V Jižní Africe platí
se dle návrhu inspektorova příspěvek
během 12 neděl ženám závislým
od svého výdělku z fondu, opatřeného
parlamentem.
V Dánsku mohou obdržeti
ženy bez prostředků veřejný příspěvek,
jenž nepovažuje se za chudinskou podporu, v Norsku dostávají
potřebné ženy příspěvky
od 17 do 15 K měsíčně, z nichž
sráží se požitky, vyplývající
z pojištění proti nemoci. Tyto příspěvky
se povolují z komunálního fondu na 6 neděl
před porodem a 6 měsíců po porodu
dítěte, pod podmínkou, že matka je sama
kojí.
Ve Švýcarech jest nemocenské
pojištění záležitostí kantonů;
federální zákon stanoví toliko, že
nemocenské fondy, kde jsou zřízeny, musí
platiti příspěvky z důvodu porodu
tímže způsobem, jako pro nemocné.
V Československu, Německu,
Norsku a Rumunsku platí se příspěvky
pro mateřství jako pro obyčejnou nemoc.
Ve Velké Britanii poskytuje
se mateřský příspěvek 30 šilingů
ženě z pojištění mužova, kde
je týž pojištěn, a mateřský
příspěvek 31 šilingů týdně
na dobu 4 neděl po porodu. Není-li muž pojištěn,
má žena obojí příspěvek
zvláštního pojištění. Příspěvek
neplatí se jako suma celková a není omezen
na ženy zaměstnané v průmyslu, ani není
v přímé spojitosti s výlukou ženy
z průmyslového zaměstnání po
porodu.
V Holandsku platí se celý
obnos průměrné mzdy po dobu neschopnosti
k práci před i po porodu. Plná mzda má
býti placena také v Polsku dle připravovaného
zákona. Australský zákon z r. 1912 o příspěvcích
v mateřství nemá vztahu k zaměstnání,
neboť poskytuje příspěvek 5liber každé
australské rodičce.
V řadě států
dostává rodička vedle peněžního
příspěvku i pomoc lékařskou
neb pomoc porodní báby zdarma.
Nyní, pokud se týká
práce žen v noci.
Mezinárodní konvence
Bernská z r. 1906 byla schválena již všemi
nejdůležitějšími průmyslovými
státy. Snahou konference washingtonské jest, aby
všechny státy signatární, členové
Ligy národů, ke konvenci Bernské přistoupily.
Pak jest ještě ustanovení
o zaměstnání žen v nezdravých
pracích.
Následkem velmi různých
metod, užívaných v různých státech
při různých pracích bude mezinárodní
reglementace na tomto poli velmi svízelná, slibuje
však nejlepší plody. Bude třeba nejdříve
sestaviti srovnávající studie o oněch
různých zákonodárstvích, lišících
se často velmi v účelu a nezachovávajících
ani samy o sobě stálost v zásadách;
bude třeba vyšetřiti metody správní
a jich výsledky a dle těchto odporučiti pro
mezinárodní úpravu těchto poměrů
potřebné směrnice. Pokud se týká
zaměstnání dětí, nejmenší
věk ve většině zemi platí 14
roků za věkové minimum pro práci.
V některých zemích stanoven jest jako věkové
minimum věk 13, 12 let; 11 platí v Rumunsku, 10
ve Španělsku a 9 v Indii. V jiných zemích
jest věková hranice vyšší, na příklad
15 ve státu Viktoria v Australii.
Práce mladistvých
v noci. Bernská
konference z r. 1913 přijala zde věk 16 let jako
minimum a největší počet států
k tomu již přistoupil. Někde však byl
přijat věk vyšší. Nyní běží
ještě o zaměstnání mladistvých
v nezdravých pracích, pojištění
nemocenské, invalidní, atd., pensijní, od
toho musím však upustiti, poněvadž by
mne to vedlo daleko a pan předseda by mne nenechal déle
mluviti a proto končím.
Z uvedeného však vyplývá,
že nejsme sice nejlepšími, ale nejsme, pokud
se týče sociálních reforem, také
posledními. A již jsme o tom mluvili, že u nás
velmi mnoho dělnictva jde na práci do cizozemska.
A tu vyplývají spory o pojištění
nemocenském, když tito dělníci onemocní,
o pojištění úrazovém, když
se jim stane úraz, anebo pro braní renty starobní,
anebo invalidní. A tu, přátelé, jest
nutno dbáti toho, aby zájmy těchto dělníků
byly chráněny, poněvadž by stát
náš měl z toho velikou škodu, kdyby dělník
si zkazil jinde zdraví a pak kdyby nám sem přišel
z rodinných důvodů, jako se to stává
často. V Německu to bylo v modě, že
tam je po třech letech vypovídali a říkali
jim: Přerušte svůj pobyt zde - aby nenabyli
práva chudinského a pak práva občanského.
A přátelé, dnes právě jsem
se o té věci informoval a bylo mi sděleno,
že již jest učiněna taková dohoda,
ovšem jen více méně soukromá
ještě, není zákonitou cestou provedena,
že se bude reciprocitně Německo a Německo-Rakousko
k nám chovati, jako my se budeme chovati k dělníkům
německým.
Ku konci se táži, co
vlastně my máme žádati na ochranu práce
a její nositelů, dělníků? A
tu pravím, že jest přirozeno, že budeme
žádati vybudování státního
úřadu práce na ochranu práce a její
nositelů dělníků a sice v ministerstvu
sociální péče. Ale musí se
to díti ještě také vybudováním,
opatřením řádné služby
sociální při vyslanectvech a konsulátech,
poněvadž naše dělnictvo, jak já
to znám z praxe, zejména v Německu, nepožívalo
nejmenší ochrany, když mu tam zaměstnavatel
ublížil, když nedodržoval smlouvu pracovní,
ty konsuláty důsledně - vyjímaje několik
čestných výjimek - odepíraly českým
dělníkům ochranu, říkaly: "My
k vůli vám nebudeme riskovati nějaký
mezinárodní konflikt, běžte domů
do Rakouska, žádný vás sem nevolal".
Takovým způsobem byli naši dělníci
odmítáni a jsem přesvědčen,
že dnes tomu tak nebude, ale že přece jen jest
nutno dosíci toho, aby byla učiněna opatření,
by dělníci naši byli v Německu a také
v Německém Rakousku dokonale chráněni.
Tedy Společnost národů,
která se nyní tady vytvořila a počne
prakticky pracovati, budeme my doplňovati Internacionálou
socialistickou. (Hlas: Tak jest!) My ji tím více
a tím důrazněji budeme podporovati, poněvadž
jsme se přesvědčili, že jinou cestou,
než mezinárodní, bychom se nedostali ku předu.
(Hlasy: Výborně! Tak jest!) Mírová
smlouva nám plně nevyhovuje, přirozeně,
nedává nám všechno to, co jsme očekávali,
a zejména jest daleka toho, co nám slibovala první
naše delegace, když se vrátila ze Švýcarska.
Ale přes všecko to musíme říci,
že smlouva tato jest značným pokrokem, poněvadž
jednak nám dala státní samostatnost, stanovila
pevně naše hranice a zjednala nám možnost,
abychom se mohli uvnitř nerušeně jako samostatný
stát vyvíjeti. Z toho důvodu budeme hlasovati
pro její schválení a budeme také hlasovati
pro resoluce ve zprávě zpravodajově uvedené
(Výborně! Potlesk.)
Předseda: Slovo má
dále p. kolega dr. Blaho.
Posl. dr. Blaho: Slavné
shromaždenie! Je to prvý raz v histórii, že
Slováci schvaľujú mierovú smluvu alebo
jednajú o nej. Jestliže kto, tak sme to práve
my Slováci zaviazaní veľkou vďačnosťou
voči mierovej konferencii, že prestali sme byť
národom otrokov, národom helotov, a že s bratskou
pomocou českou pozdvihnutí za rovnoprávnych
členov národov kultúrnych a pričlenení
k západu stávame sa jednotkou, ktorá platí
nielen doma, nielen v našej československej vlasti,
ale i v zahraničí. A preto menom slovenského
klubu s vďačnosťou vzpomínam práce
našich veľkých ľudí, nášho
otca prezidenta Masaryka, ministra dra Beneša, dra Kramářa
a nášho Osuského, ktorí vykonali tak
veľké, záslužné dielo, a myslím,
že keď mnohí predrečníci nespomneli
na to, čo iste mali v srdci, že s tohoto miesta je
treba spomenúť tých veľkých námah,
veľkých prác a veľkých obetí,
ktoré títo naši zástupcovia tam vykonali.
Ale keď vo všeobecnosti
schvaľujeme túto mierovou smluvu, v podrobnostiach
sú predsa isté nedostatky, ktoré sa nám
nepáčia. Keď sa pozriem na tvár našej
republiky, napadá mi jedna medicínska skutočnosť.
Zdá sa mi, že ten náš československý
štát, tá naša republika narodila sa nejako
nesúmerne, že vypadáme tak ako vysoký,
dlhý človek, ktorý má normálne
srdce a snáď normálnu hlavu, ale náramne
dlhé, nesúmerné údy, dlhé ruky
a nohy. Taký organismus trpí obyčajne tým,
že všetky orgány vzdialené od srdca, nohy,
nos, uši, bývajú chladné: studený
nos, chladné uši, náramne špatne zásobené
krvou. Ja si, vážené shromaždenie, neprajem,
aby Praha, aby český národ bol takým
slabým srdcom, ktorý by špatne zásobil
krvou, touto živnou látkou, to naše Slovensko
a ruskú krajinu, len preto, že tou mierovou konferenciou
bol ten štát nútený takto sa zrodiť,
akým je. Práve na takých dôležitých
miestach, ako sú Košice a ako je zárez pod
Bardiovom pri Orlovej, sme stiesnení, sošnerovaní
od severu a juhu, a mám vážne obavy, čo
sa týka budúcnosti, že táto časť
našej republiky bude hodne dlho a na dlhú dobu chladná,
zle zásobovaná duchom, zle krvou, zle i materiálnymi
statky, lebo sme náramne ďaleko. Toto snáď
je detail, pomyslí si náš pán minister
zahraničia, ale je to veliace dôležité,
že tam vytlačili nás Maďari od Tisy hodne
vysoko, že nás odtiaľ vytlačili z pohoria
Buku, v okolí ktorého sú pomaďarčené
dediny. Je ich asi 12 ešte celkom so slovenskými menami,
a tento kraj sa nám nedostal, odtiaľ sme museli vytiahnuť.
Tento zárez Maďarov, tento klín zostal vrazený
do našeho tela a zúžil spojenie, ktoré
nás spojuje s východom slovenským a ruskou
krajinou.
A keď si vspomenieme alebo predstavíme
naše hranice pri rieke Ipľi, tam skutočne ten
omyl, ktorý vykonala mierová konferencia, je opravdu
veľký, že si nemôžeme ani vysvetliť,
že se tak meravo držala tej rieky ako hranice. Pod lpľom
máme, vážené shromaždenie, ešte
najmenej 100.000 ľudí a dálej ešte 100.000
Slovákov, ktorí ostávajú v maďarskej
republike. Slovenské obce sú až k Vacovu, ke
kolenu dunajskému. Toto všetko by bolo patrilo ešte
nám, lebo národohospodársky sme v tom kraji
skutočne nemožní.
Nedivte sa, že na Slovensku
administrativa je taká biedna, aká je, keď
sa človek z Parkáňskej Nány nemôže
dostať do Balašských Ďarmot, do Lučenca.
lebo tieto mestá sú na dvoch břehoch Ipľa.
Polovica miest ipoľských bude patriť Maďarom
a polovica nám. Tam máme železnice odrezané,
nemáme telefonu, tam sa zprávy a noviny nedostanú
iba za týždeň, za dva. Môžete si
predstaviť, keď bratislavská vláda, minister
s plnou mocou pošle poštou zásielku alebo niečo
iného, že to tam prijde až za 2-3 týždne.
To máte i na iných stranách. A to práve
preto, že, ako spomenul předrečník koll.
Hnídek, ktorý povedal, že všetko horstvo
smeruje na juh, všetky železnice, rieky smerujú
na juh. To bola naša jediná transversálka od
Parkáňskej Nány, ktorá spojovala južnú
časť našej republiky so severom a západom.
Ale potom nesmejú sa zjavovať
a myslím, že to nenie loyálné, keď
sa zjavujú v českej žurnalistike články
o tom, ako to na Slovensku vypadá hrozne, aké je
to strašné. Musím povedať, že to
robí u nás exponované české
úradníctvo. Keď sa u nás niečo
stane, nejaká maličkosť, je to strašné,
na Slovensku bude vzbura. 28. ríjna nestalo na Slovensku
nič. Neprišiel ani jeden voják o život,
nezabili ani jediného českého úradníka.
Berme to všetko kriticky, no posudzujme povrchne a neberme
každú maličkosť na tak veľkú
váhu. Tým si sťažujeme situáciu
a hádžeme si klacky pod nohy. Znechucujeme si to a
situácia sa týmto horší. Práve
preto som veľmi prosil českú žurnalistiku,
aby brala všetko kriticky, všetko dobre sražala,
na 50% a niže (Hlas: 80 by stačilo také!).
Slovensko sa pomaly, ale iste konsoliduje, potrebujeme pokoj,
mier a bezpečnosť a bol by som veľmi rád,
keby sme boli v tom položení, že by sme už
dnes mohli ratifikovať a podpísať smluvu s Maďarskom.
Zdá sa mi, že mierová konferencia tieto ťažké
otázky, ako je mier s našimi súsedmi - Poliakmi
a Maďarmi, nechala si až na konec.
Bolo by bývalo o mnoho lepšie,
keďby sme to boli už rozriešili. Mali by sme už
bezpečnosť, a vedeli by sme iste, čo je naše
a čo máme kde vykonať. Prosil by som preto
pána ministra zahraničného, aby sa čo
najskôr o to postaral bez ohľadu na to, aká
vláda sa utvorí v Maďarii. Tvrdí sa,
že zajtra alebo pozajtra bude tam monarchia.
Neverím tomu, tam sa budú
pomery variť ešte dlho a dlho, lebo je tam mnoho rozličných
prúdov a kandidátov ministerských - tých
je ostatne všade dosť, speciálne ale v Maďárii,
tam aristokracia číha, chce sa uplatniť a chce
zachrániť svoj majetok, nechce vedeť o pozemkovej
reforme, o žiadnych nových demokratických reformách
a myslí si, že si zachráni, čo sa zachrániť
dá.
Tu musíme byť stále
na stráži a obapolnou prácou a dôverou
rychle staveť baštu na našich hraniciach maďarsko-slovenských,
tam sa usadzovať. Ktorý úradník český
nechce tam ostať, musí byť preložený,
lebo mnohí túžia nazpäť, lebo je
to v Prahe pohodlnejšie. My ale musíme na Slovensku
isť, máme-li toľko citu, štátnosti
a máme-li štátotvornú silu v sebe, musíme
podriadiť všetko snahe, vybudovať si tento štát,
a pracovať toľko, koľko naša budúcnosť
vyžaduje.
Pri tejto príležitosti
musím sa dotknúť i otázky našich
hraníc s Dolným Rakúskom. Som z údolia
Moravy a poslanci z Moravy daju mi za pravdu, že otázka
úpravy rieky Moravy je práve týmto nešťastným
riešením hranic medzi Rakúskom a našou
republikou odložená ad calendas graecas.
Dobre sa pamatujeme, že celé
desiatky rokov prekážala nám rakúska
vláda a dolnorakúsky snem v úprave a regulovaní
rieky Moravy. Tu ide o milióny. Pri tejto rieke je také
bohaté údolie, že len tohoto roku nám
sobrala voda za 20 miliónov sena. Dnešné Rakúsko,
aké slabé je finančne a ako vychodí
z tejto mierovej konferencie, bude toto Rakúsko hospodársky
dosť silné a mocné, aby sa s nami dalo do vyjednávanie
o úprave Moravy? Myslím, že na dohlednú
dobu sa toho nedožijeme.
Čo sa týka dolnorakúskych
obcí, za ktoré český národ
toľko obetoval, za ktoré som ja ako študent vo
Viedni s menšinovými pracovníky mnoho a mnoho
pracoval prednáškami atď. - máte tu Cáhnov,
Waltersdorf, Prílep - tieto obce až po Gänserndorf
tiahnú sa po pravom brehu Moravy a sú v úzkom
styku so slovenskými obcami na druhej strane. Maly patriť
nám, je nám ich srdečne ľúto,
rady by sa daly k nám pripojiť, ale dnes musia tam
trpeť a hladoveť, lebo nie sú k nám pripojené.
Tu sme utrpeli rozhodnú porážku, že sme
pravý breh rieky Moravy nedostali.
Čo sa týka predmostia
bratislavského, tu pán kolega dr. Hnídek
poznamenáva, že to nenie ani tak veľká
výhoda. Z nášho slovenského stanoviska,
ktorí Bratislavu známe, je to veliký výdobytok.
Ani sme nedúfali, že dostaneme to miesto, odkiaľ
by inak Maďari každý večer mohli na nás
pľut. Dnes, keď si to opevníme... (Zpravodaj
posl. dr. Hnídek: Nesmíme!) - Nie? - nemusíme
staväť žiadnych hradieb, ale opevníme to
duchovne. Stvoríme tam krásny priemysel, naše
robotníctvo tam bude pracovať a dozaista i udrží
tam našu pozíciu.
Tam sme získali niekoľko
krásnych tovární a myslím, že
budeme môcť odtiaľ vlívať i na tie
opustené chorvatské obce, ktoré majú
tam asi 60 tisíc ludí a ktoré sa tiahnu až
k Šoproni (Oedenburku).
Týchto chudákov sme
opustili práve tak, ako sme opustili lužických
Srbov. Títo Chorvati, Kroboti, sa tiahnú od Neziderského
jazera až po Ráb. Jediná ich literatúra
je jediný kalendár, ktorý vychádzal
v Rábe a ktorý redigoval prof. Krajňák
v Bratislave, Slovák. To tedy bola jediná ich literatúra,
a oni sú dnes vydáni na pospas, opustení
na tejto rovine, treba že ešte zcela dobre hovoria chorvatsky.
To je tiež veľká chyba pre nás a myslím,
že s otázkou koridóru, keďby sme ho boli
vybojovali, boli by sme zachránili i túto vetev,
týchto 60.000, nášmu národu a Slovanstvu.
Veď tam pri Kamenci (Steinamanger) by sme boli mali len malý
úzky jazyk Nemcov a Maďarov na jednej strane. A v
Medzimurí sú zase už Chorváti. Aká
krátka hospodárska cesta je to, a my dnes sme od
nich odrezaní.
A snáď by i otázka
Rjeky dopadla zcela inak, keďby sa bola otázka koridóru
rozriesila v náš prospech.
To sú však len naše
pia desideria, vieme, že na hraniciach svojich nemôžeme
nič meniť a budeme museť tedy nahražovať
jak hospodársky i kulturne, tak i sociálne všetky
tie nedostatky, ktoré sa javia u tejto smluve, na inom
poli a inou prácou. Práve pred 3 dňami som
čítal v novinách, že slovenská
Čaba (Békés-Csaba), na Dolnej Zemi, ktorá
je na pravom brehu rieky Maruše a odkiaľ bolo vyslané
poselstvo do Bratislavy, aby sme im tam poslali niekoľko
pracovníkov, Slovákov a Čechov, že im
Rumuni povolili školy a dávajú im gymnázium,
táto Čaba bola mierovou konferenciou prisúdená
Maďarsku. (Slyšte!) To musíme konstatovať
tiež ako ztratu. Je to Čaba, Komlóš, Pitvaroš,
niekoľko slovenských, evangelických zámožných
dedín, ktoré teraz pod novou slobodou začínaly
ožívať a prichádzať k sebe.
Boli tam osadení Slováci po vyhnaní Turkov
z Uhorska a veľmi radi by patrili buď k Jugoslávii
alebo Rumunsku, len nie k Maďarsku. Veľmi nemile
sa nás dotklo, že táto Čaba, ktorá
má 30 až 40 tis. obyvateľóv, pripadne
k Uhrám.
Ja, slavné shromaždenie,
keď uvážim, že touto mierovou smluvou konečne
sa stávame ľuďmi, že náš pracujúci
človek, roľník, robotník, delník
bol pozdvihnutý, že sa konečne začne
cítiť človekom, zdôrazňujem, že
pri všetkých veľkých nedostatkoch, ktoré
sú v týchto smluvách, predsa len musíme
byť za ne vďační a že si prajeme,
aby tento mier bol pre nás trvalým, aby z neho nevznikly
nám snáď nové války s našimi
súsedy. A ja myslím, slavné shromaždenie,
že to zavisí na nás a len na nás. Akí
budeme my, takí budú i naší súsedi.
(Tak jest!) A my sa budeme museť pripraviť na
ten prípad, že by naši súsedi neboli takými
ľuďmi, ako sme my, lebo my sme nikdy ešte žiadny
národ neokradli, my sme žiadnemu národu neuškodili,
ktorí vedľa nás bývali, nežili
sme na jeho úkor, a ani v budúcnosti nechceme žiť
na jeho úkor, ale chceme žiť zo svojej energie
a zo svojej práce.
Musíme sa pripraviť tak,
ako keby sme mali s nimi večne žiť v mieru, ale
i ako keby sme už zajtra mali s nimi bojovať. A preto
si žiadame, aby požehnanie z tohoto mieru prišlo
hlavne nám, ktorí sme boli najopustenejší,
ktorí sme najviac trpeli pod maďarskou otročinou,
aby nám z tohoto mieru vyšlo požehnanie, šťastie,
aby sme ako jeden národ, jedno telo, jedna duša s
národom českým splynuli v mohútny
národ československý. (Výborně!
Potlesk. Řečníku se gratuluje.)