Národní shromáždění československé 1918 – 1920

A tu mírové podmínky říkají výslovně, že ty dluhy, které znějí na jinou měnu, než na měnu papírovou, musí býti převzaty v stejné měně, na kterou znějí. To jest ovšem přirozeno. Mají tím býti kryti v prvé řadě zahraniční věřitelé. Při výměně kupónů bylo zjištěno, že je v cizině 67 proc. zlaté renty rakouské a dokonce 70 proc. zlaté renty uherské. A z těchto dluhů, které bychom z drah měli převzíti, bylo z celých 535 milionů franků 97 proc. v cizině.

Tedy přirozeně byla to jistá ochrana, která tím způsobem měla býti dána zahraničním věřitelům.

Jak veliký je podíl na našich ostatních rentách za hranicemi, vůbec na celém tomto dluhu, to lze ovšem velmi těžko zjistiti, ale přibližně dá se to zjistiti tím způsobem, že by to činilo asi 21 proc. veškerého státního dluhu podle výplat kupónových, které byly v letech 1911 až 1914 konány v Německu, Holandsku, Švýcarsku, ve Francii, v Belgii, Anglii a Italii. To by ovšem znamenalo, že by v cizině bylo z našeho zdejšího, bývalého rakouského dluhu na 1 miliardu. Ty věci nejsou tak jednoduché pro naše zatížení, které budeme míti, poněvadž to znamená veliké ztížení naší platební bilance do ciziny. Jestliže my z takových ohromných sum budeme platiti úrok do ciziny, nemůžeme ho platit jinak, než jenom vývozem.

A tu ovšem není jiné pomoci, nežli že my tyto staré dluhy předválečné v jisté kvotě převzíti budeme musit. Ale o to, aby tato kvota byla co možno nejmenší, o to, aby byla skutečně spravedlivá, zvláště vzhledem k tomu, že budeme muset přejímat dluhy znějící na cizí valuty, o to se bude muset přirozeně vláda starat s největší pečlivostí u reparační komise.

Jestliže přejdeme ke druhému druhu dluhů, totiž ke druhu dluhů, které nejsou zabezpečeny, tu ovšem nemáme také vlastně v mírových podmínkách nic pevného stanoveno. Tam se mluví jenom o tom, že mají být tyto dluhy rozděleny podle průměru příjmů státních, které reparační komise uzná za spravedlivý výraz berní síly dotyčných území. My při tom jsme ve velikém nebezpečí, že totiž budou v Německém Rakousku naříkati a že bude tato komise naladěna příznivěji pro Rakousko a že bude hledět daleko větší obnos přesunout na nás, které pokládá za hospodářsky silnější. Jestliže my nedovedeme ve světě neb u svých spojenců prosaditi jedno mínění, že Německé Rakousko po celou tu dobu, co jsme s ním byli spojeni, nic jiného nedělalo, než hospodářsky z nás tylo, a že přirozeně nemůže být základem rozdělení těchto předválečných dluhů nynější berní síla, nýbrž berní síla tehdejší, tedy odstůněme velmi těžce tuto skutečnou nedokonalost naší mírové smlouvy, poněvadž na nás bude přesunuto daleko více, než by podle berní síly na nás skutečně připadalo.

Pokud jde o dluhy válečné, pravidelně se u nás zapomíná úplně, že vlastně jsme byli nuceni převzíti veškeré u nás obíhající bankovky, a tím že přejímáme válečný dluh (Tak jest!), neboť jak vznikly tyto bankovky? Bankovky vznikly přece tím, že si Rakousko-Uhersko vypůjčovalo u Rakousko-uherské banky. A jestliže vezmete výkazy Rakousko-uherské banky, uvidíte, že vlastně byl ten obnos, za který u nás byly vydány bankovky bankovně kryté, skutečně nepatrný. Ten obnos obnášel v průběhu války celých 11 milionů. Všechny ohromné miliardy bankovek, které byly vydány do oběhu, byly buďto vydány tím způsobem, že si je stát přímo vypůjčil, nebo že byly u Rakousko-uherské banky válečné půjčky lombardovány. Jiným způsobem se bankovky - abych tak řekl - na svět nedostaly. Jestliže tedy přejímáme dluh u Rakousko-uherské banky, přejímáme tím velikou část válečného dluhu. Ten válečný dluh obnášel - pokud ho uzavřela vláda u Rakousko-uherské banky - dne 31. října 1918 přes 35 miliard (Slyšte!), kdežto všecky válečné půjčky upsané činily 53 miliard. Poněvadž však bylo jich za 9 miliard u Rak.-uherské banky lombardováno, činily ve skutečností 44 miliardy. Jest tedy viděti, že my, přejímajíce bankovkový dluh, přejímáme již ve valné míře také válečné náklady.

Jestliže u nás děje se nyní agitace za tím účelem, aby válečné půjčky byly placeny, a jestliže specielně se strany německé se agitace tato v poslední době rozmáhá a děje, musíme si přece říci jedno: Ti pánové, kteří byli největšími podporovateli války, kteří však také teď jsou nejméně loyálními občany československé republiky (Tak jest! Výborně!), kteří dovedou rozšiřovati velezrádný otče náš, kteří dovedou se usnášeti ve svých zastupitelstvech, že nebudou upisovati půjčku státní, které republika potřebuje (Hlas: Litoměřice!), prosím, ti pánové nesmějí přicházeti s tím, abychom honorovali válečné půjčky, poněvadž jsem přesvědčen, že jestliže něco bude na tyto půjčky dáno, může býti dáno jedině loyálním občanům československé republiky. (Výborně! Potlesk.) A jestliže si myslí naši němečtí spoluobčané, že si něco vynutí tím, že stát náš budou uváděti do nesnází, myslím, že by se nesměla najíti v tomto státě vláda, která by se dala donutiti k tomu pod pohrůžkou velezrády. (Výborně!) Jest jisto, že tito pánové přece tím, že tuto agitací dělají, tím, že odpírají zúčastniti se půjčky, kterou stát vypisuje, tím vším že působí velice značně na stav naší valuty. Jestliže však naše valuta bude státi nízko, tu přirozeně ta břemena, která ze starých předválečných dluhů budeme musiti převzíti, budou daleko větší, poněvadž, jestli že se budou musiti frankové obligace, kterou jsme musili přijmouti jako frankovou, zúročiti ve francích a ten frank bude míti 5 korun hodnoty, tu z 3%ní frankové obligace platím vlastně 15% úroků (Slyšte!). Čím bude valuta nižší, bude tomu také tak při papírech a obligacích státních, znějících na cizí měnu a bude také celé zúročení a celé zatížení státního rozpočtu větší.

Proto já pro svojí osobu myslím, že tato mírová smlouva uloží nám vzhledem k těmto ustanovením velmi těžké a velmi obtížné dluhy a že nic jiného nebude zbývati, budeme-li chtíti zmenšiti toto břemeno, než abychom všechnu svojí sílu vynaložili na to, abychom valutní poměry přivedli k zlepšení, neboť ty dluhy, které budou plynouti ze zlaté renty, a ty dluhy, které plynou z ostatních našich papírů, na cizí měnu znějících, - ty dluhy budou do té doby nesmírně tíživými pro nás, pokud nedovedeme upraviti svoji měnu, nedovedeme zvýšiti kurs své koruny.

Ale toto zvýšení, tato úprava nemůže ovšem býti žádnou vládou dekretována. To nemůže býti nikým určeno, nýbrž to jde jedině tím, že náš hospodářský život se povznese, že na základě práce, na základě šetrnosti, šetrností v rozpočtu i jinde, ukážeme, že budujeme svůj stát nejenom na skutečně krásném základě, který zde máme, nejenom na těch přírodních výhodách, které náš stát má, nejenom na tom, co vykonaly generace předcházející ku rozvoji našeho průmyslu a obchodu, nejenom, že máme výborné podmínky, nýbrž že těchto podmínek dovedeme také přiměřeně a systematicky využívat. Teprve tehda bude se moci skutečně naše valuta trvale zvednouti a trvale upraviti.

Vím, že touto smlouvou mírovou přejímá na sebe naše vláda velikou zodpovědnost a velikou práci pro budoucnost, protože, co dosud bylo vykonáno, by se dalo shrnout takto: Máme určeny hranice, ale ještě ne úplně, a sice nemáme úplné hranice v bodě, který pro budoucí náš rozvoj jest nejdůležitější, totiž v uhelné pánvi karvínské. Nemáme dále určeny hranice na Slovensku, kde nesprávné rozřešení na Oravě a Spiší by znamenalo pro budoucnost stálé a stálé třenice mezi námi a mezi Poláky.

Máme ustanoven poměr mezi většinou a menšinou v tomto státě bydlící, máme záruku pevně stanovenou, že tento stát jest státem národním, totiž českým státem, nikoli státem národnostním. Jsme členy Ligy národů.

Ale ve všech ostatních věcech, pokud se týče vnitřního našeho uspořádání hospodářského, jest zde jenom několik hlavních rysů a celá mírová konference bude vlastně trvat po této smlouvě dále. Nevím, jak dlouho to bude trvat, neboť, čtete-li mírovou smlouvu, tu tato reparační komise má tolik úkolů, že by se skutečně člověk nedivil, kdyby trvala 31 let. Všechny možné úkoly byly této reparační komisi svěřeny.

Pan referent zmínil se také o velké nevýhodě této smlouvy, že totiž máme platiti všechno jmění státní až na nějaké ve smlouvě vytčené výjimky, a sice že je máme platiti reparační komisi do fondu ve prospěch Rakouska. Já myslím, že toto ustanovení zůstalo v mírové smlouvě, když jiné ustanovení této mírové smlouvy bylo změněno. V mírové smlouvě stálo totiž dříve ustanovení, že Rakousko jest povinno zaplatiti válečné půjčky našim příslušníkům, a z toho důvodu by bylo bývalo odůvodněno, abychom my nedostávali na druhé straně nic zadarmo, abychom zaplatili veškeré statky státní, které u nás byly, a aby Rakousko nemusilo ty státní statky platiti. Z tohoto fondu, který by tím způsobem vznikl, měla býti honorována válečná půjčka našim příslušníkům (Ministr dr. Heidler: Konfiskace majetku!) Ano! Toto ustanovení však, že Rakousko jest povinno platiti válečnou půjčku našim příslušníkům, bylo po námitkách Německého Rakouska škrtnuto, ale toto ustanovení, že my všechny tyto statky zaplatiti musíme a že Německo-Rakousko je platit nebude, že to jde do fondu reparačního a tam že to všechno zmizí, to ve smlouvě zůstalo. Já si jinak nedovedu vysvětliti tu zvláštnost, že Německé Rakousko nemá povinnost, platiti ohromné statky, které tam za celou dobu byly nahromaděny, my že je platiti máme a sice k dobru Rakouska. Jest jisto, že se od toho odpočítá všechno, co na dluzích převezmeme. Já myslím, že Angličané, kteří tato ustanovení dělali, představovali si, že náš způsob vedení účtů jest takový jako u nich, kde totiž účelovost každého výdaje a každého příjmu jest současně v státních účtech vytčena. Oni si mysleli, že to vedeme jako u nich, že, když se povolí nějaká půjčka, tedy že se povolí na určitý účel a na tento určitý účel musí býti také vyúčtována. Toho ovšem u nás není. My máme rentu tak zv. korunovou, která byla používána ke všemu. Když se měla platiti amortisace, vydala se korunová renta jako "Tillgungsrente". Když bylo potřebí stavěti nějakou železnici, vydala se korunová renta jako investiční renta a my teprve s ohromnou námahou a prací budeme muset shledávati, mnoho-li z jednotlivých rozpočetních položek, mnoho-li skrytého rozpočtového deficitu bylo použito k investicím, poněvadž jinak bychom přišli o tyto obnosy, nemohouce je odpočítati při železnicích a státních statcích. Tedy jisto jest, že tato ustanovení by byla tíživá a pro nás svrchovaně nevýhodná.

Já jsem právě byl upozorněn, že podle dodatku smluv Rakousko tyto statky musí také zaplatiti do fondu reparačního.

Tedy tato ustanovení jsou pro nás neobyčejně tíživá a my můžeme skutečně spoléhati jen na to, že čtyřdohoda a ti, kteří v reparační komisi zastoupeni budou, budou míti smysl pro spravedlnost, ale, já bych řekl, nesmysl podle dneška, nýbrž, řekl bych, smysl také historický, poněvadž u nás my, kteří jsme tak dlouho byli v tomto státě národem porobeným, kde jsme byli zeměmi skutečně vysávanými, máme nárok na to, aby se na tuto naší historii při rozdělování břemen bral zřetel. Politicky přirozeně nemůžeme nic jiného dělati, než tuto smlouvu schváliti. Schválíme jí proto, poněvadž nám dává svobodu, náš samostatný stát, schvalujeme ji proto, poněvadž jsme si vědomi toho, že snad jest lépe pro nás, že nám čtyřdohoda tolik nedala, že snad je to lépe pro nás, když budeme postaveni před problém, abychom si stát vybudovali sami, abychom všecky ty rány, které válka zasadila, hleděli zhojiti sami. Bude nám to snad jako národu, jako státu zdravější, jestliže se budeme učiti hned na počátku svého samostatného života, nespoléhati na nikoho jiného, nýbrž spoléhati jedině a pouze na sebe. (Výborně!) Politicky budeme vždycky vděčni těm, kteří nás svobodným národem pomáhali udělati, ale jinak ve vybudování svého státu a specielně v hospodářském vybudování svého státu musíme si býti jasni jednoho: že nikdo na světě nám nic nedá, že tato všechna opatření, která zde byla učiněna, nejsou nám přízniva, že budeme museti zápasiti velmi těžce dále a že nemůžeme očekávati, že bychom příliš mnoho proti tomu, jak jsme si představovali toto hospodářské naše osamostatnění, vyhráli. Práce, která nastává naší vládě, jest práce svrchovaně zodpovědná, podrobná, poněvadž jisto jest, že jenom ten to u reparační komise a všude jinde vyhraje, kdo bude nejlépe připraven. Jisto jest, že jen ten bude míti tam hlavní slovo a bude moci prosaditi svoje, kdo dovede ukázati, že to, co žádá, jest skutečně spravedlivé.

Jestliže nám navrhuje zahraniční výbor zvláštní resoluci o reparacích, tu myslím, že jest správno, jestliže z tohoto Národního shromáždění ozve se nespokojenost, a my musíme také pro budoucnost žádati, aby při těchto jednáních, která se budou již týkati detailů, skutečných sum, ti, kteří budou vysláni k jednání s reparační komisi, včas vyžádali si vždycky svolení Národního shromáždění. (Výborně!)

Národní shromáždění bude musiti státi na stráži těchto zájmů; až dosud to nebylo možno, ale nyní, prosím, jsme samostatný stát po schválení těchto mírových podmínek, samostatný stát mezinárodně uznaný a ti, kteří půjdou do reparační komise, ti musí se opírati nejenom o svůj úřad, nýbrž také o souhlas celého národa. (Výborně!) Já vítám tyto resoluce, které byly, pokud se týče reparací i pokud se týče finančních věcí navrženy, poněvadž v nich vidím skutečné posílení vlády v zápasech, které nám nastávají, v zápasech, které budou snad trvati delší dobu a dobu delší, než vám je milo. Jen jedno musíme si přáti: aby co možná nejrychleji byly tyto finanční otázky provedeny, a sice z toho prostého a jednoduchého důvodu, že na dlouho nelze žádnému státu operovati s nějakými nadějemi nebo s nějakými jenom ze vzduchu branými číslicemi. My musíme se dostati do pořádku, pokud se týče našich státních dluhů, a doufám, že se podaří, jestliže také Národní shromáždění bude jistým způsobem pomáhati tlačit, abychom co možná nejdříve viděli, na čem vlastně hospodářsky jsme, neboť od toho bude záviseti, abychom si celé své hospodářství podle toho v budoucnu upravili.

My všichni zajisté a sice bez rozdílu stran doufám aspoň bychom si přáli, abychom přišli co možná nejdříve do normálních poměrů. Doufám, že bez rozdílu stran nikomu by nebylo příjemno, aby revoluce nebo revoluční dění, které jsme zde viděli, protáhlo se do nekonečna. My všichni přejeme si, abychom mohli konečně konsolidovati své státní poměry a mohli jíti vybudovat svůj stát na podkladech, které nám naše bohatství hospodářské dává.

Pokud se týče samotného návrhu, tu nevím, zdali jest potřebí, aby byl odst. 2., že totiž Národní shromáždění svoluje, aby president republiky ratifikoval jménem státu československého tyto smlouvy, poněvadž podle § 10. jest výslovně stanoveno, že president republiky zastupuje stát na venek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. U smluv, kterými uložen státu závazek, jest třeba souhlasu Národního shromáždění, ale po mém soudu ne souhlasu k ratifikování akcí pana presidenta, nýbrž souhlasu s těmito dotyčnými smlouvami.

Tedy myslím, jestliže v odstavci 1. říkáme výslovně, že Národní shromáždění tyto smlouvy schvaluje, že to úplně stačí a že není potřeba, ještě panu presidentovi dávati svolení, aby tyto smlouvy ratifikoval.

Tedy já upozorňuji jen z toho důvodu, že ústavně vlastně se to rozumí samo sebou, že jedině, kdo má právo ratifikovati, jest náš president.

Avšak eventuelně snad - superflua non nocent, jak mně tady říká pan předseda že zadu - by toto mohlo zůstati, jenom se mi zdá, že první veliký akt, který my tady děláme, by přesně a úplně měl odpovídati ustanovení ústavy. Jen z toho důvodu jsem si dovolil na to upozorniti.

Já, velectěné shromáždění, rovněž jako pan referent přede mnou, myslím, že tato chvíle jest svrchovaně vážnou, jest chvíli, která by měla zůstati všem nám a celému našemu národu posvátnou, (Výborně!) že jest to chvíle, která se nikdy více nevrátí, totiž chvíle, ve které Národní shromáždění schválilo mír, jímž dává se definitivně a mezinárodně svoboda československému státu. (Výborně!) Lituji, že při tom musilo dojíti k boji mezi stranami o to, jest-li řečník smí mluviti půl hodiny, nebo jest-li smí mluviti hodinu. (Výborně!) Jsou různé temperamenty. Někdo svou radost projevuje mlčením a někdo projevuje svou radost řečí. (Výborně!) Ale kdybychom, velectěné shromáždění, všichni vždycky mlčeli, tedy toto Národní shromáždění by vypadalo němým. A myslím, že při takovémto velmi vážném aktu musí býti poskytnuta volnost každému, aby projevil radost podle svého, (Výborně!) aby projevil tu touhu po vybudování tohoto státu tak, jak on uznává za dobré. (Výborně!) A jest mně líto, že jednou historik bude musiti konstatovati, že při takovéto vážné příležitosti bylo těm, kteří nenáležejí do koalice a chtěli větší volnost slova, bylo jim to odňato. (Výborně!)

Jsem u konce svých vývodů, jsem napomenut již jednou, abych skončil, já skončím. Věřte, že tato episoda, která se stala proti všem dřívějším slibům, které byly dány, (Výborně!) tato episoda že nemůže zkaziti mně, ani mým přátelům radost z toho, že máme svobodu, že máme československou republiku (Výborně! Potlesk).

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan kolega Svozil.

Posl. Svozil: Vážené Národní shromáždění!

Tak se mně zdá, měl jsem aspoň ten dojem při řeči pana dra Rašína, že je o mnoho důležitější, zda se má mluviti půl hodiny či hodinu, nežli celá mírová smlouva. Tak jsem měl ten dojem, poněvadž se o tom mluvilo pomalu víc na začátku i na konci a s větší emfasí, než o věcech jiných (Potlesk na levici, odpor u národní demokracie). Mám snad právo vysloviti svůj úsudek a mám právo také říci, že hlasování o tom, má-li se mluviti půl hodiny nebo hodinu, nebylo diktováno ohledy stranickými, nýbrž prostě účelností. Stojíme před faktem, že je potřeba, aby mírová smlouva byla ratifikována do určité krátké lhůty. (Posl. Dyk: Nemusíte tedy vůbec mluviti!) My jsme také zastávali stanovisko, že není potřebí mluviti, poněvadž si myslím, že velké věci se nestávají většími, když se o nich déle mluví. Měli jsme konečně větší okamžiky, než je ten dnešní, okamžiky velké a slavnostní, a mluvil při nich jeden jménem celého Národního shromáždění, mluvil jeden jménem celé republiky, a stačilo nám to. (Výborně! Potlesk na levici.) Nejedná se zde o svobodu mluveni, nebo o zákaz projevu mínění, nýbrž o to, je-li vůbec účelno či neúčelno, mluviti příliš dlouho. Účelno by to bylo a volnost slova by byla důležitá, kdybychom mohli na mírových smlouvách něco změniti tím řečněním. My na nich změniti nemůžeme nic. My je přijímáme, poněvadž přijmout je musíme. Jestliže je přijímáme v některých věcech méně rádi, s menším nadšením, v jiných nadšeněji, přijmout je musíme, jak jsou, měniti na nich nemůžeme nic. A nad to, my je musíme přijmout prostě proto, že nemáme jiného základu pro svou práci v budoucím státě a pro budování svého státu. Tyto smlouvy, a co v nich je, není nějakým dosaženým nebo splněným ideálem, který jsme měli, jistě žádnému z nás v Nár. shromáždění, ale je to pro nás jaksi základnou, na které můžeme se toho ostatního domoci a na které si můžeme ten stát vybudovat tak, jak jsme si ho představovali nebo představujeme. To je příčina, proč je schvalujeme a proč schválíme i to, že tento základ pro sebe platíme podle těch mírových smluv poměrně draho.