Národní shromáždění československé 1918 – 1920

1. jakým procentem jest na celkové sumě vydání účastno ministerstvo osvěty, kultu a vyučování a

2. ministerstvo vojenství.

Tak na př. v Rakousku v r. 1905, v Cislajtanii bývalé, činila vydání na ministerstvo kultu a vyučování necelých 5 % a na vojsko asi 15 %. - V roce 1910 v bývalé Cislajtanii klesla vydání na školství na pouhých 3-8 % a na vojsko zůstalo asi 15 %. V roce 1917 a 1918, tedy za války, kdy kulturní věci v centrálních státech v kursu velice poklesly nebo ztratily úplně na ceně, bylo na školství v Cislajtanii určeno pouze ¹/₂ % a na vojsko okrouhle asi 54 %.

Přihlédněme, jak jest to v našem rozpočtu na rok 1919. Na školství a národní osvětu máme v rozpočtu věnováno celkem 1.74 %, tedy 1³/₄ % okrouhle, a na vojsko 22 %. Tedy na vojenství v našem rozpočtu na r. 1919 dvanáct a půlkrát více, než na školství.

Uvažme, je-li možno vystačiti s tímto obnosem. Dosud nebylo promluveno obšírně o kulturním programu naší republiky, o státní kulturní politice. Státního kulturního programu my jako národ jsme nemohli dosud míti. Státní kulturní politika bývalého státu byla proti nám. My jsme měli pouze své programy jednotlivých stran kulturní a ty programy vypadaly jen tak, jak mohly vypadati u národa zotročeného, byly nesmělé, zakřiknuté, s malými cíly, byly to programy omezené. Příkladem jest nám jediná věc, ku př. rozšíření universit pro náš národ. Jistě naším požadavkem vrcholným tenkráte bylo zřízení druhé české university. A kdyby se to bylo v Rakousku bývalo podařilo, byli bychom to považovali za ideální rozřešení universitního problému našeho národa. Ale to bylo jen se stanoviska toho otrockého programu našeho tenkráte. Jakmile jsme se osamostatnili, korigovali jsme ten program a nejen že jsme zřídili druhou universitu, ihned jsme zřídili i universitu třetí. A tak jest to také v jiných otázkách.

Proto nynější program kulturní nesmí býti opsán z programu národa zotročeného. Naše kulturní politika musí míti jiný rozsah a jiný obsah, než měly naše kulturní programy předválečné. Tedy co do rozsahu byli jsme rádi, když jsme se mohli starat o své příslušníky v zemích českých a snad ještě o své příslušníky, kteří odešli do Vídně. Na více jsme nestačili. Nyní ale musí rozsah naší politiky kulturní býti daleko větší. Musíme se starati nejen o občany naší republiky, nýbrž i o všechny členy našeho národa po celém světě v ohledu kulturním. Do jejich politických poměrů v jednotlivých státech se míchati nemůžeme, ale kulturní pojítko musíme míti se všemi. Jest faktum, že žádný stát neshromáždí uvnitř svých hranic všechny své příslušníky. I u nás tomu tak bude. Nejméně 10 a možná 15 % našeho národa bude mimo hranice.

Možno jmenovati na př., že v Rakousku jest asi na 300.000, neb 400.000 Čechů, a myslím, i když se jich část vrátí, zbude jich tam 150 - 200.000. V Uhrách nám zbude 200.000. Slováků a 20.000 Čechů, v Německu bylo 200.000 Čechů a Slováků a zbude jich tam přes 100.000, když se polovice vrátí, v Jugoslavii 60.000, v Polsku 15.000, v Rusku přes 100.000 a zbude jich tam značný počet, neboť jenom v gubernii volyňské a kyjevské jest jich pohromadě na 40.000. A co Amerika, kde přesné číslo není udáno, ale jistě přes milion našich členů národních tam žije. A tu prohlašuji, že udržení těchto našich členů národních má pro nás nesmírný význam politický i hospodářsky. Politicky se ukázalo při díle osvobození, jaký význam měli naši členové za hranicemi. Hospodářský význam se musí ukázati nyní, když máme svůj samostatný stát.

Již z pouhé vděčnosti musíme se snažiti, abychom zachovali kulturní spojení se všemi příslušníky našeho národa, ať jsou roztroušeni po světě kdekoliv. Já rozsah té kulturní politiky rozšiřuji ještě na jednoho člena slovanské rodiny, velmi nešťastného, který na mírové konferenci pochodil velmi špatně, t. j. Lužice. My na Lužici politicky nemůžeme míti žádného vlivu, ale jest naší povinností, poněvadž jsme nejbližšími, abychom se o Lužici starali kulturně a kulturní spojení navázali co nejtěsnější. Ale rozsah naší kulturní politiky nesmí se omeziti pouze na náš národ, protože při různých příležitostech uznali ostatní Slované, že jsme nejvyspělejším kmenem slovanské rodiny. A toto uznání je zároveň vybídkou a povinností, že musíme býti také kulturním i vůdci ostatního Slovanstva.

A tu nastává velká úloha pro naši inteligenci. Já nemám žádné obavy, co s absolventy tolika škol, které zařizujeme, ale jedna podmínka tu jest: že ti absolventi se musí spřáteliti s myšlenkou, že když ne na celý život, alespoň na určitou část života jest povinnosti jejich, jíti do slovanské ciziny, tedy mezi ostatní Slovany, aby tam působili pro nás i pro ně. Ale nejen to, my musíme nyní ve svém samostatném státě pěstovati docela jiné rozsáhlé kulturní styky se spřátelenou cizinou neslovanskou a v tom ohledu jest přirozená věc, že hlavní podmínkou zase jsou prostředky na podporování těch styků. To by bylo několik slov o rozsahu naší kulturní politiky.

Nyní několik slov stručně o obsahu této politiky. Na prvním místě je školství a to zase školství vysoké. A tu, chceme-li se státi centrem Slovanstva ve školství, jest nutno, aby na př. naše universita se stala representační universitou slovanskou, aby byly povolány síly z druhých slovanských národů, a aby zde byly jmenovány profesory tak, aby skutečně byla pražská universita Karlova centrem vysokého školství slovanského.

Dále velký úkol leží na školství pokračovacím. Jest jisto, že povinná návštěva školní pouze do 14 let nestačí a že třeba jest pokračovati dále ve školách pokračovacích a odborných. A na ty jest třeba klásti největší váhu, chceme-li dosíci rozšíření ... (Hluk.)

Místopředseda Konečný (zvoní): Prosím o klid.

Zpravodaj prof. dr. Srdínko (pokračuje) ... do nejširších vrstev lidových. My klademe váhu také na školství pokračovací zemědělské, které by šířilo lásku k zemědělské práci, a které by způsobilo, aby konečně přestal útěk z venkova do měst, který jsme pozorovali po 20 let před válkou, a který vedl k tomu, že nyní po válce musíme platiti ročně 316 milionů na nezaměstnané dělnictvo v průmyslových městech, zatím co na venkove zůstala podzimní úroda nesklizena. V otázkách kulturních největší péči musíme věnovati Slovensku. A tu bych kladl vedle školství velkou váhu na umění a sice na lidovou píseň a lidové divadlo. Račte si vzpomenouti, vážení pánové, jaký úkol a jakou práci v době probuzenské u nás vykonaly zpěvácké spolky a ochotnická divadla. U nás ta doba jest pryč, ale na Slovensku ta doba podle mého mínění právě přišla. Já bych se nic nerozpakoval, vyslati na Slovensko státní loutková divadla a státní herecké společnosti divadelní, aby tam šly od městečka k městečku, a aby tam šířily snazší, lehčí a přístupnější formou pro lid slovenský to, co těžší formou se dá docíliti knihou. Chce-li někdo držeti Slovač vojensky, snad je to potřeba vzhledem na Maďary, ale já bych ještě navrhoval jeden útok na Slovensko a to jest útok písní, divadlem a knihou. Věnujeme-li na to jen desátou část toho, co dáváme na vojenskou ochranu Slovenska, myslím, že účinek bude netušený. Mohl bych uvésti ještě jiné naléhavé potřeby kulturní, ale vše, co jsem uvedl, dostatečně dokazuje, že těch 150 mil., které byly věnovány na resort ministerstva školství a národní osvěty, absolutně nestačí. Jenom pro samotné Slovensko by bylo potřeba aspoň 100 mil. ročně k šíření lidové kultury.

Jak jsem pravil, na celý ten resort ministerstva školství a národní osvěty pro rok 1919 je pouze 1³/₄ % všech vydání. Na rok 1920 se to poněkud zlepšilo, takže ten %ní obsah vydání na školství bude asi 2 % z celého rozpočtu, ale ani to zajisté nestačí a musíme se - když jsme viděli, že v Rakousku r. 1905 to činilo 5 % - ve vydání na kulturní věci stále a stále blížiti aspoň k témuž číslu 5 % nebo 10 %.

Druhé ministerstvo, vážené shromáždění, ubohé rozpočtem, je ministerstvo zemědělství. V prvém regulérním rozpočtu bylo naň určeno 55 mil. a v dodatku necelých 5 mil., tedy úhrnem necelých 60 mil. Vážení pánové, to jest celých ⁷/₁₀ % všech státních vydání! Někdo řekne: Není třeba na zemědělství dávat ze státní pokladny, zemědělství si pomohlo za války. To můžeme tvrdit také o obchodu a průmyslu, aspoň o některých jeho složkách, a přece je třeba ingerence státu a sprostředkování jeho i v těchto oborech činnosti občanského státu.

A zemědělství potřebuje také sprostředkování státu, předně v tom, čeho potřebuje ze zahraničí - to jsou v prvé řadě umělá hnojiva, - za druhé pak ve velkorysé melioraci půdy.

To jednotlivec nemůže podnikat, k tomu je potřebí ingerence státu a na to, prosím, ⁷/₁₀ % se mě zdá přece jen obnos téměř směšný. Vždyť to znamená, že z každých 100 korun, které stát vydává, vydá na zemědělství ročně almužnu 70 h!

Ještě jest jedno ministerstvo, které podle mého soudu má příliš malý rozpočet, a to jest ministerstvo zahraničních záležitostí. Uhrnem to činí asi 23 miliony korun na celý rok 1919. Snad by to stačilo, kdyby ministerstvo věcí zahraničních mělo úkoly pouze politické, jako snad někdy mívalo, ale v dnešní době naše legace zahraniční mají docela jiné úkoly ještě další, musejí hájiti obchodní, hospodářské, zemědělské a finanční zájmy našeho státu. Ve výboru rozpočtovém se o těchto věcech mluvilo a hlavně bylo žádáno, aby ministerstvo zahraniční při ustanovování úředníků bralo v potaz také ministerstva ostatní, hlavně ministerstva obchodu, financí a zemědělství. Co nám to je platno, že vydání na ministerstvo zahraniční obnáší pouze 23 nebo nejvýš 25 milionů, když odnese to zahraniční obchod a úvěrové operace 100násobnými obětmi a ztrátami. Tedy finanční znalci naši, obchodní znalci a zemědělští znalci musejí za hranice a musejí býti přidáváni našim úředním legacím. Podle mého soudu doba vojenských ataché, jak bylo v minulosti, minula a nadešla doba ataché finančních, obchodních a zemědělských.

Když jsem již při ministerstvu zahraničních záležitostí, budiž mi dovoleno, - uznávám, že ovšem debata zahraniční není nyní za nepřítomnosti p. ministra dra Beneše možna, ale snad bude ještě provedena v tomto Nár. shromáždění - alespoň o jedné ožehavé otázce, o jednom palčivém thematu evropském se zmíniti, a tím jest středoevropská nebo podunajská federace, jak o ní čteme denně nyní v žurnálech. O této věci bylo tolik novinářských zpráv, že není možno všemi se zabývati. Přidržím se tedy pouze oficielního sdělení z našeho zahraničního úřadu, které se týká rozmluvy pana zahraničního ministra dra Beneše s korespondentem "Morning Postu", jak bylo v našich listech publikováno. Z projevu p. ministra možno uvésti a potvrditi toto:

Pan ministr pravil, že Rakousku se musí pomoci, a jednou zemí v Evropě, která tak může učiniti, je československá republika, a pravil: "Já se postarám, aby se tak stalo. Tedy co slibuje pan ministr zahraničí? Slibuje, jak praví dále:

"Doufám, že Rakousku budeme moci posílat uhlí, cukr, oděv, pivo, dříví, tovární výrobky a stroje."

Korespondent "Morning Postu" zajímal se ještě o Uhry, o Rakousko a Evropu a v tom směru p. min. Beneš se vyjádřil takto:

"Problém maďarský je mnohem těžší, poněvadž Maďarsko je částí východu s demokratickými sklony orientu, s tradicemi, které podněcují obyvatele k politice odvety. Rakousko se pokořilo, ale v Maďarsku je dosud Andrássy a Apponyi. Ale i Maďaři se musí podříditi, a když to učiní, doufám, že jim budeme moci pomoci stejně, jako právě chceme pomoci Rakousku."

Starost Angličanů o Rakousko vysvítá z dotazu pana korespondenta "Morning Postu", který se tázal, zda min. Beneš soudí a myslí, že bude moci Rakousko se postavit na své vlastní nohy. Min. Beneš odpověděl, že ano, jestliže se provede - a to právě záleží na nás - jeho záchrana. A ta že je také oddálí od politického spojení s Německem.

Co se týče Evropy, tu soudí ministr Beneš, jsa optimistou, že všecky nové státy budou s to, urovnati své poměry. K tomu však že je třeba dvou podmínek nezbytných k úspěchu, a tady začne nejdůležitější stať rozmluvy s p. ministrem:

"Nikdy nesmí se mluviti o politické unii těchto států, jako na př. o dunajské federaci. Kdyby se tak stalo, Německo by buď počalo podporovati jednu stranu unie a nebylo by to nic jiného, nežli zase dvojitá monarchie s klikou vídeňskou a oligarchií pešťskou, spoléhající na podporu Berlina. Jinými slovy: stvořili bychom situaci, která vedla ke světové válce. Druhou podmínkou jest, že to nesmí býti politická unie, ale ekonomická spolupráce. Jsou tři cesty, kterými možno takové spolupráce dosáhnouti: volným obchodem, ochranou a obchodními smlouvami. Jsem proti prvním dvěma, třetí jest v mém plánu".

Obraťme pozornost k výrokům ministra dra Beneše. Za prvé slibuje pomoc Rakousku a později i Uhrám, a to, že dodáme jim uhlí, cukr, oděv, pivo atd.

Vážené Národní shromáždění! Sliby pomoci se dělají za dvou podmínek: 1. sousedům přátelským, upřímným a spolehlivým, když jsou v neštěstí postaveni; 2. slibující musí vědět, že plněním slibu neuvede do stejného neštěstí sebe, ze kterého chce pomoci sousedovi. Jsou takové příklady sebeobětování, ale tu se jedná o projev hluboké lásky, případně vděčnosti, že se soused obětuje pro souseda; ale táží se: jedná se v daném případě, v sousedském poměru Československa k Rakousku, o něčem takovém, že bychom z hluboké lásky nebo vděčnosti měli obětovat statisíce našich dětí, které mrznou v nevytopených bytech a školy mají zavřené pro naprostý nedostatek uhlí, či máme zastavit naše dráhy a naše městské elektrické tramwaye, aby se v rozmařilé Vídni mohlo jezdit do 12. hodiny noční?

A co látky? Dnes stojí 1 m látky na šaty 300 K a za měsíc bude státi 500 až 800 K. - Inteligence městská chodí do úřadoven a profesoři do škol v šatech rozedraných, o dětech a žácích ani nemluvím, a my budeme posílat oděv do Vídně, aby členové Herrenvolku mohli se po pansku dále strojit. Takové sliby se dobrovolně v žádném případě nedělají, takové sebeobětování se dělá pouze z donucení, nebo na komando. Pomáhat Rakousku, aby se mohlo postaviti na své vlastní nohy, zatím co my ležíme dosud na zemi, to jest politika, které by národ nerozuměl, a tato nová orientace - má-li býti zpráva pravdiva - by potřebovala výkladu p. ministra zahraničních záležitostí. To jest můj skromný náhled, který jistě se neliší od přesvědčení p. ministra.