V konkretním případě bych ukázal
na universitní profesory. Ukázal jsem na strašlivý
příklad a ten není jediný. U těch
by snad vláda mohla dáti v určitých
případech výpomoci, aby k takovým
přílišným nespravedlnostem nedocházelo.
Tím myslím, že ta krutost otázky staropensistů
bude aspoň poněkud upravena. My pak, nemajíce
jiného vyhnutí, budeme hlasovati pro tento zákon
a pro resoluci; jen si přejeme, aby vláda tuto resoluci
brala do opravdy a dle přání resoluce se
zachovala. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Konečný (zvoní).
Řečníkem dalším jest občan
dr. Mazanec, uděluji mu slovo.
Posl. dr. Mazanec: Vážené Národní
shromáždění!
Dnes jsme rozřešili jen část tohoto
úkolu, který na nás od počátku
leží. Otázka, jak zaopatřiti ty, kteří
státu dosloužili, kteří své síly
státu věnovali, jest pro stát stejně
důležitou, jako otázka úpravy platů
aktivních jeho zřízenců. Jsem přesvědčen,
že všichni členové státně
zřízeneckého výboru nesli velice těžce,
že jsme byli takřka postaveni před nutnost,
rozeznávati tak zvané staropensisty a novopensisty.
To jest něco, co odporuje každému pojmu práva,
spravedlnosti a logiky. Není to ani se zřetelem
na všeobecné drahotní poměry odůvodněno,
abychom jinak stavěli ty, kteří náhodou
před 1. zářím 1919 anebo před
jiným termínem byli v pensi a kteří
později do pense přišli. Myslím, že
v tom směru bude vláda míti ještě
velký úkol a jsem přesvědčen,
že k tomu úkolu bude nucena přistoupiti, aby
ten rozdíl mezi staropensisty a novopensisty u nás
jednou zmizel.
Pan předřečník zde upozornil na to,
jak se měří těm kruhům, které
si získaly velké zásluhy o vědu naší.
Plně to potvrzuji. Znám případ, kde
universitní profesor po 48leté práci vědecké
dostal 11.000 korun pense, a druhý případ,
kde po 37leté službě také na téže
universitě, druhý pán, koryfej naší
vědy, který si získal světového
jména, dostal sotva 12.000 K.
To jsou poměry dojista, řekl bych, neurovnané
a neudržitelné. Při tom, že řešíme
zde jen otázku platů, zbývá ještě
mnoho provésti pro naše pensisty vůbec. Vždyť
dnes nezáleží jen na tom, co ten který
zřízenec dostane, ale co si za to koupí.
To jest přece důležité. A k nám
do státně zřízeneckého výboru
chodili zástupci, deputace státních zřízenců,
pensistů, staropensistů, kteří všichni
jednomyslně téměř žádali,
aby se jim platy nezvyšovaly, ale aby dostali to, co měli
před válkou, aby to dostali v tehdejší
měně. O nic jiného se zde nejedná.
Když ale při té dnešní měně
dostává nepatrný příspěvek,
ty drahotní příspěvky, které
byly jen několika procenty odhadovány, ty přece
nemohou dnes zajistiti to existenční minimum pro
ty státní zřízence, které jest
tak, řekl bych, sociálně odůvodněno
a spravedlivé, že to i v zákoně ze dne
7. října při úpravě platů
státních zřízenců aktivních
došlo výrazu. My, pánové, nesmíme
činiti rozdílu mezi staropensisty a novopensisty.
A z jakých důvodů? Stručně
poukáži na to, za jakých poměrů
pracovali ti tak zvaní staropensisté, a jakým
právem mají ti, kteří pracují
- přece si to přiznati musíme - za poměrně
příznivějších poměrů,
tedy ti novopensisté a aktivní úředníci
- dostati vyšší pensi.
Nezapomínejme na to, že ti staropensisté dosluhovali
40 let, neměli žádných drahotních
přídavků, že jim léta jejich
praktikantská se nepočítala vůbec
do pense, že neměli ani žádných
adjut. To je snad celá řada těch, kteří
sloužili - nebylo to žádnou zvláštností
- 4 až 5 let státu zadarmo. To bylo přímo
vykořisťování se strany státu.
To dnes je vyloučeno. Již od úpravy z r. 1906
a pozdějších byl tento zlořád,
toto přímo vykořisťování
zřízenectva státem odstraněno. Mnozí
dále musili těžce shledávati služební
kauce; nebylo pravidelných dovolených jako dnes;
dnes má každý nárok na určitou
dovolenou odstupňovanou podle třídy hodnostní
a doby služební, nebylo nedělního a
svátečního klidu; byly delší
hodiny pracovní než jsou dnes. To všechno staropensisté
prodělali. Sloužili při tom státu věrně
a dnes mají najednou dostati menší pensí
nežli ti, kteří sloužili za poměrů
přece příznivějších. Nemůžeme
si upříti, že se přece kus po kuse sociální
postavení státních zaměstnanců
zlepšuje.
Stejně těžce a ještě tížeji
dolehla ta státní "péče"
na vdovy a sirotky. Ti byli ještě hůře
na tom poměrně nežli byli vdovy a sirotkové
těch, kteří sloužili po 1. září
1919. To všechno nás nutí k tomu, abychom se
obrátili na vládu s důrazným apelem,
aby na příště - tento zákon považujeme
jako čistě nouzový, jenom provisorní
- se postarala o to, aby rozdíl mezí staropensisty
a novopensisty, který není nijak odůvodněn,
zmizel.
Tedy těch nesrovnalostí jest celá řada.
Mám tak krátce vyměřený čas,
že nemohu ani tak všeobecně obrázek podati.
Ale poměry jsou tak křiklavé, že by
se celá statistika o tom dala sepsati. To stanovisko státu
vůči pensistům a staropensistům není
spravedlivé. Tu podle zásady stejná práva,
stejné povinnosti, nebo stejné povinnosti, stejná
práva, musí stát také přiznati
si, že jest morálně vázán, postarati
se stejně o ty staropensisty, jako o novopensisty. (Tak
jest!)
Já bych ještě krátce zmínil se
o pensijním příspěvku, kapitola, která
vlastně by patřila do toho prvního zákona,
dnes projednaného, do zákona o pensistech, ale dozajista
v té vnitřní souvislosti také se týká
otázky staropensistů. My jsme v té věci
skutečně nebyli postaveni do jasna naší
vládou. Musím to zde přiznati, že jsme
tápali ve tmách. My jsme se usnesli ve státně
zřízeneckém výboru, aby dříve
než se rozhodneme pro zvýšení pensijního
příspěvku, bylo nám jasně doloženo
statistickými daty také to, čeho potřebujeme
k rozhodnutí této otázky, abychom měli
nějaký finanční základ pro
své rozhodnutí. A my jsme tam slyšeli všeobecná
hesla, že prý ten 8% - pensijní příspěvek
jest nepatrný, že by 10% příspěvek
sotva stačil. Dokonce nám tam znalec pojišťovací
techniky tvrdil, že by měli úředníci
platiti 25-30% pensijního příspěvku.
My jsme z toho zkrátka seznali, že zde pracujeme naprosto
beze všeho podkladu, který by nás mohl nadchnouti
pro nějaké zvýšení tohoto pensijního
příspěvku.
Pensijní příspěvek byl doposud vyměřován
3.8%, byl pak z aktivního přídavku vyměřován
1.5%, to tedy odpovídalo asi 3 neb něco kolem 4%.
Ovšem uvážíme-li, že tu jest různá
základní pense a přídavek aktivní,
pak by průměrem, jak bylo vypočítáno
z dřívějších let, odpovídalo
to asi 3.4% z celé pense základní. Když
byly zároveň zákonem ze dne 7. října
odstraněny t. zv. jmenovací taxy, na účet
těchto tax, jak zase byl jsem informován od znalců,
srážka na tyto taxy činí asi 1/2%
pense základní, což by odpovídalo snad
pensijnímu příspěvku asi něco
přes 4 snad 4.10, 4.20, 4.30%. Prosím, dnes ale
se zvyšuje příspěvek na 8%.
Já jsem ovšem navrhoval ve státně zřízeneckém
výboru, aby byl příspěvek ten určen
5% vzhledem k tomu, že skutečně neměli
jsme pražádného podkladu pro své rozhodnutí.
Dostal jsem ale do rukou statistická data z r. 1902 ještě
za staré vlády sebraná a vytištěná.
Stalo se to k žádosti organisace státních
zaměstnanců, úředníků
i sluhů, kteří se tenkrát v roce 1900
dotazovali vlády, jak by asi pensijní příspěvek
musel býti zvýšen, aby byl aktivní přídavek
zahrnut také do pense. Tenkrát bylo činěno
šetření v ministerstvu vnitra a ministerstvu
financí v roce 1901-02 a výsledek toho byl pak sdělen
v roce 1903, a sice sdělila ho "Wiener Abendpost"
11. března 1903, kde byl celý ten resultát
uveřejněn.
Je zde podrobná zpráva o tom, jakým způsobem
se to šetření dělo, ale výsledek
byl ten, že mají-li býti do pense zahrnuty
také přídavky aktivní, musel by pensijní
příspěvek býti ve všeobecné
výší určen na 3.84%. To je jakýsi
podklad, který mne vedl k tomu, že jsem vyslovil přesvědčení,
že požadavek 8% příspěvku pensijního
je příliš vysoký a nepoměrný.
Proto také byla k prvnímu odstavci našeho dnešního
zákona přijata resoluce, kterou se vláda
vyzývá, aby ten statistický materiál
opatřila, aby pak na základě toho byl pensijní
příspěvek stanoven spravedlivě a způsobem,
odpovídajícím skutečně výši
potřeby.
Jsem přesvědčen, že v obou směrech,
jak v ohledu staropensistů, aby byli postaveni na roveň
novopensistům, tak i v ohledu výše pensijního
příspěvku budeme muset ještě
ve státně-zřízeneckém výboru
věcí se důkladně zabývati a
že vláda učiní se své strany
všecko, aby nám nějaký statistický
materiál opatřila, tím spíše,
když to dovedla stará rakouská vláda.
Ovšem nezbývá nám za poměrů
dnešních nic, než hlasovati pro tento nouzový
zákon, s tím přesvědčením,
že budoucnost musí i zde zjednat nápravu. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Konečný (zvoní):
Řečnická listina je vyčerpána.
K závěrečnému slovu uděluji
slovo zpravodaji občanu Brodeckému.
Zpravodaj posl. Brodecký: Slavné Národní
shromáždění!
Moji ctění předřečníci,
kteří žehrali na nedostatky toho zákona,
mluvili mně, pokud věci samé týče,
ze srdce. Zákon je velmi nedostatečný, a
i když se naleznou lidé, - a těch budou velké
spousty - u kterých bude znamenati 300% zvýšení
dnešních jejich příjmů, nalezneme
mezi nešťastníky, o nichž si ani potom nedovedeme
představiti, jak vlastně mohou býti živi
i z těch příjmů o 300% zvýšených.
Když na př. u železnice na 300 K minimální
provise obdrží dělník nejvýše
přípustný obnos 1200 K, zvýší
se sice jeho příjem o 400%, ale bude přece
odkázán, s 1500 K prožívat ten život,
který nám tu zanechala válka! Po té
stránce i já jsem vysoce nespokojen s tímto
zákonem, ale já, pánové, bych si netroufal
svou nespokojenost zdůrazňovati tím, čím
tu byla zdůrazňována. Prosím vás,
pánové, pro všechno, nebijte tu bídu
tak v tvář, nemluvte a nevyčítejte
pořád o novelisaci! Nám bylo řečeno:
"Nejvýše to a to může stát
poskytnouti" a to byla tuze malá suma, než abychom
z ní mohli vykonati to, co všichni bychom byli vykonati
chtěli, a my stáli před otázkou, komu
a jak máme z té malé sumy, která nemůže
být zvýšena, pomoci.
My jsme řekli: Dobrá! Pak to udělejme tak,
abychom poměrně nejvíce poskytli tomu, kdo
vůbec nemůže býti živ, a těm
druhým, kteří přece jen mohli být
živi, dejme jednou tolik, jako jemu. Když dáme
člověku, který měl 300 K ročně
příjmu, 1200 K na to, a když dáme člověku
v případě, o kterém mluvil kolega
dr. Matoušek, na 8.000 K 2400 K na to, pak nemáme
práva, - podle mého názoru - a nemá
nikdo práva, aby mluvil o tom, že tu nebyl vykonán
čin sociálně spravedlivý (Výborně!),
aby vykládal, že se tu jedná o nivelisaci,
která někoho sociálně poškozuje.
Je-li možno mluvit ještě o sociálním
poškození ze zákona, pak by byla musila, kdybychom
hledali sociální spravedlnost, ještě
jinak býti věc rozdělena, pak bychom musili
říci: to nejnutnější živobytí
je 4.000, 5.000 K a peníze, které jsme na úpravu
dostali, dáme pod tyto 4.000 K, pod těch 5.000 K.
To by byla sociální spravedlnost, to by bylo jaksi
sociální. (Posl. dr. Matoušek: Dle vás!)
V tom leží tragika osudu českého pracujícího
lidu a nižších vrstev, že mezi námi
je veliký rozdíl v nazírání
na sociální spravedlnost. Já myslím,
že sociální spravedlnost konáme tam,
kde někdo klesá v bídě, nemá
co jíst, že mu dáme žvanec chleba; vy
na to pohlížíte, že kdo má co jíst
a když nedostane kus šunky nebo masa, že to není
žádná sociální spravedlnost.
(Posl. dr. Matoušek: Šunku si za to nekoupí!)
Za 300 K ještě méně, než za 10.000
K.
Tedy já bych, slavné Nár. shromáždění,
o této věci nemluvil proto, poněvadž
úkol, který je na Nár. shromáždění
vložen odhlasováním tohoto zákona, věřte
mi, považují za příliš čestný,
než abych jeho vyřizování zatahoval
na pole demagogie a pole stranických zápasů.
(Výborně!)
Já jsem řekl: Ti lidé nežádají
od nás milosti, ti lidé vůbec od nás
nic nežádali, poněvadž byli tak vyhladovělí
a stálým odstrkováním tak zbaveni
jakékoli kuráže, že si vůbec netroufali
ani přijíti k nám. A jestliže my přicházíme
s tímto zákonem, přicházíme
jenom proto, poněvadž se v nás samotných
ozývá svědomí a říkáme:
No, tak to přece dále nejde, s těmi lidmi
musí býti něco uděláno.
Já bych nemluvil proto o těchto různých
- já to řeknu mírně - extemporech,
kde žádné sociální politiky není
podle mého názoru, ale já mluvím proto
o věci, poněvadž bych velice varoval v zájmu
těch lidí, pro které tento zákon odhlasováváme,
aby se to nedělo, co prohlašuje zde kolega dr. Mazanec:
aby se nemluvilo o zákoně jako o zákoně
nouzovém a o zákoně přechodném.
(Posl. dr. Mazanec: Je také!) Pane kolego, berete
si příliš mnoho na svědomí, kdybyste
to měl tvrditi. Málo těm lidem dáváme
a ještě v nich máme buditi naději,
na jedné straně sami máme je popuzovati k nespokojenosti
s tím, co se stalo, zatím co jsme myslili, že
ne v tom obnosu, nýbrž v tom, že ten zákon
vůbec bude přijat, ti lidé najdou alespoň
pochopení v Národním shromáždění,
u těch, na které upíral své poslední
naděje a myslím, že více bychom prospěli
těmto lidem a klidnému dožití jejich
života, kdybychom přestali již tu jejich bolest
znovu a znovu rozvírat, znovu a znovu jim dávat
naděje, které na konec nemohou býti uskutečněny.
(Posl. Jílek: My musíme tu bolest tišiti!)
Tišiti tu bolest tím, že na jedné straně
vidíme státní finance rozvráceny,
vidíme, že stát k úpravě platové,
pensi rozpřáhl se - řekl bych - k dílu,
na které jen tak tak, že mu stačí dech,
věděti o tom, že tu není prostředků,
abychom mohli vykonati takové dílo, jaké
by nutno bylo vykonati, aby se mohlo staropensistům učiniti
zadost podle lidského práva. O tom nepochybuji,
ale vědět o tom předem, že to nemůžeme
udělati, a mluviti o zákonu jako přechodném,
to, myslím, není správné proto, poněvadž,
kdyby takový starý člověk, taková
stará žena měla přijíti od dneška
za půl roku nebo za rok k milému p. kol. Mazancovi
a měli by ho postaviti do té situace, aby z toho
nadhozeného slibu, z té naděje vyvodil konsekvence,
aby zde přišel s návrhem a obhajoval tento
návrh, myslím, že by byl v situaci velmi fatální,
poněvadž není jen Národní shromáždění
tribunou, se které muže se mluviti z okna, jest
Národní shromáždění, které
má určitou velkou zodpovědnost k celému
státu. A to všechno musí jedno s druhým
býti uváženo. (Posl. Jílek: To děláme
právě my, tu starost nechte ministru financí!)
(Řečník obrácen k poslanci Jílkovi):
Tady to za vás prohlásil kolega Myslivec, my jsme
to slyšeli! (Hlas: To mluvíte z okna!) To jest
mIuveno z okna, říkat staropensistům,
že není pravda, že dostanou ještě
něco? Velice správně pochopeno! Slavné
Národní shromáždění, jak
říkám, nechci vejíti na jednotlivosti
v těchto věcech, jen co jsem považoval za nutné,
aby zde bylo řečeno. Prosím, aby zákon
byl přijat a aby byl přijat takovým způsobem
aspoň nejen zde hlasováním, ale, má-li
se mluviti z okna, to myslím, by bylo nutno říci,
aby staropensisté přijali ten zákon tak,
jak tento zákon byl sděláván. (Posl.
Jílek: Jen aby pense byla včas vyplácena!)
To jest jiná věc. (Posl. Jílek: Jeden
železniční strážník ještě
nedostal za 2 měsíce pensi!) Pokud se jedná
o výplaty, je to věc administrativy. Mám
na mysli, abychom to sami nerušili, aby mohl zákon
býti přijat staropensisty aspoň s takovou
láskou a s takovými pocity, s jakými bylo
na tomto zákone pracováno, poněvadž
jedno neupřou ani kolegové, kteří
kritisovali věcně v té věci, že
seděli u věci samotné a na konec viděli,
že není možno jinak, než aby se zákon
stal zákonem, a přijmouti ho tak, jak nám
byla dána možnost se strany vlády, resp. na
základě těch proposic finančních.