Dle výsledků šetření
této osobní a stížnostní komise
jest pak každý důstojník buď přijat
nebo odmítnut. V případě důstojníků
v záloze jest při odmítnutí věc
velice jednoduchá. Přestávají býti
důstojníky a v případě mobilisace
svých ročníků bylo by jich povinností
nastoupiti jako muži, respektive poddůstojníci.
Daleko komplikovanější jest případ
odmítnutí, jedná-li se o důstojníka
z povolání. Dle ustanovení mírové
smlouvy jest republika Československá povinna, převzíti
veškeré gážisty bývalé rakousko-uherské
armády, pokud mají na území československého
státu právo domovské. Do této doby
praktikuje se věc tak, že vojenští gážisté
z povolání, kteří se svým chováním
během války těžce zkompromitovali proti
českému národu a jeho příslušníkům,
přejímáni jsou pouze co vojenští
pensisté na základě zákona z roku
1872, což znamená, že nesmějí nositi
uniformy československého vojska a že mají
právo pouze na to, k čemu jest republika mírovou
konferencí zavázána, to jest čistou
pensi. Protože vyplácení pensí jest
podmíněno uveřejněním ve Věstníku,
dochází často k mylné domněnce,
že i takoví - jako byl třeba generáloberst
Auffenberg, jsou přijímáni za důstojníky
československého vojska. Avšak ani tato kapitola
není skončena.
Část VII. mírové
smlouvy mezi mocnostmi spojenými a přidruženými
a Rakouskem, ze dne 10. září 1919, zaručuje,
že osoby, které se během války dopustily
činů, příčících
se zákonům a zvyklostem válečným,
budou postaveny před vojenský soud; zvláště
pak ustanovení článku 174 téže
mírové smlouvy praví: "Pachatelé
činů proti příslušníkům
některých mocností spojených neb přidružených
budou postaveni před vojenský soud této mocnosti."
Vláda pamatovala na tuto okolnost již dříve,
než byla známa ustanovení mírové
smlouvy, a předložila svého času Národnímu
shromáždění osnovu zákona o přijímání
státních úředníků a
zřízenců, jakož i úředníků
a zřízenců státních podniků.
Ústavní výbor stylisoval nejdůležitější
z §§ této osnovy takto: "Zvláštním
zákonem upraví se právo vlády, ve
výjimečných případech propustiti
ze služby do jednoho roku, od platnosti zákona počínaje,
jednotlivé zaměstnance, pokud byli ve službách
již před 28. říjnem 1918, i z jiných
důvodů, než stanoví služební
pragmatika." Na základě usnesení ústavního
výboru vypracovalo ministerstvo vnitra osnovu zákona
o pensionování a propouštění
státních zřízenců. Osnova ta
byla opětně projednávána v ústavním
výboru a podle § 2. návrhu v jeho stylisaci
mají veškerá ustanovení platiti obdobně
i o osobách vojenských. Dle něho byl by ústřední
úřad, tj. ministerstvo Národní obrany
oprávněno, dávati do konce června
1920 do výslužby neb ze služby propouštěti
bez jakýchkoliv nároků důstojníky,
jestliže se zjistí, že tyto vojenské osoby
se za války, nejsouce k tomu vázány ani služebními
předpisy, ani zákony, ani platnými nařízeními,
dopustily jednání, jež podle daných
poměrů svědčí o výslovném
nepřátelském smýšlení
proti českému národu, neb o snaze, nabýti
z pronásledování příslušníků
československé republiky nějakých
zvláštních osobních výhod a prospěchů.
(Posl. dr. Bouček: Sedláček!) Bylo
jich více takových.
V legislativně právním
odboru ministerstva Národní obrany pracuje se nyní
na nové osnově, která bude regulovati úpravu
poměrů důstojnictva, nepřijatého
z výše uvedených důvodů do československé
armády, a to tak, aby republice nepřipadli na obtíž
její nejúhlavnější a nejcyničtější
nepřátelé. (Výborně!)
Příslušná předloha bude nyní
co nejdříve předložena Vašemu rozhodnutí.
Při této příležitosti
musím však říci, že podobným
způsobem nelze hleděti na všechny důstojníky
z povolání, kteří nejsou oděni
uniformou legionářskou, které jsme převzali
z armády rakousko-uherské. Musím tu veřejně
konstatovati, že velká většina těch
důstojníků, jež osobní a stížnostní
komise po prozkoumání všech okolností
mravních i politických prohlásila za schopné,
vykonávati službu v československé branné
moci, koná službu tu velice svědomitě
a s největší oddaností republice, z
těch řad posílali jsme na mírovou
konferenci své vojenské zástupce. Nemůžeme
tedy paušálně odsuzovati všechny, kteří
se nedostali do řad legionářských.
V tom směru cituji jednu ze zpráv čelného
legionářského důstojníka, podplukovníka
Kopala, z doby, kdy byl správcem generálního
inspektorátu, která praví: "Nedůvěra
k zařazeným bývalým aktivním
důstojníkům jest celkem bezpodstatná.
Pokud generální inspektorát seznal, snaží
se v prvé řadě, aby sloužili tak dobře
a snad i lépe, než Rakousku. " Právě
tak, jako nechci, aby všichni bývalí rakouští
aktivní důstojníci byli házeni do
jednoho pytle s provinilými, nechci snad vzbuzovati dojem,
že by všichni byli vzornými republikánskými
vojáky. Jest však nutno, aby se výtky nesevšeobecňovaly,
nýbrž aby se vytýkalo, je-li toho potřeba,
jen konkrétně. Potupného označení
"rakušák" užívá se nejen
ve spravedlivém rozhořčení, ale i
proti důstojníkům i tehdy, když požadují
od vojáků pořádek, kázeň
a plnění povinností. (Výborně!)
Tak zanesen byl již před rokem do naší
armády mezi důstojníky strach a důstojníci,
aby ukázali před mužstvem i veřejností,
že "rakušáky" nejsou, vyhovovali mnohdy
všem revolučním i přehnaným požadavkům
mužstva, a tak si získávali jeho oblíbenost.
Pravím však po roční zkušenosti,
že daleko milejší jest mi důstojník
méně schopný, než důstojník
demagog. (Výborně!) Méně schopného
důstojníka, není-li ho možno odstraniti,
podřídíme dobrému a obezřetnému
veliteli, avšak důstojník-demagog natropí
tolik škod, že trvá to celé měsíce
a vyžaduje to práce nejtalentovanějších
organisátorů, než je vše napraveno. (Výborně!)
O armádě - více než o jiném -
platí: jaký pán, takový krám.
Jaký jest důstojnický sbor, taková
jest armáda. Proto potřebujeme, aby důstojnický
sbor byl stále zlepšován a sesilován,
abychom udrželi jeho výkonnost na potřebné
výši do té doby, než budeme míti
důstojníky původem i výchovou zcela
nové - republikánské.
Z dosavadních přihlášených
45.000 gážistů jest 13.247 aktivních,
31.753 neaktivních. Zamítnuto bylo 127 aktivních,
23 neaktivních, dohromady 150 gážistů.
Do výslužby bylo přijato 1.291 aktivních,
60 neaktivních: celkem 1351, Němců přihlásilo
se dosud 5213 aktivních (Slyšte!) a 6451 neaktivních,
celkem 11.664. Nyní projednává se ještě
asi 8000 dalších přihlášek gážistů
všech zbraní a druhů.
Sluší ještě
zodpověděti další otázku interpelace,
t. j., jakým způsobem hájeny jsou zájmy
moderních a zasloužilých důstojníků
české národnosti - hlavně legionářských.
Odpovídám stručně: Tím, že
osobní oddělení, stížnostní
komise a řízení ryze vojenských záležitostí
v ministerstvu národní obrany leží v
rukou význačných důstojníků-legionářů.
Mým zástupcem a vojenským odborovým
přednostou jest podplukovník Chalupa, přednostou
osobního oddělení jest legionářský
podplukovník Rambousek, přednostou osobní
a stížnostní komise legionářský
major Rameš. Sluší konečně ještě
dodati, že v osobní a stížnostní
komisi mají rozhodnou převahu legionáři
a že i v tak zvané revisní komisi, která
důležité případy zvláště
prozkoumává, zasedají opětně
převahou legionáři vedle zástupců
branného výboru Národního shromáždění.
Doufám, že slavné
Nár. shromáždění může
věřiti, že ten, kdo tímto sítem
projde a je do armády zařazen, jest jistě
hoden býti důstojníkem republiky. Jsou-li
již proti němu nějaké námitky,
jsou jistě takového druhu, že mohou býti
převáženy jeho osobní i odbornou kvalitou.
Ministerstvo národní obrany ochotně prozkoumá
každý námět, svědčící
proti některému důstojníku, ale žádá
českou veřejnost, zejména tisk, aby nesevšeobecňoval
a nepodlamoval zbytečně autority důstojníků
u mužstva opětovnými a nejednou velice málo
podloženými útoky.
Třetí interpelace,
o níž chci dnes promluviti, jest interpelace členů
Národního shromáždění
Bechyně, Němce, dra Meissnera,
Johanise a soudr. o poměrech u vojenského
zastupitelství v Praze. Hlavní obsah dotazu týká
se trestní věci Václ. Grubera a spol.
pro zločin proti válečné moci státu,
naznačený v § 327. vojenského trestního
zákona, a pro zločin, naznačený v
§ 1. zák. z 22. května 1919, čís.
269 sbírky zákonů a nařízení
státu československého. Ve věci té,
která jest vedena u vojenského zástupce v
Praze pod signaturou O 5077/19, jest mezi obviněnými
také redaktor Alois Muna z Kladna.
Věcí touto zabýval
jsem se již několikráte dříve,
než byl tento dotaz na mne vznesen. Loyálně
prohlašuji, že vyslechnuv referáty odborných
znalců a po nahlédnutí ve spisy neuzavírám
se dojmu, že vyšetřující orgán
v některých finesách vyhledávajícího
řízení vytkl si svůj úkol šíře,
než by ve smyslu § 140. vojenského trestního
řádu bylo stačilo ku zjištění
těch skutečností, zda žaloba může
býti podána, či nikoliv. Nicméně
nelze podceňovati důvody, jimiž vyšetřující
orgán vysvětloval dlouhé trvání
vyhledávacího řízení, jednak
poukazem na citlivé pozadí tohoto trestního
případu a všeobecně známý
fakt, že celá veřejnost, zvláště
pak určitý směr československé
strany sociálně demokratické s velikým
napětím sleduje průběh vyšetřování
a očekává, že výsledek přípravného
šetření podá v žalobě pevná
a dokazatelná fakta a nebude operovati v jiných
případech spíše snesitelnými
hypothésami a supponováním indicií,
teprve během hlavního přelíčení
důkazů potřebujících, jednak
pak poukazem na to, že v materii řízení
jest přímo interesována bezpečnost
republiky. Podstata věci sama o sobě připouští,
aby vyšetřování bylo postaveno na základ
co nejširší. Jest pak do značné
míry duševní prací vyšetřujícího
orgánu, jakými směrnicemi určí
postup svého pátrání. Do tohoto privilegia,
jež zároveň ovšem - přiznávám
- jest i zodpovědností za výsledek, těžko
i ministerstvu vsahovati a proto jsem uvedl, že mi nezbývá
než říci, že jsem si řízení
v tak širokých liniích nepředstavoval.
(Posl. Stivín: Československý Premminger.!
Hluk. Hlasy: Už to trvá 5 měsíců!!)
Já jsem Premmingra měl. Znám ho lépe
než kdokoli jiný. To by se Vačlenovi trochu
křivdilo! (Posl. Teska: To je táž metoda!)
Já měl 3 leta vyšetřování
a nebylo proti nám nikdy žádného důkazu.
My jsme seděli bez příčiny a bez důkazu.
(Posl. Pelikán: Nepřirovnávejte se k Munovi!)
Myslím, že se může mluviti na př.
o příliš široké základně
tohoto vyšetřování, ale nesmí
se proto soudci vytýkati nějaká předpojatost
nebo nepoctivost. To, prosím, zcela jistě ne, kdo
Vačlenu zná. Náměstek vojenského
zástupce, pan setník pro justiční
službu Vačlena, pověřený
tímto případem, tvrdí ale, že
právě k tomu cíli, totiž aby mohl splniti
předpoklady § 140 vojenského trestního
rádu a shrnouti veškeré skutkové známky
trestního činu, musil průvodní materiál,
svědky i listinné doklady, jakož i veškeré
okolnosti k osvětlení případu nutné,
shromažďovati na různých, od sebe značně
vzdálených místech, dokonce i mimo hranice
československé republiky a za poměrů
velmi ztížených.
Dovolte mi, abych se tuto zmínil
o věci, která není sice uvedena v interpelaci
samé, která se však při veřejném
posuzování tohoto případu v novinách
a na schůzích objevovala. Musím totiž
odmítnouti jakékoliv podezření, že
by případ Václava Grubera a spol., zvláště
pokud se týče Aloise Muny, byl případem
politicky a priorně inscenovaným, k němuž
se teprve dodatečně shledávala trestní
skutková povaha.
Řízení vyhledávací
jest skončeno. Žaloba se sepisuje a pro její
podání určena byla konečná
lhůta dnem 1. prosince. (Posl. Teska:
No tak!)
Jsem přesvědčen, že obsah žaloby,
jakož i průvodní materiál, k hlavnímu
přelíčení snesený, přesvědčí
každého, že přes dlouhé trvání
vazby vyšetřovací nemožno nikomu z intervenujících
orgánů vytýkati nedbalost, tím méně
zlý úmysl, směřující
ke zbytečným průtahům.
Nyní přistoupím
k některým povšechným výtkám,
jež páni interpelanti činí úřadování
vojenského zástupce v Praze. Páni interpelanti
se domnívají, že všechny ty zlořády,
jimiž jsme trpěli za vojenské justice rakouské,
hrozí zahnízditi se i u nás. (Posl. Teska:
To je pravda! Hluk.) Já bych, pánové,
řekl právě opak. Radní komora se usnese
na propuštění zločince, ale za týden
je zase zatčen pro pokus loupeže, pro pokus vraždy.
K tomu musím prohlásiti, že od počátku
svého úřadování v ministerstvu
národní obrany, snad právě pod dojmem
zkušeností, jež jsem učinil s vojenskou
justicí rakouskou na vlastním těle, hleděl
jsem vždy k tomu, aby vojenské soudnictví v
republice československé nedotýkalo se nikterak
osob občanských a věcí, jež přímo
s vojnou a zájmy branné moci nesouvisí. V
tom smyslu vydáno bylo nařízení vlády
republiky československé ze dne 6. června
1919 sbírky zákonů a nařízení
státu československého, částka
62, čís. 297, jímž se podřizují
občanské osoby, které se dopustí trestních
činů proti válečné moci státní,
vojenské trestní soudní pravomoci.
Dle informací, jež jsem
nařídil mi úředně předložiti,
nemohu souhlasiti s tvrzením pánů interpelantů,
že by vojenská vězení byla přeplňována,
vyšetřovací vazby zbytečně uvalovány
a prodlužovány (Posl. Teska: Vyšetřující
soudce nosí žádost několik neděl
v kapse a nepředloží jí radní
komoře! Posl. Bechyně: Proti zákonu! Posl.
Teska: Ano, proti zákonu, to je vina vyšetřujícího
soudce!) Já vám, pánové, povím
cifry, že budete překvapeni, kolik takových
případů je a jak málo je jich ve vyšetřující
vazbě! Vy užasnete! Vezměme jen stav v Praze,
o který hlavně pánům interpelantům
jde. Kdežto v době krátce před převratem,
totiž 24. října 1918, byl stav vězňů
a vyšetřovanců v posádkové věznici
v Praze 491 mužů, jest stav dnešní 147
mužů ve věznici a 34 muži v nemocnici,
počítaje v to vězně odsouzené
i vyšetřované. U vojenského zástupce
v Praze provedl generální vojenský zástupce
ve dnech 21. až 25. října přísnou
a podrobnou inspekci, která zjistila, že dne 21. října
vykazoval vojenský zástupce v Praze od 1. ledna
celkem 9433 trestních řízení, z nichž
5757 bylo skončeno a 3676 jest dosud pendentních.
Z těchto 3676 případů jest jen 110
trestních věcí pod vazbou. To, myslím,
přímo překvapí. Jest tedy patrno,
že se neuvaluje vazba lehkomyslně, ba naopak bylo
zjištěno, že případy ztížené
vazbou vyřizují se v návalu všech ostatních
prací nejdříve a s největším
urychlením.
Pokud se týče obtíží,
vznikajících rozdělením úřadoven
vojenského zástupce, z nichž část
jest v Karlově ul. na Smíchově a část
v bývalé kadetce, dovoluji si upozorniti, že
tatáž obtíž zatěžuje a brzdí
agendu celého ministerstva, které jest rozděleno
v 37 různých budovách ve všech částech
Prahy a předměstí. Stačí jen
uvésti jako krajní body Strahovský klášter,
Invalidovnu, Radlice a Letnou, a každý pochopí,
jak těžko se při této ubikační
roztříštěnosti úřaduje.
Také v ostatních výtkách,
vznášených pány interpelanty proti vojenskému
zastupitelství v Praze, nebylo inspekcemi zjištěno
hrubých a vážných zanedbání
a vad. Nicméně prohlašuji, že se nespokojuji
s těmito hlášeními justičních
dozorčích a nadřízených orgánů
a ujišťuji, že jest v ministerstvu pracováno
a bádáno stále o tom, aby celý systém
vojenské justice v methodě i tempu odpovídal
moderním a změněným názorům
dnešní doby.
Dovolte, dámy a pánové,
abych při této příležitosti řekl
také upřímně několik svých
osobních myšlenek v tomto směru. Zdá
se mi býti nesporné, že republikánský
a demokratický stát může míti
pouze jedno právo, jednu morálku, a že hlavně
tam, kde jde o asociální činy členů
naší společnosti a v důsledku toho o
omezování jich na svobodě či majetku
povolaným výrokem soudním, může
býti za základ brána pouze jediná
a jednotná norma trestní. Proto pokládám
jen za logické v žurnalistice i jinak od převratu
již několikráte tlumočené přání,
aby také orgánové trestní jurisdikcí
se zabývající byli ovládáni
jedním duchem, formálně podřízeni
pouze jednomu úřadu a ve výkonu své
moci soudcovské vázáni byli pouze jedněmi
hmotně právními předpisy. Toto jest
hledisko pouze theoretické. V něm ani nepadají
tak na váhu naše praktické poměry, v
nichž jsme žili za Rakouska a z nichž - hlavně
ve vojenství - jen těžce dlouhými měsíci
vycházíme ven. V kritice rakouské vojenské
justice nebude mezi námi sporu. To byl systém, jenž
zvláště za války byl povolán
k tomu, aby nás dusil. Nic se nedivím tomu, že
z této doby mnozí naši lidé odnesli
si animositu proti všemu, co bylo s vojenskou justicí
rakouskou ve styku, a že tedy tento tradiční
důvod jest dosti silný, abychom jej respektovali
v naší nové organisaci. Jsem z plného
přesvědčení při těch,
kteří by rádi viděli likvidaci celého
systému vojenské justice a - jak opakuji - jsem
při nich z důvodů theoretických i
praktických. Přičiním se, pokud budu
pověřen správou vojenských věcí
v naší republice, aby tato tendence byla v příští
soustavě československé branné moci
patrnou. Bude záležeti hodně od urychlení
nejbližšího našeho vývoje ve vojenské
organisaci a ovšem i od některých okolností
podřadných, jak brzy bude možno přikročiti
k tomu, co si právě pod likvidací vojenské
justice představujeme. Mám za to, že tím
se vyřeší jeden z význačných
faktorů naší převýchovy od rakouského
k českému v osobách i poměrech a na
cestě k upevnění demokratismu a republikanismu,
jakož i v tomto duchu konstruované právní
jistoty ve státě. A budu, pánové,
velmi šťasten, když Národní shromáždění
v tomto směru mne bude podporovati, poněvadž
moje přesvědčení je, - a to myslím,
že je také přesvědčení
velké většiny Nár. shromáždění
- že jen skutečně vojenské přečiny
a zločiny patří do kompetence jistých
odborníků vojenských, kdežto ostatní
delikty patří před obyčejný,
normální trestní soud. (Výborně!
Hlučný potlesk.)
Předseda:
Přistoupíme
a to k 1. odstavci jeho, ke
1. zprávě dopravního
výboru o návrhu členů Národního
shromáždění Kříže,
Brodeckého, Buřívala a soudr. (tisk č.
32) na sestátnění buštěhradské
železnice a o návrhu člena Národního
shromáždění Gustava Navrátila
a soudr. (tisk č. 128) na postátnění
soukromých tratí v Československé
republice (tisk č. 1825).