Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Uvažovati pak o tom, pokud nám jsou tyty smlouvy výhodné či nevýhodné, co můžeme dělat a jak na tom základě máme dále pracovat, na to máme čas a není to třeba vyčerpávati. Dnes v Nár. shromáždění, myslím, že na to stačí každému ta půl hodina, aby ukázal na věci, které považuje za nejdůležitější, poněvadž, jak jsem řekl, k tomu jsou jiná místa, a bude nutno pak také o těch věcech podrobně uvažovati.

A jmenovitě myslím, že vypadá dosti drsně, když kolega, který je podepsán jako zpravodaj finančního výboru pro zprávu o těch smlouvách, podává návrh na změnu teď a nepodal ho ve výboru, kde byl zpravodajem, nebo neudělal to na místech, kde to udělati mohl již dávno dříve. Pak ovšem chápu, že je pánům a Národnímu shromáždění potřebí snad více času. Ale já myslím, že když se udělá, co se udělat mělo, že pak stačí i kratší doba. (Hlasy u národní demokracie: Tak o tom nemluvte!) Mluvím o tom zrovna tak dlouho, jako pan předřečník. (Posl. Dyk: A teď nemůže s místa! Veselost u národní demokracie.) Budeme vidět! Jsou lidé, kteří s místa nemohou a nemohli víckrát a byli básníky! (Veselost na levici.)

Věc je taková: Řekl jsem, že přijímáme mírovou smlouvu prostě proto, poněvadž je nám základem. My jsme za to dostali svůj stát, základnu pro novou práci, ale my nikterak nemůžeme mluviti o nějakém příliš velkém nadšení, pokud se týče celé řady jednotlivosti v mírových smlouvách, nemůžeme mluviti s nadšením na př. o tom, co je tam o ochraně minorit. Proč? Poněvadž se nám zdá, nebo aspoň mně se zdá a dělá to na mně dojem, že se zde ukládají určité povinnosti jenom státům a národům menším, státům, které se považují za státy jaksi druhého nebo třetího řádu, a že se tedy jaksi hodnotí ve věcech právního řádu a pořádku příliš podle velikosti. Myslím, že to je konec konců důsledek stavu myšlení nebo smýšlení, jaké je dnes, a že je to prostě důsledek toho, že neměří se ještě ani v oboru práva na základě rovnoprávnosti, čili že jsme tedy ještě od té rovnoprávnosti, mezinárodní asi tak daleko, jako od rovnoprávnosti hospodářské uvnitř svých států.

Považuji to za důležité proto, poněvadž menšinové smlouvy nebo ta ochrana menšin nám ukládá jisté povinnosti, a z těch povinností, jak je možno je přednášet na mezinárodním foru, mohou se vyvinouti snad někdy situace méně příjemné.

My si přece jenom musíme konstatovati, že právě tento zřetel, totiž doba, nás nutila, abychom dovedli v některých případech jednat resolutněji. Ochrana menšin. Je potřeba u nás teď ochrany menšin, když máme československou republiku a hospodaření uhlím mají v rukou výhradně Němci jako svoji doménu? Mají to jako úředníci na drahách, jako úředníci v dolech, jako jediní spravovatelé veškerého uhelného obchodu. Tady myslím, že bez ohledu na všechny ty to věci bude potřeba, aby republika uplatnila své právo, aby se snad ještě nedělala také poněvadž známe, jak na druhé straně to chodí - država.

Ale jsou v té smlouvě některé věci ještě, řekl bych, pro nás bolestnější. My nejsme těmi smlouvami mírovými ani úplně považováni za dědice Rakouska, tedy není to řešeno tak jaksi, řekl bych, podle pravidla, abychom byli v postavení sukcesorním k Rakousku, ani úplně jako bychom byli státem novým, a má to svůj důsledek v jiných bodech smlouvy.

Pan dr. Rašín na některé věci ukázal. Já myslím, že je možno doplniti některé ukázky, jak se právě v těch mírových smlouvách hledělo na nás v tom poměru k Rakousku. A tu je důležito, jak na příklad a co se zaúčtovává ku prospěchu Německého Rakouska, jak je splácena část těchto válečných náhrad. Je to všecek majetek státní, který byl mimo hranice státu. Tedy, měl-li stát rakouský nějaký majetek v Číně, ať to byly budovy v Egyptě atd., ta rakouská práva v cizině se prostě postupují mocnostem spojeným, čelným a přidruženým. Že se ovšem postupují právě těm mocnostem čelným a ne těm malým, to je jaksi přirozeno, že my tedy vlastně se stáváme spoluúčastníky splácení válečné náhrady, která jest uložena Německému Rakousku, neboť my jsme přece na těchto věcech měli podíl. Ty stály peníze, ať to bylo v Číně, ať kdekoliv jinde, a teď se trvá na zásadě, že se to odpočítává prostě od válečné náhrady Rakousku a počítá se to Německému Rakousku k dobru. Podobně se počítá na příklad se známými 2 a půl miliony tureckých liber, které staré Rakousko zaplatilo Turecku, které se připočítávají, pokud byly splaceny, k dobru zase Německému Rakousku jako jeho splátka na ten dluh mocností.

Některé odstavce znějí skoro neuvěřitelně. Když na příklad se povídá, - je to, tuším, v příloze třetí na 68. stránce smlouvy s Rakouskem v tom našem vydání - že Rakouská vláda tak, že tím zavazuje všechny ostatní zájemníky, postupuje vládám spojeným a přidruženým vlastnictví všech obchodních a rybářských lodí a člunů, náležejících příslušníkům bývalého mocnářství rakousko-uherského, tedy to je znění, které je poněkud při nejmenším podivné. Lodi, které patří příslušníkům bývalého mocnářství rakousko-uherského, mají právo zabrati. Ovšem teď ti jednotlivci, kterým budou tyto lodi zabrány, kteří jsou majiteli a kterým mají býti postoupeny, mohou žádati o náhradu. Ale musí se o ni ucházeti u Něm. Rakouska. Jak při té náhradě dopadnou, při tom, co jim Rakousko nahradí, to jest věc hodně pochybná a vypadá to jako věc podružného rázu. Pokud mělo Rakousko kabely anebo vůbec jakákoliv práva, získaná v cizině jako stát celkový, nemáme my a nemůžeme uplatňovati žádný nárok a práva přecházejí na čelné mocnosti spojenecké. To jest tedy jaksi, proč na tyto věci ukazuji. I kdyby neměly tak velikého významu materiálního, mají přece jenom veliký význam potud, že disposice pro ten Svaz národů, který se tvoří a který jest ve smlouvách obsažen, že auspicie pro tento Svaz nejsou ještě zrovna nejlepší, řekl jsem hned na začátku. Měří se tam ještě příliš jaksi - promiňte, užiji-li toho výrazu - podle mocí z boží milosti. Jest to prostě veliký stát, který jest v právech větší a osobuje si více práv než druzí. Jest to prostě důsledek celého běžného nazírání a dosavadního až doválčeného právního řádu. A to jest příčinou, přes to, že Svaz a pokus o Svaz, který jest ve smlouvách obsažen, jest dílo jistě veliké a úctyhodné, že musíme přece jenom míti určité obavy a že se nemůžeme na př. zbaviti ani těch obav, že to, co se zde uvádí na př. o Rusku, nevylučuje nikterak, že by některé z mocnosti mohly chtíti rozděliti to Rusko ve své zájmové sféry. A to jest pochopitelno, že my na tyto věci musíme pomýšleti již dnes mnohem více než kdokoliv jiný. Neboť Rusko, rozdělené v zájmové sféry kterékoliv z mocností, to jest věc, které si nemůžeme přáti, a to jest věc, ve které my bychom musili vždycky Rusko podporovati, aby se osvobodilo a nebylo pouhou zájmovou sférou ani na tu nebo onu stranu. Ale zdá se mi, že z toho plyne důsledek ten, že mírové smlouvy, tak jak jsou, v tom, co stanoví o hranicích, že přímo nás nutí, abychom začali teprve dělati reální slovanskou politiku, a že bude nutiti k tomu, aby slovanské státy ve Svazu národů utvořily asi podobný spolek, nebo řekněme, zvláštní takový svazek, jako tvoří na př. Amerika a Francie, aby tam tvořily celek a právě jako celek mohly se uplatniti.

Říkám, že i z těch smluv to plyne, že jsme k tomu vázáni. Nám všem jest vnucena ochrana menšin, o které nemůže nikdo tvrditi, že by jí nemohlo býti zneužito a třeba že menšiny se nepovažují za právní celek a právní osobu, a že si nemohou stěžovati přímo, přece lidé z té menšiny mohou použíti kterékoliv z mocností, které ve Svazu národů budou, jako svého mluvčího a mohou získati vždycky každý ze států, který po případě nebude s námi nebo s tím druhým v nejlepší shodě. Ukázal jsem již předešle, že jest v tom nebezpečí, že se budou moci do našich vnitřních poměrů, do našich ran strkati cizí ruce, což ovšem nebylo by tak lhostejné, jestliže totiž ty smlouvy odůvodňují, nebo přímo nás nutí, abychom dělali nebo pomýšleli na slovanskou politiku, tedy i, pokud jsou pro nás nevýhodné nebo pokud jsou nevýhodné pro Slovanstvo. My nesmíme si přece zatajovat a zapomínat, že ruský přístup k moři není takový a nebude podle toho, jak situace vypadá, takový, jak si Rusko přálo, bude si přát a bude musit stále usilovat. Slovanstvo ostatní nepochodí s přístupem k moři zrovna tak jako chtělo a jak o to bude musit chtíti usilovat. Od moře Egejského je daleko odtrženo. V mírové smlouvě ztrácí to formálně Bulharsko, fakticky ztrácí to Slovanstvo vůbec. Na Jaderském přímoří je přístup okleštěn a sešněrován do značné míry a, třeba budou nám dávány jakés takés záruky, není to nikdy to, co Slovanstvo čekalo, chtělo a chtíti musilo.

Jestliže tedy zde na tyto věci upozorňuji, činím tak proto, že to jsou věci, v nichž budeme musit my i ostatní Slované chtíti zlepšení a zdokonalení; budeme se ho domáhati při Lize národů a, bude-li to možno v Radě národů, tedy v Radě národů. Ale nesmíme zavírati oči před tím, že ten boj za tyhle věci může býti tuhý a že nebude tak snadný.

My i hospodářsky podle toho, jak to zde vypadá, říkáme: My jsme tady do určité míry státem přidruženým k spojencům, tedy spojeneckým, ale my přece nebyli jsme vyjmuti z toho, abychom de facto platili spolu s Rakouskem tu válečnou náhradu. Tedy, jak jsem upozornil na některých věcech, jsme sešněrování také k vůli Rakousku i k vůli Německu dodávkami zboží, uhlí atd. My nejsme pány svého hospodářství a říkáme, je to pravda, že mluví se tam na př., že to nebude na déle, než na tři léta. Ale ta tři léta jsou právě velmi důležitá, bude-li míti náš průmysl za ta tři léta s dostatek uhlí, abychom se mohli někam dostati dříve, než tam budou ti druzí.

My i hospodářsky budeme jaksi nuceni - a to považovat bych vlastně přes to, že to je nevýhoda, za štěstí - budou nuceny slovanské státy, aby počítaly na nějaký spolek spolu navzájem. Proč? Poněvadž u nás valutní poměry budou si příbuznější. Nebude to výhoda, že naše valuta jest nízká, ale rozhodně bude to nutiti nás i je k tomu, aby i oni nakupovali u nás výrobky, poněvadž to bude výhodnější, než nakupovati je ze států, kde jest valuta ohromně vysoká, pro nás to zase bude výhodnější, opatřovati si za suroviny, které tam nakoupíme, valutu tam, kde bude pro nás výhodnější.

Myslím, že celé poválečné důsledky povedou nutně k této politice, a pro tu politiku budeme musit hledět tvořit již základy a myslím tedy, že by nebylo nic lepšího, než kdybychom již při tom, když ratifikujeme mírové smlouvy, rozmnožili a zesílili své misse, kdybychom v Rusku všude, pokud jest trochu možno, ty své misse měli, jako je tam mají druzí, abychom již připravovali cestu pro tu politiku, která nás asi očekává.

Jsem pevně přesvědčen, že tyto smlouvy mohou se státi pro nás i pro naší republiku požehnáním teprve tehdy, když pochopíme aneb když dovedeme, řekl bych, inscenovat, nebo připravovat věci tak, aby Slovanstvo tvořilo ve Svazu národů jakýsi celek, pokud možno uzavřený, a myslím, že i Poláci přes to, co jest doposavad mezi námi a jimi, těmi skutečnými poměry, tlakem poměrů hospodářských i ostatních, budou nuceni k témuž, neboť nesmí se zapomínati, že menšinová ochrana jest uložena jako podmínka nám a Polákům, ale není uložena Německu. Nebojím se toho přes to, že jest nebezpečí, že Německo při těch hospodářských poměrech může pronikati i do Ruska a Polska, nebál bych se tak toho nebezpečí, poněvadž jsou zde momenty, které jsou daleko silnější, než jen tato potřeba nebo ty možnosti a eventuality hospodářské, které mezi těmi státy jsou, ale říkám, že těch věcí, o kterých budeme musit uvažovati, abychom těch smluv využili jako základu pevného pro zdárný vývoj státu, jest mnoho, a že o nich uvažovati a o nich jednati budeme muset právě po ratifikaci, a vítáme, že k té ratifikaci dochází raději dříve, poněvadž právě ratifikace jest vlastně bezpečným bodem, od té chvíle víme, na jakém základě můžeme jednati, všechny ty smlouvy stávají se platnými, my můžeme využíti, co jest v nich pro nás příznivého, můžeme se začíti zařizovati, abych tak řekl, definitivně ve svém státě, zkrátka: vítáme tu ratifikaci jako začátek práce, která bude moci býti již rozhodnější, poněvadž nebude potřebí tolik ohledů, jako bylo, dokud smlouva nebyla v platnosti. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo dále má pan kol. Antonín Němec.

Posl. Antonín Němec: Nebudu mluviti o tom, o čem zde již obšírně bylo mluveno, zejména o nepříznivé stránce finanční, poněvadž postačí ukázati na naše finance jenom s hlediska rozpočtového. Třeba si uvésti jen na mysl, že v rozpočtu našem jsou čtyři číslice: státní výdaje 5 miliard, státní příjmy 2 miliardy 8 desetin, výdaje na vojsko 2 miliardy 6 desetin, v ordinariu deficit 2200 milionů a prosím, tento rozpočet byl vyřízen za finančního ministrování pana Rašína.

Pánové, dluhy budou nás arciť tížiti. Dluhy budou nás ubíjeti, ale hospodářství státní, které dělá tolik dluhů, kolik má příjmů a vydá na militarismus stejně tolik, kolik má příjmů, to nás zabije. Stát musí míti buďto bankovky založené, anebo musí míti tolik příjmů, aby mohl platiti úroky ze svých dluhů, a aby mohl platiti anuity. (Hlas: Tak jest!) A nemůže-li to, ani ono, pak to odnáší valuta a k tomu přispívala politika finanční pana dra Rašína valnou měrou. Myslím, že tím jest tato kapitola odbyta. (Hlas: Bylo to schváleno Národním shromážděním!) Ano, musilo to býti schváleno, poněvadž jsme si nemohli pomoci, nebylo východiska. Ale když nyní jde o úpravu valuty, tak je nutno poukázati na to, že finanční politika pana dra Rašína naši valutu přímo ubíjela a naše finanční hospodářství rozvracela. (Souhlas.)

A nyní, pánové, chci se obrátiti k vlastnímu předmětu a tu prohlašuji, že nejdůležitějším z odstavců mírové smlouvy jest odstavec poslední, a sice: Práce. Jest stejně důležitým jako ustanovení hranic, jest stejně důležitým jako úprava vzájemných vztahů států mezi sebou. Jest jistě ale mnohem důležitější, než všechny ostatní věci, poněvadž jest základem naší hospodářské schopnosti a jest základem síly našeho národa. Ustanovení o práci a její organisaci jest v mírové smlouvě dosti obšírně projednáno a sice už se mluví v úmluvě o Společnosti národů v článku 23. O těchto záležitostech pak jsou hlavní ustanovení o práci a její organisaci v mírové smlouvě s Německem v článcích 387-427 na str. 180-191, pak jsou v mírové smlouvě s Rakouskem ve stejném znění, ale v čl. 332-372 na str. 155-167, sice jiné články, jiné uspořádání, ale v podstatě je to jedno a totéž. Konečně ještě jest obsažena o práci, její organisaci a poměrech dělnických zmínka ve smlouvě s Německem v odd. VIII. ve čl. 312, mluví se tam o sociálním a státním pojištění v postoupených zemích.

Organisace práce jest však v podstatě vytčena hned v úvodu. Jest pozoruhodno, jakým způsobem jest vytčena, poněvadž takto se ještě v žádné veřejné listině, v žádné státní a mezinárodní listině o práci a její organisaci nemluvilo. Jest nutno, poněvadž jest to, abych tak řekl, historický moment, který nyní v této smlouvě máme, abychom si jej uvědomili.

Zde stojí: "Hledíce k tomu, že Společnost národů má účelem založiti obecný mír a že takovýto mír může spočívati jen na podkladě sociální spravedlnosti; hledíce k tomu, že trvají podmínky pracovní, obsahující pro velký počet osob nespravedlnost, bídu a strádání, což působí takovou nespokojenost, že obecný mír a soulad jsou ohroženy a že je naléhavo tyto podmínky zlepšiti; na příklad, pokud jde o uspořádání pracovních hodin, ustálení maximálního trvání pracovního dne a týdne, najímání pracovních sil, boj proti nezaměstnanosti, o záruku mzdy zabezpečující slušné podmínky existence, o ochranu dělníků proti obecným chorobám a chorobám z povolání i úrazům, vyplývajícím z práce, o ochranu dětí, nedospělých a žen, důchody starobní a invalidní, o ochranu zájmů dělníků zaměstnaných v cizině, zajištění zásady svobody odborového sdružováni, organisaci odborného a technického vyučování a o jiná obdobná opatření; hledíce k tomu, že, nepřijme-li některý stát řád práce vskutku lidský, hatí se tím námahy ostatních států, proniknutých snahou zlepšiti osudy dělníků ve vlastních zemích;

Vysoké Smluvní Strany, proniknuté city spravedlnosti a lidskosti právě tak, jako touhou, zabezpečiti trvalý světový mír, sjednotily se v tomto: ..."

A nyní jdou ty zásady za sebou. Ale kdo poslouchá klidně a porozuměl tomu, tak jest zde vlastně obsaženo všecko, co dnes moderní hnutí dělnické žádá. Není zde vynecháno vlastně nic, snad nějaké detaily, ale ve své podstatě, co moderní hnutí dělnické žádá, jest zde obsaženo všecko.

To zde povídá se dále na zdůvodnění těchto požadavků a těchto zásad a sice praví se zde, že: "Vysoké smluvní strany, uznávajíce, že blaho tělesné, mravní a intelektuální zaměstnanců má podstatný význam z hlediska mezinárodního, založily stálou organisaci za účelem dosažení tohoto vznešeného cíle, vymezenou v oddílu I. a připojenou k organisaci Společnosti národů". To jest, co jsem předtím četl. A nyní praví se dále: "Mezi těmito cestami a zásadami pokládají vysoké smluvní strany k dosažení tohoto cíle za zvlášť důležité a naléhavé tyto:

1. Vedoucí zásada výše zmíněná prohlašuje, že práce nesmí býti pokládána prostě za zboží, neb za předmět obchodu.

2. Právo spolčovací ku každému cíli, nepříčícímu se zákonům, stejně pro zaměstnané jako zaměstnavatele.

3. Placení mzdy dělníkům, jež by jim zajišťovala slušnou úroveň životní, přiměřenou době i zemi.

4. Přijetí osmihodinového dne neb 48hodinového týdne za cíl, jehož jest dosíci všude, kde ho ještě nebylo dosaženo.

5. Přijetí týdenního odpočinku nejméně 24hodinného, který by měl, pokud možná, padnouti na neděli.

6. Odstranění práce dětské a závazek, omeziti práci mladých lidí obojího pohlaví do té míry, jak jest nutno, aby měli možnost, pokračovati ve svém vzdělávání se a k tomu, aby se zajistil jejich tělesný vývoj.

7. Zásada rovné mzdy bez ohledu na pohlaví za práci rovné hodnoty.

8. Pravidla vydaná v každé zemi o podmínkách pracovních musí zabezpečovati slušné hospodářské nakládání veškerému dělnictvu, které se po zákonu v zemi zdržuje.