Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Vzpomeňme si, jak bylo zničeno zemědělství naše tím, že Rakousko velmi zločinně rekvirovalo dobytek, že ničilo všechno možné u nás, jak byl poškozen náš průmysl a vůbec celý hospodářský náš život, takže, kdyby válka trvala ještě rok, byli bychom hospodářsky úplně zruinováni. A tu jest třeba jisté opatrnosti. Ve skutečnosti, totiž máme ve smlouvě mírové docela kategoricky prohlášeno, že my jakožto stát spojený a přidružený, jakožto člen máme právo na reparaci, takže běží o to, aby tomuto právu bylo také skutečně vyhověno. A tu předkládám vám tuto resoluci.

"Národní shromáždění lituje, že nemáme v reparační komisi, která bude rozhodovati o důležitých našich otázkách finančních a hospodářských, dostatečného zastoupení.

Naše země po dobu války byly rakouskými vládami stálými bezohlednými rekvisicemi přímo drancovány jako země nepřátelské.

Očekáváme tedy, že se nám dostane náhrad náležitých, jak nám na ně dává právo mírová smlouva, a že reparace nám přiřknuté za zpustošení Slovenska při vpádu maďarském budou rozšířeny na celou válku.

Reparační komise má dalekosáhlou pravomoc a do jisté míry jest pokračování mírové konference. Přes to, že zásadní princip, týkající se našich povinností finančních v mírové smlouvě, byl již vysloven, ponechává se komisi reparační taková pravomoc, že by mohla býti učiněna rozhodnutí, která by byla proti životním zájmům republiky československé. Národní shromáždění tudíž po této stránce formuluje své reservy, žádajíc, aby reparační komise skutečně projednávala všechny otázky, které se budou týkati československé republiky, v tomtéž duchu, jak byly principy pro klausule finanční již na konferenci mírové stanoveny. "

Tedy tolik o reparaci. Ještě bych měl široce promluviti o jedněch z nejdůležitějších článků, totiž o těch, které týkají se nervu rerum, totiž našich financí a které týkají se hospodářského našeho života.

Především tedy, co se týče článků finančních. Zde běží vlastně o finanční likvidaci Rakouska. Tu bylo stanoveno, že máme převzíti část dluhu rakouského, zde totiž běží o dluh předválečný a to zajištěný i nezajištěný, dále o bankovky rakousko-uherské banky, o dluh válečný a potom o státní statky. Mírová konference nám přisoudila, že máme vzíti na sebe část dluhu předválečného a to část jak zajištěného, tak nezajištěného. Ze zajištěného dluhu máme převzíti onu část, která je na železnicích, salinách a jiných statcích. Kolik máme převzíti z tohoto dluhu, rozhodne reparační komise. Rovněž rozhodne reparační komise, mnoho-li máme převzíti z nezajištěného dluhu. A tu je důležito, jaký základ se vezme pro tuto část, která nám má připadnouti z tohoto dluhu nezajištěného. O této části rozhodne zase reparační komise a to na základě daní z r. 1911-1913, ovšem komisi reparační jest úplně volno stanoviti, které daně mají se vzíti za základ, zda daň pozemková, či daň z příjmu či jiná. Tu je důležito, kterou z těchto daní za základ vezmou, poněvadž záleží na tom, vezme-li se za základ některá daň pro nás nevýhodná, že bychom musili platiti obrovské sumy tohoto předválečného dluhu.

Co se týče dluhu válečného, tu ovšem podařilo se naší delegaci, přesvědčiti mírovou konferenci, že nejsme viníky války a následkem toho že má nésti válečné dluhy ten, kdo válku vedl, a že má také platit náhradu. Ovšem delegace rakouská v Paříži se chtěla vyhnout placení náhrady zvláštním způsobem. Argumentovala totiž následovně: Republika rakouská není nástupcem starého Rakouska; to vlastně prý ani neexistovalo, byly jen země a království na říšské radě ve Vídni zastoupené. Tyto země a tato království a tedy také království české vedly válku, jsou vinny na válce a mají tedy platit reparace. Tak tedy argumentovali v delegaci rakouské, ovšem s touto argumentací nic nepořídili.

Z válečných dluhů nepřevezmeme nic. Za to ale musíme převzít část bankovkového dluhu. To jsou obšírné předpisy, které pro krátkost času nemohu zde vykládat, ač by to po nejedné stránce zajímalo. Snad bude míti jiný řečník příležitost, o těchto věcech promluviti.

Máme převzíti bankovkový dluh z těch bankovek, které byly vydány do 28. října minulého roku. Všechny tyto bankovky pak mají býti okolkovány, vyměněny a mají býti dopraveny k reparační komisi, která potom provede likvidaci rakouskouherské banky. Zde jsou ustanovení, která jsou mnohdy absurdní, mnohdy těžko proveditelná a mnohdy vůbec neproveditelná. Tak na př. máme rozeznávati mezi bankovkami před 28. říjnem předloženými a mezi bankovkami předloženými po 28. říjnu ovšem ony mají série, podle kterých by se to poznalo, ale představte si, kolik valonů těch bankovek by přišlo před tu reparační komisi a ta je má rozpočítávat a rozdělit.

Dále jest důležité pro nás ustanovení o státních statcích, a tu musím konstatovati zase, že zde stala se nám veliká křivda (Slyšte!) My totiž dostali jsme všechny státní statky, které jsou na našem území, ale musíme si je zaplatiti. My musíme platiti všechny statky, které již kdysi v minulosti vlastně poctivě jsme si zaplatili. Kdo vlastně financoval Rakousko bývalé? Byly to země české, a ty státní statky byly pořízeny vlastně za naše peníze, tak že my jsme je již jednou zaplatili a nyní je máme zaplatiti po druhé. Ovšem, že k zmírnění tohoto ustanovení se stanoví, že sráží se nám s ceny těchto statků ku př. vše, čím na ony statky přispěly země, obce a jiné samosprávné celky, proti zajištění a také dluhy, které tam váznou na statcích dle čl. 203 pro saliny, železnice atd. To sráží se nám s tohoto obnosu, který máme zaplatiti za státní statky. Ovšem některé státní statky, na př. Hradčany, nebo Karlštein a t. d. samozřejmě nebudeme platiti, nebo nemocnice a školy rovněž nebudeme platiti. To jest, co se týče financí. Ohledně článků hospodářských jest stanovena celá řada podrobností, které mají za úkol, likvidovati válku po stránce soukromohospodářské. Kdežto klausule finanční mají za účel upravovati poměry státně-hospodářské, zde tyto články hospodářské soukromohospodářsky. Zde jest ustanovení především o obnově smluv, potom hlavně o likvidaci dluhů o likvidaci dluhů, které mají jednotliví občané mezi státy spojeneckými a mezi nepřátelskými státy, tedy mezi státy spojeneckými, Rakouskem a Německem. A tu jest zvláštní způsob vyrovnání těchto dluhů. Tu dlužník ze státu nepřátelského nezaplatí ihned přímo svému věřiteli ve státě druhém anebo právě naopak, nýbrž veškeré vyrovnání těchto dluhů děje se zvláštní verifikační komisí, kam všechny tyto dluhy uznaně nesporné se budou stékati, a potom zvláštním clearingovým systémem budou se vypláceti dále. Ovšem, zde jest důležité usnesení to, že dohoda si vyhrazuje, že může statky nepřátelských občanů ve svém státě likvidovati, může je zabaviti a může jmění jejich užíti na reparace, že připadnou tyto peníze reparační komisi, která je rozdělí. Tedy je zde celá řada ustanovení v tomto směru ohledně smluv mezi příslušníky nepřátelských států atd.

Ovšem, zde jest zase zvláštní ustanovení. Musí býti zvláštní ustanovení pro nás občany, kteří jsme byli vlastně spojenci uvnitř nepřátelského státu. My jsme neztratili spojení mezi Rakušany a Němci, my jsme to spojení mezi válkou měli, tedy smlouva vlastně mohla platiti, ale zde třeba bylo usnesení určitého. Takže na příklad nástupci Rakouska budou pozívati práv z vlastního průmyslu literárního a uměleckého, a že vláda rakouská musí vydati veškeren majetek, přeplacené daně po 3. listopadu, musejí býti vráceny nadace, fondy, které byly zřízeny pro příslušníky států, které vznikly na půdě Rakousko-Uherska, ty mají býti vráceny.

Zde jest dále ustanovení, které musíme vyložiti v souvislosti s ustanoveními o nemovitém majetku občanů, když optují pro cizí stát. Je to článek 267. Ten musíme vykládati také tak, že tito občané podléhají veškerým zákonům ohledně majetku státu, ve kterém jsou, že nesmějí býti zvláštní zákony v jejich neprospěch vydávány.

Důležité ustanovení jest, co se týče dodávek uhlí. Tato ustanovení jsou pro nás velmi důležitá, poněvadž otázka uhlí dnes u nás hraje vlastně všecko. A tu jest důležité ustanovení ve čl 224, kde státu našemu a polskému ukládá se za povinnost, že neuloží na vývoz uhlí do Rakouska jiných nebo obtížnějších vývozních cel nebo dávek, ani jiných nebo obtížnějších omezení, než ona, která budou uložena na stejný vývoz do kterékoliv jiné země. Zvláštní úmluvy budou sjednány mezi Polskem, státem československým a Rakouskem o vzájemné dodávce uhlí a surovin. Pak jest zvláštní ustanovení, kdybychom se nedohodli, že určí toto množství uhlí, které máme dodávati Rakousku, reparační komise sama. Tedy my budeme na základě těchto úmluv vázáni, dodávati uhlí. Ovšem nynější dodávky uhlí, které dodáváme do Německa a Rakouska, nemají základu v této úmluvě. To jsou úmluvy ještě soukromé za kompensace. Ale z toho článku mohlo by se vyvinouti něco strašlivého, že budeme míti velkou povinnost, třebas sami bychom neměli čím topiti, třeba bychom sami musili zastaviti své fabriky, že musili bychom dodávati uhlí do Rakouska. A proti tomu musíme protestovati. Ovšem Rakousko má povinnost, dodávati nám za to suroviny.

Vedle těchto úmluv hospodářských jsou ještě důležité klausule dopravní, kterými se stanoví, že máme svobodný přístav v Hamburku a Štětíně, že máme právo volné plavby po Labi, že se zmezinárodní plavba po Dunaji, po Moravě až od ústí Dyje, zmezinárodní se plavba po Labi od Mělníka a po Vltavě od Prahy. Zdálo by se, že je to omezení suverenity, ale tomu není tak, neboť nám to skýtá výhody. Mírová konference doznala nám právo, že Praha může býti přímořským městem, poněvadž můžeme v Praze registrovati své lodi.

Dále jest důležitý článek o práci. Válka totiž působila velmi neblaze v ohledu práce a tu mírová konference stála před problémem velice důležitým: upraviti poměry dělnictva, poměry pracovní ve světě vůbec. Přistoupila k tomu dílu tím, že organisovala t. zv. organisaci práce, která spočívá na základě Společnosti národů. Stanovila pevný jednací řád a pevné cíle, které mají za úkol, upraviti poměry pracovní tak, aby dělník byl chráněn před vykořisťováním atd. Jak jsem řekl, všecky tyto články jsou velmi lákavé, abychom se do nich pustili a je rozebrali, ale bohužel poměry se vyvinuly tak, že mírové smlouvy musíme míti schválené co nejdříve. Proto také práce v zahraničním výboru musila býti uspíšena a také zde musí býti předloha, poněvadž poměry k tomu nutí, ještě dnes vyřízena. Ovšem litujeme toho co nejvíce, poněvadž zde jedná se o naše životní otázky, o naše bytí, o naši hospodářskou existenci. Proto bylo by opravdu třeba, abychom jí věnovali větší pozornost. Zahraniční výbor předkládá vám tyto mírové články ku schválení. A ku konci musím ještě vzpomenouti těch, kteří mají veliký podíl na tomto velikém díle mírovém. Jsou to naši spojenci, jest to především nejvyšší rada a potom členové naší mírové delegace. Práci, kterou vykonala naše mírová delegace, práci, kterou vykonal náš zahraniční ministr a dr. Kramář v Paříži, dnes ještě ani oceniti nedovedeme. Tu dovede teprve oceniti budoucnost. A proto jim jistě patří také dík v první řadě.

Zahraniční výbor předkládá tyto mírové smlouvy slavnému Národnímu shromáždění, doporučuje je ku přijetí s tím vřelým přáním, aby tento první mír, který náš stát uzavírá, sloužil ku blahu našeho národa, našeho státu. A tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Ježto se další referent a sice referent finančního výboru slova vzdal, přistoupíme k debatě. Přihlášeni jsou jako řečníci: kolega dr. Rašín, Svozil, Antonín Němec, dr. Blaho, Udržal a Maxa.

Než přistoupíme k debatě, navrhuji podle § 39. našeho jednacího řádu, by se stanovila řečnická lhůta, a to aby se stanovila lhůta 30 minut, půl hodiny. (Hlasy: To je málo na tak důležitou věc!)

Posl. Mattuš: Navrhuji hodinu.

Předseda: Poněvadž byl učiněn návrh opačný, jiný, dám hlasovati nejprve o návrhu p. kol. Mattuše, aby byla stanovena řečnická lhůta jedné hodiny.

Kdo souhlasí s návrhem p. kol. Mattuše, aby se stanovila řečnická lhůta jedné hodiny, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je menšina, návrh je zamítnut. (Výkřiky ve středu. Hluk). Prosím o klid (zvoní.)

Poněvadž nebyl učiněn další návrh, dám hlasovati o návrhu svém.

Kdo souhlasí, aby byla stanovena řečnická lhůta půl hodiny, prosím, by povstal se svého místa. (Děje se.) (Hluk. Výkřiky.) To jest většina. Návrh je přijat a uděluji slovo prvému řečníku, dru Rašínovi. (Výkřiky.)

Posl. dr. Rašín: Slavné shromáždění!

Je jisto, že bude u nás mír s Rakouskem schválen od prvého státu. Až dosud žádná moc súčastněná tento mír s Rakouskem neschválila a neratifikovala. Že při tom musí býti usnesena klotura, to myslím, že ještě nikde se nestalo, poněvadž ve všech státech pokládali ukončení světové války a mír, který zde je, za něco tak velikého, že nechali aspoň, aby obmezený počet řečníků mluvil bez ustavičného napomínání se strany pana presidenta. (Výborně! Potlesk na lavicích národně-demokratických.)

Slavné shromáždění! V těchto síních po válce německo-francouzské seděli také zástupci českého národa. A byli to oni, kteří tehdy ve zvláštní resoluci jediní z celého světa zastali se poražené Francie, jediní z celého světa proti vítěznému Německu postavili zásadu sebeurčení národů. K tomuto sebeurčení svého národa touto smlouvou dospíváme. Po této válce dospěli jsme k tomu za nejúčinnější podpory právě té Francie, které tenkráte jako malý národ jsme se proti velkému Německu zastali.

Nemusíme býti se vším spokojeni, co v této mírové smlouvě jest, můžeme míti mnoho námitek, ale jedno konečně uznati musíme: že ti, kdož smlouvu tuto dělali, ti velcí a mocní, měli přece jen snahu, rozřešiti věci poválečné spravedlivě a udělati uspořádání Evropy tak, aby byly odstraněny různé třecí plochy, aby skutečně mohl nastati světový mír. Tím více litovati musíme toho, že mezi nás a mezi Polsko byl na dlouhou a dlouhou dobu vražen klín sporů a svárů, a že nedovedla mírová konference použíti svého velikého vlivu, který jistě měla, k tomu, aby ta země, která po 600 roků byla trvale spojena s naším státem, byla na dále našemu státu ponechána. (Výborně. Potlesk.) Budeme vždycky to cítiti jako osten, jako nepříliš velký smysl pro to, čemu se říká spravedlnost vůči našemu malému národu.

Jinak mír sám jest mírem v celé řadě věcí úplně nedokončeným. Můžeme mluviti o tom, že to jest velký preliminář míru, ale není to mír konečný. Nejnedokonalejším ze všeho jest tento mír v otázkách finančních a hospodářských. Tu vlastně odevzdáni jsme na úplnou milost a nemilost reparační komise, ve které nebudeme zastoupeni, ve které nebudeme míti votum a, i když tam budeme pozváni, budeme moci jenom radit, nebudeme moci rozhodovat, i když se bude jednati o našich věcech. A jest k tomu skutečně potřebí ohromné důvěry ve spravedlnost těch, kteří budou sedět v této reparační komisi, abychom svou věc svěřili úplně jich rukám. Neboť v celé řadě věcí nejsou stanoveny pro tuto reparační komisi v mírových podmínkách ani ty nejzákladnější zásady, nýbrž jedině zásada, že má rozhodovati podle spravedlnosti.

Tato ustanovení ovšem nás těžce se mohou dotknouti, neboť my máme přejímati s ostatními státy, které vznikly na území Rakouska, břemena finanční, břemena dluhů předválečných. A již samotné přejímání těchto předválečných dluhů musí v nás vzbuditi historické vzpomínky, jak tyto dluhy vznikly. Všeobecný dluh činí přes 5 miliard. Jak vznikl tento dluh? Tento dluh vznikl tím, že Rakousko prohrávalo jednu válku za druhou. Tyto války vedlo z důvodů čistě dynastických, z důvodů, které nebyly blízky našemu srdci. Měli jsme ten zvláštní osud v tomto státě, že kdykoliv Rakousko vedlo nějakou válku, my jsme si museli přát, aby ji prohrálo. Nejen při této světové válce, nýbrž i roku 1859 museli jsme si přát, aby Rakousko prohrálo, i roku 1866 museli jsme si přáti prohry Rakouska a museli jsme si jí stejně přáti také ve válce světové. Celý ten společný dluh není nic jiného, nežli nahromadění všech těchto prohraných válek a celé nešťastné a prohrané politiky, ve které Rakousko chtělo býti vedoucím činitelem v Německu.

A na to budeme nyní platiti, to budeme nyní přejímati. Maďaři roku 1867 byli šťastnější. Oni odmítli přejímati tyto dluhy, poněvadž právě vznikly proti jejich mínění, a přispívali jen na úroky těchto dluhů 58 miliony.

Přehlédneme-li ustanovení mírové smlouvy po této stránce, vidíme, že vůbec není jasno, mnoho-ti z těchto dluhů my budeme musit převzíti, čili my zůstáváme dále na naprosté nejisté finanční basi, a to ovšem pro mladý stát je neobyčejně nebezpečné a zlé. Dluhy rakouské, které máme, jsou rozděleny jednak na ty, které jsou zajištěny na železnicích a salinkách, dále na ty, které jsou obyčejnými dluhy rentovými, pak na ty, které vznikly z bankovek, a konečně na ty, které se nazývají válečnými půjčkami. Při těch všech dluzích, prosím, ani při jediném není ustanoven pevný klíč, abychom si mohli vypočísti, mnoho-li bude obnášeti naše zatížení. Při tom jsou tam však ustanovení, která tyto dluhy, jestliže naše valuta zůstane tak rozvrácenou, jak jest, zmnohonásobní. Upozorňuji, že, pokud jde o tak zvanou zlatou rentu, bude tato renta přepočítána na dolary a na libry, a to v předválečném kursu. To znamená, že, kdyby měl zůstati dolar 32 koruny, jako je nyní, bude tento dluh, který převezmeme, tímto způsobem zešesteronásoben. (Slyšte.) Ale my máme celou řadu jiných státních dluhů, které jsou vyznačeny ve francích, markách nebo i dolarech, máme celou řadu tak zv. stříbrných, totiž splatných ve stříbře, a celou řadu dluhů, které jsou splatny ve zlatě. Jsou to zvláště priority našich drah a zrovna u nás, v našem státě, máme nejvíce těchto na cizí měnu znějících priorit státních dluhů. Jen u bývalé společnosti státních drah dělají priority, které máme převzíti, 535 milionů franků ve zlatě. Máme 481 milion stříbrných priorit, 200 milionů v markách, 60 milionů priorit ve zlatě. Tedy tyto dluhy, poněvadž budou přejímány podle toho, na kterou trať se vztahují, mohly by eventuelně znamenati úžasné zatížení našeho státního pokladu. Přepočítáme-li všechny tyto dluhy pětinásobně, dojdeme k tak vysokému zúročení - mluvme prozatím jen o zúročení, - že to budou těžko naše státní dráhy i náš státní budget sám snášeti.