Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Druhá skupina, o které jsem se zmínil, byla ta, že byly různé tvrdosti odstraněny. Nejtěžší tvrdostí v tom směru, a to přímo příkrostí, která byla odvislá od nahodilostí, byla karenční doba pro vdovu. Tuto karenční dobu čekací odstranil výbor návrhem svým, že není možno, aby vdova pozbyla veškerých nároků, když tento aktivní zaměstnanec neměl ještě plného nároku pensijního, takže hned, i po 24 hodinách, když zemře její živitel, který měl nárok na pensi, nastává případ, kdy žena dostane pensijní minimum. To, myslíme, jest jeden z nejblahodárnějších momentů našeho zákonného návrhu, neboť byly podobné vdovy odkázány na pense z milosti, které ani svou částkou, ani svou formou nikdy nemohly uspokojiti.

Další nesrovnalostí bylo i to, že zvláště u státních železnic, na které rovněž, jak jsem s počátku řekl, unifikací tento zákon platí, bylo možno, aby vedle pense požíval dotyčný zaměstnanec také úrazové renty v plné míre, což bylo v odporu se zájmem státního hospodaření, ale také se zájmem spravedlnosti, neboť někdy požitky ty byly naprosto nepřiměřené k původním právům a nárokům.

Nalezla se forma, že nesmějí přesahovati požitky pensijní a úrazová renta základnu pensijní, ovšem s tím omezením, že část 25% odpočivného musí zůstati naprosto nedotčena. Stejně zvýšily se také pensijní požitky vdov, když muž zemřel na úraz a sice tou formou, že může se až do 11/2 násobného obnosu jejich oprávněného požitku pensijního zvýšiti tento příjem. Třetí moment, na který jsem poukázal, týkal by se rozšíření okruhu oprávněných osob. l zde, myslím, nastoupili jsme stanovisko naprosto moderní a odstranili jsme různé předpisy, které se zvláště těžce nesly. Zmíním se jen o tom, že jsme odstranili dřívější omezení, že vdova po zaměstnanci, který se po 60tém roku věku svého oženil, neměla nároku na pensi, leda v případě, kdy zrozeno bylo dítě; takže není dnes vůbec v tom směru překážek. Dále odstranili jsme také ustanovení, že neplatily nároky pensijní pro vdovy, když zaměstnanec oženil se již v pensi, takže i v tomto případě nabývá jeho vdova plného nároku. K tomu nás vedlo hlavně uvážení, že právě naopak pensista, zvláště mladší, který jenom na základě invalidity přišel do výslužby, jest odkázán na to, aby měl v rodině oporu, a dosud se nemohl ženiti, jelikož přirozeně žádná žena nechtěla vésti jeho domácnost, když nevěděla, co se s ní stane, když by muž, který je ostatně invalidou, náhle zemřel.

I v takových případech chtěli jsme pomoci, aby opora byla dána invalidovi, a tím dosáhli jsme toho, že vdova v tom případě má plný nárok. Jest možno, že se zneužije specielně tohoto ustanovení, jelikož i zde není karenční doby žádné, a že snad z lidskosti, dobročinnosti a jiných závazků pensisté staří teprve v posledním okamžiku vykonají svou povinnost a postarají se o tu ženu, která se o domácnost starala jako pravý člen rodiny o rodinu pensistovu, a tomu se ovšem nedá předejíti. Výbor jest toho náhledu, že jednotlivé případy zneužití nemohou míti tak dalekosáhlého vlivu, aby porušily zásadu, která jest spravedlivou. Rozšířili jsme zde dále návrh na pensi vdovskou na družky života, omezivše tento návrh na podmínku, že musí míti se zaměstnancem dítě, neboť to jest závazek a důkaz, že bylo rodinné soužití a že to není opětně jen fingovaný poměr, ze kterého by se chtěl návrh na pensi budovati.

Ohledně družek života byl nárok pensijní ještě dále omezen a sice již po usnesení výboru, takže výbor musil v poslední schůzi jednati opět o této zákonné osnově a sice v tom směru, že družky života mají jen tehdy nárok, když jiného oprávněného vdovského nároku není, neboť vláda opřela se tomu, aby dvě vdovské pense současně byly placeny. Ostatně může družka života, kdyby byla tím zkrácena, cestou milosti obdržeti určitou část nebo celou vdovskou pensi. Mimo to rozšířen byl okruh oprávněných osob na děti nemanželské, na chovance za určitých podmínek, takže v sociálním ohledu povinnostem svým výbor plně vyhověl a doufám, že přijetím těchto ustanovení mnohé trpké a stinné stránky sociálního pojištění u státních zaměstnanců budou odstraněny. Daleko však významnější a přetřásanější v kruzích zaměstnanců státních jest otázka úhrady. Vláda sama stála původně na stanovisku, že má převzíti zaměstnanec polovinu veškerých nákladů a polovinu zaměstnavatel, a sice podle průměrných zásad u soukromého pojištění. Státní zaměstnanci však vzpírají se tomuto náhledu, neboť pense byla od jakživa jejich privilegií v dobách, kdy u jiných osob o soukromém pojištění nebylo vůbec ještě ani řeči. Zajisté jsou pensijní normy a myšlenka pensijní u zaměstnanců státních staletou institucí a proto chtějí zaměstnanci dobrovolně jenom oním příspěvkem přispěti, který by byl úměrný také jejich hospodářské situaci a platu, aby příliš těžce nepociťovali nového zatížení ve své domácnosti.

Po delším jednání upuštěno od toho, stanoviti polovici nákladu, a smluvena 8procentní kvota jako pensijní příspěvek. Na jedné straně však tento příspěvek byl snížen a sice tím, že taxy a různé poplatky jmenování, postupu a pod. se zruší, takže komplikovaný dřívější aparát, kde percentuální srážka z měsíčních výplatních listin zřízence zatěžovala, se zjednodušil a máme nyní pouze jednotný 8procentní příspěvek.

Tento příspěvek jest však vzdor tomu velmi těžce pociťován zaměstnanci. Při úhrnném platu 10.000, 12.000 K a více, kterýžto plat nebude abnormální, nýbrž dle úpravy platové i automaticky se dosáhne, u většiny zřízenců a zvláště úředníků obnáší to tisíc korun i více roční srážky.

To jsou číslice, které tak lehce nemohou se postrádati v skromné domácnosti úředníka a zřízence. Proto opět naléhali zaměstnanci, nevěříce, že jest oprávněný tento obnos 8%, aby vláda znova uvažovala o případném snížení tohoto příspěvku. Za tím účelem byla přijata resoluce, ve které se vyslovuje, že má se sebrati statistický materiál, že má se číselně dokázati i oprávněnost tohoto příspěvku a že má se do roku znova přikročiti ke stanovení pensijního příspěvku. Opakuji, že zaměstnanci jsou přesvědčeni na základě výpočtů vlastních, na základě dobrozdání různých znalců pojistnotechnických a dokonce i na základě různých písemných elaborátů dřívější vlády rakouské, že 8% příspěvku pensijního jest příliš velká částka a že není naprosto úměrná, čili že finanční efekt pensijní by byl vlastně aktivním na účet státních zaměstnanců.

Státní zaměstnanci trvají na tom, že vláda má vůbec největší část podílu na těch to příspěvcích převzíti a že má jen úměrnou částkou zatížiti zaměstnancův rozpočet.

Já sám pro svoji osobu lituji, že vláda nám nepředložila dostatečný statistický materiál.

My ve výboru pracovali jsme jen z dohadů, my jen smlouvali ohledně té částky percentuální, my jsme to jen dohadovali, jeden dokazoval, že jest to přemrštěné, druhý dokazoval, že to jest nepoměrně málo, takže práce naše sama jako výslednice nemá úplně seriosního podkladu. Jest to vůbec chyba, která se opětně v pracích výborových objevuje, což jest ovšem v mladé republice pochopitelno, že nemáme často dostatečný podklad a materiál, abychom mohli si poříditi přesné výpočty. Proto vítám, že ve výboru jsme se usnesli na resoluci, o které jsem se zmínil, takže bude nám znova jednati o otázce pensijního příspěvku.

Co se týče příspěvků, velectění pánové, jsou tu tedy tvrdosti. Na druhé straně musím však zmíniti se také o tom, že i jednu dobrou stránku má naše osnova zákona: že totiž odpadá placení příspěvků u těch, kteří již dovršili služební dobu, když již nárok na pensijní pojištění mají. Dnes musil každý platiti až do doby, kdy musil jíti na odpočinek, kdežto dle našeho návrhu přestává placení, takže úspory v posledních letech služby budou obnášeti slušný obnos.

To bylo by vše, co jsem chtěl přednésti o předloze, kterou máte v rukou a jejíž přijetí výbor doporučuje. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný: Zpravodaj kulturního výboru p. prof. dr. Srdínko vzdal se slova.

K slovu není nikdo více přihlášen, přistoupíme k hlasování a prosím o zaujetí míst.

Návrh osnovy zákona čítá pouze 14 článků. Dám proto o ní hlasovati najednou, jakož i o nadpisu zákona. Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Námitek není. Kdo souhlasí s osnovou zákona podle zprávy výboru státně zřízeneckého, jakož i s ní souhlasnou zprávou výboru kulturního, t. j. s článkem 1. až 14., prosím, aby povstal se svého místa. (Děje se.)

To jest většina, čl. 1.-14., jakož i nadpis zákona se schvalují.

Přeje si pan zpravodaj slova k druhému čtení?

Zpravodaj posl. Gust. Navrátil: Ne!

Místopředseda Konečný: Přistoupíme ihned k hlasování o osnově zákona také v druhém čtení.

Kdo souhlasí s osnovou zákona podle zprávy výboru státně zřízeneckého a výboru kulturního, kterou jsme právě přijali v prvém čtení, i ve čtení druhém, prosím, aby povstal se svého místa. (Děje se.)

Osnova zákona schvaluje se i ve čtení druhém, jakož i nadpis zákona a přistoupíme k odhlasování dvou resolucí.

Přeje si snad slavné Národní shromáždění, aby tyto dvě resoluce byly přečteny? (Hlasy: Ne!)

Kdo souhlasí se dvěma resolucemi, jak jsou uvedeny ve zprávě výboru státně zřízeneckého a výboru kulturního, prosím, aby povstal se svého místa. (Děje se.)

To jest většina, obě resoluce se schvalují. Tím jest tento bod denního pořádku vyřízen a přistoupíme k dalšímu bodu, jímž jest

5. zpráva výboru státně-zřízeneckého a výboru kulturního o návrhu člena Nár. S. G. Navrátila a soudr. tisk čís. 598 na úpravu starobních požitků (pensí a provisí), drahotních přídavků a výpomoci státních a ústavních zaměstnanců na odpočinku, jejich vdov a sirotků, tisk č. 2028. Zpravodajem jest občan Brodecký, uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. Brodecký: Slavné Národní shromáždění!

Předloženou osnovou zákona leží před námi výsledek velice těžké, velice obtížné práce státně-zřízeneckého výboru, snad jedné z nejobtížnějších, které bylo státně-zřízeneckému výboru absolvovati. Poněvadž se tu jedná o úpravu platů, o úpravu pensí, na kteroužto úpravu nelze použíti obvyklého měřítka, kde poukazujeme na to, že zvýšením nároků na udržení života jest potřeba zvýšiti i míru, aby zachována byla pracovní zdatnost dotyčných, nýbrž poněvadž se tu jedná o kategorii lidi, kteří byli již odstavení od života činorodého a kteří odkázáni jsou na určitý plat, který v mnohém případě si zajistili zvláštním pojištěním, kde není možno získati dotace pojistných jistin, byl úkol, vyhověti jistě oprávněným požadavkům staropensistů za zvýšení jich platů, velmi obtížný a narážel při každé příležitosti na odpor. Snad najdou se ještě dnes v řadách staropensistů jednotlivci, kteří to, co tu bylo vytvořeno, považovati budou za málo. Stačí jen přehlédnouti zákon a zprávu zpracovanou, aby bylo viděti, že, i když tu nebylo uděláno mnoho, jedno veliké se stalo, totiž těm nejchudším z chudých (Tak jest!), o nichž nedovedeme si ani představiti, jak bylo možno, že žili v těch dobách, kdy my jsme s příjmy 10-20krát většími žíti nemohli. (Zcela správně!)

Tito lidé přece jen válku přežili a těmto lidem v řadě prvé znamená tento zákon opravdu velikou pomoc, znamená existenční záchranu. Může-li se tomuto zákonu vytýkati něco, pak by se mohlo vytýkati, zač nemůžeme my, zač nemohou ti, kteří na zákonu pracovali. Tento zákon měl býti odpovědí na velký dotazník života staropensistů již před mnohými lety. To jest jediná výtka, která mu může býti učiněna, jediná výtka, že nechala sta a statisíce staropensistů zemříti hlady dříve, než zákon přišel. Uvážíme-li, že máme dnes staropense, kde minimum jest 300 K ročně, a se všemi přídavky drahotními, teprve v 17. roce danými, staropense na 380 K, myslím, že vžijeme-li se do toho, jak jsme všichni žili po dobu války, jak těžko bylo sehnat kus chleba, jak těžko, téměř vyloučeno bylo sehnati tolik, co k životu člověka je potřeba, vzpomeneme-li si, že jsme měli na 50.000 rodin jen u nás, v dnešním československém obvodu, které musely vyjíti s tak malými příjmy, jako jsou pense o 400 až 600 K, dovedeme si teprve představiti, že všechno to, co jsme vykládali o velké bídě, kterou malý člověk musel snésti přes válku, není ničím k poměru, co museli vytrpěti naši staropensisté. Když tu není práva, jest tu přece jen určitý zákon lidskosti, který se také nesmí porušiti, poněvadž trestem na něj jest úpadek lidství vůbec, úpadek lidství, kterým by národ velmi mnoho trpěl.

A tímto zákonem lidskosti vedeni, přišli členové státně-zřízeneckého výboru k přesvědčení, že jest vyloučeno, aby ve chvílí, kdy upravují se poměry aktivních zaměstnanců, kdy upravují se pensijní poměry dnes aktivních zaměstnanců, mohla býti kniha v těchto věcech uzavřena, aniž by na jednu z těch stránek napsána byla také vzpomínka na nejubožší z proletářů, státních zaměstnanců, na staropensisty. Žádnou milost, jen část, jen menší část nejlidštější povinnosti, kterou máme, jsme vykonali tím, že tento zákon byl zpracován, a tím, že jej odporučujeme Národnímu shromáždění k odhlasování.

Myslím, že stačí prostě si uvědomiti, oč jde, a není třeba žádných dalších vývodů, které by měly svésti Národní shromáždění k hlasování. Zde není možno apelovati na cit, zde není možno apelovati na nějakou milost, zde jest možno prostým, jednoduchým gestem pokynouti Národnímu shromáždění, aby odhlasováním tohoto zákona vykonalo svou povinnost.

Místopředseda Konečný (zvoní): Druhým zpravodajem za kulturní výbor jest p. prof. dr. Srdínko, který se vzdává slova. Dále jsou k tomuto bodu denního pořadu přihlášeni pánové Buříval, Smrtka a dr. Matoušek.

Po úradě konference klubovních předsedů stanoví se lhůta řečnická na 10 minut.

Jest proti tomu nějaká námitka? (Námitka nebyla.) Není. Tedy lhůta řečnická stanoví se na 10 minut.

Uděluji slovo druhému ze zapsaných řečníků, občanu Smrtkovi.

Posl. Smrtka: Slavné Národní shromáždění!

Oba zákony, které projednáváme, zákon, který jsme odhlasovali, o němž byl referentem p. kol. Navrátil a zákon, o němž referoval právě p. kol. Brodecký, tvoří jeden celek.

Státně zřízenecký výbor rozdělil tyto dva zákony ve dvě více z důvodů formálních, aby odděleno bylo to, co má míti trvalou platnost, od toho, co má býti ustanovením přechodným. A ustanovením přechodným má býti právě zákon, o kterém referoval p. kol. Brodecký.

Zákon první, který jsme již odhlasovali, znamená úpravu pensijních poměrů státního úřednictva a všech kategorií, které pod označení toto spadají, pro budoucnost. Staví na základě zákona ze dne 7. října, kterým se upravuje služné státnímu úřednictvu. Srovnáme-li tento zákon právě přijatý, se zákonem ze dne 7. října, shledáváme, že se v něm v podstatě splňují téměř všechna přání státního úřednictva do té míry, pokud to bylo za daných poměrů jenom trochu možno. Jedno ovšem v tom zákoně bude úřednictvo dosti těžce pociťovati v nynější době; to je, že pensijní požitky přece jen se nevyměřují v té výši, i když úředník svou služební dobu dovrší, nevyměřují se v plné výší se zřetelem k tomu, že se neposkytují státnímu úřednictvu přídavky, které se povolují na základě výminečných nynějších poměrů jako následky války, že se jim nevyměřují v téže výši, jako státnímu úřednictvu v aktivitě. Tím se stane, že úředník, který odejde na odpočinek, ztratí na aktivních příjmech nejméně okolo 3000 K a že ta ztráta dostupuje až 7000 K. To zajisté pro mnohého, zvláště je-li otcem rodiny, jest ztráta velice bolestná. Státně zřízenecký výbor, když o této věci jednal, dospěl také k názoru skutečně jednomyslnému, že předpokládá, že úřednictvo bude odcházeti na odpočinek jen v tom případě, kdy skutečně také bude ke službě nezpůsobilé, a zvláště v nynější době, kdy jest potřebí zkušených lidí, že ti lidé ve své službě budou setrvávati.

Proto soudím, že jistý nátlak, který se vede od organisací, aby úředníci aktivní, kteří jíž dovršili svou služební dobu 30 nebo 35letou, odcházeli na odpočinek, by byl se zřetelem k těmto poměrům do jisté míry nemístný, alespoň nemístný tenkrát, má-li takový úředník ještě nezaopatřenou rodinu a není finančně dosti dobře situován. Jak jsem řekl: státní úředník, který jest v aktivitě, má své požitky a pensijní zaopatření jistě k plné spokojenosti.

Musíme přece jenom počítati, že ta doba nynější výminečná pomine a pak vzhledem k tomu, že právě z iniciativy pana kolegy Brodeckého se stalo, že částka do 2400 K převzata byla z drahotních přídavků a připočtena byla k příjmům aktívním, že se tím podstatně věc zlepšila. Čeho by bylo litovati, jest, - oč jsme marně usilovali - že současně neřešila se otázka místního přídavku se zřetelem na poměry, které došly svého výrazu již v resoluci k zákonu ze dne 23. května, kdy se jednalo o upravení platů učitelských, a k resoluci, kterou také přijal státně zřízenecký výbor k zákonu ze dne 7. října.