Pánové a paní!
Kdo byl přítomen přímo trapnému
projednávání tohoto zákona a kdo viděl
úsilí, jakým pracováno ku zdržení
zákona a jeho obmezení, ten nemůže se
zdržet konstatování, že toto projednávání
dává za pravdu všem těm, kdo usilují
o naprostou změnu všeho dnešního zřízení.
Bez hlubokého zasáhnutí do domnělých
práv člověka není myslitelnou budoucnost
nejen naše, ale i všeho pracujícího lidu
všech národů.
Vedle zákona o lichvě,
který pro vždy dokumentovat bude mravní situaci
určitých vrstev v naší republice právě
ve dnech jubilea jednoročního jejího trvání,
je tento zákon, hlavně ale, znovu opakuji, trapné
jeho projednávání, novým dokladem
o tom, že súčtováno musí býti
s těmi, kdo mají sice plná ústa pochopení
pro stav republiky a plná ústa lásky k bližnímu,
ale jen potud, pokud sami nemusí k tomu přispět.
K tomu připomínám,
že bylo zde mluveno panem drem Schieszlem o nedělní
schůzi v Lidovém domě. Výslovně
konstatuji, že neřekl to, co považuji za nutno,
aby i zde bylo řečeno, a sice, že nelze zapříti,
že v sociálně-politickém výboru
šla věc tak daleko, že žádalo se,
aby různé věci, zařízení
atd. byly uloženy v řádné místnosti.
A tak dostáváme se před smutný fakt,
že rozlámaný trakař a rozbitý
třeba chomout má přednost před dětmi
a rodinami. Na zařízení je pamatováno
- člověk byl zapomenut.
My, pánové, nedivíme
se v jiném případě úsilí
majetných vrstev, které vynakládají
tuto na znemožnění každého pokusu
o větší svobodu hospodářskou,
o rovnoměrné zatížení povinnostmi
všech občanů ve státě. Kdo zvykl
si na panování, ať politické neb hospodářské,
ten jen mocí může býti z tohoto odstraněn.
Dobrovolně nevzdaly se ani rodiny panujících
potentátů a jen pod tlakem ustupovaly s míst
jimi někdy usurpovaných a dobrovolně neustoupí
ani vládcové hospodářští.
I ti musí býti k tomu donuceni tlakem těch,
kdo vládou jejich trpí. Houževnatost odporu
majetných vrstev v bránění jejich
staletími upevněných výsad nelze samozřejmě
schvalovati, ale známe-li povahu jejich, můžeme
je, třeba i s odsouzením, chápati. Chápati
je můžeme tam, kde jedná se o zákony,
které prolamují výsady majetku a kde zákonem
buď donucení jsou k větším, podle
postavení jejich spravedlivějším vydáním,
anebo kde zasahuje se do jejich příjmů. Tu
propuká sobectví jejich, oni se brání
a, i když nejsou dle lidských pojmů v právu,
mohou býti pro okamžik aspoň pochopeni.
Ale co máme říci
odporu, jaký byl udělen tomuto zákonu, který
nejen že jim nic nebere, ale kde dokonce k náhradě
vzešlých výloh obce jsou přidrženy?
Oč přicházejí zde majetné vrstvy
majitelů domů a držitelů velkých
bytů? O nic! o žádný majetek, jen zřeknutí
se trochu pohodlí se na nich žádá. Jsme
po válce. Máme za sebou dobu, kde miliony obětovaly
všechno, nejen pohodlí, ale i majetek a co nejcennějšího,
sám život kladly bez hlesu za cizí zájem.
A tu se mi zdá, vzpomenu-li na trýzeň zákopů
i služby v zázemí, že jest pro nás
do jisté míry škodou dnes, že nemůžeme
pohroziti těm, kdo z lidskosti nechtí se zříci
trochu pohodlí ve prospěch svých, že
těmto zhýčkaným dětem osudu
nemůžeme pohroziti těmito zákopy nebo
službou v kasárnách. Tam měli by příležitost,
rozpomenouti se na svou tvrdost, a řeknu otevřeně,
i nelidskost, s jakou od prahů svých domů
anebo nádherných bytů zapuzovali nešťastníky
bez bytu a bez domova. Vžijte se, prosím, do duševního
stavu těch, kdo slyšeli a snad i v zanícení
zpívali před dvěma dny hymnu národa
a kteří v železničních vozech
a brlozích lidské bídy jsou směstnáni.
Ano, země česká jest jejich domovem, celá
širá česká země, ale v pravém
slova toho smyslu jenom země, poněvadž na
ní, na ulici, nebo snad po stráních mohou
jít uložiti sebe, své ženy a děti
proto, aby český buržoa, anebo není-li
jím, tedy i menší člověk a stejně
bezcitný nemusil se v pohodlí svém omezovati.
Na místě citování
paragrafů, kteroužto úlohu obstaral klubovní
kolega zpravodaj, dotknu se dojmu, jakým na mne způsobila
obhajoba ne soukromého majetku, nýbrž soukromého
pohodlí ze řad mimo socialistických. Jako
panenky nové doby sešly se strany nesocialistické
na jedné lavici, nebo snad lépe řečeno,
na jedné frontě. Panenky v otázce sociální
a hospodářské. Zavrhujíce ustanovení
jednotlivých paragrafů, jimiž přibližuje
se takový nešťastník bez bytu, anebo hledíce
znemožniti ustanovení, kde majiteli bytu se ukládá
jistá povinnost v této době tísně,
volaly novodobé panenky příchozím
vstříc: Netlačte se na nás!
A kdo je ten příchozí?
Tisíce lidí došlo k nám z Vídně
a jiných míst ciziny, tisíce vrátilo
se jich z bitev, a to z bitev za republiku bojovaných,
tisíce našich ve vnitrozemí bylo přeloženo,
a nenabyli místa, kam složili by skrovný svůj
majetek, kam uložili by děti. Většinu
z prvně a posledně jmenovaných buď povolala
do svých služeb republika sama nebo přišli
z dobré vůle a v pevné naději, že
osvobozené vlasti věnují své síly,
svoji práci. A místo staročeského:
"Vítáme vás," čekalo na
ně nevlídné: "Nemáme vás
kam dát". Kdo by tu, pánové a paní,
nevzpomenul na tisíceré přísahy vděčnosti,
které skládány byly lacinou frází
rozjařenými vlasteneckými hrdly dolnorakouské
menšině naší na Dunaji? Jako česká
přední stráž stáli tam v příboji
vášní a nepochopení a česká
buržoasie defilovala před touto čestnou stráží,
ovšem jen na slavnostech a banketech. A když ve chvíli
dějinné vrací se část této
stráže do svého domova, aby zbytek svého
života strávila mezi svými, a aby národu
dala svůj dorost, obraz se mění a stráž
od Dunaje defiluje před českou buržoasií,
vlastně jde od domu k domu, marně hledajíc
pro sebe přístřeší. Vyprchalo
zanícení pro ni, které hořelo jen
potud, pokud nebyl na ně vznesen nějaký požadavek,
z milených druhdy vlasti synů jsou nevítaní
hosté dneška, kterým teprve zákonem
je nutno pomoci k lidskému životu pod střechou
domu. Vztahují se ustrašeně i se zlostí
ruce proti nim, i proti ostatním, s výkřikem:
Nepřibližujte se! Inu ovšem!
Pro nás není to překvapením,
my příliš dobře známe ty, které
jmenujeme měšťáky, a my nezapomněli
dosud na to, že tentýž úděl byl
osudem českého dělníka dávno
již zde doma, jest-li po deseti letech pobytu nabýti
měl domovského práva v obci. Ba ještě
před třemi týdny byl u mne 65letý
ubožák, kterého, když nemohou ho dostati
jinak z obce, hledí připraviti o byt a tím
se ho z obce zbavit. Právě proto, že známe
své okolí a tu "horoucí" lásku
českého měšťáckého
světa k českému bratru v dělnické
haleně, nepřekvapuje nás nevlídné
přivítání těch, kdo do třídy
pracující patří. Ale co máme
říci úzkostnému obhajování
práv majitelů bytů se strany těch,
kdo říkají si, že jsou stranou všenárodní
a, jak namnoze se také říká, stranou
úřednickou? Kdykoliv pojmenována je národně-demokratická
strana názvem buržoasní strany, poukazuje vždy
na úřednické své příslušníky,
to že nejsou přece buržoové. Nejsou, to
říkáme my dávno a pro nás jsou
tito jen dělníky ducha. Pro národní
demokracii jsou tito úředníci pláštěm,
pod nímž bije vesele vyslovené srdce buržoasie.
Kdybychom četli alespoň
nabídku českých držitelů bytů,
z nichž devět desítin duševně hluboko
stojí pod úrovní úředníka,
byť i jen na služné odkázaného,
nabídku bytů alespoň pro české
úředníky, již to by mnoho znamenalo
a náš úsudek byl by mnohem mírnější.
Leč i před těmito úředníky,
ač republika jich potřebuje, zavřeny jsou
byty stejné a panové z národní demokracie
činili, co mohli, aby v zajmu majitelů bytů
úředník i dál byl nucen bydlet v městě
sám, odloučen od rodiny, z příjmů,
které na vedení sotva jedné domácnosti
stačí.
Žádost této politické
strany, aby do zákona bylo dáno ustanovení
o odvolání z nálezu bytového úřadu,
a žádost o novou anketu domácích, ač
s těmito jednáno bylo se strany ministerstva,
není ničím jiným, než snahou
o zachování na jedné straně pohodlí
nezaslouženého a na druhé straně prodlužování
útrap a bolestí rovněž nezasloužených.
Nejlépe by snad pánové, z nichž rekrutují
se, ať právem nebo neprávem zvaní státníci,
učiní-li, kdyby ve své velikosti opatřili
republice nějakou kolonii někde v zamoří,
kde může se bydlet pod širým nebem nebo
jen pod stany, a tam umístiti všechnu tu dnešní
přítěž pohodlí pánů
majitelů bytů. Nebo snad na Sibiři od Kolčaka
dal by se získat nějaký ten osídlovací
obvod. To by všechno bylo hezké, jenže zde, doma,
je třeba práce všech, i těch bez bytů
a proto zde musí zůstat a musí být
opatřeni, i když budeme v nebezpečí,
ze začnou se plnit Olšany a jim podobná místa
posledního odpočinku tělesnými schránkami
majitelů bytů, zašlých puknutím
srdce nad tím, že na jeden rok zbaveni byli svého
pohodlí.
A když již jsem se octnul
až u státníků, není možno
nezmínit se o pražské "státovědecké
společnosti", která z většiny,
jak se zdá, skládá se z pánů
téže politické šablony. Blaničtí
rytíři, jak si je domácí páni
a majitelé domů jistě ve svých souženích
a úzkostech jistě představují, vyrukovali.
Státovědecká společnost, hrdé
a moc povídající jméno. Leč
málo nám nositelé jeho řekli, jak
to máme udělat, abychom umístili lidi bez
bytů. Ba naopak. Řekli mnoho, co nemáme dělat.
Když věda se béře na pomoc, musí
býti s námi zle. A je s námi zle, jen že
tahle společnost neví ani to o státu, že
se v něm musí bydlet, a třese se úzkostí
před účinky zákona, který z
nouze má tuto otázku řešiti.
Ani venkov nezůstal pozadu
v pohodlí svých stoupenců, ač zákon
sám poměrně málo má účinku
v obcích venkovských, kde pravidelně není
ani místnosti tolik v jednom stavení, kolik jich
zákon připouští. Pánové
z republikánské strany československého
venkova, ti znají tuto situaci a vědí, že
zákon neublíží malým a středním
vrstvám venkovským a že jen tu a tam zasáhne
toho, kdo v pravdě má víc, než mu patří.
Máme za to, že jednalo se jim hlavně o to,
aby nebylo svědků ve statcích k té
záhadě, kterou nemůže rozluštiti
ministerstvo výživy. (Hlas: Dovolte, prosím
Vás! Jak takové věci můžete kombinovati
s touto záležitostí? Vždyť jste nás
přece slyšel v sociálně politickém
výboru!) Pánové! Nás nepřesvědčíte,
že nebylo to pochopeno! V tomto směru nemůžeme
si pomoci. My jsme nebyli na pochybách o tom, že s
celou tvrdostí se šlo i s vaší strany.
Ještě jedna společnost
jest zde, která lomozí a svolává síru
na hlavu státu, který umístiti se snaží
to, co k chodu svému potřebuje. Bylo již na
to poukázáno a já jen letmo se věci
dotknu. Po zemích českých pěkná
je řada budov, krásně stavěných
a někdy i krásně zařízených.
Vzdor své kráse trpí tyto budovy nedostatkem
lidských bytostí, zde odumřel, někdy
ovšem zdánlivě, život sám. V ohromných
residencích spočítáte někdy
na prstech jedné nebo dvou rukou lidské bytostí,
trávící zde život plný odříkání,
... (Posl. dr. Zahradník: Takovou sprostotu si nemůžeme
nechati líbiti!)
Předseda (zvoní):
Pane kolego Zahradníku!
Posl. dr. Zahradník:
Pane kolego sem, pane kolego tam. Zde jsem poslancem.
Předseda:
Pane poslanče Zahradníku, volám vás
k pořádku!
Posl. dr. Zahradník:
Děkuji pěkně, Protože se ujímám
strany proti bezpráví, proto jsem volán k
pořádku!
Předseda:
Poslanec, když jest napomenut, má předsedu
svého zvoleného poslechnouti. (Výborně!
Potlesk.) Žádám pana poslance Marka,
aby pokračoval.
Posl.Marek (pokračuje):...
ale musili byste mít někdy mnoho rukou, abyste na
nich spočítali místností, kolik jich
tyto residence v sobě mají.
A když stát pro sebe,
pro své nově se tvořící zřízení,
sáhne po budově, nevzkřikne jen majitel sám,
protestuje za něj celá strana lidová. Co
se stane teprve, až za byty určeny budou tyto místnosti,
pokud jich k různým účelům
nebude potřebí? Pánové, dnešní
doba je příliš vážná, než
aby masky zůstaly nasazeny. Jest-li bůh člověk
neměl, kam by hlavy sklonil, nechtějte od těch,
kdo z potřeby zde bydlí, aby nesli týž
osud. Či snad jest vám útěchou, že
každý trpělivě nésti má
svůj kříž? Pak ovšem to platí
pro postižené obyvatele oněch residencí,
jest-li uložen jim bude kříž, který
miliony lidí nesli by s jásotem. Říkávali
také, co je císařovo, dejte císaři
a, co je božího, bohu; nuž, dejte republice,
což její jest, aby ona těm, kdož také
její jsou, dáti mohla. Kdyby nebyl člověk
křehký tvor... (Hluk.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid.
Poslanec Marek: (pokračuje)...
a nezmrzl nám na ulici, mohl by tam zůstat a dívat
se dál na hlasatele lásky k bližnímu,
jako na vyhaslou sopku, z níž žhavá látka
původní postupem staletí vyprchala. Ani u
této strany neobejdeme se bez zákona, chceme-li
popřát poutníkům republiky místa
odpočinku. Na vás bylo, pánové, abyste
vzkřikli hlasem, který by projel srdcem všech
zatvrzelých, abyste v zájmu těch, kdo bohu
svým utrpením a bídou jsou dle vámi
určené morálky nejblíže, podali
pomocné ruky. (Hlas: To se stalo!) Neučinili
jste tak a neučiníte, nemáte pro to příkladu
ve svých řadách. (Nepokoj.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid.
Poslanec Marek: Kdyby dnes
přišel Nazaretský a kdyby, jak zde bylo již
zmíněno, řekl, nechte přijíti
maličkých ke mně, nejdříve
měl by u sebe ty, kteří jsou na ulici. A
já, který dávno vyrovnal jsem si svůj
účet s organisací, do niž bez své
vůle jsem se dostal dřív, než mohl jsem
první slovo pronésti na svou obranu, já věřím,
že sklonil by se On, veliká láska, k těmto
dětem nejdříve. V debatě ve výboru
bylo namítáno, že tento zákon znemožní
ruch stavební, ač výslovně praví
§ 32., že zákon nevztahuje se na byty v domech,
pro které uděleno bylo právo obývací
po vyhlášení tohoto zákona, tedy na
byty v domech, které se stavět budou, nebo staví,
s výjimkou domů se státní podporou.
Byla to tudíž hrozba, že soukromý kapitál
ze vzdoru nebude stavět. Po našem názoru bude
stavět, až zajištěno bude mít procento
výnosu; bez těch nestavěl by, i kdyby tu
zákona nebylo.
Nelze při této příležitosti
přejít mlčením přes jistá
zařízení v republice, která značnou
vinu nesou na tom, že celá sta rodin nejsou dnes aspoň
provisorně umístěna. Jest nutno si stěžovati
na vojenské úřady republiky a to zejména
instance nižší. Uvedu malý příklad.
Jest to stížnost města Přerova, které
vzdor tři měsíce trvajícímu
jednání o koupi vojenských baráků
a vzdor tomu, že ministerstvo i meziministerská komise
pro věcnou demobilisaci uvolnění a prodej
rozhodly, není sto, aby tyto baráky dostalo. A právě
toto město, kterému přidělen byl velký
počet rodin, žel. zřízenců z
Vídně k jeho beztak ohromné nouzi bytové,
stojí tu koncem října bez těchto baráků,
ač po prvním srpnu jednání počalo.
Nejméně dvacet intervencí správy města
v této věci bylo podniknuto.
Mám jednu stížnost
v ruce, a sice jde tu o město Přerov, kterou uvedu
jako typický případ. Od počátku
měsíce srpna jsme v jednání s vojenskými
úřady o předání několika
baráků z tábora nejdříve lipnického
a později hranického. Dovolím si stížnost
tu přečísti, aby bylo jasno, oč běží:
Na přímou nabídku
pana ministra Národní obrany, aby město Přerov
odpomohlo nouzi bytové koupi vojenských baráků,
obrátila se správa města počátkem
srpna na zemské velitelství v Brně se žádostí
o odprodej baráků z tábora v Lipníku.
Po téměř šestitýdenním
jednání bylo uvolnění baráků
zjednáno, když v tu chvíli došel rozkaz
ministerstva Národní obrany, že tábor
lipnický má zůstat zachován a že
máme se ucházeti o baráky v táboře
v Hranicích, který dle aktu č. j. II. b 2365
ze dne 4. září 1919 má se zrušiti.
To se stalo a po delším jednání byly
nám uvolněny baráky 5., 3. a 4. v nemocnici
táborové a i meziministerskou komisí prodávány.
U těchto baráků připojena podmínka,
že Přerov má je dostat co nejdříve,
jakmile nemocnice bude přemístěna..
Na to při intervenci u zemského
velitelství bylo nám sděleno, že tyto
baráky nemohou býti nyní uvolněny
a že může město míti ihned baráky
z tábora - tedy ne z nemocnice - v Hranicích a sice
č. 9 a 15. A nyní stalo se něco, co jest
těžko pochopiti. Velitelství baráků
v Hranicích prohlásilo kategoricky, že baráků
nevydá a že poslalo protest ministerstvu Národní
obrany. Po tříměsíčním
jednání nemá Přerov ničeho.
Ač ministerstvo Národní obrany a jeho X.
odbor vyšly městu vstříc, každá
snaha v tomto směru rozbíjí se o úřady
podřízené. Žádá se o rychlé
nařízení, aby pro první i uvolněny
byly dva baráky z tábora v Hranicích, a označené
již baráky č. 3 a 4 v nemocnici převezme
město, až se tyto uvolní, ježto jest nám
známo, že celý tábor i s nemocnici je
zrušen. Veřejnost roztrpčena poukazuje na neochotu
vojenských úřadů v době tak
hrozné tísně, jaká nyní panuje.
Jen rychlý rozkaz může zde pomoci. Je nutno,
aby ministerstvo s veškerou energií se postaralo,
aby jeho nařízení byla podřízenými
úřady respektována.
Dospěl jsem k závěru.
Vyslovuji za náš klub pevné přesvědčení,
které čerpali jsme z obtížného
jednání o zákonu bytovém, že
nebude lépe, dokud z kořene nebudou vyvráceny
příčiny vší té bezohlednosti
a tvrdosti, s jakou dodnes vůči vyložené
bídě občanstva a potřebám republiky
se vystupuje. Dokud mamon bude mít možnost, ledovou
korou pokrývat srdce člověka, a dokud bude
možná hospodářská nerovnost či,
lépe řečeno, hospodářské
otroctví, do té doby nebude lépe. Potřebujeme
nového člověka, ale musíme mít
pro něj jiné ovzduší. V dnešním,
výpary kapitalismu prosyceném vzduchu by se ani
novému člověku dobře nedýchalo.
Chceme člověka, kterému láska k bližnímu
nebude hluchou frází, denně odříkávanou
na ohlušení těžkých vin, na bližním
spáchaným, nýbrž člověka,
kterému tato láska bude potřebou. Jemu, novému
člověku, nachystat prostředí a okolí,
kde by veliký dar lásky znova nezakrněl a
neodumřel, to úkolem je socialismu a prostředky,
kterých je užiti nutno k vytvoření tohoto
prostředí, je boj za rovnost sociální
a hospodářskou.