Dosti přirozeným a
častým zjevem revolučního chvatu bývá,
že nepostupuje se vždy podle plánu, který
by zajistil, aby nejnutnější opravy provedeny
byly co nejdříve. Často věci méně
významné zatlačí do pozadí
nutné projekty, mající životní
důležitost pro celý stát. Tento poněkud
neplánovitý postup možno pozorovati i při
řešení otázky uhelné.
Vedle socialisace v první
řadě vyžaduje nynější hospodářská
i politická situace našeho státu, aby rozdělování
uhlí, jež dnes děje se pod dozorem státním,
přešlo plně do rukou státu. Je nutno,
aby uhlí, jež tvoří dnes nejdůležitější
a nejvýznamnější složku našeho
hospodářského života, bylo plně
a zcela ovládáno státem. Uhlí jest
dnes nejdůležitější národní
statek. Proto dlužno obhospodařování
s ním založiti na dvou zásadách. Za
prvé, abychom co nejméně je vyváželi,
a jen tolik, k čemu jsme mezinárodními poměry
nuceni, a za druhé, aby velkoobchod s ním přešel
úplně do rukou státu.
To znamená, aby na místo
monopolu prodejního, jenž dnes jest soustředěn
v moci tří koncernů, nastoupil monopol prodejní
státní. V jaké formě toto zmonopolisování
prodeje by bylo lze provésti, zůstává
otázkou nerozřešenou. Jest však nutno,
aby provedeno bylo co nejdříve, nutno-li, dříve,
než všechny ostatní otázky, spojené
se socialisací výroby.
Výroba sice souvisí
příčinně s prodejem, avšak zmonopolisování
prodeje možno provésti neodvisle ode všeho ostatního
a lze je provésti rychle. Pro zmonopolisování
mluví mnohé věcné důvody povahy
fiskální.
Zmonopolisováním prodeje
v rukou státu možno získati sumu, kterou by
vládě vynesl výnos daně uhelné.
Monopolem vyhneme se dani, kterou by jistě žádná
strana parlamentní neschválila tak snadno.
Ještě jiný důvod
však mluví pro zmonopolisování. Řekl
bych: důvody revoluční hygieny. Národ
prostě nemá důvěry v hospodaření
uhlím, pokud vidí v centru velkoobchodu hlavní
dva koncerny: Weinmannův a Petschkův. Tato nedůvěra
panuje i v hornictvu a jest příčinou toho
neklidu, který dnes v zahraničních kruzích
vidíme. Jistě jest zájmem revoluční
vlády, aby rychle odstranila prameny této nedůvěry.
Celý úkol socialisace
důlních podniků ukazuje nám velmi
názorně na praktickém příkladě
to, co tvrdí theoretikové, ku příkladu
Herz a mnozí jiní, bádající
o podstatě národního života: Moderní
otázka národnostní vyplývá
ze stejných pramenů, jako snahy socialisační.
Je to solidarita členů národní společnosti,
lidskost a touha po jejím uplatnění v denním
životě, nejen v politice, ale i v životě
hospodářském. City tyto vyplývají
z mravního základu lidské bytosti. V tomto
znamení zvítězila česká revoluce,
pod tím heslem dlužno vésti naši vnitřní
politiku. (Výborně!)
Místopředseda dr. Hajn:
Konference předsedů klubů navrhuje ctěnému
Národnímu shromáždění,
aby lhůta řečnická byla
omezena na půl hodiny. Jsou námitky proti tomu?
(Nebyly.) Nejsou, přijímá se.
Doposud jsou přihlášeni
tito řečníci: pp. Tučný,
Bezděk, dr. Jaroslav Stránský, Benda.
Uděluji slovo druhému řečníku
panu kol. Tučnému.
Posl. Tučný:
Vážené Národní shromáždění!
Dne 9. ledna t. r. slyšeli jsme
z úst naší vlády československé
republiky, že najde způsob i systém, kterými
naše doly a hutě znárodní. Od 9. ledna
uplynula již doba téměř jednoho roku
a výsledek vládní snahy po znárodnění
dolů a hutí jeví se nám každopádně
asi tímto zákonem o závodních a revírních
radách v hornictví, o kterém dnes máme
rozhodovati. Zase tu nepřišli jsme s něčím
novým, zase tu nejde o něco nového, zase
tu nejde naše republika iniciativně vstříc
v otázce socialisace, protože v Anglii již v
r. 1912 bylo minnes federací žádáno,
aby byly anglické doly a hutě sestátněny
a od roku 1912 již se také skutečně
v Anglii na sestátnění hornictví a
hutnictví pracuje, jenže s tím rozdílem,
že tam se otázka sestátnění pojímá
vážně, vážně je také
projednávána, kdežto u nás podnikají
se pouhé, řekl bych, docela nevinné náběhy
na socialisaci. U nás nesmělo se až do konce
války ani vzpomenouti na otázku socialisace dolů
a hutí, protože doly a hutě byly z převážné
většiny v rukou našich národnostních
nepřátel, kteří byli rakouskou vládou
chráněni. Ale jestliže i dnes po převratu
při otázce socialisace dolů a hutí
v našem národním státě musí
zákon, který pouze nevinný náběh
k socialisaci dolů a hutí činí, proplouti
mnohými úskalími, je to opravdu nepochopitelno
a zaráží to skutečně každého
národohospodáře, zaráží
to skutečně každého českého
člověka, každého občana. Vždyť
ten zákon, o kterém se dnes jedná, není
vlastně zákonem socialisačním, o socialisaci
nemůže býti řeči, i kdyby se
to vyslovovalo i uměle vnášelo mezi hornictvo,
protože zákon vlastně žádné
socialisace neprovádí. Tam, kde se mluví
o účasti hornictva na správě závodu,
kde se mluví o nějakém problematickém
podílu na zisku, to pro nás neznamená socialisaci,
poněvadž není určeno, že se tato
účast bude stupňovat, není také
řečeno, že se tato účast bude
stupňovat z podílu na zisku do té míry,
aby se horničtí zaměstnanci sami stali majiteli
těchto dolů, není tam také řečeno,
že by toto soukromé vlastnictví mělo
býti převáděno do vlastnictví
společnosti.
My jsme od začátku,
kdy tento zákon byl předložen sociálnímu
výboru, trvali na zásadě, že není
možno socialisaci provádět, že není
možno vytrhávat jenom určitá průmyslová
odvětví, která mají býti uplatněna
a že socialisace musí býti u nás prováděna
zákonem všeobecným.
My jsme pevně přesvědčeni,
že tímto vším horníkům pomoženo
není, poněvadž, ačkoli zákon
zásady socialisační skutečně
obsahuje, obsahuje je s podmínkou, že ony budou uplatňovány
teprve zákonem všeobecným, zákonem zvláštním.
A právě ty nejdůležitější
zásady tohoto zákona o závodních a
revírních radách jsou podmíněné
a hornictvo bude musiti čekati, až jestliže u
nás jednou bude taková situace, aby všeobecný
socialisační zákon byl proveden.
Jedná se o účast
na správě a o účast na podílu
na čistém zisku. Jedná se právě
o tyto dvě věci, pro které se strany soukromých
majitelů průmyslových podniků jsou
nejčastější a nejtěžší
výtky pronášeny.
Není potřebí,
abychom dlouho debatovali o nicotnosti všech těch
námitek proti socialisaci, jak jest u nás míněna
a jak má býti u nás uplatňována.
Nejlépe to prozradili páni průmyslníci
sami, a my jsme nedávno četli v "Berliner Tagblattu"
mínění německého průmyslníka
Gotheina, který námitky proti účasti
zaměstnanců na správě uvádí:
a sice v první řadě, že se účast
nemůže připustiti proto, poněvadž
by zaměstnanci zjistili výnosnost podniku a zjištěním
výnosnosti podniku že by nebylo možno sestavovati
falešné bilance. Falešné bilance mají
prý dnes po většině všechny průmyslové
podniky a sestavují tyto falešné bilance proto,
aby jednak udržely na uzdě chtivost akcionářů
po velkých dividendách, v druhé řadě,
aby udržely na uzdě chtivost zaměstnanců
po velkých mzdách a v třetí řadě,
aby udržely na uzdě chtivost státu po velkých
zasloužených daních, a myslím, že,
když si uvědomíme jenom tyto námitky,
které do účasti zaměstnanců
na správě jsou pronášeny, není
potom potřebí plaidovati pro to, aby toto právo
pro zaměstnance bylo uplatněno.
Jednou z těch námitek
bývá také, že by se mohlo prozrazovati
obchodní tajemství, které v každém
průmyslovém podniku je a kterého musí
býti také v zájmu prosperity podniku šetřeno.
I tato námitka zdá se mi nicotná, poněvadž
my také známe tu strukturu, zejména akcionářských
našich podniků, a my víme, že mnohdy ten
společník, který je zasvěcen do nejintimnějších
záležitostí dotyčného podniku,
trhne se prostě od společnosti, jde a zakládá
společnost novou, i se vším tím vyzrazeným
obchodním tajemstvím, se vším tím,
co byl z toho dotyčného podniku na zkušenostech
ve vedení získal; a jestliže tedy je to možno,
aby akcionáři sami navzájem obchodní
tajemství prozrazovali, a nejen prozrazovali, ale také
i výdatně prospěchu toho využitkovali,
tedy proč jsou tu tak velké obavy, že by se
tak mohlo díti se strany zaměstnanců a že
by zaměstnanci tím způsobem mohli podniky
poškozovat, kdežto akcionáře, kteří
z konkurenčních důvodů zakládají
akciové společnosti nové a tam prozrazují
obchodní tajemství, není možno za to
trestně stíhati, naproti tomu však pro zaměstnance
má býti uplatněno - a s tím také
je všeobecný souhlas - i trestní právo
pro ten případ, kdyby obchodních tajemství
bylo skutečně zneužíváno. V zákoně,
a to v posledním odst. § 2. mluví se o tom,
že přechodná opatření mohou býti
nařízením prováděcím
uplatněna. To znamená, že jestliže v 1.
odst. je vyslovena zásada, že horníci mají
právo na účast ve správě a
na podílu na čistém zisku, je možno
toto jejich právo uplatniti již prováděcím
nařízením.
Jestliže bude skutečně
na straně vlády dobrá vůle, aby horníci
dříve, než bude všeobecný zákon
socialisační projednán, tohoto práva
byli účastni, přirozeně bude muset
vláda i to právo na podílu z čistého
zisku pro horníky prováděcím nařízením
uplatniti, a tu také bude velmi důležitou otázkou,
jak to vláda upraví. My totiž máme již
podíl na čistém zisku v různých
státech evropských i mimoevropských uplatněn
a bylo pro toto právo zaměstnanců použito
různých systémů. Zejména máme
ve Francii systém Leclairův a systém Godinův;
tohoto systému Leclairova a Godinova používá
se namnoze i u nás, poněvadž jsem slyšel
na př. v nedávných dnech, že pan Pálka,
továrník v Lipt. sv. Mikuláši, také
svůj koželužský závod sesocialisoval
a dopřál právo svým zaměstnancům
na čistém zisku. Ovšem tak, jak se uplatnil
systém Leclairův a Godinův ve Francii, Anglii
a na různých jiných místech a tak,
jak tohoto systému p. továrník Pálka
v Lipt. sv. Mikuláši použil, mohl by snad každý
průmyslník ve svých vlastních kruzích
průmyslnických doporučovati, aby se tohoto
systému hojně používalo, poněvadž
zde je uplatněna zásada, že se zaměstnancům
na př. přizná 1/5 celého čistého
zisku. Co to znamená? Bilancí lze zjistit, že
podnik vynesl tolik a tolik, že z toho připadá
na zaměstnance tolik a tolik, a že 1/5 činí
tolik a tolik. Každý zaměstnanec dostane na
př. ročně 40 K z čistého zisku.
40 K pro zaměstnance neznamená nic a, chce-li zaměstnanec,
aby ten podíl pro něho něco znamenal a aby
byl větší, znamená to, že musí
se přičinit o větší prosperitu
toho závodu, a pak je přirozeno, že při
větší prosperitě bude jeho podíl
větší.
Jestliže on potom napíná
svou sílu, aby prosperitu závodu zvýšil,
pak z té zvýšené prosperity dostává
4/5 ten zaměstnavatel jako svůj podíl a jen
1/5 dostává opět z té zvýšené
prosperity zaměstnanectvo ostatní, takže tento
systém podílu na čistém zisku, jaký
jest zaveden ve Francii a Anglii a jaký chce se zaváděti
u nás, znamená v pravém slova smyslu hnací
sílu, řekl bych, popoháněčský
systém na dělnictvo, aby se přičinilo
zvyšováním vlastního podílu na
čistém zisku k zvýšení výnosnosti
pro soukromé vlastníky. Máme při tomto
systému ideální kompromis mezi Taylorovým
systémem, který jest uplatněn v Americe,
a mezi scientific management, který jest uplatněn
v Anglii. To ovšem, domnívám se, že horníků
neuspokojí a že bude musit vláda pro uplatnění
podílu na čistém zisku najíti jiný,
poněkud spravedlivější a také,
bych řekl, účinnější systém.
O tomto zákonu bylo řečeno, že v první
řadě jest určen, aby uspokojil horníky
a sice aby je uspokojil nejen po stránce mzdové,
nýbrž i po stránce upravení jejich právního
poměru oproti jejich zaměstnavateli. Možná,
že v tomto se bude naše mínění
rozcházeti, že by zákon horníky uspokojil
a že bychom také po uplatnění zákona
měli zajištěnu nerušenou těžbu
v hornictví, naopak nevěřím tomu proto,
poněvadž tento zákon neodstraňuje z
osazenstva nesvědomitých štváčů,
kteří dovedou kolikrát hornictvo k vůli
nicotným příčinám vyštvat
a kteří dovedou těžbu uhelnou rušiti.
My jsme viděli nedávno
případ, kdy jistý dr. Klement - pseudodoktor
ovšem - mohl na několika schůzích vyštvat
převážnou většinu severočeského
hornictva ve stávku jen proto, poněvadž prý
byla obava, že se socialisační zásady
nedostanou do tohoto zákona o závodních a
revírních radách.
My jsme slyšeli nedávno,
že hornictvo kladenského revíru bylo odhodláno
stávkovat proto, poněvadž prý vyšetřovací
vazba s Munou trvá dlouho a že se dlouhou dobu Muna
nemůže dostat před řádný
soud. My jsme slyšeli ještě daleko charakterističtější
případ, kdy bylo pohroženo stávkou horníků
v celém ostravsko-karvinském revíru jenom
proto, (Slyšte!) že zástupcem do slezské
filiálky Státního obilního ústavu
byl jmenován český socialista redaktor Kunz.
Nad těmito zjevy, vážení pánové,
jest potřeba vážně se zamysliti. Kdybychom
měli trpěti v naší republice takovýto
systém, kdybychom měli trpěti takovýto
způsob teroru, pak by se nám mohlo státi,
že by hornictvo stávkou vynucovalo i vliv na jmenování
presidenta, na jmenování všech vysokých
úředníků, na sestavení vlády,
na sestavení Národního shromáždění
atd. Tedy prostě byla by tu takovým terorem, takovým
systémem teroru zavedena via facti diktatura, ale ne jedné
třídy, nýbrž jen a pouze diktatura jednoho
křídla politické strany. A proti tomuto teroru
postavili jsme se na odpor a proti tomuto teroru byl také
určen náš zákon o koaliční
svobodě.
My se, vážené
shromáždění, nenecháme nijak
mýlit taktikou ústředního orgánu
sociálně-demokratického "Práva
Lidu", který náš boj za koaliční
svobodu pro dělnictvo chce svésti na cestu malicherných
sporů dělnictva v továrnách a dílnách,
poněvadž tu nejde o malicherné spory, nýbrž
o hlubokou zásadu práva na práci a zásadu
práva na politické přesvědčení,
nebo tak, jako jsme se přesvědčili na př.
v ružomberském případě, kde nešlo
o příslušnost k národní organisaci,
ale kde bylo terorem a vyhozením z práce znemožněno
našim lidem, aby si tam ustavili politickou organisaci. (Posl.
Pelikán: O totéž šlo i v Mor. Ostravě!
Posl. Novák: V Hlinsku udělali totéž
vaši lidé před týdnem!)
My nedáme se také mýliti
úvodníky, jaký byl dnes v "Právu
Lidu", kde nám operujete případy, o
kterých z naší strany - a já to zde
konstatuji, - nebylo ani řeči. My nikdy ani nepsali,
ani nemluvili o případu nějakého Mokošína
v Pardubicích, nebo o případu nějakého
Hušky nebo Kreislera v Pardubicích, to vy jste si
prostě podobné případy vymyslili jen
proto, abyste náš zásadní boj za kázeň,
boj za svobodu dělnictva zlehčovali, abyste náš
boj pro dělnictvo podlamovali. (Výborně!)
Nás nezmate ani to, jestli
náš zákon proti terroru nazýváte
káznicovým zákonem. Já mám
na to jedinou odpověď: Kdo není náchylným
k zločinu, nepotřebuje se báti ani káznicového
zákona a nepotřebuje se báti káznice.
Vždyť zákon náš nečelí
proti koaliční svobodě, jak rádi namlouváte
dělnictvu, ale chce právě úplnou koaliční
svobodu zabezpečiti všemu dělnictvu. A my při
této příležitosti vidíme také
ještě jeden pathologický zjev; že v tom
okamžiku, kdy my jsme celou svoji moc postavili do služeb
té velké zásady svobody politického
přesvědčení, že v tomto okamžiku
vynořují se sýčkové, kteří
hledí zlehčovati ten náš boj, poukazováním,
že jsme se spokojili nějakým vládním
nařízením, které umožňuje
stranický kšeft mezi stranou naší a stranou
sociálně-demokratickou, a že jsme opustili
zásadu uplatnění práva na práci
a uplatnění svobody přesvědčení
pro všechno občanstvo Československé
republiky.
Já zde konstatuji s tohoto
místa, že jsme nikdy neprohlásili, že
bychom se spokojili s pouhým vládním prohlášením,
nýbrž naopak resoluce našeho zastupitelstva strany
výslovně mluvila o zákonu o koaliční
svobodě a jenom pro přechodnou dobu, nežli
tento zákon bude moci býti projednán, mělo
býti vládním nařízením
čeleno teroru, měl býti teror znemožněn.
Na tomto stanovisku trváme až do této chvíle.
Nám nestačí
žádné vládní nařízení,
tato zásada svobody práce, zásada svobody
politického přesvědčení musí
býti v naší republice rozřešena
zákonem, který podá důkaz, že
buď jest naše republika státem právním,
anebo, jestliže tento důkaz podán nebude, pak
ve vládě takového státu, ve kterém
má býti uplatněno právo silnějšího
nebo právo pěstní, ve vládě
takového státu nebudeme účastni (Výborně!)
a tam také neponeseme spoluzodpovědnosti. (Hlučný
potlesk.)
My, vážené shromáždění,
budeme pro tento zákon o závodních a revírních
radách hlasovat. Budeme hlasovat, ačkoliv nás
neuspokojuje a jsem přesvědčen, že neuspokojuje
ani horníků, budeme ale hlasovat s přáním,
aby se pro ně uplatnilo aspoň to, co jest v něm
obsaženo, budeme proň hlasovat také proto,
aby bylo uplatněno, co se od něho slibuje pro celou
republiku: aby bylo docíleno nerušené těžby
a nerušenou těžbou aby bylo docíleno také
zvýšení uhelné těžby k opatření
všech hospodářských potřeb naší
republiky. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hajn:
Dále má slovo člen N. S. Bezděk.
Posl. Bezděk: Vážené
Národní shromáždění!
Projednávaná předloha
o závodních a revírních radách
a o soudech hornických v podstatě není ani
tak veliké důležitostí, jako snad ustanovení,
která zmiňují se o socialisaci, která
rozvířila poněkud naši veřejnost.
Čím dále, tím naléhavější
potřebou jeví se vzájemné spolupůsobení
a sjednocení zaměstnavatele a dělníka,
ne-li ve všech, tož aspoň v určitých
bodech. Proto ve Švýcarsku a v Německu již
i v době předválečné předepsáno
tak zvané vyslechnutí dělníků
při stanovení pracovních rad a při
uzavírání smlouvy. Tím učiněn
tehdy krok k určité vzájemnosti, a tak zajištěno
spolupůsobení dělníka v určitých
jednotlivostech se zaměstnavatelem. Také v bývalém
Rakousku obligátní zavedení dělnických
výborů jest obsaženo v návrhu zákona
z r. 1892 o podpoře dobré shody mezi zaměstnavatelem
a jeho dělníkem. Tenkráte ovšem zákon
zůstal neuskutečněn. V Rakousku vydal pak
ve Vídni Baerenreiter výsledek ankety o rakouském
návrhu zákona o dobré shodě mezi majitelem
závodu a dělníkem. To bylo vše, co se
až dosud stalo.