Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Aby mír v závodech a továrnách nastal mezi dělnictvem a zaměstnavatelem, k tomu úkolu jsou nutny dělnické výbory anebo-li rady, které ode všeho dělnictva jsou zvoleny, a tak pověřeny mocí, mluviti a jednati za dělnictvo, stanou se orgány, s nimiž se budou díti obapolná vyjednávání. Dělnické výbory v závodech nijak nejsou a nebudou na újmu, jak se na první pohled zdálo, odborovým organisacím, nýbrž budou ve skutečnosti jejich podporou. Odborové organisace pracují o dosažení všeobecných spravedlivých požadavků a dělnické výbory nebo-li rady chrániti budou tyto vymoženosti v závodech a domáhati se budou uspořádání poměrů.

Hlavní jest zde ta socialisace. Kapitalismus a socialisace jsou hlavními soupeři dneška. Pan ministerský předseda Tusar v programové řeči své vlády prohlásil, že "dělnictvu, které v dosavadním způsobu výroby bylo pouhou pomůckou, nelze se již spokojiti tímto postavením. Dělník, na jehož práci závisí nejen prosperita jednotlivého podniku, nýbrž i zdravý vývoj celého národního hospodářství, musí nabýti možnosti, aby zároveň rozhodoval o svém postavení, a aby nebyl vylučován z podílu na výtěžku své práce. Pracovní poměr bude nutno postaviti na zcela jiný základ, nežli na něm dosud spočíval".

Navržená předloha o závodních a revírních radách k tomu cíli směřuje a, jak důvodová zpráva praví, tvoří tento zákon první etapu v soustavném postupu socialisace.

Kapitalismus jest ovšem proti socialisaci. Jsou to tudíž soupeři dneška. Podnikatelé u převážné části jsou v naší republice solidárními s kapitalismem jinonárodním proti socialisaci. Dosvědčuje to i valná schůze právní komise pro obchodní a živnostenskou komoru v Praze, 12. prosince konaná. Pánům těm se ovšem nedivíme, neradi jen něco z ohromné své moci popustí a brániti se budou do krajnosti tak učiniti.

Chci však věcně usuzovati. Kapitalismus vyrobil mnoho vzácných hodnot, vždyť bez něho revoluce by neměla tolik paliva, - ale zapomněl, neb neuměl jich učiniti hodnotami celými, to jest shodnými s celkovým určením každého člověka. Zavinil proto z velké části třídní boj.

Kapitalismus vlastně je jenom způsob hospodaření, v němž peníze stávají se hlavním spolučinitelem výroby. Tedy nic tak hrozného, jak to vypadá. Vždyť jeden dává peníze, druhý rozum - ostatní práci, tedy soustava, která ani šosákům ani revolucionářům není nic až tak odporného. Ale slovo kapitalismus je příliš zašpiněno a pomačkáno, a my si nedostatečně uvědomujeme, že kapitalismus nevylučuje nutně socialismu, naopak, že může a po případě umí i socialismus býti také kapitalistickým.

Víme však a cítíme to, že slova pozbyla svého významu. Je tomu tak u demokratismu, svobody a podobně. Že kapitalismus stal se nenáviděným, o to svými výstřednostmi sám se přičinil.

Výstředností hlavní bylo, že peníze, ať už jednotlivců nebo společností, staly se z pomůcky též účelem výroby a proto skuteční výrobci vykořisťováni. Proto nalezena nová formule, že všechen výdělek náleží výrobcům. Socialisace.

Marx, vida, že nadhodnota výrobku, t. j. docela čistý zisk z něho v rukou podnikatelových stává se zárodkem kapitalismu, neviděl jiné pomoci než naproti soukromému majetku postaviti naprostou socialisaci.

A přece jest jedině správná a jedině možná cesta střední, t. j. omezené soukromé vlastnictví. Vše má sloužiti dobru člověka. Proto nemůžeme býti otroky kapitalismu. Soukromý majetek nesmí ubíjeti hospodářsky slabších.

Lev XIII. praví v encyklice (Rerum novarum): "Nemá považovati člověk věci zevnější za majetek výhradně svůj, nýbrž za jmění společné." A dále: "Jest svatou povinností státu, ujmouti se dělníka v tom směru, aby se mu dostalo podílu ze všeho, co pro všeobecné blaho vyzískal. Stát musí vzíti dělníky do zvláštní ochrany, ježto jsou většinou zcela bez majetku." (Posl. Stivín: Církevní velkostatky se dle toho neřídily!) Nemáme proti tomu, pane kolego, ničeho, ale v první řadě musíte hleděti na židovské velkostatky a těch se právě velice bojíte!

Socialisace, heslo dne, v Německu jinak chápali tak zvaní socialisté většiny, jinak nezávislí, jinak komunisté, jinak spartakovci. Není divu, že předákům bylo úzko. Dogmatik socialismu, Karel Kautský, vyjádřil se na dubnovém sjezdě rad v Berlíně: "Moderní závod není možný bez velikého štábu co nejvíc vyvinutých inteligentů" a o volání po socialisaci, řekl, že není ničím, leda šlágrem.

I na sjezdě strany pronikalo u vůdců strany poznání, jak nebezpečné by bylo nyní provádět socialisaci. Hlídka ústředního spolku socialistických konsumů praví, že socialism nyní nahlíží, že po bankrotu kapitalismu přivodila by radikální a okamžitá socialisace jen trosky. Zcela ad absurdum přivedena byla bolševickým a spartakovským tyranstvím víra, že svět kapitalistický mohl již vytvořit organisace, které umožňují okamžité vytvoření socialismu."

Co nejvíc vážné předáky socialistické zaráží, je, že výkonnost klesá úžasně v četných závodech, i v těch, jež patří státu, tedy socialistům. Social. deník "Rheinische Zeitung" stěžovala si 7. srpna: "Úpadek výkonů je v státních závodech právě tak veliký, jako v soukromých". Ano ozvaly se hlasy, dle nichž je tam ještě větší. Jenom "socialisty činu" lze prý provésti socialisaci, t. j. takovými socialisty, kteří uznávají, že mají povinnost, aby vykonali při práci co nejvíc pro sebe a pro společnost. Socialisovat můžeme jen skutečnými socialisty. Tím, že socialisuje se diktátorsky, dříve než dělníci jsou k tomu zralí, rozbíjejí se všechny republiky rad. Sestátnění je převahou problémem správní techniky, socialisace mravním problémem. Ethiku společného hospodářství lze jen pozvolna vytvořit; je nyní po pěti letech keťaství (Schieberjahre) slabší, než vůbec kdy před tím. Kterou ethikou má být společnost umravněna? Má ji snad diktovati stát? Zde nastává otázka neméně důležitá.

Jak dospěti k nápravě? Socialisovat nebo ne? Socialisace může býti provedena, ačkoli dosavadní zkušenosti nelákají k následování. Mnohé pokusy se socialisací zklamaly, mnohé se udržely, že řídily se zásadami kapitalistickými. Nákres socialisace dosud celkem nikým vážně se všemi důsledky nepodán.

Socialisace však neobejde se bez toho, co v kapitalismu jest dobrého.

Tak soukromý zisk podporuje pracovitost a podnikavost, o tom nebude pochyby. A dokud je to zisk mírný, bez útisku druha, nebude rozumný proti němu ničeho namítati.

Nemožno celý výtěžek rozděliti mezi účastníky. Nutno nastřádati záloh na ztráty, opravy, nákupy, pokusy atd. Konečně podíl dělníků na čistém zisku je možný za určitých předpokladů. Není však možno, aby mu byl přičítán všeobecný význam pro celý dělnický stav.

Súčastnění ono jest jen jinou formou mezdní, a to dosti nejistou. I dělník dá raději přednost dobrému a trvanlivému výdělku třeba před lepším, ale nejistým podílem na zisku z podniku.

Závodní rady nebo výbory neobejdou se bez povolaných znalců, již by závody řídili. Vidíme to ve všech společenstevních podnicích. Proto nemožno činiti řízení závodů závislým na hlasování lidí, kteří snad rozumějí své práci, ale nemají přehledu o celku, neznají výzkumů, nemají zkušeností obchodních atd. Řídící znalci závodů musejí míti ve svém počínání do značné míry volné ruce, a to jak co do opatření výrobních, tak také co do pracovní kázně, bez níž každá složitá práce je nemožna. Přirozeně, že tito znalci, již v podnicích pracují hlavou i činem o jejich zdokonalení a pokrok, budou pro sebe též očekávati nějaké zvláštní odměny za to, čím ke zlepšení závodů přispěli. Mechanické rozdělování výtěžků mohlo by vésti k tomu, že by se zhoršila práce jednotlivců, a tím i celkový výtěžek vůbec.

Ve státě, který chce býti sociálním, nutno pak ještě pamatovati na jednu věc, důležitou u nás zvláště, kdy a kde není ničeho nazbyt. Je to rozvaha a umění naproti průmyslové i obchodní libovůli svésti kapitál i práci tam, kde toho potřebí a kde jsou podmínky zdaru. Předejde se tím plýtvání silou lidskou i věcnou, docílí se zvýšení výroby, prospěje se jejímu účelu, který ovšem není jiný, než blahobyt občanstva.

Závodní rady budou často ovládány osobními zájmy a spory zaměstnaného dělnictva. O tom není pochyby. A budou se potkávati namnoze i s účinkem, kterého snad neočekáváme. Ale máme již dosti smutné zkušenosti ve výborech v továrnách a dílnách, kde se vždy důvěrnické sbory neosvědčily. A rady hornické jsou něco podobného. Tedy mají světlé, ale i stinné stránky.

Za propuštění dělníka bude zodpověden závodní výbor. Často se bude jednat o dělníka neschopného, lenošného nebo jinak se prohřešivšího. Tím bude míti dosti obtížné postavení závodní výbor neb rada. Bude-li se snažiti tovární rada vyhověti svým spoludělníkům, ocitne se ve sporu se správou závodu. Jednaní závodní rady bude míti povážlivý vliv na disciplinu i prosperitu závodu. Při nynějším zpolitisování dělnictva může tento systém vésti opět k politickému teroru na závodech. Dělník jiného politického přesvědčení bude vydán na pospas většině zaměstnaného dělnictva. Je tu oprávněna obava před stranickým vyhazováním z práce, překážením v hledání si zaměstnání. Dobrý odborník, dobrá síla, snad lehce hned nenahraditelná, může býti na závodě snad nemožným jedině proto, že náleží jiné politické straně.

Při značné pravomoci závodních rad možno počítati i s pokusy korupčními. Správa závodu pokusí se mnohdy získati závodní výbor pro sebe. O tom není pochyby, že velkokapitál dovede takových příležitostí využívati. Stačí několik případů korupce a dělnictvo ztratí v tuto instituci důvěru.

Konečně i zastoupení zaměstnanců ve správě závodů naráží na mnohé překážky a má světlé i stinné stránky.

Pokud se týče stinných stránek, jest dosti správně poukazováno na to, že lidé, kteří v závodě ničeho nevlastní, nemohou v něm nabýti naprosto spolurozhodujícího práva. Zřízení, jež dělníku přiznává právo, zasahovati do výrobního pochodu a správy závodu a neukládá mu povinnosti ku správě podniku a výrobě, je přenášení politické diktatury do hospodářské výroby.

Má-li dělnictvo míti zastoupení a účast na správě závodu, musí nezbytně převzíti i zodpovědnost za vedení závodu, musí se státi i jeho spolumajitelem. Kdo chce v podniku spolurozhodovat, musí nésti spoluzodpovědnost za dobré neb špatné hospodaření.

Ovšem víme v poslední době, kdy právě činíme první krok tímto zákonem k socialisaci, že máme špatné vyhlídky do budoucnosti, jak poslední zprávy nám oznamují. My, jestli naše hospodářské poměry se nezlepší, vůbec k tomu nedospějeme, poněvadž nebudeme míti socialisovat co, jak poslední zprávy znějí: Poldinu huť na Kladně mají koupiti francouzští kapitalisté, s Larischem na Karvinsku jedná americká společnost kapitalistická o koupi dolů karvinských, s rosickou báňskou společností jednají francouzští kapitalisté o koupi dolů, tabákový monopol v republice bude pronajat Francouzům. Tedy myslím také, že přijdeme s křížkem po funuse.

Jde nám o to, když tento návrh zákona a tento zákon má připraviti spořádané poměry na dolech, budeme hlasovati pro návrh zákona, ale přejeme si, aby třeba ustanovení, pokud jde o ustanovení přechodná, že upraví se tato prováděcím nařízením po slyšení interesentů, že jest to značně nebezpečné ustanovení, poněvadž to hlavní, oč zde běží, zde není. A to nařízení, ovšem nevíme, jak také bude vypadati a konečně nelze vědět, jaká vláda později bude, jakým způsobem neb s jakými tendencemi by toto nařízení mohlo býti spracováno.

My si přejeme, aby v závodních a revírních radách vždycky byla nestrannost. Poměrné zastoupení nám sice jest zaručeno, tak že by tato nestrannost mohla býti, ale jest až od 100 zaměstnaných. My jsme v sociálním výboru navrhovali při každém počtu poměrné zastoupení. Je naprosto neodůvodněno, proč má býti poměrné zastoupení od 100 zaměstnanců, docela dobře mohlo býti také do 100 zaměstnanců. Doufám, že nastane časem vystřízlivění a že také výstřelky, které se mezi dělnictvem udávají, zvláště pokud se týká teroru, přestanou, když v prvé řadě budeme dělat pořádek prostřednictvím tohoto zákona. My ustavičně bráníme se při každé příležitosti proti teroru a nedivte se, velectění pánové, má-li obstáti právo, musí býti živá nenávist k bezpráví v duších lidských. Sebeobrana znásilněného jest nejen výronem zdravého sobectví, nýbrž také rekovným činem na obhájení spravedlnosti. Proto při každé příležitosti protestujeme proti teroru.

Jak jsem již řekl, pro nás jest socialisace nejenom otázkou hospodářskou, ale i mravní. My pod socialisací rozumíme organisaci našeho hospodářství, podnikání a výroby dle zásad a potřeb obecného blaha. Nikoliv neohraničené soukromé úsilí o zisk, nýbrž hospodářské a sociální blaho celku má a musí býti výsledkem naší výrobní práce a její organisace.

My, křesťanští sociálové, soustředění v československé straně lidové, my jsme demokraté a přesvědčeni jsme o nutnosti pokroku. My víme, že lidstvo roste, jako roste každý mladý organismus, a že podle jeho vzrůstu musí býti kabát přešíván a stále přešíván, poněvadž by škrtil a násilně rozerván byl bujícím tělem. My nepovažujeme za nedotknutelný a věčný žádný z lidských řádův a nečítáme k rebelům toho, kdo slovem smírným a šetrnou rukou odkliditi se snaží, co v cestě stojí. My spíše toho škůdcem zveme a odbojníkem proti zákonům přírodním, komu řády nedotknutelnou jsou svátostí a kdo radí odřezávati zdravé maso z údů, aby tělo neodrostlo kabátu. My milujeme život, ruch a stálý pokrok vpřed, proto budeme pro tento návrh hlasovati.

Já oznamuji, že ještě podáme nějaké pozměňovací návrhy, pokud se týče vypuštění poslední věty v § 2., potom v § 5., aby byla vypuštěna slova "a to s více než 100 zaměstnanci".

V § 18. chceme vypustiti "účast nevoličů do revírních rad". (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hajn (zvoní): Pan člen N. S. Čuřík a soudr. podali pozměňovací návrh, prosím pana tajemníka, aby jej přečetl.

Sněmovní tajemník dr. Haasz (čte):

1. V § 2. budiž zrušena poslední věta.

2. V § 5. buďtež vypuštěna slova "a to na závodech s více než 100 zaměstnanců".

3. V § 18. buďtež vypuštěna slova "avšak jedna čtvrtina členů může náležeti nevoličům, a to zástupcům odborových organisací dělnických a zřízeneckých."

Místopředseda dr. Hajn: Návrh má dostatečný počet podpisů a jest předmětem jednání.

Dále se přihlásili ke slovu členové N. S. Johanis a Ant. Slavík. V řadě řečníků se stala změna, že na místo dra Stránského bude mluviti pan prof. dr. Engliš.

Slovo má dále člen Národního shromáždění pan Benda.

Posl. Benda: Vážene Národné shromaždenie!

Návrh, ktorý prejednávame, má byť krokom k socialisácii; o tom nechcem sa šíriť, chcem len poukázať na to, že pre Slovensko znamená tento návrh zkonsolidovanie hospodárskych pomerov. Pozrete-li sa na naše doly, či už petrolejové, uhoľné alebo rudoželezné, tam sa nepracuje, tam všetko spí, a v tom vidíme pasívny odpor jednotlivých živlov, nepriateľských nám a republike. My vidíme, že to krásne a bohaté Slovensko je v rukách jednotlivcov, ktorí pred očima nemajú zájmu republiky a zájmu pracujúcich ľudí, len zájem svojich vlastných vačkov. Chýrna rima-muráňska a chýrna hornoveská najbohatšia baňa leží ladom, tam sa nepracuje. Keď robotníctvo žiada výživu, správca im povie, že sa to nevypláca, že oni nemaju dôvery v republiku, a hovorí, aby ľud si žiadal nápravu z Prahy. My vidíme, že na všetkých stranách sa železná ruda hľadá, ale vo spišskej stolici, kde je tejto rudy dosť a kde je i meď, sa nepracuje, lebo nemáme osoby, nemáme sily, ktorá by týmto pánom povedala: áno, vy pracovať musíte, republika vás k tomu prinutí! Tam je videť systematické prípady, že niektorí páni župani jednoducho povedia: ja nepoznam Prahy a žiadneho Tusara. Ich hlavou je Šrobár. Ale v tomto ohľade úradníci, ktorí majú moc nad baňami, jednoducho nekonajú svoju povinnosť tak, ako by ju konať mali. Tam jednoducho vládne režim, ktorý je protirepublikánsky, ktorý je na škodu nielen Slovensku, ale i celej republike. Máme tam, pánovia, tisíce baníkov, ktorí sú bez zamestnania, a videli sme to pri vpáde boľševickom, že len preto, lebo sa nepracovalo, mal tento ľud príležitosť, premyšľať o tomto vpáde a mal príležitosť, aby proti republike kul plány a aby sa proti republike postavil.