Národní shromáždění československé 1918 – 1920

V době drobného prodeje teprve bude zvýšena daň na přepychovou.

Jen výjimečně navazuje se přepychová daň u výrobce, na př. u skla z výrobní ceny se zaplatí 12 % a daň se přenese obchodem na konsumenta.

Jen výjimečně na hranicích při clu se vybere daň a přenese se obchodem na konsumenta.

Způsob vybírání daně jest zcela obdobný, jako při dani z obratu. I zde budou zvláštní záznamy sestavovány za čtvrtletní tržbu a bude se odváděti 10 % či 12 % státu způsobem, o kterém budeme ještě mluviti.

Velectění pánové, já jsem již řekl, že tato daň ze všech stran, jak můžeme se dívati, jest špatná a jen státní finance a jejich nouze může nás nutiti, abychom se odhodlali ji přece přijati. Uvažme jen po několika stránkách, jak mohou tyto dvě daně dohromady působiti. My musíme především je zkoumati po stránce spravedlnostní a tu musíme konstatovati, že ta daň sociálně spravedlivou není. Vždyť kolika procenty jednotlivé statky jsou zdaněny? Nahodile dle té okolnosti, kolika rukama přešel statek od prvovýrobce až k spotřebiteli. Čím delší jest cesta, tím více procent bude naskakovati, tím více se zdraží statek, čím kratší jest, tím bude menší zdanění. Ne tudíž, že by zasluhoval většího zdanění ten onen statek, nýbrž dle nahodilé okolnosti své cesty bude více anebo méně zdaněn. Daň ve své podstatě bude daní konsumní, spotřební, poněvadž ona sice se vybírá... (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím znova důtklivě o klid! Nestěžujte panu referentovi jeho úkol!

Zpravodaj posl. dr. Engliš (pokračuje): Ona sice se vybírá z tržby, avšak předpokládá se, že všichni podnikatelé daň tu dále v ceně přenesou. Také o tom ještě podrobně budeme mluviti. Ona postihne celý konsum, každého jednotlivce a sice u každého statku tolika procenty, kolika podniky statek přešel od prvovýroby. Tato daň jest dále proporcionelní; na rozdíl od daní spotřebních, daně pivní, uhelné a jiné, jest to daň generální. Já se mohu vyhnouti dani z piva, když si řeknu, že nebudu píti piva a nebudu tedy platiti daň, ale něco jiného je to u konsumenta při této dani. Když se vyhnu jednomu, skočím do druhého, poněvadž veškeré statky jsou dani z převodu podrobeny. Jako proporcionelní jest tato daň nespravedlivá, poněvadž stejným procentem zatěžuje konsum nejmenší jako největší. Jestliže stojím se stanoviska spravedlnosti na stanovisku daňové progresivity, pak jest každá proporcionelní daň nespravedlivou. Progresivita spočívá v tom, že větší důchod nechceme pouze většími ciframi zdaniti, nýbrž i větším procentem a, bude-li tu stejné procento zdanění, máme zde nespravedlivou daň a ona část velikých důchodů, které se vůbec nekonsumují, ta této dani ujde. Jest jen jistě korrektivem jejím, že připojujeme na přepychovou spotřebu větší procento a daň luxusní.

Jaký tudíž bude míti ta daň vliv na spotřebu? Pro každého, kdo žije z pevného důchodu, když se zdraží vše, - a já počítám, že vše zdraží se tím způsobem pro počátek o 4 - 5 procent všech životních potřeb - přirozeně za svůj důchod si bude moci koupiti méně a musí méně spotřebovati. Zdražení má tentýž účinek, jako snížení důchodu.

Principielně soukromá spotřeba musí klesnouti. Pouze o míře může býti spor, ale jestliže začne klesati spotřeba, začne se i posunovati. Vezměte si velký a malý důchod a ptejte se, jaký rozdíl jeví se ve spotřebě. Čím menší jest důchod, tím větší procento pohlcuje strava a, čím větší jest důchod, tím menší procento pohlcuje strava. S klesajícím důchodem roste a se stoupajícím důchodem klesá procento na stravu.

I v jiném směru bychom mohli nalézti takový posun; když klesá neb stoupá důchod, tudíž klesá neb stoupá cena, která musí míti v zápětí i posun v konsumu.

Přirozeno, že poptávka po statcích musí na druhé straně vyvolati jisté posuny na straně výroby. Nemusí výroba klesnouti, - my to neočekáváme, nýbrž očekáváme opak, - ani tím, že budou soukromé domácnosti méně potřebovati, poněvadž stát toho, co vydání, použije ke koupi pro své zřízence a úředníky, ale jednu věc musíme zdůrazniti: výrobnost tato daně nepodporuje, nýbrž působí proti výrobě, poněvadž nás ve všech podnicích, živnostech a průmyslu zatíží neproduktivní prací, komplikovaným vedením knih a záznamy, tedy neproduktivní prací jen za účelem daňové kontroly. Musíme si býti vědomi, že vystavíme všecky podniky dvěma obtížím. Jedna spočívá v tom, že se jim ukládají záznamy, a ta druhá spočívá v tom, že je vystavíme nebezpečí v tom směru, že stát řekne: Přesuňte si tu daň na konsumenty, jen mně ji odveďte a dělejte si co chcete. Podaří-li se vám to, ať obecenstvo má na vás zlost a ne na stát. Tedy tomu nebezpečí vystavujeme všecky tyto podnikatele, jak zde jsou. Tisíce a tisíce nových sil bude zaměstnáno vedením knih a větší závod bude museti k tomu míti nové síly. To jsou výdaje a práce neproduktivní.

Velectění pánové, účinky nepříznivé bychom našli i na oběhu statků, neboť, jestliže musíme si přáti se stanoviska národohospodářského, aby statky obíhaly s místa nedokonalého na místo lepšího upotřebení a jestliže tím celý oběh statků jest vysvětlen a tím se dosahuje nejlepšího využitkování všeho, co máme zde, tedy každá daň, která nás trestá za posun statků, která ztěžuje oběh, musí působiti opačně, t. j. protiproduktivně v tomto smyslu. Vznikne snaha, abychom se vyhnuli této pokutě za oběh. To může způsobiti, že konsument bude hledati bezprostředně přičlenění k výrobci, aby jednotlivým procentům na této řadě mezi výrobcem a spotřebitelem ležícím se vyhnul. Jest nebezpečí, že výroba, která jest rozdělena v podniky, bude se koncentrovati v obrovský podnik. Uvažte, máme-li na jedné straně přádelny, tkalcovny, apretury v různých podnicích, a na druhé straně máme-li jeden podnik, který to vše sdružuje, tam od podniku k podniku by se platila daň z převodu a zde od závodu k závodu daň by se neplatila, byla by tudíž výhodná dělba práce ve velkých podnicích oproti dělbě práce v rozdělených podnicích. Daň by vedla ke koncentraci. To jedno procento, které se platí, není dosti silným k tomu, aby pronikavé změny dovedlo zavésti, ale v zákoně jest pamatováno jistými opatřeními proti tomu, jak o tom budeme ještě mluviti. Že tato daň jako oběhová pro normální dobu není udržitelná, chci illustrovati na příkladě.

Kdo koupí zlato, musí platiti 10 % jeho ceny, poněvadž je zlato přepychovým kovem. V míru při zlaté měně to nebylo možno. Při zlaté měně měl každý možnost a právo, kov donésti do mincovny a mincovna musila mu raziti z kilogramu zlata 3280 korun v kusech po 10 a 20 korunách za nepatrný poplatek, a každý měl právo a možnost, vzíti mince z oběhu, rozpustiti je a získati zlato. Tenkrát každý zlatník si pomáhal tím, že tavil mince. Kdo pak by platil 10 % přepychové daně při nákupu zlata, měl-li možnost vzíti z oběhu mince a je rozpustiti? Již z toho vidíte, že tato daň není myslitelna pro normální dobu, že jest myslitelna pouze v nynějších poměrech, ve kterých žijeme, jak ještě řekneme.

Velectění pánové! To zdražení a jeho posun, o němž jsem mluvil, by mohlo míti v zápětí dále to, že právě nejnižší důchody by se vzepřely proti tomu novému tlaku, že by tato daň, tlak na konsum, mohla vyvolati další sociální zápasy o důchod. Toto nebezpečí jest opravdu veliké a, kdyby neustalo, tedy bychom se pak dožili toho, že ceny by nestouply pouze o daň, nýbrž že následkem zápasu o důchod by stouply mnohem více, že by následkem toho zase kupní síla peněžní jednotky se zmenšila, naše měnová jednotka by se zhoršila. V zájmu naší měny musíme si přáti co nejrychlejší stabilisace. Nemůžeme dnes napravovati peněžní jednotku, ale musíme si přáti, abychom se nevrhli do nedozírna. Musíme konečně způsobiti to "dost". Další zvýšení cen, důchodu, mezd, výnosu se musí držeti, aby nešlo nahoru. Dnes nemáme pro to žádné hráze. V míru měl stát věci tyto aspoň částečně pevně v rukou tím, že velikou část obíhajících peněz měl zavěšenu a vydánu pouze na základě krátkodobých směnek a diskontu. V míru před válkou měli jsme necelé 2¹/₃ miliardy korun v oběhu v celém Rakousku; z toho 800 milionů bankovek, které obíhaly na krátkodobé směnky. Kdyby banka byla řekla: "ne", během 3 měsíců byly by splynuly zpátky a nešly vůbec ven; anebo ona mohla zdvihnout tu přehradu a říci: "půjčuji na 5, na 6, na 7, jinak nepůjčím" a tím vyplynuly a stahovaly se bankovky podle její regulace diskontem ven na tolik, kolik bylo třeba. V mírových poměrech nebylo prostě možno, aby libovolně stoupala hospodářská čísla, nebylo možno, aby najednou bylo povoleno všem 50 až 100 % zvýšení mezd, poněvadž to musí míti v zápětí stoupání cen, a nebylo možno libovolné stoupání cen, poněvadž bychom byli nakupovali za zlato v cizině, zlato vyváželi, ceny nebyly by se udržely. Banka by musila ztížiti výdej peněz, byla by znemožnila povolení rostoucích číslic.

Dnes máme v oběhu 6 miliard bankovek; 2 miliardy leží doma, jsou thesaurovány. Máme nadbytek peněz, více než potřebujeme. Stát na ten oběh nemá žádného vlivu. Bankovní úřad ministerstva financí má sice také směnky, má jich ale jen za 70 milionů. To nehraje žádnou roli při 6 miliardách. Stát nemá tudíž docela žádného vlivu na upevnění peněžní jednotky a proto jest naprosto nutno, při nejbližší majetkové dani stáhnouti domů 2 miliardy definitivně, stáhnouti třetí miliardu a připustiti ji cestou bankovního úřadu na diskont ven. My zkrátka potřebujeme reformu správy peněz a bylo by žádoucí, aby již při této dani byla tato reforma správy peněz provedena, aby nemohla tato daň rozpoutati nové zápasy o důchod a vésti k znehodnocení peněžní jednotky. A jestliže jsem byl dosud nucen neustále mluviti proti této dani, dovolte abych řekl něco na její omluvu. K omluvě mohu uvésti jen a jedině účinky finanční. Ta daň jest proto dobrá, poněvadž vynese více, než všechny ostatní a všechny přímé daně dohromady. Počítám, že vynese asi 700 - 800 milionů korun, arci ne v příštím roce, jak ještě uvedu, ale v přespříštím roce, až se dostane do plného proudu, neboť výnos příštího roku vplyne úplně do státní pokladny teprve v přespříštím roce. My jsme sice učinili jistá opatření za tím účelem, aby již příštím rokem ministr financí se mohl těšiti z jejího připlývání po jednotlivých čtvrtletích, ale úplným obnosem ještě ne.

Dále, jestliže takovou daň vůbec chceme a můžeme zavésti, pak jest to jedině v době, ve které žijeme, v době totiž, kdy jsou v neustálém velkém kolísání všechna hospodářská čísla a zvláště všechny ceny. Dnes jsme tak zvyklí na to stoupání cen, že si povídáme, když ještě budou o čtyři procenta zvýšeny ceny, také nás to neusmrtí, také to sneseme. Kdybychom v míru byli přišli s nějakým zvýšením o haléř! Víte, jaký zápas se vedl při zvýšení ceny sklenice piva o haléř. Počítáme s psychologií, že dnes při těch proměnlivých poměrech daň tato se snese.

Ještě něco na její omluvu. Se stanoviska finančního očekáváme, že se touto daní získá pro stát teprve kontrolní substrát veliké ceny pro daně jiné. Stát by nepotřeboval tolik daní, kdyby se tolik nekradlo. (Výborně! Tak jest!) Jedni pánové myslí na krádež ve státě, já na okrádání státu. Když někdo dnes okrádá stát, říkáme, že to dělá jako ve starém Rakousku. Tam to bylo cností, okrádat stát a tam to bylo chloubou, když někdo řekl, že fatoval méně, nebo že podařilo se mu stát obalamutit. Musíme založit zcela nový poměr občanů ke státu a býti si vědomi, že když podvádíme stát, jest to stejné, jako když podvádíme svého bližního, neb kterýkoliv spolek.

Pokud tato zásada berní morálky u nás nezmizí, budou naše finance vždy u nás pokulhávati. Jedině následkem nedostatku berní morálky jsme nuceni k takovým daním. Kdybychom to chtěli spraviti daní z příjmů, musili bychom vzíti 100 % onoho příjmu, který lidé vůbec přiznávají, poněvadž jen nepatrný zlomek skutečných příjmů se přiznává. Proto ta veliká komplikace daňového systému a proto musí přicházet stát s takovými předlohami, jaká jest tato zde.

Velectění pánové! Podívejme se nyní podrobně na ustanovení obojí daně, jedné po druhé. Především daň z převodu statků a z pracovních výkonů. Pravil jsem, že jí podléhají veškeré převody, řekněme tržba roční všech podnikatelů za převody, dodávky a výkony - jednu věc chci říci předem: ne za letošní dodávky, které příštím rokem se budou platit. Původní vládní osnova říkala: já zdaňuji úplaty za dodávky. Finanční výbor zdanil dodávky, ne tudíž, když úplata spadne pod zákon, jest zdaněna, nýbrž když dodávka spadne pod zákon, jest zdaněna, takže dodávky loňské, placené příštím rokem, dani nepodléhají. Dani té jsou podrobeny řetězové obchody, poněvadž nezáleží na tom, jestliže statek byl skutečně odevzdán, nebo jen právně a obchodně. Původní vládní osnova měla předpisy skoro na ochranu řetězového obchodu, neboť žádala, aby ony převody mezi obchodníky, které nejsou provázeny odevzdáním předmětu, byly zdaněny jen 1‰. Finanční výbor nepřistoupil k tomu náhledu a řekl, že není žádného důvodu, aby řetězový obchod byl jakýmkoliv způsobem podporován.

Nyní vraťme se ještě k vysvětlení předmětu daně k tomu, co jsem řekl dříve o nerovnoměrnosti, jestliže jest dělba práce prováděna mezi podniky, či je-li prováděna jen mezi jednotlivými závody téhož podniku, tedy na př. mezi přádelnami, tkalcovnami, barvírnami v podnicích na jedné straně a na druhé straně v jednom ohromném podniku v různých závodech.

Bylo by nespravedlivé, kdyby bavlna v rozmanitých fasích svého zpracování, pokud jde o různé podniky, podléhala zdanění, ale pokud jde o závody v témž podniku, nikoli, neboť by to muselo vésti ke koncentraci, nebo aspoň k tendenci koncentrace. Jsou zde jisté tendence koncentrační, dané hospodářským životem, ale abychom my je i touto daní podporovali, není zajisté jejím účelem. Nuže, přišlo se na myšlenku, zdaniti i dodávky mezi závody téhož podniku. Arciť nejsou tyto dodávky úplatné, vždyť běží o dodávky u téhož podniku, ale úplata se předpokládá, úplata se finguje a zdanění se provádí.

Vážení přátelé! Toto ustanovení bylo také v německém zákonu z roku 1916, ale německá říše do reformního návrhu ho již vůbec nepojala, a to proto ho nepojala, poněvadž naráží na technické neobyčejně veliké obtíže. A já mohu říci, že pro svou osobu jsem přesvědčen, že ty obtíže budou u nás zde též. My však ve finančním výboru jsme naprosto neměli času, abychom se vyšetřením u hospodářských organisací přesvědčili, zdali a do jaké míry bylo by možno podobné zdanění provésti. My jsme pouze pociťovali potřebu, k vůli rozměrnosti zdanění takové ustanovení do zákona dáti, ale poněvadž o jeho pravidelnosti nejsme předem přesvědčeni, řekli jsme: Toto zdanění bude platiti toliko tenkrát, až vláda nařízením to ustanoví. Vláda nyní tudíž má v ruce vyšetřiti u obchodních komor, hospodářských organisací a jinde, je-li to zdanění proveditelné, po případě jen pro jednotlivá odvětví a v jistých mezích, a bude moci říci: "Platí to" anebo "Neplatí to", což znamená vlastně, že neřekne vůbec nic. Tedy, jak jsem řekl, úmysl zde byl, chrániti dělbu práce mezi podniky oproti dělbě práce mezi závody. Zcela obdobný případ může arci nastati tenkrát, má-li týž podnikatel více podniků, na př. má-li velkostatkář velkostatek s cukrovarem, lihovarem nebo pivovarem, do kterého dováží a dodává vlastní své suroviny, takže by byl ve výhodě oproti cukrovarům, lihovarům a pivovarům, které pracují s výrobky kupovanými.

Důležitá věc je fikce, kterou zákon provádí o dodávkách podniků do domácnosti. Tržba má býti zdaněna, zákon však praví, že zdaněno jest i dodávání předmětů z vlastního podniku do domácnosti. To vyplývá z úvahy, že daň tato ve své podstatě je přece daní spotřební, že konec konců má postihnouti spotřebu každého člověka, takže by v nevýhodě byli všichni ti, kdo celou svou spotřebu kupují, proti těm, kdo část své spotřeby berou z vlastního podniku, tedy výhodu podnikatelů proti gážistům a dělníkům. Ale i mezi podniky je velký rozdíl, poněvadž papírnický závod jen poměrně málo statků do roka dá do domácnosti podnikatelovy, kdežto rolnictví dává do domácnosti největší část potravin, a z té příčiny finanční výbor se usnesl říci, že dodávka podniku pro domácnost je tak, jako prodej, a podléhá témuž zdanění. Žádných zásadních námitek proti této zásadě nebylo a nemohlo býti, kromě námitky finančně technické, že bude těžko případy ty, zvláště na venkově, kontrolovati, ale najdou se již jisté metody, jisté paušály a dohody, kterých se již dnes používá při dani z příjmu, aby také tento způsob konsumu byl zdaněn.

Kdybychom počítali jen 1 %, ještě zemědělství je jistě ve velké výhodě, když bude platit 1 % ze svých vlastních potravin, poněvadž my, kteří žijeme ve městech, budeme platit 3, 4, 5 % z těchto potravin, jak procházely rukama výrobců a obchodníků k nám. Toto 1 % bude činit asi 60 milionů do roka a nebylo možno upustit od krytí těchto dávek podniků pro vlastní domácnost v zákoně.

To je princip. Nyní arciť obsahuje zákon celou řadu vyjmutí a osvobození, jak je můžete čísti v § 4.

K § 2. bych řekl jenom poznámku jako návrh doplňovací. Tam se mluví o prodeji předmětů nebo práv, která jsou předmětem obchodu, arciť která nejsou předměty zápisu do knih. K tomu bude příslušný návrh finančního výboru.

Pokud běží o výjimky, o vyjmutí takových předmětů, které dani nepodléhají, dovolím si k tomu jen několik poznámek. Především oproti vládní osnově finanční výbor některá osvobození škrtl. Tak škrtl osvobození tak zvaných vyšších uměleckých výkonů, ale neračte imputovati finančnímu výboru zlý úmysl a neúctu nebo nelásku k umění. On vycházel ze stanoviska, že příležitostné výkony nepodnikatelů vůbec dani nepodléhají. Dani podléhají jen výkony podniků. Pokud se bude umělecký výkon opravdu po podnikatelsku provozovat, pak není tím uměním vyššího rázu a není opravdu důvodu k osvobození a, pokud bude příležitostným, skutečně uměleckým výkonem, je daně prost. Finanční výbor oproti vládní osnově škrtl hranici, která tam dříve byla, že malé podniky s tržbou do 4000 korun ročně jsou vyjmuty z té daně, že nemají ze své tržby platit 1 % daně, ale prosím zase, pánové, abyste neimputovali finančnímu výboru snad nepřátelství k malým podnikům, nedostatek sociálního cítění, poněvadž toto ustanovení nebylo ve vládní osnově proto, aby bylo pomáháno malým živnostníkům; vždyť oni nemají tu daň platit ze svého, oni ji mají přenésti na spotřebitele, - vždyť je to daň spotřební ve své podstatě - nýbrž proto, poněvadž se mělo za to, že vybírání této daně u těch nejmenších podniků bude spojeno s velikými kontrolně-technickými obtížemi.