9. Každý stát
musí organisovati dozorčí službu, na
níž budou súčastněny i ženy,
aby se zajistilo provádění zákonů
a předpisům o ochraně dělnictva".
A nyní běží
o to, jak se budou zásady tyto praktikovati a uváděti
v život. A tu konference práce, která
již je částí Společnosti národů
a všech těch mírových snah, která
se právě nyní koná, má následující
denní pořádek, jak jste patrně snad
již četli. A sice denní pořádek
jest tento:
1. Provedení zásady
8hodinového dne aneb 48hodinového týdne.
2. Otázky, vztahující
se na prostředky, jak předejíti nezaměstnanosti
a čeliti jejím následkům.
3. Zaměstnání
žen: a) před porodem nebo po porodu, v to počítaje
otázku náhrady nákladů, spojených
s mateřstvím; b) při pracích nočních;
c) při pracích zdraví škodlivých.
4. Zaměstnávání
dětí: a) věk připuštění
ku práci; b) práce noční; c) práce
zdraví škodlivé.
5. Rozšíření
a provedení úmluv mezinárodních, přijatých
v Bernu roku 1906, o zákazu noční práce
žen, zaměstnaných v průmyslu, a o zákazu
upotřebení bílého kostíku v
zápalkovém průmyslu.
Tedy, jak vidíte, program
úplný, program, který se prakticky počíná
prováděti. Je přirozeno, že se přivalila
veliká vlna sociální, která kapitalismus
i s militarismem poněkud zatlačila socialismem a
nyní se to počíná realisovat. Válkou,
kterou měl býti kapitalismus a militarismus do nedozírna
posílen, vlastně byl kapitalismus i militarismus
rozvrácen a následkem toho nastává
mezi moudrými a prozíravými lidmi nová
orientace o organisaci práce, a abych tak řekl,
o organisaci celé společnosti lidské.
Ovšem já nevěřím,
že by se to dělo z čisté lásky
k dělnictvu. Děje se to ze strachu před bolševictvím.
(Tak jest!) Ale nám jest to jedno, ať se to
děje z té neb oné příčiny,
jen když se to děje. (Zcela správně!)
Lidí rázu Masarykova nemáme mnoho, kteří
to dělají z přesvědčeni a z
lásky k národu, z lásky k jeho podkladu,
dělnému lidu. (Souhlas.)
My přirozeně dnes,
když se na tuto věc díváme, musíme
to s tím větší radostí vítati,
poněvadž jest nevyhnutelně nutné, mají-li
býti naše sociálně politické
reformy zachovány, mají-li býti rozmnožovány,
že musí býti postaveny na mezinárodní
půdu. Jinak bychom konkurenci státu, řekněme
na příklad: sousedního, kde by byla delší
doba pracovní, kde by byly horší podmínky
sociální a mzdové, nevydrželi. Z toho
důvodu stojíme na tom stanovisku již dávno,
že tyto věci právoplatně pronikavě
a opravdu prakticky a účelně lze řešiti
jen na půdě mezinárodní. (Výborně!)
Ovšem my jsme za to zle zkoušeli po dlouhá léta.
Jak se řeklo slovo internacionalismus, tak se hned na to
hnalo útokem a říkalo se: neběží
o internacionalismus, běží o protinárodní
stanovisko. Dnes najednou máme jako jedině možnou
zásadu státně politickou sociální
internacionalismus. Máme internacionální
společnost národů, internacionální
úřad práce, nyní internacionální
konferenci a všechno internacionální, poněvadž
se poznalo, že jiným způsobem tyto věci
účelně nelze řešiti. (Výborně!)
Jest to pro nás zvláště
důležité, poněvadž české
dělnictvo bylo nevyvinutými hospodářskými
poměry, nedostatečnou industrialisací nuceno,
aby hledalo práci za hranicemi. Chodilo do Vídně,
- tehdy to ještě nebylo za hranicemi - ale chodilo
zejména do Německa ve statisících.
Utíkalo až do Ameriky a nejenom to, že tam pracovalo
a nejlepší své síly zanechalo, bylo
ještě jim opovrhováno, poněvadž
státy tehdejší to považovaly, a také
nám to bylo ve Vídni několikrát řečeno,
za nějaké dobrodiní, když tam dělník
pracuje. Ale po čase se poznalo, že vlastně
ti dělníci dělají tomu státu
dobrodiní, když tam pracují, poněvadž
nedostanou nikdy zaplaceno všechno to, co tam vykonali, nýbrž
že určitou část všichni ve státě
tom stráví a spotřebují a zbývá
šťastným jednotlivcům jenom malá
část na jejich úspory. Lví podíl
jejich práce zůstával tam ve prospěch
státu a kapitalistů cizích. (Tak jest!)
Tedy ta orientace dnes již jest pevně stanovena a
národohospodáři již nemluví o
tom, že stát, který přijímá
cizozemské dělníky do práce, je podporuje,
nýbrž opačně praví, že tito
dělníci jsou dobrodiním tohoto státu.
(Výborně!)
Naše české dělníky
zejména toto velice pálilo, když nás
vysávali, odírali a ještě nám
házeli tu potupu v obličej, že máme
býti rádi, když nás někde trpí,
když nás někde živí.
Pánové, oč se
tedy vlastně dnes usiluje? Zřizuje se Společnost
národů. Ta zřídila valné shromáždění
zástupců členů národů.
Této společnosti jest podroben mezinárodní
úřad práce, dále konference zástupců,
jež zvolí správní radu mezinárodního
úřadu práce, pak jest, když by vznikly
spory, vyšetřující komise a konečně
stálý mezinárodní dvůr soudní.
Kdyby přes všecko to ani ta vyšetřující
komise, ani ten mezinárodní dvůr nemohly
zjednati nápravu, lze ji vynutiti usnesením o trestním
opatření rázu hospodářského
proti tomu, kdo by nechtěl dodržeti smlouvy sjednané
a námitkám nebo stížnostem se podrobiti.
Ovšem jedno tam je ještě, co nás příliš
netěší, a sice zastoupení dělnictva
považujeme za nesprávné, a sice proto, poněvadž
to zastoupení tvoří jenom jednu čtvrtinu.
Všude je to rozděleno tak, že polovinu všech
zástupců jak v té konferenci, tak v mezinárodnímu
úřadu práce, tak v mezinárodním
soudním dvoru a ve správní radě, že
polovici těch, kteří tam rozhodují,
tvoří zástupci vlád. Druhá
pak polovice jest rozdělena na zaměstnavatele a
na dělníky, takže vlastně dělníci
tvoří 1/4 a zaměstnavatelé také.
A tu ovšem, když se podíváte na poměry,
vidíte, že zaměstnavatelé vždycky
mají spíše pomoc zástupců států,
než dělníci. Když potom k tomu ještě
uvážíte, že dělníci přece
nemají všude tak dobré a schopné organisace,
aby se mohli brániti proti zaměstnavatelům
i proti státu, poznáte, že dělníci
jsou zde ve velké nevýhodě. Budou tam otázky
velice ožehavé, bude se velmi často hlasovati
a hlasování bude rozhodovati o sociálních,
pracovních a mzdových poměrech dělnictva.
A tu myslím, že by bylo
nutno, aby nastala také úplně nová
orientace o právu dělnickém. O něm
se doposud ještě velmi málo mluvilo, ale myslím,
že bude musiti býti zvláštní právo
dělnické vytvořeno, poněvadž
zde neběží jen o hmotné statky, zde
běží - a právě nyní se
nám to ukazuje - velmi často o životy, o existenci
celých vrstev národa, o existenci těch vrstev,
které jsou vlastně podkladem jeho zdatnosti a síly.
Uvážíme-li na
př. jen o rozdílném nakládání
s dělníky onemocnělými, úrazem
stíženými, invalidními nebo starými
a se zřízenci státními, musí
nám přece jen tanouti na mysli, že tak to dále
jíti nemůže. Já nechci tím říkati,
že se státním zřízencům
nějak velmi dobře daří, ale když
již zásada humanity šla tak daleko, že se
jim platí mzda, i když jsou nemocní, když
se jim stane úraz, když se stanou invalidními
nebo starými, ptám se, jak bylo možno, že
doposud nemáme ještě zvláště
ani starobní a invalidní pojištění
pro dělníky, kteří si nemohli ničeho
ušetřiti a kteří nemají možnosti,
aby byli živi? (Souhlas.) Slyšel jsem mluviti,
že budou musiti býti také upraveny poměry
staropensistů a zlepšeny nejméně o 80
až 100%. Mají málo, - plně to uznávám
- ale když staropensisté, proč pak ne také
dělníci?
Tedy ta věc, myslím,
že také vyžaduje nápravy, poněvadž,
pánové, dnes bolševismus a to, co se o tom
říká, jeví se ve zvláštních
formách. Na příklad v Americe v únoru
zavřeli 3.000 všech známých socialistů,
aby se uchránili, - bylo to tedy takové profylaktické
opatření - aby se tam nezahájily stávky
a sociální hnutí. Prosím, ti byli
zavřeni, a podívejte se, jak to tam dopadá,
jaké jsou tam ohromné stávky! A v Anglii
rovněž tak.
Tedy dobré sociální
reformy, dobré sociální reformní zákonodárství
jest nejlepší závorou před každým
bolševismem, jehož si nepřejeme my, ale myslím,
pánové, také ne vy. (Výborně!)
Tedy v této věci, myslím,
že by u nás mělo proniknouti to nazírání,
že, čím větší reformy, čím
lepší sociální postavení dělnictva,
tím větší také ochrana a bezpečnost
před jakýmikoliv sociálními otřesy.
(Výborně!)
Ovšem já doznávám
také dle pravdy, že v republice československé
leccos již bylo provedeno, že v některých
věcech jsme již před druhými, ale ovšem
ještě nutno pracovati dále, abychom se dostali
tam, kde jsou ti nejpokrokovější.
A tu snad nebude od místa,
když se poněkud rozhlédneme po světě,
jak to vypadá. A tu v prvé řadě -
poněvadž je zde v tom mezinárodním úřadu
práce a v té konferenci těch zástupců
uvedeno, že osmihodinná doba pracovní, ochrana
při práci atd., jsou nejdůležitějším
předmětem jejího jednání, tak,
myslím, nebude škoditi, když se poněkud
poohlédneme, jak to vypadá u nás a jak to
vypadá jinde.
Osmihodinový pracovní
den je zaveden:
1. V Československu, Holandsku,
Norsku, Švýcarech, Uruguaji, Novém, Zélandě;
zde zákon stanoví zákaz pracovati v pracovních
dnech více než 8 hod. denně nebo 48 hod. týdně,
případně poměrně v delší
době, a určuje výslovně průmysly,
zaměstnání, případně
kategorie zaměstnanců, kde dovoleny jsou výjimky.
2. Ve Francii, Španělsku,
Polsku, Portugalsku, Ecuadoru, Panamě, Finsku, Rusku, Rakousku;
zde stanovena je 8hodinová doba pracovní za den
nebo 48hodinová doba pracovní za týden, resp.
poměrná doba, doba pracovní v době
delší jako všeobecné pravidlo, jehož
praktické provedení ponechá však zákon
zcela administrativě.
3. Ve Spojených státech
australských, Queenslandu, Novém Jižním
Walesu, Victorii, Jižní a Záp. Australii, Tasmanii,
více státech Sev.-americké Unie a více
provinciích Kanady; zde ponecháno je úmluvě
zaměstnaných a zaměstnavatelů, jakou
pracovní dobu chtějí v podniku zavésti,
při čemž 8hodinová doba pracovní
je normálem, práce nad ni pak musí býti
placena jako práce přes čas.
V poslední době zavedly
8hodinovou dobu pracovní Švédsko a Belgie.
Mimo tato všeobecná zákonná
omezení jsou v různých státech zákony,
jednající o pracovní době pouze pro
jednotlivé doby průmyslu a jiných zaměstnání.
Na př. v Anglii v dolech uhelných; v Dánsku
při nepřetržité výrobě,
v Italii, U. S. A., Rumunsku, při státních
drahách. (Posl. Merta: Nejsme sami!) Ne,
nejsme sami.
Pokud se týče nezaměstnanosti,
tu se praví: v naší republice připravuje
se právě zákon o pojištění
proti nezaměstnanosti. V jiných státech takové
předpisy již delší dobu existují,
panuje v nich však veliká pestrost a jsme celkem v
tomto oboru teprve ve stadiu pokusném.
Ze značné řady
dotyčných opatření chci načrtnouti
dnes pouze několik méně známých,
při tom však pozoruhodných případů.
V první řadě
týká se to Dánska. Zákony z 9. dubna
1907 a z 8. dubna 1914 zaručují státní
a obecní subvenci ku nezaměstnanostním fondům
uznaným, jichž bylo v roce 1914 55 se 131.113 členy.
Uznané takové fondy
mají nárok na státní subvenci do výše
1/3 celého příspěvku; v žádném
případě nesmí tato subvence činiti
více než 250.000 K pro jeden fond. Obec může
usnésti se na subvenci, činící buď
polovinu subvence státní, neb 1/6 celkové
podpory fondu. Celkový obnos subvence veřejné
nesmí přesahovati 100% příspěvku
členů. Žádný člen nemá
nároku na podporu, pokud nepřispíval do fondu
pravidelně aspoň 1 rok. Žádná
podpora neskytá se v nezaměstnanosti, zaviněné
stávkou neb výlukou, chorobou neb invaliditou, ani
členům, kteří opustili práci
z nedostatečného důvodu neb byli-li uvězněni
neb mají chudinskou podporu, neb konají vojenskou
službu neb zamítli přiměřenou
práci jim nabídnutou.
Podpora členů musí
býti nejméně 50 oerů a nejvíce
2 K; nesmí přesahovati 2/3 průměrné
mzdy v pracovním oboru a místě pobytu nezaměstnaného;
podpora nesmí se platiti déle než 70 dnů
v roce; člen, jenž dostává nejvyšší
podporu po 3 následující léta, musí
býti vyloučen z požitků další
podpory na jeden rok, během níž musí
platiti plný příspěvek. Žádná
podpora neplatí se v prvních 6 dnech nezaměstnanosti,
v sezonních určitých pracích, sezonách,
15 dnech, s výjimkou svolení ministra vnitra.
Revise uznaných fondů
patří inspektorovi nezaměstnanosti. Ústřední
shromáždění, k němuž každý
fond posílá jednoho delegáta, zvoleného
výborem fondu ze členů (na 1000 členů
připadá 1 delegát), schází
se ročně a pojednává za předsednictví
inspektora nezaměstnanosti o agendě fondů
a spolupráci mezi nimi, a volí členy komise,
která stanoví pravidla pro tuto kooperaci fondů.
Zde platí systém dobrovolného
pojištění prostřednictvím dělnických
organisací. Asi 95 organisací se 240.000 členy
skýtá podporu v nezaměstnanosti svým
členům, kteří řádně
platili příspěvky. Podpora skýtá
se maximálně na dobu 24 až 91 dnů po
čekací době 2 až 6 dnů.
Zákon o nezaměstnanosti
z roku 1917 zaručuje subvenci nezaměstnanostních
fondů, z nichž polovici platí obec a polovicí
stát. Výše subvence řídí
se dle výše příspěvků,
placených členy a nesmí pravidelně
přesahovati 100% jich.
Zákon z června 1906,
doplněný roku 1908, stanoví, že stát
hradí 1/3 požitku placeného uznanými
fondy nezaměstnanostními a určuje nejvyšší
obnos podpor, jež mají býti placeny členům
za rok, na 90 dnů v obnose polovice průměrné
mzdy v onom pracovním oboru. Takových fondů
jest dnes 29 s 90.000 členy.
Zákon z 19. března
1919 zaručuje roční státní
příspěvek všem podpůrným
společnostem dělnickým, jež existují
za jediným účelem pojištění
proti nedobrovolné nezaměstnanosti. Stejně
jiným podobným společnostem, které
mají odlišné fondy pro podpory nezaměstnanostní
a podrobí se zákonným organisacím.
Výše subvence rovná se příspěvkům,
vybíraným od členů. Společnost,
žádající státní subvenci,
nesmí platiti vyšší podporu v nezaměstnanosti
než 60% denní mzdy, a sice na nejvyšší
dobu 90 dní v roce. Vládní státní
podporu požívají dále všechny vzájemné
společnosti, ať zaměstnavatelů nebo
dělníků neb smíšené, které
jsou tu jen ku pojištění proti nezaměstnanosti,
neb které mají jinou metodu k zaopatření
nezaměstnaných. Podobná subvence jest zaručena
i jinými sociálními institucemi, jež
pojišťují proti nezaměstnanosti.
Ochrana pracujících
žen před porodem a po porodu:
To jest jedna z nejpalčivějších
otázek, poněvadž dosud se této věci
nevěnovala nejmenší pozornost a hynuly statisíce
a miliony proletářských dětí
ročně, poněvadž jim nebyla ani ta nejprimitivnější
péče věnována, když matka, sotva
že porodila, musila pak ihned do továrny do práce
a nebylo tu naprosto nikoho, kdo by se byl staral o děti.
Tedy ochrana pracujících
žen před porodem a po porodu. V různých
státech jest chráněna žena ve více
pracovních oborech, v jiných méně.
Dle textu zákona jde nejdále Španělsko,
jež chrání těhotné ženy
a rodičky ve všech druzích práce; pak
je Belgie, jež chrání je v dolech, obchodech,
restauracích, továrnách, dílnách,
transportních podnicích, průmyslových
kancelářích; v Řecku je ochrana skoro
slepá. Ve Francii a 4 státech ze Severoamerické
Unie týče se ona ochrana obchodu i průmyslu.
V Argentině, Velké Britanii, Brasilii, Holandsku,
Portugalsku a Novém Zélandě týká
se ona ochrana továren a dílen.
Řada dalších států
vylučuje pak i malé dílny; na př.
Italie, Dánsko, a západní Australie vylučuje
dílny s méně než 6 zaměstnanci;
Německo, kde vyloučeny jsou průmyslové
podniky s méně než 10 zaměstnanci; Švýcarsko,
jež vylučuje malé dílny vůbec,
bez přesné další definice jejich.
Ohledně doby, kdy ženy
nesmějí pracovati po porodu, stanoví ze 29
zákonů, uveřejněných v III.
zprávě organisačního komitétu
pro mezinárodní konferenci práce ve Washingtoně
1919, 14 pracovní klid po dobu 5 neděl nebo více.
V některých zákonodárstvích
stanoveno jest i právo těhotných žen,
opustiti práci před porodem a právo nastoupiti
opět do práce po onom nuceném klidu; na př.
ve Francii, Norsku, Španělsku.
V některých státech
požívají matky, kojící dítě,
úlev během pracovních hodin nebo jiných
výhod; na př. ve Francii, Italii, Španělsku,
Norsku, Švédsku.
A nyní ještě bude
také zajímati, jaké příspěvky
se platí z důvodu nuceného klidu pracovního
při porodu. Z 28 států, o nichž pojednává
spis organisačního komitétu pro mezinárodní
konferenci ve Washingtonu. 1919, má jich 12 příspěvky
z důvodu klidu pracovního v době porodu.
V Italii platí mateřské
pojišťováni; ve Francii dostanou ženy bez
prostředků specielní příspěvky,
ale bez pojištění; tyto příspěvky
se platí z veřejných peněz a jsou
spravovány místními orgány.