Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Jak z textu mírových smluv, jež schvalujeme, i z historie celého našeho zápasu o svobodu vyplývá, vůči spojencům naše politika nemůže býti než politika spojenecké věrnosti, upřímné, loyální, otevřené spolupráce, vedená oněmi vznešenými ideami, jež za války nás spojily. Naše spojenecká věrnost jest stvrzena krví našich vojáků. Národ náš uznává plně vše, co Francie, Anglie, Spojené státy, Srbsko a Italie pro naši věc obětovaly a jak se zasadily o uskutečnění našich cílů. Nezapomeneme toho nikdy!

Mírové smlouvy podepsaly dosud z bývalých našich odpůrců Německo a Rakousko. Přejeme si, aby ratifikace mírových smluv přivedla náš stát k tomu, abychom zahájili co nejdříve a plně rozvinuli ve stycích s těmito sousedy období míru.

Dosáhli jsme své státní samostatnosti otevřenou, čestnou revolucí. Otevřená, čestná a naprosto loyální budiž naše politika dobrých sousedů v míru. Jsou to především styky hospodářské, jejich obnovení na novém základě jest ve společném zájmu našem i našich sousedů. Společné hranice, vzájemnosti dopravní, souběžný vývoj hospodářský a sociální dává tu rámec, v němž se, jak doufáme, normální naše styky harmonicky vyvinou.

V den schválení mírových smluv vzpomínáme s pohnutím, láskou a vděčnosti všech těch bezejmenných tisíců, z jichž krve vyrostla československá republika. Schválením mírových smluv jest pro náš stát ukončena světová válka a proto znovu vyslovujeme přesvědčení, že v nejkratší možné době, za nejúčinnější součinnosti spojenců budou vráceni vlasti spolubudovatelé její svobody v Sibiři. Stejně nutná jest co nejrychlejší konečná repatriace všech příslušníků naší republiky, kteří v důsledku válečných událostí dosud jsou drženi v cizině.

Klub československé strany pokrokové vyslovuje při této příležitosti nejhlubší dík a uznání všem, kdož s krajním úsilím pracovali na této mírové smlouvě". (Výborně!)

Předseda: Udělují slovo poslednímu řečníku zapsanému, panu kolegovi dru Mazancovi.

Posl. dr. Mazanec: Vážené shromáždění!

Jsem pověřen, abych jménem klubu československé strany lidové učinil toto prohlášeni:

"Klub nese velmi těžce, že i v otázce ratifikace mírových smluv postupuje se v tomto váženém sboru se spěchem, který nikterak neodpovídá ani důležitosti předmětu, ani neukazuje na pietu a svědomitost, o jaké mluví důvodová zpráva, předložená Národnímu shromáždění teprve o půl třetí hodině - tedy současně se zahájením jednání sněmovního. Překotnost ta, kterou klub náš měl příležitost vytýkati již tolikráte, není ani v nejmenším na prospěch řádného sněmovního jednání, ale neslouží ani vládě naší ke cti a neposlouží také nikterak naší vážnosti mezinárodní. Z toho důvodu, jakož i proto, že považujeme každou změnu mírových smluv předložených k ratifikaci za vyloučenou, a nechtějíce v této chvíli - pro stát náš i náš národ československý tak vážné, ba přímo osudové - přicházeti s kritikou dosavadního způsobu vladaření zejména na Slovensku, se kterým se nemůžeme stotožnit a před jehož důsledky vládu co nejdůrazněji varujeme, omezujeme se na stručné prohlášení, že strana československá lidová neodmítá dáti souhlas k ratifikaci všech předložených smluv mírových a plně se staví také za resoluce zahraničním výborem váženému Národnímu shromáždění k schválení předložené, nemajíc jiného přání, než aby všechny naděje, skládané národy téměř celého světa do nové, lepší, spravedlivé a opravdu demokratické úpravy poměrů mezi národy a státy došly vyplnění a aby zejména nová Společnost národů, smlouvami mírovými v život uvedená, doznala všude plného pochopení a stala se - na zříceninách starého, nesvobodného, nedemokratického a násilnického světa - zárukou šťastné budoucnosti lidstva, založené na právu, spravedlnosti a svobodě. Jako Slované litujeme toho, že největší stát slovanský, který pro osvobození Evropy tolik krve a životů obětoval, byl židovskými intrikami, bolševickými hesly, komunistickou hrůzovládou uvnitř rozvrácen a tak připraven o všechno ovoce krvavých zápasů za osvobození lidstva a zbaven na chvíli pro celé Slovensko, ale zejména pro náš a jihoslovanský stát tak důležitých zastoupení v konferenci mírové. Naše strana vítá vřele zejména i záruku ochrany, jaká zaručuje se minoritám národnostním i náboženským v našem státě, jsouc plně přesvědčena o tom, že stát náš i vlády, které co nejdříve ze všeobecných svobodných voleb do nového Národního shromáždění vzejdou, jenom tehdy budou se svých velikých úkolů a těžkých povinností, když si budou plně vědomy toho, že bez plné spravedlnosti ke všem státy - dle slov velkého učitele církevního, sv. Augustina - nejsou, než velkými pelešemi lotrovskými. Bez spravedlnosti, náboženství a mravnosti neobešly se ani největší státy světa a neobejde se - jak pěkně připomíná i náš president Masaryk ve svém nejnovějším poselství - ani naše mladá československá republika.

V úpravě hranic politických těžce neseme, že se nepodařilo zástupcům našim na konferenci mírové, aby pojaty byly do státu našeho i české obce na Ratibořsku, Hlubčicku a Kladsku, které nejen etnograficky, ale i historicky tvořily po staletí součást českého státu. Zvláště Moravanů bolestně se dotýká, že pravý břeh řeky Moravy nebyl přiřčen celý našemu státu, a při tom zároveň, že území cáhnovské, kde ještě před 15-20 lety se česká kázání konala, zůstalo mimo hranice státu. Rychlá regulace Moravy a tím i jeden z předpokladů pro řádnou úpravu našeho vodního hospodářství je takto neobyčejně ztížena, ne-li na čas vážně ohrožena.

Že mírová smlouva nezabezpečila nám plně celého Těšínska a nepřinesla nám bezvýhradné integrity celého Slovenska, bylo z největších bolestných překvapení celého národa. Že bychom měli třeba jen píď země české nebo slovenské ztratit, k tomu nikdy nepřivolíme.

Ke konci považujeme za nutné, vysloviti své podivení, a jistě oprávněné, nad tím, že, ač ve smlouvách mírových i při celém jednání mírovém stáli jsme v řadě národů a států, vycházejících jako vítězové ze světové války, přece řadou ustanovení v těchto smlouvách byli jsme poškozeni hospodářsky a finančně.

Přes všecky své námitky a obavy, jež proti jednotlivým ustanovením smlouvy mírové chováme, neváháme vysloviti díky všem národům dohody, kteří spolupracovali na našem osvobození, jakož i všem svým zástupcům, kteří nás na mírové konferenci zastupovali, a neváháme prohlásiti, že budeme pro ratifikaci smluv hlasovati" (Výborně!)

Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal pan ministr zahraniční dr. Beneš. Uděluji mu je.

Ministr zahraniční dr Beneš: Slavné Národní shromáždění!

Při příležitosti diskuse o ratifikaci mírových smluv není možno, abych se nezmínil ještě jednou několika slovy o některých našich problémech zahraniční politiky v době dnešní a o brzké budoucnosti. Jak již zde bylo naznačeno, je moment, v němž budeme ratifikovati první své mírové smlouvy, v moderní historii našeho státu okamžikem velmi důležitým a domnívám se, že při té příležitosti je dobře, říci několik slov také s celkového hlediska, co pro nás ratifikace mírových smluv může znamenati a co má znamenati.

Problém našeho národa stavěn byl v minulosti v různých formách a jsme si ještě všichni vědomi všech těch diskusí a vzpomínáme, jak často býval to problém bolestný. Vždycky vyhraňoval se v pocitu strachu o budoucnost, o existenci národa a není pochyby, že když dnes poprvé v moderní své historii máme dáti souhlas k mírovým smlouvám, že opět problém ten staví se ve formě otázky: jak bude vésti Československá republika svou celkovou politiku, aby obstála v boji států a národů evropských, aby zachovala svoji existenci a vyřešila tak problém existence našeho národa vůbec? Tu musíme se dívati nejen na jeho minulost a na všechna naučení, která nám dává právě historie jak dřívějšího našeho samostatného státu, tak také pozdější historie našeho nesvobodného národa, musíme se mimo to dívati také na celkovou situaci evropskou, neboť směrnice naší zahraniční politiky mohou býti jen výslednicí sil a faktorů, které představují náš národ jako celek, a sil a faktorů, které z vnějška na náš národ budou působiti a nutiti ho v mezinárodní politické konstelaci zaujmouti určitá stanoviska a určité směrnice. Podívejme se nejprve na tyto mezinárodní faktory a síly, které z vnějška budou určovati situaci československého národa v okamžiku právě, kdy vstupujeme také legálně, abych tak řekl, se stanoviska mezinárodního práva do společnosti všech svobodných národů. Je třeba právě vidět tyto síly a faktory mezinárodní, které budou určovat stále a hned v nejbližší budoucnosti celou naši existenci. Není pochyby, že z války vychází celá Evropa v rozvratu: je to rozvrat politický, rozvrat mravní, rozvrat ekonomický a finanční, a že namnoze nalézáme se ve stadiu značné anarchie stále ještě dnes a že veškeré snažení všech národů a států nese se k tomu, aby všemožným způsobem z této anarchie se dostaly. Dvě věci neustále a neustále přicházejí na mysl těm, kteří chtějí proniknouti k podstatě dnešního rozvratu, resp. kteří chtějí proniknou ti k příčinám, proč z tohoto rozvratu nemůžeme se rychle dostati. Za prvé je to naprostý nedostatek nějakého přesného, systematického, methodického, vědecky založeného plánu budoucí evropské politiky, který nenalézáme dnes kolem sebe vůbec nikde.

A za druhé je to úžasný nedostatek schopných lidí. Tento nedostatek schopných lidí jeví se bezpodmínečně dnes u všech národů; je to důsledek války, je to důsledek mravního rozvratu, který válka přinesla a ovšem také ten fakt, že rozvrat ve všech státech jest tak veliký, že lidská síla těžce na něj stačí, takže i těch několik málo lidí, kteří jsou nuceni zabývati se řešením velkých problémů, brzo se opotřebuje a stávají se pro další život politicky neschopnými. Musíme konstatovati, že situace před válkou po této stránce byla rozhodně lepší. Především, ať již kritisujeme sebe rozhodněji a ostřeji celé politické systémy před válkou, musíme také konstatovati, že před válkou existovaly určité systémy zahraniční politiky evropské. V té době existovaly právě v Evropě tři velké politické systémy, které vyplňovaly veškerou politiku evropskou a do značné míry i politiku světovou. Byla to alliance francouzsko-ruská, byl to trojspolek německo-rakousko-italský jako protiváha francouzsko-ruské alliance, doplněné dohodou anglicko-francouzskou v posledních dobách před válkou, a konečně byl to třetí systém, který způsobem jaksi zvláštním nadřaďoval se těmto dvěma politickým systémům Evropy a vybočoval z dohody těchto dvou systémů posledních třiceti let evropské politiky, totiž samostatný pangermánský plán Berlín-Bagdad. Je těžko stanoviti, do jaké míry právě tento systém koalice velkých mocností přivodil dnešní válku, není pochyby, že vedle vnějšího koalování se mocností byla zde ještě řada jiných důvodů, pro které válka vzniknouti musila, ale jisto je, že tyto systémy měly značnou spoluúčast na vyvolání evropské války. V každém případě dlužno však konstatovati, že situace evropská v celé historii byla vždy taková, že jisté systémy politiky bylo nutno tvořiti a jest nutno tvořiti, a zdá se, že právě dnes jsme v době, kdy znova začínají se tvořiti. Viděli jsme, že za války již vytvořil se nový systém politiky evropské, systém národů spojeneckých a sdružených, který se sloučil úplně v boj proti Německu, kde téměř celý svět postavil se proti centrálním mocnostem, a že tudíž vytvoření pangermánského plánu jako nového systému politického vyvolalo právě ten protichůdný systém mocností spojených a sdružených za tím účelem, aby plán pangermánský byl zničen. Spojenecký blok dospěl k vítězství, diktoval podmínky příměří a sešel se na konferenci míru v Paříži a začal zkoumati z blízka jednak zájmy své, jednak zájmy jednotlivých mocností a jednak hledal směrnice budoucí evropské a světové politiky po uzavření míru vůbec. Viděl, že bývalý systém nestačí, a za tím účelem právě také ten systém spojených a sdružených mocností začínal se jeviti jako systém bývalé staré taktiky a methody politické a hledal se nový systém politický, který byl vyjádřen právě v ideji "Ligy národů". Jestliže takto prohlédneme situaci zahraniční politiky a chceme-li ji systemisovati, vidíme, že zahraniční politika před válkou a ve válce vyhranila se asi v této formě. Na konferenci mírové ukázalo se okamžitě, že systém Ligy národů nestačí, poněvadž zájmy jednotlivých států brzo ukázaly se protichůdnými a zejména ukázalo se, že celý plán Ligy národů jest do velké míry koncipován schematicky a nebyl dosti životní. A za tím účelem právě proto, že nemohl vstoupiti v životnost, ukázala se nutnost, zejména z praktických důvodů, určité politiky, z důvodu rozvratu v Evropě vůbec a z důvodu, že zanikla velká ruská říše, která na počátku v systémech politických předválečných spolupůsobila. Poznalo se na konferenci mírové, že prozatím jest nutno, znova nějakým způsobem vytvořiti nový politický systém, a utvořil se právě pokus na konferenci mírové, vedle té koncepce, "Ligy národů" ještě ad hoc vytvořiti jistou koalici a jisté principu nové evropské politiky.

Tento prozatimní - abych tak řekl, nový - systém vyhranil se v tom, že byla učiněna dohoda mezi Francií, Anglií a Amerikou na event. ochranu proti Německu a na druhé straně vzhledem k tomu, že centrální mocnosti byly rozvráceny a že byla zde ruská bolševická revoluce, která zdála se ohrožovati ostatní státy také rozvratem, byl učiněn pokus, utvořiti vedle této zvláštní koalice na západě také jistou koalici na východě, která prozatím jeví se v jistém provisorním bloku polsko-rumunském. Vedle toho ovšem vyskytla se velmi vážná otázka již na konferenci mírové, jakým způsobem vyřešiti systém centrální Evropy, poněvadž právě na jedné straně rozvrat v Rusku a na druhé straně jistý, zdánlivý nebo i skutečný rozvrat v celé Evropě, specielně na bývalém teritoriu Rakousko-Uherska a na Balkáně, vyžadoval za každou cenu se strany mírové konference a ostatních spojených mocností, vytvořiti rychle něco, co by nejrychleji přivedlo normální stav, stav míru a možnosti, vrátiti se všem západním mocnostem do situace normální, předválečné.

A tu přicházím k otázce naší situace v centrální Evropě a našich poměrů právě, za těchto okolností, když dnes ratifikujeme mírovou smlouvu, jakým způsobem dalo by se prakticky dívati na systém centrální Evropy a otázku balkánskou a vůbec otázku těchto systémů politických.

Systém provisorní bariéry, který byl postaven Polsko-Rumunskem na výhodě, na západě se jistě neudrží právě proto, poněvadž na západě a vůbec na mírové konferenci byli si vědomi provisornosti dnešního stavu centrální Evropy a provisornosti dnešního stavu na Balkáně.

Již během jednání mírového je třeba, právě to velice zdůrazniti s našeho vlastního, národního stanoviska: že problém bývalé rakousko-uherské monarchie stále se zdvihal a zdvihá se dosud. Ty snahy o jistou reorganisaci všech těch území na půdě bývalého Rakouska jeví se stále a stále a budou se jeviti postupem doby opětovně.

Vzhledem k tomu, že západním mocnostem jeví se situace v centrální Evropě, již my jsme více méně středem, stále nejistou, jest a bude neustále na západě snaha, vytvořiti právě v centrální Evropě jistý nový politický systém, ve kterém bychom my se dostali do jistého rámce, kádru a ve kterém by právě utvořila se taková konstellace, která by západním mocnostem na jedné straně zajistila bezpečnost proti expansi Německa na východ, a na druhé straně, aby všude mohly nastati na poli politiky vnitřní, ekonomickém a finančním normální poměry. Je to zájem přirozený, protože zejména po této válce vztahy jednotlivých států jsou tak intimní, že není možno, aby zájem na této nové organisaci u všech států zásadně nebyl co možná největší.

Za takovýchto okolností - a já se při této příležitosti zmíním trochu objektivně o tom, jak se na nás cizina dívá - západní státy s neobyčejnou pozorností sledují nejen, jaká bude příští naše politika, ale sledují také, jaké vlastně dnes, po celoroční vlastní své existenci, můžeme skýtati naděje do budoucnosti a do jaké míry již dá se s námi a s ostatními našimi sousedy počítati, aby ta konsolidace v celé Evropě rychle nastala.

Zdá se mi, že jest naprosto nutno počítat s tím, že budeme hned po ratifikaci míru nuceni hledět reorganisovat poměry kolem sebe a u nás, t. j. reorganisovat tu novou konstelaci v centrální Evropě s docela určitým pevným plánem, docela přesně vyhraněným programem, a právě z toho důvodu chci se zmínit vedle těch speciálních otázek, které se týkají nás přímo, o možnosti, jak tyto plány musí býti pojaty a jak mohou býti eventuelně postupem doby realisovány.

Především, co se týče jisté kritiky mírové smlouvy se strany jednotlivých pánů řečníků, uznávám plně, že nebylo docíleno v mírových smlouvách všeho, čeho bychom byli rádi docílili. Především Kladsko, řešení otázky těšínské, hranic slovenských, otázka reparační komise, otázka určitých hospodářských klausulí, to všechno, jak páni řečníci zde již velice jasně osvětlili, přirozeně i s naší strany jednak se strany zahraničního ministerstva, jednak se strany delegáta na mírové konferenci - to vše musím uznat a uznávám, ale dodávám hned: naše situace jest přec jen nepoměrně lepší než všech, kteří byli v podobné situaci, a musím dáti spravedlnosti průchod v tom, že skutečně na mírové konferenci ta idea, ten duch spravedlnosti, koncepce jistého spravedlivého řešení těch jednotlivých otázek byla skutečně co možno důsledně aplikována a, jestliže se v té či oné věci nám neučinilo zadost, jak již bylo řečeno, nebylo to proto, že snad někdo proti nám vystupoval, že snad někdo neměl k nám dostatečných sympatií, bylo to daleko více, řekl bych, široké, hodně objektivné pojímání celkových otázek, a i v těch otázkách, ve kterých se cítíme co nejvíce dotčeni, viděli jsme, že se všech možných stránek jednotlivé problémy byly pojímány a diskutovány ode všech našich spojenců, ode všech velmocí a že konec konců ta dobrá vůle, spravedlnosti dáti průchod, i když se proti nám řešily otázky, vždy dobrá vůle na všech stranách byla.