Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ovšem, ale přece jenom, abychom světu ukázali, ale také abychom ukázali právě samým našim spojencům, že nenakládají s námi tak, jak jsme si zasluhovali za naši práci, jak jsme si zasluhovali za své oběti, musíme s tohoto místa a hodně hlasitě říci, co nám schází, musíme říci, že nejsme spokojeni se vším, co nám zde uložili, a musíme zde jasnými slovy říci, co chceme.

Nalezli jsme pak způsob ten, že svá přání vyslovíme v resolucích, které připojíme k zprávě výborové a předložíme je zároveň Národnímu shromáždění k schválení. Ovšem přirozeně není mi možno, jak již jsem zprvu řekl, z důvodů časových i věcných, abych jednotlivé články do největších možných detailů probral, a proto musím se spokojiti, abych vytkl alespoň ty nejdůležitější věci, které jsou nutny k pochopení a posouzení mírových podmínek, a hlavně pak musím vzíti zřetel k těm článkům, které týkají se bezprostředně našeho státu.

Především, pokud se týče smlouvy mezi státy spojenými a přidruženými na straně jedné a státem československým, tu musím připomenouti, jak nám byly stanoveny hranice. Probéřete-li smlouvy právě vzpomenuté, shledáte, že hranice našeho státu positivně nám vymezeny nebyly. Tyto hranice byly nám vymezeny toliko negativně. Byly stanoveny hranice Rakouska, hranice Německa a tím, že byly vymezeny hranice těchto států, vypadly také hranice naše. Mimo to zvláštním rozhodnutím byly stanoveny hranice mezi Uherskem a Slovenskem, potom mezi Rumunskem a Jihokarpatskou Rusí.

Vážené shromáždění! Bylo nám slíbeno, že dostane se nám hranic historických. To nám bylo slibováno od začátku mírové konference. Měli jsme sliby Francie atd. Ale bohužel, že z těchto slibů nám zbylo velmi málo. Historické hranice byly zachovány toliko na západě a na severu Čech, ale ostatně historických hranic dbáno nebylo. Na západě a severu žádali jsme malé korektury hranic. Byly to korektury z ohledů strategických. Tak především žádali jsme západní hřbety Šumavy a potom severovýchodní hřbety Krkonoš, ale nejvyšší rada přes tento náš požadavek přešla jednoduše k dennímu pořádku. Snad zdálo se jí to tam v Paříži, kde formovali celý svět, malicherným, aby se starali o čárku na mapě, která ovšem pro nás značila neobyčejně důležitou korekturu v ohledu strategickém. Tedy tento náš požadavek splněn nebyl. Na jihu zůstaly v celku staré hranice, jenom tam nastala malá korektura u Cmuntu, kde dostali jsme cmuntské nádraží, a potom na jihu Moravy u Valčic. Tyto části území byly nám dány čistě jenom z ohledů komunikačních.

Na jihu Slovenska byly určeny hranice dopodrobna zvláštním rozhodnutím dohody, a tu musíme říci, že tyto hranice mezi Slovenskem a Uherskem nám naprosto v žádném ohledu vyhověti nemohou. (Tak jest!) Tyto hranice dělány byly z ohledů etnografických. Tedy je to hranice etnografická, ačkoliv zde nějakou přesnou hranici etnografickou vésti nemůžeme. I tu i tam, na té i oné straně zůstane vždycky celá řada menšin, jednak slovenských, jednak maďarských.

První pohled na mapu nám ukáže, že tyto hranice jsou pro nás neobyčejně nevýhodné, především v ohledu strategickém a také v ohledu hospodářském. (Tak jest!)

V tomto hospodářském ohledu jsme ještě ve větší nevýhodě, nežli v ohledu strategickém. Všechna horstva na Slovensku jdou asi směrem od severu k jihu. Rovněž tak řeky. Následkem toho jest, že také komunikační tepny, dráhy, musejí jíti také od severu k jihu a pak se mohou spojiti jednou velkou dráhou, která tyto lokální dráhy spojuje směrem od východu k západu. Dříve sváděla je do Budapešti a nyní nám záleží na tom, aby všechny tyto dráhy ze Slovenska a jihokarpatské Rusi byly svedeny do Bratislavy. A zde právě je velká chyba pro nás, že tato dráha nám přidělena nebyla. To je neobyčejné minus v úpravě hranic na jihu Slovenska. Mimo to také nedostalo se nám uhelných dolů Salgo-Tarjánských, které ovšem dohoda zase z ohledu na Maďarsko přiřkla Maďárii, poněvadž tam mají málo uhelných dolů. Tedy jsou to hranice nevýhodné.

Mimo to přiřkla nám dohoda jihokarpatskou Rus a tu, vážené shromáždění, si musíme říci pravdu. Tím, že dohoda nám přiřkla jihokarpatskou Rus, nepřiřkla nám žádné zvláštní výhody. Vždyť již první pohled na mapu nám stačí, abychom hned viděli, jak strategicky nevýhodně je položeno toto území. Tam nás mohou, kdyby snad vypukla válka, za krátko Maďaři odříznouti úplně. Mimo to nesmíme zapomenouti na poměry nacionální, na poměry hospodářské, kulturní atd. této jihokarpatské Rusi. Tam poměry nacionální jsou dosti neupravené, tam stojí proti sobě Rusové na straně jedné, na druhé straně jsou to Rusíni a tyto dva živly vedou úporný boj a nám pak připadne důležitá úloha snad vyrovnávati tyto protivy mezi nimi. Mimo to kulturně toto území je neobyčejně pozadu, takže musíme tam investovati veliký kapitál, abychom je pozdvihli jak kulturně, tak hospodářsky. Není to tedy vlastně žádná výhoda pro nás.

Rozumí se ovšem samo sebou, že my s velkou ochotou přijímáme do svého státu tyto své bratry, abychom je chránili, abychom je pozdvihli v každém ohledu, jak hospodářsky, tak i kulturně. To je zase plus. Velikou výhodou je to, že máme zde tímto územím jihokarpatským spojení s Rumunskem. Kdyby toho nebylo, pak ovšem ztratili bychom toto spojení a potom také spojení s Ukrajinou na severovýchodě. Tedy z ohledu tohoto je to velmi důležité. (Hlas: Marmarošská Sihoť!) To ovšem jsme ztratili, to tam není. Tedy pravím, že žádné zvláštní výhody nám tím dohoda neudělala. To jsou hranice jižní.

Ale, vážené shromáždění, nyní přicházím vlastně k jedné z nejsmutnějších kapitol celých těchto mírových smluv. Je to totiž otázka Těšína a otázka Horního Slezska. A tu, vážené shromáždění, musíme nepokrytě a hodně hlasitě říci, aby to bylo slyšeti hodně daleko, až v Paříži, že my stojíme pevně na stanovisku, že Těšín je terra nostra (potlesk), že Těšín je zemí naší. (Hlučný potlesk.)

Zde musíme vysloviti, že všecky imperialistické nároky polské úplně postrádají jakéhokoliv podkladu, že nároky polské jsou neoprávněny a že také co nejvíce se budeme proti nim brániti a musíme brániti. (Posl. Dyk: Neříkáme to trochu pozdě?) Snad ne. I v poslední chvíli je někdy velmi dobře, vysloviti to, co chceme, a právě v mírové konferenci jsme poznali velmi často, že slovo v poslední chvíli bylo rozhodující a že právě poslední slovo mělo neobyčejný význam. Tak také i zde není nikdy pozdě. Ovšem zde má rozhodovati plebiscit. Zde jevila dohoda jakési rozpaky; otázka těšínská táhla se dlouho a dlouho, neustále byla to taková válka, že jsme jednou byli nahoře, podruhé dole, až konečně, když dohoda nevěděla, jak z rozpaků, svolila k plebiscitu. Ovšem, poněvadž nemáme oficielního sdělení o podmínkách tohoto plebiscitu, nemohu ještě podrobiti kritice také jednotlivá ustanovení jeho. Snad co nejdříve budeme míti k tomu příležitost. Tedy tam rozhodne plebiscit. Totéž platí o krajinách Horního Slezska. Horní Slezsko jest krajina, která ode dávných dob patřila ke koruně české. Od nejstarších dob patřila tato krajina nejdřív k říši velkomoravské, potom okolo roku 1000. zmocnil se jí na čas Boleslav Chrabrý. Ale i tehdy, když Boleslav Chrabrý se jí zmocnil, byly neustálé boje mezi knížaty českými a mezi polskými o tuto krajinu, až konečně r. 1054 došlo k narovnání v Quedlinburce, kde prostřednictvím německého císaře knížata česká vzdala se krajin slezských. Ale co se stalo?

Tyto krajiny místo, aby podlehly kultuře východní, která byla dominující v Polsku, přijímaly právě naopak kulturu západní, až v ní uvázly docela. Tedy tyto krajiny Horního Slezska patří úplně kultuře západní.

Potom za Jana Lucemburského knížata slezská, poněvadž dobře věděla, kde jest jejích prospěch a kam patří, přijala krajiny ty v léno od krále českého, Jana Lucemburského.

I Bedřich Veliký byl si dobře vědom toho, že Slezsko patří koruně české a proto roku 1742 dal si držení těchto krajin potvrditi od stavů českých. A z těchto krajů, z celého Horního Slezska, z nichž velká část patří nám etnograficky a hospodářsky a na něž máme právo přirozené i také právo, které má základ v hospodářských poměrech, - tedy z tohoto Slezska dostává se nám naponejprv velice málo. Jest to toliko okres hlučínský, jest to asi 340 km a 38.000 obyvatel. Tento kraj smlouvou mírovou s Německem výslovně jest přiřčen nám, tedy nám nesporně patří. Ale běží o jiné krajiny, běží o krajiny, jichž zástupci Slezska vždycky a vždycky se domáhali a revokovali je pro náš stát. Jest to především celá řada farností na levém břehu Odry u Ratiboře, a také i pravém. Vědomí těchto obyvatelů jest takové, že o sobě říkají, že jsou Moravci, v kostele zpívají české písně atd. Činíme si ovšem nároky na tyto kraje. Tedy tyto krajiny patří rozhodně nám a o tyto krajiny právě přicházíme.

Dále máme také naději - ale ovšem zase jen naději - na druhou část, na část na sever od Hlučínska. Jest to část okresu hlubčického. Tam totiž snad dohodě se stalo nějaké nedopatření. O Horním Slezsku má rozhodovati plebiscit. Tyto obce budou hlasovati buď pro Polsko nebo pro Německo. Bude hlasování po obcích, tedy nebude to plebiscit decisivní, nýbrž hlasování čistě informativní. Tedy tyto obce, které jsou na severozápad od Opavy, budou hlasovati buď pro Německo nebo pro Polsko. Jestliže ale obyvatelstvo Horního Slezska rozhodne plebiscitem, že chce patřiti Polsku, tedy tyto kraje německé, poněvadž by byly odříznuty od Německa, nebudou patřiti Polsku, třeba by pro ně hlasovaly, nýbrž budou patřiti nám. Tedy budou hlasovati pro Polsko nebo Německo, ale po případě připadnou nám. Tedy jest to jakés paradoxon.

Předseda (zvoní): Prosím, pánové, o klid.

Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Tady jistě viděti, že zde nám nebylo měřeno tak, jak se na spojence, kterými jsme věrně, také patří. (Posl. Dyk: Není to naše chyba?) Snad, nechci o tom rozhodovati s tohoto místa, ale jsem přesvědčen, že jistě naše delegace v tomto ohledu učinila vše to, co bylo v její silách a možnosti, a že nepropásla - a já jsem se přesvědčil v Paříži osobně - ani jediného okamžiku, aby se hlásila o tyto krajiny, a vše možné dělala. Tedy naší delegaci nelze jistě, vážené shromáždění, žádné viny klásti. Ale snad jsou to poměry mezinárodní, že snad Poláci měli větší oblibu nebo něco podobného, ale na nás viny není.

Rovněž také žádali jsme Kladsko, kde jsou české obce, ale ani toto Kladsko nebylo nám přiřknuto. Tedy to jsou asi naše hranice, jak jsou naznačeny na mapě. Připomínám při tom, že na mapě, která byla právě vydána, jest chyba. Tento kraj, o němž jsem již mluvil, že rozhodne o něm plebiscit, jest zakreslen k naší republice. Ale pravděpodobně naším nebude, poněvadž obyvatelstvo v krajích na sever odtud bude hlasovati pro Němce a následkem toho zůstane u Německa. Ve smlouvě, kterou uzavřela dohoda s naším státem a to v čl. I., jest jisté omezení naší suverenity, neboť v této smlouvě se nám diktuje, že musíme uznati další články II-VIII, které se týkají státního občanství a minorit, že musíme uznati za základní státní zákon. Zde tedy jsme již do jisté míry jako suverénní stát obmezeni.

Další články smlouvy jednají především o občanské svobodě a o právu minorit. Dle článku II. veškeré obyvatelstvo našeho státu bez rozdílu jazyka, náboženství a národností má požívati úplné svobody občanské. Je to požadavek samozřejmý, jehož jsme také nikdy neupírali. Čl. III. stanoví, že stávají se ipso facto již občany naší republiky ti občané Rakouska a Uher, kteří bydlí nebo mají domovské právo v krajinách postoupených. Tedy ti jsou občané naši ipso facto. A tu je důležitým odstavec tohoto článku, dle něhož všechny tyto osoby mohou optovati pro cizí stát, že totiž mohou prohlásiti všichni osmnáctiletí, že chtějí býti příslušníky buď Uher nebo Rakous, a my nesmíme jim v tom klásti žádných překážek.

Důležitým ustanovením také je, že mají právo podržeti si veškerý majetek nemovitý, nijak zatížený a pak mohou si s sebou vzíti, aniž by naň uvaleno bylo clo, majetek movitý. Tento článek zpočátku zarazil proto, poněvadž se zdá, že je jaksi v rozporu s naším záborovým zákonem z dubna 1919, a tu bylo třeba autentického výkladu. Proto obrátil se pan ministr zahraničí přímo na mírovou konferenci a oznámil jí, že vykládá si ten článek tak, že nemovitý majetek může býti zatížen, ale že nesmí býti zatížen nějakým zvláštním, jiným opatřením, než je zatížen majetek občanů tuzemských, a mírová konference odpověděla, že je opravdu tomu tak a že tento výklad je správný. Tedy i zákon záborový bude se vztahovati na ty občany, kteří jsou sice ipso facto našimi občany, ale kteří by chtěli optovati buď pro Rakousko nebo pro Uhry.

Že bylo nedorozumění o tomto článku, toho dokladem jest to, že celá řada velkostatkářů, kterým běželo o jejich velkostatky, honem chtěla optovati buď pro Uhry, nebo pro Rakousko, aby zachránili, co se zachrániti dá.

Ovšem že tento autentický výklad jest rozhodující a ovšem musí se potom tyto osoby, které optují pro cizí stát, do 2 let vystěhovat.

Dále jest článek VIl., jest to článek o minoritách. Zvláštní jest historie tohoto článku. Z počátku na mírové konferenci bylo uvažováno o tom, když v Polsku byly veliké pogromy židovské, že mají se chránit v prvé řadě židé těmito zákony. Potom přišlo se přece jen na to, že není dobře možno hájiti jen jednu konfesi aneb jednu národnost, a proto vznikl z toho celý tento článek o ochraně minorit vůbec. Všichni občané bez rozdílu národnosti mají mít u nás rovné právo, jsou rovnoprávnými občany před zákonem. A tu jest dále článek, že mohou užívat svého jazyka ve stycích soukromých i obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, tisku, veřejného projevu jakéhokoli druhu aneb veřejných shromáždění a že bez ohledu na to, že by vláda československá uzákonila svůj vlastní úřední jazyk, tedy češtinu, což jest samozřejmé, mohou u soudů užívat svého vlastního jazyka. To vztahuje se je jak na Maďary, jednak také na Němce. Ovšem zde jest zvláštní věc, jak pojímáme toto slovo "soud". Tento článek dělali právníci angličtí a proto toto slovo soud má širší význam, to neznamená jen soud v užším slova smyslu, nýbrž znamená to i úřad správní. Tedy jsou oprávněni k užívání svého jazyka jak ústně, tak i písemně.

Tyto menšiny jakékoliv, tedy bez ohledu na počet, mají právo zakládati si své vlastní soukromé minoritní ústavy humanitní a potom školy. Tedy výslovně připomínám, že mají právo na svůj náklad na minoritní školy soukromé, ale mimo to jest dále opatření, že, kde jest značná minorita, buď v okresu nebo ve městě, že mají právo z prostředků veřejných na své školy vůbec, tedy právo, které konečně rozumí se u nás samo sebou. My nikdy nikoho národnostně nerdousili, my vždy, - a mohu to prohlásiti - i do budoucnosti chceme s našimi spolukrajany žíti jako rovný s rovným, a Němci nemají naprosto práva, jak to činí ku př. Lodgmann ve svých řečech, mluviti do světa, že jsou utiskováni, že my hrajeme si na pány a oni že jsou utiskovanými otroky; my zde výslovně prohlašujeme, že nemají práva Němci zdejší vyvolávati do světa, že jsou utlačováni. Ano jde to tak daleko, že my jim dáváme mnohem více, než co jest jim garantováno mírovou smlouvou (Hlasy: Tak jest!), oni mají daleko výhodnější postavení než to, které jsme jim povinni dáti podle mírové smlouvy. Podle mírové smlouvy mají právo na menšinové školy a užívání jazyka a dost. Ale dnes pomalu by to tak vypadalo, jako by oni poroučeli nám. Proč? Oni tomu byli zvyklí od staletí a staletí, zde nás komandovati a nejen komandovati, ale přímo potlačovati a proto dnes, kdy si mají zvyknouti na rovnoprávnost, tedy se jim to zdá býti přílišné. Tedy my stojíme na stanovisku: Já pán, ty pán, oba rovni a nic více! Ale tu jest to důležité: Němci již zase volají do světa, poněvadž tyto články jsou postaveny pod ochranu národů, že oni si budou stěžovati u Ligy národů, že jsou tady potlačováni. (Hlasy: Jen ať si stěžují!) To ale není možno a to proto, poněvadž oni jsou uznáni zde ne snad jako právní jednotka, tedy Německo jest jako právní jednotka ale docela jako každý občan jednotlivý druhého jazyka. Tedy v takovém jsou poměru a my stojíme k nim ne jako k právní jednotce, ale stojíme k nim jako k občanům jiného jazyka, nic více a nic méně a to jest také stanovisko mírové konference. Na mírové konferenci bylo dlouho a dlouho o těchto otázkách uvažováno a mírová konference pojímá je tím způsobem. Rovněž nemohou si stěžovati u Ligy národů, poněvadž stěžovati si může jen ten člen Ligy národů, kdo jest členem výkonného výboru. Tedy mohlo by si za naše Němce stěžovati na př. jen Německo, až bude členem Ligy národů, a ne oni sami. (Hlas: Dáme jim školskou statistiku, jak vypadá!) O tom budu mluviti, až budu mluviti o menšinách v Rakouscích.

Tedy dále jest nám postoupena Karpatská Rus, ovšem která má míti samosprávný sněm a kde mají před tento sněm samosprávný patřiti také záležitosti jazykové, vyučovací a náboženské.

Potom další hlava III. obsahuje klausule hospodářské, kde dohoda si vyhrazuje právo jmenovati konsuly atd. a vyhrazuje si také nejvyšší výhody celní, hospodářské a jiné.

Tedy to jest asi tolik, co bych měl promluviti o smlouvě mezi námi a smlouvě s ententou. A tu, jak jsem již poznamenal, jest důležito, aby z našeho Národního shromáždění vyšel protest proti hranicím tak, jak jsou, a aby v resoluci byly vyjádřeny naše požadavky. A tu zahraniční výbor předkládá Vám, pánové, následující resoluci:

"Národní shromáždění československé republiky projevuje svoji nespokojenost se způsobem řešení otázky Těšínska, Oravy a Spiše.

Vědomi práv, která máme na tuto půdu, od tisíciletí nám náležející, prohlašujeme slavně, že nároky polské na tyto kraje uznati nemůžeme. Každé řešení této otázky, které by nám v tomto smyslu neučinilo žádost našim požadavkům, protiví se našemu cítění a našemu právu.

Rozhodnutí o Ratibořsku, Hlubčicku a Kladsku nemůže nás rovněž v žádném případě uspokojiti. Kraje tyto, obývány obyvatelstvem českým, patří historicky i ethnograficky k naší republice. Národní shromáždění v okamžiku, kdy jedná se o ratifikaci mírových smluv, velmi rozhodně zdůrazňuje vzhledem k těmto krajům historická a přirozená práva republiky československé.