Ale na druhé straně
musíme uvážiti, že hranice 4000 K dle
vládní osnovy jest nemožná. Já
bych rád viděl podnikatele letos, který má
roční tržbu 4000 K a byl by ještě
podnikatelem. To není možno. My bychom musili tu hranici
neobyčejně zvýšiti, aby vůbec
to bylo praktické. Ale zkušenost sama ukazuje dále,
že když takovou hranici v zákoně postavíme,
že bude daleko více těch, kteří
se pod ni budou schovávati a tlačiti a že budou
tvrditi, že mají tržbu pod tuto hranici, a státu
nezbylo by nic jiného, než všechny tyto případy
kontrolovati. Jestliže tyto případy chtěl
zákon vyjmouti k vůli kontrolní technice,
ničeho tím neušetří, poněvadž
všechny zkontrolovati musí, a tudíž není
důvodu, aby taková osvobozovací hranice byla
postavena. To není nepřátelství -
konstatujeme - k malým živnostem, to byl jiný
důvod, než sociálně politický,
který vedl vládu k osnově a finanční
výbor k jejímu škrtnutí.
Stejný důvod to byl,
který finanční výbor přiměl,
aby i při dodávkách pro vlastní domácnost
nepřipouštěl žádné číselné
hranice, jak se původně navrhovalo, 1000 nebo 2000
K ročně, když nepřesahují dodávky
pro vlastní domácnost, aby to dani nepodléhalo.
Stejný důvod to byl, poněvadž příliš
mnoho lidí by se tlačilo pod tu hranici, všechno
by stát musil kontrolovati a nic by se na kontrole neušetřilo,
že výbor postupoval přímočaře.
Z těch věcných osvobození, která
v zákoně jsou obsažena, chci upozorniti na
ono osvobození, kde se praví, že daně
prosty jsou dodávky podniků těm dělníkům,
pokud běží o dodávky předmětů
v podniku vyrobených a to v tom podniku, ve kterém
jsou dělníci zaměstnáni. Zase to nemá
snad býti nějaká výhoda pro dělnictvo,
nýbrž pouze finančně technické
důvody k tomu vedly.
Nejčastější
případ bude dodávka potravin v zemědělství
dělníkům a, kde jest nemožno zjistiti,
kolik se jim během léta za saisonu potravin dalo,
a uzákoniti něco, co nelze vůbec náležitým
způsobem kontrolovati a zjistiti, se nedoporučovalo.
Kdežto vládní osnova chtěla osvoboditi
veškeré dodávky dělníkům,
my jsme to omezili na dodávky takových věcí,
které se v závodě vyrábějí.
Když podnikatel koupí věci pro dělníky,
musí za to platiti, ale když to vyrábí
sám, neplatí z toho nic. S tím souvisí
osvobození toho, - co dostává čeleď
a služebné na výrobcích. Když máme
v městě domácnost a služku a kupujeme
všecko pro domácnost, potraviny atd., v tom platíme
již daň. Když to odevzdáváme svým
členům rodiny a služebným, již
z toho žádnou daň neplatíme. Někoho
však napadlo, že by to někdo mohl chtíti,
a proto jsme to do zákona výslovně dali.
Byl vysloven dotaz, který se dotýkal toho, zdali,
když vezme zemědělec ze svého podniku
obilí, mouku, tuk atd., že za to vzetí z podniku
pro svou domácnost platí 1 %, ale za to odevzdání
čeledi neplatí. Aby to bylo srozumitelno - naturální
mzda čeledi jest osvobozena.
Vy se tážete, jak se
věc bude míti s dovozem a vývozem. Dovoz,
vývoz a průvoz dani té naprosto nepodléhá,
může se však také státi, že
vývozní podnik v tom aktu vývozu daně
neplatí, avšak když kupuje polotovary a tovary
od jiných podniků, které zpracuje a zpracované
vyváží ven, že zaplatil již celou
serii této daně a že právě existence
její, jak to jde od prvovýroby až k nám,
oproti cizině by mohla způsobiti obtíže
konkurenční našemu vývoznímu
průmyslu oproti cizině. I na to pamatoval finanční
výbor a praví, že vláda se zmocňuje,
aby pro vývozní podniky stanovila další
úlevy, které případně mohou
záležeti v restitucích daňových,
kde se toho ukáže potřeba. Dnes při
velkém rozpjetí valuty a cen, potřebí
toho není, možná, že toho nebude potřebí
proto, poněvadž i v cizině budou podobné
daně zavedeny, možná však, že bychom
přišli do situace, kde by toho bylo zapotřebí.
Tolik o předmětu daně.
Nyní přistoupíme k otázce výkonů.
Dani podléhají výkony za dvojí podmínky:
předně, že běží o takový
výkon, který se po podnikatelsku provozuje, tudíž
výkon, pro nějž žádné podniky
toho druhu té dani nepodléhají, ale i takové
výkony podléhají jen tenkráte dani,
když je podniky provozují, bez ohledu na to, zda tento
výkon patří do podniku nebo ne. Když
by cukrovar opatřoval povoznickou službu, platí
daň, poněvadž povoznictví jest samostatný
podnik a poněvadž tento úkon pochází
od podniku cukrovarského, byť od podniku, do jehož
rámce povoznictví nenáleží. Takových
podniků máme všeho druhu mnoho, máme
svobodná povolání, advokáty, lékaře,
divadla, taneční zábavy a taneční
školy, maséry, holiče atd., zákon vypočítává
příkladů.
Pokud jde o otázku, kdo je
subjektem daně, budou ji platiti především
podnikatelé a za druhé i soukromníci, kteří
podnikateli nejsou. Soukromníci, kteří nejsou
podnikateli, ponesou ji tenkrát, když budou prodávati
něco přes 500 K, avšak za výkony ne.
Podnikatelé bez ohledu na ceny. Kdo to je podnikatel? Osnova
zákona mluvila o živnostnících, říkala:
živnostníci, počítajíc mezi ně
rolníky, majitele lesů, chovu dobytka atd.
My jsme přece zvyklí,
rozumět živnostníku jinak. Živnostník
je pro nás protivou zemědělce. My bychom
byli nový pojem komplikovaný do zákona zavedli,
kdybychom byli sledovali vládní osnovu, a proto
jsme řekli: "nemíníme živnostníka,
míníme podnikatele." Podnikatele pak musíme
charakterisovati na dvě strany. V každém povolání
je možno podnikati, povolání nám naznačuje
ale jen směr práce. Zámečnický
průmysl, rolnictvo, obchod je povoláním a
v každém povolání je možné
různé sociální postavení. Jsem
buď v tom povolání samostatným, - a
pak jsem podnikatelem, anebo jsem ve službě jako dělník
nebo úředník a jsem nesamostatným,
nejsem podnikatelem. Proto my definujeme podnik jako samostatnou
výdělečnou činnost, bez ohledu na
povolání. Proč výdělečnou?
Národní hospodářství rozpadá
se nám v miliony hospodářství: na
jedné straně v hospodářství
výdělečná, v podniky, na druhé
straně to jsou hospodářství spotřební,
tedy domácnosti.
Zákon ale musil definovati
také pojem závodu. Jestliže vyšel ze zásady,
že závod nebo podnik má býti zdaněn,
nezbylo mu nic jiného, než říci, co
závodem se rozumí. Osnova zákona takové
definice vůbec neměla. Jestliže podnik je pojem
hospodářský, jestliže podnik je jednotkou
hospodářskou, je závod jednotkou technickou;
jistý ucelený pracovní proces činí
dohromady závod. Závod je podnikem, je-li výdělečným.
Není-li výdělečným, je závodem
a není podnikem. Škola veřejná od školy
soukromé se liší nikoli stránkou technickou,
nýbrž stránkou komerční, stránkou
hospodářskou. Proto my definujeme závod na
rozdíl od podniku, jako oddíl podniku, který
je technicky uzavřeným celkem. Ale my ho definujeme
ještě něčím jiným, a sice
tím, proč toto ustanovení do zákona
bylo pojato.
Proč tedy zdaňujeme
dodávky mezi závody? Abychom chránili obdobnou
dělbu práce mezi podniky, proto jest třeba
zdaniti takové závody, které se zabývají
takovou činností, která též jest
obstarávána samostatnými podniky, závody,
jichž obsah, činnost jest předmětem
samostatného podnikání a jichž pracovní
výsledek předmětem trhu.
Z podniků málokterý
jest osvobozen, jen stát a veřejná dobročinnost,
a tu byl zase spor o to, co znamená veřejná
dobročinnost, a zvláště, aby konsumní
družstva nepřišla všeobecně s tím,
že jsou podniky všeobecně dobročinnými.
K žádosti všech obchodních komor přijal
finanční výbor usnesení, že se
u družstev dobročinnost nepředpokládá.
To znamená, že nejsou družstva vyloučena
z osvobození, ale jen tenkráte, když bez ohledu
na svůj družstevní charakter prokáží,
že jsou dobročinná a všeobecně
prospěšná.
Družstevní charakter
o sobě ještě neznamená nic.
Vždyť ne to družstvo
samo platí, nýbrž má přenésti
daň na konsumenty. Proto bylo takové ustanovení
do zákona pojato.
Nejdůležitější
otázkou v celém zákoně jest, myslím,
otázka sazby daňové. Zákon obsahuje
sazbu 1 %. Pro podnikatele, musím říci, neboť
tam třeba doplnit citací § 13. Pro nepodnikatele
platí sazba kolkovní. Nepodnikatelé budou
platiti daň tím způsobem, že vystaví
povinnou kvitanci a budou ji kolkovat dle stupnice III. To není
přesně 1 %, to jest více, ale my nehrozíme
se toho, protože chceme chrániti obchod legitimní
proti pokoutnímu. Generální sazba platící
pro všechny podnikatele jest tedy 1 %.
Původní vládní
osnova měla návrh půl procenta. Teprve finanční
výbor učinil toto usnesení na žádost
ministerstva financí, pana ministra Sontaga a na
návrh kol. Stivína. Učinil tak u vědomí,
že jest to možno. Proti půlprocentní sazbě
žádná z obchodních komor se nevyslovila.
Řeklo se sice: My nemůžeme hned z prvu přijíti
s ostrou sazbou, poněvadž bychom vyvolali hned z prvu
veliké defraudace daňové. Na druhé
straně se počítalo s tím, že
nepřenese se na konsumenta půl procenta, že
se cena bude zaokrouhlovati, že konsument zaplatí
více a že tudíž lze říci
1 procento, aniž by to mělo katastrofální
účinek, a to tím více, že Německo
má nejen jedno procento, nýbrž dokonce pět
procent zvláštních pro předměty
denní spotřeby, načež my jsme nepřistoupili.
Po dlouhých debatách a uvažování
finanční výbor se odhodlal k 1 procentu proto,
že pravil, když již takový obrovský
náklad státního aparátu a všech
podnikatelů vyvoláváme v život, ať
to stojí za to. Výsledkem byla sazba 1 procento.
Stát vybírá
tedy 1 procento, ponechávaje úplně osudu,
aby si to 1 procento, anebo jak to naroste, vybral od konsumentů
jak to dovede. (Posl. Sechtr: Já myslil podnikatele!)
Ano. (Posl. Sechtr: Ano, ale tomu osudu! Veselost.)
Zejména však stát
zakazuje podnikateli, aby daň zvláště
súčtoval. On jim nezakazuje ji přenésti,
oni mohou ceny zvýšiti, ale oni nesmějí
daň zvláště súčtovati.
O té otázce byly veliké spory v Německu
a veliké debaty ve finančním výboru.
Na jedné straně uznává se oprávněnost
toho, co praví obchodníci: "Proč nám
nechcete dovoliti tu daň súčtovati? Jak my
k tomu přijdeme, abychom to odium nesli u všech, kdož
u nás kupují, že cenu musíme zvýšiti
o tolik a tolik, aby na nás nadávali? Proč
nemůžeme napsati: "Cena jest tolik a tolik, daň
tolik a tolik, úhrnem tolik a tolik". - Ale rozhodoval
opačný interes státu, neboť kdyby to
bylo povoleno, tedy by tisícové a miliony lidí
denně kupujících si uvědomovali, že
tolik a tolik daní státu platí. V tom jest
veliká výhoda nepřímých daní,
že lidé platí, když kupují, že
nejsou si toho vědomi, že daň platí,
že platí, když mají právě
peníze, že splývá cena s daní,
že nejsou si její výše vědomi.
Kdybychom si při našich nepřímých
daních, konsumujíce pivo, cukr, tabák atd.,
byli denně vědomi, jakou součástku
ceny stojí to, co se nazývá daň, tak
bychom snad rozhořčením onemocněli
a ten státoobčanský poměr najisto
by nebyl podporován, kdyby si miliony denně to uvědomovaly.
V této době, když každý si troufá
na republiku přijíti, kritisovati a nadávati,
nebylo by jistě záhodno, abychom takovou zbraň
do rukou milionů dávali, a proto finanční
výbor nepřipustil zvláštní súčtování
této daně.
A jestliže připustil
její přesunutí, ptám se, co si mají
počíti ti, jichžto ceny, úplaty za dodávky
a výkony jsou vázány dnes zákonnými
normami? Ti jednoduše buď by musili zaplatiti daň
ze svého; súčtovati ji zvláště
nesmějí, maximální ceny nesmějí
překročovati, takže z vlastní kapsy
by ji musili platiti. Kdybychom ale připustili výjimku,
aby se daň súčtovala, pak by se nedala súčtovati
na ty malé zlomky, jak se prodává v drobném,
a proto finanční výbor vycházel z
jiného stanoviska, že zde bude jiná cesta lepší,
ne cesta zvláštního súčtování,
ale cesta zvláštní úpravy maximální
ceny. A vzhledem k tomu přijal resoluci, která zní:
"Vláda se vyzývá,
aby vzhledem k dani z převodu statků a z pracovních
úkonů podle tohoto zákona, kterážto
daň se nesmí zvláště súčtovati,
ač se dovoluje přesunouti ji, přiměřeně
upravila zákonné normy cenové, poněvadž
v případě zákonných cen nemají
podnikatelé možnost daň přesunouti".
Jak tato daň se bude vybírati,
jest různé u soukromníků a podnikatelů.
Já jako jednotlivec, když něco prodám,
co má cenu nad 500 K, tož musím o tom vystaviti
kvitanci povinnou a dáti ji svému kupci. Kdybych
jí nevystavil, vystavuji se trestným následkům.
Ale netoliko to. Ten kupec se musí starati, když něco
koupí nad 500 K, aby tu kvitanci měl, neboť
kdyby jí neměl, tak se vystavuje nebezpečí,
že musí kupní cenu zaplatiti podruhé.
Kdybych ho totiž u soudu žaloval, ač on zaplatil
kupní cenu, tak on u soudu nesmí mi namítati,
že zaplatil, nemůže-li se vykázati kvitancí.
Tato námitka jest vyloučena (Hlas: Co když
ji ztratí?) To může dokázati jakýmkoliv
způsobem, že daň zaplatil, ale musí
své kvitanční povinnosti učiniti zadost.
To znamená, že pokoutní obchod jen na tolik
se bude krýti proti této dani, pokud si lidé
budou vzájemně věřiti, ale když
si nebudou věřiti, jsou vystaveni nebezpečí
opětné žaloby o kupní cenu a budou se
míti na pozoru, aby daň zaplatili.
U podnikatele jest věc ta,
že bude zapisovati svou tržbu čtvrtletní
a roční a na konci roku podá fassi: Tolik
jsem stržil, 1 % činí tolik. Stát to
prozkoumá a dá mu výměr na daň
na základě tržby.
Ale poněvadž by tím
způsobem podnikatelé drželi peníze státní
po celý rok a stát musí ze svých kreditů
platiti úrok, jest pamatováno na dvě úchylky.
Pro rok 1921, když už budeme věděti, kolik
se platí daně za rok 1920, pak budou větší
podnikatelé, kteří 10.000 K daně odvedli
a stokrát tolik stržili, povinni, čtvrtletně
platiti zálohy v té výši, jak rok před
tím platili daně. Ale to všecko by nepomohlo
našemu ministru Sontágovi, poněvadž
teprve r. 1921 by se objevily výsledky této daně.
Abychom mohli jemu přispěti, aby se mohl těšiti
dříve z výnosu této daně, pojali
jsme ještě jedno ustanovení do tohoto zákona,
které praví, že velcí podnikatelé
budou odváděti již příštím
rokem tuto daň čtvrtletně. A podle čeho
se pozná, kdo jest velkým podnikatelem? Ten jest
velkým podnikatelem, kdo za první čtvrtletí
stržil 100.000 K. Kdo stržil 100.000 K, musí
to 1 % odvésti, a to netoliko v prvním, nýbrž
i v následujících čtvrtletích,
i kdyby později více stržil anebo méně
stržil, aniž by čekal daňový rozkaz.
Tím jest mechaničnost zavedena, poněvadž
jednoduše stát do března by nebyl s to, a neměl
by aparát zařízený na to, aby daňové
výměry vydával. (Posl. Sechtr: Což
když bude míti méně?) Tak se mu
to vrátí s 5 % od oné splátky, ve
které to překročil.
Přejdeme nyní k podrobným
předpisům daně přepychové.
To nejdůležitější
při dani přepychové jest seznam přepychových
předmětů. My jsme měli v té
příčině vzor jednak v Německu,
jednak ve Francii, my jsme - každý ještě
sám - snesli podle zápisů v domácnostech,
v bugdetech učitelských a pod. všechny možné
druhy předmětů a zkoumali, zda a do jaké
míry za přepych lze je považovati. Ten přepychový
seznam byl jistě dvakrát aneb třikrát
tak veliký jako seznam tento. Co jest vlastně přepych?
Přepych je něco relativního. My nazýváme
přepychem způsob spotřeby oproti spotřebě
jiné. (Hluk.)
Předseda:
Prosím o klid.
Zpravodaj Dr. Engliš
(pokračuje): My bychom mohli postaviti jistou normu
o tom, co jest potřeba absolutně nutná pro
existenci člověka, a tak bychom mohli udělati
hranici a říci, že co nad to jest, je přepych.
Ale můžeme ještě jinou hranici nalézti
a říci: Co jest spotřeba širokých
a středních vrstev, není přepychem;
co nad to jest, jest přepych. Na této hranici zastavil
se finanční výbor, ale byl si vědom
toho, že vlastně máme přepych dvojí:
přepych velkých důchodů a přepych
širokých mass. Jsou zde i jisté formy přepychu,
které se jeví u širokých mass, kterýžto
přepych není zrovna užitečný,
zvláště v nynější době,
a zdanění také zaslouží.
Nejobtížnější
byla otázka, jak formulovati, jak zachytiti předměty
přepychu. Vždyť přepych se nejeví
vždy jen v určitém druhu statků. Můžeme
říci, že auto je vždy přepychem,
velké nebo malé. Ale někdy jen v jisté
kvalitě jest přepych, a v jiné kvalitě
není. Jisté statky druhové jsou nezbytné
a jen v jistém kvalitním vypravení se objevují
přepychem. Jak tuto hranici zachytiti, bylo nejtěžším
problémem finančního výboru, neboť
jistá věc jest, že kvalitní hranicí
se nejlépe dá zachytiti cenou. Vyšší
kvalita, vyšší cena. Ale prosím! Cena
dnes, v době, ve které žijeme, kdy ceny jsou
v neustálém toku a změně! Je těžko
dnes navazovati charakter přepychu na cenu přepychových
předmětů.
Původní vládní
osnova, chtějíc se této nesnázi vyhnouti,
měla namnoze charakterisován přepych předválečnými
cenami.
Velectění pánové!
To jsme nemohli přijmouti, to je anachronismus. Kdo má
konstatovati tento rozdíl mezi cenou nynější
a mezi cenou předválečnou? Papírové
obleky se na příklad před válkou vůbec
nedělaly. Kdo může říci, jakou
to mělo tehdy cenu? (Hlas: Žádnou!)
My také nemohli jsme navázati na předválečnou
cenu. Proto jsme se snažili, odpoutati charakter přepychu
od ceny a nalézti vždy dle možnosti objektivné
znaky, dle nichž se to dá říci. Podařilo
se to u skla a jiných předmětů, dle
objektivních znaků, bez ohledu na cenu. Na příklad:
salon, klubovky; při obleku: fraky, smokinky podle jistých
objektivních známek; dále bylo vodítkem
pro nás, že právě tato přepychová
daň uloží živnostníkům největší
práci a největší oběti. Vůči
té všeobecné dani z převodu zůstává
každá přepychová daň luxusní,
ale ne luxusní, že luxus postihuje, nýbrž
že jest luxem mezi daněmi.
Vždycky přepychové
daně byly jen takovou dekorací, nevynesly mnoho,
ale aby se řeklo, že se zachycuje přepych.
Tato daň má opravdu něco vynésti,
má opravdu luxus postihnouti, avšak stát byl
by daleko více vytěžil, kdyby od toho luxu
upustil a zvýšil sazbu obecné daně přepychové.
Jen sociální důvody byly zde rozhodné.
Jsme si vědomi, že tím jsme způsobili,
že živnostník musí rozlišovati předměty
obecné a přepychové, zvláštní
seznamy, ohlášky, fassi vésti, že jest
to velké zatížení.
Pánové, mohli jsme
předstoupiti před obyvatelstvo s tak ohromnou generelní
spotřební daní a současně nezatížiti
přepychových předmětů sazbami
vyššími? Ale naopak zase toto vědomí,
že zatěžujeme všechny závody a podniky.
To nám velí, abychom při výběru
přepychových předmětů pomíjeli
nepatrnosti, drobnosti, které jsou sice přepychové,
ale které nemají velké ceny, jichž individuální
zápis za to nestojí, a byly by jen vexací
a obtěžováním. Následkem toho
mnozí živnostníci řeknou: ten seznam
vašich přepychových předmětů
daleko všechen možný luxus nepostihuje, nýbrž
jen část jeho. To byly důvody technické,
snaha po minimálním zatížení
podniků, která nás vedla k této restrikci
přepychových předmětů, jak
vám ji uvádím. Jistou změnu ještě
doporučím, aby tam byly vloženy za drahokamy
perle, aby knihovny nebyly považovány za přepychové
předměty bezpodmínečně. Ale
to jsou všechno detaily.