Přecházíme tedy
od individuelní smlouvy pracovní, kterou v podstatě
diktoval hospodářsky silnější
podnikatel, přes kolektivní smlouvy, jež sjednávaly
strany samy, neustále připravené na výluku
a stávku, do nové fáse a dospíváme
k soudní úpravě pracovních poměrů.
Opouštíme i na poli hospodářském
dobu, která, neznajíc zákonných institucí
pro úpravu pracovního poměru, byla nucena,
utíkati se k hospodářskému pěstnímu
právu, a dostáváme se do epochy, která
vytvořila si potřebnou instituci a zříká
se proto pěstního práva. Když soudy
se vžily, žádnému normálnímu
člověku v civilisované společnosti
ani nenapadne, spory, které nyní možno vyříditi
dohodou, vyřizovati jinak, než před soudem;
jsem přesvědčen, jakmile se vžije tato
nová instituce, že bude oběma stranami považováno
za samozřejmé, že tato instituce bude rozhodovati
o pracovním poměru, když nebude možno
docíliti dohody.
Přiznávám se,
že jsem si tuto osnovu představoval jinak. Pracuji
na osnově zákona o úpravě pracovního
poměru vůbec, nebylo mne však dosud možno,
tuto osnovu s veřejnosti sděliti. Nechci rozhodovati,
zda tato osnova není ještě pro veřejnost
zralá, nebo zda naše poměry nejsou ještě
zralé pro obsah osnovy. Nerad jsem vytrhoval z celku tuto
část, ale byl jsem k tomuto kroku donucen, když
stávkou úřednictva v kovodělném
průmyslu hrozilo velké nebezpečí pro
celý náš hospodářský život
a když dohody stran nebylo možno ani za sprostředkovací
činnosti ministerstva sociální péče
docíliti. Když však se tak již stalo, soudím,
že činnost rozhodčích komisí
brzy se rozšíří, zejména přijme-li
Nár. shromáždění osnovu zákona
o domácké práci, jež byla již ve
výboru sociálně-politickém schválena
a jež bude v nejbližších dnech plenu Nár.
shromáždění předložena.
Má-li však, sl. Nár.
shromáždění, nová instituce nabýti
významu, který od ní očekáváme,
jest zapotřebí, aby obě strany, zaměstnavatelé
i zaměstnanci, uznali, že je, nehledíc ani
k státnímu celku a k národohospodářství
celkovému, pro obě strany výhodnější,
aby vyřizovaly své spory před takovýmito
nestrannými soudy, než aby je vyřizovaly nějakým
stavem pěstního práva. K tomu bude, soudím,
především zapotřebí, aby vyjasnily
si svůj poměr k nové instituci odborové
organisace dělnické.
K odborovým svazům
je v poslední době obrácena zvýšená
pozornost veřejnosti, protože dostaly se spory odborových
organisací do ohniska vnitropolitické situace. Já
soudím, pánové, že ujasnění
poměru odborových organisací k instituci
rozhodčích komisí bylo by způsobilé,
rozřešit i nynější konflikt, který
v odborových organisacích vzplanul, a že ujasnění
tohoto poměru znamená také ujasnění
o postavení odborových organisací v nynější
době vůbec.
Já jsem jistě poslední,
který by nechápal význam odborových
organisací a který by snad význam odbor.
organisací a jejich činnost podceňoval. Rozhlédnete-li
se dnes kolem sebe nejen ve svém nejbližším
okolí, nýbrž po celém civilisovaném
světě, najdete všade dělníky,
kteří řídí statisícové
odborové organisace, shledáte se s jinými
dělníky, kteří spravují, a
sice znamenitě spravují ve prospěch celku
družstevní instituce s mnoha milionovými obraty.
Shledáte jinde dělníky, kteří
zasedají v zákonodárných sborech a
zaujímají tam místa jistě nikoli podřadná
a poslední, dělníky, kteří
zaujímají místa přímo na křeslech
vládních a kteří řídí
politiku celého státu.
Pánové, porovnejte
s těmito dnešními dělníky dělníka,
jak pro naše poměry jej vylíčil náš
sněmovní kolega p. prof. Horáček
ve své záslužné práci "O
počátcích dělnického hnutí
v Čechách". Doba, kterou v tomto spise líčí,
jest od nás vzdálena nějakých 50,
60, 70 let, tedy časový prostor, který docela
nic neznamená v životě mas a v životě
národů. Že pak v tak krátké době
bylo možno dělníka tak od základů
přetvořiti, že bylo možno ze tvora, jak
ho líčí prof. Horáček,
vytvořiti dělníka dnes typického,
to je právě zásluhou odborových organisací,
které právem mohou se nazývati páteří
dělnického hnutí. Odborové organisace
dělnické - o tom není sporu - byly svého
času jediným prostředkem, kterým dělnictvo
mohlo zlepšiti své postavení a kterým
se mohlo povznésti ve všech směrech. Kdyby
nebylo bývalo odborových organisací, nebyla
by dělnictvu pomohla žádná filantropie
sebe lépe smýšlejícího podnikatele
(Výborně!), kdyby nebylo dělnických
odborových organisací, bylo by dělnictvo
jako třída nezbytně klesalo hmotně
a sociálně a byli by se z dělnictva vytvořili
oni podzemní tvorové, které líčí
Wells v jednom ze svých známých románů.
Odborové organisace to byly, které dopomohly dělnictvu
ke vzduchu a slunci, které z něho vytvořily
teprve kulturního člověka; největší
zásluhou XIX. století, zejména jeho konce,
je právě toto povznesení dělnické
třídy. (Výborně!)
Úspěchů, jakých
odborové organisace na celé čáře
se domohly, nedomohly se, jak jsem již řekl, žádnou
filantropií, nýbrž domohly se jich tuhou prací
a fakticky neustálým zápasem. Každý
halíř, o který byla zvýšena mzda,
dříve naprosto nestačící na
živoření, musel býti vybojován;
každá minuta, o kterou byla zkrácena pracovní
doba, dříve nekonečná, musela býti
vybojována (Výborně!). Jest proto
psychologicky docela pochopitelno, že odborové organisace
nabyly velmi bojovného rázu, že se u jejich
činovníků vytvořila myšlenková
konstrukce, zařízená právě
na tuto bojovnou činnost.
Odborové organisace měly
za úkol, zorganisovati dělnickou třídu,
poskytnouti potřebné opory politickým akcím
dělnické třídy a dopomoci dělnické
třídě k místu na slunci. Tento účel,
myslím, že dělnické odborové
organisace v čestné míře, v plné
míře již splnily. Odborové organisace
dopomohly dělnictvu k politické moci v době,
kdy válka a tíseň jí způsobená
na druhé straně ukázala nad slunce jasněji
význam práce. Tím pak, že dělnictvo
dosáhlo politické moci, jaká odpovídá
jeho počtu, stal se stát spoluvlastnictvím
dělnictva a hospodářství státní
stalo se součástí vlastního hospodářství
dělnictva. Dělnická třída má
dnes docela jiný zájem na hospodářství
celkovém, nežli měla ještě přímo
před několika měsíci. Dělnická
třída má dnes zájem na zdárném
hospodářství, nejen jako třída,
která z práce žije, nýbrž i jako
třída, která spoluovládá stát,
která přejímá a nese vědomě
spoluzodpovědnost za stát. Zdar tohoto hospodářství
však předpokládá, že vývoj
jeho nebude vydán poruchám; aby jim pak nebyl vydán,
k tomu jest třeba, aby pracovní poměr, nemůže-li
býti upraven dohodou, nebyl vyrovnáván zápasem
a bojem, nýbrž aby byl vyrovnáván rozsudkem
instituce nejpovolanější. Já jsem si
toho vědom, že, když tato instituce zevšeobecní,
přesune se tím těžiště činnosti
odborových organisací, které pozbudou svého
bojovného rázu. Jest přirozeno, že tento
stav nemůže zůstati bez vlivu na vnitřní
strukturu odborových organisací, že nemůže
zůstati bez vlivu na methody jejich pracovní činnosti
i na psychu odborářů. Máme-li tyto
perspektivy před očima, nabudeme jistě potřebné
distance od události dne a vzchopíme se k chladnějšímu
a klidnějšímu posuzování jejich.
Jako každý soud má za následek klid
mezi stranami, i když strany nejsou s rozsudkem spokojeny,
tak doufám, že i tato instituce, o které nepochybuji,
že se velmi dobře osvědčí, sice
možná v počátcích své
činnosti neuspokojí ani zaměstnavatele, ani
zaměstnance, ale přispěje k uklidnění
na obou stranách, k uklidnění našeho
celého státního života a tím
vykoná dílo, které já aspoň
od ní očekávám. (Výborně!
Potlesk!)
Místopředseda posl.
Konečný: Debata je skončena.
Přeje si snad pan zpravodaj doslovu?
Poněvadž si pan zpravodaj
slova nepřeje, přistoupíme k hlasování.
Prosím pány, aby zaujali svá místa.
(Děje se.) Dám o projednávané
zprávě hlasovati tímto pořadem: Nejprve
o §§ 1.-13. podle návrhu výboru sociálně-politického,
pak o § 14. podle návrhu sociálně-politického,
doplněného návrhem dr. Matouška
v tomto znění:
"Ministr sociální
péče se zmocňuje, aby v dohodě se
súčastněnými ministry rozšířil
nařízením působnost tohoto zákona
"od případu k případu"
i na spory, které by v budoucnu vznikly ze služebního
poměru mezi zaměstnavateli a zřízenci
v kovodělném průmyslu".
Bude-li tento návrh zamítnut,
bude hlasováno podle návrhu sociálně-politického
výboru.
Konečně o §§
15.-16. a nadpisu zákona podle návrhu sociálně-politického
výboru.
Jest proti tomuto způsobu,
mnou navrženému, nějaká námitka?
(Nebyla).
Budeme tedy pokračovati, jak
jsem naznačil. Prosím ony pány členy
N. S., kteří souhlasí s §§ 1.-13.,
podle návrhu sociálně-politického
výboru, aby povstali se svých míst. (Děje
se.) To je většina, §§ 1.-13. podle
zprávy výboru sociálně-politického
jsou schváleny.
Dám teď hlasovati o §
14. podle návrhu sociálně-politického
výboru doplněného návrhem dra Matouška,
jejž jsem před chvíli právě byl
přečetl. Kdo souhlasí s § 14., jak jest
ve zprávě výborové, doplněným
návrhem p. dra Matouška, prosím, aby
povstal se svého místa. (Děje se.)
To jest většina. I § 14. se schvaluje.
Konečně prosím
ony pány, kteří souhlasí s §§
15.-16. podle zprávy výboru sociálně-politického,
jakož i s nadpisem zákona, aby povstali se svých
míst. (Děje se.) To jest většina.
§§ 15. a 16., jakož i nadpis zákona podle
zprávy výboru sociálně-politického
se schvalují. Tím jest tato osnova vyřízena
v prvém čtení.
Přeje si pan zpravodaj slova
k textovým změnám? Ne. Přistoupíme
k hlasování v druhém čtení
o této zprávě.
Kdo souhlasí se zákonem
sociálně-politického výboru, právě
v prvém čtení přijatým, také
ve druhém čtení, prosím, aby
povstal se svého místa. (Děje se.)
Návrh ten je v druhém
čtení přijat a tím je tento bod
denního pořádku vyřízen a přistoupíme
k následujícímu bodu denního pořádku,
jímž jest.
2. zpráva ústavního
výboru o vládním návrhu zákona
(tisk č. 1401),
kterým se zřizuje kancelář presidenta
republiky československé (tisk 1940).
Zpravodajem jest občan dr.
Bouček, uděluji mu slovo.
Zpravodaj dr. Bouček:
Slavné Nár. shromáždění!
Dovozovati nutnost kanceláře
presidenta republiky. . .
Místopředseda Konečný
(zvoní): Prosím o klid!
Zpravodaj dr. Bouček
(pokračuje) potřebí není, ale jde
o složení kanceláře. Zřizujeme
jednotnou kancelář presidenta republiky a činíme
tak podle textu zákona zcela vědomě a úmyslně.
Tato jednotná kancelář má míti
2 oddělení, civilní a vojenské. Úmysl
jest ten, aby nemohlo si vojenské oddělení
kanceláře presidenta republiky osvojovati právo,
pokládati sebe za nějakou samostatnou kancelář,
která by mohla jednati docela o své újmě.
Takovéto tendence se projevovaly, ale já bych zdůraznil,
že ne snad právě tím členem tohoto
vojenského oddělení, kterého bychom
mohli pokládati za šéfa jeho, ale se strany
orgánů jemu podřízených takovéto
tendence byly zřejmy. Musí si tedy i členové
tohoto vojenského oddělení kabinetní
kanceláře uvědomiti, že jsou podrobeni
přednostovi této jednotné kanceláře,
že jsou mu ve všem podřízeni a povinni,
příkazům jeho se podrobiti. To jest jedna
věc.
Druhá věc je tato:
V čele kanceláře kabinetní jest přednosta
její. Nynější přednosta má
titul kancléřský, a právě tento
titul, ale pak jistě vynikající osobnost
nynějšího přednosty kanceláře
zavdaly příčinu k určitým pochybnostem.
Jednání ústavního výboru neslo
se za jedním cílem: aby v kabinetní kanceláři,
zejména v osobě kancléřově,
nevznikla nějaká vedlejší vláda.
Zodpověden za řízení státu
jest předseda ministerstva s odbornými ministry
a vedle toho nemůžeme a nesmíme strpěti
žádné vlády vedlejší. (Výborně!)
Řekl jsem již, že
právě praeponderantní osoba jistě
velice ušlechtilé povahy dra Šámala
zavdala příčinu k tomu, že jsme uvažovali,
jaké má býti postavení přednosty
této kanceláře. Pokládám titul
kancléřský, který mu byl udělen,
za osobní vyznamenání, při kterém
jistě bylo přihlíženo k činnosti,
kterou vyvinul za války, a která jistě vyžaduje
k jeho osobě naprosté úcty a vážnosti.
Ale jeho nástupce nemusí míti toto postavení,
a snad, jak dovodím, možná, že ho ani
nebude moci míti.
Musíme si uvědomiti
jedno: nynější kancléř vystupuje
při různých státních aktech.
Dočetli jsme se na př. v novinách, že
je přítomen přijímání
vyslanců. Tu nám musila vzniknouti pochybnost o
tom, jestli právě tato účast nenaznačuje,
že přednosta kabinetní kanceláře
byl by politickou osobností, která by měla
určitý vliv na některé akty státní.
A konečně nemohli jsme se uzavříti
jednomu přesvědčení: že denní
styk přednosty kanceláře umožňuje
přece, aby určitý vliv na rozhodování
presidenta republiky sobě osvojil. Může to
býti tím způsobem, jak přednáší
některé věci, může to býti
způsob, jak podrobnosti zdůrazňuje nebo snad
potlačuje. Může se tedy p. presidentu republiky
dostati zkreslený obraz těch věcí,
o kterých se mu přednáší. Vznikly
různé návrhy, nemá-li přednosta
kanceláře prostě odstupovati s každou
vládou, neboť přednostovi ministerstva nemůže
být lhostejno, kdo je právě v takovém
bezprostředním denním styku s presidentem.
Rozumí se samo sebou také, že na všechen
způsob přednosta kanceláře odstoupí,
bude-li si toho přáti některý novy
president, nástupce nynějšího presidenta.
A tu již jsme měli určité zjevy z jiných
států, ve státech s velmi jemně vyvinutým
smyslem ústavním jako je právě Anglie.
Bylo to tak v letech 40tých století XIX., kdy odstoupila
vláda liberální a povolán byl královnou
Wallpole, aby sestavil ministerstvo konservativní. V okolí
královnině byly dvorní dámy z kruhů
liberálních, a tu Wallpole, když sestavoval
ministerstvo, položil požadavek, že tyto dvorní
dámy musí odstoupiti a že musí se do
blízkosti královniny dostati dvorní dámy
z kruhů konservativních, a odůvodnil to tím,
že nemůže trpěti, aby s královnou
v denním styku byly a stále na ni působily
se svých hledisk příslušnice aristokracie
liberální. Královna nechtěla se podrobiti
tomuto požadavku a Wallpolovi prostě odepřela
svolení, ministerstvo sestaviti. Královna zřejmě
pod vlivem těchto kruhů kolem sebe pověřila
liberálního ministra, tuším Russela,
aby sestavil nové ministerstvo liberální.
Ale poněvadž většina parlamentu byla proti
tomu, královně nezbylo, než aby sáhla
zase k ministru representantu většiny sněmovní
a tu došlo na tento kompromis: královna vyprosila
si, aby jedna z těchto dam, která jí byla
nejmilejší, zůstala v jejím okolí.
Jest viděti, jak citliví jsou Angličané,
i také v tomto směru nechtějí, aby
na representanta jejich státu bylo působeno takovými
vlivy vedlejšími.
Informace, kterých se nám
dostalo o postavení přednosty kanceláře,
jsou ty, že nemá naprosto žádné
funkce politické, že není ničím
jiným, než vykonavatelem vůle páně
presidentovy, a já od muže tak loyálního,
jako jest kolega Šámal, když takovéto
informace dostanu, - a byly potvrzeny i jiným způsobem
ještě, každou z pochybností vylučujícím
- nemám příčiny, pochybovati o tom,
že ani nynějšímu kancléři
nepřísluší naprosto žádné
právo, působiti jakýmkoliv způsobem
na rozhodnutí páně presidentovo. Ale řekl
bych ještě přece toto: My, poněvadž
to přání vychází od tvůrce
naší republiky, od nynějšího presidenta,
který jistě zaujímá stanovisko naprosto
výjimečné, a poněvadž jde také
o osobu nesmírně ušlechtilé povahy,
jakou jest kolega Šámal, můžeme nynější
stav snášeti.
Ale žádnému jinému
presidentovi bychom nepřipustili, aby do své blízkosti
přibíral osobnost, jejíž politické
přesvědčení mohlo by býti v
rozporu s tím stanoviskem, které zaujímá
ta která vláda, protože nedovedl by se žádný
president - vždyť ústavu nečiníme
přece jen pro nynějšek, pro nejbližší
léta, nýbrž na léta dlouhá a
dlouhá - uvarovati toho, aby přece jen z toho denního
styku s přednostou kanceláře nevzniklo působení,
které by mohlo křížiti záměry
zodpovědné vlády. Proto jsme pojali ustanovení
do tohoto zákona, že titul i hodnost přednosty
kanceláře presidenta republiky určovati bude
president sám. Nemusí býti příště
přednosta této kanceláře hodnostářem
v druhé třídě hodnostní, může
býti i ve třetí neb čtvrté
třídě, a tím, že bude zařazen
do nižší třídy hodnostní,
zůstane jaksi omezen jenom na ten pravý svůj
úkol, aby nepečoval o nic jiného, než
aby spisy, které mají býti předloženy
panu presidentovi, jemu také předloženy byly,
a aby také to, co pan president nařídí,
kanceláří bylo obstaráno.
My právě touto formulací
chtěli jsme docíliti toho, co jsem s počátku
zdůraznil: aby z kabinetní kanceláře
nevyvinula se kancelář podobná kanceláři,
která byla v Rakousku, kde státní rada Braun
byl prostě nad ministry a rozhodoval do jisté míry
i o jejich osudech, nýbrž aby to nebylo nic jiného,
než pomocný úřad presidenta republiky.
K paragrafu 2. podotkl bych toto:
"Úředníci a zřízenci kanceláře
presidenta republiky jsou státními úředníky
a zřízenci; jmenovati je přísluší
presidentu za spolupodpisu ministerského předsedy."
Stalo se již za existence naší
republiky, že úředník ve vysoké
hodnostní třídě byl dosazen tím
způsobem, že přišel se pokloniti, - ne
ovšem presidentu republiky - že byl uvítán
a že mu hned bylo řečeno: "Tak, prosím,
posaďte se zde, dostanete toto místo." My jsme
se obávali, - ovšem pří nynějším
presidentu každý stín pochybnosti zůstává
vyloučen, ale že by v budoucnosti mohl býti
zvolen nějaký president, který by chtěl
snad zaopatřiti lidi, kteří se prostě
nehodí pro žádný úřad,
kde je zapotřebí určitých vědomostí,
a že by mohl prostě rozmnožiti svou kabinetní
kancelář na 100 nebo 200 členů, aby
mohl zaopatřiti lidi sobě milé. Proto jsem
řekl, že ke každému jmenování
člena kanceláře presidenta republiky jest
zapotřebí spolupodpisu předsedy ministerstva,
který nese zodpovědnost před Národním
shromážděním, a kdyby shledal, že
určité místo v této kanceláři
má býti zřízeno jen proto, aby někdo
byl zaopatřen, tedy jistě bude jeho povinností,
aby podpis odepřel a, kdyby president republiky na takovém
jmenování trval, pak ovšem ví předseda
u vědomí své zodpovědností,
jaké důsledky z takových rozporů musí
vyvoditi.