Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Myslím, že první rok našeho samostatného státního hospodářství, v němž bylo první podmínkou, vybudovati samostatné hospodářské území státní, přesvědčil nás dokonale, že nemůžeme žíti život isolovaný. Při převratu bylo naprosto nutno, abychom se uzavřeli vůči cizině, abychom ty běžné, obvyklé cesty podlomili, protože jsme musili nejen cizině, ale také největší části našich vlastních státních občanů přivésti k vědomosti, že území našeho státu přestává být součástkou nějakého hospodářského a celního velkého území, že jako stát chceme existovat samostatně a, že máme a musíme mít samostatné celní území.

Toto násilné přerušení po staletí obvyklých cest a spojení vedlo k jistým poruchám, ale hlavního účelu, o který jsme se snažili, totiž demonstrovat celému světu a především ovšem ostatním součástkám bývalé monarchie rakousko-uherské, že československá republika je samostatným státním územím a že chce dělat také samostatnou obchodní i celní politiku, toho účelu jsme v plné míře dosáhli.

Toto opatření mělo účel pouze demonstrativní; proto také stačila pouze krátkodobá perioda jeho platnosti, aby účelu bylo dosaženo. Nyní musíme se snažiti, abychom jako samostatný stát - jako takový jsme se tím odříznutím uplatnili - vešli opět v mezistátní hospodářské a obchodní styky s jinými samostatnými státy. To je cesta obchodních smluv.

My, pánové, nemůžeme dnes uzavírat se tomu, my nemůžeme se stavěti na nějaké stanovisko soběstačné, protože hospodářsky de facto soběstačnými nejsme. Když se jednalo o to, jakou cestu máme nastoupiti při našem samostatném hospodářství a celní politice, tu byly možny 2 cesty: buďto vybudování úplně zvláštního celního tarifu jako base pro další jednání o úpravu hospodářských a obchodních poměrů s cizinou ve formě smluv tarifních, nebo přiklonění se k systému, který dlouhá léta před válkou v západoevropských zemích byl obvyklý, k systému francouzskému maximálního a minimálního tarifu.

Pro nás přistoupení k zásadě maximálního a minimálního tarifu znamenalo jisté novum. U nás byly zvykem dlouhé a značné přípravy na obchodní smlouvy, pečlivé sbírání materiálu a konstruování jednotlivých sazeb, jednání pak o jednotlivé položky se při vyjednávání o mezinárodní obchodní smlouvy táhlo; byly velké boje o jednotlivé body. To nyní má přestati. Já myslím, že nebylo možno také, abychom my, jako mladý stát, který po 4¹/₂ letém odtržení od veškerého světa má znovu hledati teprv spojení do ciziny, mohli nalézti ihned tu správnou konstrukci celního tarifu a ty sazby, které by v budoucnosti našemu hospodářskému vývoji odpovídaly. Já myslím, že byla daleko správnější cesta systému druhého, kde jsme přijali vlastně dřívější sazby celého tarifu rakouského a uherského, protože přece jenom z největší části našim poměrům odpovídaly a my těžko bychom byli je nahradili něčím lepším a dokonalejším, zejména však nebyli bychom se ubránili ohromnému vyjednávání o jednotlivé sazby a položky a tím ohromnému protažení celé záležitosti.

Myslím, že systém jednoduchého a rychlého upravení této otázky byl pro nás výhodný a ukazuje lepší směr. Proto přiklonili jsme se k zásadě systému maximálního a minimálního tarifu.

Stát má jeden tarif vysoký, kterého užívá vůči zemím, s kterými není v žádném smluvním obchodně-politickém poměru a pak jest jeden tarif nízký, který platí pro všechny. My nevyjednáváme potom o položku tu, nebo onu, nýbrž jedná se en bloc: My poskytneme minimální tarif. Jaké výhody poskytnete nám za to vy?

Že otázka úpravy mezinárodních smluv jest dnes velmi akutní, o tom nejlepším dokladem jest statistika, která právě byla dohotovena při statistickém oddělení našeho kontrolního a statistického kompensačního úřadu, který tuto funkci přejal, dokud statistický úřad nebude do té míry vybudován, aby mohl přesnou, exaktní statistikou kontrolovati naše styky s cizinou. Připomínám, že do jisté míry není přesná tato statistika, poněvadž děje se na základě vývozních a dovozních povolení. (Hlas: A co se dováží bez povolení?) To jest menší položka, která se bez povolení dováží, ale jsou zde jisté přesuny, že v jednotlivých měsících jsou zaneseny položky na př. jako vývoz nebo dovoz, které de facto v budoucích měsících se neprovedou a odepisují se následkem toho, protože během jednoho měsíce se obchodně neuskuteční a teprve v následujících měsících se provádí korektura.

V těchto číslicích se ještě korektury při uzavírání budoucích měsíců nejeví, ale podle našich zkušeností nikdy nemohou býti takové, aby podstatně obraz, který nám statistika o mezinárodním obchodu poskytuje, nějak přesunuly. My vidíme především, že náš mezinárodní obchod přes všechny obtíže, které jsme musili prodělávati, přes veškeré námahy, kterých vyžadovaly styky s cizinou, přes všechny obtíže, které vzájemná doprava zboží s cizinou klade v cestu, přece jenom náš mezinárodní obchod docílil za první pololetí r. 1919, tedy za prvé pololetí naší státní samostatnosti, velmi úctyhodného dovozu, dovozu více než 1 miliardy a vývozu 1¹/₄ miliardy korun, takže k velikému našemu vlastnímu překvapení se objevilo, že mimo obchod uhelný, který je pro nás aktivní, vyvezli jsme o 217 mil. korun zboží za první pololetí více. Myslím, že tato číslice opravňuje k velmi dobrým výhledům do budoucnosti, protože dovozuje z toho nejhoršího období zakládání našeho státu, kdy jsme byl odříznuti od celého světa, kdy jsme byli úplně vyčerpáni a vyhladověni, takže jsme musili jak potraviny, tak také průmyslové výrobky pro vlastní potřebu v ohromných množstvích dovážeti, a tím stoupala cena dovozu o hodnotu práce, kterou jsme musili v hotových výrobcích dovážeti s sebou.

Přes to udrželi jsme aktivní naši obchodní bilanci. Vidíme také zřejmě na jednotlivých zemích tyto poměry mimořádného vyhladovění. Vidíme, že největšími importéry našimi se objevují ze západních zemí Italie a Švýcarsko. To byly země, které, jak všeobecně známo, nám své průmyslové výrobky a polotovary dávaly k disposici.

Druhý pevný poznatek, který plyne z této statistiky prvního pololetí, jest, že žádnými událostmi politickými nedá se vzájemná konexita hospodářská a již známé a vyšlapané cesty přerušiti. My vidíme, přese všechny politické sympatie, dirigovati náš obchod, zejména vývozní, na západ, že přece jenom území bývalé monarchie rakousko-uherské zůstává naším největším odběratelem. Naše největší položky vývozu a dodávek surovin týkají se právě obchodních styků s těmito zeměmi. Staré odbytiště, staré styky, to se nedá přemoci.

Velectění pánové! Pan zpravodaj již dotkl se jedné otázky, která má také pro upravení našich obchodně-politických poměrů vůči cizině značný vliv, to jest otázka mírové smlouvy. Obchodně - politických ustanovení obsahuje mírová smlouva celou řadu, myslím však, že jejich stylisace a forma, ve které jsou prosloveny, nutí nás, abychom byli při posuzování jich výhod a významu střízlivi.

Myslím, že události již dnes tato ustanovení z velké části předstihují a že běh hospodářského života vyvine se, aniž by bylo zapotřebí těch opatření a garancií, které mírová smlouva nám dává. My musíme si především toho býti vědomi, že celní ochrana dnes je velmi nízká a že její význam při ohromných cenách, způsobených jednak válečnou drahotou, jednak devalvací měny, nepadá vlastně na váhu. Z toho důvodu myslím, že ne-nebudeme moci čekat od provádění mírových smluv nějakých mimořádných hospodářských výhod, že obchodní smlouvy, kterých bychom za plného využití mírových klausulí mohli docíliti, nebudou míti pro nás nějaký mimořádný význam a že nedocílíme nějakých prospěchů, které by větší cenu měly. Zejména myslím, že je nutno posuzovati velice střízlivě naše specielní výhody ohledně obchodu s německým Rakouskem, protože bude těžko vzájemně formulovati ty položky, na které bychom mohli míti nárok a na které bychom zase poskytovali nárok na druhé straně. Zejména klausule tato má podstatnou nevýhodu proti známé klausuli polské z německé mírové smlouvy, kde si Polsko mohlo podmínky své označiti a diktovati. My jsme zde odkázání na vyjednávání a tu myslím, že budeme musit velmi dobře uvažovati, zda výhody, které by nám na základě této klausule mohly býti poskytnuty, vyvažují nevýhody, které by z použití jejího - jak pan zpravodaj byl naznačil - přímo či nepřímo mohly plynouti. My přece jen nemáme tak mimořádný zájem na tom, abychom uměle jistá tržiště pro svá odbytiště budovali.

Velectění pánové, dovolte ještě, abych se dotknul otázky naší budoucí politiky celní a obchodní a tendencí jejího vývoje, jak si jej představujeme. V posledním padesátiletí před válkou Evropa holdovala zásadám ochranářské celní politiky a jest zajímavo, že právě podnět k tomu, zavedení celní a hospodářské ochranářské politiky, vyšel z kruhů imperialistických. Byl to Bismarck, který r. 1879 první stanovil zásady ochrany celní, za účelem vybudování domácího průmyslu. Tedy proklamoval jistý hospodářský boj vůči cizině, který během desetiletí od jednoho období ke druhému se neustále stupňoval, přenášel i dále a do značné míry působil na vývoj oné dusné atmosféry hospodářské rivality, která byla jednou z neposledních příčin světové katastrofy.

Myslím, že zkušenosti tohoto druhu nás nutí, abychom otázkou ochranářské celní politiky se zabývali. Mám za to, že dnes musíme uvažovati o situaci naší industrie, která je docela jiná, než byla situace v Rakousku, protože rakousko-uherská říše sledovala cestu, zachovati vlastní tržiště pro svůj průmysl. My podobnou politiku sledovati nemůžeme, poněvadž veškerý náš průmysl má kapacitu daleko spotřebu našeho území přesahující a dřívější veliká odbytiště, která měla býti chráněna, jsou dnes pro nás cizinou. My jsme dnes stát průmyslový eminentně exportní a nemůžeme se postaviti na zásadu vysoké celní ochrany. (Posl. Mattuš: To nás tedy Německo ubije!) Dosud se to nevidí. (Hlas: Ale o tři procenta byli tam dražší v železe, dřevě a jinde!) Dnes ne, to byl demobilisační materiál, který zde tlačil, ten nepoměr již není.

Pánové, jestliže dáme nějakému průmyslu vysokou celní ochranu, tedy to znamená, že my nahražujeme touto differencí cenovou na základě celních sazeb jistou prémii na tuzemském trhu, aby on mohl existovati, aby mohl po případě část své produkce za lacinější cenu vyvážeti a tak udržovati svoji kapacitu výrobní v plném rozsahu. To, pánové, může dělati stát, který největší část svých průmyslových výrobků konsumuje doma, ale ne stát, který až čtyři pětiny své výroby vyváží. Ten nikdy nemůže poskytnouti svému průmyslu té ochrany, aby eventuelní ztráty, které by při vývozu měl, mohl si nahraditi zvýšením cen tuzemských, to bychom došli k tomu, že bychom podkopali veškerý náš hospodářský život.

Jako všechny země západoevropské, které měly průmysl exportní, musíme také my uvažovati, že výhody, kterých bychom si vysokou ochranou celní mohli zajistiti, nejsou daleko vyváženy jejich nevýhodami a jestliže my lépe neupravíme svůj poměr vůči cizině, postavíme-li se na zásadu, blízkou obchodu volnému.

Já myslím, že dnes de facto volný obchod jest, a sice z toho důvodu, že celní sazby jsou přímo nepatrné vůči těm cenám zboží, - ta percentuelní ochrana - clo - znamená jisté percento tržní ceny, kterou se chránilo, obyčejně 10-15 %; to skleslo dnes na minimální procento a tím stalo se bezvýznamným. Dnes jsou jiné výlohy, které daleko více mohou obtěžovati mezinárodní obchod, zejména ohromné zvýšení sazeb dopravních, které se projevuje ve všech zemích centrální Evropy, a ty obtíže dopravní, nemožnost pravidelného styku, průtahy, to jsou všechno obtíže, které daleko intensivněji působí, než ochrana celní.

Já myslím, že my i v těch oborech průmyslových, kde dnes nejsme soběstační a kde pořád jsme odkázáni na dovoz, - poněvadž jistá část průmyslu v Rakousko-Uhersku byla dislokována v jiných územích, ta zásobovala území naše - že my při posuzování této situace budeme muset býti velmi opatrní, a neměl bych chuti k vůli takové věci vyvolávati někde roztrpčení a celní neb hospodářský boj, Já myslím, že my nejlépe dovedeme svoji existenci uhájiti a nejlépe dovedeme náš průmysl zaměstnati, jestliže budeme hleděti, aby stal se způsobilým konkurence volné na světovém trhu. Jen tím způsobem ukážeme zdravý základ, jen tím způsobem se do budoucnosti upevniti mohou podmínky. Při dobré organisaci výrobní práce v průmyslu nemusíme míti nijakých obav do budoucnosti.

Z toho důvodu, pánové, také milerád přijímám změnu, kterou finanční výbor ve zmocňovacím zákonu učinil, že nechce se vázati pouze jen na stávající minimální sazby, když by toho nutnost vyžadovala; jsem velmi povděčen, že máme možnost, přiměřené koncese zde učiniti. Zmocňovací zákon vyšel nám zde, pokud se týče volné ruky, ještě dále vstříc, nežli jsme vyžadovali. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: K slovu není nikdo přihlášen, debata je skončena, přistoupíme k hlasování. Pan zpravodaj si nepřeje doslovu?

Zpravodaj posl. dr. G. Heidler: Ne.

Předseda: Prosím o zaujetí míst.

Poněvadž také tento zákon není příliš rozsáhlý, má pouze 5 paragrafů, žádných pozměňovacích návrhů podáno nebylo, materiál jest jednotný, budeme o něm hlasovati v celku. Námitek proti tomu není. (Nebyly.) Kdo souhlasí s §§ 1., 2., 3., 4. a 5. zákona, jakož i s nadpisem jeho, jak jsou obsaženy ve zprávě finančního výboru a jak je doporučil pan zpravodaj, prosím, aby povstal se svého místa. (Děje se.) To jest většina, zákon jest schválen v prvém čtení.

Přeje si p. zpravodaj slova ke druhému čtení? Ne.

Kdo souhlasí s přijatým právě zákonem v prvém čtení, také ve druhém čtení, prosím, aby povstal. (Děje se.) To je většina. Zákon je schválen také ve druhém čtení a tím tento odstavec denního pořádku jest vyřízen a přistoupíme k dalšímu, jímž jest

4. zpráva kulturního výboru o návrhu člena Národního shromáždění dra Stojana a soudr. (tisk čís. 579) na úpravu platů profesorů theologických ústavů (tisk č. 1851).

Zpravodajem jest p. prof. dr. Mareš. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Mareš: Slavné Národní shromáždění!

Kulturní výbor jednal o návrhu dra Stojana a soudruhů na úpravu platů profesorů theologických ústavů.

Ten návrh zněl, aby tito profesoři byli zařazeni jako mimořádní profesoři universitní. Návrh ten přijat nebyl, ale vyšlo při tom na jevo, že profesoři theologických ústavů mají podle platných zákonů nárok na týž plat, jako profesoři středoškolští, že však již od r. 1900 tito profesoři žádných přídavků nedostali, zkrátka, že se jim ty platy nevyměřily jako středoškolským profesorům a že tudíž jsou velice zkracováni. Usnesl se tedy školský výbor, aby bylo provedeno to, co platné zákony předpisují, totiž, aby profesoři theologických ústavů byli ve všem a úplně na roveň postaveni profesorům středoškolským. Jde tedy pouze o to, aby Národní shromáždění příslušnou resoluci schválilo, že má profesorům theologických ústavů býti vyměřen stejný plat, stejné přídavky a stejné výhody, jaké platí profesorům středoškolským. To jest první část té resoluce.

Druhá část pak zní, poněvadž na mnohých těch ústavech jest málo posluchačů, aby takové ústavy, které mají málo posluchačů, byly zrušeny a více ústavů spojeno dohromady.

Tím jest moje zpráva skončena a navrhuji jménem kulturního výboru, aby Národní shromáždění tuto resoluci v obou těch bodech schválilo.

Předseda: K návrhu přihlásil se pan kol. Buříval.

Posl. Buříval: Vážené Národní shromáždění! Poněvadž zpráva, která byla podána, nebyla současně projednána státně-zřízeneckým výborem, navrhuji, aby tato zpráva přikázána byla státně-zřízeneckému výboru, aby o ní mohl jednati a podati příslušnou zprávu.

Předseda: K slovu není nikdo přihlášen. K doslovu přihlásil se pan zpravodaj.

Zpravodaj posl. dr. Mareš: Pánové, předně upozorňuji, že zde máme platné zákony, a že se jedná pouze o vyzvání vlády, aby tyto platné zákony zachovávala. Tedy nějaké další odkazování k nějakému dalšímu jednání pokládám za nemístné, poněvadž vyzývati vládu k tomu, aby platné zákony zachovávala, o tom nepotřebují žádné výbory vyjednávati. (Výkřiky.) Mám za to, že v tomto případě o nic jiného nejde, než aby naše vláda plnila zákony, kterých neplnila minulá vláda rakouská. Trvám tedy na tom, aby zpráva kulturního výboru, totiž ta resoluce byla schválena. (Hluk a výkřiky.)