Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Národní shromáždění bere na vědomí rozhodnutí mírové konference, kterým se stanoví hranice našeho státu proti Maďarsku a Rumunsku. Přes to, že nám toto rozhodnutí skýtá určité výhody tím, že známe nyní definitivní hranice našeho státu s Maďarskem a Rumunskem, přece nemůžeme býti spokojeni úplně úpravou našich hranic se státem maďarským, provedenou v řadě míst v náš neprospěch." (Posl Dyk: Proti podmínkám plebiscitu na Těšínsku nebudeme protestovati?)

Protestujeme také. Již ve své řeči jsem to uvedl, že protestujeme proti způsobu řešení této otázky těšínské, ale uznáte, že jako zpravodaj nemohl jsem zaujmouti své stanovisko, poněvadž nebyly předloženy tyto podmínky a stále se ještě vyjednává v Paříži o těchto podmínkách. Naší úlohou zde jest, když už plebiscit má býti, abychom tyto podmínky učinili pro nás co nejpříznivější.

Co se týče nyní dalších ustanovení, totiž o mírových smlouvách s Německem a Rakouskem, první částí těchto mírových smluv jsou ustanovení o Společnosti národů. Tato ustanovení o Společnosti národů můžeme právě my, malé státy, co nejvřeleji vítati. Dosud platila zásada: "Si vis pacem, para bellum", chceš-li mír, připravuj válku. A právě tato ustanovení o Společnosti národů mají zásadu tuto převrátiti. Základní myšlenkou Společnosti národů jest, zabezpečiti věčný mír. Tedy první cíl, vedoucí myšlenka Společnosti národů, jest zajištění světového míru. Zajištění světového míru může se díti jednak odzbrojením, poněvadž povinností jednotlivých členů jest, své diference předložiti Společnosti národů, aby o nich rozhodla, tedy nesmí žádný člen Společnosti sáhnouti ke zbrani, pokud jeho diference se státem sousedním nebyly předloženy rozhodčímu soudu. Dále má býti odzvoněno tajné diplomacii. Smlouvy všech států, které jsou účastni Společnosti národů, mají se předložiti sekretariátu Společnosti národů, tedy nemá býti smluv tajných. Potom má býti zajištění světového míru dosaženo tím, že zrušeno bude všechno, co jest v odporu s ustanoveními o Svazu národů.

Potom má Společnost národů za úkol, pečovati o národy nevyvinuté, hlavně v koloniích a o otázky mezinárodního rázu. Kdo jest členem Společnosti národů? O tomto členství Společnosti národů praví článek I. v mluvě o Společnosti národů, že jsou tam předně všechny signatární mocnosti, jak jsou ve smlouvě uvedeny, tedy jsou to státy spojené a přidružené, v druhé řadě jsou to neutrálové, kteří se přihlásí ke Společnosti národů, a ve třetí řadě teprve mohou býti se souhlasem Společnosti národů také ostatní státy členem Společnosti národů, pokud budou přijaty a hlavně pokud splní všechny podmínky těchto mírových smluv a pokud se zaváží, že také, abych triviálně řekl, budou dělati dobrotu. To se týká hlavně Německa a Rakouska. Tedy ty hned ještě členem Společnosti národů býti nemohou. Orgány této Společnosti národů pak jsou: celé shromáždění, je to rada a generální sekretariát, jehož sekretářem je dnes výborný muž, Angličan sir Drummond.

Nyní, jak se má jednati. Jednací řád této Společnosti národů, který je rovněž ve smlouvě o Společnosti národů upraven, vychází ze zásady, že nikdo nemá býti násilím k ničemu nucen. Tedy zde záleží na všeobecném souhlasu. Tedy vykonává se to, na čem se usnesla jednomyslně celá rada anebo shromáždění národů. Každý spor musí ovšem býti předložen nejdříve úřadu tajemnickému, po té radě předložen, na to shromáždění a konečně před rozhodčí soud. Novum je vůbec, že v radě býti mohou zastoupeny také ženy. Ovšem tato Společnost národů je neobyčejným krokem vpřed ve směru pacifistickém. Ale nesmíme tuto Společnost národů přeceňovati. Však nesmíme ji také podceňovati. Dnes ještě nemá tato Společnost národů nijaké zvláštní efektivní moci. Je to spíše společnost na mravním základě založená a úplně dosáhne úspěchu jen tehdy, jestliže lidstvo povznese se k větší mravnosti a jestli dosáhne opravdové humanity, opravdového lidství, jenom tehdy bude skýtati Společnost národů opravdové záruky věčného míru.

Co se týče hranic Německa a hranic Rakouska, tyto hranice jsou positivně vymezeny. Co se týče hranic Rakouska, tu tyto hranice jsou vzhledem k ostatním státům okolním řešeny s několika ohledů; jednak se stanoviska etnografického, jinde zase se stanoviska strategického a jinde jsou to docela přirozené hranice.

Zajímavé jsou hranice proti Italii. Hranice proti Italii v Tyrolsku jsou čistě strategické. Bylo dávnou tužbou Italie, posunouti své území až k Brenneru. A dnes Italie dosáhla také svého cíle. Dnes Italie sáhá až na severu k Etztálským ledovcům, Alpám Zillertálským a Karnským. A je to výborná, velice přirozená hradba, nepřekročitelná. To jest neobyčejná výhoda pro Italii. Dále hranice jde až k jihovýchodnímu cípu Korutan, až ke kraji celoveckému. A zde zase dohoda stála před problémem, kam má připadnouti tento kraj celovecký: má připadnouti Jugoslavii, nebo má připadnouti Rakousku? Zase rozpaky, a proto z toho vyšel plebiscit. Zde ale toto území celovecké - ač připomínám znovu, že jest zde velká menšina slovinská na - západ od Celovce u Běláku připadá k Rakousku. Celý tento kraj celovecký rozdělen je na dvě části: na část severní a jižní. V obou těchto částech bude se hlasovati, a to ne jako ve Slezsku po obcích, nýbrž bude se hlasovati v celém území. Celé území najednou rozhodne, kam chce patřiti.

Dříve ale bude hlasovati území jižní. Rozhodne-li toto území jižní, že má patřiti k Jugoslávii, potom se bude hlasovati v území severním, a bude-li hlasovati pro Jugoslavii, připadne k Jugoslavii, bude-li hlasovati pro Rakousko, připadne Rakousku. Rozhodne-li ale jižní část, že chce patřiti k Rakousku, tedy v severní části již se nebude hlasovati a připadne celé toto území Rakousku. Zvláštní ustanovení jest to, že tato území nebudou obsazována vojskem dohody, jako to bude ve Slezsku, nýbrž jižní část bude obsazena vojskem jihoslovanským, severní část potom vojskem rakouským.

Hranice jde dále do jižního Štýrska, kde Maribor připadá Jugoslavii, a potom k Rakousku připadá ještě celý západní pás Uher, přilehlých k Dolním Rakousům a Štýrsku. (Slyšte!) A tu musím něco připomenouti. Ovšem tento požadavek našeho koridoru, kde měli jsme býti spojeni od severu, od Bratislavy k Jugoslavii, že o tento koridor tímto ustanovením dohody, že západní komitáty maďarské mají připadnouti Rakousku, jsme přišli. Ale nejen to. Tam, na těchto hranicích, jest ještě celá řada obcí chorvatských. Tyto obce chorvatské sahají na sever až k Mikulovu na Moravě a tyto menšiny připadnou rovněž Rakousku. Potom dostáváme předmostí bratislavské. Ovšem toto předmostí bratislavské nemá žádné strategické ceny, poněvadž nesmí býti opevněno. Potom ztrácí Rakousko kraj u Valčic a potom u Cmuntu. Tu musím zase něco připomenouti. Jest velká řada obcí ve východní části Dolních Rakous na pravém břehu Moravy až ku Gänserndorfu, kde jsou silné menšiny české. Tyto menšiny české byly sice revokovány pro nás, ale bohužel nepodařilo se nám získati této krajiny na pravém břehu Moravy. Hranice nejde po pravém břehu Moravy, ale středem toku Moravy, tak že bude třeba zvláštních smluv, kdybychom chtěli regulovati Moravu, že musíme učiniti úmluvu s Rakouskem, aby nám byla tato regulace usnadněná.

Ve smlouvě s Rakouskem jsou ohledně státního občanství a ohledně menšin též ustanovení, jako ve smlouvě naší. To jest neobyčejně důležité pro nás. Totiž zde běží o menšiny naše ve Vídni. Naše menšiny ve Vídni mají táž práva, jako mají německé menšiny zde u nás. My nežádáme v této věci nic, než aby naší menšině vídeňské bylo měřeno tak, jak jest měřeno německé menšině u nás. (Tak jest! Výborně!) Když bude měřeno našim Čechům vídeňským, jako my u nás měříme německé menšině, budeme úplně spokojeni. Ať dají Vídeňáci tolik škol naší menšině, jako my dáváme zde na př. v Praze Němcům, ať nám je dají, a budeme spokojeni (Potlesk.)

Ovšem zde je důležitá věc. My nemůžeme přímo ve Vídni naléhati na splnění mírových podmínek, poněvadž nejsme v bývalém poměru, žijeme docela v cizím státu, ale můžeme učiniti nátlak na Vídeň nepřímo prostřednictvím Ligy národů a jako stát, který jest členem Ligy národů můžeme žádati, aby Rakousko bylo přiměno k tomu, aby splnilo podmínky mírové, co se týče těchto článků.

Co se týče dále Německa, tam ustanovení o minoritách vůbec není. Tu právě, vážené shromáždění, musím připomenouti jednu důležitou věc: že totiž v mírové smlouvě s Německem bylo úplně zapomenuto na starý slovanský kmen Srbů lužických. (Slyšte!) o Srbech lužických v mírové smlouvě naprosto není řeči. Mírovou smlouvou nemají zabezpečena práva, která mají zabezpečena minority ve státě našem, jako v Rakousku. Zde rovněž musíme pozvednouti svého hlasu a říci Paříži, že i zde měla konati své povinnosti, že i o tento kmen slovanský se měla postarati.

A proto, poněvadž nemůžeme změniti mírovou smlouvu samu, navrhujeme vám zase, abyste přijali resoluci, ve které tento požadavek jest obsažen. Je to resoluce následující: (čte):

"Všechna ustanovení, která směřují k ochraně minorit, vřele vítáme, ačkoliv ve státě našem ochrana minorit jest věcí samozřejmou, poněvadž sami jsme zkusili národní útlak. Ovšem doufáme, že zásada ochrany minorit nabude všeobecné platnosti a zejména, že bude platit též o Lužických Srbech a Čechoslovácích v říši německé."

Ohledně hranic s Německem nebudu se příliš šířiti, ačkoliv je to látka opravdu hodně lákavá. Pro krátkost času připomenu jenom to, že je odčiněn zločin, který spáchán byl Německem v letech 70tých, že přichází Alsasko- Lotrinsko nazpět ke své mateřské zemi, totiž k Francii. Dále, že hranice u Belgie jest rovněž korigována v tom smyslu, že krajina Moresnet přichází k Belgii, potom kraj eupenský a kraj Malmédy připadne rovněž k Belgii, ovšem po plebiscitu. Ale ten plebiscit v těchto krajích je spíše formální, nežli skutečný. Tam jednoduše mohou občané do vyložených archů, kde a jak chtějí, se zapsati, kam chtějí patřiti. To se rozumí, že se budou přihlašovati k Belgii.

O Horním Slezsku bylo již promluveno a nyní dále je důležitá hranice na východě. Na východě totiž obnovila zase dohoda stát Polský a hranici mezi Německem a Polskem vedla čistě etnograficky. Hranice tato v mírové smlouvě jest docela podrobně vytýčena. V celku mohu říci, že se řídila hranicemi etnografickými a přesně potom, jako všude jinde, hranice tato teprve bude vytýčena na místě samém zvláštní komisí, a tato komise má také vzíti ohled na poměry hospodářské, etnografické, komunikační atd.

Abych nezapomněl ještě něco o vytyčování hranic. Také mezi státem naším a Rakouskem bude zvláštní komise vytyčovati naše hranice a tu bude třeba dobrý pozor dát na hranici mezi Moravou a Dolními Rakousy. Tam totiž jsou poměry zvláštní. Přímo na hranicích jsou některé obce, které mají část katastru dnes ještě na straně rakouské, a tu právě, poněvadž tato komise vytčená bude míti za povinnost, bráti zřetel také k poměrům hospodářským, bude úkolem této komise, ve které budeme také zastoupeni, aby upravila hranici tak, aby snad některá pole nebyla ve státě Rakouském a jiná pak na Moravě.

Tedy mezi Polskem a Německem jsou hranice etnografické a to je pro geografa zajímavý obraz. Jak vidíte na mapě, Východní Prusy jsou od svého vlastního státu úplně odděleny, jsou odděleny koridorem, který má Polsko k moři a pak jsou odděleny samostatným přístavem gdanským. V jižní části tohoto Východního Pruska rovněž bude plebiscit. Tento plebiscit bude informativní jako ve Slezsku, bude po obcích a bude se tam hlasovati mezi Německem a Polskem. Rovněž ztratí Německo Šlesvik, kde bude rovněž plebiscit mezi Dánskem a Německem. Uzemí toto rovněž je rozděleno na dvě části. V severní se bude hlasovati v celém kraji, v jižní části pak po obcích. To jsou hranice Německa.

Co se týče klausulí vojenských, tu jen krátce referuji to, že v těchto klausulích vojenských je vyjádřena myšlenka, že militarismus pruský a německý vůbec je zdrcen, je poražen. To je přesně vyjádřeno. Vojenská moc Německa je zničena, Německu se předpisuje, jakou má míti brannou povinnost, že tam nesmí býti stálé vojsko, že tam nesmí býti všeobecná branná povinnost, že tam musejí míti vojsko vybudováno na dobrovolnickém systému. Dále je stanoven také počet vojska na 100.000 mužů a 4.000 důstojníků, rovněž je zde učiněno opatření, aby nějakým podloudným způsobem si Německo vojsko zvětšiti, četnictvem, ozbrojenými hajnými, nebo podobným způsobem nemohlo. Rovněž výzbroj a střelivo, všecko musí býti v evidenci u dohody, pevnosti 50 km od Rýna musejí býti zbořeny, na jižní hranici nesměji se žádné pevnosti zřizovati, mimo ty, které jsou, a tu je důležité pro náš stát, že na našich hranicích je neobyčejně málo pevností, skoro žádné, mimo Vratislav. Ta je silně opevněna, ostatní ne. Více jich Německo nesmí stavět. Rovněž musí Německo vydat dohodě veškerý válečný materiál, který ukořistilo v cizině, - to je důležito hlavně pro Rusko - a to do 2 měsíců.

A tu musím při této příležitosti, mluvíme-li o vojsku, dáti průchod našemu přání, totiž, aby konečně naši hoši, kteří prolévali krev za hranicemi, vrátili se do naší vlasti (Výborně!), aby naše vojsko sibiřské konečně uzřelo svou vlast. Ale nejen to, ale také váleční zajatci, kteří po celou dobu pěti let byli v cizině, ti všichni touží, aby konečně byli dopravení do vlasti, aby uzřeli své rodiny. Dnes již opravdu zavládla všeobecná nervosita v naší veřejnosti, která stůj co stůj žádá, aby vojsko naše zahraniční bylo dopraveno do své vlasti. (Výborně! Potlesk.)

A proto předkládá Vám zahraniční výbor tuto resoluci k schválení:

"Tisíce našich státních občanů vzdáleno jest od své vlasti v rozličných krajích světa; ti všichni touží po své vlasti, které byli namnoze po celou válku vzdáleni. Žádáme jménem těchto svých spoluobčanů kterékoli národnosti, aby byli co nejdříve dopraveni do své vlasti".

Dále ještě k této části byly připojeny klausule trestní. Podle mírové smlouvy všichni viníci války a všech ukrutností, které byly za války spáchány, mají býti vydáni dohodě a mají býti souzeni, a v první řadě má býti souzen největší viník na světové válce a největší původce všech ukrutností, sám Vilém II. Mírová smlouva výslovně žádá, - a jmenuje jej - že on musí býti postaven před zvláštní soud a že se dohoda bude dožadovati vydání jeho v Holandsku.

Ale tu přicházím k myšlence, která u nás je hodně zanedbávána. Také u nás byli mnozí, kteří v našem státu a v bývalém Rakousku byli viníky velkých ukrutností a pronásledování, které Rakousko na nás páchalo. Ti také mají býti vydáni trestu, a my musíme pozvednouti svého hlasu, aby takoví Friedrichové atd., byli postaveni před soud dohody a aby byli potrestáni. (Výborně!)

Tedy mají býti vydáni trestu všichni ti, kteří ve válce jakýmkoliv způsobem se prohřešili a to hlavně na našem národě. Tu ovšem musili bychom sáhnouti možná do svého vlastního těla, musili bychom dnes volati a hnáti co dnes se neděje k zodpovědnosti a potrestání ty, kteří dnes mezi námi zaujímají vysoké postavení, ale dosud potrestáni nebyli. (Výborně!)

Další ustanovení jest o reparacích. Co jsou to reparace? Reparace jsou totiž válečné náhrady. Článek 177 míru rakouského a čl. 231 míru německého konstatují zodpovědnost obou států za škody válečné. Tam je konstatována otázka viny. Dlouho bylo diskutováno o tom, kdo má vinu na světové válce atd. Dnes již tato otázka je nesporně vyřešena. Dnes již to došlo tak daleko, že státníci němečtí a státníci rakouští konečně rozvázali své jazyky a otevřeně nám dnes říkají, jak to vlastně bylo. Ovšem jako historik mám zde zase jisté pochybnosti. Byly vydávány za války rozličné enunciace atd., ale všechny ty enunciace, všechna tato oznámení byla lživá. Tedy musíme i tyto rozličné memoiry, musíme i tyto spisy, které jsou vydávány, bráti s jistou kritičností.

My dnes ještě jsme příliš blízko těm událostem, než abychom je náležitě kriticky mohli rozebírati. Snad až za nějakých 50 let bude k tomu více příležitostí. Ale to jest mimochodem řečeno. Otázka viny jest rozřešena a proto ten, kdo zavinil válku, kdo zavinil válečné škody, ten musí je nahraditi a pro to jsou zvláštní články reparační, které mluví široce a dlouze o náhradách válečných. Zde má se dostati občanům civilním a vojenským úplné náhrady za škody, které utrpěli ve válce. A jest důležito, jak tyto škody budou odhadovány a jak budou nahrazovány.

Pro válečné náhrady jest zřízena zvláštní komise, tzv. reparační, která jest v Paříži. V této komisi reparační zastoupena jest Amerika, Britanie, Japonsko, Italie a Francie, potom Belgie. Mimo to jest tam ještě, že tam bude ještě jeden člen. A zde jest nesrovnalost mezi smlouvou německou a smlouvou rakouskou. Ve smlouvě německé tímto dalším členem je označen zástupce Jugoslávie, kdežto ve smlouvě s Rakouskem jest označen jeden člen následujících států: Řecka, Polska, Rumunska, Jugoslavie a naší republiky. Tedy zde jest nesrovnalost, kterou ovšem bude musiti mírová konference nějak vyrovnati a doplniti.

Vedle této komise reparační, která má rozhodující hlas a která bude vlastním vykonavatelem mírové smlouvy, co se týče finančních a hospodářských otázek, jest ještě jiná komise, která bude zasedati nejspíše ve Vídni a má hlas čistě poradní, nikoliv decisivní. V této komisi jsou zastoupeny: Amerika, Francie, Britanie, Italie a potom společný zástupce těchto 5 mocností: Řecka, Polska, Rumunska, Jugoslavie a republiky československé. Tedy výslovně připomínám, že tato komise bude míti čistě hlas poradní a hlavní slovo bude míti komise reparační v Paříži. A tu jest neobyčejně důležito pro nás, poněvadž mírová smlouva nám ukládá veliké povinnosti finanční, veliká břemena, o kterých bude rozhodovati tato reparační komise pařížská, a musím velmi důrazně tento fakt připomenouti, že v této reparační komisi hlavní nejsme zastoupeni, ačkoliv se tam bude o nás rozhodovati. Poněvadž pak tato reparační komise bude míti tak veliké právo, musím zdůrazniti, že také my máme právo na reparaci, neboť také my jsme válečnými poškozenci a máme právo žádati, aby z té veliké sumy, která bude se všech stran se shrnovati do společné pokladnice této reparační komise, odkud potom budou reparace na rozličné státy vydávány, že máme právo, z těchto sum, které jsou určeny na reparace, požadovati patřící nám část.