Ano, máte pravdu, jsou to slova kritiky, která však
nevyvěrá ze skutečných poměrů.
Což myslíte, že ty poměry my neznáme?
Což myslíte, že necítíme jejich
tíhu? Ale před námi jest stále ohromný
otazník, kdo má dát záruku a oporu
tomuto státu, kdo jí má dát, když
utíkáte z vlády vy, když utíká
strana lidová? Máme utéci také a pustiti
sem Němce? Je otazník, co kdo národu dá.
A, velectěné shromáždění,
jen račte laskavě uvážiti: Strana, jako
my, která dala národu všecko, strana která,
jako my, 14 dní před převratem docela ostentativně,
ačkoliv jí šibenice hrozila, vyslovila se pro
samostatný stát a republikánskou formu -
pravím, 14 dní před převratem - strana,
která 28. října, půl hodiny po vyvěšení
zprávy o kolísání rakouské
fronty nasadila své životy a jela proti bodákům
maďarským přebírati stát do rukou,
strana, která na úkor své popularity... (Posl.
Sedláček: To dělal Národní
výbor!)
Dělal, ale pánové neměli kuráž
tam jíti. Kdo tam byl? To byli socialisté Stříbrný
a Soukup. (Post. Šrámek: My také! Hlas:
Kde to tolik nelehtalo!) V tom jest ten vtip. Strana, která
projevila na úkor své popularity, že chce býti
státní stranou bezpodmínečně
a že se dává do služeb státu stůj
co stůj, strana tato má však práva kritiky
a má snad právo, projeviti pro budoucnost náhled
o směrnicích politických. (Hlas: Ovšem!)
Mně jde jen o jednu věc. Budeme míti specielní
debatu, budeme mluviti tam ještě o mnohých
a mnohých věcech, mnohé a mnohé věci
nejsou i nám dosti stravitelné jako socialistům
a jen a jen ohled na zájem státu vede nás
v politice a povede nás i v budoucnosti. (Posl. dr.
Matoušek: To není žádnou zásluhou
vládní strany!) Tak ne? Koukejme se, kdo pak
ten stát má držeti, když ne vládní
strana? (Posl. Šrámek: To jest povinnost!)
Pánové, máte pravdu, jenom že některé
strany se z té povinnosti šikovně před
volbami vymknuly. (Hlas: Vy jste chtěli také
utéci!) Národní demokracie byla také
ve vládní straně. (Hluk a nepokoj.
Posl. Pelikán pokřikuje na posl. Myslivce.)
Předseda (zvoní): Pane kolego Pelikáne,
nemáte slovo!
Posl. Slavíček (pokračuje):
Ke konci svých vývodů chtěl bych shrnouti
jen toto: Víme, jaká je situace naše vzhledem
k cizině, víme a jsme si toho vědomi, že
cizina nám zadarmo ničeho nedá, víme,
že musíme pracovati, že musíme tvořiti,
víme, že bohatství, které máme
v zemi, jest postačitelné, dostatečné,
když se náležitě využije, abychom
obstáli ve víru světového zápolení
po stránce hospodářské. Víme
také, proč určila čtyřdohoda
nebo mírová komise větší počet
branné moci nám, nežli Maďarům
a Vídni, víme také, jaký úkol
bere tímto způsobem na sebe republika. Nechť
se nikdo neplete. Jestliže někdo mluví o ideálu,
že zbraně jsou zbytečné, že vojska
nepotřebujeme, nejlepší jest přece jen
pro všechny případy býti připravenu,
aby se nám nemohly při nejmenším opakovati
tytéž věci, které byly na Slovensku.
Víme také velmi dobře, co nás očekává
doma, víme, že by bylo sebevraždou národa,
kdybychom za každých okolností bez ohledu a
uvážení hnali věci socialismu do krajnosti
a do tempa nepřirozeného, ale víme také,
co nás tíží jako stát, jako společnost
a zejména jako stranu po stránce hospodářské.
Na druhé straně jest to rozpínavost kapitálu,
touha zbohatnouti za každou cenu a bude záhodno, aby
i po této stránce stát opravdu s vládou
v čele udělal pořádek a znemožnil
jednou pro vždy chuť po rychlém zbohatnutí.
Třeba bychom stáli v těchto těžkých
a před volbami ne závidění hodných
posicích, prohlašujeme, že i naše strana
i klub strany pokrokové budeme hlasovati pro státní
rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Předseda: Byl mi podán tento resoluční
návrh p. kol. Prokůpka:
Poněvadž bylo zákonem stanoveno, aby přeloženo
bylo lesnické oddělení, prozatímně
zřízené při zemědělském
odboru české vysoké školy technické
v Praze, z této školy na vysokou školu zemědělskou
v Brně, ukládá Národní shromáždění
vládě, aby zřídila na vysokém
učení technickém v Praze lesnický
odbor, jako jeho nezbytný doplněk.
Návrh tento nese dostatečný počet
podpisů a jest předmětem jednání.
Uděluji slovo dalšímu řečníku
zapsanému, p. kol. dru Kramářovi.
Posl. dr. Kramář: Slavné Národní
shromáždění!
Již předem dovoluji si jménem své strany
prohlásiti, že budeme hlasovati pro rozpočet.
Rozumí se samo sebou, že naše strana v postavení,
ve kterém se nalézá, nechce a nemůže
tímto hlasováním projevovati důvěru
vládě, nýbrž že chceme tím
jen dokázati, že pro dnes i pro všecku budoucnost
myslíme, že každá česká
strana je povinna dáti českému státu,
československé republice to, čeho potřebuje
ke svému životu a své bezpečnosti. (Výborně!)
Jestliže naše strana hlasovala kdysi proti zatímnímu
rozpočtu, bylo to jen proto, poněvadž chtěla
tím vysloviti svůj protest proti tomu, že nebyl
včas předložen rozpočet, a proto, že
zatímní rozpočet, který není
vázán na určité povolené cifry,
dává přece jen vládě diskrecionární
moc a že hlasování proň proto vždy
bylo považováno za projev důvěry k vládě.
K tomu strana naše neměla příčiny.
My, rozumí se samo sebou, vyhražujeme si v jednotlivostech
volné hlasování ohledně jednotlivých
položek v rozpočtu. Ale to bude odůvodněno
až ve speciální debatě.
My, jak jsem řekl, nechceme svým hlasováním
projevovati důvěru vládě, ani radost
nad stavem, ve kterém se nacházíme. Já,
který jsem tak dlouho byl mimo hranice české,
byl jsem - přiznám se vám - do duše
dotčen, když jsem viděl tu úžasnou
nespokojenost, která je u nás a naprostý
nedostatek radosti z naší svobody.
Rozumí se samo sebou, že jsem podle své povinnosti
hleděl najíti příčiny. Nechci
býti nespravedlivým, nechci nás všechny
- ať jest to vláda nebo strany, poněvadž
doufám, že všichni máme dobrou vůli
- nechci nás nespravedlivě obviňovati.
Po válce nejsou radostné poměry nikde, pětiletá
válka měla úžasné následky.
Finance všech států jsou naprosto rozrušeny,
na obyvatelstvo se valí ohromná břemena,
o kterých se nám nikdy ani nezdálo. Většina
států, zejména kontinentálních,
i kdyby chtěla pracovat, kdyby si chtěla pomoci
z té finanční i hospodářské
tísně, ve které jest, nemá surovin.
Na druhé straně si také nezakrývejme,
že se všeobecně odvyklo pracovat. Vojáci,
kteří 5 let leželi v zákopech, docela
přirozeně nenajdou okamžitě chuti k
práci. Tam nedělali nic, druzí se o ně
starali. Jest přirozeno, že se jim do práce
příliš nechce.
Na druhé straně ještě něco jiného.
Válka přirozeně vedla k zhrubnutí
mravů, k takovému zhrubnutí, nad kterým
se člověk, který zvykl mravní citlivosti
lidstva v předválečné době,
přímo zastavuje s úžasem. A není
to zhrubnutí mravů jenom v tom, že nemáme
více citu pro to, když se někde dělají
ukrutnosti.
Já jen ukáži na jeden příklad.
Nikdo se ve světě skoro ani neozval, že v Rusku
se páchaly takové ukrutnosti, jakých svět
nikdy nebyl svědkem. (Hlas: Tak jest! Poslanec A. Němec:
To míníte Denikina? Jiný hlas: Od
bolševiků!) Jestli myslíte, že u Denikina
se dávaly ruce do vařící vody a že
se z nich stahovala kůže a házela se jako rukavičky,
jestli si myslíte, že u Denikina dávali lidi
do bedniček, do kterých zavřeli krysy, aby
se prožraly vnitřnostmi toho ubohého člověka,
jestli myslíte, že u Denikina se uřezávaly
prsty jeden za druhým, jak to bylo všechno viděti
na mrtvolách, které se vykopávaly,.. (Hlas
z leva: Počkejte, až přijdou Ukrajinci, oni
vám povědí, co se dělalo u Denikina!
Poslanec J. Špaček: Já jsem to viděl,
co dělali bolševici!) Ale jestli by to
dělali Denikinovi vojáci, tak vás ubezpečuji,
že bych to odsoudil se stejnou rozhodností a že
bych se k tomu obrátil se stejným hnusem, jako se
obracím proti tomu, co dělali druzí, a nikdy
bych to nehájil. (Poslanec A. Němec: To nikdo
nezastává!)
A nyní zase k věci. Já velmi dobře
také vím, co dělalo náhlé zbohatlictví
různých lidí. To je docela přirozené,
že to muselo přirozeně mravně rozvraceti.
Ale nejen u nás, všude to vidíme. Ale my máme
specielně příčinu, my specielně
trpíme válkou. Když jsem četl nedávno
zprávu znamenitého francouzského historika
a politika Lavisse o tom, jak skvěle dopadly přijímací
zkoušky do nejvyššího francouzského
učiliště École normale, přímo
jsem záviděl tomu národu, který mohl
bojovati za svou svobodu a který, aby vyhrál a aby
přemohl německé násilnictví,
napjal všechny své mravní a duševní
síly. To vedlo k jistému mravnímu ozdravění,
zejména u inteligence. Já jsem záviděl,
když jsem četl, že zkoušky na École
normale nedopadly nikdy ještě tak skvěle, jako
tentokráte.
Co bylo u nás? My jsme byli nuceni u nás bojovati
za cizí slávu, proti sobě a co bylo naším
interesem? Naším interesem bylo, mravně rozvrátiti
Rakousko. My jsme rozvrátili armádu a musím
zde říci, že je velkou nespravedlností,
jestli se tato naše práce dostatečně
neoceňuje. Beze všeho nepřátelství
ku každému - nebudu mluviti tak, jako mluvil pan kol.
Slavíček - tolik musím říci,
že nebylo by takového vítězství
italského na Piavě, kdyby nebylo rozvrácené
rakouské armády, která se vzdávala
pluk za plukem, divise za divisí, armáda za armádou.
Proč? Protože jsme tam my a jiní slovanští
národové pracovali. To se rozumí, to má
za následek pro naši armádu, že my nemůžeme
z těch vojáků, kteří se vrátili
odtamtud a které jsme rozvrátili mravně,
míti ty hrdiny, kteří dělali slavným
naše jméno na bojištích v Sibiři,
Francii a Italii na druhé straně.
My jsme rozvrátili administrativu. Když se na poště
kradlo, tak jsme v tom neviděli ani krádež,
my jsme říkali, že to jest slabost Rakouska.
Když se na drahách kradlo, řekli jsme: Tak
daleko to dovedlo Rakousko, že nedovede udržeti pořádek.
Když jsme viděli, že naši úředníci
neplnili své povinnosti, dělalo nám to velikou
radost, poněvadž jsme říkali, že
je to začátek konce. S tím již musíme
počítati. Lidé, kteří se naučili
jednou krásti, kteří viděli, že
to nebylo považováno za zločin, ti se nemohou
okamžitě převrátiti a my nemůžeme
očekávati, že bychom zase rázem měli
idylické poměry.
Ale mohli bychom míti tyto poměry daleko lepší,
ale tu začíná naše vina, kterou si musíme
otevřeně přiznati. My jsme nedovedli býti
po obratu takovými, jakými jsme měli býti,
my jsme ne všichni si uvědomili, že již
nejsme ve starém Rakousku, kde všechno toto bylo,
řekl bych, vlasteneckou povinností, nýbrž
že jsme ve státě svém, kde všecko
to je zločinem na státu. (Výborně!)
Nebylo u nás jednotné vůle, velikého
vzmachu, abychom žili jen pro stát, abychom žili
jen pro osvobození národa. Jest to nešťastná
vlastnost našeho národa, ke které se musíme
přiznati. Dokud je s námi zle, jsme obdivuhodní.
A já mohu říci s hrdostí, že
přes všechno hrdinství všech národů
to, co dokázali naši legionáři, nedokázal
žádný. (Výborně!) Jíti
do boje a věděti, když budu zajat, že
budu pověšen, jest největší vrchol
hrdinství, které si dovedu představiti, a
to dělali naši legionáři. (Poslanec
Johanis: Pane doktore, hlavně dělníci byli
legionáři! Hluk, výkřiky: Všichni!
Posl. Zahradník: Neupírejte zásluhy jiným!
Co venkovští naši hoši? Výkřiky:
To jest snižování legionářů!
Posl. Rašín: To byl národ! Posl. Johanis: Rozvrstvení
dokazuje, že jest to pravda! Posl. Rašín (k poslanci
Stivínovi): Vy jste zatím psal loyální
dopisy z pole! Potlesk ve středu a na galerii.)
Předseda (zvoní): Vyzývám
obecenstvo na galerii, aby se zdrželo jakýchkoliv
projevů. Žádám pana kol. Kramáře,
aby pokračoval. (Hluk. Výkřiky.
Posl. J. Špaček: Dělníci ano, ale vůdcové
chodili na policii!)
Předseda (zvoní): Slovo má
pan dr. Kramář.
Posl. dr. Kramář (pokračuje):
Myslím, že by nejvíce protestovali proti tomu
naši legionáři, aby se dělal nějaký
rozdíl mezi těmi, kteří chtěli
obětovati život za svobodu svého národa.
(Výborně! Potlesk.) Jsem rád, že
toto čisté, jasné vlastenectví nebylo
privilegiem tříd vyšších, ale že
bylo zrovna tak mezi naším dělnictvem a já
bych si jen přál, aby naši dělníci
toto čisté vlastenectví si zachovali také
nyní, když budujeme stát. (Výborně!
Potlesk.)
Já tedy říkám, že máme
jednu vlastnost, která jest skutečně naší
slabostí, že nedovedeme vydržeti do konce. To
se na nás strašně mstí. Vidíte,
druzí národové jsou lepší politikové.
Zde se mluvilo přede mnou o Polsku. Ale podívejte
se na Polsko. Polsko za války dělalo legie proti
Rusku, Polsko za války mělo, jak víte, blízké
styky s Berlínem a Vídní a, když se
obrátila karta a bylo viděti, kde bude vítězství,
Polsko postavilo velkou armádu a pan kolega Slavíček
se jistě mýlí, jestliže myslí,
že nehraje Polsko dnes velmi vážnou úlohu
v politice světové. Jeden z nejlepších
státníků konference, Venizelos, mi řekl:
"Nikdy neměl jsem tak velikou armádu, jako
nyní, když děláme mír."
To jest velmi moudrá politika.
Nezapomínejte, - já nechci žádné
rekriminace - jak my, když se položily zbraně,
myslili, že je konec všemu a my že můžeme
dělati úplně tak, jako by na světě
již bylo všecko vyrovnáno. V tom jest základní
vina všeho toho, čím žijeme a čím
snad ještě později budeme trpěti.
Zrovna tak to bylo ve vnitřní politice. Na konec
války - to není nejmenší pochybnosti
- bylo v Čechách velmi krásně. Bylo
krásně proto, poněvadž cítil
člověk skutečně jednu vůli,
jednoho ducha, jedno snažení. To bylo souručenství
naše, které vedlo k převratu. Pan kol. Slavíček
byl zase velice nespravedlivý, když při převratu
mluvil jen o pánech ze socialistických stran, kteří
při tom byli, a úplně zapomněl na
našeho dra Scheinera, který má tak veliké
zásluhy o převrat. Tenkráte bylo skutečnou
radostí, že všichni jsme považovali dělání
své povinnosti za něco, o čem jsme vůbec
nemluvili, že by to bylo zásluhou jednoho nebo druhého.
Všichni jsme to dělali, poněvadž tenkrát
v nás byla krásná, jednotná vůle,
dobýti svobody našemu národu.
Bohužel, s tím jsme nevydrželi. My jsme nevydrželi
proto, poněvadž jsme si nedobře uvědomili,
- jak jsem již prve řekl - že válka nekončila
jednáním o mír, uzavřením příměří,
nýbrž, - odpusťte mně ten paradox - že
válka bude trvati ještě dlouho a dlouho a zejména
pro náš národ; ne snad válka zbraněmi,
ale budou trvati všechny ty strašné následky
války, pod kterými trpíme a ku kterým
jest opravdu potřebí součinnosti celého
národa, má-li národ vyjíti z těchto
těžkých zkoušek silným a zdravým
tak, aby mohl vyplniti své velké úkoly. (Výborně.)
Nezlobte se na mne, udělám-li nějakou výtku!
Já nechci říci, že platí, co
řeknu, pro všechny ostatní strany a pro naši
ne. Já nechci vyjímati nikoho. Předválečné
stranictví u nás se nejen přeneslo do poválečné
doby, ale stalo se o mnoho horším. Proč? Před
válkou stranictví konečně byl boj
o mandáty, o politickou moc. (Tak jest!) Dnes je
v tom ještě něco jiného než politická
moc, co se hledá. Dnes jsou v tom praktické požadavky
o zaujetí míst a vlády ve státu, které
dávají tomuto boji poněkud méně
ideální charakter než ten, který byl
před válkou. A to je to, čeho se velmi lekám.
Já se lekám toho, že jsme si nedovedli říci
tak, jak jsme si dovedli říci před válkou,
že nejen rozboření Rakouska, nýbrž
že i vybudování tohoto státu musí
býti společnou věcí všech a že
tudíž je především potřebí,
abychom všichni chtěli tento stát, aby mezi
námi nebylo nikoho, kdo chce, aby z tohoto státu
se stalo něco docela jiného, než svobodná
Československá republika, že jsme nedovedli
všecky své síly spojiti k organické
práci za svobodu politickou, sociální i národní.
To je ta veliká chyba, které jsme se dopustili.
Jestli však toho i na příště nedovedeme,
jestli nedovedeme spojiti své síly, síly
všech těch, kteří tuto republiku chtějí
a kteří nechtějí nic jiného,
- a já ještě řeknu docela otevřeně,
oč se jedná: to jiné - jestli nedovedeme
to vykonati, pak jsem, bohužel, o jednu naději a krásný
sen chudší, pak řeknu docela upřímně,
že naše republika zůstane věčně
nezdravým nedochůdčetem, která nebude
mít síly, aby vyřídila své
těžké vnitřní problémy,
aby hrála i v zahraničí tu úlohu,
která jí pro její polohu ve střední
Evropě přísluší. Neztrácím
všechnu naději.
Jsem pevně přesvědčen, jako jsem tak
často byl, že jest národ lepší,
než jeho strany. Já doufám, že národ
ve volbách si udělá pořádek.
(Tak jest!) Ano my doufáme, že národ
řekne celému světu, že nechce žádného
převratu v republice, že chce organický rozvoj
a společnou práci všech, kteří
nechtí nic jiného, než blaho republiky. (Výborně!
Hlučný potlesk. Posl. Prokeš: Jen pojem
toho blaha, pane doktore, jest různý!) Řeknu,
co myslím, že je blaho republiky. Blaho republiky
jest blaho všech, všech tříd této
republiky (Tak jest!) a ne blaho jedné třídy
a dokonce ne panství jedné třídy.
(Výborně! Potlesk. Posl. A. Němec:
O to vlastně běží!) Ano, pane kolego
Němče, doufám, že národ dokáže,
že chce vládu všech, ne vládu proletariátu.
(Výborně! Potlesk. Hluk. Posl. Prokeš: Vládu
desíti procent nesnese národ, to jest pravda!
Hluk.) Konstatuji jen jedno: že byste marně hledali
mezi námi jednoho člověka, který by
chtěl, aby deset procent národa vládlo druhým
90 procentům. (Posl. A. Němec: O to jest, pane
doktore, boj, to jest podstata našeho boje!)
Jestli jest to podstata našeho boje, pak opravdu doufám,
že ten boj přestane, poněvadž sami se
klamete, když něco podobného tvrdíte,
neb myslíte, že by byl na této straně
nějaký šílenec, který by si představoval,
že by bylo možno, aby po všem tom, co se děje
v celém světě, po velkém sociálním
převratu, který způsobila světová
válka, chtěl vládnouti třídně,
jednou malou třídou širokým vrstvám
lidovým. Kdyby takový šílenec byl, řekl
bych, aby neseděl v politické straně, ale
někde docela jinde. (Posl. A. Němec: Dr. Rašín
prohlásil v Nymburce, že republika jest jejich, že
oni ji budou ovládat! Dr. Rašín: Řekl
jsem: Jest to věc národa! Poslanec Němec:
To jste vy prohlásil! Dr. Rašín: Národa
jest to věc, ne třídy! Hluk.)
Předseda: Slovo má pan dr. Kramář.
(Dr. Rašín: Johanis jest monarchista! Posl. Prokeš:
Pan dr. Kramář byl také monarchista! Vy jste
byli císařskými rady. Hluk.)