatuji také,
že jsem o schůzi vůbec nevěděl,
že jsem se v poslední chvíli o ni dověděl,
a když jsem řekl, že rád na ni půjdu,
pak jsem byl pozván. To jest všecko. Já jsem
nehledal žádný bengál, to vůbec
není mým zvykem, já jsem seděl skromně
v zadu, a mluvil jsem jen tenkráte, když mě
přímo žádali, abych mluvil, výslovně
z předsednictva, aby mluvili zástupci stran. (Posl.
F. Jirásek: Vy jste jednou řekl, že
jsou menšiny pro nás balastem!) Tuto ne docela
pravdu, abych se vyjádřil velmi zdvořile,
řekl pan kol. Špatný už na nedělní
schůzi a již tam jsem musil odporovati, že nejen
jsem neměl menšinovou otázku za balast, nýbrž
za nejdůležitější problém
celé naší národní politiky, poněvadž
byly menšiny jedinou garancií, jedinou podporou celistvosti
našeho království. Prosím, aby se takovým
způsobem nemluvilo.
A kdyby byly uveřejněny protokoly jednání
našeho s Němci v r. 1911 a 1912 o uspořádání
jazykové otázky, pak by se vidělo, že
jsme my opravdu menšiny neměli za balast. Ty protokoly
jsou ostatně k nahlédnutí, budou patrně
u místodržitelství. Tam tedy byli socialisté,
tam byli dělníci, chcete-li, kteří
mluvili o naší politice vůči Němcům
a o naší administrativě, hledě k ochraně
menšin, takovým způsobem, že mně
bylo přímo bolno u srdce. A to vám řeknu
docela upřímně, že nebude jinak, jestliže
nebude konečně jednou u nás vnitřně
lépe a zdrávo, tak, abychom se nemuseli německého
problému bát. Já se ho nebojím. Já
nepodceňuji sílu Němců. Já
jsem 25 let v parlamentě byl s nimi v boji více
než kdo jiný byl jsem vždy v předních
řadách a víte, že jsem útoky
jejich hlavně já snášel. Znám
je, znám jejich sílu, znám jejich mravní
sílu v odporu a jejich hospodářskou sílu.
Ale to mně přece jen ještě nepřikazuje,
abychom se Němců báli.
K tomu jest potřebí, abychom si ujasnili docela
jasně a určitě všechny stránky
německého problému. Já tvrdím,
a myslím, že mně nikdo nebude odporovati, kdo
věcí zná, a potvrdí mně to
všichni zástupci menšin, kteří
přišli a znají Němce z blízkosti;
ostatně kdo ani to nechce, ať si přečte
řeči pp. Seligera a Lodgmana, že Němci
nebudou méně nebezpečnými, budeme-li
jim my nadbíhati (Výborně!), budeme-li
je usmiřovati za to, co oni nám po staletí
dělali (Tak jest!), jest-li je budeme usmiřovati
za to, čím nám hrozili, budeme-li je usmiřovati
za to, jak se k nám chovali ve válce, za všechno
to, jak jásali, když jsme byli zavíráni,
když jsme měli býti věšeni, jak
se postavili do oposice proti vládě, když přišla
amnestie, jest-li my je budeme za to všechno ještě
usmiřovati, není pochyby, že budou věděti
jedno: že my se cítíme slabými a že
by byli hloupí, aby nám v něčem ustupovali.
(Výborně! Potlesk ve středu.) Němci
se nikdy nesmíří s tím, co se stalo.
To znáte příliš špatně německou
povahu! Já vám docela upřímně
řeknu, že já jako člověk tak
hluboce nacionální, já bych se Němcům
divil...(Hlas: jak si to představujete v té
republice?) Počkejte! Hned vám všechno
řeknu. Poněvadž jsem tak hluboce nacionální,
musím docela upřímně říci,
že bych ani nechápal od Němců a hledal
bych v tom nespravedlnost, kdybych žádal, aby oni
zapomněli a smířili se s porážkou.
To nedělá národ sebevědomý,
dokud vidí, že jest vůbec nějaká
možnost, aby si pomohl.