Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Jílek (pokračuje): Resoluce samotná, kterou máme před sebou, sice nepraví přímo, aby se sestátňovalo, nýbrž dává se moc do rukou vládě, tedy ministerstvu železnic, aby vykonalo veškeré přípravy, aby v pravý čas sestátnění se mohlo provésti. Já jsem přesvědčen, že ministerstvo železnic této výzvě v resoluci vyhoví a že sebere veškeren patřičný materiál, který k tomu bude potřebí, a že v pravý čas přikročí k sestátnění drah. Ale chci při tom na něco poukázati. Tím sestátněním drah máme nabýti jakési jednotnosti v průvozu a hospodaření na drahách atd. Ale, velectění, sestátněním drah nabudeme jakési jednotnosti - mně se zdá, že s tím celým nepořádkem, který u nás je. (Hlasy: Zpožďování vlaků!) Dnes na to zpožďování vlaků naříká kde kdo. Bylo by na čase, aby již pak, až dráhy budeme míti sestátněny, tohoto zpožďování tam nebylo. A při tom zpožďování vlaků obyčejně nadává obecenstvo na úředníky, úředníci na zřízence, zřízenci dávají vinu úředníkům, úředníci zase zřízencům; a konec konců hádáme se všichni, kdo jest toho vinen. Hádá se obecenstvo, kdo jest toho vinen, hádají se železničáři, kdo jest toho vinen, jeden druhému dává vinu. Z těch celých hádek, místo aby se stávala náprava, stává se to čím dále horším, poněvadž následkem těch obviňování jeden druhého stává se každý mrzutějším, a jde to čím dále tím hůře. Velectění - řekněme si to upřímně - dnes za tu nedochvilnost na drahách a za to, že se zpožďují vlaky atd., nedávejme vinu ani úředníkům, ani dělníkům, ani zřízencům. Zde jsou vinny poměry, do kterých jsme následkem války přišli. A zde jest potřeba, aby se stala náprava v těch poměrech, poněvadž ten úředník na dráze kolikráte si nemůže pomoci, poněvadž nemá ochrany s vrchu. Zkrátka a dobře: poměry takové zavládly a jest třeba důkladné opravy v celku všude a ne obviňovati se vzájemně, tak jak se to děje. Úředník dává vinu zřízenci, zřízenec úředníku. Tedy jest zde potřeba, aby poměry se vyšetřily, a, poněvadž následkem těch poválečných poměrů tato závada se stala, jest třeba přijíti na kořen tohoto zla a hleděti tyto poměry odstraniti, aby zase nastala harmonie v celém provozu.

Velectění pánové! Při tom, když sestátňujeme dráhy, musíme dbáti, aby pak ta jednotnost se nejevila v tom, že, když vlak vyjede, nemůže ta lokomotiva dál, že obyčejně ten strojvůdce začne nadávat na špatnou jakost uhlí atd.

Velectění pánové! Řekněme si to upřímně. Špatné uhlí dnes na drahách je a to je ta nejhorší kapitola při všem. Když již ty různé poměry nedají se upraviti, přece ohledně uhlí se to napraviti dá, poněvadž to uhlí jest naše. Právě proto ministerstvo veřejných prací nemělo by lepší uhlí posílati do ciziny a ten mizerný brak ponechávati doma na našich drahách, aby se ho používalo v lokomotivách, které pak, když vyjedou z nádraží, nemohou se hnout. Tedy ministerstvo veřejných prací mělo by se starati, aby to nejlepší uhlí, které dáváme do ciziny, zůstalo pro nás, pro naše dráhy.

Tím by zpožďování vlaků přestalo, kdyby bylo lepší uhlí, větší výhřevnosti atd. Ale dnes, když se podíváte při nakládání uhlí, vidíte, že je to největší šmejd a lepší se posílá pryč. Proto není leckdy možno, aby vlak v patřičnou dobu dojel. To jsou věci, o kterých je zde nutno mluviti, aby, až budou všechny dráhy sestátněny, nebyly zase nářky na to a neřeklo se, že ty soukromé dráhy byly snad lepší, než ty státní.

Další otázkou při sestátnění drah jest, aby se zde stala náprava, pokud se týče vozového parku. (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím znovu důtklivě o klid.

Posl. Jílek (pokračuje): My, velectění, nemáme dosavadní park železniční takový, jaký bychom mohli míti. Máme nedostatek vozů, lokomotiv atd. Pak zde musím bohužel žalovat, že po převratu naše vláda nestarala se dostatečně o vozivo. Tenkráte, když továrny na vagony měly objednávky vozů ještě od staré vlády, nynější naše vláda, vláda republiky, staré dodávky těch vozů nepřevzala - a byla by je tenkráte dostala mnohem laciněji, než dnes je platíme. Byla by je dostala laciněji takřka o polovičku. Tu se stala velká chyba, že tenkráte po převratu naše vláda po utvoření naší republiky nepřevzala objednávek starého Rakouska.

To jsem chtěl říci a prohlašuji, že strana naše, československá lidová, bude hlasovati pro onu resoluci, kterou se dává ministerstvu železnic a vládě pravomoc, aby v příhodné době hleděla sestátniti dráhy, a doufám, že když budeme mít dráhy sestátněny - i ještě před tím - naše ministerstvo železnic a ministerstvo veřejných prací, které má největší vinu, poněvadž dodává nám na dráhy to nejmizernější uhlí, se polepší a že nastane na drahách pořádek. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále člen Národního shromáždění dr. Zahradník.

Posl. dr. Zahradník: Vážené Národní shromáždění! Málokdy mělo toto shromáždění tak vážnou věc rozhodovati, jako dnes. To je mé pevné přesvědčení. Nejde jenom o záležitost velikého finančního dosahu, nýbrž jde o důležitou věc zásadní po stránce národohospodářské i politické. Hned na počátku řeknu vám, vážené Národní shromáždění, že mi není milo, vidím-li způsob, jakým tento sbor přistupuje k řešení tak vážné, těžké otázky. Přál bych si vyššího niveau, přál bych si důkladnějšího projednání, věcného, nestranného.

Nejde, pánové, jenom o to, abychom udělali nějakou resoluci, nesouhlasím s názorem pana referenta, který pronesl zde v řeči, že teprve my snad máme dát určitou direktivu, má-li se pracovat na té postátnovací akci či nikoli, tedy jako bychom byli jaksi v nejistotě. My máme, pánové, po mém přesvědčení, dáti direktivu vládě a vysloviti zásadně buď souhlas s postátněním či nikoli. Ani nesouhlasím s kol. Navrátilem, který zde řekl, že vlastně bychom se měli omeziti na vyslovení určité kontroly, určité revise stávajících soukromých drah. Jestliže, vážené shromáždění, řekneme dnes, že souhlasíme s návrhem dopravního výboru, aby vláda učinila přípravy k postátňovací akci, řekli jsme tím po mém pevném přesvědčení, že si přejeme, aby se dráhy postátnily. (Tak jest!) Řeknu upřímně, že jsem vítal tento akt, poněvadž sám, jako bývalý ministr železnic, jsem od počátku svého ministrování k tomu pracoval a také jsem se touto myšlenkou zanášel.

Prve nežli řeknu úsudek svůj, je třeba, pánové, abychom si ujasnili věc, která - pokud jsem postřehl - zde sama není jasná, abychom si totiž udělali obraz celého našeho železničního hospodářství. Až snad na diferenci několika kilometrů budou úplně souhlasiti cifry, které si dovolím nyní uvésti. Celková délka drah v republice Československé obnáší 13.329 kilometrů. Z toho ve správě státní je 8.133 km, pak jsou dráhy místní ve správě státní, garantované státem, místní dráhy ve správě státní, garantované zemí, a místní dráhy ve správě státní, nikým negarantované. Těchto drah je 3.407 km. Tedy v provozu státním se nachází dnes 11.540 km. Kromě toho jsou pak dráhy soukromé - a sice opravuji zde přednesené údaje - ústecko-teplická, buštěhradská a košicko-bohumínská dráha čítají dohromady 14.016 km; kromě toho je 17 malých drah soukromých a pak upozorňuji, pánové, na důležitý malý zlomek drah, 95 km, které jsou dráhy cizí, cizích států: bavorského, saského a pruského na našem území. Kromě toho naše dráhy, na našem území, v cizí správě 20 km.

My stojíme před rozhodnutím, zda jsme pro sestátnění drah soukromých. A hned řeknu upřímně, že bych si přál, abychom tuto otázku rozřešili radikálně. Když postátnit, tedy postátnit soustavně aspoň všechny ty dráhy, které buď stát aneb země garantuje, dráhy místní, takže by nám zůstal jenom nepatrný zlomek soukromých drah.

Račte uvážit, že máme drah garantovaných státem a zemí asi 1700 km, takže by se nám jednalo o převzetí drah něco přes 3000 km.

Nám se jedná hlavně o to, jaké stanovisko zaujmeme k otázce hospodářství drah. Jsou různé systémy a mohlo by se z různých hledisek o tom mluviti, zda se rozhodneme pro systém čistě státních drah nebo pro systém drah soukromých, nebo pro systém drah smíšených. Válka nás poučila o tom, že stát musí mít rozhodující vliv na dráhy, a i v těch státech, ve kterých systém soukromých drah převládal, během války stala se radikální změna v názorech dosavadních.

Já pro svou osobu bych neviděl naprosto žádného neštěstí v tom, až budou normální poměry, pánové, až bude možno přistoupit k řešení této otázky s naprostým klidem, kdybychom se vyslovili pak pro takový systém drah, aby stát zachoval si naprosto rozhodující vliv, ale aby přibral určité procento soukromého kapitálu. Proč? Abychom, pánové - a pan ministr to dnes zde naznačil - také trochu v železnictví zavedli obchodního ducha. Já hájím totéž stanovisko od počátku svého působení, že nelze v drahách viděti výdělečný podnik, že dráhy mají důležité, velké národohospodářské úkoly, že nemůžeme na drahách žádati takových výtěžků, jako snad od soukromých podniků, ale - odpusťte - já nemohu souhlasiti, aby dráhy byly předmětem všeobecného vyjídání. Já také si přeji, aby se na drahách hospodárně pokračovalo, aby každý věděl, že je to kus státního těla, z kterého se nemůže bez konce a bez hranic uřezávat.

A tu, odpusťte, já ničeho bych nenamítal, kdyby tento moment obchodní u nás pak hájil kapitál soukromý. Dnes, řeknu upřímně, není doba k tomu klidu. Stojíme před rozhodnutím: buď sestátnit nebo nesestátnit.

Stavím se rozhodně na stanovisko sestátnění s několika hledisek. A tu je v prvé řadě otázka administrativní. Pan kolega dr. Vaněk, jehož vývodů i vždycky neobyčejně vážím, mně promine, že si dovolím trochu oponovat jeho vývodům.

V ohledu organisačním jsem - promiňte mi to slovo - dosti starý praktik a prodělával jsem ve starém Rakousku známou postátňovací akci velkých drah a ve státní železniční radě jako člen podvýboru pro organisaci drah měl jsem příležitost studovat poměry na cizích drahách a studovati patřičnou literaturu. My jsme do dnes nemohli organisovati dráhy. To, co se udělalo, pánové, od počátku, sobě k zásluze nepřičítám, budilo to však obdiv ciziny. Nám se, prosím pánové, po převratu jednalo o to, podchytit bořící se budovu Rakouska. My jsme musili podržeti ten starý nevhodný systém administrativy rakouské, poněvadž jsme nic jiného neměli. Ovšem již tehdá to vypadalo u nás lépe. Račte uvážiti. My jsme nebyli takové město jako Vídeň, které stálo na konci tratí velikých, naopak my jsme přenesli centrum správy do Prahy, která přece jen ležela více centrálně, než Vídeň pro naše dráhy. Já jsem si byl plně vědom, že organisace našich drah může přijíti jen tehdy, až předně budeme znát hranice, za druhé až budeme míti - a na tu věc dávám důraz - veškeren příslušný materiál z Vídně, a za třetí, až budeme míti rozhodnuto o otázce, co bude s největšími soukromými drahami. Nedovedu si představiti, jak by mohl dnes někdo u nás české železnictví organisovati bez buštěhradské, ústecko-teplické a košicko-bohumínské dráhy. To jsou tělesa železniční, která tak hluboko se zařezávají v tělo našeho železničního světa, dráhy tak důležité, dráhy tak mocné, že bez nich, pánové, nemůžeme provésti nikdy žádné organisace. A třebas by to jen 1400 km obnášelo, jsem přesvědčen, že v momentu, kdy bude tato otázka rozluštěna, dá se také rozluštiti otázka konečné organisace státních drah. Dříve to po mém soudu u nás možno nebude. Musíme také organizovati i z důvodů věcných, vnitřních, tarifních a státně-finančních. Jen tehdy, až budou všechny dráhy v rukou a moci státu, bude možno provésti jednotný tarif. Jen tehdy bude platiti jediný barem, jen tehdy nastane u nás neobyčejné zjednodušení hospodářství železničního. Kdybych vám řekl, pánové, že dnes se kolikrát pro maličkost musí počítati bůhví na kolika účtech, že kromě účtů našich státních drah máme kont 106, že máme 71 drah u nás a 35 drah místních v Uhrách, že se musí každá nepatrná cifra přepočítati a odpočítati, aby se zjistil podíl jednotlivých drah, račte si udělati pojem, jak by se hospodářství státní v účetnictví specielně zjednodušilo, kdybychom měli jednu správu, jedno konto a jediný tarif.

My jenom tehdá, až budeme míti svrchovanou moc nad svými železnicemi, budeme moci také železniční politiku s jednotného hlediska provozovati. Konečně, pánové, nepotřebuji říkat, že jest to povinnost naše politická. Snad dnes již to necítíme. Já bych vám býval, pánové, přál prodělávati první měsíce, první týdny naší samostatnosti a dostávati takové telegrafické zprávy o hospodářství různých Hromatků a Geutebrücků v Teplicích, v Ústí, tehdy v té době, to byste byli viděli, co to znamenalo míti ve svém těle cizí tělo, které s námi nesympatizovalo, na které jsme neměli svého vlivu a své moci.

A jestliže u nás v tak zvaném tehda "Deutschböhmen" toto hospodářství cizích drah bylo přímo hrozné, bylo pánové, daleko hroznější, ježto to byla očividná sabotáž, co provozovala dráha Košicko- bohumínská.

Neříkám, že jsme dnes úplně zabezpečeni. Já pokládám za životní požadavek náš, abychom měli v tomto ohledu na dráhy svůj výlučný vliv, a jest to požadavek politický prvního řádu, aby si stát zabezpečil právo disposiční a také právo majetkové. Nerad bych, aby někdo myslil, že ze mne mluví nějaká animosita. Já bych nerad, aby si někdo myslel, že tuto otázku chci luštit čistě z důvodů politických. My ostatně bychom, pánové, po mém pevném přesvědčení mohli přistoupiti k sestátnění bez udání důvodů, neb podle stávajících smluv máme právo dávno říci: my si přejímáme dráhy do své správy. Ale, odpustí mě pan ministr železnic, že se nedívám tak na to jednání soukromých drah, s takovou jistotou, jako snad on by myslel, a řeknu episodu: Bylo to krátce před mou demisí, když se ucházely u mne o slyšení správní rady dráhy Buštěhradské a Ústecko-teplické. Nepřijal jsem jich z vážných důvodů. Prohlásil jsem totiž, že s muži, kteří, podle pevného mého přesvědčení, patří do vyšetřování, ministr mluviti nesmí, že s nimi smí mluviti jen vyšetřující úředník. Bylo tehda proti mně velké rozčilení, ale já od svého stanoviska upustiti jsem nemohl.

Dozvěděl jsem se z úst vážných o těžkých poruchách dopravních a o špatném hospodaření nejen s jejich soukromým parkem, ale i s parkem státním, který probíhal jejich drahami. Vyslal jsem ihned vyšetřující úředníky a tito přinesli mne materiál, který mně stačil k rozhodnutí, které bych býval, kdybych byl ještě čtyři neděle zůstal ministrem, provedl. Byl jsem rozhodnut, tyto dráhy ihned převzíti do správy státní na jejich účet, poněvadž doklady, které mně byly předloženy, mne stačily, abych řekl: "Zájem státu není dosti chráněn a já jsem povinen, jako chef správy, tento zájem chrániti". Toto stanovisko zaujal jsem týden před svou demisí.

Já, pánové, také nevěřil zprávám, které se roznesly Prahou před několika dny, jakoby utíkali z našich soukromých drah páni s majetkem. Ale jako člověk, který prodělal sestátňovací akci Rakouska, jako člověk, který se - odpusťte - s tím starým rakouským bahnem po tak zvané Nordbánce, po "Státní společnosti" a po severo-západní dráze po taková léta obíral, žádám se vším důrazem naši vládu, aby byla neobyčejně pozorna, ale také neobyčejně neúprosna, aby páni majitelé drah soukromých konali přesně svoje povinnosti. Pánové, my víme, co jsme převzali do správy státní a jaký brak jsme tehdá sestátní-li, jak sta milionů tehdá poplatníci utrpěli ztrát tím, že jsme panu Tausigovi ve Vídni ke všemu řekli: ano, amen a převzali jsme věci bezcenné v ohromných cenách.

Já, pánové, nepopírám, že buštěhradská dráha jest v lepší posici, než byla stará Společnost státních drah, ale dovolím si tvrditi, že nevykonala vždy a nekoná to, co by vlastně měla konati. (Posl. Sechter: Vydala německý výnos!) Jsem přesvědčen, že Ústecko-teplická dráha - a já bych mohl, poněvadž jsem si některé akty pamatoval - dokázati, jak se hospodařilo s našimi vagony, mohl bych dokázati, mnoho-li procent vozů, mnoho-li procent lokomotiv pánové nechali spravovati a jakým způsobem se k nám chovali.

Dovolil bych si proto raditi, aby pánové si udělali nyní důkladnou revisi, - já jsem ji jako ministr nařídil - aby revise tato zkonstatovala, v jakém poměru jsou pánové k nám, jak svým povinnostem na dráze dostáli, abychom měli jasný obraz toho, jestli tyto dráhy udělaly všechno, k čemu byly vázány. A kdyby bylo konstatováno, že nikoli, pak by bylo naší povinností, vykonati to na jejich účet tak, abychom my, až bychom dráhu zestátňovali, nemusili na své útraty konati to, co pánové měli konati na útraty své. Je to věc velice důležitá a já na ni upozorňuji.

Já bych, pánové, velice rád o té věci mluvil dále, ale času mnoho nezbývá a tu se dotýká člověk mimovolně při této otázce zrovna investic. Abych upozornil a dokázal, pánové, specielně u Buštěhradské dráhy, která snad stojí ještě nejlépe, Vám řeknou, že všechno vykonali, co vykonati měli a že nemají naprosto žádných povinností. A to jest zajímavé: Německá část této dráhy (Posl. Sechter: Ona jest celá německá!), německá část této dráhy jest dvoukolejná až na nepatrné výjimky a pro část dráhy, která gravituje ku Praze a spojuje část Kladno-Praha, jest jednokolejná. Jako by snad provoz zde byl daleko menší, než provoz mezi Chomutovem a Karlovými Vary.

Nenapadlo Vám, prosím, vážené shromáždění, při nádraží v Brusce, že na budoucnost jest naprosto neudržitelným? Či chcete s tímto nádražím Brusky operovati při řešení veliké otázky úpravy nádraží pražských? A před touto otázkou stojíme. Nedovedu si představiti řešení této otázky, jest-li necháme toto nádraží státi v té podobě, jak jest, s tím otevřeným provozem od Holešovic-Buben k Brusce a se stanicí tamní. A chceme my na své útraty potom konati nějaké veliké práce? Myslím, že při otázce řešení pražských nádraží budeme nuceni odvésti tuto dráhu nad Bruskou směrem někam k Bubenči, abychom zde získali terrain, ale myslím, že byla buštěhradská dráha již dávno povinna, tuto otázku vzhledem ku Praze luštiti sama.

My máme ještě jednu věc, která jest neobyčejně důležitá, a prosil bych vládu, aby ihned přistoupila k řešení - mírová smlouva nám to dovoluje - otázky, která sice per extensum není veliká, ale je neobyčejně důležitá. Nemůžeme strpěti na svém těle dráhy cizích států.